Читать книгу: «Vábení », страница 2

KAPITOLA DRUHÁ

Riley posmutněla, když se podívala na dvě fotky na obrazovkách nad stolem v konferenční místnosti Úřadu pro analýzu chování. Na jedné fotografii byla bezstarostná dívka se zářícíma očima a úsměv, který si získá každého. Na druhé byla její mrtvola, strašlivě vychrtlá, ležící s rukama, které směřovaly různými směry. Vzhledem k tomu, že jí bylo nařízeno se tohoto setkání zúčastnit, Riley věděla, že musí existovat další oběti jako je tahle.

Sam Flores, důvtipný laboratorní technik s černými obroučkami brýlí, spustil multimediální představení pro čtyři agenty, kteří seděli kolem stolu.

"Na těchto fotkách je sedmnáctiletá Metta Lunoe," řekl Flores. "Její rodina žije v Colliervillu v New Jersey. Její rodiče jí pohřešovali od března – jednalo se o útěk. "

Do přehlídky obrázku přidal obrovskou mapu Delawaru a ukazovátkem označoval lokalitu.

Řekl: "Její tělo bylo objeveno v oblasti za Mowbray, Delaware, šestnáctého května. Měla zlomený vaz."

Flores zobrazil několik dalších obrázků – jeden zobrazoval další rozzářenou mladou dívku, druhý ji ukazoval jako téměř nepoznatelně vyschlou, její ruce roztažené podobným způsobem.

"Na těchto snímcích je Valerie Brunerová, také sedmnáctiletá, hlášená na útěku z Norbury ve Virginii. Zmizela v dubnu."

Flores ukázal na jiné místo na mapě.

"Její tělo bylo nalezeno roztažené na polní cestě v blízkosti Redditche v Delawaru, dvanáctého června. Zřejmě šlo o stejný způsob práce jako u předchozí vraždy. Agent Jeffreys zahájil vyšetřování."

Riley byla překvapená. Jak mohl Bill začít pracovat na případu, do kterého ona nebyla zahrnuta? Pak si vzpomněla. V červnu byla hospitalizována, zotavovala se ze svého hrozného utrpení v Petersonově kleci. I tak ji Bill často navštěvoval v nemocnici. Nikdy nezmínil, že zároveň pracuje na tomto případu.

Otočila se k Billovi.

"Proč jsi mi o tom neřekl?" zeptala se.

Billův obličej vypadal zamračeně.

"Nebyla na to vhodná doba," řekl. "Měla jsi vlastní problémy."

"Kdo byl tvůj partner?" Zeptala se Riley.

"Agent Remsen."

Riley to příjmení znala. Bruce Remsen byl převeden z Quantica předtím, než se vrátila zpátky do práce.

Pak ale po chvilce Bill dodal, "Nemohl jsem ten případ vyřešit."

Teď Riley dokázala jeho výraz a tón hlasu přečíst. Po dlouholetém přátelství a partnerství znala Billa tak dobře, jako nikdo jiný. A věděla, že je sám se sebou hluboce zklamaný.

Flores zobrazil fotografie lékaře, na kterých byla dívčina holá záda. Těla tak zchřadla, že se ani nezdála být skutečná. Na zádech byly staré jizvy a čerstvé šrámy.

Riley na sobě nyní plně cítila mučivé nepohodlí. Ten pocit ji zaskočil. Od kdy se jí dělalo zle z fotografií mrtvol?

Flores řekl: "Obě téměř zemřely hlady dříve, než jim zlomil krk. Byly také surově bity, pravděpodobně dlouhodobě. Jejich těla byla přesunuta na místo, kde byly posléze nalezeny mrtvé. Nemáme tušení, kde byly skutečně zabity."

Riley se snažila nenechat se ovládnout jejím rostoucím znepokojením a přemýšlela nad podobností s případy, které s Billem vyřešili během posledních několika měsíců. Takzvaný "vrah panenek" zanechal těla svých obětí, kde mohla být snadno nalezena, naaranžovaná v nahých, groteskních pozicích jako panenky. "Řetězový vrah" věšel těla svých obětí nad zemí, divoce spoutaných v těžkých řetězech.

Teď Flores ukázal fotku jiné mladé ženy – vesele vypadající zrzky. Vedle fotografie byl obrázek omlácené, prázdné Toyoty.

"Toto auto patřilo dvaceti čtyř letému, starému irskému přistěhovalci, jménem Meara Keaganová," řekl Flores. "Pohřešuje se od včerejšího rána. Její vůz byl nalezen opuštěný před bytovým domem ve Westree v Delawaru. Pracovala tam pro jednu rodinu jako služka a chůva."

Nyní promluvil zvláštní agent Brent Meredith. Byl to obavy vzbuzující, velký Afroameričan s hranatou tváří a seriózním vystupováním.

"Službu skončila předevčírem v jedenáct hodin večer," řekl Meredith. "Auto bylo nalezeno následující ráno."

Zvláštní agent, velitel Carl Walder se na židli předklonil. Byl šéfem Brenta Mereditha – dětinský, pihatý muž s kudrnatými vlasy měděné barvy. Riley ho neměla ráda. Nemyslela si, že je nějak zvlášť kompetentní. Moc nepomohlo, že ji kdysi vyhodil.

"Proč si myslíme, že toto zmizení je spojeno s předchozími vraždami?" Zeptal se Walder. "Meara Keaganová je starší než ostatní oběti."

Teď se do toho vložila Lucy Vargasová. Byla mladým nováčkem s tmavými vlasy, tmavýma očima a tmavou pletí.

"Můžete to vidět na mapě. Keaganová zmizela v téže oblasti, kde byla nalezena dvě těla. Může to být náhoda, ale to se zdá nepravděpodobné. Nikoliv za období pěti měsíců, když jsou všechny tak blízko za sebou."

Navzdory jejímu vzrůstajícímu neklidu měla Riley radost, při pohledu na pomrkávajícího Waldera. Aniž by to měla Lucy v úmyslu, uzemnila ho. Riley doufala, že nenajde nějaký způsob, jak Lucy později dostat. Walder takový dokázal být.

"To je správně, agentko Vargasová," řekl Meredith. "Náš odhad je, že mladší dívky byly uneseny při stopování. Velmi pravděpodobně podél této silnice, která oblast protíná." Ukázal na konkrétní linii na mapě.

Lucy se zeptala: "Není stopování v Delawaru zakázané?" Dodala: "Samozřejmě, že to lze těžko prosadit."

"Máte pravdu," řekl Meredith. "A tohle není dálnice nebo dokonce hlavní státní silnice, takže ji stopaři pravděpodobně využívají. Vrah zřejmě taky. Jedno tělo bylo nalezeno u silnice a další dvě ani ne deset mil od ní. Keaganovou odvezl stejnou cestou asi šedesát mil severně. U ní použil jinou lest. Pokud bude pokračovat ve své obvyklé taktice, nechá si ji, dokud ji téměř nevyhladoví k smrti. Pak jí zlomí vaz a tělo odloží stejným způsobem jako dříve."

"To nedopustíme," řekl Bill přiškrceným hlasem.

Meredith pronesl, "Agenti Paige a Jeffreys, chci, abyste na tomhle začali okamžitě pracovat." Pak směrem k Riley odsunul přes stůl složku plnou fotografií a zpráv. "Agentko Paige, tady jsou všechny informace, které potřebujete abyste se co nejrychleji zorientovala."

Riley se natáhla po složce. Ale její ruka se prudce stáhla zpět v křeči ze strašlivé úzkosti.

Co je to se mnou děje?

Hlava se jí točila a rozmazané obrázky se jí začaly v představách zaostřovat. Byl to projev post-traumatického stresového syndromu kvůli Petersonově případu? Ne, tohle bylo jiné. Bylo to úplně něco jiného.

Riley vstala ze židle a uspěchaně se vydala z konferenční místnosti. Jak pospíchala chodbou směrem ke své kanceláři, výjevy v její hlavě se zaostřovaly.

Byly to tváře – tváře žen a dívek.

Viděla Mitzi, Koreen a Tantru – mladé dívky na telefonu, jejichž slušný oděv maskoval jejich rozklad i před jimi samotnými.

Viděla Justine, stárnoucí děvku, shrbenou nad drinkem v baru, unavenou a zahořklou a plně připravenou zemřít ošklivou smrtí.

Viděla Chrissy, prakticky uvězněnou ve svém bordelu násilnickým manželem pasákem.

A ze všeho nejhorší bylo spatřit Trindu, patnáctiletou dívku, která už si prožila noční můru ve formě pohlavního vykořisťování, a která si nedokázala představit žádný jiný život.

Riley dorazila do své kanceláře a zhroutila se na židli. Teď pochopila zdroj návalu pociťovaného odporu. Fotky, které právě spatřila, ho aktivovaly. Vynesly na povrch její nejtemnější pochybnosti o případu ve Phoenixu. Zastavila brutálního vraha, ale nedostála spravedlnosti pro ženy a dívky, které potkala. Celý svět vykořisťování zůstal neměnný. Ani trochu nenarušila hladinu moře křivd, které snášely.

A teď ji to strašilo a trápilo způsobem, který předtím nikdy nepoznala. Zdálo se jí, že to je horší než post-traumatický stresový syndrom. Konec konců mohla dát průchod vlastnímu vzteku a hrůze během zápasení v tělocvičně. Neměla ale žádný způsob, jak se zbavit těchto nových pocitů.

A mohla si dovolit pustit se do práce na dalším případu jako na tom ve Phoenixu?

Za dveřmi zaslechla Billův hlas.

“Riley.”

Vzhlédla a viděla, jak se na ni její partner smutně dívá. Držel složku, kterou se jí Meredith pokusil dát.

"Potřebuji tě na tomto případu," řekl Bill. "Je to pro mě osobní. Přivádí mě k šílenství, že jsem ho nedokázal vyřešit. Nemůžu si pomoci a přemýšlím, zda jsem byl v koncích proto, že se mi rozpadalo manželství. Poznal jsem rodinu Valerie Brunerové. Jsou to dobří lidé. Ale nezůstal jsem s nimi v kontaktu, protože ... no, protože jsem je zklamal. Musím to kvůli nim dát do pořádku."

Složku položil Riley na stůl.

"Jen se na to podívej. Prosím."

Odešel z Rileyiny kanceláře. Seděla a nerozhodně na složku zírala.

To jí nebylo podobné. Věděla, že se z toho musí dostat ven.

Jak nad věcmi přemýšlela, vzpomněla si na něco z Phoenixu. Byla schopna zachránit jednu dívku jménem Jilly. Nebo se o to alespoň pokusila.

Vytáhla svůj telefon a vytočila číslo azylového domu pro mládež ve Phoenixu, v Arizoně. Z telefonu se ozval známý hlas.

"To je Brenda Fitchová."

Riley byla ráda, že telefon zvedla Brenda. Tuto sociální pracovnici poznala během jejího předchozího případu.

"Ahoj, Brendo," řekla. "Tady Riley. Jen jsem si myslela, že bych se mohla zeptat, jak se má Jilly."

Jilly byla dívka, kterou Riley zachránila před obchodem se sexem – hubená, černovlasá, třináctiletá. Jilly neměla rodinu, až na surového otce. Riley čas od času zavolala, aby zjistila, jak se Jilly daří.

Riley slyšela, jak Brenda vzdychla.

"To je dobře, že voláš," řekla Brenda. "Kéž by víc lidí projevilo nějaký zájem. Jilly je stále u nás."

Riley zabolelo u srdce. Doufala, že jednoho zavolá a bude jí sděleno, že Jilly byla přijata do laskavé pěstounské rodiny. Dnešek nebude tím dnem. Riley pociťovala obavy.

Řekla: "Když jsme hovořily naposledy, měla jsi strach, že ji budete muset poslat zpět k jejímu otci."

"Ach, ne, to už máme právně vyřešeno. Dokonce máme soudní příkaz, aby se od ní držel dál.

Riley si oddychla.

"Jilly se na tebe pořád ptá," řekla Brenda. "Chceš s ní mluvit?"

"Ano. Prosím."

Brenda nechala Riley čekat. Riley náhle napadlo, zda to byl dobrý nápad. Pokaždé, když mluvila s Jilly, skončila s pocitem viny. Nechápala, proč se tak cítila. Konec konců Jilly zachránila před životem, plným vykořisťování a zneužívání.

Ale na co jsem ji zachránila? říkala si. Na jaký druh života se mohla Jilly těšit?

Uslyšela Jillyn hlas.

"Ahoj, agentko Paige."

"Kolikrát ti mám říkat, abys mi tak neříkala?"

"Omlouvám se. Ahoj, Riley."

Riley se trochu zachichotala.

"Ahoj. Jak se máš?”

"Dobře, myslím."

Nastalo ticho.

Typický teenager, pomyslela si Riley. Vždy bylo těžké Jilly rozmluvit.

"Tak co děláš?" Zeptala se Riley.

"Jen vstávám," řekla Jilly a zněla trochu omámeně. "A jdu na snídani."

Riley si pak uvědomila, že ve Pheonixu je o tři hodiny méně.

"Omlouvám se, že volám tak brzy," řekla Riley. "Úplně jsem zapomněla na časový rozdíl."

"To je v pořádku. Je hezké že voláš."

Riley slyšela zívnutí.

"A jdeš dneska do školy?" Zeptala se Riley.

"Jo. Z basy nás kvůli tomu pouští každý den."

To byl Jillyn malý vtip, azylový dům nazývala "basou", jako by to byla věznice. Riley to příliš legrační nepřipadalo.

Riley řekla, "No, já tě nechám jít, aby ses nasnídala a připravila se."

"Hej, počkej chvíli," řekla Jilly.

Znovu nastalo ticho. Riley slyšela, jak Jilly potlačila vzlyk.

"Nikdo mě nechce, Riley," řekla Jilly. Teď už brečela. "Pěstounské rodiny mě odmítají. Nelíbí se jim moje minulost."

Riley byla překvapená.

Její "minulost"? pomyslela si. Ježíš, jak může mít třináctiletá osoba "minulost"? Co se to s lidmi děje?

"Je mi to tak líto," řekla Riley.

Jilly promluvila váhavě skrze slzy.

"Je to jako ... no, ty víš, je to... chci říct, Riley, zdá se, jako bys byla jediná, kdo má o mě zájem."

Riley bolelo v krku a pálily ji oči. Nemohla odpovědět.

Jilly řekla: "Nemohla bych žít s vámi? Nebudu na obtíž. Máš dceru, že? Mohla by být jako moje sestra. Mohly bychom na sebe dávat navzájem pozor. Chybíš mi."

Riley se snažila promluvit.

"Já ... já si nemyslím, že to je možné, Jilly. "

"Proč ne?"

Riley se cítil zdevastovaná. Otázka ji udeřila jako kulka.

"Jen to ... není možné," řekla Riley.

Stále ještě slyšela Jillyn pláč.

"Dobrá," řekla Jilly. "Musím jít na snídani. Ahoj."

"Ahoj," řekla Riley. "Brzy ti znovu zavolám."

Slyšela cvaknutí, jak Jilly ukončila hovor. Riley se sklonila nad svůj stůl, po tváři jí začaly téct slzy. V hlavě se jí neustále jako ozvěna opakovala Jillyna otázka ...

"Proč ne?"

Bylo pro to tisíc důvodů. Už měla ruce plné práce s April. Její práce byla příliš náročná, jak v nárocích na její čas, tak na energii. A byla kvalifikovaná nebo připravena řešit s Jilly její psychické jizvy? Samozřejmě, že ne.

Riley si utřela oči a vzpřímeně se posadila. Vyžívání se v sebelítosti nikomu nepomůže. Byl čas dát se znovu do práce. Venku umíraly dívky a potřebovaly ji.

Zvedla složku a otevřela ji. Je čas, říkala si, vrátit se na scénu?