Читать книгу: «Ještě Než Zabije», страница 7

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

„Tati? Tati, to jsem já. Vzbuď se.“

Mackenzie vstoupila do ložnice a ihned se při pohledu na mrtvého otce odvrátila.

„Co se stalo, tati?“

Její sestra byla v místnosti také. Stála na druhé straně postele a její tvář vypadala zklamaně.

„Steph, co se stalo?“ zeptala se Mackenzie.

„Volal tě a tys nepřišla. Je to tvoje vina.“

„Ne!“

Mackenzie nakročila kupředu a potom, i když věděla, že je to šílenství, vylezla na postel a schoulila se vedle něho. Myslela na to, že jeho tělo bude již brzy chladné a bledé.

Mackenzie se vzbudila skoro s výkřikem. Bylo 3:12 v noci a ona se doslova koupala v potu. Posadila se, ztěžka oddechovala, ale nakonec se neudržela a rozplakala se.

Tak strašně jí chyběl.

Brečela a brečela a doufala, že se probrečí až do spánku.

Zároveň však věděla, že potrvá hodiny, než se jí podaří znovu usnout. Pokud vůbec.

Raději si přála, aby už bylo ráno a ona se mohla znovu plně ponořit do toho případu. To bude snesitelnější.

*

Když dorazila do Carol’s Diner o pár hodin později, byla úplně vzhůru. Teď, když seděla za malým jídelním stolkem, naproti agentu Ellingtonovi a bylo skoro až trapně, jak moc ji ta noční můra dokázala rozhodit a jak snadno se předešlého večera vylekala. Co se to s ní sakra děje?

Možná však, že odpověď znala. Ten případ se jí začínal dostávat pod kůži. Vířil staré vzpomínky, o kterých si myslela, že už od nich má jednou pro vždy pokoj. Jenže ony byly naopak zpátky, a tak případ začínal ovlivňovat její život. Od ostatních kolegů slyšela, že se toto stává, ale sama to ještě nikdy nezažila.

Přemýšlela, jestli už to někdy zažil Ellington. Z její strany stolu vypadal velmi uhlazeně a profesionálně – přesně tak, jak si Mackenzie agenta FBI představovala. Byl dobře stavěný, ale ne masivní, sebevědomý, ale ne namyšlený. Bylo těžké si představit, že by s ním něco dokázalo takhle zamávat.

Všiml si, že si jej prohlíží, ale než aby se stydlivě podíval stranou, opětoval její pohled.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Nic, vážně,“ řekla. „Jenom přemýšlím jaké to je, když můžete jediným telefonem uvést do pohybu celou agenturu. Mě by zabralo několik hodin jenom přesvědčit naše oddělení, aby se do něčeho pustili.“

„Vždycky to tak lehce nejde,“ namítl Ellington.

„V tomto případě ale FBI vypadá motivovaně,“ opáčila Mackenzie.

„Ritualistický vzhled těch vražd skoro řve, že jde o sériového vraha,“ řekl. „A teď, když bylo objeveno další tělo, už o tom nemůže být pochyb.“

„Byl Nelson vstřícný?“ zeptala se.

Ellington se pousmál a odhalil tak náznaky šarmu, skrývajícího se pod uhlazeným zevnějškem. „Snaží se o to. Občas není snadné se povznést nad maloměstskou mentalitu.“

„ O tom vím své,“ přitakala.

Přišla k nim servírka, aby přijala objednávky. Mackenzie si dala zeleninovou omeletu, zatímco Ellington požádal o velký snídaňový talíř. Když bylo objednáno, sprásknul ruce a naklonil se přes stůl.

„Takže,“ řekl. „Jak si stojíme?“

Mackenzie věděla, že jí dává šanci, aby předvedla, jak pracuje. Bylo to obsaženo v tónu jeho hlasu i úsměvu, který zlehka pohnul jeho koutky. Byl velice pohledný a Mackenzie nebylo úplně příjemné, jak často se její oči stáčely k jeho rtům.

„Musíme čekat na nové stopy a potom je studovat,“ odpověděla. „Naposledy, když jsme si mysleli, že máme dobrou stopu, jsme se šeredně napálili.“

„Ale zatknuli jste chlápka, který prodával dětské porno,“ zdůraznil Ellington. „To rozhodně nebyla žádná katastrofa.“

„To je fakt. Ale stejně, předpokládám, že už jste trochu nahlédl do hierarchie na naší stanici. Pokud to rychle nevyřeším, tak se ve své pozici zaseknu na hodně dlouho.“

„Tím si nejsem tak jistý. Nelson si o vás myslí jen to nejlepší. Jestli to přiznává i před ostatními chlapy, to už je něco jiného. Proto mě zavolal, abych vám pomohl. Věří, že to dokážete vyřešit.“

Mackenzie poprvé neudržela oční kontakt. Nevěděla, jak jen by ten případ měla vyřešit, když se leká každého vrznutí ve vlastním domě a spí s nabitou pistolí vedle postele.

„Myslím, že bychom měli začít s těmi vzorky dřeva,“ vyhnula se přímé odpovědi. „Navštívíme kohokoliv z místních, od těch, co dřevo dodávají, až po ty, co jej řežou. Pokud tímhle nic nezjistíme, začneme se probírat kolegyněmi Hailey Lizbrookové. Když budeme obzvláště zoufalí, možná skončíme i u záznamů z bezpečnostních kamer z jejího klubu.“

„Všechno dobré nápady,“ řekl Ellington. „Další, který hodlám Nelsonovi navrhnout, je rozmístit policisty v civilu do strip klubů v okruhu sta mil. Můžeme sem přetáhnout pár agentů z Omahy, když budou potřeba lidi. Vzhledem ke starším případům—musím uznat, že jste odvedla skvělou práci, když jste je našla—musíme také brát v potaz, že může pronásledovat i prostitutky. Nemůžeme předpokládat, že stačí hlídat striptérky.“

Mackenzie přikývla, i když začínala pochybovat o tom, že ten případ z osmdesátých let, kdy byla nalezena mrtvá prostitutka, připoutaná ke kůlu, byl s tímto přímo spojen. I tak bylo však milé, že si její snahy někdo všiml.

„Skvěle,“ řekl Ellington. „Musím se zeptat ještě na něco.“

„Na co?“

„Je jasné, že na lokální úrovni po vás tak trochu šlapou. Také je ale jasné, že se snažíte a moc dobře znáte svoje řemeslo. I Nelson mi pověděl, že jste jedním z jeho nejnadějnějších detektivů. Prošel jsem si vaše záznamy, víte. Všechno, co jsem tam viděl, na mě udělalo dojem. Takže bych rád věděl, proč vlastně zůstáváte tady, kde nad vámi akorát ohrnují nosem a nejdete dělat detektivní práci někam jinam?“

Mackenzie pokrčila rameny. Podobnou otázku položila sama sobě už několikrát a odpověď na ní byla, ač morbidní, vcelku prostá. Povzdechla si, protože se v tom nechtěla šťourat, ale na druhou stranu také nechtěla, aby jí utekla možná příležitost. Párkrát o důvodech, proč chce zůstat tady, mluvila se Zackem – to ještě v době, kdy spolu opravdu mluvili – a Nelson také znal něco málo o její minulosti. Nebyla si však jistá, kdy ji někdo naposledy úmyslně vyzval, aby o tom promluvila.

„Vyrostla jsem kousek od Omahy,“ řekla tedy. „Moje dětství…nebylo nejlepší. Když mi bylo sedm, můj táta byl zavražděn. Já jsem jeho tělo objevila v ložnici.“

Ellington se zamračil.

„To je mi líto,“ řekl jemně.

Znovu si povzdechla.

„Byl soukromým detektivem,“ dodala. „A pět let předtím pracoval jako strážník v našem sousedství.“

Ellington si také povzdechl.

„Mám takovou teorii, že alespoň jeden z každých pěti policistů v naší zemi má nevyřešené trauma z minulosti, které se vztahuje k nějakému zločinu,“ řekl. „Právě tohle trauma je přinutilo chránit a pomáhat.“

„Ano,“ řekla Mackenzie, aniž by si byla jistá, jak reagovat na fakt, že ji Ellington zrovna zhodnotil během ani ne dvacet vteřin. „To zní pravdivě.“

„Byl vrah vašeho otce dopaden?“ zeptal se.

„Ne. Podle dokumentů, které jsem četla, a té trochy informací, jež mi pověděla matka, vyšetřoval otec v té době jakousi skupinu, která sem pašovala drogy z Mexika. Na případu jeho vraždy se nějakou dobu pracovalo, ale zhruba po třech měsících byl odložen. Tím to haslo.“

„To mě mrzí,“ řekl Ellington.

„Když jsem později zjistila, že naše justice byla v případu líná a nedbalá, chtěla jsem udělat něco, čím bych to změnila. Stala jsem se sama detektivem.“

„A svého snu jste dosáhla v pětadvaceti letech,“ řekl Ellington. „To je působivé.“

Než stačila odpovědět, přišla servírka s jejich snídaní. Když talíře přistály na stole, Mackenzie zabořila lžíci do své omelety, ale přitom si s překvapením všimla, že Ellington zavřel oči a začal nad jídlem tiše odříkávat modlitbu.

Nemohla si pomoci, aby na něj po dobu, kdy měl zavřené oči, neomaleně nezírala. Ani ve snu by ji nenapadlo, že je věřící, a když jej teď viděla modlit se, udělalo to na ni dojem. Podívala se na jeho levou ruku a shledala, že na ní není žádný prsten. Napadlo ji, jaký jeho život asi musí být. Bydlí v bytě se spolubydlícími a ledničkou plnou piva, anebo je spíše typ, který má stojan na víno a knihovnu z IKEA plnou moderní literatury?

Těžko tuhle otázku mohla nějak zodpovědět. Ještě zajímavější však bylo, jak se z něj stal agent FBI. Jak se asi choval ve výslechové místnosti, nebo ve vypjaté situaci, kdy jsou ve hře zbraně a nikdo neví, zda se v příští sekundě podezřelý vzdá, anebo začne střílet. Nic z toho o Jaredu Ellingtonovi nevěděla – a to bylo vzrušující.

Když dokončil modlitbu, otevřel oči a pustil se do jídla. Mackenzie se vrátila ke svému talíři. Po chvíli ale neodolala.

„A co vy?“ zeptala se. „Co vás přivedlo ke kariéře u FBI?“

„Já jsem dítě osmdesátých let,“ odpověděl. „Chtěl jsem být jako John McClane a Špinavej Harry, jenom trochu upravenější.“

Mackenzie se usmála. „To jsou dobré vzory. Nebezpeční a dobrodružní.“

Chystal se nějak odpovědět, když tu zazvonil jeho telefon.

„Omluvte mě,“ řekl a sáhnul do kapsy svého saka.

Mackenzie se zaposlouchala do jeho poloviny rozhovoru, která se však ukázala být poměrně krátká. Po několika kladných odpovědích, přitakáních a rychlém díky, to položil a spokojeně se podíval na svoje jídlo.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se.

„Ano,“ odpověděl. „Budeme to do sebe muset naládovat. Výsledky z analýzy dřeva jsou hotové.“

Podíval se jí do očí.

„Pila, ze které je, odsud není ani půl hodiny jízdy.“

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Mackenzie měla vždycky ráda vůni čerstvě nařezaného dřeva. Už dob, kdy trávila vánoce s prarodiči poté, co byl zabit její otec. Dědeček pokaždé topil ve starých kamnech, a tak celý dům vždycky voněl cedrovým dřevem a typickým zápachem čerstvého popela.

Ta dobře známá vůně se jí připomněla v okamžiku, kdy vystoupila z auta na vyštěrkovaný dvůr Palmerovy Pily. Po její levici zrovna po velkém dopravním pádu jel opracovaný strom proti disku cirkulárky, který byl zhruba stejně velký, jako celé jejich auto. Pár dalších svazků kmenů čekalo, až je potká stejný osud později.

Mackenzie si celý proces chvíli prohlížela. Nakladač, který ze všeho nejvíc připomínal kombinaci jeřábu a dětského bagru, zdvihal kmeny a pokládal je na prastaře působící podavač, jenž je potom dávkoval na pás. Odtud bylo dřevo vedeno přímo proti kotoučům pily, které se střídaly podle typu a velikosti klády, pravděpodobně díky kontrolnímu panelu, který ovšem Mackenzie ze své pozice na dvoře neviděla. Podívala se na druhou stranu a spatřila velký nákladní tahač, jenž právě odjížděl ze dvora plně naložen hrubě nařezanými poleny vyskládanými do výšky dobrých dvanácti stop.

Pomyslela přitom na Zacka. Zhruba v době, kdy začal pracovat v té továrně, se ucházel i o místo v podobné pile na druhém konci města. Zjistil tehdy, že jsou tam možné pohyblivé směny a doufal, že tím získá více volného času. Mackenzie si tehdy myslela, že by mu práce se dřevem seděla, protože odjakživa měl na podobné práce talent.

„To vypadá jako pořádná dřina,“ řekl Ellington.

„Naše taky není zrovna lehká,“ odvětila Mackenzie. Byla ráda, že ji vytrhl z myšlenek na Zacka.

„To není,“ souhlasil.

Přímo před nimi stála obyčejná budova z panelů, která byla zajímavá snad jenom tím, že nad jejím vchodem stálo velkým černým písmem KANCELÁŘ. Přešla s Ellingtonem celý dvůr až ke vchodu a znovu se překvapeně zarazila, když jí otevřel dveře. Od prvního dne, kdy dostala svůj odznak, se vzdala nadějí, že by jí někdo z kolegů někdy mohl prokázat podobnou pozornost.

Hluk panující na nádvoří se uvnitř přetavil do tupého dunění. Kancelář sestávala z velkého pultu s množstvím zásuvek zakrývajících zeď za ním. I uvnitř byla silně cítit vůně čerstvě řezaného dřeva a všude byla spousta prachu. Za pultem stál jediný muž a zapisoval něco do těžkopádné knihy. Když si jich všimnul, mírně zarazil – nejspíše kvůli Ellingtonovu obleku a kostýmku poněkud ležérnějšího stylu, ale přesto nezpochybnitelně oficiální funkce, který na sobě měla Mackenzie.

„Dobrý den,“ pozdravil je. „Mohu vám pomoci?“

Ellington se ujal vedení, což Mackenzie nijak nevadilo. Za tu krátkou chvíli si získal její respekt a bezpochyby měl i více zkušeností než ona. Vzpomněla si na Portera. Kde asi teď je?Řekl mu Nelson, aby zůstal v kanceláři a procházel fotografie? Nebo byl přidělen na výslechy spolupracovnic Hailey Lizbrookové?

„Já jsem agent Ellington a toto je detektiv Whiteová,“ začal Ellington. „Rádi bychom si s vámi na chvíli promluvili ohledně jednoho případu, který se pokoušíme rozlousknout.“

„Ehm, no dobrá,“ řekl muž a nevypadal ani trochu moudřeji. „Jste si jistí, že jste tu správně?“

„Ano, pane,“ odpověděl Ellington. „Nemůžeme sice odhalit všechny detaily případu, ale důležité je, že na všech místech činu byly objeveny dřevěné kůly. Nechali jsme si udělat rozbor vzorků dřeva a naše analýza nás zavedla sem.“

„Kůly?“ opakoval muž překvapeně. „Mluvíme tady strašákovém vrahovi?“

Mackenzie se zamračila. Ani trochu se jí nelíbilo, že už se to mezi lidmi tak rozkřiklo. Pokud o tom slyšel osamělý muž v kanceláři jakési pily za městem, znamenalo to, že se zpráva šíří jako lavina. A navíc, její tvář byla přece díky novinám s případem neodlučitelně spojená.

Samozřejmě, že další mužův pohled směřoval k ní a Mackenzie měla pocit, že se mu v obličeji mihnul záblesk poznání.

„Ano,“ řekl Ellington. „Neměl jste tu poslední dobou nějakého ne zcela obvyklého zákazníka, který by podobný materiál kupoval?“

„Rád bych vám pomohl,“ řekl muž. „Ale obávám se, že tady pro vás ta hra na kočku a na myš neskončí. Já tady jenom přebírám nebo prodávám dřevo dalším společnostem a menším pilám. Všechno, co tu vidíte, obyčejně putuje jenom na další pilu, či do skladu nějaké dřevařské společnosti.

„Jaké jsou to společnosti?“ zeptala se Mackenzie.

„To záleží na tom, o jakém druhu dřeva mluvíme,“ odpověděl. „Spousta mého dřeva končí i stavebních společností. Ale mám i pár klientů, kteří se zabývají jemnější tesařinou a vyrábějí nábytek.“

„Kolik klientů se tu za měsíc zhruba otočí?“ zeptal se Ellington.

„V dobrém měsíci i sedmdesát,“ odpověděl muž za pultem. „Ale ten už pár měsíců nenastal, což vám trošku zúží výběr.“

„Ještě jedna věc,“ řekla Mackenzie. „Zanecháváte na vašem dřevu jakékoliv značky, než je expedujete pryč?“

„U větších zakázek většinou dělám značku na jeden kus v nákladu.“

„Výřez?“

„Mám na to venku takový malý lis. Vyrazí do dřeva datum a jméno mojí pily.“

„Ale nic vyřezávaného, že?“

„Ne, nic takového nedělám.“

„Byl byste schopen vyjet seznam zákazníků, kteří si odvezli předřezané cedrové klády?“ zeptal se Ellington.

„Jo, to můžu. Víte velikost?“

„Vteřinku,“ odpověděl Ellington a sáhnul po telefonu, aby informaci našel.

„Devět stop,“ řekla Mackenzie zpaměti.

Ellington se na ni usmál.

„Jedna stopa pod,“ dodala, „a osm nad zemí.“

„Ty kůly jsou také docela staré,“ řekl Ellington. „Dřevo rozhodně nebylo čerstvě řezané. Naše testy také ukázaly, že nikdy nebylo nijak ošetřené.“

„To nám věci trochu zjednodušuje,“ řekl muž. „Pokud pochází odsud, tak musí být starší dřevo ze skladu zbytků. Dejte mi pár minut a já vám tu informaci najdu. Jak moc do minulosti chcete jít?“

„Řekněme tři měsíce, jen pro jistotu,“ řekl Ellington.

Muž přikývnul a odešel k prastaře vyhlížející skříni u zdi. Zatímco čekali, co z ní vyštrachá, začal Mackenzie zvonit telefon. Když jej brala do ruky, k smrti se bála, že to bude Zack a bude ji žádat o smíření. Naštěstí však na displeji spatřila, že to je Porter.

„Haló?“ řekla do telefonu.

„Mackenzie, kde právě teď jste?“ zeptal se.

„Jsem s Ellingtonem v Palmerově Pile. Ověřujeme výsledky analýzy dřeva.“

„Našli jste něco?“

„Vypadá to jenom jako stopa, která vede ke spoustě dalších.“

„Doprčic,“ komentoval to Porter. „Nerad to říkám, ale nijak se to nelepší.“ Na vteřinku se odmlčel. Mackenzie dokonce zaslechla v jeho tichém výdechu jakýsi třas. Po chvíli dodal:

„Máme další tělo.“

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Když o čtyřicet minut později dorazili na nové místo činu, nebylo Mackenzie ani trochu dobře po těle, protože toto bylo docela blízko jejího domova. Nacházelo se přesně třicet pět minut jízdy za starým polorozpadlým a už dávno opuštěným domem. Stín této další ženy se jakoby roztahoval plochým krajem až k ulicím Mackenziiny čtvrti, a dále až k jejím vlastním dveřím.

Ze všech sil se snažila na sobě nedat znát, že má nervy na pochodu, a kráčela s Ellingtonem ke kůlu. Dívala se přitom na ten starý dům a jeho vytřískaná okna. Působily na ni jako velké hrozivé oči. Dívaly se na ni a posmívaly se.

Kolem kůlu byl malý hlouček policistů, mezi nimiž stál i Porter. Když Mackenzie s Ellingtonem ke kůlu dorazili, pozdravil je, ale ona si toho skoro ani nevšimla. Byla příliš zaměstnána pohledem na zavražděnou a okamžitě si všimla dvou výrazných odlišností.

Zaprvé, tahle žena měla malá prsa, zatímco předešlé dvě oběti byly velmi obdařené. Zadruhé, rány od biče, které předešlé oběti měly na zádech, byly zde vidět i na břiše a hrudníku.

„Vymyká se nám to z rukou,“ řekl Porter ztrhaným hlasem.

„Kdo ji objevil?“ zeptala se Mackenzie.

„Majitel pozemku. Žije dvě míle odsud na východ. Příjezdovou cestu na pozemek měl zatarasenou řetězem, ale všimnul si, že ho někdo přestřihl. Říkal, že sem nikdo nechodí, jenom sem tam nějaký lovec, když je jelení sezóna. Ta už je ale hezkých pár měsíců pryč. A navíc prý všechny muže, kteří sem chodívají lovit, dobře zná.“

„Je to soukromá cesta,“ zeptala se Mackenzie a podívala se na polňačku, po které sem přišli.

„Ano, takže ten, co tohle udělal,“ kývnul hlavou k znetvořenému tělu, „musel také přestřihnout ten řetěz. Věděl, kam jde a kde chce vystavit svoji další trofej. Plánoval to předem.“

Mackenzie přikývla. „To dokazuje, že sleduje záměr a není to jenom nějaké psychopatické nutkání.“

„Je tu nějaká šance, že by v tom byl zapleten majitel pozemku?“ zeptal se Ellington.

„Dva z mých lidí ho právě u něj doma vyslýchají,“ řekl Nelson. „Ale pochybuju o tom. Je mu sedmdesát osm let a už se sotva vleče. Nedokážu si ho představit, jak zatlouká do země kůl, nebo úspěšně unáší striptérku.“

Mackenzie přistoupila blíže k tělu oběti. Ellington ji následoval. Tato žena vypadala výrazně mladší než ostatní – sotva oslavila dvacítku. Její hlava byla mučednicky skloněná k zemi, ale Mackenzie si přesto všimla temně červené rtěnky, rozmazané po levé tváři a bradě. Její černé oční stíny se roztekly do dvou tmavých pruhů na tvářích.

Mackenzie obcházela kolem kůlu. Rány na kůži byly stejné jako u předešlých dvou. Některé byly stále ještě čerstvé, krev v nich nestačila zcela vyschnout. Mackenzie se sehnula, aby zkontrolovala základnu kůlu, ale Nelson ji zarazil.

„Už jsem se díval,“ řekl. „Ty čísla jsou i tady.“

Ellington se sklonil též, prohlédl si rytinu a podíval se na Mackenzie. „Máte tušení, co znamenají?“

„Ani trochu,“ odpověděla.

„Myslím, že to nemusím zdůrazňovat,“ řekl Nelson nahlas, „ale tenhle případ má odteďka prioritu nad vším ostatním. Agente Ellingtone, za jak dlouho mi sem můžete dostat pár dalších agentů?“

„Můžu zavolat hned a pár dalších by tu mohlo být už tak do odpoledne.“

„Udělejte to, prosím. Našli jste něco na té pile?“

„Máme šestnáct jmen,“ řekla Mackenzie. „Většina z nich jsou ale stavební firmy. Musíme prověřit jednu po druhé a zjistit, jestli nemají nějaké použitelné informace.“

„Pošlu na to nějaké lidi,“ řekl. „Od vás a Ellingtona ale chci, abyste se pustili za lepšími stopami. Vy dva jste moje hlavní koně na tomhle případu, takže dělejte, cokoliv sakra potřebujete, abyste mi přinesli pořádné výsledky. Chci toho zvrhlýho zmrda mít do večera ve výslechovce.

Mezitím nechám další tým prověřit mapy a vytipovat v okruhu sta mil odlehlá místa, jako je tohle, travnaté plochy, snadno přístupná kukuřičná pole, a tak dále.“

„Ještě něco dalšího?“ zeptal se Ellington.

„Nic mě nenapadá. Dejte mi vědět o sebemenších detailech, na které narazíte. Za chvilku si s vámi ještě promluvím,“ podíval se Nelson na Mackenzie a naznačil jí hlavou do strany. „Whiteová, můžu s vámi na chvilku mluvit?“

Mackenzie poodešla od kůlu a následovala jej za roh polorozpadlého domu. Přemýšlela, co jí asi může chtít.

„Jste v pohodě s tím, že pracujete s Ellingtonem?“ zeptal se.

„Ano, pane. Má dobrý úsudek a, když o věcech diskutujeme, leccos vymyslíme.“

„Dobrá. Podívejte se, já nejsem žádný idiot. Znám váš potenciál a vím, že jestli někdo z mých lidí dokáže toho parchanta zašít, jste to vy. A ať se propadnu, jestli sem prostě nechám jenom napochodovat federály, aby nám to všechno vzali. Proto chci, abyste pracovala s ním. Už jsem mluvil s Porterem a přeřadil ho. Pořád je na případu, ale bude prověřovat méně významné stopy jako ostatní.“

„A je s tím v pohodě on?“

„O to se nemusíte starat. Vy se odteďka zajímejte jenom o případ a nechte se vést instinktem. Věřím, že uděláte správná rozhodnutí; a nemusíte se se mnou o všem každou chvíli radit. Prostě dělejte všechno, co je potřeba, abychom to mohli rychle ukončit. Uděláte to pro mě?“

„Jistě, pane.“

„To jsem si myslel,“ usmál se jemně. „A teď už odsud s Ellingtonem vypadněte a koukejte mi přinést nějaké výsledky.“

Při posledních slovech ji zlehka poplácal po zádech, což nebylo zas tak neobvyklé gesto, ale na ni mělo asi tak stejný účinek, jako když ji Ellington podržel dveře na té pile. Nelson jí tím nevědomky dodal ohromnou porci podpory a ona mu za to byla vděčná. Vrátili se zpátky ke kůlu, aby se Mackenzie mohla podívat na ta čísla. Nemohla se zbavit pocitu, že se v nich něco skrývá. Klíč k tomu zatracenému případu musí být v těch číslech.

Ten člověk si z části přál být chycen. A tohle byla nápověda.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Ellington, který stál z druhé strany kůlu.

Přikývla a vstala.

„Už jste někdy dělal na podobném případu?“

„Jenom dvakrát,“ odpověděl. „Jeden stihl zabít osm lidí, než jsme ho chytili.“

„Myslíte, že se to stane i tady?“ zeptala se.

Nelíbilo se jí, jak ty otázky zní. Vypadala díky nim nejistě, nebo možná dokonce nezkušeně, ale zároveň to potřebovala vědět. Když si vzpomněla, jak vystrašená byla těch pár minut ve svém vlastním domě, kvůli nejspíše zcela vymyšlenému zavrzání parkety, potřebovala nějaké ujištění. Případ se jí dostával pořádně pod kůži. Ztratila přítele a pomaloučku ztrácela i vlastní chladnou hlavu. Pokud to bude pokračovat dál, bude to průšvih.

„Ne, pokud tomu zabráníme,“ odpověděl Ellington s povzdechem. „Takže mi povězte, vidíte tu něco nového?“

„Inu, to že si vrah vybral cestu uprostřed ničeho, je zvláštní. Řetěz, natažený přes cestu, jej nezastavil. On ale nejenže věděl, že tu bude. Byl dokonce připravený jej přestřihnout.

„Co to znamená?“

Věděla, že ji testuje, ale dělal to naštěstí tak, aby se nemusela cítit jako pitomec. Vyzýval ji k lepšímu výkonu a takové výzvy měla ráda.

„To znamená, že lokace, které si vybírá, nejsou náhodné. Přišel sem z nějakého důvodu.“

„Nejenom vraždy jsou promyšlené dopředu, ale místa, kde vystavuje oběti, také.“

„Vypadá to tak. Já myslím, já—“ řekla, ale hned se zarazila.

Napravo na pomezí řídkého lesa spatřila pohyb.

Na chvilku si myslela, že se jí to jenom zdálo.

Ale potom to zahlédla znovu.

Směrem hlouběji do lesa se něco hýbalo. Mackenzie viděla dost na to, aby v tom obrysu poznala lidskou postavu.

„Hej!“

To bylo všechno, co ji napadlo vykřiknout. Navíc to zaznělo dosti překvapeně. Postava však po tom výkřiku viditelně přidala do kroku. Veškerá její snaha o utajení nyní přišla vniveč díky hlasitě praskajícím větvím.

Mackenzie neměla čas přemýšlet, instinktivně vyrazila k lesu. Než ji mohl Ellington dohonit a přidat se k ní, byla už v lese. Okolní stromy působily stejně zapomenutě a bezbarevně, jako ten dům u cesty. Ten na ni ostatně i teď jistě patřil svými černými posměšnými okny.

Rukama odrážela útočící větve a někde za sebou slyšela, jak ji agent následuje. Neztrácela však čas tím, že by zjišťovala, jak daleko za ní zaostává.

„Zastavte!“ křičela.

Nebylo překvapení, že postava neuposlechla. Mackenzie však věděla, že ho dostane. Byla rychlejší než on, na své výkony na krátkých tratích byla odjakživa pyšná. Do obličeje ji sem tam šlehla větev, anebo se jí na tvář přilepila pavučina, ale nic z toho ji nepřinutilo byť jenom trochu zpomalit.

Když se přiblížila natolik, aby mohla postavu lépe rozeznat, zjistila, že je to muž oblečený do černé mikiny s kapucí a tmavých džínsů. Protože se ani jednou naplno neotočil, Mackenzie nebyla schopná odhadnout jeho věk, ale podle pohybu a jeho postavy mohla říci, že má mírnou nadváhu a jeho forma také není nejlepší. Už dokonce slyšela jak sýpe v boji o vzduch.

„Sakra,“ ulevila si, když jej doběhla a hrubě pravačkou chytila za kapuci. „Řekla jsem zastavte!“

Nato jím smýkla do strany, čímž rozhodila jeho rovnováhu a on se poroučel k zemi. Než se zastavil, ještě se hřmotně překulil v listí.

Mám tě, pomyslela si Mackenzie.

Muž se pokusil znovu vstát, ale Mackenzie mu rychlým kopem, cíleným na druhou stranu kolene, podrazila nohy. Jak padal, udeřil se hlavou o vyčnívající kořen stromu.

Mackenzie mu poměrně tvrdě zabořila koleno mezi lopatky a sáhla po služební pistoli. V tom okamžiku dorazil i Ellington a pomohl jí přidržet jej na zemi. Když se na něj položil plnou vahou, muž se konečně přestal vzpouzet. Sáhla k opasku a vytáhla želízka. Ellington mu mezitím zkroutil ruce za zády tak, že až vykřikl bolestí. Želízka cvakla na obou zápěstích a už jej tahali zpátky na nohy.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se Mackenzie.

Předstoupila před něj a vůbec poprvé měla možnost si jej prohlédnout. Vypadal neškodně, lehce při těle a táhlo mu na čtyřicet.

„Neměla byste se mě na takové věci ptát předtím, než mě napadnete?“

Ellington s ním trošku zatřepal a palcem mu přitom zatlačil na tlakový bod v rameni. „Na něco se ptala.“

„Ellis Pope,“ řekl muž, viditelně otřesen.

„Co tu děláte?“

Muž zaváhal s odpovědí, což Mackenzie umožnilo zaslechnout z okolního lesa další pohyb. Přicházelo to zprava. Nelson se třemi dalšími policisty se prodírali křovinami a mířili k nim.

„Co se to tu sakra děje?“ křičel Nelson. „Viděl jsem, jak jste běželi přes pole a—“

Zarazil se, když spatřil dalšího člověka s rukama svázanýma za zády.

„Říká, že se jmenuje Ellis Pope,“ řekla Mackenzie. „Poflakoval se na okraji lesa a sledoval nás. Když jsem na něj zavolala, dal se na útěk.“

Nelson se muži podíval do tváře a bylo na něm vidět, že má co dělat, aby na něj nezaútočil. „Co jste tam dělal, pane Pope?“ zeptal se. „Přišel jste obdivovat svoji prácičku?“

„Ne,“ odpověděl Pope zhrozeným hlasem.

„Tak co jste tam dělal?“ pokračoval Nelson a div, že u toho neskřípal zuby. „Ptám se vás hezky a je to naposledy, protože za chvíli ztratím nervy.“

„Jsem reportér,“ řekl muž.

„Jakých novin?“ zeptala se Mackenzie.

„Žádných. Webových stránek. Oblong Journal.“

Mackenzie, Nelson a Ellington si vyměnili nespokojené pohledy. Mackenzie sáhla do kapsy pro svůj telefon. V prohlížeči nechala vyhledal Oblong Journal a vstoupila na jeho stránky. Rychle se proklikala na stránku s kontakty na zaměstnance a nejenomže skutečně našla jméno Ellis Pope, ale podle fotografie a krátkého životopisu to skutečně byl muž, který stál vedle ní.

Mackenzie brala do úst ostřejší slova jenom zřídkakdy. Teď však podala svůj telefon k nahlédnutí Nelsonovi a přitom jí ujelo přidušené: „Kurva“.

„Teď,“ řekl Pope, který si uvědomil, že začíná dostávat situaci pod kontrolu. „S kterým z vás tří prasat si můžu promluvit o policejní brutalitě proti tisku?“