Читать книгу: «Ještě Než Zabije», страница 13
KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ
Celý den poslouchala, jak se přehrabuje věcmi v domě. Občas jej slyšela zpívat hymnus, který poznávala z dob, kdy jako malá sedávala s babičkou v lavici jednoho venkovského babtistickém kostelíku. Byla si vcelku jistá, že se to jmenovalo „Jak skvělý jsi.” Pokaždé, když si to pobrukoval, zmocnila se jí nová vlna strachu a nevolnosti. Teď už si dobře vzpomínala, co jí provedl—a co by jí ještě provést mohl.
Během poslouchání jeho pohybu a zpěvu, se pokoušela znovu postavit. Kdyby na sobě měla šaty, bylo by to snazší. I tak se jí ale podařilo odkulit se ke zdi, opřít se o ni zády a částečně se zvednout. Její lýtka začala okamžitě mravenčit kvůli tomu, že měla tak těsně spoutané kotníky. Jenže zapomněla na jednu věc. Celá ta aktivita, kombinovaná se strachem a stresem, kterým si procházela, způsobily, že byla silně zpocená. Její záda teď kvůli tomu sklouzla po stěně a ona se zhroutila zpátky na bok na podlahu.
Provaz na zápěstích se jí přitom zařízl do kůže tak, že začala krvácet. Přesto se však pokoušela znovu zvednout. Její nohy byly jako za železa a záda, která si poškrábala o zeď, pálila, jako kdyby je pobodalo hejno včel. Když se znovu dopracovala do bodu, kde jí začala mravenčit lýtka a stehna, zatnula zuby a pokračovala přes bolest dál, až nohy zcela natáhla.
Stanula vzpřímeně, ale okamžitě málem zase upadla. Její nohy ji neposlouchaly. Přitiskla se na zeď a ta jí konečně pomohla udržet rovnováhu.
Fajn, co dál?
Odpověď neznala. Byla prostě ráda, že je zpátky na nohou. Napadlo ji, že pokud by se dostala do dveří jenom pár metrů napravo, možná by tam našla telefon a zavolala policii. Celý den slyšela, jak ten člověk otevírá a zavírá dveře. Nejspíše pracoval na něčem venku a každou chvíli se vracel zpátky do domu. Pokud se jí podaří zjistit, jak to vypadá ve zbytku domu, možná, že se odsud ještě může dostat živá.
Začala se sunout podél zdi, až se dostala ke dveřím. Pot z ní přímo kapal, ale i tak jí naskočila husí kůže. Její tělo se třáslo a ze všeho nejvíc se jí chtělo zhroutit se zpátky na zem a rozplakat se. Namísto toho se ale rozhlédla po místnosti, ve snaze zahlédnout něco ostrého, čím by si přeřízla provaz na rukou.
Nic však neobjevila.
Chtělo se jí to vzdát. Tohle bylo příliš těžké.
Postavila se zády ke dveřím a svázanýma rukama zašátrala po klice. Když nahmatala kouli, sevřela ji v prstech a otočila. Ozvalo se slabé cvak a zámek dveře uvolnil.
Ustoupila maličko stranou a nechala dveře, aby se pomalu otevřely. Z druhé strany ucítila čerstvý vzduch a v tu chvíli měla pocit, že to je ta nejkrásnější vůně, kterou její nos kdy pocítil.
Pomalu se otočila a snažila se přitom pohybovat co nejtišeji. Pokusí se najít telefon a někomu zavolat. Nebo třeba otevřít okno. Samozřejmě, její zápěstí i kotníky byly svázány a bude to ošklivý pád na obličej, pokud klopýtne, ale za to riziko to stálo.
Otočila se, aby vešla do dveří, když tu jí krev ztuhla v žilách. Stál tam a díval se na ni.
Její výkřik byl udušen hadrem, přikrytým přes její obličej. Muž se usmál a vstoupil do místnosti. Položil dlaň na její nahé rameno a jemně ji pohladil. Potom do ní a ještě o něco širším úsměvem strčil. Nekontrolovaně se zřítila k zemi a když dopadla na pravý bok, jejím ramenem projela intenzivní vlna nezvyklé bolesti. Znovu vykřikla. Ten výkřik plynule přešel do vzlykotu.
„Už brzy budeš volná,“ řekl jí.
Posadil se vedle ní na bobek a znovu jí položil dlaň na rameno. Vypadalo to, jako kdyby ji snad chtěl utěšovat.
„Oba budeme volní a bude to nádhera.“
Opustil místnost a zavřel za sebou dveře. Klapnutí západky bylo tentokrát následováno ještě jedním, o trochu hlasitějším zvukem, když otočil klíčem v zámku. Další a další vzlyky se draly do jejího hrdla a hrozily, že se jimi přes roubík udusí. On už mezitím někde jinde v domě opět zpíval svoje hymny o tom stejném Bohu, ke kterému se tu teď ona v prachu podlahy tiše modlila.
*
Nerad pracoval pod tlakem. Také neměl rád změny. Obzvláště, když byly věci tak pečlivě naplánovány. Jenže to se přesně teď dělo. Byl teprve v polovině a už musel měnit plán. Zbývala tři města, tři další oběti. Jedna byla připravená vyrazit, ale on stále netušil, jak zařídí ty další dvě.
Došel k názoru, že se na problém musí soustředit krok po kroku. Pro teď bude veškerou jeho pozornost zaujímat čtvrté město.
Měl pocit, že se nejnovějším událostem přizpůsobil docela dobře. Bylo Boží vůlí, že jel na místo čtvrtého města zrovna v okamžiku, kdy tam byla policie. Dostalo se mu tím prozření, že lidé světa jsou mu na stopě a udělají cokoliv, aby zkazili jeho velké dílo. Jenže Bůh Všemohoucí a Vševědoucí jej ochránil. Později toho dne se modlil a Bůh mu vyjevil, že záleží na provedení úkolu a ne přesném místě obětí.
A tak vše poupravil. Byl si jistý, že udělal to nejlepší, co mohl.
Ta žena například už nebyla v místnosti v patře, kde ji před hodinou objevil, jak se pokouší utéci. Teď byla v kůlně spolu s ním. Svázal ji do klubka s rukama za zády a koleny přitaženými k hrudi. Její kotníky a zápěstí byly také svázány k sobě. Provazy však nechal trochu volné, aby si kvůli tlaku znovu nevykloubila rameno. Až dorazí ke svému kůlu, musí být nezraněná. Bůh by nepřijal oběť, která není perfektní.
Chvíli se na ni díval od kůlu, jenž právě vztyčil přímo v kůlně. Ta žena byla docela hezká, hezčí než ty předchozí. Její řidičský průkaz říkal, že je jí devatenáct a že je původně z Los Angeles. Nevěděl, proč přišla právě sem, ale vysvětloval si to Božím záměrem. Dívka si to neuvědomovala, ale měla by tím být poctěna. Nechápala, že ještě předtím, než se vůbec narodila, byla předurčena stát se obětí slávy Boží.
Nikdy se to těm ženám nesnažil vysvětlit. Stejně by neposlouchaly.
Tuhle teď vysvlékl kompletně do naha. Ostatním nechával kalhotky a podprsenku, aby nepodlehl pokušení, ale tahle byla tak krásná, že jednoduše nedokázal odolat. Asi ještě nikdy neviděl tak perfektní ňadra. Ani ve filmech nebo časopisech.
Uvědomoval si, že musí být potrestán za to, že se na její tělo dívá tímto způsobem. Jistě za to bude pykat a bič této noci nejspíše šlehne mnohokrát i jeho samotného.
Poté, co vztyčil kůl, vyrazil do železářství a koupil tam velkou roli plastové fólie. Další půl hodinu strávil potahováním podlahy kůlny. K upevnění používal sešívací sponky a ne hřebíky. Později půjdou snáze odstranit. Vztyčení kůlu pod střechou kůlny, a potom potažení její podlahy, byla namáhavá práce, ale to mu vyhovovalo. Svým způsobem to nadcházející oběti dodávalo na vážnosti a jemu těžká práce pro uskutečnění toho činu dodávala pocit, že je hoden Boží milosti.
Narovnal se, zhluboka vydechl a přehlédl všechno své dílo.
Bylo skoro na čase začít.
Než ji přiváže ke kůlu, bude se však muset pomodlit. Bude jí muset pořádně utáhnout roubík. Více než u předchozích, protože jejich oběti nebyly provedeny v blízkosti lidských obydlí. Stačí, aby se trochu svezl a sousedi uslyší její křik. O to se ale postará až poté, co ji přiváže ke kůlu.
První modlitba a pokání. Musel se modlit, aby jeho města – jeho oběti –uspokojily Boha a jeho práce tak představovala Boží slávu a lásku pro lidský rod.
Postavil se čelem ke kůlu a poklekl. Než však zavřel oči, aby začal s modlitbou, podíval se znovu na tu ženu. Na její tváři bylo poznat, že začíná chápat. To mu dodalo silný pocit klidu. Začal se modlit.
Bylo to, skoro jako kdyby věděla, že na ni poté čeká velká odměna. Jako kdyby věděla, že ji ta odměna nemine a ona se oprostí od tohoto zkaženého světa už za méně než hodinu.
KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ
Mackenzie zaparkovala svůj automobil na konci bloku omšelých stavení a na telefonu si zobrazila detailní plán oblasti. Chtěla se ujistit, že to tu dobře zná, než vystoupí do noci. Byly tu tři různé ulice: Harrison, Colegrove a Inge.
Věděla, že Inge Street ji nemusí zajímat, protože domy na ní jsou opuštěné. Před pár lety je zapečetili a od té doby s nimi nikdo nic nedělal. Mackenzie to věděla, protože to kdysi bývalo doupě drogových gangů a podobných existencí. Dokonce tu před pár lety učinila své první zatčení za drogy a jenom o pár ulic dál poprvé tasila služební pistoli.
Ulice Colegrove a Harrison byly naopak plně obydleny a stále ještě vzdorovaly rozpadu, jenž se zmocnil zbytku čtvrti. Zdejší lidé většinou pracovali ve službách a většinu vydělaných peněz utratili za alkohol, losy do loterie a pokud jim něco zbývalo, za každovečerní fastfoodové jídlo.
Ještě než se rozhodla vystoupit, našla si Ellingtonovo číslo. Poslala mu zprávu s názvy ulic a dodala: Pokud o mně během pár hodin neuslyšíte, zavolejte někomu a pošlete je sem.
Přepnula telefon do tichého režimu a vystoupila do noci.
Vyrazila klidným krokem po Harrison Street. Nepřála si vzbudit jakoukoliv pozornost, i když to možná bylo zbytečné, protože kterákoliv žena, kráčející sama po ulici v takovéto čtvrti, pozornost jednoznačně budila. Mackenzie se dívala po domech, u kterých parkovaly pickupy nebo minivany. Dva takové v ulici skutečně objevila.
U prvního domu byl na jediné parkovací ploše přímo na pozemku zaparkován minivan. Omlácený vinylový nápis na boku bílé dodávky říkal Bratři Smithové – Instalatérské práce.
Mackenzie se rychle protáhla stíny na pozemku až k autu, aby mohla nahlédnout na sedadlo spolujezdce. Dozadu moc neviděla, ale měla pocit, že tam zahlédla roh bedny s nářadím. V předu bylo mezi sedadly řidiče a spolujezdce, stejně jako přímo na palubní desce u druhého jmenovaného, rozházeno množství papírů, které vypadaly jako faktury. Bylo na nich stejné logo a nápis, jako na boku dodávky.
To bylo dost na to, aby mohla tento dům vyškrtnout a přesunout se k dalšímu. U obrubníku před domem stál černý pickup. Byl to novější model, ozdobený nálepkou na Don’t Tread On Me na nárazníku a obtiskem černého poháru, který naznačoval, že majitel je veterán z Vietnamu. Podívala se dozadu na korbu, ve snaze nalézt jakékoliv známky toho, že by v poslední době vezl cedrový kůl, ale nic neobjevila. I když nechtěla diskvalifikovat válečného veterána jenom pro jeho službu vlasti, musela brát v potaz to, že mu teď mohlo být tak sedmdesát a bylo těžké si představit, jak nakládá několikametrové kůly.
Mackenzie došla na roh bloku, odkud zahnula do prava na Colegrove Street. Odněkud z nejbližších domů se ozývaly houpavé zvuky hip hopové hudby. Procházela kolem jednoho domu za druhým a dívala se po podezřelých vozidlech. Tu a tam mezi domy zahlédla temně plynoucí řeku Danvers, na níž se zrcadlilo světlo měsíce.
Netrvalo dlouho a objevila další náklaďák, který pasoval na její teorii. Ještě než se k němu však stačila přiblížit a pořádně si jej prohlédnout, už věděla, že ani tohle není auto, které hledá. Jeho pneumatiky byly prázdné a celkově bylo tak zanedbané, že tu takto muselo stát celé roky.
Mackenzie se propracovala do poloviny ulice, aby zjistila, že celý zbytek už zabírají jenom osobní auta. Některá byla zaparkována blíže k domu, ale většina stála jenom tak u obrubníku. Celkem jich tam bylo šest. Jeden novější model, ale zbytek staré otřískané šunky.
Mackenzie už si začínala myslet, že se jí podařilo jenom vytvořit si další milnou teorii, když tu si všimla dalšího domu na levé straně. U obrubníku tam byl zaparkovaný starý model Hondy Accord. Za ní se táhl krátký pruh přerostlého trávníku ke špatně opravenému drátěnému plotu, který v rohu navazoval na podobně zubožený plot dřevěný a spolu s ním odděloval pozemek od toho sousedního. Mackenzie kráčela kolem pozemku a brzy se zastavila, když došla na druhou stranu domu.
Drátěný plot odsud nebyl vidět, pravděpodobně někde za domem náhle končil. Namísto něj však odhalila něco jiného. Byla tam improvizovaná příjezdová cesta. Nic více než koleje vyježděné v trávě. Když Mackenzie sledovala jejich stopu, dohalila starý zelený Ford pickup. Stál zaparkovaný zadkem k domu a jeho světla byla zhasnutá.
Mackenzie se podívala na ten dům a shledala, že je rozsvícené jedno jediné okno. Vydávalo jenom velice málo světla, což ji dovedlo k názoru, že je to jenom lampa nebo žárovka, osvětlující druhou stranu domu.
Rychlým pohybem vnikla na pozemek a po vyježděné cestě se přiblížila k autu. Podívala se okénkem u řidiče dovnitř a zahlédla několik zmuchlaných pytlíků od rychlého občerstvení a další nepořádek.
Uprostřed toho všeho ležela na sedadle Bible.
Mackenzie se se zatajeným dechem pokusila vzít za kliku, ale nebyla nijak překvapená, když shledala dveře zamčené.
Obešla náklaďák a zjistila, že dvířka od korby jsou sklopená. Nahlédla do nákladového prostoru, ale neodhalila nic, co by jí napovědělo, jaký náklad byl naposledy převážen. V okolo panující tmě bylo obtížné zahlédnout detaily.
Pokračovala dál směrem k domu a znovu odhalila drátěný plot. Vedl zepředu kolem domu a končil u jakési dřevěné kůlny. Nebyla tam žádná okna, ale nedoléhajícími dveřmi ven proudil slabý paprskem světla.
Mackenzie se přiblížila k plotu a pokračovala podél něj ke kůlně. Po chvíli shledala, že zdroj světla musí být ještě slabší, než si myslela. Nejspíše jenom svíčka. Její zvědavost se pomaloučku měnila v ostražitost. Dorazila až k plotu. Skrčila se a přibližovala se k slaboučké záři, která se drala ven štěrbinou mezi dveřmi a futrem.
Teď bylo potřeba vymyslet, jak se dostat přes plot. Obávala se, že přelézt jej by nadělalo příliš velký rámus. Tu najednou její padl pohled na další tvar hned vedle kůlny. Předtím si toho nevšimla, protože to leželo na zemi a bylo to zahalené ve stínu. Teď však nebyla vzdálena ani deset stop a tvar té věci byl zcela jasný a nezaměnitelný.
Tedy, vlastně tam byly tvary dva.
Dva cedrové kůly, seříznuté zhruba na délku osmi stop.
Mackenzie věděla, že by měla čekat na posily.
Zároveň však měla pocit, že není čas.
Namísto přivolání ostatních tedy vstala a se zatajeným dechem a nervy napnutými k prasknutí, uchopila rukou vršek drátěného plotu.
Začala šplhat.
KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ
Plot byl stejně rezivý a vachrlatý, jako všechno ostatní v té ulici. Ulámané kousky drátu se jí zarývaly do prstů, ale alespoň plot díky rzi nedělal skoro žádný rámus. Byl vysoký asi tak sedm nebo osm stop a ona se brzy dostala na vrchol.
Když byla nahoře, přehodila jednu nohu na druhou stranu a zastavila se, aby neztratila rovnováhu. Potom přehodila i druhou.
Zbývalo se už jenom odrazit, což provedla a záhy s tichým žuchnutím dopadla na zem.
Její nohy se sotva dotkly země, a ona už měla v ruce pistoli. Přikrčila se a vyrazila opatrně ke kůlně. Připlížila se ke dveřím, kde se mírně narovnala ve snaze najít tu škvíru, která bránila dveřím se zavřít úplně. Našla ji zhruba v úrovni svých ramen a nahlédla dovnitř.
Ten kůl spatřila okamžitě. Stál v samém středu kůlny. Tu přes něj najednou přeletěl stín, následován objektem, jenž jej vrhl. Mackenzie spatřila nejprve ženu. Byla někým držena zezadu a nešena ke kůlu. Kopala přitom zuřivě nohama kolem sebe a, až na roubík na ústech byla zcela nahá. Muž, jenž se v zorném poli objevil záhy, měl jasnou silovou převahu. Tu a tam se ozvalo pár přidušených výkřiků zpod roubíku.
Táhnul ji směrem ke kůlu a kolem ramene měl jako hada omotaný provaz.
Mackenziino srdce tlouklo tak hlasitě, že měla potíže slyšet, co se děje uvnitř. Viděla však už víc než dost. Musela rychle jednat. Bude muset otevřít ty dveře, vletět dovnitř s pistolí a složit ho na zem, než si vůbec stačí uvědomit, co se s ním děje.
Tak přesně od téhle chvíle by se mi ta pomoc hodila, pomyslela si a zalitovala, že se sem vypravila úplně sama.
Sáhla po rezavé klice. Když se jí její prsty dotkly, něco ji napadlo. Co když je to zevnitř nějak zamčené?
Ihned ji napadla odpověď a byla velice prostá. Teď, když už ji od vraha dělil jenom malý kousek dřeva, to musí jednoduše risknout. Pokud je zamčeno, pomyslela si, tak budu střílet skrz ty posraný dveře.
Sevřela kliku v dlani a zhluboka se nadechla. Zadržela dech a nedovolila si vydechnout až do chvíle, kdy dveře otevřela.
S namířenou pistolí skočila dovnitř.
„Policie! Zahoď tu zbraň a ruce—”
V okamžiku, kdy vkročila dovnitř, už věděla, že udělala chybu. Podlaha pod jejíma nohama, byla nějaká divná. Ozval se jakýsi zvuk.
Mackenzie se na vteřinu podívala pod nohy. Její oči přitom ztratily siluetu člověka, stojícího nedaleko. Spatřila, že je celá podlaha pokrytá plastovou fólií a že ona stojí přímo na ní. Zabralo jí jenom zlomek vteřiny uvědomit si, co to má pod sebou, a přesto jí záhy právě ten zlomek vteřiny scházel.
Temná postava před ní se rychle sehnula, chytila fólii a škubla vší silou vzhůru.
Země pod jejíma nohama se pohnula. Fólie byla pevná a trhnutí silné. Mackenzie ztratila rovnováhu a záhy i kontakt s podlahou.
Muž se rozpřáhl a postrčil tu svlečenou ženu kupředu tak, že přistála na Mackenzie.
Ta se stačila před nárazem schoulit do klubka a zakrýt si lokty hlavu. Ihned, jak na ni dopadla, odstrčila tu ženu stranou, ale v té chvíli byl ten muž už u ní a napřahoval se pěstí. Mackenzie se stačila zpola posadit, když ji pěst zasáhla rovnou mezi oči a tvrdě poslala zpátky k zemi.
Neomráčil ji a dokonce stačila i zahlédnout jeho tvář. Bylo mu asi tak čtyřicet a už plešatěl. Jeho oči byly zářivě modré a v jejich pohledu bylo něco, co připomínalo uvězněné zvíře, které už bylo pod zámkem tak dlouho, že ani nevědělo, jak chutná svoboda. Byl nevysoký, ale zato podsaditý. Mackenzie si byla ihned jistá, že se pod jeho košilí skrývalo více svalů, než jak to na první pohled působilo. Rána pěstí, kterou jí uštědřil, o tom ostatně vypovídala více než dobře.
Blížil se k ní a pohyboval se tak rychle, jak jen to omezený prostor malé kůlny dovoloval. V ruce měl něco, co se za ním plazilo jako had temnotou, a teprve když zvedl ruku v nápřahu, si Mackenzie uvědomila, co to je. Zahlédla záblesk roztřepeného konce s železnými cvočky.
Odkulit se stranou se jí podařilo doslova na poslední chvíli.
Bič udeřil o podlahu pouhé dva palce od jejího pravého ucha. Rána byla ohlušující.
Zabiják se znovu napřáhl a tentokrát mířil přímo na Mackenzie.
Ta jenom rychle sáhla na zem vedle sebe, sevřela v ruce svou zbraň, zvedla ji a vystřelila.
Pohyb, který učinil, když švihal bičem, jej zachránil od nejhoršího. Kulka jej trefila do ramene, namísto srdce, na které Mackenzie mířila.
Upustil bič a zapotácel se. Přitom se na Mackenzie podíval pohledem, jako kdyby samotná myšlenka střelné zbraně byla pro něj nepochopitelná.
Přesto se však nenechal zastrašit. Vrhl se na ni, ve snaze jí tu nečistou zbraň sebrat. Mackenzie vypálila znovu. Ani tentokrát netrefila dobře. Kulka jej trefila do pravé ruky, kterou po ní natahoval.
Potom už dopadl plnou vahou na Mackenzie. Bylo to, jako kdyby ji srazil náklaďák. Prsty její pravé ruky reflexivně uvolnily sevření a služební Glock upadl na zem.
V okamžiku, kdy zbraň kovově udeřila o podlahu, se vrah natáhl k další ráně pěstí. Než však stačil svůj direkt dokončit, Mackenzie jej udeřila do břicha. Protože přitom ležela na podlaze, nemohla se dostatečně napřáhnout, a tak ta rána jeho pěst jenom odklonila. Pěst dopadla na její rameno, Mackenzie nečekala na nic dalšího, grapplingovým pohybem se smýkla do strany a vší silou jej udeřila loktem do čelisti.
Muž se odkulil stranou a ona se okamžitě začala natahovat po pistoli.
Když se jí podařilo ji znovu sevřít v prstech, byl již na nohou. Utíkal. Mackenzie zvedla Glock a zamířila, ale on v tu chvíli už vybíhal dveřmi ven. Málem vystřelila, jenže ta ubohá žena, jí vadila v čisté ráně.
Mackenzie rychle vyskočila na nohy a podívala se na roztřesenou, do naha svlečenou dívku.
„Zůstaňte tady,“ řekla jí. „Vrátím se pro vás.“
Přikývla a v pohledu, který přitom Mackenzie věnovala, bylo cosi zlomeného. Události dnešní noci, ať už to všechno dopadne jakkoliv, budou tu dívku pronásledovat po celý zbytek jejího života.
S tím pomyšlením Mackenzie vyběhla ven z kůlny, aby spatřila, jak se dveře vedoucí do domu zavírají. Jako šipka vyrazila napříč dvorem, protože očekávala, že ten člověk za sebou určitě zamkne.
Když však sáhla po klice, kupodivu jí nevzdorovala. Dveře se otevřely a odhalily malou předsíň a potemnělou kuchyň za ní.
Udělal to schválně, pomyslela si. Chce, abych ho sledovala dovnitř.
Věnovala té myšlence jenom kratičký okamžik předtím, než vstoupila do předsíně a s pistolí v ruce se ponořila do tmy.
