Читать книгу: «Ještě Než Zabije», страница 8

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Mackenzie se v Ellingtonově společnosti od začátku necítila zcela ve své kůži, a ten pocit se ještě zhoršil, když spolu, o dvě hodiny později od incidentu s novinářem, seděli v baru. Oba byli unavení a díky sprintu lesem i slušně pomačkaní, díky čemuž mezi místní štamgasty docela dobře zapadli. Nebyli však jediní, kdo na sobě měl relativně slušné oblečení. Lidé přicházející po práci na sobě měli často košile s kravatami a dlouhé kalhoty. Dvěma okny sem pronikalo matné světlo pozdního odpoledne a osvětlovalo zhruba polovinu místnosti. Bylo to však především neonové světlo za barem a řady sklenic a lahví, jež je odrážely, které dodávalo baru jeho atmosféru.

„Napadá vás, jak se mohl Pope dovědět o další vraždě tak rychle?” zeptal se jí Ellington.

„Ne. Určitě máme ve sboru nějakého vynašeče.”

„Také bych řekl,” souhlasil Ellington. „A proto si myslím, že na vás za to Nelson nemůže být příliš tvrdý. Neměla jste žádnou šanci předpokládat, že ten člověk v lese je od tisku. Obzvláště, když se dal takhle na útěk.”

„Doufejme,” řekla.

Uvědomovala si, že z toho vyvázla snadno. Její nadřízený byl svědkem toho, jak tvrdě uzemnila a spoutala bezbranného tělnatého online novináře. I když Pope neutrpěl nic víc, než lehký škrábanec na spánku v okamžiku, kdy bez povolení vniknul na soukromý pozemek, stále to bylo dost na to, aby Mackenzie byla potrestána. Přesto však nedostala více, než co by se rovnalo plácnutí přes prsty. Nelsona přitom vídala vypěnit i kvůli mnohem menším průšvihům. Přemýšlela, jestli je to tím, že do ní opravdu vkládá tolik nadějí. Nechal ji vesele jít, zatímco Ellis Pope už nejspíše obvolával všemožné šarže a stěžoval si.

Samozřejmě, Nelson hodný úplně nebyl. Řekl jí, ať mu sakra zmizí z očí a vzpamatuje se, dokud jí cestu nezkříží nějaký další pisálkovský zoufalec. Mackenzie v tom spatřila možnost úniku a způsob, jak se udržet na případu, a tak udělala přesně to, oč ji žádal.

Zatímco se snažila co nejzodpovědněji usrkávat ze sklenice lokálního řezaného piva, pokoušela se vzpomenout si, kdy naposledy šla do baru proto, aby utekla před světem. Obyčejně pro tyto účely používala právě práci—teď, když už byl Zack pryč, bylo mnohem snazší si to přiznat. Jenže teď to byla právě práce, ze které musela utéct. Ocitnout se díky tomu v baru, jí přišlo prostě divné.

Ještě divnější bylo, když pomyslela na to, že sedí vedle agenta FBI, kterého potkala teprve včera. Za tu krátkou dobu, co agenta Ellingtona znala, už si o něm pár věcí uvědomila. Zaprvé, byl to staromódní gentleman: otvíral jí dveře, ptal se jí na názor, než udělal rozhodnutí, oslovoval starší lidi pane a madam, a také se zdálo, že se ji pokouší ochraňovat. Když přišli do baru, dva místní štamgasti se příliš nesnažili zastřít, že je Mackenzie zajímá. Ellington si toho všimnul a postavil se tak, aby jim zády zablokoval výhled.

„Víte, proč jsou k vám muži z vaší jednotky tak nepřátelští? zeptal se.

„Myslela jsem, že tak prostě byli vychováni,” řekla Mackenzie. „Když na sobě nemám zástěru a nenesu jim sendvič či pivo, tak k čemu jsem vlastně dobrá?”

Pokrčil rameny. „Něco na tom může být, ale nemyslím si, že je to to hlavní. Myslím, že je děsíte. Bojí se vás. Obávají se, že vedle vás budou vypadat hloupí a nešikovní.”

„Proč si to myslíte?”

Na kratičký okamžik se na ni usmál a, i když na tom úsměvu nebylo nic romantického, stejně jí byl příjemný. Nepamatovala si, kdy se na ni Zack naposledy tak podíval—jako na někoho, kdo je hoden uznání a neslouží jenom použití nebo maximálně tolerování.

„Tak začněme tím, co je vidět na první pohled: jste mladá a jste žena. Jste přesně ten typ nového počítače, který sebere práci polovině úřadu. Také jste, podle toho, co jsem slyšel, chodící encyklopedie forenzní vědy. Přihoďte to, jak jste dnes zlikvidovala toho chudáka novináře a máte celý obrázek. Jste nové bojové plemeno a oni jsou staří unavení psi. Tak nějak bych to viděl.”

„Takže je to strach z pokroku?”

„Jistě. Pochybuji, že by to tak sami chápali, ale ve skutečnosti je to pravda.”

„Předpokládám, že je to kompliment,” řekla Mackenzie.

„Samozřejmě, že je. Tohle je potřetí, co jsem v týmu s vysoce motivovaným detektivem a vy jste jednoznačně nejšikovnější ze všech, co jsem viděl. Jsem rád, že nás dali k sobě.”

Mackenzie jenom přikývla, protože si doposud nebyla jistá, jak na jeho komplimenty a hodnocení reagovat. Většinou byl velmi profesionální a vždy jednal podle protokolu—nejenom svým přístupem k práci, ale i k ní. Jenže teď byl méně rezervovaný než předtím a Mackenzie měla problém rozlišit, kde končil agent Ellington profesionál, a kde už začínal Jared Ellington jako normální člověk.

„Přemýšlela jste někdy o FBI? zeptal se.

Ta otázka ji zasáhla tak tvrdě, že chvíli nebyla schopná vůbec reagovat. Samozřejmě, že o tom přemýšlela. Dokonce o tom jako dítě snila. Ale i v jejích dva a dvaceti, kdy měla ještě plnou hlavu velké policejní kariéry, se jí FBI zdála zcela nedosažitelná.

„Přemýšlela, že?” zatlačil.

„Je to tak vidět?”

„Tak trochu. Teď jste vypadala maličko zahanbeně. Tak bych řekl, že jste o tom přemýšlela hodně, ale nikdy jste se o to nepokusila.”

„V jednu dobu to byl můj sen,” odpověděla.

Bylo ponižující si to přiznat, ale vlastně jí vůbec nevadilo, že v ní čte, jak v otevřené knize.

„Schopnosti na to máte,” pokračoval Ellington.

„Díky,” odpověděla. „Myslím ale, že moje kořeny na tomhle místě, jsou už příliš hluboké. Myslím, že už je moc pozdě.”

„Nikdy není příliš pozdě, víte?”

Podíval se na ni a ten pohled byl silný a opět zcela profesionální.

„Chtěla byste, abych utrousil pár slov a počkal, jestli se dostanou k nějakým správným uším?”

Taková nabídka jí vyrazila dech. Na jednu stranu si to přála víc než cokoliv jiného, ale na stranu druhou se s tím vynořily všechny její staré pochybnosti. Kdo je, že si troufá na pozici u FBI?

Pomalu zakroutila hlavou.

„Díky,” odpověděla. „Ale nebude to nutné.”

„Proč ne?” zeptal se. „Nechci mluvit špatně o vašich spolupracovnících, ale vždyť oni vás využívají.”

„Co bych dělala u FBI?” zeptala se.

„Byla byste skvělý vyšetřovatel,” odpověděl. „Sakra, možná i profilový specialista.”

Mackenzie se zamyšleně zahleděla do svého piva. Znovu byla překvapená až tak, že nedokázala odpovědět. Tentokrát toho však musela hodně zvažovat. Co když by to jako agentka nakonec zvládla? Jak moc by se její život změnil? Jaké by to bylo dělat práci, kterou má tak ráda, aniž by ji neustále muži jako Nelson nebo Porter drželi na uzdě?

„Jste v pořádku?“ zeptal se Ellington.

Povzdechla si, aniž by spustila oči z tmavého moku ve sklenici. Pomyslela na Zacka a na chvíli si nemohla vzpomenout na žádnou smysluplnou konverzaci, kterou spolu kdy vedli. Kdy se naposledy stalo, že ji povzbudil tak, jak to teď provedl Ellington? Kdy se vlastně stalo, že by o ní nějaký muž vyjádřil tak vysoké mínění, a to přímo před ní?

„Jsem v pohodě,“ odpověděla. „Oceňuji všechno, co mi povídáte. Nutí mě to o všem hodně přemýšlet.“

„Dobře,“ řekl Ellington tiše. „Povězte mi ale ještě něco: držíte se zpátky kvůli vaší historii?“

„Nemyslím si,“ odpověděla. „Ale možná…Já nevím. Možná, že ano.“

„Smrt vašeho otce?“

Přikývla.

A také řetěz nepovedených vztahů, pomyslela si, aniž by shledala za vhodné to říci nahlas. V té chvíli ji však napadla další zajímavá myšlenka. Co když jsou ty dvě věci spojené? Smrt otce a její vztahy. Možná, že zdroj všech těch blamáží byla nakonec smrt.

Vzpamatuje se z toho někdy? Nedovedla si to představit. Nehledě na to, kolik zločinců poslala za mříže, nikdy to nestačilo natolik, aby pocítila rozdíl.

Ellington pokýval hlavou na znamení, že rozumí.

„Chápu,“ řekl nahlas.

Mackenzie po něm najednou blýskla úsměvem, jako kdyby si celou dobu dělala legraci a dodala: „Snažíte se mě analyzovat, agente Ellingtone?“

„Ne, jenom s vámi mluvím. Poslouchám. Nic víc.“

Mackenzie dopila svoje pivo a poslala svou sklenici na konec baru. Barman ji zručně zachytil a ihned do ní čepoval další. Sklenice se jí vrátila i s pěnou během chvilky.

„Já vím, proč se mnou tenhle případ tak mává,“ dodala. „Ten chlap používá ženy. Možná, že to nedělá ze sexuálních pohnutek, ale to, jak jim působí bolest a zahanbuje je, vypovídá o vyšinutosti tak, jako tak.“

„A tohle je první podobný případ, který děláte?“

„Ano. Tedy, už jsem byla u domácích hádek, kdy manžel napadl svou ženu, a také jsem vyslýchala dvě ženy, které byly znásilněny. Ale nic z toho nebylo jako tohle.“

Napila se ze svého dalšího piva a uvědomila si přitom, že už jí teče do krku až podezřele snadno. Nikdy nebyla žádnou velkou pijačkou piva a tohle – bylo toho večera už třetí – jí nebezpečně přibližovalo k hranici, kterou se od střední školy zoufale snažila nepřekračovat.

„Nevím, jestli vás moje předpovědi a teorie vůbec zajímají,“ řekl Ellington, „ale tenhle chlápek bude chycen během pár dnů. Jsem si tím docela jistý. Začíná si příliš věřit a jedna ze stop, které stále hromadíme, se musí dřív nebo později vyplatit. Navíc fakt, že to všechno vedete vy, tomu jenom přidává.“

„Jak si můžete být tak jistý?“ zeptala se. „Myslím, o mém výkonu? A proč jste pořád tak milý?“

Neustále ji naplňoval sebevědomím, ale zároveň aktivoval vlastnost, kterou na sobě měla asi nejméně ráda. Věděla o sobě totiž, že má tendence chovat se obranně s muži, kteří jí skládali komplimenty, protože to obvykle znamenalo, že jim jde jen o to jedno. Jenže, když se dívala na Ellingtona a to, jak se smál, říkala si, že to jedno by tentokrát asi ani nebyl takový strašný průšvih. Vlastně si začínala myslet, že by si to užila jako nikdy předtím. Samozřejmě, on se zítřejšího rána vrátí a byla docela dobrá šance, že už se nikdy v životě nesetkají.

Možná, že to je přesně to, co teď potřebuju, pomyslela si. Jednu noc. Žádné emoce, žádná očekávání, jenom tma a tenhle příliš-pěkný-než-aby-byl-opravdový agent FBI, který zná všechna správná slova a—

Rychle tu myšlenku zaplašila, protože, upřímně řečeno, byla až příliš lákavá. Uvědomila si, že Ellington stále ještě neodpověděl na její otázku: Proč jste pořád tak milý?

Zadusil vlastní úsměv a konečně promluvil.

„Protože si to zasloužíte. Já jsem svoji pozici získal díky tomu, že můj kamarád měl kamaráda, který znal zástupce velitele. A mohu vám garantovat, že polovina těch neandrtálců od vás z oddělení, se tam dostala stejnou nebo hodně podobnou cestou.“

Zasmála se a ze zvuku vlastního smíchu zjistila, že právě stojí na té pomyslné středoškolské hranici. Nejprve se pokusila vzpomenout si, kdy se naposledy opila, ale potom do sebe místo toho kopla zbytek sklenice a poslala ji znovu po baru. Když ji však barman zachytil a podíval se na Mackenzie, už jenom zakroutila hlavou.

„Můžete řídit?“ zeptala se. „Já mám trochu nakoupíno. Pardon.“

„To je v pořádku.“

Když barman přišel s jejich účty a Ellington sebral z baru ten její, aniž by se na něj byť jenom stačila podívat, rozhodla se, že zjistí, jaká může jedna noc bez emocí s mužem jako ze sna být. Koneckonců, teď měla dům pro sebe a její postel byla prázdná. V čem by měl být problém?

Vyšli spolu ven a vyrazili ke služebnímu autu, když tu si Mackenzie všimla, že Ellington vedle ní kráčí velice blízko. Otevřel pro ni dveře, čímž pokračoval ve sbírání bodů. Když je za ní zase zavřel a obcházel auto, aby se posadil za volant, Mackenzie si opřela hlavu o opěrku a zhluboka se nadechla. Od vražedného kůlu poblíž upuštěného domu až k rozhodnutí nabídnout se muži, se kterým se seznámila teprve včera, se odehrálo jenom pár hodin.

„Vaše auto je na stanici, že?“ zeptal se.

„Je,“ odpověděla, chvilku zaváhala a potom s tlukoucím srdcem váhavě dodala, „ale pojedeme kolem mého domu – můžeme se tam klidně zastavit, jestli chcete.“

Věnoval jí nejistý pohled a koutky jeho úst se přitom nemohly rozhodnout mezi úsměvem a zamračením. Bylo jasné, že chápe, co mu navrhuje a Mackenzie nepochybovala, že takových návrhů už dříve pár slyšel.

„Ach, Ježíši,“ řekl Ellington a prohrábl si rukou vlasy. „Abych prokázal svou silnou vůli a charakter, musím vám na tomto místě oznámit, že jsem ženatý.“

Mackenzie se podívala na jeho levou ruku – tu samou, kterou ze stejného důvodu zkontrolovala už několikrát předtím v baru, aby se ujistila. Žádný prsten na ní nebyl.

„Já vím,“ řekl. „V práci ho nikdy nenosím. Nerad ho cítím na prstu, když musím sáhnout po pistoli.“

„Panebože,“ řekla Mackenzie- „Já—“

„Ne, to je v pořádku,“ přerušil ji. „A věřte mi, jsem velice poctěn. Všechno, co jsem ale řekl, jsem myslel vážně. A i když jsem si jistý, že chlap a samec uvnitř mě, mě za tohle bude proklínat do konce života, přesto miluji svou ženu a dceru víc, než cokoliv jiného. Myslím—“

„Můžete mě prostě odvést k autu?“ zeptala se Mackenzie zahanbeně. Dívala se přitom z okna a chtělo se jí řvát.

„Omlouvám se,“ řekl Ellington.

„To nemusíte. Je to moje chyba. Měla jsem to vědět.“

Nastartoval auto a vyrazil z parkoviště.

„Vědět co?“ zeptal se po chvíli, když už byli na cestě ke stanici.

„Ale nic,“ odpověděla a stále odmítala se na něj podívat.

V nastalém nepříjemném tichu si však sama pro sebe pomyslela: Měla jsem to vědět, že nemám věřit v něco, co je příliš dobré, než aby to byla pravda.

Dále pokračovali mlčky v jízdě a Mackenzie se celou cestu chtěla schoulit do klubíčka a zemřít. Nenáviděla se. Měla pocit, že právě zkazila nejlepší příležitost, která se jí naskytla za hodně, hodně dlouhou dobu.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Mackenzie se vzbudila v 6:45 díky zvuku příchozí smsky. Spala jenom tak ve spodním prádle. Otevřela přijaté zprávy a lekla se, když zjistila, že zpráva je od Ellingtona.

Jedu domů. Později během dneška se ozvu.

Chtělo se jí mu okamžitě zavolat. Teď už si dobře uvědomovala, že se včera chovala jako náctiletá středoškolačka, která dostala košem. Ale vždyť sakra ani nebyla odmítnuta. Ellington jednoduše zachoval poctivost a přidal položku věrný manžel do svého dlouhého seznamu ctností.

Nakonec to nechala plavat. Stále jí ještě bylo trapně, ale především se cítila poražená. To nebylo něco, na co by byla zrovna zvyklá. Ten vrah byl stále někde venku a oni jeho dopadení nebyli o nic blíže, než před celými třemi dny. Ona sama potom ztratila tři roky života s nepravým přítelem a ani ne dvacet hodin po rozchodu se pobláznila do agenta FBI. Ještě horší bylo, že uvěřila vlastnímu omylu, že by mohla mít budoucnost s Elliotem, a představovala si, jaké by bylo pracovat a žít s někým, kdo ji uznával a dokonce svým způsobem obdivoval. Jenže to teď bylo všechno pryč.

Teď už se opět mohla těšit jenom na Portera s Nelsonem a jejich pochybnosti o jejím postupu v případu, který se jí nebezpečně zadíral za nehty.

Navlékla na sebe tričko, posadila se na roh postele a znovu se podívala na telefon. Najednou to nebyl Ellington, komu se jí chtělo zavolat. Myslela na někoho jiného – někoho, kdo znal traumata a neúspěchy stejně dobře, jako ona.

Se sevřeným žaludkem vzala telefon do ruky a začala se probírat kontakty. Když se dostala ke jménu Steph, stiskla VOLAT, aby to o zlomek vteřiny poté málem kvapně zrušila.

Když telefon začal vyzvánět, Mackenzie už svého rozhodnutí naplno litovala. Než by hovor přijat, zazvonilo to celkem dvakrát. Hlas její sestry na druhé straně byl známý, ale zároveň vzdálený, protože jej neslýchala zdaleka tak často, jak by potřebovala.

„Mackenzie,” řekla. „Je brzy.”

„Ty nikdy po páté už nespíš,” upozornila ji Mackenzie.

„To je pravda. Jenom to říkám. Je brzy.”

„Promiň,” řekla Mackenzie. V rozhovorech se Steph to slovo používala často. Ne proto, že by to tak myslela, ale Steph měla ve zvyku zveličovat i sebemenší maličkosti a dělat z nich malé každodenní katastrofy.

„Tak co Zack provedl tentokrát?” zeptala se Steph.

„Nejde o Zacka,” odpověděla Mackenzie. „Zack je pryč.”

„To je dobře,” komentovala to sestra věcně. „Zabíral akorát místo.”

Následovala chvíle ticha. Bylo jasné, že by Steph nemusela se svou sestrou mluvit klidně až do konce života. Vlastně na to sama mnohokrát poukázala. Nebylo to tak, že by se nenáviděly – ne dlouhodobě – vzájemná komunikace však až příliš snadno oživovala minulost. Steph strávila většinu ze svých třiceti tří let života tím, že před minulostí co nejrychleji utíkala.

Jako skoro pokaždé, i teď Steph po telefonu zněla, jako když napůl spí.

„Nemá smysl zabíhat do detailů. Účty jsou zaplacený jenom zčásti. Přítel alkoholik je známý tím, že si na mně zkouší pravé háky. Neustálé migrény. O čem z toho bys chtěla slyšet?”

Mackenzie se zhluboka nadechla.

„Co třeba začít přítelem, který tě bije?” řekla vzápětí. „Proč ho nenahlásíš za domácí násilí?”

Steph se na druhé straně jenom suše zasmála. „Moc problémů. Ne, díky.”

Mackenzie spolkla spoustu dalších otázek, které ji v tu chvíli napadly. Patřilo mezi ně i: Co se takhle vrátit na vysokou, dodělat si titul a dostat se konečně z té práce, co děláš? Teď však nebyla na podobné rady zrovna nejvhodnější chvíle. Takhle po telefonu zůstanou věci jenom na povrchu a nevyřčené. Obě už dávno zjistily, že je to tak lepší.

„Tak už to vybal,” pobídla ji Steph. „Voláš mi jenom, když se ti v životě něco podělá. Je to kvůli Zackově odchodu? Protože jestli jo, tak ti něco povím – je to to nejlepší, co tě mohlo potkat.”

„To je jedna část,” řekla Mackenzie. „Ale je tu taky jeden případ, který se mi dostává pod kůži tak, že jsem to ještě nikdy nezažila. Cítím se kvůli tomu, já nevím, tak nějak divně. Navíc si přidej ještě to, že jsem včera pozvala ženatého muže k sobě do postele a—”

„Měla jsi štěstí?” přerušila ji Steph.

„Panebože, Steph, to je všechno, co tě na tom zaujalo?”

„Byla to jediná zajímavá věc, kterou jsem slyšela. Kdo to byl?”

„Agent FBI, který přijel, aby nám s tím případem pomohl.”

„Hm,” řekla Steph a zdálo se, že tím je s konverzací hotová. Na lince se rozhostilo ticho a trvalo dobrých pět vteřin, než se Steph zeptala: „A přijal?”

„Ne.”

„Sakryš,” reagovala Steph.

„Ty vůbec nechceš mluvit, že?” zeptala se Mackenzie.

„Ani ne. Chci říct, vždyť jsme skoro cizí, Mackenzie. Co ode mě chceš?”

Mackenzie si smutně povzdechla.

„Já chci svou sestru,” překvapila dalšími slovy sebe samu. „Chci mít sestru, které můžu zavolat, a která mi taky občas brnkne a poví mi o problémech v práci nebo o čemkoliv jiném.”

Teď si povzdechla Steph. Byl to ostrý výdech, který prostřednictvím telefonní linky putoval osm set mil, aby na druhé straně udeřil Mackenzie do tváře.

„To nejsem já,” řekla Steph. „Víš, pokaždé když spolu mluvíme, tak se dostaneme na tátu a pak se všechno sype z kopce. Dokonce začneme mluvit i o mámě.”

Slovo máma bylo jako druhá facka. „Jak se má?” zeptala se Mackenzie.

„Jako obvykle. Mluvila jsem s ní minulý měsíc. Chtěla po mě peníze.”

„Půjčilas jí?”

„Mackenzie, já nemám žádné peníze, které bych jí mohla půjčit.”

Následovala další odmlka. Mackenzie už několikrát nabízela, že Steph půjčí, ale pokaždé se setkala jenom s opovržením, vztekem a nelibostí. Takže se po nějaké době už přestala snažit.

„Je to všechno?” zeptala se Steph.

„Ještě jednu věc, jestli ti to nevadí,” odpověděla Mackenzie.

„Jakou?”

„Když mluvíš s mámou, zmíní se o mně někdy?”

Steph byla opět chvíli zticha, ale potom odpověděla. Její ospalý hlas byl v tu ránu zpátky. „Opravdu se chceš bavit o tomhle?”

„Ptala se na mě? zněl Mackenziin hlas najednou hlasitěji a naléhavěji.

„Jo, ptala. Chtěla vědět, jestli si myslím, že bys jí půjčila ty. Řekla jsem jí, ať se tě zeptá sama. To je všechno.”

Mackenzie bylo hrozně smutno. To bylo všechno, co po ní matka kdy chtěla.

Tiskla si telefon k uchu, v očích cítila slzy a nevěděla, co říci dál.

„Podívej,” řekla Steph. „Vážně, já už musím jít.”

Tón oznámil, že to položila.

Mackenzie praštila mobilem do postele a chvíli se na něj dívala. Rozhovor netrval více, než pět minut, ale zdálo se to jako věčnost. Přesto však skončil kupodivu lépe, než mnohé předchozí, které se proměnily v hádky o to, čí to byla vina, že se matka po otcově smrti zhroutila. Pocit, který si z tohoto rozhovoru Mackenzie odnesla, byl však nesrovnatelně horší.

Přemýšlela o těch hnusných letech mezi otcovou smrtí a okamžikem, kdy byla matka poprvé přijata do psychiatrické léčebny. Mackenzie bylo tehdy sedmnáct a Steph začínala vysokou, která měla skončit titulem ze žurnalistiky. Po té tragédii se pro ně tři všechno podělalo a Mackenzie byla nakonec jediná, kdo to zvládnul jakž takž ustát a dokonce z toho vyjít, v rámci možností, docela úspěšně.

Mackenzie se oblékala a myslela na matku. Přemýšlela, proč se ta chudák ženská rozhodla ji po tom všem nakonec nenávidět. Byla to otázka, které se většinu dní úzkostlivě vyhýbala, a kladla si je jenom tehdy, když už stejně byla na dně.

Ve snaze se od něj znovu odrazit, sebrala z postele zahozený telefon a z nočního stolku odznak a pistoli. Musí se okamžitě pustit do práce. Jenže kam se vydat? Jaký bude její další krok?

V podobně slepé uličce nebyla ještě nikdy od chvíle, kdy byla povýšena na detektiva.

Slepá ulička, pomyslela si a ta slova v ní probudila nápad.

Mackenzie si vybavila polní cestu, u které bylo nalezeno druhé tělo. Neztrácela se nakonec v polích?

A co ten opuštěný dům? Vedla k němu prašná cesta, která byla slepou uličkou nejen pro příchozího, ale i pro třetí oběť.

„Slepá ulička,” řekla už nahlas, když opouštěla dům.

Najednou totiž věděla, kam se vydat.