Читать книгу: «Vábení », страница 4
KAPITOLA SEDMÁ
Riley seděla v autě a měla namířeno zpět domů, v tom jí zavolal Bill. Dala si hovor nahlas.
"Co se děje?" zeptala se.
"Našli jsme další tělo," řekl. "V Delawaru."
"Je to Meara Keaganová?" Zeptala se Riley.
"Ne. Dosud jsme oběť neidentifikovali. Je to stejné jako u ostatních dvou, jen ještě horší."
Riley se zamyslela nad fakty. Meara Keaganová je stále držena v zajetí. Vrah možná drží v zajetí také další ženy. Bylo téměř jisté, že zabíjení bude pokračovat. Kolik vražd se ještě objeví, to nebylo možné uhodnout.
Billův hlas se chvěl vzrušením.
"Riley, já tady ztrácím rozum," řekl. "Vím, že nejsem schopen se soustředit. Lucy moc pomáhá, ale pořád to je jen nováček."
Riley dokonale chápala, jak se cítil. Ironie byla hmatatelná. Ona se tu trápila kvůli případu Larryho Mullinse. Mezitím měl Bill v Delawaru pocit, jako by v minulosti jeho vlastní selhání stálo třetí ženu život.
Riley přemýšlela o tom, že by zajela za Billem. Pravděpodobně by trvalo téměř tři hodiny se tam dostat.
"Už jsi tam skončila?" Zeptal se Bill.
Riley řekla Billovi a Brentu Meredithovi, že dnes bude po slyšení o podmínečném propuštění v Marylandu.
"Jo," řekla.
"To je dobře," odpověděl Bill. "Poslal jsem pro tebe vrtulník."
"Cože jsi?" Řekla Riley a zalapala po dechu.
"Poblíž místa, kde jsi, je soukromé letiště. Pošlu ti zprávou, kde to je. Vrtulník už tam nejspíš dorazil. "Na palubě je kadet, který tvé auto odveze zpátky."
Bez dalšího slova Bill hovor ukončil.
Riley chvíli mlčky jela dál. Když slyšení během dopoledne skončilo, ulevilo se jí. Chtěla být doma, až se její dcera vrátí ze školy. Včera nedošlo na žádné další argumenty, ale April toho moc neřekla. Dnes ráno Riley odjela ještě předtím, než se April probudila.
Ale očividně bylo rozhodnuto za ni. Ať je na to připravena nebo ne, pracuje na novém případu. S April si bude muset promluvit později.
Nepřemýšlela nad tím dlouho, když došla k názoru, že to je naprosto správné. Otočila svůj vůz a následovala pokyny, které jí poslal Bill. Nejjistější lék na vyléčení jejího pocitu neúspěchu by bylo postavit před soud dalšího vraha – přimět ho čelit skutečné spravedlnosti.
Bylo na čase.
*
Riley zírala na mrtvou dívku, ležící na dřevěném pódiu. Bylo světlé, chladné ráno. Pódium bylo umístěno v altánu, přímo v centru na náměstí, a bylo obklopené pěkně udržovanou trávou a stromy.
Oběť vypadala překvapivě podobně jako dívky na několik měsíců starých fotografiích dvou obětí, které Riley spatřila. Ležela obličejem nahoru a byla tak vychrtlá, že až vypadala mumifikovaně. Její špinavé, potrhané oblečení jí nejspíš kdysi padlo, ale teď na ní vypadalo groteskně nadměrné. Měla staré jizvy a novější rány, které jako by se zdály být od biče.
Riley hádala, že jí bylo asi sedmnáct, stejně jako dalším dvěma obětem vraždy.
Nebo možná ne, pomyslela si.
Konec konců Meaře Keaganové bylo dvacet čtyři. Vrah možná změnil svůj styl. Tato dívka byla příliš vyhublá, než aby byla Riley schopná určit její stáří.
Riley stála mezi Billem a Lucy.
"Vypadá, jako by hladověla víc než ty druhé dvě," poznamenal Bill. "Musel ji držet mnohem déle."
Riley v Billových slovech zaslechla sebeobviňování. Podívala se na svého partnera. Hořkost se zároveň zračila v jeho tváři. Riley věděla, co si Bill myslí. Tato dívka byla jistě naživu a držena v zajetí, když tento případ vyšetřoval a nepřišel na nic. Za její smrt obviňoval sám sebe.
Riley věděla, že by se neměl obviňovat. I tak ale nevěděla co říci, aby se cítil lépe. Její vlastní lítost nad případem Larryho Mullinse zanechala v jejích ústech pachuť.
Riley se otočila, aby se rozhlédla po okolí. Z tohoto místa byla jediná, zcela viditelná stavba, budova soudu přes ulici – velká cihlová budova s věží s hodinami. Redditch bylo okouzlující koloniální městečko. Riley opravdu nepřekvapilo, že sem tělo mohlo být bez povšimnutí přineseno uprostřed noci. Celé město by bylo tvrdě spalo. Náměstí bylo lemováno chodníky, takže vrah nezanechal žádné stopy.
Místní policie odřízla náměstí páskou, aby udržela přihlížející stranou. Ale Riley si všimla, že před páskou se shromáždila média.
Měla obavy. Tisk se zatím nedoslechl, že předchozí dvě vraždy a zmizení Meary Keaganové je propojeno. Ale po další nové vraždě by si to někdo mohl dát do souvislostí. Veřejnost se to dříve nebo později dozví. Pak bude vyšetřování mnohem obtížnější.
Opodál stál šéf policie Redditche, Aaron Pomeroy.
"Jak a kdy našli tělo?" Zeptala se Riley.
"Máme pouličního čističe, který vyráží do práce ještě před svítáním. On ji našel."
Pomeroy vypadal, že to s ním dost otřáslo. Byl to stárnoucí muž s nadváhou. Riley si pomyslela, že i v tak malém městě jako je toto, policajt jeho věku už někdy řešil jednu nebo dvě vraždy. Ale pravděpodobně se nikdy nesetkal s ničím tak znepokojujícím.
Agentka Lucy Vargasová byla skrčená vedle mrtvoly a pečlivě si ji prohlížela.
"Náš vrah je přemrštěně sebevědomý," řekla Lucy.
"Proč si to myslíš?" Zeptala se Riley.
"No, vystavuje těla na odiv," řekla. "Metta Lunoeová byla nalezena na poli, Valerie Brunerová vedle silnice. Jen asi polovina všech sériových vrahů odváží své oběti z místa vraždy. Polovina z těch, kteří tak činí, je ukryje. A většina těl, která jsou ponechána na odiv, je jen tak pohozena. Toto vystavování naznačuje, že je pěkně nafoukaný."
Riley byl potěšena, že Lucy dávala ve třídě pozor. Ale z nějakého důvodu si nemyslela, že je vrah domýšlivý. Nepokoušel se před úředními orgány předvádět nebo se jim vysmívat. Měl za lubem něco jiného. Riley ale ještě nevěděla co.
Ale byla dost jistá, že to mělo něco společného se způsobem, jakým odkládal těla. Bylo to zároveň rozpačité a úmyslné. Dívčina levá paže byla natažena přímo nad její hlavou. Její pravá paže byla ale umístěná mírně doprava, podél jejího těla. Dokonce i hlava se zlomeným vazem byla narovnaná tak, aby byla co možná nejvíce v rovině se zbytkem těla.
Riley si vzpomněla na fotografie dalších obětí. Všimla si, že Lucy má u sebe tablet.
Riley se jí zeptala: "Lucy, mohla bys otevřít fotografie druhých dvou mrtvol?"
Lucy je měla připravené za pár sekund. Riley a Bill se shlukli u Lucy, aby se na fotky podívali.
Bill ukázal a řekl: "Mrtvola Metty Lunoeové je zrcadlový obraz tohoto těla – pravou ruku má zvednutou, levou ruku podél těla. Pravá paže Valerie Brunerové byla zvednutá, ale levou ruku měla umístěnou přes tělo a nasměrovanou dolů."
Riley se sehnula a uchopila mrtvolu za zápěstí a snažil se ho přesunout. Celá ruka byla nepohyblivá. Posmrtná ztuhlost se již dostavila. Pro určení přesného času smrti bude potřeba lékaře, ale Riley si byla docela jistá, že dívka je mrtvá nejméně devět hodin. A stejně jako tomu bylo u ostatních dívek, byla na toto místo přesunuta krátce poté, co ji zabil.
Čím víc se Riley dívala, tím víc jí něco nesedělo. Vrah se tolik snažil, aby mrtvolu uložil. Tělo přenesl přes náměstí, vyšel s ním šest schodů a zacházel s ním pečlivě. I tak jeho pozice nedávala smysl.
Tělo nebylo v rovině ani s jednou stěnou altánu. Nebylo propojeno s vchodem do altánku nebo s budovou soudu nebo čímkoli jiným, co Riley viděla. Zdálo se, že je položeno v nahodilém úhlu.
Ale tenhle chlap nedělá nic náhodného, pomyslela si.
Riley vycítila, že se vrah snaží něco sdělit. Neměla ani tušení, co by to mohlo být.
"Co říkáš těm pozicím?" Riley se tázala Lucy.
"Nevím," řekla Lucy. "Jen málo vrahů ukládá těla do určitých pozic. Je to divné."
Ona je v této práci nováčkem, připomněla si Riley.
Lucy ještě nepochytila, že podivné případy jsou přesně ty, ke kterým jsou běžně voláni. Pro zkušené agenty, jako Riley a Bill, se podivnost stala už dávno normální.
Riley řekla, "Lucy, pojďme se podívat na mapu."
Lucy otevřela mapu, která zobrazovala, kde byla nalezena druhá dvě těla.
"Těla byla umístěna docela blízko u sebe," řekla Lucy a znovu ukázala. "Valerie Brunerová byla nalezena necelých deset mil od místa, kde byla nalezena Metta Lunoeová. "A tahle je méně než deset mil od místa, kde byla nalezena Valerie Brunerová."
Riley viděla, že Lucy má pravdu. Nicméně Meara Keaganová zmizela pěkných pár kilometrů severně od Westree.
"Vidí někdo nějaké propojení mezi těmi lokalitami?" Zeptala se Riley Billa a Lucy.
"Ani ne," řekla Lucy. "Tělo Metty Lunoeové bylo na poli za Mowbray. Valerie Brunerová byla na okraji dálnice. A teď tahle je přímo uprostřed malého města. Je to skoro jako by vrah hledal místa, která nemají nic společného."
Právě v tom okamžiku Riley zaslechla křik mezi přihlížejícími.
"Já vím, kdo to udělal! Já vím, kdo to udělal!"
Riley, Bill a Lucy se všichni otočili a podívali se. Mladý muž za páskou mával a křičel.
"Já vím, kdo to udělal!" zvolal znovu.
KAPITOLA OSMÁ
Riley se důkladně podívala na muže, který vykřikl. Viděla, že několik lidí kolem něj kývalo a souhlasně mumlalo.
"Já vím, kdo to udělal! Já vím, kdo to udělal!"
"Josh má pravdu," řekla žena vedle něj. "Musel to být Dennis."
"Je divnej," řekl jiný muž. "Ten chlap je odjakživa časovaná bomba."
Bill a Lucy spěchali k okraji náměstí, kde muž křičel, ale Riley si držela odstup. Zavolala na jednoho z policajtů za páskou.
"Přiveďte ho sem," řekla a ukázala na člověka, který křičel.
Věděla, že je důležité oddělit ho od skupiny. Kdyby všichni začali přidávat své příběhy, bylo by nemožné dopracovat se k pravdě. Pokud bylo něco pravdy na tom, co všichni vykřikovali.
Kromě toho se kolem něj začali shromažďovat novináři. Riley by moc neposloužilo, kdyby si toho chlápka vyslechla přímo před nimi.
Policajt zvedl pásku a doprovodil muže k nim.
Stále křičel, "Všichni víme, kdo to udělal! Všichni víme, kdo to udělal!"
"Uklidněte se," řekla Riley, vzala ho za ruku a vedla ho dostatečně daleko od diváků, aby s ním mohla stranou promluvit.
"Zeptejte se kohokoliv na Dennise," řekl rozrušený muž. "Je to samotář. Je divný. Děsí dívky. Obtěžuje ženy."
Riley si vyndala svůj zápisník a stejně tak i Bill. V Billových očích spatřila intenzivní zájem. Ale věděla, že je lépe pustit se do věcí s rozvahou. Zatím toho moc nevěděli. Kromě toho byl tento muž tak rozrušený, že Riley cítila, že si musí dát na jeho úsudek pozor. Potřebovala to slyšet od někoho, kdo je více neutrální.
"Jaké je jeho celé jméno?" Zeptala se Riley.
"Dennis Vaughn," řekl muž.
"Promluv s ním," řekla Riley Billovi.
Bill přikývl a dělal si poznámky. Riley se vydala zpátky do altánu, kde policejní šéf Aaron Pomeroy stále stál vedle těla.
"Náčelníku Pomeroyi, co mi můžete říct o Dennisovi Vaughnovi?"
Riley z jeho výrazu hádala, že je mu to jméno až příliš dobře známé.
"Co o něm chcete vědět?" zeptal se.
"Myslíte si, že by mohl být pravděpodobný podezřelý?"
Pomeroy se poškrábal na hlavě. "Teď, když jste to zmínila, tak možná. Alespoň by stálo za to s ním promluvit."
"Proč?"
"No, už léta s ním máme spoustu problémů. Exhibicionismus, oplzlé chování a podobné věci. Před několika lety to bylo nakukování do oken a strávil nějaký čas v psychiatrickém centru v Delawaru. Loni byl posedlý středoškolskou roztleskávačkou, psal jí dopisy a sledoval ji. Dívky rodina si vymohla soudní zákaz, ale on ho ignoroval. Tak si odseděl šest měsíců ve vězení."
"Kdy byl propuštěn?" zeptala se.
"V únoru."
Rileyn zájem se neustále zvyšoval. Dennis Vaughn se dostal z vězení krátce předtím, než se začalo vraždit. Byla to jen náhoda?
"Místní dívky a ženy si začínají stěžovat," řekl Pomeroy. "Říká se, že si je fotí. To není nic, za co bychom ho mohli zatknout – alespoň zatím. "
"Co mi o něm ještě můžete říct?" Zeptala se Riley.
Pomeroy, pokrčil rameny. "No, je trochu pobuda. Je mu asi třicet let a nikdy neměl zaměstnání, alespoň podle toho, co se kdo pamatuje. Tahá peníze z rodiny, kterou má zde ve městě – tety, strýčkové, prarodiče. Slyšel jsem, že byl poslední dobou fakt mrzutý. Celé město viní z toho, že musel sedět ve vězení. Říká lidem, ´Jeden den.´"
"Jeden den´ co?" Zeptala se Riley.
"To nikdo neví. Lidé mu začali říkat tikající bomba. Neví, co provede příště. "Ale ve skutečnosti nikdy nebyl násilný."
Riley horečně uvažovala, snažila se v novém vodítku najít nějaký smysl.
Mezitím Bill a Lucy dokončili rozhovor s mužem a šli směrem k Riley a Pomeroyovi.
Billův obličej vypadal rozzářeně a sebevědomě – náhlá proměna jeho nedávného ponurého chování.
"Dennis Vaughn je jistě náš zabiják," řekl Riley. "Všechno, co nám ten chlápek právě řekl, perfektně pasuje na náš profil."
Riley neodpověděla. Zdálo se to být pravděpodobné, ale věděla, že nesmí dělat ukvapené závěry.
Kromě toho ji jistota v Billově hlase znervózňovala. Od chvíle, kdy sem dnes ráno přijela měla pocit, jako by Bill balancoval na pokraji skutečně nevyzpytatelného chování. Bylo to pochopitelné, vzhledem k jeho osobním pocitům o případu, zejména jeho vině za to, že jej nevyřešil už předtím. Ale také by to mohlo způsobit vážný problém. Potřebovala, aby byl znovu sám sebou.
Otočila se na Pomeroye.
"Můžete nám říct, kde ho můžeme najít?"
"Jistě," řekl Pomeroy a ukázal. "Jděte po hlavní ulici až k Brattleboro. Zahněte vlevo, a jeho dům je ten třetí vpravo."
Riley řekla Lucy, "Zůstaň tu a počkej na lékařský tým. Tělo si mohou odvézt hned. Máme spousty fotografií."
Lucy přikývla.
Bill a Riley kráčeli směrem k policejní pásce, kde se k nim s kamerami a mikrofony natahovali reportéři.
"Má FBI prohlášení?" zeptal se jeden.
"Ještě ne," pronesla Riley.
S Billem se sehnuli pod páskou a tlačili se pryč od novinářů a diváků.
Další reportér zakřičel, "Má tahle vražda co do činění s vraždami Metty Lunoeové a Valerie Bruneové?"
"Nebo se zmizením Meary Keaganové?" zeptal se jiný.
Riley se naježila. Nebude dlouho trvat, než se zprávy o sériovém vrahovi v Delawaru rozšíří.
"Bez komentáře," vyštěkla na reportéry. Pak dodala: "Pokud nás budete pronásledovat, nechám vás zatknout za zasahování do vyšetřování. Říká se tomu maření spravedlnosti."
Reportéři ucouvli. Riley a Bill se vymotali z malého davu a pokračovali svou cestou. Riley věděla, že nebudou mít na tomto případu mnoho času, než se na scénu dostaví agresivnější novináři. Pravděpodobně budou muset řešit nemalý zájem ze strany médií.
K domu Dennise Vaughna to nebylo pěšky daleko. Za třemi bloky se dostali do Brattleboro a zahnuli doleva.
Vaughnův dům byla zchátralá malá zřícenina se silně promáčknutou plechovou střechou, loupající se bílou barvou a propadající se přední verandou. Trávník byl po kolena a prorostlý plevelem a na příjezdové cestě byl zaparkovaný sešle vyhlížející Plymouth Valiant. Vozidlo bylo určitě dost velké na dopravu vyhublé mrtvoly.
Bill a Riley vstoupili na verandu a zaklepali na dveře.
"Co chcete?" ozvalo se zevnitř.
"Jste Dennis Vaughn?" Odpověděl Bill.
"Jo, možná. Proč?"
Riley řekla, "Jsme z FBI. Rádi bychom si s vámi promluvili."
Vstupní dveře se otevřely. Dennis Vaughn stál za zástěnou, která byla stále zavřená. Byl to nechutně vypadající mladý muž, měl nadváhu a rozcuchané vousy. Zpod jeho potrhaného, jídlem potřísněného trika, vykukovalo nadměrné ochlupení.
"Co to má znamenat?" Vaughn se zeptal nevrlým, rozechvělým hlasem. "Jste tady, abyste mě zatkli nebo co?"
"Máme jen pár otázek," řekla Riley a ukazovala svůj odznak. "Mohli bychom jít dovnitř?"
"Proč bych vás měl pustit dovnitř?" Zeptal se Vaughn.
"Proč byste nás neměl pustit dovnitř?" Zeptala se Riley. "Nemáte co skrývat, nebo ano?"
"Mohli bychom se vrátit s povolením," dodal Bill.
Vaughn zavrtěl hlavou a zavrčel. Sundal háček ze zástěny a Billa s Riley vstoupili dovnitř.
Uvnitř domu byl ještě větší nepořádek. Tapety se odlupovaly a v podlaze byly díry. Nebyl tam téměř žádný nábytek – jen pár otlučených židlí s rovným opěradlem a gauč, ze kterého vykukovala výplň. Všude se povalovaly talíře a mísy, na některých z nich byly plesnivé potraviny. Vzduch nepříjemně zapáchal.
Riley zaujaly desítky fotografií, náhodně připnutých ke zdi připínáčky. Na všech byly ženy a dívky v neformálních, nic netušících pózách.
Vaughn si všiml, že Riley obrázky zaujaly.
"Je to můj koníček," řekl. "Je na tom něco špatného?"
Riley neodpověděla a Bill nic neříkal. Riley pochybovala, že je na samotných fotografiích něco nezákonného. Vypadalo to, jako by všechny byly vyfocené venku, na veřejných místech, za denního světla, a žádné nebyly ve skutečnosti neslušné. I tak samotný akt focení dívek a žen bez jejich vědomí či souhlasu přišel Riley jako hluboce děsivý.
Vaughn si sedl na dřevěnou židli, která pod jeho váhou zasténala.
"Jste tady, abyste mě z něčeho obvinili," řekl. "Tak proč se do toho nepustíte?"
Riley se posadila na další vratkou židli čelem k němu. Bill stál vedle ní.
"Z čeho si myslíte, že vás chceme obvinit?" zeptala se.
Byla to technika vedení rozhovoru, která se jí v minulosti osvědčila. Někdy bylo nejlepší nezačínat s přímými otázkami o případu. Někdy bylo lepší s potenciálním podezřelým mluvit do té doby, až on se on sám zamotá do vlastních slov.
Vaughn pokrčil rameny.
"Jedno nebo druhé," řekl. "To je vždycky něco. Někdo to vždycky pochopí špatně."
"Co pochopí špatně?" Zeptala se Riley a stále se ho snažila jemně přinutit do rozhovoru.
"Mám rád dívky, je to jasný?" řekl. "Který chlap v mém věku je nemá rád? Proč si lidé myslí, že všechno, co dělám je špatně jen proto, že jsem to udělal já?"
Pohlédl na některé obrázky, jako by doufal, že řeknou něco na jeho obranu. Riley jen čekala, až zase promluví. Doufala, že Bill udělá totéž, ale netrpělivost jejího partnera byla hmatatelná a vytvářela napětí.
"Snažím se být přátelský k dívkám," řekl. "Co můžu dělat, když to nechápou?"
Jeho hlas byl pomalý, dokonce až příliš pomalý. Riley si byla docela jistá, že není opilý nebo zdrogovaný. Možná byl trochu mentálně zaostalý, nebo měl nějaký neurologický problém.
"Proč si myslíte, že se k vám lidé chovají jinak?" Řekla Riley a snažila se, aby to vyznělo soucitně.
"Jak to mám vědět?" Řekl Vaughn a pokrčil znovu rameny.
Pak téměř neslyšitelným hněvivým hlasem dodal...
"Jednou, jeden den."
"Jeden den´ co?" Zeptala se Riley.
Vaughn jen znovu pokrčil rameny. "Nic. Nic tím nemyslím. Ale jednou, jeden den. To je všechno, co říkám."
Riley začínala mít pocit, že jeho slova nedávají smysl. To se často stávalo předtím, než podezřelý zradil sám sebe.
Ale než mohl Vaughn říci cokoli dalšího, přistoupil k němu hrozivě Bill.
"Co víte o vraždách Metty Lunoeové a Valerie Brunerové?"
"Nikdy jsem o nich neslyšel," řekl Vaughn.
Bill se k němu sehnul nepříjemně blízko a podíval se mu do očí. Riley to znepokojilo. Chtěla Billovi říct, aby toho nechal. Ale, kdyby do toho vstoupila, mohlo by to situaci ještě zhoršit.
"A co Meara Keaganová?" Zeptal se Bill.
"Nikdy jsem neslyšel ani o ní."
Bill nyní mluvil hlasitěji.
"Kde jste byl minulý čtvrtek večer?"
"Já nevím."
"Chcete říct, že jste nebyl doma?"
Vaughn se nervózně potil. Jeho oči byly vystrašeně vykulené.
"Možná, že ne. Nepamatuji si to. Někdy chodím ven."
"Kam chodíte?"
"Jdu se projet. Rád si zajedu ven z města. Nenávidím tohle město. Přeji si, abych mohl žít někde jinde."
Bill na Vaughna vyhrkl další otázku.
"A kam jste jel minulý čtvrtek?"
"Já nevím. Já ani nevím, jestli jsem se byl tu noc projet."
"Lžete," vykřikl Bill. "Zajel jste k Westree, že ano? Našel jste si tam milou ženskou, že jo?"
Riley vyskočila ze židle. Bill se už zjevně neovládal. Musela se ho zastavit.
"Bille," řekla tiše a popadla ho za rameno.
Bill jí ruku odstrčil. Strčil do Vaughna, který seděl na židli. Židle, která byla na pokraji rozkladu, se rozpadla na kusy. Vaughn ležel chvíli na podlaze. Pak ho Bill popadl za nátělník a táhl ho přes místnost, až ho zatlačil ke zdi.
"Bille, nech toho," křičela Riley.
Bill tlačil Vaughna ke zdi. Riley se bála, že každou chvíli vytáhne zbraň.
"Dokažte to!" Zavrčel Bill.
Riley se podařilo dostat se mezi Billa a Vaughna. Energicky Billa odstrčila.
"To stačí!" vyštěkla hlasitě. "Odcházíme!"
Bill na ni zíral vzteklýma, vykulenýma očima.
Riley se obrátila k Vaughnovi a řekla: "Promiňte. Můj partner toho lituje. Teď odejdeme."
Aniž by čekala, až Vaughn něco řekne, tlačila Riley Billa směrem ke dveřím a pak na verandu.
"Co je to sakra s tebou?" zasyčela na něj.
"Co je s tebou? Nech mě jít zpátky. Dostali jsme ho. Jsem si jistý, že jsme ho dostali. Přinutíme ho ukázat nám svůj řidičský průkaz a zjistíme jeho druhé jméno."
"Ne," řekla Riley. "Nepřinutíme ho k ničemu. Ježíši, Bille, za tohle vyvádění bys mohl přijít o svůj odznak. Dobře víš, že se tak nemáš chovat."
Bill vypadal jako by mohl jen stěží věřit svým uším. "Proč?" zeptal se. "Dostali jsme ho. Mohli bychom z něj dostat přiznání."
Riley měla pocit, že s ním musí zatřást.
"To nevíme. Možná je to náš člověk, ale já si to nemyslím."
"Zatraceně, proč ne?"
"Už jen proto, že jeho auto je příliš nápadné a zapamatovatelné."
Bill se na chvíli zamyslel.
"Tak použil jiné auto."
"Možná, ale já si nemyslím, že natolik organizovaný, aby provedl tolik vražd, aniž by byl dopaden."
"Možná to jen tak hraje."
Riley začínala být kvůli Billově odporu netrpělivá.
"Bille, zamysli se nad tím, jak pečlivě byla všechna těla umístěna. Tak pečlivě rozprostřena. S pažemi ve stejných pozicích."
"Mohl to udělat."
Riley nahlas zasténala. Bill byl opravdu tvrdohlavý.
"Já si nemyslím, že mohl," řekla Riley. "Pomysli na jeho dům. Nic tam není umístěno úhledně, ani ty fotografie. Nic nevypadá jako úmyslné. Absolutně nic."
"Možná kromě toho, že má v úmyslu zabít," řekl Bill. Stále se zlobil, ale Riley viděla, že už se uklidňuje.
"Bille," začala. "Tohohle vraha pohání nějaký záměr, určité důvody pro to, co dělá. Zatím nemůžeme jeho záměr určit, ale mám v úmyslu jej zjistit."
Během krátké chůze zpět neřekli Riley ani Bill ani slovo. Jak zahlédli náměstí, Riley viděla, že vozidlo lékaře už dorazilo a tělo bylo odváženo pryč.
Riley byla otřesená. Rozhovor byl katastrofa a ona neměla ani ponětí, zda je Dennis Vaughn jejich podezřelý či nikoliv.
Rileyna starost nyní hraničila s panikou.
Pokud nemůžu počítat s Billem, s kým můžu počítat?
Бесплатный фрагмент закончился.
