Читать книгу: «Ještě Než Zabije», страница 6

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Ukázalo se, že se Nelson ohledně FBI mýlil. Mackenzie obdržela už v 6:35 ráno telefonát, aby jela na letiště a vyzvedla tam agenta, jenž se k nim měl přidat. Musela si pospíšit, protože plánovaný přílet byl už v 8:05. Navíc byla v rozpacích z toho, že musí udělat první dojem, aniž by měla aspoň chvilku na to si upravit vlasy.

Když však později seděla na nepohodlné letištní sedačce a čekala u příletové brány, její vlasy byly to poslední, co ji trápilo. Dlouhými doušky do sebe lila kávu v naději, že se jí tím podaří přenést přes fakt, že svému tělu dopřála méně než pět hodin spánku. Ta káva byla toho rána už třetí a hrozilo, že Mackenzie bude roztěkaná, pokud nezpomalí. Jenže únavu a nepozornost si mohla dovolit ještě méně.

Zatímco čekala, až agent vystoupí z letadla, znovu si v hlavě přehrávala všechna fakta, včetně té řezničiny z předešlého večera. Snad jim FBI pomůže vnést do toho případu nějaké světlo.

Nelson jí poslal email s jeho dokumenty. V rychlosti si je pročetla, zatímco spěšně snídala banán a misku ovesné kaše. Díky tomu jej poznala okamžitě, jakmile vstoupil do příletové haly. Jared Ellington, třicet jedna let, diplom z Georgetownu a kariéra, která obsahovala i protiteroristický výcvik. Jeho černé vlasy byly uhlazeny dozadu stejně, jako na jeho fotografii a typický černý oblek vypovídal o člověku, kdo přicestoval pracovně.

Mackenzie vstala a šla se s ním pozdravit. Znovu se přitom musela v myšlenkách vrátit ke svým neupraveným vlasům. Z toho nečekaného ranního shonu byla úplně rozhozená. Ba co více, nechápala sebe samu, protože jí nikdy na vzhledu příliš nezáleželo a na první dojem také nevěřila. Proč to ale teď bylo jinak?

Možná proto, že byl z FBI, ke které Mackenzie chovala hlubokou úctu. Nebo to možná bylo tím, že se jí prostě líbil. Zlobila se za to na sebe. Nejenom kvůli Zackovi, ale také kvůli brutální povaze práce, kterou spolu budou dělat.

„Agente Ellingtone,” řekla co nejprofesionálnějším tónem a podala mu ruku. „Já jsem Mackenzie Whiteová, jeden z detektivů přidělených k případu.”

„Rád vás poznávam,” řekl Ellington. „Váš šéf mi pověděl, že jste ve skutečnosti vedoucí detektiv vyšetřování. Je to pravda?”

Mackenzie se pokusila nevypadat šokovaně a přikývla.

„Správně,” řekla. „Nezlobte se, já vím, že jste právě vystoupil z letadla, ale musíme si pospíšit na stanici.”

„Beze všeho,” odpověděl. „Veďte mne.”

Prošli spolu letištní halou zpátky k parkovišti. Během chůze nemluvili, což Mackenzie poskytlo dostatek času si jej blíže prohlédnout. Působil uvolněně, ne tak prkenně a důležitě, jako pár dalších z téže organizace, se kterými se v minulosti setkala. Zároveň však zůstával vážný a soustředěný. Napadlo ji, že je to asi nejprofesionálněji vyhlížející člověk, se kterým kdy pracovala.

Když se pokoušeli probojovat skrz ranní zácpu na příjezdovce k letišti, začal se Ellington probírat emaily a dokumenty na svém telefonu.

„Povězte mi, detektive Whiteová, „s jakým typem člověka si myslíte, že máme tu čest? Procházel jsem si poznámky, které mi náčelník Nelson poslal a zdá se, že odvádíte dobrou práci.”

„Díky,” odpověděla, a aby ten kompliment rychle zametla stranou, dodala, „A ohledně vraha, myslím si, že se tu dá vycházet od sexuality. Když to zvážíte, oběti nebyly sexuálně zneužity, ale zároveň byly svlečeny do spodního prádla. To indikuje, že jsou ty vraždy založené na jakési potřebě se pomstít, nejspíše ženě, která jej v minulosti zradila či zesměšnila. Myslím si, že by to mohl být muž, který se bojí sexu, anebo jej minimálně považuje za něco divného.”

„Vidím, že jste nevyloučili ani náboženský kontext, řekl Ellington.

„Ne, zatím ne. Způsob, jakým vystavuje oběti, je podobný ukřižování. Navíc, ženy, které zabíjí, jsou přesně typy, vzbuzující mužský chtíč. Zatím to nelze zavrhnout.”

Přikývnul a pokračoval v listování telefonem. Mackenzie, razíc si cestu ranní hustou dopravou, se na něj tu a tam podívala, a s každým pohledem se ujišťovala, že je opravdu pohledný. Na první pohled to nebylo patrné, ale bylo na něm cosi jemného a zároveň drsného. Určitě by nebyl hlavní postavou, ale pokud bychom uvážili celý tým superhrdinů, Ellington by se v něm rozhodně neztratil.

„Já vím, že tohle je trochu neslušné,” řekl po chvíli, „ale snažím se ujistit, že všechno dobře chápu. Jak jistě víte, byl jsem na tento případ přidělen před méně než šesti hodinami. Je toho hodně na tak krátkou chvíli.”

„Vůbec to není neslušné,” odpověděla Mackenzie. Líbilo se jí, že může sedět v autě s mužem a přitom nemít vzájemnou konzultaci plnou skrytých urážek a sexismu. „Můžu se zeptal jaké jsou vaše počátěcní představy o vrahově osobnosti?”

„Moje největší současná otázka je, proč vůbec ty těla vystavuje,” odpověděl Ellington. „Nutí mě to myslet si, že ty vraždy nejsou jenom nějaká osobní vendeta. On chce, aby lidé viděli, co dělá. Chce, aby se z těch žen stala událost, což mě vede k domnění, že je hrdý na to, co dělá. Pokud v těch úvahách zajdu ještě dále, myslím si, že má možná dokonce pocit, že dělá pro svět něco užitečného.”

Když se blížili k policejní stanici, Mackenzie už měla vysloveně dobrou náladu. Ellington byl naprostý opak Portera a navíc se zdálo, že chápal spoustu detailů kolem případu tak, jako ona sama. Už si ani nepamatovala, kdy naposled mohla svobodně povědět svoje názory některému spolupracovníkovi, aniž se na ni potom snesla kritika a zesměšňování. Už během té krátké jízdy se ujistila, že s Ellingtonem bude snadné mluvit a že si ten člověk navíc umí vážit názorů ostatních. Fakt, že se na něj dobře dívalo, to celé jenom vylepšoval.

„Myslím, že jste na správné stopě,” řekl Ellington. „Mezi námi, myslím si, že toho chlápka můžeme dostat. Vezmeme-li ty uzly, fakt, že řídí dodávku nebo pickup, a to, že pokaždé používá stejnou zbraň, dostáváme už docela hodně stop. Těším se na vzájemnou spolupráci, detektive Whiteová.”

„Nápodobně,” odpověděla a znovu se po očku podívala, jak pokračuje v pročítání emailů v telefonu.”

Její dobrá nálada ještě rostla; najednou měla motivaci, jakou v práci necítila už velmi dlouho.  Cítila se osvěžená, inspirovaná—a také měla pocit, že se její život brzy změní.

*

Zhruba o hodinu později byla Mackenzie tvrdě vrácena zpět do reality, když se dívala na agenta Jareda Ellingtona, jak stojí před celou policejní zasedačkou, která měla ze všeho nejvíce pocit, že žádnou pomoc nepotřebuje. Pár z nich si dělalo poznámky, ale přesto bylo ve vzduchu cítit napětí. Nelson, jenž seděl poblíž čela stolu, vypadal nervózně a roztěkaně. Byl to on, kdo oficiálně povolal FBI a teď se zdálo, že si není jistý, zda to bylo správné rozhodnutí.

Ellington mezitím dělal, co bylo v jeho silách, aby si udržel nad zasedací místností kontrolu. Ve zkratce procházel stejnými tématy, která s Mackenzie probírali po cestě z letiště—že hledaný má nejspíše jistou averzi k sexu, a také je, podle všeho, na své vraždy hrdý. Dále prošel všechny stopy, které se doposud podařilo shromáždit, a zhodnotil jejich význam. Teprve, když se dostal k přezkoumání dřeva, ze kterého byly kůly vyrobeny, se mu od zasedacího stolu dostalo nějaké reakce.”

„Ohledně těch vzorků dřeva,” řekl Nelson, „výsledky by měly být během několika hodin.”

„K čemu nám ale budou dobré?” zeptal se Porter.

Nelson se podíval na Mackenzie a kývnul na srozuměnou, že na otázku může odpovědět sama. „Na základě výsledků můžeme oslovit místní truhlářské společnosti a pokusit se zjistit, jestli si u nich někdo v poslední době objednal tenhle typ kůlů.”

„To bude hodně široký záběr,” poznamenal jeden ze starších policistů.

„To bude,” vložil se do toho okamžitě Ellington. „Ale i velký záběr je lepší, než žádný. A aby nedošlo k omylu, nejsem tu proto, abych převzal nad celým případem vedení. Jsem zde jenom jako spojka a člověk, který zajistí, že máte ve vyšetřování přístup ke všem zdrojům, které FBI nabízí. To zahrnuje vyšetřování, lidské síly a cokoliv dalšího, co nám pomůže dostat toho člověka pod zámek. Já tu budu pouze dočasně—nejspíše tak třicet šest nebo maximálně čtyřicet osm hodin—a potom zase odjedu. Tohle je vaše šou, přátelé. Já jsem jenom externí výpomoc.”

„Takže, kde máme začít?” zeptal se jiný policista.

„Po skončení tohoto briefingu vás, společně s náčelníkem Nelsonem, rozdělíme do týmů,” odpověděl Ellington. „Budeme potřebovat pár lidí, kteří vyslechnou spolupracovníky Hailey Lizbrookové a, pokud jsem dobře slyšel, budeme mít brzy výsledky pitvy zavražděné ze včerejší noci. Jakmile zjistíme její identitu, půjdou další z vás za členy její rodiny a pokusí se z nich dostat maximum informací. Také budeme potřebovat někoho, kdo prověří místní pily a truhlářské firmy, jakmile budou analýzy toho dřeva.”

I teď Mackenzie viděla, jak se většina kolegů kolem stolu napnula. Nemohla uvěřit tomu, že jsou tak pyšní (nebo možná líní), aby přijímali přímé rozkazy od někoho, koho dobře neznají, i když stál v pomyslném potravním řetězci vysoko nad nimi. Často to viděla sama na sobě. Podobně se k ní chovali už od chvíle, co sem nastoupila.

„To je prozatím vše,” zakončil Ellington. „Má někdo otázky?”

„Nikdo samozřejmě ani nemukl. Jediný, kdo se pohnul, byl Nelson, který vstal a přidal se Ellingtonovi v čele stolu.

„Agent Ellington bude pracovat s detektivem Whiteovou, takže pokud s ním budete chtít mluvit, najdete jej u ní v kanceláři. Já vím, že tohle je pro nás trochu neobvyklé, ale berme to tak, jak to je, a využijme plně možností, které nám podpora FBI nabízí.”

Ozvalo se pár zamumlání, několik zabručení, a potom už se policisté zvedli ze svých míst a odcházeli. Mackenzie si povšimla, že jí někteří věnovali ještě pohrdavější pohled než obvykle. Dělala, že nic nevidí a namísto toho se vydala k Nelsonovi s Ellingtonem.

„Je tu něco, co bych měla vědět?” zeptala se Nelsona.

„Co tím myslíte?”

„Dívají se na mě hůř, než obvykle,” odtušila.

„Než obvykle?“ zeptal se Ellington. „Proč se na vás dívají špatně?“

„Protože jsem odhodlaná mladá holka, která se nebojí říct, co se jí honí v hlavě,“ odpověděla Mackenzie upřímně. „Okolním mužům to ale příliš neimponuje. Pár z nich si dokonce myslí, že bych měla být radši doma u plotny.“

Nelson najednou vypadal poníženě i naštvaně zároveň. Už si myslela, že něco řekne, aby bránil sám sebe i své policisty, ale nedostal k tomu šanci. Připojil se k totiž Porter a přetrhl jejich konverzaci tím, že práskl o stůl výtiskem místních novin.

„Myslím, že tohle, je důvod pro ty pohledy,“ řekl.

Všichni se podívali na plátek. Mackenzie zamrazilo, zatímco Nelson stojící za ní potichu zaklel.

Na titulní straně stálo velkým písmem „STRAŠÁKOVÝ VRAH STÁLE ŘÁDÍ“. Pod ním byl podnadpis: Objevena další oběť – bezradná policie nemá žádné stopy.“

Fotografie pod oběma titulky ukazovala Mackenzie, jak nastupuje do auta. Ten fotograf zachytil celou polovinu její tváře. A navíc tam vypadala docela hezky. Ať už si to chtěla přiznat nebo ne, v kontextu s článkem to jasně vzbuzovalo dojem, že je hlavou vyšetřování.

„To není fér,“ zaprotestovala a okamžitě by si za to nejraději nafackovala.

„Chlapi si myslí, že to nezvládáte,“ řekl Porter. „Myslí si, že si nevíte rady a přitom si užíváte publicity.“

„Myslíte si to i vy?“ zeptal se ho Nelson.

Porter ustoupil o krok zpět a povzdechl si. „Osobně, ne. Whiteová mi v posledních dnech dokázala, že je dobrá. Chce toho chlápka zabásnout, ať to stojí, co to stojí.“

„Tak proč se jí nezastanete?“ zeptal se Nelson. „Udělejte něco, zatímco čekáme na identifikaci poslední oběti a ty analýzu těch vzorků dřeva.“

Porter se zatvářil jako děcko, které právě dostalo nafackováno za lhaní. Sklopil zrak a před odchodem z místnosti řekl: „Ano, pane.“ Už se ani neohlédl.

Nelson se znovu podíval na noviny a potom na Mackenzie. „Já říkám, vytěžme z toho maximum. Pokud si média přejí, aby tohle vyšetřování mělo pěknou tvář, tak ať ji má. Budete vypadat ještě líp, až toho šmejda přivedete před spravedlnost.“

„Ano, pane.“

„Agente Ellingtone, co ode mě budete potřebovat?“ zeptal se Nelson.

„Jenom vašeho nejlepšího detektiva.“

Nelson se uchechtl a ukázal palcem na Mackenzie. „Díváte se na ni.“

„Pak myslím, že je to všechno.“

Nelson se rovněž vydal na odchod, nechávaje Mackenzie s Ellingtonem o samotě. Začala sbírat svůj laptop a poznámky, zatímco agent se rozhlédl po místnosti. Bylo jasné, že se necítil ve své kůži a nevěděl, jak s tím rychle naložit. Ona na tom byla podobně. Ještě štěstí, že tu už nebyl nikdo z ostatních. Být v místnosti jenom s ním bylo příjemné, dodávalo jí to sebevědomí, protože cítila, že tento člověk s ní bude jednat jako se sobě rovnou.

„Takže,“ řekl, „oni vás vážně neberou, protože jste mladá a navíc žena?“

Pokrčila rameny.

„Vypadá to tak. Viděla jsem jiné nováčky – muže, podotýkám – kteří také dostali nějaký ten šťouchanec do žeber, ale nikdo z nich nebyl nikdy tak zesměšňován jako já. Jsem mladá, motivovaná, a podle pár zdrojů, i docela pohledná. Něco z té kombinace je dráždí. Je pro ně snazší si mě zaškatulkovat jako příliš ambiciózní zlatokopku, než ženu pod třicet, která má jednoduše lepší pracovní morálku, než oni.

„To je smůla,“ řekl.

„V posledních dnech se to ale trochu zlepšilo,“ pokračovala. „Obzvláště Porter se na mě začíná dívat jinak.“

„Já říkám, vyřešme tenhle případ a začnou se tak dívat všichni,“ řekl Ellington. „Zvládla byste sehnat všechny fotografie z obou vražd a shromáždit je u vás v kanceláři?“

„Jistě,“ odpověděla. „Sejdeme se tam za deset minut.“

„Skvěle.“

Mackenzie si pro své vlastní dobro včas uvědomila, že se jí Jared Ellington líbí až příliš. Pracovat s ním po dobu příštích několika dnů bude zajímavá výzva – nejenom kvůli nárokům, které na ně kladl současný případ.

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Mackenzie se ten den vrátila domů lehce po sedmé večer, ale stejně čekala, že jí brzy znovu zavolají. Nyní měli ve vyšetřování spoustu variant a cest, kudy se mohli ubírat, a kterým by měla věnovat pozornost. Cítila však, že její tělo den ode dne slábne. Od první vraždy se pořádně nevyspala a pokud si brzy nedopřeje potřebný odpočinek, začne dělat v práci hloupé chyby.

Když vstoupila do obývacího pokoje, spatřila Zacka, jak sedí na gauči s ovladačem Xboxu v ruce. Na konferenčním stolku měl odloženou pivní lahev, které dělaly společnost dvě další, jež už byly vyprázdněny. Vzpomněla si, že měl Zack toho dne volno a nemusela se ani ptát, jak jej strávil. V jejích očích opět vypadal jako nezodpovědné dítě a to vůbec nebylo to, co by si přála po příchodu z práce spatřit.

„Čau, zlato,“ pozdravil ji, aniž by zvedl oči od televize.

„Čau,“ řekla suše a zamířila do kuchyně. Pivo, které spatřila na stolku, v ní vyvolalo silné nutkání otevřít si jedno i pro sebe. Jenže zároveň byla tak unavená, a teď už i naštvaná, že se nakonec rozhodla dát přednost šátku mátového čaje.

Zatímco se vařila voda, zašla Mackenzie do ložnice, aby se převlékla. Přitom přemýšlela o večeři a uvědomila si, že v celém domě bude jenom minimum jídla. Nebyla na nákupu už několik dní a nedělala si iluze, že by Zacka byť jen napadlo to udělat.

Když se převlékla do krátkých šortek a trička, vydala se za zvukem vařící se vody. Zatímco ji potom nalévala přes čajový sáček, poslouchala tlumené zvuky střelby ze Zackovy hry. Ze zvědavosti i nemohoucnosti svou frustraci už nadále držet v sobě, se rozhodla na něj promluvit.

„Cos uvařil k večeři?“

„Ještě jsem nejedl,“ odpověděl a ani tentokrát nespustil zrak z obrazovky. „Budeš něco dělat?“

Mackenzie se zamračila směrem k temeni jeho hlavy, která už byla opět plně ponořená do střílečky na obrazovce, a na okamžik přemýšlela, co teď asi dělá Ellington. Určitě nehraje počítačové hry jako nějaký ztroskotanec, který se zapomněl ve svém vlastním dětství. Chviličku čekala, až ten nejhorší vztek poleví a potom vstoupila do obýváku.

„Nebudu dělat nic. Co tys dělal celý den?“

I přes hlasité exploze ze hry uslyšela, jak si povzdechl. Zack zapauzoval hru a konečně se na ni podíval. „Co to má sakra znamenat?“

„Jenom otázka,“ odpověděla. „Zeptala jsem se tě, co jsi dělal celý den. Kdybys celý den nepařil ty svoje hry, mohl jsi třeba udělat večeři. Anebo aspoň koupit pizzu nebo něco.“

„No promiň,“ poznamenal sarkasticky. „Jak mám vědět, kdy přijdeš domů? Nikdy se o tom se mnou nebavíš.“

„Zavolej a zeptej se,“ vyštěkla.

„A proč, sakra?“ zeptal se, odhodil stranou ovladač a vstal z gauče. „Když už ti někdy do práce zavolám, tak to skočí automaticky do hlasovky a ty mi pak stejně nikdy nezavoláš zpátky.“

„Protože pracuju, Zacku,“ řekla.

„Já taky pracuju,“ opáčil. „Sdírám si prdel s té podělané továrně. Ty nemáš ani páru, jak tvrdě já musím makat.“

„Mám,“ řekla. „Ale pověz mi jednu věc. Kdy naposledy jsi mě viděl jenom tak sedět na zadku? Když přijdu domů, tak obvykle hned narazím na tvoje špinavé oblečení na zemi nebo neumyté nádobí ve dřezu. A víš co, Zacku? Já taky tvrdě pracuju. Pracuju sakra tvrdě a každej zpropadenej den v tý práci vidím svinstva, ze kterých by ses sesypal. Co opravdu nepotřebuju, je vracet se domů k malému klukovi, který si hraje video hry a ptá se mě, co bude k večeři.“

„Malej kluk?“ zeptal se Zack už téměř v křiku.

Mackenzie nechtěla zajít tak daleko, ale už to bylo stejně venku. Byla to prostá, jednoduchá pravda, kterou v sobě držela už měsíce a teď, když se dostala ven, jí přinesla úlevu.

„Občas to tak působí,“ řekla.

„Jsi káča.“

Mackenzie zakroutila hlavou a ustoupila zpět. „Máš tři vteřiny na to, to vzít zpět,“ řekla.

„Ale, jdi se bodnout,“ reagoval Zack, obešel gauč a zamířil k ní. Myslela by si, že jí snad chce napadnout, ale na to až moc dobře věděl, jak jsou karty rozdány. Byl si vědom, že by ho v souboji snadno zlikvidovala. Bylo to něco, s čím se netajil pokaždé, když mluvil o věcech, které mu v jejich vztahu nevyhovují.

„Cože?“ zeptala se a skoro přitom doufala, že jej naštve tak, že na ni opravdu skočí. Spolu s tím pocítila s naprostou jasností a jistotou, že jejich vztah právě končí.

„Slyšelas,“ řekl. „Ty nejsi spokojená a já taky ne. A už je to docela dlouho, Mackenzie. Popravdě, už mám plné zuby se s tím pořád vyrovnávat. Už mě nebaví být neustále druhý a přitom vědět, že nemůžu tvoji práci nijak předstihnout.“

Neodpovídala. Nechtěla říct nic, co by jej vyprovokovalo ještě více. Třeba bude mít štěstí a tahle hádka je přivede ke společnému konci, který si stejně oba přejí. Není třeba se kvůli tomu porvat.

Nakonec řekla jenom: „Máš pravdu. Nejsem šťastná. Teď nemám vůbec čas na přítele ve společném bydlení a už vůbec nemám čas na podobné hádky.“

„Tak promiň, že plýtvám tvým časem,“ odpověděl Zack tiše, zvedl ze stolku láhev s pivem a vypil to, co v ní zbývalo. Potom jí hlučně postavil zpátky na stůl – Mackenzie se v tu chvíli lekla, že to sklo snad nevydrží.

„Myslím, že bys měl odejít,“ řekla. Dívala se mu přitom do očí a neuhnula, aby viděl, že o tom nehodlá smlouvat. Už v minulosti měli pár hádek, po kterých si téměř sbalil věci a odešel. Tentokrát se to ale bude muset stát doopravdy. Tentokrát se ujistí, že už nebudou žádné omluvy, žádná usmiřovací postel, žádné manipulativní konverzace na téma, jak jeden druhého potřebují.

Byl to Zack, kdo nakonec uhnul pohledem a když to udělal, vypadal rozzuřeně. Když kolem ní procházel do ložnice, dal si záležet na tom, aby mezi nimi zůstalo co nejvíce prostoru. Mackenzie se vrátila do kuchyně, poslouchala, co Zack dělá, a zamyšleně míchala svým čajem.

Takže tohle jsem teď já, přemýšlela. Osamělá, chladná a bez emocí.

Zamračila se, rozzlobená nad tím, že to všechno takhle dopadlo. Jednou měla učitele, který jí před tímhle varoval – řekl, že když bude budovat kariéru s vysokými ambicemi, bude její život příliš hektický, než aby si mohla udržet cokoliv, co by připomínalo zdravý partnerský vztah.

Po pár minutách zaslechla Zacka, jak si sám pro sebe mumlá. Kromě jeho hlasu slyšela i zvuky otevírání a zavírání zásuvek v ložnici, ale nejvíce ji zasáhla slova jako zasraná kráva, posedlá prací, a podělanej robot bez srdce.

Všechna ta slova ji bolela (nesnažila se předstírat sama před sebou, že je tak tvrdá, aby ji to nezasáhlo). Raději jeto však ze sebe setřásla. Namísto toho, aby špicovala uši pro další urážky, začala uklízet nepořádek, který Zack za den nadělal. Vyhodila prázdné lahve od piva, umyla pár špinavých talířů, sebrala ze země dvě špinavé ponožky, zatímco člověk, který to všechno způsobil – a do kterého byla v jednu chvíli zamilovaná – pokračoval v hulákání z ložnice.

*

Zack odešel v 8:30 a Mackenzie šla o hodinu později do postele. Předtím zkontrolovala svůj email, aby zjistila, že si Nelson s ostatními vyměnili pár hlášení, ale všeobecně tam nebylo nic, co by vyžadovalo její okamžitou pozornost. Spokojená, že si opravdu dopřeje spoustu nerušených hodin spánku, zhasnula lampičku na nočním stolku a zavřela oči.

Zkusmo zašátrala rukou na prázdnou polovinu postele. Nebylo zas tak zvláštní, že byla prázdná, dáno Zackovými nočními směnami. Ale teď, když věděla, že už je pryč napořád, se postel najednou zdála o mnoho větší. S rukou položenou, na té druhé polovině, přemýšlela, jestli jej opravdu přestala milovat. Asi tak před měsícem si tím byla jistá, ale nic neřekla v naději, že to, co mezi nimi dříve bylo, se třeba zase objeví.

Jenže situace se namísto toho zhoršila. Často si myslela, že Zack cítí, že se mu vzdaluje a její city k němu chladnou. Jenže on nebyl zrovna člověkem, který by něco takového přiznal. Naopak se za všech okolností vyhýbal konfliktu a nejspíše by v té situaci zůstával tak dlouho, jak by jen šlo, jenom proto, že se bál změny, anebo byl příliš líný se odstěhovat.

Zatímco se jí v hlavě honily tyto a jim podobné myšlenky, zazvonil telefon. Skvělé, pomyslela si. Tolik k dnešnímu spánku.

Znovu rozsvítila lampičku a sáhla po mobilu. Byla přesvědčená, že na displeji objeví Nelsonovo nebo Porterovo jméno. Nebo to možná bude Zack, který bude škemrat, aby se mohl vrátit.  Namísto toho však spatřila číslo, které neměla v kontaktech uložené.

„Haló?“ snažila se neznít rozespale.

„Dobrý večer, detektive Whiteová,“ ozval se mužský hlas. „Tady Jared Ellington.“

„Oh, dobrý večer.“

„Volám příliš pozdě, že?“

„Ne,“ odpověděla. „Co se děje? Máte něco nového?“

„Ne, obávám se, že ne. Ve skutečnosti se mi doneslo, že nebudeme mít výsledky té analýzy dřeva dříve než ráno.“

„Aspoň tedy víme, čím náš den začne,“ řekla.

„Přesně tak. Ale poslouchejte, přemýšlel jsem, jestli byste byla ochotná se se mnou sejít na snídani,“ pokračoval. „Rád bych s vámi všechno ještě jednou prošel. Chci se ujistit, že se na všem bezpečně shodneme až do posledního detailu.“

„Dobrá,“ odpověděla. „V kolik hodin—“

Zarazila se a podívala se ke dveřím ložnice.

Na zlomek vteřina měla pocit, že vedle v místnosti zaslechla nějaký pohyb. Opět to bylo to zpropadené zapraskání parkety. Jenže tentokrát se k tomu ještě přidal jakýsi šoupavý zvuk. S telefonem stále v ruce pomalu vstala z postele.

„Whiteová, jste tam?“ zeptal se Ellington.

„Ano, jsem tu,“ vzpamatovala se. „Promiňte. Ptala jsem se, kdy se ráno chcete setkat.“

„Co třeba v sedm v Carol’s Diner? Znáte to tam?

„Znám,“ přitakala a pomalu se kradla ke dveřím. Vyhlédla z místnosti, ale spatřila jenom stíny a tlumené světlo zvenčí. „Sedm zní dobře.“

„Skvěle,“ řekl. „Uvidíme se tam.“

Dál už jej skoro ani nevnímala, zatímco se tiše kradla ven z ložnice a do malé chodby, jež vedla ke kuchyni. Než zavěsila, stačila ještě říct: „Dobrá.“

Rychle sáhla po vypínači světel v chodbě, rozsvítila v kuchyni a trochu tím osvítila i obývák. Stejně jako před pár dny, tam nikoho nenašla. Přesto však došla až do obýváku a rozsvítila i tam.

Nikdo tam samozřejmě nebyl. V místnosti nebylo, kam se schovat a jediná změna, kterou zaznamenala, byla absence Xboxu, který si Zack odnesl. Mackenzie celou místnost ještě jednou prohlédla a ani trochu se jí přitom nelíbilo, že se nechala tak snadno vylekat. Dokonce našla i tu rozvrzanou parketu a několikrát na ní šlápla, aby si ten zvuk mohla porovnat s tím, co slyšela.

Zkontrolovala ještě zámek na vchodových dveřích a potom už se konečně odebrala zpátky do ložnice. Ještě než zhasla, znovu se podívala zpátky do chodby, a nakonec i vytáhla služební pistoli a položila ji na noční stolek tak, aby ji měla okamžitě po ruce.

V potemnělé místnosti se potom na zbraň chvíli dívala. Věděla, že ji nebude potřebovat, ale přesto byla ráda, že je tam, na dosah.

Co se to s ní děje?