Читать книгу: «Ještě Než Zabije», страница 12
KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ
I když byla myšlenka opít se poměrně lákavá, zároveň jí připomínala, co se stalo naposledy, když pila víc, než by měla. Ano, stalo se to teprve včera, ale to ponížení, které kvůli tomu cítila, způsobovalo, že měla pocit, jako kdyby s tím žila již roky a nemohla na to zapomenout. Takže, než aby svůj vztek utopila v lahvi, zvolila Mackenzie druhou a jedinou další možnost, kterou měla pro tyto případy v záloze.
Šla domů a rozložila všechny materiály, které měla o Strašákovém vrahovi k dispozici, na konferenční stolek v obýváku. I když část jejího já chtěla věřit, že obklíčení místa, připraveného na čtvrtou vraždu, přináší jistotu brzkého zatčení, zároveň se nemohla zbavit dojmu, že je vrah přechytračí. Stačí k tomu zahlédnout sebemenší náznak přítomnosti policie a jistě změní plány. Nelson a Státní Policie si to jistě také uvědomují, ale fakt, že se cítí být blízko uzavření případu, může trošku kalit jejich úsudek.
Venku mezitím padla tma. Mackenzie chvíli nepřítomně zírala na záclonu na okně a přemýšlela, jak se její život mohl během pouhých pár dní tak zvrtnout. Pomyslela na Zacka a možná vůbec poprvé od jejich rozchodu byla opravdu ráda, že je pryč. Teď už viděla, že ten vztah trpěla jenom kvůli tomu, aby nebyla sama, protože to bylo něco, čeho se bála od chvíle, co vkročila do ložnice rodičů a našla tam otce.
Přemýšlela také, co asi dělá Ellington. Jeho telefonát o profilu vraha dokazoval, že se o případ stále zajímá, i když už jenom jako podpora na dálku. Při myšlence na něj ji také napadlo, jestli by tu stopu o Svatém Kříži brala tak vážně, kdyby přišla od někoho jiného. Nepokoušela se tím na něj udělat dojem? Nebo na Nelsona?
Podívala se na papíry na stole a tu ji napadla velice jednoduchá myšlenka: Proč na někoho dělat dojem? Proč prostě jenom neodvádět dobrou práci a dostat ze sebe to nejlepší? Proč se zajímat o to, co si ostatní myslí, obzvláště bývalý přítel budižkničemu, šovinističtí nadřízení nebo ženatý agent FBI?
Jako kdyby to snad podobné myšlenky mohly přivolat, zazvonil najednou její telefon. Sebrala jej z hromady papírů a spatřila, že je to Ellington. Ušklíbla se. Nejspíš volal, aby si poslechl poděkování za radu navštívit školu Svatého kříže, anebo ho možná napadlo něco dalšího, co by ji svedlo z cesty a způsobilo ještě větší trable. Pokud by v tu chvíli měla čistší hlavu, pravděpodobně by ten hovor ignorovala. Jenže vztek, který si odnesla z Nelsonovy kanceláře, v ní stále ještě doutnal a ona se rozhodla učinit opak.
„Haló, agente Ellingtone,“ řekla.
„Dobrý den, Whiteová. Já vím, že vás pořád otravuju, ale už to pro dnešek balím a chtěl bych vědět, jestli vám něco z toho profilu pomohlo.“
„Ne, nepomohlo,“ odpověděla, aniž by se obtěžovala být milá. „Vlastně to vypadá, že jediné, co se mi v té škole podařilo, bylo nasrat vedoucí jeptišku.“
Ellington takovou odpověď neočekával. Trvalo mu několik dlouhých vteřin, než se zmohl na odpověď.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Byla to slepá ulička. A zatímco jsem tam seděla a dostávala školení od ředitelky školy o přirozené povaze zla, vložila se do případu Státní policie a zamířila rovnou na místo, o kterém se domníváme, že je připravené na čtvrtou vraždu. Já jsem tam v tu chvíli nebyla, takže převzali vedení.“
„A do prdele.“
„Je to ještě lepší,“ pokračovala. „Vzpomínáte na Ellise Popa?“
„Ano, ten reportér.“
„Ano, ten. Rozhodl se vznést stížnost a vyhrožuje, že dá do novin zprávu o naší potyčce. Státní o tom už také vědí. Zhruba před hodinou byli za Nelsonem a výsledek je, že jsem z případu oficiálně odvolána.“
„Děláte si legraci?“ zeptal se.
Jeho údiv v ní probudil ještě větší vztek. Naštěstí si zároveň i stačila uvědomit, že je na něj protivná a přitom k tomu nemá důvod. Na tom, kde se ocitla, nenesl agent Ellington žádnou vinu. Jediné, co udělal, bylo povzbuzování a drobná informační pomoc.
„Bohužel nedělám,“ odpověděla a snažila se přitom znít klidně. „Požádali mě, abych hezky čekala, dokud případ neuzavřou.“
„To není fér.“
„Souhlasím,“ řekla. „Ale také vím, že Nelson neměl na vybranou.“
„Mohu nějak pomoci?“ zeptal se Ellington.
„Obávám se, že ne. Pokud opravdu chcete s tím případem nadále pomáhat, měl byste se obrátit na Nelsona. Popravdě, se mnou byste o tom mluvit neměl, nebo si koledujete o potíže.“
„Whiteová, opravdu mě to mrzí.“
„Je to tak, jak to je,“ řekla.
S tím se na jejich společné lince opět rozhostilo ticho a Mackenzie tentokrát nedala Ellingtonovi šanci zapříst nové vlákno konverzace. Pokud by to udělal, obávala se, že se její vztek vrátí. To si nezasloužil.
„Musím už jít,“ řekla. „Mějte se.“
„Budete v pořádku?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla. „Jen je to trošku šok.“
„Dobrá, tak se opatrujte.“
„Díky.“
Na odpověď už nečekala a ukončila hovor. Hned na to telefon letěl zpátky mezi papíry na stole a přistál na několika listech textů okopírovaných z Bible. Mackenzie je vzala ze stolu a pročítala znovu a znovu pořád dokola. Nic nového v nich však neobjevila. Potom se podívala na mapu ze zadní strany Bible a porovnala ji s hrubou mapou od Nancy. Prohlížela si všechna potenciální místa vražd. Všechno to vypadalo tak jasně, jednoduše a do sebe zapadající.
Právě proto se to ale Mackenzie ne a ne líbit. Právě proto cítila potřebu, že musí hledat dál a odhalit nějakou pravdu, která jí zatím uniká. Vypila si kávu a znovu se zabořila do papírů, jako kdyby byla ve své kanceláři a toto byl jenom dalších z jejích dnů u policie. Za chvíli zcela zapomněla na okolní svět a plně se ponořila do práce.
*
Když její telefon začal znovu vibrovat, bylo na jeho displeji napsáno 19:44. Mackenzie zamrkala a poškrábala se na hlavě. Ten čas ji překvapil. Od Ellingtonova telefonátu uběhly už dvě hodiny, ale ona přitom měla pocit, že to nemohlo v žádném případě být více, než třicet minut.
Na displeji objevila Nelsonovo jméno, nad čímž se podivila ještě více. Když brala telefon do ruky, neodpustila si ublížené uchechtnutí. Přemýšlela, co dalšího asi provedla, že si to zasluhovalo ještě další kárání a trest.
Přiložila telefon k uchu a její zrak přitom opět zabloudil k záclonám a počínající noci za nimi. Byl vrah už v terénu, připraven ubičovat další oběť? Anebo se do toho už dokonce pustil?
„Vy jste ten poslední, od koho bych čekala telefonát,“ řekla.
„Whiteová, potřebuju, abyste mě teď dobře poslouchala,“ řekl Nelson. Jeho hlas byl měkký, téměř konejšivý. Nikdy jej takto ještě neslyšela.
„Dobrá,“ odpověděla nejistě.
„Před dvaceti minutami policista Patrick zastavil na 411 muže. Řídil starou červenou Toyotu pickup. Na sedadle spolujezdce měl Bibli a pod sedadlem lano. Ten chlap, Glen Hooks, je pastor v malém babtistickém kostele ve městě Bentley. A teď to hlavní: V jeho Bibli je označeno osm pasáží. Jedna z nich se týká Měst Úniku.“
„Bože můj,“ vydechla Mackenzie.
„Patrick toho muže zatím nezatkl, ale trval na tom, aby s ním odjel na stanici. Začal se s ním hádat, ale nakonec ho Patrick má. Jsou na cestě. Posílám další jednotku do jeho domu, aby se podívali, jestli nenajdou něco podezřelého.“
„Dobrá,“ podařilo se Mackenzie znovu odpovědět.
„Státní Policie o tom nic neví,“ pokračoval Nelson. „Čistě mezi námi, je to na můj rozkaz. Chci toho chlápka nejdřív skřípnout sám, než se do toho vloží stáťáci. Zrovna jsem skončil telefonát s Patrickem. Budou na stanici během deseti minut. Chci, abyste přijela a vedla výslech. Potřebuji, abyste to udělala rychle, protože nevím, jak dlouho můžeme před státními mlžit. Možná, že máte dvacet nebo třicet minut, než vás budu muset zase vypakovat ze stanice.“
„Po tom všem, co jste mi pověděl v kanceláři, myslíte si, že je to dobrý nápad?“
„Ne, není to dobrý nápad,“ řekl Nelson. „Ale je to všechno, co momentálně mám. Já vím, že jsem vám před méně než pěti hodinami řekl, ať si sbalíte kufry, ale přesto vás teď nežádám, abyste přijela. Já vám to jednoduše oznamuji. Oficiálně jste stále odvolána. Na tom se nic nemění. Přesto potřebuju, abyste tohle udělala, Whiteová. Chápete?“
Mackenzie se pravděpodobně ještě nikdy necítila tak znevážena a oceněna zároveň. Na jednu stranu se jí zmocnilo vzrušení, že přece jen může být u toho, které se však slévalo v jednu kaši se vztekem, že s ní Nelson celé odpoledne hraje domino.
Pamatuj, pomyslela si. Tohle není o tom, udělat na někoho dojem. Nemusíš mít nebo nemít pravdu, či snad vypadat dobře. Budeš jen dělat svou práci a dostat chlapa, který mučí a zabíjí ženy, za mříže.
„Whiteová?“ naléhal Nelson.
Podívala se na stolek, pokrytý papíry a fotografiemi z případu. Ty ženy byly obrány o veškerou důstojnost, terorizovány, bity a nakonec popraveny. Mackenzie jim dlužila spravedlnost. Dlužila jejich rodinám alespoň nějakou útěchu.
Rukou pevně stiskla telefon a s odhodláním, které se pozvolna usadilo na její tváři, odpověděla:
„Budu tam do patnácti minut.“
KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ
Když Mackenzie dorazila na stanici, čekali na ni před vchodem dva policisté. K jejímu vlastnímu překvapení měla radost, že jedním z nich byl Porter. Pozdravil ji spikleneckým úsměvem a potom jí s druhým mužem otevřel dveře a vedl dovnitř. Neudělali ani pět kroků, když si Mackenzie uvědomila, že se kolem ní oba staví tak, aby nebyla příliš vidět. Chránili ji svými těly před zvědavýma očima kohokoliv, kdo by mohl dělat problémy, a rychlým krokem ji vedli pryč.
Do hlavní chodby dorazili velice rychle a spatřili Nelsona, který už na ně čekal u vchodu do výslechové místnosti. Když je spatřil přicházet, trochu se narovnal. Mackenzie viděla, že je příšerně nervózní – skoro jako kdyby měl deaktivovat nálož a nevěděl, který drát přestřihnout.
„Díky,“ řekl, když k němu dorazili.
„Samozřejmě,“ odpověděla Mackenzie.
Nelson úsečně kývnul na Portera a druhého policistu, čímž je poslal pryč. Porter nakročil k odchodu, ale potom se ještě otočil k Mackenzie a s úsměvem jí pošeptal: „Zatraceně dobrá práce.“
S tím ji popostrčil do dveří.
Mackenzie jenom kývla hlavou a opětovala úsměv. S tím se s policisty rozešli.
„Dobrá,“ řekl Nelson. „Tenhle Hooks s námi docela spolupracuje. Je jenom nervózní a vystrašený. Odpovídá poslušně na všechny otázky a zatím si nevyžádal advokáta. Takže na něj nebuďte moc tvrdá a možná, že to zvládneme bez právníka a jeho obvyklého zdržování úplně.“
„Dobře.“
„Budeme všechno sledovat z vedlejší místnosti, takže kdyby se cokoliv podělalo, někdo tam bude do deseti vteřin. Jste v pohodě?“
„Ano, jsem.“
Nelson jí lehce poklepal po ramenou a otevřel pro ni dveře. Potom se sebral a odkráčel chodbou o kus dál ke dveřím do pozorovací místnosti. Mackenzie se podívala na otevřené dveře před sebou a na vteřinku zaváhala.
On je tam, pomyslela si. Strašákový vrah je uvnitř.
Když o okamžik později vstoupila do výslechové místnosti, muž, sedící za stolem si během okamžiku prošel celou sérií rozličných emocí. Nejprve se napřímil jako prkno, potom se jeho tvář zamračila, následována výrazem zmatenosti a nakonec úlevou.
Mackenzie se poprvé podívala na vraha a procházela si přitom vlastním řetězcem emocí. Vypadal, že mu nedávno bylo padesát. Na jeho tváři už se začínalo projevovat stáří a vlasy na jeho spáncích silně šedivěly. Byl to poměrně hubený muž, avšak doháněl to svou výškou. Díval se na ni hnědýma očima, ve kterých mohla číst jasnou zprávu: je nevinný a vůbec nechápe, co tu dělá.
„Dobrý den, pane Hooks,“ pozdravila. „Já jsem detektiv Whiteová. Chtěla bych, abyste mi odpověděl na pár otázek, a to tak upřímně, jak jen to bude možné. Pokud tak učiníte, dostaneme se odsud velmi rychle. Řekli mi, že jste až doteď skvěle spolupracoval, tak v tom prosím pokračujte. Bude to možné?“
Přikývnul. „Tohle je ale velké nedorozumění,“ řekl. „Oni si myslí, že jsem zabil tři ženy. Myslí si, že já jsem ten Strašákový vrah.“
„A nejste?“ zeptala se.
„Samozřejmě, že nejsem! Jsem pastorem babtistického kostela v Grace Creeku.“
„Bylo mi řečeno,“ pokračovala Mackenzie, „že Bible ve vašem pickupu byla na několika místech podtrhána. Některá z nich jsou přitom úzce spjata s vyšetřováním Strašákového vraha.“
„Ano, to říkali ostatní policisté také. Města Úniku, je to tak?“
Mackenzie si musela přeskupit myšlenky. Už se zase zlobila, že někdo už stačil vyzradit její karty a povědět Hooksovi o stopě o Městech Úniku. Bude na to muset jít jinak. Všechno, co pro tuto chvíli věděla, co jí její instinkt napovídal, bylo, že Hooks zcela určitě není Strašákovým vrahem. Strach v jeho očích byl opravdový a navíc s nimi spolupracoval a pověděl jim všechno, co po něm chtěli vědět.
„Co ty provazy ve vašem autě?“
„Letní biblická škola v Grace Creek začíná za dva týdny,“ řekl Hooks. „Ty provazy jsou to, co zbylo z výroby dekorací. Letos je tématem džungle a z provazů jsme dělali liány a také jeden visutý most.“
„Kde ten váš Grace Creek mohu najít?“
„Na silnici 33.“
„Ta je souběžná se státovkou 411, správně?“
„Správně.“
Mackenzie se musela od Hookse na chvilku odvrátit, aby skryla výraz, kterému se její mimické svaly nedokázaly ubránit. Jak mohl Nelson a jeho diletantní kolegové být tak slepí a hloupí? Copak nic nezjišťovali, než sem toho chudáka přivezli?
Když se jí podařilo znovu převzít kontrolu, otočila se zpátky k vyslýchanému a ze všech sil se snažila nedat na sobě znát, že je už teď přesvědčená, že před sebou má nevinného člověka. „Proč máte ve vaší knize zakroužkovanou tu pasáž o Městech Úniku?“
„Plánuji o tom kázat za tři nebo čtyři týdny.“
„Mohu se zeptat proč?“
„Mluví se tam o spáchání hříchu způsobem, za který se shromáždění nemusí cítit vinni. My všichni hřešíme, víte? I já. I ti nejoddanější. Jenže spousta lidí je vychovávána věřit, že hřích znamená věčné zatracení a ta města jsou ilustrací Božího odpuštění. Jenže ono tam záleží na úrovni toho hříchu. Všechny hříchy nejsou stejné. A i ti, kteří spáchají vraždu, pokud je neúmyslná, mohou dojít odpuštění.“
Mackenzie o tom na chvilku přemýšlela. Měla pocit, že se jí v hlavě rodí nějaké nové spojení. Něco tam bylo, jakási nová důležitá myšlenka, ale ne a ne se zjevit v plné kráse.
„Ještě jedna poslední otázka, pane Hooksi,“ řekla. „Vaše Toyota je docela stará. Jak dlouho ji již vlastníte?“
Hooks se na chvilku zamyslel a potom pokrčil rameny. „Osm let, nebo tak nějak. Koupil jsem ji jako ojetou od jednoho z členů Grace Creeku.“
„Převážel jste v ní někdy nějaké dřevo?“
„Ano. Minulý týden jsem vezl několik překližkových desek. Opět na dekorace. A čas od času pomáhám lidem shromažďovat dřevo na zimu a vozím jim je domů.“
„Nic většího než jenom tohle?“
„Ne. Nic, co bych si pamatoval.“
„Velice vám děkuji, pane Hooksi. Byl jste mi velmi nápomocen. Jsem si více než jistá, že budete volný během chviličky.“
Přikývnul, ale nevypadal ani o ždibec méně zmateně. Mackenzie se na něj ještě naposledy podívala a potom opustila místnost. V okamžiku, kdy se za ní zabouchly dveře výslechové místnost, už se k ní odvedle hnal Nelson. Byl rudý v obličeji a Mackenzie mohla téměř fyzicky cítit jeho nervozitu.
„To bylo rychlé,“ řekl.
„Tohle není náš vrah,“ řekla Mackenzie.
„Jak si sakra můžete být tak jistá?“ podivil se.
„Se vší úctou, pane, zeptali jste se ho aspoň na ty provazy?“
„Zeptali,“ odpověděl Nelson. „Povídal nám pohádku o nějaké letní škole v jeho kostele.“
„Obtěžoval se to někdo prověřit?“
„Očekávám ten telefonát každou minutu,“ řekl. „Poslal jsem tam auto zhruba před půl hodinou.“
„Pane, jeho kostel je sotva patnáct minut jízdy od toho místa s kůlem. Řekl, že plánoval kázat o Městech Úniku na mši za pár týdnů.“
„To je náhodička, že?“
„Je,“ připustila. „Ale odkdy tak slabé spojení poskytuje důvod k zatčení?“
Nelson se zamračil a založil si ruce v bok. „Já to věděl, že je chyba vás sem tahat. Jste odhodlaná to natahovat tak dlouho, jak jen to půjde? Chcete pozornost médií a být na titulních stránkách?”
Mackenzie se nedokázala ubránit novému návalu vzteku. Nakročila kupředu. „Prosím, řekněte mi, že z vás teď mluví jenom frustrace,“ řekla. „Ráda bych si myslela, že se zmůžete navíc, než na takovou ubohost.“
„Dávejte si pozor, jak se mnou mluvíte, Mackenzie,“ řekl Nelson. „Prozatím jste jenom stažena z případu. Ukažte se tu ještě jednou a nechám vás suspendovat úplně.“
Následovaly zhruba tři vteřiny ticha, kdy si jeden druhého měřili pohledem. Přerušilo jej až zazvonění Nelsonova telefonu. Otočil se Mackenzie zády a zvedl to.
Mackenzie supěla zlostí, ale zůstala stát, kde byla, aby konverzaci poslouchala. Doufala, že ať už mu volá kdokoliv, pomůže to vyjasnit nevinnu pastora Hookse.
„Co se děje?“ zeptal se Nelson. „Jo? Dobrá…jste si jistí? No, doprdele. Ano…rozumím.“
Když se Nelson otočil zpátky k Mackenzie, vypadalo to, že v příští chvíli mrští svým telefonem o zem. Jeho tváře dostaly narudlou barvu a tvář vypovídala leccos o porážce.
„Co se děje?“ zeptala se Mackenzie.
Nelson se zarazil, obrátil oči ke stropu a povzdechl si. Byla to póza člověka, který se právě chystal na ex vypít poslední litr z kalichu hořkosti.
„Lano z jeho auta je přesně to samé, které použili pro dekorace v tom Grace Creeku. Aby toho nebylo málo, v kanceláři je několik vytištěných papírů s přípravou kázání, které se týká Měst Úniku.“
Mackenzie musela zmobilizovat všechny svoje vnitřní síly, aby nepoznamenala, jak se Nelson a jeho policisté mýlili – jak se nemohli dočkat, až bude případ uzavřený bez pomoci stáťáků a FBI. Jak ve své zbrklosti zatkli muže, který s tím neměl nic společného.
„Takže může jít?“ zeptala se namísto toho.
„Jo. Je volný.“
Mackenzie si dovolila jemný úsměv. „Povíte mu to vy, nebo mám já?“
Nelson vypadal, že mu v příštím okamžiku exploduje hlava. „Udělejte to vy,“ řekl. „A jakmile s tím skončíte, prosím, okamžitě odsud zmizte. Bude nejlepší, když spolu vy a já nebudeme alespoň jeden den vůbec mluvit.“
S radostí, pomyslela si.
Obrátila se zpátky do výslechové místnosti a byla ráda, že rozhovor s Nelsonem skončil. Když za sebou zavřela dveře, Hooksovy hnědé oči se k ní upřely s netajenou nadějí.
„Můžete jít.“
Vděčně pokývl hlavou, zhluboka vydechl a řekl: „Děkuji vám.“
„Nevadila by vám jedna další otázka, než odjedete?“ zeptala se.
„Nevadila.“
„Proč by Bůh vytvářel města pro hříšníky, aby se tam mohli ukrýt? Není jeho úkolem spíše hříšníky trestat?“
„To je na debatu. Já věřím, že si Bůh přál vidět svoje vlastní děti uspět. Chtěl jim dát šanci se napravit.“
„A tihle hříšníci mohli Boha v těch městech najít? Mysleli si, že tam najdou harmonii s Bohem?“
„Svým způsobem ano. Zároveň však věděli, že Bůh je středem všech věcí. Bylo jenom na nich jej vyhledat. A ta města byla určena k tomu, aby to tam udělali.“
Mackenzie o tom přemýšlela, zatímco jej vedla ke dveřím. Prováděla Hookse propouštěcím procesem, ale její mysl přitom byla jinde. Přemýšlela o šesti městech, rozmístěných do kruhu, které občas nazlobený, ale většinou odpouštějící Bůh sám kontroluje.
Jak to Hooks říkal?
Zároveň však věděli, že Bůh je středem všech věcí.
Tu najednou, jako kdyby jí někdo sundal pásku z očí. Ta jednoduchá věta ji přivedla na novou myšlenku a okamžitě uvedla do pohybu.
Bůh je středem všech věcí.
Hodiny na palubní desce jejího auta ukazovaly 8:46, ale Mackenzie věděla, že její noc teprve začíná. Protože, pokud se nemýlila, věděla teď, kde hledat obydlí toho vraha.
KAPITOLA TŘICÁTÁ
Jakmile se vrátila domů, sedla si Mackenzie zpátky na gauč a začala se znovu probírat hromadou dokumentů na konferenčním stolku. Jedna věc byla docela ironická. Poté, co Zack odešel, Mackenzie čekala, že bude její domov uklizenější, jenže místo uvolněné jeho nepořádkem téměř okamžitě zabrala její práce. Na chvíli se zamyslela, kde teď Zack asi je a co dělá. Nevydrželo jí to však déle, než pár vteřin. Brzy se její mysl sama vrátila k myšlence, která se jí držela po celou cestu domů.
Bůh je ve středu všech věcí.
Probírala se papíry, až znovu objevila ty dvě mapy— tu ze Starého zákona a dále mapu nejbližšího okolí. Přeložila jednu přes druhou a zamyšleně si je prohlížela. Zaměřila se na tu druhou a písmena X, které do ní předtím sama dopsala. Teď po nich několikrát přejela prstem a nakonec pokračovala v hrubém kruhu i přes ostatní, zatím pouze předpokládané lokality. Nakonec to celé zopakovala s tužkou namísto prstu.
Když byl kruh nakreslen, zaměřila Mackenzie svou pozornost do jeho vnitřku. Začala spojovat protilehlá „města”, čímž vznikly tři čáry spojující tři dvojice.
Bůh je ve středu všech věcí.
Všechny tři čáry se setkaly v jednom místě. Mackenzie nakreslila další, mnohem menší kruh kolem místa, kde se potkaly. Zjistila, že obkresluje část čtvrti, ve které nedávno zatknuli Clive Traylora. Na okraji tohoto nového kruhu spatřila slabou linku, kterou mapa označovala jako řeku. V tomto případě to byla řeka Danvers. Klikatila se touto čtvrtí, procházela nevelkým parkem a pokračovala dál aby se později vlila do jezera Sapphire.
Z mapy to nešlo spolehlivě určit, ale Mackenzie nabyla dojmu, že se v jejím malém kruhu ocitly dvě nebo tři různé ulice a malý kus lesa, který odděloval zastavěnou část čtvrtě od břehů Sapphire.
Tohle bylo centrum těch vražd – středobod, spojující místa činu, takzvaná města. Ten muž nejspíše nabyl dojmu, že je v jistém smyslu Bohem, nebo že pracuje pod Božím vedením, a pokud to mělo sedět do puntíku, musel i žít ve středu toho všeho. Pokud Bůh měl být ve středu všech věcí, potom střed úseček spojujících místa vražd, označoval domov vraha.
Mackenzie chvíli jenom tak seděla a dýchala. Zmocňovalo se jí vzrušení. Věděla, že musí učinit rozhodnutí, které velmi pravděpodobně ovlivní její budoucí kariéru. Mohla by zavolat Nelsonovi a dát mu tu informaci, jenže si byla jistá, že jí ani nezvedne telefon. A pokud ano a dokonce by ji i vzal vážně, obávala se, že by se ta informace stejně neocitla mezi prioritami.
Místo s kůlem, které již objevili, vypovídalo o tom, že vrah je znovu připraven zabíjet. Co když už dokonce má ženu připravenou na další oběť? A co když se rozhodl změnit původní plány poté, co si všiml, že jeho zbývající tři místa jsou pod policejním dohledem?
Do pekla s tím, pomyslela si.
Vyskočila na nohy a nechtíc při tom zavadila o hromadu papírů na stole a shodila ji na zem. Došla do ložnice, kde ze zásuvky vytáhla služební pistoli, a když už si ji strkala do pouzdra u opasku, zazvonil její mobil. Při tom nečekaném a hlasitém zvuku sebou trhla a musela se dvakrát nadechnout a vydechnout, než byla schopna telefonát přijmout. Displej říkal, že je to znovu Ellington.
„Haló?“ otázala se.
„No teda,“ řekl Ellington na druhé straně. „Čekal jsem, že to nezvednete. Chtěl jsem vám nechat zprávu o tom, že už pro dnešek jedu domů a požádat vás, abyste mi zítra zavolala s novinkami o tom zatčení. Jste už na stanici?“
„Byla jsem tam a už jsem zpátky doma. To nebyl ten vrah.“
Ellington chvíli zaraženě mlčel.
„A na to jste přišla za méně než půl hodiny?“
„Ano. Bylo to jasné. Nelson a jeho muž…oni…no…řekněme, že neměli věci zrovna pod kontrolou.“
„Příliš horliví někoho zatknout?“
„Něco takového,“ řekla Mackenzie a konečně zasunula pistoli do pouzdra.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Ellington. „Přijde mi, že někam spěcháte.“
Mackenzie mu to skoro nepověděla – skoro už si svou novou teorii nechala pro sebe. Pokud se ukáže, že nemá pravdu, bude z toho pěkná polízanice – obzvláště, pokud by někdo předem věděl, že se o to hodlá pokusit. Na druhou stranu měla však pocit, že se nemýlí. Cítila to v kostech. A pokud jí zatím unikal nějaký detail, který to celé mohl konečně rozlousknout, Ellington byl ten nejchytřejší člověk, kterého znala.
„Whiteová?“
„Myslím, že jsem na něco přišla,“ řekla Mackenzie. „O tom vrahovi. Myslím, že vím, kde žije.“
„Cože?“ řekl Ellington šokovaně. „Jak je to možné?“
Mackenzie mu rychle pověděla o svém rozhovoru s pastorem Hooksem a malém geometrickém experimentu, který provedla poté. Když to teď říkala nahlas, byla si ještě jistější tím, že je to pravda. Tohle byla konečně ta správná cesta, která ji dovede k vrahovi.
Když skončila svůj monolog, nedostalo se jí chvíli z z Ellingtonovy strany žádné odpovědi. Mackenzie se připravila, že obdrží kritiku, která po jejích teoriích k případům běžně přicházela.
„Myslíte si, že je to hloupost?“ zeptala se.
„Ne. Absolutně ne. Myslím, že je to geniální.“
Taková odpověď Mackenzie zaskočila.
„Co na to říkal Nelson?“ zeptal se Ellington.
„Já jsem mu nevolala. A nechystám se to udělat.“
„Ale to musíte,“ začal naléhat.
„Ne, nemusím. On mě u případu už nechce. A po té výměně názorů, kterou jsme měli na stanici před chvílí, dost pochybuju, že by mi vůbec ten telefon zvednul.“
„Nechte mne tedy alespoň předat tu stopu státním.“
„Příliš riskantní,“ odmítla. „Pokud se to ukáže jako falešná stopa, na koho bude svalována vina? Na vás? Na mě? Ani jeden z těch scénářů není dobrý.“
„To je pravda,“ připustil Ellington. „Jenže co když to není falešná stopa? Co když zatknete vraha? Nelsonovi budete muset zavolat tak, jako tak.“
„Alespoň už budu mít nějaký výsledek. Pokud toho parchanta chytím, tak je mi jedno, jakou cenu za to zaplatím.“
„Podívejte se,“ zněl jeho hlas náhle silně frustrovaně, „tohle nemůžete udělat. Ne sama.“
„Musím,“ opáčila. „nemáme tušení, kdy zase bude zabíjet a já tu nebudu sedět na zadku a čekat, až se mnou Nelson zase bude chtít mluvit, nebo až se vaši lidi rozhodnou, že stojí za to se sem zajet podívat.“
„Mohl bych to prezentovat jako vlastní nápad,“ řekl Ellington. „Možná, že tím by se věci ze strany FBI urychlily.“
„To mě napadlo,“ řekla Mackenzie. „Jenže kdy tu vaši agenti mohou být?“
Jeho povzdech jí jenom dosvědčil, že má pravdu.
„Nejspíše tak za pět nebo šest hodin,“ odpověděl. „A to jsem dost optimistický.“
„Takže už víte, co mám na mysli.“
„A vy zase víte, do jaké mě tu stavíte pozice,“ opáčil. „Pokud tam půjdete a něco se vám stane, já to budu muset nějak vysvětlit mému nadřízenému. Pokud se zraníte nebo zabijete a bude odhaleno, že jsem o tom plánu věděl, tak je to moje prdel, která bude další na řadě.“
„Řekla bych, že si jednoduše musím dát pozor a nezranit se nebo nezabít.“
„Sakra, Whiteová—“
„Díky za zájem, Ellingtone, ale tohle musí být provedeno hned.“
Položila telefon předtím, než mohl dále reagovat a ještě se pokusit ji od jejího plánu odradit. I teď, když už s ním nemluvila, si stejně nebyla jistá, zda není příliš bezohledná. Bude na to úplně sama. Vyrazí nikým nekrytá do noci, když dostala velice jasný rozkaz, že se už nemá žádným způsobem angažovat. Bylo to ale ještě horší. Byla tu slušná šance, že se ocitne na pozemku vraha, o kterém vlastně kromě pár neurčitých stop, vůbec nic neví.
Mackenzie vyrazila napříč obývacím pokojem ke dveřím, vedoucím před dům. Musela jít, než si to rozmyslí. Chladný noční vzduch, který vdechla venku, jakoby okamžitě rozpouštěl její pochybnosti. Bříšky prstů pohladila pistoli, připravenou u opasku a trochu se tím uklidnila.
Nemohla už ztrácet čas. Vydala se ke svému autu a rychle nastartovala. Během chvíle už vyjížděla ze sousedství na hlavní silnici a mířila na západ. Na okolí ležela noc a připomínala velkou černou oponu, která se však již brzy má otevřít a odhalit hlavní dějství případu.
