Читать книгу: «Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století», страница 6

„Naučil jsi se zajisté ve světě rozličným cizím jazykům?“

„Abych se přiznal, příliš mnoho jich neumím. Nemám hlavu na řeči. Ale německy umím bohudíky jakž takž.“

„Proč pravíš bohudíky?“

„Člověk má přece bohu děkovat za každou řeč, kterou umí. A zvláště za němčinu. Neboť té potřebujeme při každém kroku.“

„Co zase pravíš?“ vpadl do rozmluvy Domšík. „Německé řeči že potřebujeme při každém kroku? Kdo jí potřebuje? Nemá jí potřebí ani sedlák a robotěz v českém kraji, ani zeman ve své tvrzi a pán na svém hradě mezi lidem českým, ani český měšťan, ať řemeslník nebo kupec, leda by mu bylo vyjížděti za svým obchodem do Německa, a kolik je takových?“

„Zase přichází se svou politikou!“ – zlobil se v duchu Brouček, jenž se oddal právě s pietou vzácnému požitku výborného lososa. – „Jako by nemohl mluviti o povětrnosti, o jídle a pití, o bytě a jiných rozumných věcech!“

„Proč tedy pravíš, že potřebuješ německého jazyka?“ hartusil Janek od Zvonu dále. „Snad v Míšni nebo v Rakousích nebo kde jinde jsi přebýval mezi Němci, ale nikoliv u nás!“

Pan Brouček rozmrzel se již na rušitele lososích požitků tou měrou, že zapomenuv docela na století, v němž se nalézal, ostře si vyjel: „Prosím tě, komupak to povídáš? Myslíš snad, že neznám Prahu? Jen se projdi po Příkopech, nebo si sedni do tramvaje, nebo zajdi do Městského parku, do Stromovky, kamkoli na živější místa, a všude uslyšíš němčiny, až tě budou uši brnět. Paničky a slečinky na ulicích skoro ani jinak nemluví než německy. Vždyť každá chce ukázat své vyšší vzdělání a každý moudrý český otec posílá své dcery do německých škol, ústavů, klášterů, ne-li doma, alespoň za hranice. Pravda, že němčina po nějaký čas ustupovala, ale nyní němčí se zase o překot nejen v Praze, nýbrž i na venkově. Znám to z vlastní zkušenosti i z vypravování jiných. Alespoň v honoračním kumbálku za šenkovnou potěšíš se i v nejbídnější vesnici druhým zemským jazykem.“

Mohl volně domluviti, neboť posluchačstvo bylo úžasem všecko ztrnulé. Teprv po chvíli zvolal Staročech: „Ej, hlava mi se mate tvými nemoudrými slovy. Řeč pleteš jako rohoži. Jak můžeš hovořiti o Čechách, proživ celý věk v cizině?! Snad ti někdo vypravoval, jak u nás dříve bývalo, a tu ještě pravdu se lží smíchal. Pravda jest, že u královského dvora jazyk německý záhy byl oblíben; pravda, že i panstvo v cizině sobě libovalo, dávajíc hradům svým i sobě jména německá a po cizích obyčejích dychtivě se opičíc; pravda, že zaslepení králové naši cizozemce valem do země uváděli a hýčkali, až města větší všecka v područí Němců se dostala a sama část měšťanů českých k hovoru a mravu cizímu chýliti se začala, kterýmiž příčinami již již se podobalo, že jazyk slovanský i v zemi této bude vyhuben jako v krajinách severních. Ale věci obrátily se jinak. Lidu selského cizota se nedotkla a pravda není, že by kdy v českých vesnicích německý hovor byl se ozýval; také zemané a rytíři, lepší v tom panstva vyššího, zůstávali vždy Čechy věrnými a někteří, jako šlechetný rytíř Štítný, i knihy jazykem českým skládali, lásku k němu budíce a proti cizotě hlasů svých pozdvihujíce; i v městech vzmáhali se Čechové víc a více proti cizozemcům, kteří počtem vždy slabší, toliko svým bohatstvím, svými výsadami, zpupným násilím a přízní královskou svoji moc nepřirozenou zachovati sobě na čas dovedli, ale posléze všude pravým dítkám té země musili ustoupiti. Toho již od let nebylo, aby kdo, jako starý kronikář při korunování krále Jana před sto lety, říci mohl, že v ulicích pražských více německého nežli českého mluvení bylo slyšeti, a holá nepravda jest, co jsi pravil, že by čeští Pražané své dcery do německých škol a klášterů posílali —“

„Nikdy bych se neučila jazyku našich úhlavních nepřátel!“ zvolala Kunka ohnivě.

„Kdyby potřebí bylo, aby prostá dcerka měšťanská cizí řeč uměla,“ pokračoval její otec, „dal bych ji učiti latině nebo kterékoli jiné řeči, ale nikdy jazyku, který všude pohrdavě nad náš se vypíná a jej zahubiti usiluje. Což by zaplesali naši nepřátelé, kdybychom sami jejich řeč dítkám svým vnucovali, kterouž oni násilím a lstí v Čechách panující učiniti marně se snažili. Tuť bychom sami zhoubcům svým proti sobě pomáhali; neboť kdyby zase moci nad námi dosáhli, mnohem snáze by lidi nestatečné a pošetilé mezi námi, německy již umějící, cele k sobě přichýlili a v bídné odřezance převrátili. A vždy, šíří-li se valně v lidu známost jazyka cizího, kazí se tím a hyne jazyk domácí, jakož jsme i v Čechách poznali. Protož Hus velice horlil proti dvojení řeči a napsal: ‚Věrně, jako Neemiáš slyšav, ano dítky židovské mluví odpolu azotsky a neumějí židovsky, proto je mrskal a bil: též nyní hodni by byli mrskání Pražané i jiní Čechové, jenž mluví odpolu česky a odpolu německy.‘“

„Můžeme se chlubiti, že panny a ženy české vroucně lnuly a lnou k jazyku mateřskému, pilně čítajíce v naučeních Štítného a jiných knihách českých a dychtivě přijímajíce učení kazatelů českých, zvláště mistra Husi, který jim svoji Dcerku sepsal a ještě ze žaláře kostnického před smrtí srdečná pozdravení vzkazoval,“ mluvila dívka, všecka uzardělá horlivým zápalem.

„To je všechno hezké,“ ozval se znovu host. „Ale němčina je přece druhý zemský jazyk a pak tu máme rovnoprávnost.“

„Jazykem České země jest drahý náš jazyk svatováclavský,“ důrazně odvětil pán domu. „Skrovní počtem Němci jsou tu pozdní přistěhovalci a na nich bylo naučiti se řeči národa, který je pohostinně přijal. Leč oni myslí naopak. Však my je proto vyhladiti nechceme. I nyní za obležení dopouštíme Němcům, k učení Husovu se hlásícím, aby bez nátisků v Praze přebývali a služby boží jazykem svým konali. Však těch je hrstka nepatrná. Ostatní nechtí se spokojiti rovným právem s námi, ale chtějí námi vládnouti. Věř, že mezi nimi a námi není žádného srovnání v míru, poněvadž oni nikdy neustanou po panství nad námi bažiti a nás k obraně nutiti. Viz jen, kterak si vedli v Praze! Nové Město a Hradčany byly od svého založení české; i Menší Město, do něhož král Otakar místo Čechů násilím vypuzených Němce uvedl, přirozeným během věcí v moc Čechů se vrátilo; avšak na Starém Městě bohatí přistěhovalci němečtí do nedávna houževnatě se drželi panství neprávem nabytého, zpupně a krutě utiskujíce četnější obyvatelstvo domácí. O všecky úřady a konšelství se dělili, pravého Čecha mezi sebe nepouštějíce; knihy městské jen německy vydávali; německými žoldnéři lid český strašili; Čech cizím jazykem souzen býval na radnici, odkud vyhostili každé slovo české. Co krušného úsilí stálo, než tu Čechové domohli se svých práv přirozených!

Darmo nařídil spravedlivý císař Karel, že na soudech městských má se jednati česky a že pouzí Němci příště konšely býti nesmějí; Němci dovedli zmařiti toto nařízení, ani do knih svých městských jeho nezapsavše. Ještě před osmi lety byli konšelé téměř samí Němci a měli smělosti dostatek protiviti se pomocí najatých oděnců německých náboženským snahám českého obyvatelstva, avšak již marně. Dali sice v bouři pro odpustky stíti tři české jinochy, ale rozhořčení lidu odstrašilo je od jiných činů násilných a také útok jejich na Husa i na Betlem zůstal planým náběhem. Důrazné pak stížnosti obyvatelstva českého pohnuly krále Václava, že rozkázal, aby příště polovice konšelů byli Čechové, polovice Němci. Ale tu ještě podrželi němečtí konšelové tolik moci, že mohli jedva dvě neděle potom zchladiti své záští na dvou nejhorlivějších vůdcích českého měšťanstva, vydavše katu mého otce nebožce a —“

Nedokončil, poněvadž pan Brouček leknutím upustil lžíci s chutnou lososí šalší na podlahu.

„Jakže? Tvůj otec byl – byl odpraven?“ vyrazil ze sebe.

„Byl z rozkazu konšelů před sedmi lety sťat spolu s Čeňkem kraječem.

„A to jsem se dostal do pěkné rodiny!“ trnul host a hned mu napadlo, že snad má na těle šaty popraveného. Otřásl se ošklivostí i hrůzou a zdálo se mu, že na svém starožitném oděvu pozoruje krvavé stopy.

Ale Domšík pokračoval: „Zemřel jako mučedník pro svou příchylnost k učení Husovu a jazyku českému.*) Chovám věrně jako svatou památku šat zkropený drahou krví, který jsme svlékli s mrtvoly ku pohřbení nám vydané.“

*) Tato slova potvrzují domnění Tomkovo, že Jan Ortlův od Bílého zvonu, jinak Domšík řečený, a Čeněk kráječ suken sťati jsou „neznámo pro jaké viny, právem neb neprávem přičítané, ano zdá se, že dílem z podnětů stranických, třeba poněkud i z národního záští Němců proti Čechům. Dle jmen soudíc byli sťati oba Čechové“. Čtenář, který zajisté věří Jankovi od Zvonu, odstraní sobě i výhrady „zdá se“, „dílem“, „třeba poněkud i“ opatrného historika.

„Tyhle šaty nejsou tedy po něm?“ oddechl si pan Brouček, zarývaje dosud ruce do kloku, jako by jej chtěl strhnouti a odhoditi daleko od sebe.

„Nikoli; ty jsou po mém dědu. Roucho mého otce nebožtíčka ani by se nehodilo na tebe, poněvadž byl vysoký jako já.“

Po chvilce hovořil Janek od Zvonu dále: „Onen skutek ohavný byl koncem německého panství v Praze. Král Václav ssadil všecky tehdejší konšely a od té doby nabyli Čechové rozhodné převahy i na radnici staroměstské. Když pak lid český po upálení mistra Jana svatým hněvem vzplanul proti jeho odpůrcům a po smrti krále Václava zbraně se chápal proti Zikmundovi, tu Němci pražští houfně prchali z Prahy k němu, doufajíce, že s vítězným vojskem královským v město dobyté se vrátí a znovu krutým jařmem spoutají národ povalený; však i pozůstalé, kromě hrstky těch, kteří přijali učení Husovo, musili jsme sami vypovědíti z města, abychom neměli ve vlastním středu tajné i zjevné spojence nepřátel. Nyní čekají tam venku v ležení králově jako vlci hltaví, aby se v patách křižáků vrhli mezi rozvaliny a mrtvoly udolané Prahy, – ale věřím pevně, že Bůh spravedlivý ochrání nás a v dým obrátí všecky naděje jejich!“

Vyprázdněný talíř zbavil pana Broučka nudné a nechutné rozprávky. Mandalena opět pobízela hosta, chutná-li mu; on pak chválil vřele a na očitý důkaz nakládal sobě, pokud talíř stačil. V duchu však si stěžoval: „Ten potrhlý výstředník mi skoro pokazil celou chuť. Musí se vytasit zrovna při jídle s katem a stínáním!“

Leč vpravdě byla chuť jeho dosud dobrá a výbornost pokrmu a nápoje brzy mu vrátila i dobrou náladu.

A když potom dívka hostu s lahodným úsměvem nabízela – patrně za desert – ještě na vybranou „pirohů“, nadívaných „roháčků“, konfektů z Rudolfovy apotéky U lilium (tehdáž prodávalo se cukroví v lékárnách) a „varmuže“, byl již tak rozjařen, že se vzmohl i na galantní slova: „Nejsem přítelem sladkostí, ale vám nemohu odepříti. Nu, vezmeme si třeba té varmuže. Vypadá po čertech lákavě.“

„Toť z jablek a jiného ovoce,“ vysvětlovala Kunka.

„Učiněná mana!“ liboval si host. „To jste vy sama připravovala, slečno?“

„Kdo —? Co pravíš?“

„Tos ty sama uchystala?“ váhavě opravil se host a pomyslil sobě: „Hle, co v devatenáctém století je třeba okolků a času, než si vymůžeš sladké tykání, a tady to jde ihned na první setkání, samo sebou!“

Kouzlo ženské krásy! Ty věčně vítězné, proti němuž nechrání ani talár filosofický ani žíněné roucho askety, ni halena žebrácká, ni šediny stáří, nic, nic na světě tom – proč bychom zapírali, žes opředlo také pana Broučka navzdor jeho usedlosti a pokročilým letům, navzdor obavám a starostem, kterými jej obklopoval temný, divoký středověk!

Stavíc okřín s varmuží opět na stůl, dotkla se náhodou ručka děvina ruky hostovy a ten kratičký teplý styk sladce rozplamenil jeho krev.

Sladkost po varmuži sdružila se s pocitem ještě medovějším, oči se blaženě mhouřily a čelem snulo se pásmo růžových myšlenek: „Starý je sice hodně potrhlý a ta historie s jejím dědečkem také se mi pranic nelíbí – ale ona za ně nemůže. A je to děvče jako lusk, hezké, zdravé, milé, umí vařit a hledí si domácnosti; není jako ty naše fifleny, které umějí jen břinkat na piano… K tomu jediná dcera… A barák je slušný, dvoupatrový, solidně stavěný, arci hodně po stáru a zanedbaný až hanba, – ale až bych položil nové podlahy, vybílil a vymaloval pokoje, zvenku otloukl všelijaké ty hlouposti a dal na průčelí nějaký veselý nátěr, byl by to švihák mezi těmi staročeskými budníky. Jenom kdyby to povstání bylo brzy u konce. Je-li mi souzeno, abych tady v tom patnáctém století zůstal, kdo ví – kdo ví, co bych neudělal… Příliš stár ještě nejsem… To koštérství vín by nebylo taky špatné… Hm, hm…“

Z příjemných dum nemile ho vyrušil Domšíkův hlas: „Jsi-li nasycen, milý hosti, vyjdeme do města.“

Ač byl pan Brouček syt, nechtělo se mi nikterak od stolu, z milé společnosti, do divoké husitské Prahy.

Vhod otřáslo jím nehorázné kýchnutí, i pravil vstávaje: „Vida, následek toho průvanu v komořici. Ulovil jsem si rýmu. Bude skoro lépe, když zůstanu doma a ještě se trochu v posteli vypotím.“

„Začínáš-li zase žerty nehodné? Věz, že nyní chvíli co chvíli očekáváme boj rozhodný. Žižka, usadiv se na Vítkově hoře, zmařil úmysl králův Prahu obklíčiti a hladem udolati. Pravil jsem ti, že jest nyní u nás draho a že nelze dostati vzácnějších věcí; ale chleba a jiných obyčejných potřeb – kromě soli – máme hojnost, ano zatím vojsko křižácké trpí nedostatkem i nejvšednějších pokrmů. Proto Zikmund snad již dnes, snad zítra odhodlá se k útoku, k jehož odražení bude nám potřebí rukou všech, – a tu bys chtěl v posteli lenivě si hověti?“ přísně mluvil Domšík a jeho slova padala ledovou sprchou na milostně roznícenou hlavu hostovu.

Již si jedva povšiml spanilé Kunky, kteráž mu s přívětivým úsměvem opět medenici k umytí rukou přinesla.

Když krátkou modlitbou oběd skončili, odvedl Domšík hosta stranou a pravil, ukazuje na zbraně po stěně rozvěšené:

„Vol sobě zbraň, tuto jich máš dosti na výběr.“

O bože, to byl zcela jiný výběr nežli před chvilkou: místo lákavé varmuže, pirohů a roháčků hleděly tu na pana Broučka strašné nástroje válečné, na nichž domníval se viděti tu a tam stopy uschlé krve.

Blýskaly se tak děsivě, že přece ještě ucouvl a zakoktal: „Ale snad – snad bych mohl posluhovat u raněných v nemocnici – nebo – nebo psát v nějaké vojanské kanceláři – mám dost pěkný rukopis —“

„Nyní potřebujeme jen těchto per,“ odpověděl s důrazem Domšík, udeřiv rukou na svůj meč. „A raněné ošetřují naše ženy a panny; to není práce pro muže. Nuže, již vol – snad tento řemdih?“

A zatočil palicí s dlouhými železnými bodlinami tak bez okolků, že pan Brouček leknutím uskočil.

„I děkuju,“ vypravil ze sebe, „– abych se tím snad popíchal sám!“

„Nuže, tento samostříl, – jsi-li dobrý střelec.“

„Ne, nikdy jsem nezastřelil ani vrabce.“

„Či snad tento meč?“

„Nerad bych se vláčel s takovým závažím, – vždyť bych to ani neunesl.“

„Rci tedy, co chceš. Snad tuto sudlici?“

„I dej mi ji tedy spánembohem!“ pravil s povzdechem resignace pan Brouček, přijímaje dlouhý oštěp, s železným hrotem a dvěma háky pod ním. Vypadal pro něho ještě nejmíň děsivě, poněvadž mu připomínal nejneškodnější zbraň na světě: ponocenskou halapartnu.

„Chceš-li také brnění a přilbu?“ tázal se dále jeho mučitel.

„Bodejť bych se ještě potil a pachtil v takovém železném hrnci! Mám dost na téhle kukani.“

„Pancíř také nechám doma, ale přilba bude dobrá,“ soudil Staročech a zaměnil svou čapku okrouhlou helmicí.

Ženské zatím sklidily se stolu a přistoupily k nim.

„Ach, že nesmím jako táborky po boku vašem do boje,“ povzdechla si dívka.

„Pro tvou ruku není zbraň,“ pravil jí otec. „Ty nejsi tak otrlá a tvrdou lopotou otužilá jako naše venkovanky. Všakť nás mužů v Praze dosti, abychom stačili na obranu bez rukou ženských. Dojde-li k boji, ty pomáhej v městě ošetřovati raněné.“

„Ach, milý choti a pane můj, vrať se mi zdráv!“ zasteskla si Mandalena, a prudce objavši manžela, vzdychajíc vinula se k němu. „Ženo!“ pokáral ji Domšík, ale zároveň vtiskl na její čelo něžné políbení. Pak objal a políbil také dceru.

Nato podaly ženské i hosti ruku, kterouž on Mandaleně na veliké její překvapení zdvořile políbil a Kunce s významným pohledem stiskl.

Vycházeje ze dveří, měl nemalý svízel se svým dlouhým dřevcem, ale dostal se šťastně ven, až na to, že při náhlém obratu dolejším koncem sudlice poněkud nešetrně o Kunku zavadil a s truhly množství narovnaného nádobí smetl, kteréž se většinou na podlaze rozbilo v střepy.

VIII

Také na úzkých schodech měl náš hrdina potíž se svou sudlicí, která stále vrážela do zdi.

Venku ocitli se v hustých zástupech ozbrojeného lidu, kterými jen stěží kupředu se dostávali. Zvláště náš sudličník měl starost se svou zbraní, nevěda, kterak by ji držel nejvhodněji; sráželať se každou chvíli s jinými oštěpy, ba i hlavy kolemstojících a jdoucích ohrožovala, začež se mu dostalo nejednou káravých pohledů neb i zlostného okřiknutí.

Janek od Zvonu pozdravoval se tu a tam se známými, a když došli k polední straně radnice, upozornil soudruha na městský orloj, který však vypadal zcela jinak, než dosud zachovaný umělý orloj mistra Hanuše z konce patnáctého století, a na velký zvon, jímž zvonívalo se na poplach; ale pan Brouček neměl času na pozorování, poněvadž tu byla tlačenice největší a tudíž svízel se sudlicí ještě horší, takže si několikrát zabručel: „Čert mi byl to ráhno dlužen!“

Konečně vyvázli poněkud z tísně na Malém náměstí, kdež mohl host již více pozornosti věnovati svému okolí. Poskytovalo vpravdě obraz neobyčejně malebný. Kolem ta směs domů různé velikosti, s klenutými podsíněmi, s arkýři, pavlačemi, daleko vystrčenými střechami, byla pokryta všelijakou divnou prací kamenickou nebo řezbářskou; v malých oknech, někdy podvojných, tu a tam třpytila se různobarevná, v prostředku vypouklá kolečka skleněná, olovem spojená, ale většina oken byla ještě potažena toliko neprůhlednou mázdrou; na průčelích domů pestřila se vymalovaná znamení domovní, z nichž panu Broučkovi zvláště napadla na jednom domě lilie, kteréžto znamení na témž domě až podnes je zachováno, a na jiném velicí pštrosové v barvách křiklavých vymalovaní. Uprostřed Malého náměstí pak seděly ženy v pestrých starodávných rouchách, prodávajíce rozličné druhy ovoce, jehož červené, modré a jiné šťavnaté barvy také nemálo přispívaly k živému koloritu místa, závodíce v té příčině s umělými věnci z různobarvých suken, ze zlatého a stříbrného dracounu a jiných třpytných cetek zrobenými, jejichž prodavači měli své stoličky a budky po pravé straně náměstí a dále podloubím až proti náměstí Linhartskému, kde stál nějaký kostel se hřbitovem.

„I hle, vy máte ovocný a květinářský trh na Malém rynečku!“ divil se pan Brouček.

„Ovocný a věnečnický,“ opravil Domšík. „Tuto kupují si naše panny ozdobné věnce na hlavy. Ale nyní jest výdělek věnečníků skrovný, neb ani dcery naše v tomto nebezpečí města nemají chuti a času na hledání ozdob, a které by přece měly, ty bojí se táborů, nepřejících takovým marnostem světským. Vidíš tu pouhý stín trhu, jak bývá jindy. Mnozí prodavači chopili se zbraní a kupujících je také málo. Jindy bývá na všech stranách kolem radnice velmi živo rozmanitým trhem. V podloubích pod východní stranou radnice mají své kotce a stoky kramáři, kožišníci a pláteníci; na jižní straně prodávají v podloubích pod radnicí pekaři a před ní kuchaři své zboží; naproti jsou tandléři; tuto —“

Výklad jeho byl přerušen křikem jedné staré ovocnářky, které pan Brouček z nedopatření svou sudlicí smetl hromádku nejkrásnějších letních jablek, začež naň ihned vychrlila hojnou zásobu staročeských nezdvořilostí: „Ha, darmopichu šeredný, kterakže se oháníš svým oštípem! Nemáš-li očí, trpasleku břichatý, či neumíš-li nésti sudlici, protivo protivná! Dočkám se toho, že na šibenici visneš, larvo lotrovská! Bééé! Bééé!“

A lítá babizna, ve strakatém zakuklení strašidlu podobná, podpírajíc boky a skrčeným tělem dopředu se nahýbajíc, bekala na pana Broučka s ohyzdnými posuňky.

„Mlčiž, domudnice!“ okřikl ji Domšík a soudruha pobídnul: „Pojd dále! Mezi těmito cti nedobudeš. Pravdu jsem slyšel v jedné studentské hře velikonoční, žeť zlá baba horší nežli čert:

Črta sě odžehnati muože —

rač zlé baby uchovati, bože!“

Hodnou chvíli slyšeli za sebou hanlivý křik prodavaček a halas dětí, které ve svých strakatých středověkých šatičkách ještě kus cesty za Broučkem poskakovaly jako rej pitvorných gnomů.

Náš hrdina si pomyslil, že pražské hokyně za pět století mnoho se nezměnily, a litoval jen znovu: „Ďas mi napískal, abych si vybral to bidlo!“

„Zvláště hokyně mají zlé jazyky,“ mínil Domšík, „a trh, kde ženy prodávají, zřídka kdy bývá bez vády, ač máme na ně přísný zákon. Když se totiž dvě hokyně nebo prodavačky svadí a budou rychtářem jaty, má za trest jedna žernovky kamenné nositi od šatlavy k pranéři a druhá ji bůsti, a pak zase ona této stejně činiti od pranéře k šatlavě.“

Staročech vedl pana Broučka dále na Linhartský plácek, kde býval tehdáž kurný trh, a ukázal mu kostel svatého Linharta se hřbitovem, při němž stály krámky uzdářů. Upozornil jej také na blízký kostel Matky Boží na Louži, který stál v rohu uličky, vedoucí z Linhartského plácku na nynější náměstí Mariánské.

Z náměstí Linhartského vedl hosta ke kostelu sv. Mikuláše. Cestou uvítalo je z nejbližší dlouhé ulice po pravici hlučné bušení a klepání; průvodce vysvětlil panu Broučkovi, že to ulice Ostrožná čili Platnéřská, nazvaná tak podle hotovitelů ostruh a plátů, kteří s helméři, uzdáři a jinými podobnými řemeslníky v ní svou hřmotnou živnost provozují.

Nalevo při vchodu na Mikulášské náměstí, které Domšík nazýval Starým kurným trhem, mile překvapil pana Broučka známý dům se znamením zelené žáby.

Veliký kostel sv. Mikuláše měl zcela jinou podobu než pozdější stavba Dienzenhoferova, nyní bohoslužbě pravoslavné věnovaná. Vedle něho byl hřbitov a dům farní.

Na západní straně náměstí upozornil Domšík hosta na rozsáhlou kolej Všech svatých a dále na půlnoc za ulicí Svatovalentinskou, v níž pan Brouček dle polohy poznal nynější Kaprovou, na původní sídlo učení pražského, bývalý dům Lazara žida, císařem Karlem universitě darovaný.

Vedle toho domu podivil se host pevné, železem pobité brance, kterou byla úzká, na sever jdoucí ulička uzavřena. Průvodce ho poučil, že je to jedna z šesti forten židovských, jimiž okrsek židů se všech stran jest chráněn. Z dalších slov Domšíkových poznal pan Brouček, že tehda Židovské Město zaujímalo mnohem skrovnější prostor než nyní a že se v té době ještě stále zužovalo, poněvadž židé mimo svoji čtvrt usazovati se nesměli, ale naopak domy židovské leckdy do rukou křesťanských se dostávaly. Náš hrdina si pomyslil, kterakže od té doby věci se obrátily: Židovské Město se rozpínalo, pevné branky měnily se v pouhé dráty, konečně protrhlo Židovstvo i tuto lehkou síť, a Janek od Zvonu by se podivil, kdyby, přenesen do moderní Prahy, spatřil hebrejské obličeje v oknech nejpěknějších domů v hlavních ulicích a v každém druhém krámě po celém městě.

Oba naši chodci putovali dále starou Prahou, avšak mně není možno sledovati podrobnosti jejich zajímavé pouti, poněvadž by tím kniha moje vzrostla více, než by nakladateli a snad i čtenářům bylo milo. Kdož by chtěl v duchu vykonati sám takovou procházku, vezmi Tomkův Dějepis Prahy a jeho Základy starého místopisu Pražského; nebudeš-li litovati pracného studia a přibereš-li na pomoc čarodějku fantasii, vyvstane před tebou z pětistyletého hrobu celá dávná Praha, ulice za ulicí, dům za domem, ve své středověké malebnosti, ve své starožitné rozmanitosti a pestrosti, s čilým ruchem tržním, s pošmournými hřbitovy kolem přečetných kostelů a kostelíků, z nichž mnohé již zmizely, mnohých původní ryzí krása ne vkusem pozdějších věků k nepoznání byla zhyzděna a leckteré v žalostném zpuštění a rozvalení za skladiště obchodníků a brlohy vetešníků musí propůjčovati zbytky své gotiky velkolepé.

Zde vytknu pouze, že naši chodci po delší toulce dostali se na křižovatku ulic, z nichž jedna v některé vzdálenosti řetězem přepjatá připomínala panu Broučkovi noční dobrodružství. Průvodce mu vysvětloval, že vojenští hejtmané mnohé ulice na zdržení nepřátel, kdyby do města vnikli, řetězy a šraňky dali přepažiti. Koncem května přitáhl královským na pomoc oddíl českého panstva podjednou, veza s sebou i sekery na přetínání oněch překážek; ale Žižka porazil je u Ovence a s jinou kořistí i sekery jim pobral.

Minuvše tuto ulici, která se tehdáž jako nyní jmenovala Dlouhá, kráčeli naši poutníci na sever ulicí Hrnčířskou, jak ji jmenoval Janek od Zvonu; pan Brouček poznal v ní dle polohy nynější ulici Kozí.

Náš hrdina překládal dosud sudlici s ramene na rameno; nyní bolela ho již obě i nesl ji kolmo, opíraje se jí v chůzi o zem jako holí, ač to byla španělka velmi nepohodlná. Přitom tázal se v duchu všech rozumných lidí, není-li největší nesmysl pachtiti se pro nic za nic s takovým stožárem, a tloukl dolejším koncem svého ratiště zlostně o kostrbaté dláždění. Nedávaje pozor na půdu, udeřil pojednou dřevcem doprostřed objemné kalužiny, že na všechny strany vystříkla a jeho klok i nohavice řádně pokropila, právě jako se mu stalo v noci.

Nelitoval sice pranic vypůjčeného oděvu, ale nemohl přece potlačiti hlasnou nevoli nad nečistotou ulic, která se mu v denním světle jevila ještě horší, než tušil za noční potulky. Ulicí tekla strouha, do níž sbíhaly se stružky z domů; všude bylo hojně starého i čerstvého bláta, smetí, střepů, kuchyňských odpadků a ještě horších věcí. Interpeloval proto Janka od Zvonu. Ale staročeský měšťan jen pokrčil rameny.

„Kdož by dbal v nynějším bouřlivém čase takových malicherností,“ pravil. „Jindy pečujeme dosti o čistotu města. Jest nařízení, že má každý svá prasata chovati v domě, že nemá na ulici vylévati hrnce s nečistotou, ani vyhazovati do ní mrchy, a že jest povinen ve třech dnech po provolání čistiti před svým domem; je-li bláta příliš mnoho, dává ho někdy obec sama vyvážeti z ulic na břehy vltavské. Pravda jest ovšem, že mnozí nařízení těch ani v dobách pokojných nedbají.“

Citovaná nařízení o čistotě ulic (hodící se dobře za pendant k jednomu rýmovanému středověkému „galanthomu“ německému, dle něhož se nesluší ve společnosti při jídle šťárati sobě nožem v zubech a utírat sobě ubrusem nos) přiměla pana Broučka, že odprosil znova v duchu novočeské pány na radnici pro všechny výtky, které jim kdy činil. Kdyby tak oni moderní Pražané, kteří se durdí na metaře, halící je za dne v nejživějších ulicích v husté oblaky dusivého prachu, na hromady bláta a sněhu, zdobící někdy trochu déle obrubu chodníků, a na podobné lapálie, – kdyby tak tito choulostivci jednou nahlédli do Prahy patnáctého století, oč že by nebesům na kolenou děkovali za svoji pečlivou správu obecní!

Pojednou zarazil se pan domácí. Zahlédl totiž napravo v ulici branku, jejíž veřej mimo jiné zdobilo několik z kovu tepaných ptáků ve věncích. Branka uzavírala vchod do úzké, překlenuté uličky, vedoucí mezi dvěma domy k jinému velikému stavení za nimi – zkrátka, všechno nasvědčovalo tomu, že našel znenadání východiště své noční toulky.

„Příteli, nevíš, kam vede tahle branka?“ otázal se dychtivě.

„Tato branka?“ pravil Janek od Zvonu. „Jistě povšiml jsi sobě rozsáhlého průčelí domu před vchodem do této ulice. Toť bývalý dvůr krále Václava, zvaný U černého orla, jehož zadní část se rozkládá za všemi těmito domky po levici, podél celé ulice Hrnčířské, majíc sem postranní východ touto překlenutou uličkou a brankou.“

„A král Václav tady již nebydlí?“ ptal se pan Brouček nedočkavě.

„Což jsem ti již nepravil o jeho smrti?! Zemřel před rokem, náhle raněn mrtvicí, a nyní jest dům tento opuštěn. Asi před týdnem ubytovali jsme v něm část táborských pomocníků, ale nedávno vyvedl je Žižka z města na horu Vítkovu.“

„A teď je královský dům prázdný?“

„Zcela prázdný.“

Zpráva Domšíkova vzrušila nemálo pana domácího. Báječný poklad byl opět v jeho moci! Nikdo patrně pro náhlou smrt královu o tajné skrýši nezvěděl, neboť jinak by v těchto bouřlivých časech poklad jistě byl býval přestěhován na místo bezpečnější; ani táboři nevyslídili skryté bohatství. On jediný ví o něm a může snadno k němu vniknouti do prázdného domu. Může si alespoň nacpati plné kapsy nejdražších klenotů, a dá-li bůh, že se navrátí do století devatenáctého, bude mít alespoň z divokého husitského dobrodružství krásnou výslužku, leda by se ty klenoty proměnily v suché listí, – ale to se stává jen v báchorkách…

A konečně, kdyby mu bylo i souzeno, aby do smrti uvízl ve středověku, – ani zde není takové bohatství k zahození. ‚Pán peníz všady jest‘ – jak pravil Domšík – a každým způsobem bude příjemnější živiti se jen stříháním kuponů nežli nějakým řemeslem, třeba by to bylo koštérství vín.

Janek od Zvonu musel hosta pobídnouti, aby šel dále.

Kráčeli přes Starý uhelný trh, nynější Kozí náměstí, a pak ulicí od něho na sever vedoucí, jež končila po pravé straně zahradou velkolepého kláštera sv. Anežky. Domšík sdělil Broučkovi, že klarisky odtud v nynějších bouřích se přestěhovaly na Panenský Týnec, a vypočítával pražské kláštery, které od husitů dílem byly zbořeny, dílem zpustošeny, dílem po vypuzení nenáviděných mnichů k jiným účelům obráceny. Pan Brouček v duchu to boření a pustošení neschvaloval; ale pisatel těchto řádků právě vzpomíná, kterak klášter blahoslavené Anežky, převzácný ten klenot starého stavitelského umění, přetrvavší bouři husitskou, v časech „osvícených“ vandalsky byl zohaven a ve špinavé sklady hadrů proměněn, kterýžto osud potkal i jiné drahé památky domácí k hanbě doby, pyšnící se svou láskou k dědům a k umění.

Když naši chodci vyšli za klášterní zahradu na břeh vltavský, byl pan Brouček velice překvapen divadlem, které před ním se rozestíralo. Naproti za řekou zdvíhala se stráň letenská, pokrytá z větší části zbytky vinic, nedávno asi zpustošených. O nynější Mariánské baště a královském letohrádku Belvederu nebylo ani potuchy; všade po výšinách těchto táhly se jen vinice a zahrady až k hradu Pražskému, který vypadal zcela jinak než nyní. Pan domácí poznal sice Černou a Bílou věž, Daliborku, obě věže kostela sv. Jiří, ačkoli všechny ty věže buď střechou, buď jiným detailem od nynějších se lišily – zvláště mu napadla střecha Černé věže, třpytící se na slunci, jako by byla kryta zlatem —; ale věž sv. Víta věru těžko bylo poznati; bylať vyšší než nyní a neměla vrcholek baňatý, nýbrž vysokou, špičatou střechu šindelovou. Také kostel byl kryt šindelem a táhl se ještě na západ za věž, jako by byla Mockrova nová stavba již provedena nebo spíše jako by tam byl chrám sv. Víta přilepen na zbytek jiného kostela, neboť ta západní část jevila jiný sloh a měla také svou zvláštní věž. I královský zámek poskytoval obraz naprosto jiný a za hradem chyběl výrazný dům Schwarzenberský; zato byla nynější hradčanská čtvrt opevněna mohutnými hradbami jako pevnost.