Читать книгу: «Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století», страница 7

A což teprve Malá Strana, jejíž arci jen malou část bylo odtud viděti; zdálo se, že zaujímá mnohem menší prostor než nyní, jsouc obehnána silnou, místy však pobořenou hradební zdí s množstvím věží, ale podobala se ohromnému zbořeništi a spáleništi. I Strahovský klášter nahoře vypadal jako obrovská zřícenina.

Ke Kamennému mostu a dále nebylo odtud viděti. Však pan domácí pohřešil i Řetězovou lávku, most Františka Josefa a viadukt státní dráhy.

Tento celý obraz přelétl arci jen zběžným pohledem, neboť všechna jeho pozornost brzy se soustředila na hřebenu Letné. Spatřilť tam divadlo nevídané. Po celé dlouhé výšině táhlo se cosi jako město ze samých bud a stanů, nad nimiž vlály nesčíslné praporce a korouhvičky, červeným křížem znamenané. A všecko ležení jen se hemžilo bojovníky, dílem v různobarevných šatech, dílem v kovovém odění. Přilby, krunýře, nesčetné zbraně strašlivě se blýskaly v paprscích slunečních. Ze zástupů trčelo veliké množství dlouhých kopí, ozdobených též korouhvičkami s červeným křížem; místy tvořila hustě sražená kopí pravý les.

Tu a tam bylo viděti nějaké stroje z pák, řetězů a klád sestrojené; Domšík vysvětloval, že jsou tam založeny hrubé samostříly, veliké praky, totachy a jiné stroje na metání ohnivých soudkův a šípů, těžkých kamenův a jiných bořicích střel do města. Ukazoval také místa, kde jsou postaveny děla, tarasnice, srubnice, houfnice a jiná těžká střelba prachem, jíž mají nepřátelé množství veliké. Zikmund nedovolil však dosud užíti hrubé střelby, na domluvu prý českých pánů v jeho ležení, aby si nekazil bez potřeby hlavního města.

Dále pravil Domšík, že ovšem také Pražané mají houfnice i větší děla, z nichž mohou odpovědíti nepřátelům leckterou koulí kamennou nebo železnou. Pražka prý vystřeluje kamenné koule až padesátiliberní a Jaromiřka, Rychlíce, Hovorka, Trubačka ne mnohem lehčí. „Tuto máme jen některé menší pušky,“ dodal, ukazuje na několik malých děl zvláštního tvaru, umístěných nedaleko před nimi na břehu. I na této pražské straně bylo živo: stályť zde zástupy bojovníků i zvědavců, čile spolu rozmlouvajících a kamsi na protější břeh, směrem k Malé Straně sobě ukazujících.

Pan Brouček představoval si vojsko Zikmundovo sice zcela jinak, podobnější armádě novověké, ale přesto bylo mu nevolno před leskem těch nesčíslných starožitných zbraní a v dostřelu oněch praků a děl, nechť to byly třeba jen nějaké předpotopní, nemotorné hmoždíře. Tiskl se proto s malou duší nazad a držel se co nejblíže u rohu klášterní zahrady, aby pro případ nebezpečí rychle za ním hledal ochranu.

Soudruh mu zatím sděloval, že tábor na Letné je toliko část Zikmundova vojska: leží tu Němci bavorští a rýnští. Druhé ležení s vojskem knížat míšeňských rozestírá se za nimi blíže Královské obory u Ovence; na polích u Holíšovic má své stanoviště lid Albrechta Rakouského a na druhé straně, nejblíže u hradu pražského, je tábor čtvrtý, skládající se hlavně z Uhrů a Slezáků. K tomu sluší ještě přičísti silné královské posádky na hradě pražském a na Vyšehradě.

„Ale to musí být lidu!“ zvolal pan Brouček.

„Ovšem. Tolik bojovníků z rozličných končin křesťanstva nebylo snad nikdy pohromadě,“ potvrzoval Janek od Zvonu. „Málem celý svět křesťanský stojí tu proti nám; na volání papežovo a za slíbenými odpustky shrnuly se k Zikmundovi ohromné davy křižáků z blízka i z daleka: Němci, Uhři, Valaši, Francouzové, Angličané, Španělé, Holanďané a přemnozí jiní národové, též Chorvati, Bulhaři, Rusíni, Polané a jiní jazyka slovanského i s nevěrnými Čechy, všeho všudy jistě sto padesát tisíc ozbrojenců.“

„Sto padesát tisíc – toť hrozné! A kolik je vás?“

„Všeho obyvatelstva pražského s ženami i dětmi počítalo se za krále Václava asi sto tisíc. Avšak odchodem německých studentův a cizích kupců, poklesnutím obchodu v nynějších bouřlivých dobách, útěkem nebo vypuzením měšťanů německých i nevěrných Čechů, přehojného duchovenstva světského i řeholního s rozličnou čeledí, mnohých dvořanů a panských služebníků i jiným způsobem ztenčil se onen počet znamenitě, a nechybím snad, počítaje na straně naší všech k boji způsobilých mužů i s venkovskými pomocníky jedva pětinu proti onomu počtu křižáků.“

„Můj bože – jeden proti pěti! A k tomu skoro jen samí řemeslníci a sedláci, jak jsi povídal! Řekněte mi pak, lidičky, co vám to napadlo, postavit se proti takové přesile!“

Domšík se zakabonil. „A co jsme měli činiti? Snad Zikmundovi se vzdáti?“

„Říká se: ‚Hlavou zeď neprorazíš!‘ a ‚Nemůžeš-li přeskočiti, podlez!‘ Vždyť se nemusíte vzdáti hned na milost a nemilost. Možná, že by vám na přímluvu té české šlechty povolil nějaké ústupky —“

„Věz – hanbím se za to a všemi silami stavěl jsem se proti tomu – věz, že Pražané již dvakráte se poddávali nešlechetnému králi, žádajíce toliko za svobodné přijímání kalicha. A víš-li, jak Zikmund přijal posly naše? Na potupu nechal je drahnou dobu před sebou klečeti a pak osupil se na ně řečmi hanlivými, bez výminky odklizení všech řetězů a šraňků z ulic, a po druhé, při jednání na Horách Kutných, i vydání všech zbraní nařizuje. Tu poznali ovšem i nejopatrnější mezi námi, že nezbývá než chopiti se meče. Nyní, maje při sobě ohromné vojsko křižácké, tím méně by byl ochoten v čemkoli nám povoliti. Hoříť touhou krutě potrestati náš odpor a od kořene vyhladiti učení Husovo. A kdyby snad i naoko přistoupil k žádostem našim, věř, že dosáhna moci nad námi, své sliby věrolomně by zrušil, jako nečestně zradil vlastní svůj glejt mistru Husi daný.“

Pan Brouček mlčel, věda, že s Jankem od Zvonu není moudré řeči; ale v duchu lál zaslepenosti Pražanů, kteří tak šíleně se vrhají do jisté záhuby. Je to čiré bláznovství. Těch sto padesát tisíc křižáků hravě umačká hrstku povstalců a ta dělostřelba na Letné rozstřílí celé město na padrť…

Vtom upozornil je křik a ruch zástupů před nimi na protější břeh, kam již dříve všichni pohlíželi a sobě ukazovali. K řece, asi v místech nynější Jesuitské zahrady, byl tam sestoupil silný zástup žoldnéřů královských a nyní spěšně postupoval směrem k Malé Straně.

Domšík vysvětlil rychle soudruhovi, že to asi z kláštera Svatotomského nebo z domu Saského u mostské věže, které s několika málo pevnými budovami zbyly z Menšího Města, v bojích Pražanů s královskou posádkou na hradě pražském úplně zbořeného a vypáleného, některý odvážný houfec měšťanů vybíhá k potyčce s nepřítelem. A skutečně objevil se brzy proti žoldnéřům skrovný hlouček husitů, jen v obyčejných šatech a pouhými cepy ozbrojených, i strhla se zuřivá šarvátka. Zástupové na staroměstském břehu provázeli boj svých protějších soudruhů hlasným voláním a z těch, kteří stáli u samé Vltavy nejzáze nalevo, kde byly nějaké mlýny a dva jezy táhly se přes řeku, skákali mnozí do člunů, ke břehu přivázaných, aby přispěli oněm na pomoc. Avšak než odrazili ode břehu, byl krátký boj za řekou již rozhodnut. Hlouček neoděných husitů dotíral svými železnými cepy na velikou přesilu obrněných křižáků tak zuřivě, že pobiv některé, ostatní na útěk do úvozu nad Bruskou zahnal a vítězně do Menšího Města se vracel, provázen jásotem Pražanů na pravém břehu.

Ale také naproti, na Letné nastal povyk. Křižáci shrnuli se až na okraj výšiny, hrozili Pražanům zbraněmi a pěstmi, napínali samostříly a vedli sobě jako posedlí. Bylo téměř viděti zuřivé posuňky rozšklebených jejich obličejů. Mnozí přikládali také dlaně k ústům, křičíce cosi na druhý břeh, a brzy doléhal zřetelně ku Pražanům sterohlasý posměšný řev Němců: „Ha, ha! Hus, Hus! Kačer, kačer!“

Zároveň rozestoupil se davu jednoho stroje a pojednou vylétlo z něho množství převelikých šípů, zamířených do nejhustšího zástupu Pražanů, kteří však rychle se rozskočili, takže toliko dva lehce byli poraněni. Jeden z těch šípů zafrčel Broučkovi blízko kolem hlavy a zarazil se za ním do zdi zahradní, že zdrobené zdivo daleko se rozlétlo…

Panu domácímu leknutím vypadla sudlice z ruky a chvilku stál jako bez života. Pak úprkem pádil odtud uličkou podél klášterní zahrady a zastavil se teprve za protějším rohem zahradní zdi, kde mněl se v bezpečí před německými střelami. Byl bled jako stěna a nohy se pod ním třásly, že si musel sednouti na kámen u zdi. Chvějící se rukou utíral si s uděšeného obličeje bohaté krůpěje potu. Za chvíli objevil se před ním Domšík, drže jeho sudlici v ruce.

„Kde vězíš?“ zvolal. „Po výstřelu Němců ztratil jsem tě na chvilku s očí a potom nadarmo jsem se po tobě ohlížel; našel jsem jedno na zemi tvoji sudlici.“

„Snad nemyslíš, že jim tam zůstanu za terč, aby mě prošpikovali svými šípy jako svatého Sebastiána!“ horlil pan Brouček.

Janek od Zvonu se usmál, ale pak souhlasil: „Máš bezmála pravdu. Co bychom tuto činili? Pouhým škádlením škoda mařiti čas a k řádnému boji na té straně nedojde. Odtud budou královští leda hrubou střelbou podporovati útok s jiných stran. Prozatím ulevují si bláhově jen posměšným křikem, jímž ani cihla s našich střech nespadne, a někdy takovou neškodnou prškou šípů, jakou na nás právě poslali z některého totachu nebo hrubého samostřílu. Dokud je nenapustí sírou, neovinou smolným plátnem a nezapálí na cestu, můžeme je vítati pouhým smíchem… Nuže, tu máš svou sudlici a pojďme dále!“

S nevlídným pohledem přijal pan domácí sudlici, s kterou by se byl ze srdce rád navždy rozžehnal; ale zato ochotně uposlechl druhého vyzvání a vzdaloval se od místa nebezpečí tak rychle, že mu Domšík sotva stačil.

Když konečně krok uvolnili, pokračoval Staročech v hovoru dřívějším: „Onde za řekou mohl jsi viděti, jak málo Pražané se bojí Zikmundova vojska. Téměř každý den vytrhne jich takový houfec proti nepříteli, bez odění, s pouhými cepy, a zahání mnohem silnější zástupy dobře obrněných a ozbrojených křižáků. A také naši venkovští pomocníci dokázali již u Sudoměře a jinde, že hrstka jich umí porážeti celá vojska železných rytířů. Oč slabší jsme počtem a válečnými potřebami, to vrchem nahrazuje náš horlivý zápal, i doufám pevně v Boha, že nás neopustí ve svaté při; souzeno-li přece jinak, umřeme alespoň s vědomím, že bránili jsme svých statků nejdražších a cti své zmužile do posledního dechu.“

Pan Brouček hrubě neposlouchal tuto řeč, cele jsa zaujat svými trampotami. Proklatá sudlice ho tížila, těsné nohavice škrtily, škorně tlačily a polední slunce pálilo, že valil se s něho ustavičně pot a jazyk znova prahl žízní.

Nevšímal si téměř ničeho kolem sebe, až teprve, když došli k nějaké bráně, před níž po levé straně strměla rozsáhlá, krásná budova. K dotazu jeho vysvětlil mu Domšík, že jsou na konci ulice Celetné, ona budova že jest druhý královský dvůr, nazývaný u sv. Benedikta, a brána že vede na Nové Město, na příkop.

„Z Celetné ulice na Příkopy?“ zvolal pan Brouček. „Ale toť by tu musela být Prašná brána!“

„O Prašné bráně nevím,“ odpověděl Domšík. „Této říkáme prostě brána proti sv. Ambroži neb Od rána, poněvadž vede na východ.“

Pan Brouček poznal, že tedy Prašná věž tehdáž nebyla ještě vystavěna, a rychle prošel branou, jsa zvědav, jak asi vypadala za husitských dob nejelegantnější promenáda pražská, pyšné Příkopy.

Netušil mnoho elegance, ale i skrovné jeho očekávání bylo velice zklamáno. Vystoupili z brány na most, který vedl přes široký příkop, a co pan Brouček za ním spatřil, bylo tak naprosto rozdílné od nynějšího obrazu té části města, že stanul v ustrnutí.

Na místech, kde se nyní táhnou od Prašné věže úpravné Příkopy, nebyla vůbec žádná ulice, nýbrž po pravé straně trčela mohutná zubovatá zeď, ohrazující staroměstskou stranu proti Novému Městu jako ohromnou pevnost a vinoucí se – jak Domšík vysvětloval – odtud podél celého Starého Města až k nábřeží. Před touto hradbou táhl se i hluboký příkop, přetržený jedině u východu nynější ulice Havířské, kde byla ve hradební zdi fortna prolomena a příkop před fortnou zasypán; z nynější ulice Na můstku, tehdáž branou uzavřené, vycházelo se přes příkop po mostě, na němž stály proti sobě dva domky, zamezující další vyhlídku v nynější ulici Ovocnou a dále.

Toliko na protější, novoměstské straně stála proti hradbám staroměstským dlouhá řada domů, dosti výstavných, avšak svou středověkou rozmanitostí nynějším střízlivým budovám příkopským zcela nepodobných. Před nimi tekla po celé délce nynějšího korsa pražského strouha špinavé vody.

„Můj bože!“ pomyslil si pan domácí, „kdo by v této divočině mohl tušiti budoucí Příkopy!“

V duchu zaletěl nazpět či vlastně vpřed do věku devatenáctého a před ním vynořilo se skvělé korso, oživené zástupy elegantních pánů a dam, oslňujících a koketujících, stavících se na odiv a navzájem se kritisujících, skřipci a hůlkami šermujících, drahými látkami šustících a líbeznou němčinou šveholících… a s hlubokým povzdechem vrátil se do husitské doby. Posupné hradby strmí tam, kde za jasnými okny nádherné kavárny sedávali, či vlastně budou sedati dlouhonosí spekulanti, a strakatina podivných staročeských domů tlačí se tam naproti, kde bude se pyšniti hotel U černého koně a dům německého kasina.

Právě asi v tu stranu ukázal Domšík se slovy: „Hle, onen dům náležel Žižkovi, dokud býval služebníkem krále Václava.“

Vedl hosta dále směrem k Poříčí. Přitom ukázal mu na pravé straně dvouvěžatou Horskou bránu na konci nynější Hybernské ulice a veliký klášter sv. Ambrože, který stál na místě nynější hlavní celnice, vlevo pak, na západní straně nynějšího Josefského plácku a Eliščiny třídy, staroměstské hradby a příkopy, které se také na té straně táhly až k řece. V hradební zdi byly tu blízko sebe čtyři průchody; totiž fortna z královského dvora, brány na konci ulic Svatobenediktské (nynější Králodvorské) a Dlouhé, pak ještě jedna brána u Vltavy. Domšík podotknul, že nyní hradby a brány Starého Města proti Novému nemají žádného významu, poněvadž jsou obě města zajedno; proto střeží se, a to jediné v noci, z oněch bran toliko dvě nejkrajnější u Vltavy. Brouček hádal, že na své noční pouti přiblížil se k jedné z těch dvou, totiž ku bráně na konci Dlouhé třídy.

Zahnuli do ulice, vedoucí ku bráně Poříčské. Mučedník sudlice kráčel opět v myšlenkách pochmurných. Trpěl velmi rozličnými svízeli, které jsme nahoře uvedli, a rozvažoval, nebylo-li by na čase, aby nepohodlnému hostiteli nějakou lstí upláchl, a maje nyní středověký šat na sobě, sám ve staré Praze štěstí sobě hledal nebo některou branou z ní se vykradl.

Pojednou byl z myšlenek vyrušen nešťastnou sudlicí, která kdesi ve výšce v čemsi uvázla. Pohlédnuv do výšky shledal, že se hákovité výběžky hrotu zapletly do jakýchsi železných kudrlinek, které na železné tyči nad brankou jednoho domu do ulice visely.

„Jaká je tohle zase hloupost!“ huboval host.

„Vždyť vidíš – znamení krčmy,“ poučil ho Janek od Zvonu, pomáhaje mu vyplésti sudlici z kudrlinek železné tyče, na jejímž konci pan Brouček teprve nyní zpozoroval houpající se věnec chvojový, pestrými fábory vyzdobený.

Obličej Broučkův se povyjasnil jako zázrakem.

„Opravdu, hospoda!“ zvolal. „A sama si mě zadržela, jako by tušila, že mám pekelnou žízeň. Toť zrovna pokynutí osudu, abychom vešli.“

„Budiž, jsi-li žízniv, vejděme na pohářík,“ svolil Domšík, – čemuž jsem upřímně povděčen, poněvadž myslím, že čtenářstvo má suchopárného líčení dávných pražských ulic právě dosyta.

IX

Klenutou brankou vešli do domu a náš sudličník pronesl opatrně svou zbraň úzkou chodbičkou a dveřmi napravo, nyní v létě dokořán otevřenými, do stinného sklípku s klenutým stropem, jehož pěkná žebra byla dole ozdobena vytesanými pitvornými hlavičkami.

Nad prostotou hospůdky se pan Brouček již nepozastavil. Na cihlovou podlahu byl již zvyklý; nepodivil se také, že nábytek skládal se pouze ze dvou hrubých dřevěných stolů se skříženými nohami, nenatřených a nepokrytých, stojících v obou rozích vedle jediného okna, jdoucího na ulici, a ze čtyř dlouhých prasprostých lavic, z nichž dvě za stoly ke zdi byly přibity a dvě, s dlouhým lenochem, zpředu ke stolům přistaveny. Okno dotčené bylo v hlubokém výklenku tlusté zdi jako v tunelu umístěno a tak malé, že jím vnikalo dovnitř na stoly jen skrovničké polosvětlo, kdežto ostatní část světničky byla zahalena v tajemný soumrak, – tak bylo v létě; což asi teprve v zimě, kdy okeničku, nyní zcela prázdnou, snad přece zalepili proti mrazivé slotě nějakou blanou.

Na polici přede dveřmi stály hliněné misky a hrnce a na jakémsi štoku v třetím rohu rozmanité dřevěné, hliněné a cínové poháry, džbány, hubatky; čtvrtý kout zaujímala mohutná pec. Nápadně lišila se staročeská hospůdka od našich úplným nedostatkem čpavého tabákového dýmu, bez něhož si nyní pravou krčmu ani mysliti nemůžeme.

U jednoho stolu seděli tři mužové, u druhého hubený bezvousý mladík v šerém zedraném oděvu s ošumělou zelenou kuklou; na hrdle mu visela špinavá mošna, za širokým pasem měl zastrčeny jakési destičky s několika husími brky a na něm přivěšeno cosi jako malou, začerněnou kaditelničku, bezpochyby středověký kalamář. Kdo si připamatuje líčení ubohého školáka ve staročeské básni o podkoním a žáku, pozná v osamělém pijáku jeho blížence.

Když naši přátelé vešli, vstal jim jeden z mužů vstříc a vítal se přátelsky s Jankem od Zvonu.

„Podíval jsem se k Poříčské bráně, je-li na té straně co nového,“ pravil, „a tu jsem se rozhovořil a seznámil tuto s Miroslavem zlatníkem od vás ze Starého Města a tuto s Vackem Bradatým z našich pomocníků žateckých. Všickni v tom vedru žízniví jsouce, pobídli jsme se vespolek na pohár a dobrou vůli ve jméno boží. Zavdej si z mého a přisedni k nám se svým soudruhem.“

„Matěj, zvaný Brouček, host můj z dalekých zemí, ale Čech a Pražan rodilý,“ představoval Domšík svého tovaryše, kterýž zatím s hlubokým oddechnutím sudlici opatrně do kouta postavil.

„Vítej, Macku!“ pozdravovali pana Broučka mužové a podávali mu své poháry.

On se trochu zakabonil nad tím více než kamarádským oslovením, ale jsa již uvyklý středověkým nezpůsobům, upil drobátko z jedné číše i shledal, že obsahuje nějaké temně začervenalé, silné víno chuti zvláštní, avšak příjemné.

„Dopij!“ pobízel ho Miroslav zlatník.

Pan Brouček měl řádnou žízeň, a proto bez odmluvy vyprázdnil objemnou číši jedním douškem.

„Ej, pitel jsi dobrý,“ zvolal Vacek Bradatý. Tu byla shovívavost pana Broučka v koncích. „Pytlů bych si přece vyprosil,“ odsekl uražen.

„Co se škaredíš?“ podivil se Vacek. „Z toho-li se hněváš, že dobrým pitelem tě nazývám? ‚Dobrý pitel – dobrý bitel!‘ říkává se u nás na Žatecku. A věru, umíš-li se tak bíti, jako umíš píti, přišel jsi do Čech právě vhod. Protož, jak praví staré přísloví: Pí a smíchu nepropíjej, milý Macku!“

„Jmenuju se příjmením Brouček a křestním jménem Matěj,“ významně pronesl rozdurděný dosud Novočech, nedotýkaje se číše, kterou Žatečan k němu přišoupl.

Nyní rozhněval se i Vacek. „Proč nepřijímáš pocty ode mne?“ zvolal s rozjiskřeným zrakem. „Zdali proto, že pouhý sedlák jsem?“

„Nerozumíte sobě, bratři,“ chlácholil oba Janek od Zvonu. „Můj host byl mnohá léta v cizině, Vacku, a ledacos pozapomněl z české řeči. Ty pak, hoste, věz, že u nás Macek není pohanou. Takto měníme všechna jména křestná v obyčejném hovoru. Tuto můj příbuzný Vojtěch jest zámožný měšťan novoměstský a každý mu říká toliko Vojta od Pávů jako mně Janek od Zvonu; tuto Miroslav se nepohorší, nazveš-li ho Mirkem; z křestního jména Václav stává se obyčejně Vacek a z Matěje Macek.“

„A což nemáte příjmení?“ tázal se pan domácí, poněkud usmířen.

„Máme také často, buď po otci jako Pavel Petrův, nebo po řemesle jako Miroslav zlatník, nebo po domě jako Vojta i já, nebo po některé vlastnosti jako tuhle Vacek Bradatý po svém dlouhém vouse, nebo přezdívky rozličné.“

„Ale toť mívá u vás otec jiné příjmení nežli syn!“

„Ovšemže mívá. Jen málokdy zůstává některé příjmení stále v rodině… Než nyní zavdej si z Vackova poháru a ty, krčmáři, přines i nám nějaký nápoj.“

„Víno mi došlo; mám jedno medovinu.“

„Medo —“ vyrazil ze sebe pan Brouček s posuňkem největší ošklivostí, a vstav napolo, obrátil se po své sudlici, jako by se chystal k odchodu.

„Což ti můj med nechutná?“ durdil se krčmář. „A přece jsi dopil do dna již druhý pohár.“

Ukázal na číši Vackovu, kterou byl právě pan domácí k vybídnutí svého soudruha vyprázdnil.

Pan Brouček vyvalil oči. „Tohle – tohleto že byla medovina?“

„I ovšem. Cožpak neznáš medoviny?“ divili a smáli se Staročechové.

„Nyní již vím, proč jsi se u mne tak bránil proti ní,“ pravil Domšík. „Domníval jsi se jistě, že to pouhý nekvašený med, jaký vytéká z plástů. Ó, medovina jest lahodný nápoj domácí a škoda, že jí za našich dob víc a více milovníkův ubývá.“

Novočech se přiznal, že si dosud pověstný rytířský nápoj představoval jako druh sladké kolomazi, a vzdal jí zato nyní nejlichotivější chválu. Rozmar jeho začal se vůbec lepšiti. Po svízelné pouti se sudlicí, v těsných škorních a po vedru na ulici bylo příjemné hověti sobě ve stinné, chladivé hospůdce, a také vypité dva poháry přispěly snad k osvěžení tělesnému i duševnímu.

V myšlenkách si arci povzdechl: „Do jaké společnosti jsi se to dostal! Kdyby tě tak tvoji známí od Würfla a od Kohouta viděli s takovou čeládkou pohromadě!“

Ba věru, ti známí by divně byli pohlíželi na hosty staročeské hospůdky. Tu seděl opřilbený Domšík, jehož zevnějšek již známe; tu jeho novoměstský příbuzný Vojta od Pávů, hranatý silák, mající kromě přilby i krunýř a kromě meče i krátký železný mlat, jenž ležel před ním na stole; tu staroměstský zlatník Miroslav, bodrý, trochu k tloušťce náchylný padesátník, v podobných šatech jako Domšík, jenže bez přilby, s podivně, jako šnekovitě stočenou čepicí, kterou sňal s pololysé hlavy a pověsil na roh svého štítu, stojícího za ním u zdi podle veliké kuše, kdežto místo meče měl po boku jen široký, zlatem ozdobený tesák; tu žatecký venkovan Vacek Bradatý, neveliký, ale širokoplecí, s krátkou býčí šíjí, s ohromnýma rukama a s vousem sahajícím až po pás, v hrubém slaměném klobouce nemotorného tvaru, v jakési režné haleně až pod kolena splývající a v kožených opánkách, ozbrojen toliko velikou palicí, hojně posázenou dlouhými hřeby.

K tomu čtverolístku vhodně se družil sám pan Brouček v kukle a kloku, onen ošumělý holobradý mladík školského vzezření u druhého stolu a konečně krčmář, ramenatý břicháč brunátného, oholeného obličeje, v rozepjatém kabátci a krátké sukni, s tesákem při pasu, právě přinášející nové poháry.

Pan Brouček musel připiti též Vojtovi od Pávů a byl třetím pohárem již mile rozjařen. Než zároveň dostavila se nová chuť.

Zachytil odcházejícího krčmáře za sukni a požádal o jídelní lístek, leč upozorněn udiveným jeho pohledem na svůj novočeský poklesek, opravil se hned otázkou, mají-li něco v kuchyni.

„Krmí nemám žádných, kromě slané ryby,“ odpověděl krčmář.

Host poručil si tedy slanou rybu. Neočekával sice mnoho, ale přece zvolal zklamán nad přineseným pokrmem: „Vždyť je to docela obyčejný herink!“

„Také tomu tak říkáme,“ potvrdil krčmář.

„Již v pořekadlech pana Flašky psáno jest: Nesázej blázna nad herinky,“ podotknul Miroslav zlatník.

„Ale měli bychom dbáti napomenutí Husova a vymítnouti to slovce německé, jako šorce, hynstkopy, pancíře, mázhauzy, mentlíky a jiné cizí nestvůry, proti nimž horlil náš svatý mistr,“ dodal Vacek Bradatý.

„Ale dovol,“ obrátil se k němu pan Brouček, „jsi-li takový Čech, nemáš asi tam v Žatci mezi kovanými Němci ustláno na růžích?“

„Co pleteš – v Žatci kovaní Němci!?“ žasl Vacek. „Ó, by všude po Čechách byli takoví upřímní Čechové jako Žatečtí! Nejsem z města, než z dědiny za Žatcem, ale ještě daleko za námi jest všecko české. Jen pohleď na můj klobouk,“ doložil s úsměvem, „a vzpomeň na staré, žertovné přísloví: Poznáš Pehmiše v slaměném klobúce!“

Po chvilce otázal se Miroslav zlatník: „Rci, Matěji, jak o nás Češích mluví v cizích zemích!“

„Abych pravdu řekl,“ zabručel pan domácí za svým slanečkem, „moc oblíbeni nejsme.“

„Tomu věřím rád,“ usmál se Vojta od Pávů. „Výmluvným toho důkazem jest za řekou ono vojsko křižácké, se všech konců světa proti nám sebrané.“

„Slyším, že v cizině netoliko kacířů nám spílají, ale i báchorky ohavné na nás vymýšlejí, jako bychom se klaněli zlému duchu v podobě bílého beránka nebo černého brouka,“ vmísil se do rozmluvy krčmář.

„Mor na lháře ošemetné!“ zvolal Janek od Zvonu.

„Jest napsáno ve svatém čtení: Blahoslaveni, když vám bude láno,“ pravil Vojta od Pávů, „a znáš přísloví: Mnoho by bylo plátna míti, by chtěl každému ústa zastříti. Ať si tam za horami mluví, co jim libo; však tuto v zemi České dáme bohdá každému hánci odpověď, že oněmí na věky!“

„Kdož by se přece nermoutil, že jméno české zlehčeno a potupeno jest po všem křesťanstvu!“ odporoval s povzdechem Miroslav zlatník.

„Ha, pravíš to, jako bys litoval, že odmítáme jho Zikmundovo a věrně při kalichu stojíme,“ vyčítal Vojta.

„O mé věrnosti k učení Husovu nikdo nesmí pochybovati, a jak smýšlím o Zikmundovi, dosvědčuje toto,“ hájil se důrazně Miroslav, ukazuje na svou kuši a pavézu. „Avšak žel mi přece, že koruny české dědic jako úhlavní vrah bojuje proti nám a že církev odpírá čistému zákonu božímu.“

„Což tu činiti než do poslední krůpěje krve brániti mečem pravdy té proti církvi, králi a světu celému!“ zvolal novoměstský měšťan.

„Také já jsem hotov položiti život za ni,“ hájil se dále zlatník. „Ale bojím se, že ani vítězství naše nezastaví záhubných zmatkův, hrnoucích se na zemi tuto z podtržení starých zemských řádův a z nových rozličných učení, která den co den ze smělé mysli kněží našich, ba i laiků se rojíce, již i mezi námi, obránci kalicha, žalostné různice plodí.“

„Tak, tak!“ ozval se tenkým, ostrým hlasem hubený mladík u druhého stolu, vstávaje: „Toť kořenné zlo i nenabyté ohavení země naší, že mnozí lidé všeteční a zvláště ti kněží táborští den ode dne nové bludné nálezky vynášejí a rozsévají proti čistému učení našich mistrů pražských.“

Po těch slovech zaznělo bouchnutí tak silné, že pan Brouček leknutím všecek se zatřásl. To Vacek Bradatý udeřil svou ohromnou pěstí na stůl, načež hněvivě zvolal na mladíka: „Z čeho chceš, ty žáku holobradý, trestati kněží táborských?“

„Ač holou bradu mám, však v Písmech jsem zběhlý a chtěl bych se hádati o thesi jakoukoli s bakaláři i mistry,“ chlubně hájil se žák. „Chciť dovésti světle z Písem svatých, z Otců církevních, z knih mistra Husi i z traktátův samého Viklefa, že kněží táborští všickni proti křesťanské pravé víře bloudí a zvláště —“

„Mlčiž, protivo nevlídná!“ okřikl ho prudce Vacek. „Trus všetečným rozumem svým ve škole, kde ti o hřbet rozbijí ještě mnohou metlu březovou. Věz, že i já se držím učení kněží táborských a nedám na ně kdykati nikomu, nejméně tobě, partéko hubená!“

„Nechej žáka s pokojem,“ ujal se mladíka Miroslav zlatník. „Sámť věřím, že táboři bloudí, uchylujíce se od učení Husova a vymýšlejíce smělé novoty rozličné, které netoliko navždy od církve obecné by nás odtrhly, ale i zvrátily všecek starodávný dobrý řád. Již nechtějí míti krále nad sebou ani pána jiného, práva pánů, panoší i měšťanů rušíce a statků i zboží jim odjímajíce. Nadto boří a pálí netoliko kláštery, než i chrámy boží, oltáře rozmetávají, ornáty trhají, posvátné nářadí třískají, sochy i kosti svatých rouhavě potupují —“

„Poněvadž modloslužba jest, klaněti se kostem trouchnivým a loutkám rukou lidskou utvořeným,“ prudce odmlouval Vacek. „A není-li psáno v Písmě, že přijde čas, kdy lidé nebudou se modliti ani v Jerusalemě, ani na hoře Garizim, ale modliti se budou v duchu a pravdě? Tato doba přišla již nám, pravdu poznávajícím. Nám netřeba chrámů, ani oltářů, my kdekoli modlíme se v srdci svém. Aniž nám třeba bludných ustanovení lidských; myť nosíme čistý zákon boží psaný v srdcích svých. V říši boží není pánů ani chlapů, než toliko bratří a sestry, milující sebe vespolek a svorně se dělící o všechny potřeby pozemské. Ale tvé srdce, zlatníku, lpí na mrzkém kovu více než na pravdě nebeské. Ty bojíš se, by vypleněním hříšné marnosti světské nebyl ukrácen tvůj zisk, a proto hájíš i drahocenných monstrancí, pozlacených sošek a skvostně krumplovaných ornátů —“

„Poctivý výdělek za hřích sobě nekladu,“ rozhorleně namítal Miroslav. „Ale pro zisk nehájím monstrancí a ornátů, než jedno pro čest boží a důstojnost mše svaté, kteréž slouží drahý kov leskem, rukou Stvořitele přidaným.“

„Právě jsi pověděl,“ přispěl mu nedočkavě na pomoc žák a začal mluviti jako v učené disputaci, vážně se tváře a po příkladu snad některého starého, šedobradého mistra palcem a ukazováčkem pravé ruky jezdě po hubených tváří od očí až pod bradu, jako by si skutečně hladil dlouhý plnovous: „Takto velí řád křesťanský při mší sloužení, kterýž složen jest z nejušlechtilejších pravd a modliteb svatých jako z perel svatých drahých a z kusův zlatých a z drahého kamení pravdy a víry křesťanské, pročež mu i zevnější drahocenná ozdoba právem božským přísluší. A co zvláště zavržení ornátův se týče, v tom změtenci oni táborští netoliko šeredně bloudí, ale i svého Viklefa potupují, jenž sloužil až do smrti mši s ornátem a v knihách De eucharistia v kapitole čtvrté světle praví, že —“

„Jdižiž se svou nedopečenou moudrostí!“ přetrhnul jeho výklady Vojta od Pávů. „Věz, i já srovnávám se ve mnohém s tábory.“

„Však vás Novoměstské brzy docela v tábory převrátí zuřivý kněz Jan Želivský, který k nim tíhne,“ zvolal Miroslav zlatník.

„Slyš,“ vzkřikl Vojta podrážděn, „kněze Jana mi nedotýkej, sic odpovím, že budou někomu boky třeštiti!“

„Ustaňte, přátelé!“ konejšil vádu Janek od Zvonu. „Není doba k hádání; nyní třeba nám všem býti za jeden člověk proti hrozícímu nepříteli. Však stojíme všickni stejně o kalich a svobodu zákona božího, a v čem jiném se různíme, to nebudiž rovnáno vádou v krčmě, ale vážným rozmlouváním kněží obou stran. Do té doby nikdo nikomu nespílej změtenců, nejméně pro ornáty.“

„Ale ornátové náležejí mezi stěžejní řády církevní,“ vedl dále svou neodbytný žák. „Ovšem, táboři i církev samu potupují a ze všech řádů jejích se vytrhují, nevážíce toho, co praví Beda v kapitole „Quicumque“ a svatý Augustin v kapitole „Omnis catholicus“ a v kapitole „Ita fit“ a k témuž v kapitole „Sic enim“. Hm, hm. Et ponitur —“

Uvázl, a vyňav destičky z pásu, začal je pilně prohlížeti.

„Co soudíš ty o mešních ornátích?“ obrátil se Miroslav zlatník k panu Broučkovi.

Tento utužil zatím svou novou známost s medovinou a nalézal při ní čím dále tím rozmilejší vlastnosti. Dí-li staročeské přísloví: ‚Chmel hrdina‘, mělo medovinu nazvati snad ještě větší hrdinkou. Novočeskému pijákovi se zdálo, že každým douškem vlévá se do jeho žil ohnivější krev a do srdce divnější odvaha; zapomínal na všechny přístrachy středověku a zrak jeho zářil téměř bojovně budoucím věcem vstříc. Ač z počátku se mrzel na Staročechy, že ani v krčmě neznají rozumnější rozprávky než o politice a dokonce o náboženství, pocítil znenáhla sám velikou chuť vmíchati se do toho sporu. Vackova rána pěstí o stůl ho sice na okamžik zastrašila, ale nový doušek vrátil mu bojovného ducha, takže nyní na otázku zlatníkovu odpověděl velmi rozhodně: „Divím se věru, lidičky, že se můžete o takovou věc ještě hádati. Copak by byla mše bez ornátu! Tak ji slouží snad leda berani —“