Читать книгу: «Vábení », страница 3

KAPITOLA ČTVRTÁ

Riley zaklepala na dveře Apriliny ložnice. Bylo poledne a ten nejvyšší čas, aby její dcera vstala. Ale odpověď, kterou dostala, nebyla to, v co doufala.

"Co chceš?" zazněla z místnosti tlumená, nevlídná, mrzutá odpověď.

"Budeš spát celý den?" Zeptala se Riley.

"Teď jsem vzhůru. Za chvíli budu dole."

S povzdechem Riley šla po schodech dolů. Přála si, aby tu byla Gabriela, ale každou neděli si brala volno.

Riley se svalila na gauč. Včera celý den byla April podrážděná a odměřená. Riley netušila, jak se zbavit neidentifikovatelného napětí, které bylo mezi nimi, a ulevilo se jí, když April ten večer odešla na halloweenskou oslavu. Protože se pořádala v domě přítelkyně o pár bloků dál, neměla Riley žádné obavy. Alespoň ne do doby, když odbila jedna v noci a její dcera ještě nebyla doma.

Naštěstí se April ukázala ještě v době, kdy se Riley stále rozhodovala, zda podniknout nějaké kroky. Ale April vešla a rovnou odpajdala do postele, se svou matkou promluvila sotva pár slov. A zatím to nevypadalo, že by dnes ráno ke komunikaci tíhla o něco víc.

Riley byla ráda, že je doma, aby se pokusila vyřešit, co je potřeba. Ještě se pro nový případ nerozhodla a se stále kvůli němu cítila na vážkách. Bill se jí stále hlásil, takže věděla, že se včera s Lucy Vargasovou vydali vyšetřovat zmizení Meary Keaganové. Promluvili si s rodinou, pro kterou Meara pracovala a také s jejími sousedy v jejím domě. Nedopracovali se k vůbec žádným stopám.

Dnes Lucy vedla všeobecné pátrání, koordinovala několik agentů, kteří roznášeli letáky s fotkou Meary. Mezitím Bill dost netrpělivě čekal na Rileyno rozhodnutí, zda případ přijmout nebo ne.

Ale nemusí se rozhodnout hned teď. Všichni v Quanticu měli za to, že Riley nebude zítra k dispozici. Jeden z prvních vrahů, které kdy usvědčila, bude mít jednání v Marylandu o podmínečném propuštění. Nesvědčit u tohoto jednání jednoduše nepřipadalo v úvahu.

Jak Riley seděla a dumala nad svými možnostmi, April se rozeběhla dolů ze schodů, plně oblečená. Vřítila se do kuchyně, aniž by na svou matku alespoň pohlédla. Riley vstala a šla za ní.

"Co máme k jídlu?" Zeptala se April a dívala se do ledničky.

"Mohla bych ti připravit něco k snídani," řekla Riley.

"To je dobrý. Já si něco najdu."

April si vyndala sýr a zavřela dveře ledničky. Na kuchyňské lince si uřízla kousek sýra a nalila si kávu. Do kávy přidala smetanu a cukr, posadila se u kuchyňského stolu a začala okusovat sýr.

Riley se posadila ke své dceři.

"Jaká byla párty?" Zeptala se Riley.

"Byla dobrá."

"Přišla jsi domů trochu pozdě."

"Ne, nepřišla."

Riley se rozhodla, že se nebude hádat. Možná, že v dnešní době nebyla na párty pro patnáctiletou dívku jedna hodina v noci příliš pozdě. Jak by to mohla vědět?

"Crystal mi řekla, že máš přítele," řekla Riley.

"Jo," řekla April a upíjela kávu.

"Jak se jmenuje?"

"Joel."

Po chvíli ticha se Riley zeptala, "Jak je starý?"

"Já nevím."

Riley cítila, jak se jí úzkostí a hněvem svíralo hrdlo.

"Jak je starý?" Zopakovala Riley.

"Je mu patnáct, dobře? Stejně jako já. "

Riley si byla jistá, že April lže.

"Ráda bych se s ním setkala," řekla Riley.

April obrátila oči v sloup. "Proboha, mami. Kdy jsi vyrůstala? V padesátých letech, nebo tak něco?"

Riley až bodlo.

"Já si nemyslím, že je to nesmyslné," řekla Riley. "Ať se tu zastaví. Představ mi ho."

April postavila svůj šálek kávy tak zhurta, až ho vylila trochu na stůl.

"Proč se mě neustále snažíš ovládat?" vyštěkla.

"Já se tě nesnažím ovládat. Jen chci poznat tvého přítele."

Několik okamžiků April jen mrzutě a tiše zírala na svou kávu. Pak náhle vstala od stolu a vyřítila se z kuchyně.

"April!" Vykřikla Riley.

Riley následovala April domem. April šla ke dveřím, uchopila svou tašku, která visela na věšáku.

"Kam jdeš?" Zeptala se Riley.

April neodpověděla. Otevřela dveře, vyšla ven a zabouchla za sebou dveře.

Riley stála pár okamžiků v ohromeném tichu. Jistěže se April vrátí hned zpátky, pomyslela si.

Čekala celou minutu. Pak šla ke dveřím, otevřela je a rozhlédla se po ulici. Po April nebylo nikde ani stopy.

Riley v ústech pocítila hořkou chuť zklamání. Přemýšlela, jak je to možné, že se věci až takto vyhrotily. V minulosti si s April prožila těžké časy. Ale když se všechny tři – Riley, April a Gabriela – v létě přestěhovaly do tohoto městského domu, byla April velmi šťastná. Spřátelila se s Crystal a byla v pořádku, když v září začala škola.

Ale teď, jen o dva měsíce později, se April změnila ze šťastného teenagera v zamračeného. Vrátil se její post-traumatický stresový syndrom? April utrpěla opožděnou reakci poté, co ji vrah jménem Peterson uvěznil v kleci a snažil se ji zabít. Ale docházela za dobrou terapeutkou a zdálo se, že tyto problémy postupně řeší.

Riley pořád stála v otevřených dveřích, vyndala si z kapsy mobil a poslala April zprávu.

Vrať se zpátky. A to hned teď.

Text se označil jako "odeslaný." Riley čekala. Nic se nestalo. Nechala si April svůj telefon doma? Ne, to není možné. April si na cestě ven vzala svou tašku a ona nikdy nikam bez svého mobilu nešla.

Riley se neustále dívala na telefon. Zpráva byla stále označena jako "doručená", ne "přečtená." Ignorovala prostě April zprávu od ní?

Právě v ten okamžik si Riley byla docela jistá, že ví, kam April zmizela. Zvedla klíč ze stolu u dveří a vyšla na malou verandu. Sešla po schodech jejího domu, přešla přes trávník k nejbližšímu domu, kde žili Blaine a Crystal. Opět se dívala na svůj mobilní telefon a přitom zazvonila na zvonek.

Když Blaine otevřel dveře a spatřil ji, jeho rysy rozjasnil široký úsměv.

"No tohle!" řekl. "To je milé překvapení. Co tě přivádí?"

Riley rozpačitě koktala.

"Napadlo mě, jestli ... Tady náhodou není April? Na návštěvě u Crystal?"

"Ne," řekl. "Crystal tu taky není. Říkala, že jde do kavárny. Víš, do té nedaleko odtud."

Blaine ustaraně svraštil obočí.

"Copak se děje?" zeptal se. "Stalo se něco?"

Riley zasténala. "Pohádaly jsme se," řekla. "Vyřítila se z domu. Doufala jsem, že šla sem. Myslím, že ignoruje mou zprávu."

"Pojď dál," řekl Blaine.

Riley za ním šla do obývacího pokoje. Oba se posadili na gauč.

"Nevím, co se s ní děje," začala Riley. "Nevím, co se děje s námi."

Blaine se tesklivě usmál.

"Ten pocit znám," řekl.

Riley to trochu překvapilo.

"Opravdu?" zeptala se. "Vždycky mi přijde, že s Crystal vycházíš dokonale."

"Většinu času určitě. Ale od té doby, co je v pubertě, je to někdy dost svízelné."

Blaine se na chvíli zadíval soucitně na Riley.

"Neříkej mi," řekl. "Že to má něco společného s přítelem."

"Zdá se," řekla Riley. "Nechce mi o něm nic říct. A odmítá mi ho představit."

Blaine zavrtěl hlavou.

"Obě jsou v tom věku," řekl. "Mít přítele, to je záležitost na život a na smrt. Crystal ještě žádného nemá, což mě vyhovuje, ale jí ne. Je kvůli tomu naprosto zoufalá."

"Hádám, že jsem v jejím věku byla stejná," řekla Riley.

Blaine se trochu zasmál. "Věř mi, když mi bylo patnáct, nemyslel jsem na nic jiného, než na holky. Dáš si kávu?"

"Ráda, díky. Černou."

Blaine odešel do kuchyně. Riley se rozhlédla, opět si všimla jak pěkně je to tu zařízené. Blaine měl rozhodně dobrý vkus.

Blaine se vrátil se dvěma šálky kávy. Riley se napila. Bylo to výborné.

"Přísahám, že jsem neměla tušení, do čeho jdu, když jsem se stala matkou," řekla. "Myslím, že nepomohlo, že jsem na to byla příliš mladá."

"Kolik ti bylo let?"

"Dvacet čtyři."

Blaine zaklonil hlavu a zasmál se.

"Byl jsem mladší. Oženil jsem se v jednadvaceti. Myslel jsem, že Phoebe je ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy spatřil. Zatraceně sexy. Nějak jsem přehlédl skutečnost, že je také bipolární a hodně pije."

Rileyn zájem neustále stoupal. Věděla, že je Blaine rozvedený, ale nic jiného. Zdálo se, že ji s Blainem spojují chyby z mládí. Bylo pro ně příliš snadné, vidět život skrze růžovou záři fyzické přitažlivosti.

"Jak dlouho tvé manželství vydrželo?" Zeptala se Riley.

"Asi devět let. Měli jsme to už dávno skončit. Já jsem to měl ukončit. Pořád jsem si myslel, že mohu Phoebe zachránit. Byla to hloupá myšlenka. Crystal se narodila, když bylo Phoebe dvacet jedna a já byl dvaadvacetiletý student oboru kuchař. Byli jsme příliš chudí a příliš nezralí. Naše další dítě se narodilo mrtvé a Phoebe se z toho nikdy nedostala. Stala se z ní alkoholička. Začala být násilnická."

Blainův pohled byl nyní vzdálený. Riley vycítila, že ožil trpké vzpomínky, o kterých nechtěl mluvit.

"Když se narodila April, procházela jsem školením, abych se stala agentem FBI," řekla. "Ryan chtěl, abych to vzdala, ale já ne. Zarputile usiloval o to, aby se stal úspěšným právníkem. No oba jsme dosáhli kariéry, kterou jsme chtěli. Ale z dlouhodobého hlediska jsme prostě neměli nic společného. Nepodařilo se nám postavit reálné základy pro dobré manželství."

Riley pod soucitným pohledem Blaina utichla. Ulevilo se jí, že o tom všem může mluvit s jinou dospělou osobou. Začínala si uvědomovat, že bylo téměř nemožné cítit se v Blainově přítomnosti nepříjemně. Měla pocit, jako by s ním mohla hovořit o čemkoli.

"Blaine, já jsem teď opravdu na vážkách," řekla. "Je mě potřeba u důležitého případu. Ale v soukromých věcech mám takový nepořádek. Mám pocit, že s April netrávím dost času."

Blaine se usmál.

"No jo. Staré dilema práce versus rodina. To já dobře znám. Věř mi, vlastnit restauraci je velmi časově náročné. Udělat si čas na Crystal je výzva."

Riley se podívala do Blainových jemných modrých očí.

"Jak je možné najít rovnováhu?" zeptala se.

Blaine trochu pokrčil rameny.

"Není," řekl. "Není dost času na všechno. Ale nedává smysl, trestat se za to, že nejsi schopná udělat nemožné. Věř mi, vzdát se své kariéry není řešení. Chci říct, že Phoebe se pokoušela být matkou v domácnosti. Byla to jedna z věcí, z které tak šílela. Prostě se s tím musíš vyrovnat."

Riley se usmála. Znělo to jako skvělý nápad – smířit se s ním. Možná by to mohla udělat. Skutečně se to zdálo být možné.

Natáhla se a dotkla se Blainovy ruky. Vzal ji za ruku a stiskl ji. Riley mezi nimi pocítila příjemné napětí. Na okamžik ji napadlo, že by možná mohla chvíli zůstat s Blainem, teď, když obě jejich děti byly pryč a měly něco na práci. Možná by mohla ...

Ale i v okamžiku, kdy se jí začaly myšlenky formovat v představách, cítila, jak ji od něj táhne něco pryč. Nebyla připravena s těmito novými, čerstvými pocity pracovat.

Jemně svou ruku odtáhla.

"Díky," řekla. "Měla bych jít domů. April už je třeba zpátky."

Rozloučila se s Blainem. Jakmile vyšla ze dveří ven, zabzučel jí telefon. Byla to zpráva od April.

Právě jsem dostala tvou zprávu. Je mi opravdu líto, že jsem se tak chovala. Jsem v kavárně. Brzy se vrátím.

Riley si vzdychla. Neměla ani ponětí, co odepsat. Zdálo se, že bude nejlepší, když vůbec neodpoví. Budou si s April muset později vážně promluvit.

Riley právě vešla zpět do svého domu, když jí znovu zabzučel telefon. Byl to hovor od Ryana. Její ex byl asi tím posledním člověkem na světě, kterého chtěla slyšet. Ale věděla, že bude neustále zanechávat vzkazy, když s ním teď nepromluví. Hovor přijala.

"Co chceš, Ryane?" zeptala se stroze.

"Zastihl jsem tě ve špatnou dobu?"

Riley chtěla říct, že co se jeho týče, nikdy není vhodná doba. Ale nechala si své myšlenky pro sebe.

"Myslím, že teď můžeme mluvit," řekla.

"Přemýšlel jsem o tom, že bych se stavil za tebou a April," řekl. "Rád bych si s vámi promluvil."

Riley potlačila netrpělivé vzdychnutí. "Byla bych raději, kdybys to nedělal."

"Myslel jsem, že jsi říkala, že je teď vhodná doba."

Riley neodpověděla. To byl přesně Ryan, překrucoval její slova, aby se ji pokusil zmanipulovat.

"Jak se má April?" Zeptal se Ryan.

Téměř si odfrkla smíchy. Věděla, že se jen snaží o nějakou konverzaci.

"Je hezké, že se ptáš," řekla Riley sarkasticky. "Má se dobře."

Samozřejmě, že to byla lež. Ale angažovat Ryana v záležitostech byl poslední způsob, jak situaci zlepšit.

"Poslyš, Riley ..." Ryanův hlas se vytratil. "Udělal jsem spoustu chyb."

Bez legrace, pomyslela si Riley. Pořád mlčela.

Po chvíli Ryan řekl, "Poslední dobou se mi moc nedaří."

Riley stále nic neříkala.

"No, jen jsem se chtěl ujistit, že ty i April jste v pořádku."

Riley nemohla uvěřit té drzosti.

"Máme se dobře. Proč se ptáš? Opustila tě tvá nová přítelkyně, Ryane? Nebo se ti nedaří v kanceláři?"

"Jsi ke mě hrozně krutá, Riley."

Co se jí týče, byla tak jemná, jak jen dokázala. Celou situaci pochopila. Ryan teď musí být sám. Ta celebrita, která se k němu po rozvodu přistěhovala, ho musela opustit nebo se nevydařila nějaká novější známost.

Věděla, že Ryan nesnesl být sám. Vždy se na Riley a April obracel jako na svou poslední možnost. Kdyby mu dovolila se vrátit, vytrval by jen do doby, než by ho zaujala nějaká jiná žena.

Riley řekla, "Myslím, že bys měl dát věci do pořádku se svou poslední přítelkyní. Nebo s tou před ní. Ani nevím, s kolika jsi byl od té doby, co jsme se rozvedli. S kolika, Ryane?"

V telefonu zaslechla mírné vzdechnutí. Riley se rozhodně trefila.

"Ryane, popravdě, tohle není vhodná doba."

Byla to pravda. Právě byla na milé návštěvě u muže, který se jí líbil. Proč to hned zkazit?

"Kdy bude vhodná doba?" Zeptal se Ryan.

"Já nevím," řekla Riley. "Dám ti vědět. Ahoj."

Pak telefonát ukončila. Co začala mluvit s Ryanem, chodila sem a tam. Posadila se a několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila.

Pak poslala zprávu April.

Měla bys hned přijít domů.

Trvalo jen pár sekund, než dostala odpověď.

OK. Jsem na cestě. Je mi to líto, mami.

Riley si vzdychla. Teď už April zase zněla normálně. Za chvíli bude pravděpodobně zase v pořádku. Ale něco nesedělo.

Co se to s ní děje?