Читать книгу: «Ještě Než Zabije», страница 14
KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ
Mackenzie vstoupila do kuchyně a mohla okamžitě povědět, že tento muž příliš nedbal o to, jakým způsobem žije. Pach zkaženého jídla přicházel ze všech směrů, kombinován s poletujícím prachem a pachem potu. Pistole v jejích rukou byla kluzká od toho, jak se jí potily dlaně, a její srdce tlouklo jako splašené. Věděla, že je docela dobře možné, že v tom domě zemře. Pokoušela se na to nemyslet.
Pomalu se kradla kuchyní a přitom poslouchala, jestli jinde v domě neuslyší pohyb. Teď, když byli v uvnitř, nemohla vědět, co tu ten člověk může mít schováno. Docela snadno už teď mohl být ozbrojen také.
Dosáhla na konec kuchyně, kde čekala černočerná chodba. Zhruba v její polovině se zvedaly schody, vedoucí do druhého patra. Měl tu zcela jasnou výhodu a Mackenzie to době věděla. Vydat se do té chodby by bylo šílenství. Po pravé straně byl obývací pokoj, osvětlený malou lampičkou na rohu jednoho stolu. Pod ní ležela další Bible. Byla v ní zastrčená záložka a vedle ležel notes a propisovačka.
Tu se odněkud shora ozvalo zavrzání parkety. Vrahova pozice byla prozrazena. Mackenzie jednala instinktivně. Musela po něm skočit.
Teď nebo nikdy, pomyslela si.
Proletěla chodbou a vystoupala do poloviny schodů za méně než tři vteřiny. Tam se zarazila a zahleděla do temnoty před sebou. Nechala oči pomalu si zvykat na temnotu, a když si byla jistá, že je bezpečné pokračovat, vyrazila znovu.
Byla uprostřed posledního kroku nahoru, když tu dole v kuchyni uslyšela pohyb. Zmateně se zarazila, otočila a tu spatřila, jak žena ve spodním prádle přichází ke schodům. V obličeji měla šílený výraz. Mackenzie při tom pohledu ztuhla krev v žilách.
„Prosím,“ řekla žena. „Musíte zavolat policii. Já nemůžu—“
Neměla však čas své sdělení dokončit. Najednou vykulila oči ještě více a hystericky vykřikla. Mackenzie se otočila právě včas, aby spatřila temnou siluetu, která se na ni řítila shora tak rychle, že ani nestihla zvednout pistoli.
Prásk!
Bič nelítostně dopadl na její pravou ruku. Trefil přímo klouby na jejích prstech. Bolest, která jí projela rukou, byla tak nesnesitelná, že Mackenzie nejprve ani nepocítila, že ji záhy stačil švihnout ještě jednou přes levé rameno a tvář.
Po prstech i tváři jí okamžitě začala téct krev. Viděla, jak se silueta odrazila ke skoku z nejvyššího schodu. Řítil se na ni a ona stačila jenom vystřelit s vědomím, že zlomené prsty dost možná ovlivní její mušku.
Přesto však uslyšela jeho výkřik, když jej kulka trefila do podbřišku.
Ani to však nezastavilo jeho postup. Plná váha vrahova těla znovu narazila do Mackenzie a srazila ji ze schodů.
Pokusila se najít oporu ve zdi, po které sáhla levou rukou a zároveň upustila pistoli z té pravé. Obojí bylo špatně. Jejich společnému pádu nemohlo zabránit vůbec nic, a když o několik schodů níže dopadli, Mackenzie měla pocit, že už se asi nikdy nedokáže znovu nadechnout.
Okamžitě se začali rvát a jako zmítající se klubko postupně sjížděli zbývající schody. Když se konečně ocitli zpátky na podlaze chodby, Mackenziina záda byla jedna velká tupá bolest a krev z tváře ji oslepovala i dusila zároveň.
Vrah se ihned začal zvedat na kolena, a jakmile na nich stanul, znovu se rozpřáhnul bičem. Tentokrát mířil na původní oběť svého šílenství, ženu v růžové podprsence, která stála opodál a strachy se nemohla pohnout. Bič se jí otřel o rameno a zanechal za sebou rudou trhlinu. Sprška její krve ostříkla zeď.
Žena padla s kvílením k zemi. Mackenzie se chtěla pokusit využít chvíle klidu a sama zaútočit, ale její záda ji v tu chvíli nechtěla poslouchat. Nemohla se vůbec pohnout. Napadlo ji, jestli si tím pádem ze schodů nepoškodila páteř.
Zabiják se znovu obrátil k ní. Úsměv, který mu přitom seděl na tváři byl úsměvem šílence, takový, který patří do psychiatrických léčeben a nočních můr.
„I pro tebe postavím město,” řekl, zatímco se napřahoval, aby ji znovu udeřil bičem.
Mackenzie se jenom otřásla a čekala na ten bič, jenž strašným prásknutím rozetne její kůži a ona zůstane díky jeho ostnatému konci už napořád znetvořená. Napadlo ji, jak asi bude vypadat, až s ní bude hotov—jestli to tedy vůbec přežije.
Najednou se z kuchyně ozvala rána. Mackenzie nechápala, co se to tam děje až do chvíle, kdy se v chodbě objevil obrys další postavy. Vyběhla ze dveří a skočila po vrahovi.
Ten útok z této strany neočekával a po nárazu se poroučel k zemi. Teprve, když obě těla začala vzájemně zápasit na zemi o výhodnější pozici, Mackenzie konečně poznala, kdo je ten nový příchozí.
Porter.
Nedávalo jí to valný smysl. Dokonce si pomyslela, jestli se při pádu ze schodů neuhodila i do hlavy a jenom se jí to nezdá.
Po chvíli se její záda začala umoudřovat, ona se mátožně zvedla na kolena a konečně byla schopna se podívat, co se to tam děje. Porter ji zachránil. Teď seděl na vrahovi ve výhodnější pozici a mlátil jej levou rukou do obličeje.
Před očima jí tančily černé šmouhy, ale přesto se začala rozhlížet po své zbrani. Podlaha se jí vlnila pod rukama jako vodní hladina a měděných mincí, který už chvíli cítila, pocházel z její vlastní krve. Tekla jí odněkud z tváře, bylo jí nepříjemně hodně a—
Najednou tu pistoli spatřila. Byla jenom pár palců od vrahovy ruky a on o ní věděl a natahoval se pro ni.
„Portere,” zakrákorala hlasem, který sama nepoznávala. Její záda a malátné nohy jí neochotně dovolily vstát.
Chtěla se pokusit rozběhnout, ale když zvedla levou nohu do kroku, projela jí zády tak ukrutná bolest, že se jí podlomily nohy a ona znovu padla na kolena. V následující chvíli se jenom bezmocně dívala, jak vrah nahmatal její Glock.
Porter si toho všiml akorát včas. Rychle chytil mužovu ruku, aby na něj nemohl zbraň namířit.
Jenže tím přišel o vyvážené zápasnické postavení, ztratil rovnováhu a vrah toho rychle využil a odkulil se stranou. Porter padl na podlahu a zbraň se mu nepodařilo získat.
Vrah se postavil a vypálil.
Výstřel uvnitř domu byl ohlušující a Porterův výkřik byl náhle utnut. Mackenzie zatrnulo. Doufala, že se nestalo to, jak to vypadalo.
Zatnula zuby, pokusila se ignorovat bolest v zádech a zapotácela se nejistě kupředu. Vrah stál nad Porterem a i on po jeho útoku krvácel na obličeji. Mackenzie na něj víceméně padla zezadu a přitom jej vší silou udeřila loktem mezi lopatky.
Muž padl k zemi a pistoli přitom upustil na zem.
Mackenzie slyšela sebe samu jak křičí bolestí. Každý pohyb pro ni představoval muka. Přesto se jí podařilo dopadnout kolenem na jeho záda. Byl to tvrdý náraz, Mackenzie cítila, jak z něj vyrazila všechen vzduch, a okamžitě toho využila.
Oběma rukama ho chytila za hlavu. Její pravá ruka byla obalená rukavicí z čerstvé krve a skoro v ní nebyl cit. Vší silou přitáhla vrahovu hlavu k sobě. V následujícím okamžiku s výkřikem, který v sobě nesl bolest z jejích zranění, frustraci i vítězství, udeřila jeho hlavou o zem.
Zasténal a zalapal po dechu.
Mackenzie opakovala stejný pohyb znovu a ještě jednou. Bila jeho hlavou o zem jako stroj. Nahoru a dolů.
Po třetím úderu už žádné zvuky nevydával.
Slezla z něj a vyčerpaně se opřela o stěnu. Podívala se na Portera a s ulehčením shledala, že se hýbe. Levá polovina jeho hlavy byla zalita krví a on si rukama zacpával uši jako vystrašené dítě.
„Portere?“
Neodpověděl. Otočil se však a podíval se na ni.
„Whiteová?“
Otřel si krev z tváře a odhalil ustaraný výraz.
„Ta pitomá pistole mi prostřelila ucho,“ zařval hlasitě. „Nic neslyším.“
Přikývla a prohnula se v zádech ve snaze vyhnat z nich tu hroznou bolest. Té se však nikam nechtělo a naopak ještě zesílila. Opatrně se sehnula k vrahovi a prstem zkusila tep na jeho krkavici. Nebyla si úplně jistá, protože její vlastní srdce bilo jako splašené, ale nabyla dojmu, že nahmatala pulz.
Mackenzie se pomalu uložila na podlahu vedle Portera a vytáhla z kapsy mobilní telefon, který tu bitku překvapivě přežil bez úhony. Snažila se najít Nelsonovo číslo a rozmazávala přitom po displeji vlastní krev.
Když po chvíli telefon na jejím uchu konečně začal vyzvánět, sáhla volnou rukou vedle sebe a nahmatala tu Porterovu. Propletla svoje prsty s těmi jeho, stiskla a on, navzdory lepkavé krvi, kterou o něj rozmazávala, stisk opětoval.
KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ
Třetí den po dopadení Strašákového vraha se Mackenzie vrátila do nemocnice, kterou dva dny předtím opustila se čtrnácti stehy na tváři a pěti dalšími na hřbetě pravé ruky. Vyjela výtahem do třetího patra a vstoupila do Porterova pokoje. Vidět jej na nemocničním lůžku jí lámalo srdce. Obzvláště poté, co pro ni v tom domě udělal.
Když vstoupila dovnitř, usmál se na ni. Na levé straně hlavy měl ohromný chumel obvazů a vatových vycpávek, ale naštěstí už nebyl napojen na všech těch kapačkách, jako když jej viděla naposledy.
„Tady ji máme,” přivítal ji Porter.
Usmála se. Bylo k podivu, jak moc se jejich vztah během vyšetřování toho případu změnil.
„Jak se máte, Portere?”
„Dobré zprávy jsou, že už vás slyším, což ještě před dvěma dny vůbec nebylo považováno za jisté. Horší je, že vás neslyším zrovna nejlépe. Ještě horší potom je, že moje pravé ucho už nikdy nebude vypadat tak, jako předtím. Myslím, že ta kulka mi utrhla část boltce.”
„To je mi líto.“
„No, ale co jsem měl dělat?” zeptal se Porter trochu naštvaně. „Váš kámoš z FBI mi volal, že se chcete pokusit najít doupě toho parchanta na vlastní pěst. Musel jsem pomoci.”
Zakroutila hlavu a vzala jej za ruku.
„Jak jste mě vlastně našel?”
„Možná, že jsem se trochu vloupal do vašeho domu,” řekl s potutelným úsměvem. „Viděl jsem tu mapu, kterou jste udělala. Tu s propojenými městy. Když jsem potom dorazil do té oblasti, už byla slyšet střelba—to byl nejspíš moment, kdy jste na něj skočila v té kůlně. Šel jsem čistě po zvuku.”
„Portere, moc vám děkuji. Mohl jsem umřít, kdyby—”
Sevřel čelisti a zakroutil hlavou.
„Však vy byste ho nakonec dostala,” řekl.
Mackenzie poctěně přikývla, ale nebyla si jistá, že by to tak opravdu skončilo. Když zavřela oči, stále viděla vrahovu tvář a jeho ruku, v níž zvedá bič, aby ji ubil k smrti. Noc co noc se budila s křikem a zalitá potem. Ve dne potom přemýšlela, jestli se těch vizí a snů ještě někdy zbaví.
Mackenzie se zamyslela, a když potom Porter znovu promluvil, ani nevěděla, kolik času uběhlo.
„A co vaše záda?” zeptal se, aby změnil téma. Možná, že vycítil, že myšlenky, kterými se Mackenzie zaobírá, nejsou zrovna příjemné.
Usmála se, ve snaze přestat na tu hrůzu myslet a zůstat soustředěná. Koneckonců, přišla sem přece za Porterem. Dlužila mu to.
„Dnes ráno jsem byla na posledním rentgenu,” odpověděla. „Všechno je v pořádku. Žádné poranění páteře. Jenom zhmožděniny a otoky. Měla jsem štěstí.”
„Když se dívám na stehy na vaší tváři a představím si svoje roztrhané ucho, neřekl bych, že štěstí je zrovna to, co nás potkalo.”
Mackenzie se posadila na židli pro hosty vedle čela jeho postele a vděčně se na něj podívala.
„Přišla jsem vám poděkovat,” řekla. „A rozloučit se.”
Zamračil se.
„Rozloučit se?”
Mackenzie zatnula zuby.
„Ano. Nelson musel udělat těžké rozhodnutí. Když se rozkřiklo, že jsem vraha chytila já poté, co jsem byla z případu stažena, začalo peklo.”
„On vás vážně vyhodil?”
„Ne. Suspendoval mě na šest měsíců. Ale já dala výpověď.”
Porter se posadil na posteli a ušklíbl se.
„Proč jste to sakra udělala?”
Mackenzie sklopila zrak.
„Protože,” začala vysvětlovat, „protože trávím příliš mnoho času dokazováním, že nejsem mladá naivní holka, která v jednotce plné starších policistů nemá co dělat. Když k tomu přidáte status hříšníka, který neposlouchá přímé rozkazy, je toho ve výsledku docela dost k přemýšlení.”
Porter zůstal na notnou chvíli zticha.
„Takže, co hodláte dělat?” zeptal se. „Jako detektiv jste příliš dobrá na to, abyste to jen tak pověsila na hřebík.”
Mackenzie se usmála a odpověděla: „Zvažuji jiné možnosti.“
Porter se na vteřinku zamračil, ale potom se uchechtl.
„Jdete k FBI, co?“
Mackenzie nedokázala skrýt překvapení. Lehce se usmála, zatímco on jí podal ruku. Připomnělo jí to jejich poslední chvíle v zabijákově domě. Přála si povědět mu o svých plánech do budoucna, ale zatím o tom mlčela, protože jí přišlo, že se to nehodí.
Jenže on se trefil přesně do černého a překvapil ji. Byl odjakživa tak vnímavý? Dařilo se mu po celou tu dobu pod maskou nevrlosti a netrpělivosti skrývat jakousi náklonnost k její osobě?
„Jistěže,“ odpověděl si sám. „Dobře, tak. Buďme upřímní, vy tam patříte. Vy jste pro náš okrsek vždycky byla příliš dobrá. Já vím, že vy sama to víte také až moc dobře. Vždycky jsem po vás dupal, protože jsem z vás chtěl dostat to nejlepší. Chtěl jsem, abyste od nás vypadla za lepším. Zdá se, že jsem udělal dobrou práci.“
Mackenzie očekávala spíše pokárání, a tak byla tím projevem přátelství velice dojata.
Poprvé po hodně dlouhé době, se jí z očí draly slzy štěstí. Mackenzie je zvládla udržet na uzdě, neuronila ani jedinou, držela Portera za ruku a nechala ticho, aby promlouvalo o přátelství, které bylo odhaleno až příliš pozdě.
KAPITOLA TŘICÁTÁ ŠESTÁ
Balení jí nezabralo mnoho času. Zhruba polovina jejích šatů se vešla do dvou velkých kufrů. Zbytek nacpala do lepenkové krabice a poslala ji na charitu. Další taková krabice obsahovala různé jiné věci, jako třeba pár starých knih, starý iPad a videorekordér, který vždycky chtěla nechat opravit, ale nikdy k tomu nedošlo. I to putovalo do neznámých a snad potřebnějších rukou.
Zavolala také Zackovi. Dobře věděla, že je v tu dobu v práci a nezvedne jí to, ale přesto to alespoň zkusila. Zanechala mu zprávu, které teď, když vynesla svoje zavazadla před dům, už litovala. Když se teď rozhlížela po prázdném domě, tak nepřirozeně tichém a čistém, říkala si, proč by mu měla vůbec dlužit nějaké vysvětlení.
Bylo to k smíchu. Jestli někomu dlužila omluvu a vysvětlení, byla to ona sama. Za to, že se dobrovolně trápila na tomto místě tak dlouho.
„Odjíždím nadobro z města,“ řekla mu. „Nájem za dům je zaplacen do konce příštího měsíce. Jestli chceš, klidně tu můžeš bydlet. Pokud ne, bude pronajat někomu jinému. Všechny tvoje věci jsou pořád tady, takže si můžeš kdykoliv pro cokoliv přijet. Také si můžeš nechat nábytek, televizi a cokoliv dalšího, co jsme kupovali napůl. Já začínám novou životní kapitolu a jsem si jistá, že ty v ní být nemůžeš. Prosím, respektuj moje rozhodnutí a nevolej mi zpátky. Měj se, Zacku.“
Ta část o nové kapitole byla trochu klišé, ale byla to pravda. Právě proto tak snadno odevzdala nábytek a spotřebiče v hodnotě tisíců dolarů. Jednoduše to nestálo za ty hádky, které by kvůli tomu se Zackem vyvstaly. Ze stejného důvodu se také zbavila poloviny oblečení. Koupí si nové, takové, které vždycky chtěla nosit, ale z obavy, co by Zack nebo Porter s Nelsonem řekli, to nikdy neudělala.
Nový život, kterému kráčela vstříc, nabízel zcela novou Mackenzie. Tu, o které se dříve neodvažovala ani snít. A jakou vlastně měla jinou možnost? Měla tu zůstat a dosyta si vyžrat šest měsíců bez odznaku, aby se po vypršení lhůty vrátila do práce, kde jí zase budou všichni házet klacky pod nohy jenom proto, že v ní vidí hrozbu?
Ne, díky.
Její dům nikdy nebyl tak tichý, jako teď. Připadal jí skoro stejně strašidelný, jako místa vražd, která v minulých dnech tak často vídala – skoro, jako kdyby teď znovu stála v tom kukuřičném poli, kde našli první oběť. Všechny ty hrůzy musely zůstat v tomto domě a Mackenzie si to upřímně přála, když naposledy sahala po klice.
Vyšla před dům a měla pocit, jako by jí z ramen spadlo něco těžkého. Když se posléze vydala s kufry na kolečkách po krátkém chodníčku přes svůj trávník k autu, pocit ještě sílil. Obě zavazadla naložila do kufru svého auta, zabouchla za nimi a sedla za volant.
Opatrně couvala k hlavní ulici. Na svůj, teď již bývalý, dům se přitom už ani nepodívala. Její budoucnost byla někde jinde. Všechno, co ten dům reprezentoval, patřilo minulosti, která už teď s každým nadechnutím sklouzávala z jejích ramen a šedivěla. Břemeno, jež nosila mnohem déle, než měla, pomalu mizelo v zapomnění.
*
Příběh o vraždách se novinářům postupně přejedl. Mackenzie jej četla vyprávěný pěti různými způsoby a stejně měla pokaždé pocit, že je to příběh o někom jiném. Nikomu nepodala žádné interview, a tak si líní novináři mohli vymýšlet, co je napadlo. Jednou se dokonce i podívala na webové stránky Oblong Journal, aby zjistila, zda o tom Ellis Pope nakonec něco napsal, nebo ne.
Nezklamal ji. Vyprávěl tam příběh o násilnické mladé ženě, která si o sobě myslela, že je jakási mstitelka, stavěla se proti nařízením svého šéfa a jednala na vlastní pěst. Článek byl kousavý a jednoznačně proti ní, avšak komentáře pod ním se nesly ve zcela jiném duchu. Lidé tam Popa doslova roztrhali, když Mackenzie označovali za drsňačku a na několika místech dokonce za krásku.
Ten článek četla už na letišti na svém iPadu, když tu byl ohlášen její let. Vzala do ruky svoje zavazadlo a pomyslela na ranní telefonát s Ellingtonem. I teď, když už mířila k bráně k letadlu, tomu stále ještě nemohla pořádně uvěřit.
„Chtěl jsem vám zavolat, abych vám řekl, že mě požádali, abych se zúčastnil vašeho zahajovacího proškolení,“ řekl. „Nebude vám to vadit?“
„To je v pořádku.“
„Těšíte se?“
„Těším, ale především jsem nervózní.“
„Není důvod proč. Všichni jsou nadšení, že jdete k nám. A teď už je to způsobeno něčím víc, než jenom mojí chválou. Zprávy k vám poslední dobou byly výjimečně přívětivé. A fakt, že zůstáváte skromná, leccos vypovídá.“
„Ještě jednou díky,“ odpověděla Mackenzie.
Zachechtal se a dodal: „Zvláštní agentka Whiteová. Jak vám to zní?“
Mackenzie procházela chodbou k letadlu. V jednom místě v ní bylo okno, u kterého se zastavila a vyhlédla na letištní budovu. Očekávala, že se symbolicky rozloučí se starým domovem a otevře novou kapitolu – jenže namísto toho se zhrozila, protože v odrazu okna zahlédla tvar, který jí připomněl tu noc, kdy v temné chodbě bušila vrahovou hlavou o zem. Vzpomněla si, jak divoce se přitom cítila – nezkrotně a nevyzpytatelně. Jako zvíře. Ve dnech, které bezprostředně následovaly, ji ta vzpomínka pronásledovala. Zároveň však věděla, že to od teď bude součást jejího já, se kterou se bude muset smířit. Součást, která v ní svým způsobem dřímala od okamžiku, kdy našla mrtvé tělo svého otce.
Teď, když to uznala jako součást své osobnosti, napadlo jí, jak to asi ovlivní její život v budoucnu.
Ať o tom přemýšlela, jak chtěla, vždycky jí nakonec vyšlo, že nová práce, kde ji nikdo nebude znát, je tím nejlepším řešením. Nedělala si iluze, že se jí hned od začátku bude všechno dařit jako na drátcích, ale zároveň snad poprvé v kariéře skutečně věřila, že to zvládne.
Vypudila ten hnusný obraz z hlavy a pokračovala dál chodbou. Na jejím konci byl slyšet hukot turbodmychadel jejího letadla.
Čekalo na ni a spolu s ním i nová budoucnost.
NYNÍ K DISPOZICI!
JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ
(Záhady Mackenzie White—Kniha 2)
Blake Pierce, autor bestsellerů NAVŽDY PRYČ( #1 bestseler s více než 600 pětihvězdičkovými hodnoceními), přichází s pokračováním vzrušující mysteriózní série.
V knize JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ (Záhady Mackenzie White—Kniha 2), se agentka FBI ve výcviku pokouší prorazit v Akademii FBI v Quanticu. Snaží se prosadit se i jako žena a přicestovalec z daleké Nebrasky. Doufá přitom, že má vše, co musí správný agent FBI mít. Svůj život na středozápadě nechává zcela za sebou. Mackenzie se jednoduše jenom snaží zlepšovat a udělat dojem na své nadřízené.
Všechno se však změní, když je na jedné skládce objeveno ženské tělo. Vražda nese šokující podobu se Strašákovým vrahem – případem, kterým se Mackenzie proslavila v Nebrasce. Začíná hon na nového masového vraha a FBI se rozhoduje porušit zavedené zvyklosti a umožnit Mackenzie účast na vyšetřování.
Je to její velká šance, možnost prosadit se u FBI – zároveň ale také velké nebezpečí. Ne každý si přeje, aby na případu pracovala a všechno, čeho se dotkne, má tendenci se pokazit Když se tlak vystupňuje a vrah znovu udeří, Mackenzie se ocitá samotná v moři zkušených agentů a brzy si uvědomuje, že je toho na ni příliš. Celá její budoucnost u FBI visí na vlásku.
I když je Mackenzie tvrdá a odhodlaná vraha chytit, tento nový případ je neustále krok před ní a jí se nedaří jeho náskok dohnat. V osobním životě se jí navíc také příliš nedaří, a tak není vůbec jisté, jestli se k nějakému výsledku vůbec dokáže dopracovat.
Temný psychologický thriller plný napětí jménem JEŠTĚ NEŽ SPATŘÍ, je knihou 2 v nové mysteriózní sérii – s novou hrdinkou – který vás bude nutit obracet jednu stránku za druhou až dlouho do noci.
Kniha 3 v sérii Záhady Mackenzie White bude k brzy k dispozici.
