Читать книгу: «Vláda Královen », страница 4
KAPITOLA OSMÁ
Darius šel pomalým krokem po bahnité cestě. Vedle něj kráčela Loti a oběma dělalo společnost napjaté ticho. Ani jeden neřekl od srážky s otrokářem a jeho vojáky jediné slovo. Dariova mysl vířila tisícem a jednou myšlenkou, ale všechny zůstávaly nevysloveny. Namísto toho ji jenom tiše doprovázel. Přál by si ovinout jí ruku kolem ramen a povědět jí, jak moc je šťastný, že je v pořádku a poděkovat, že ho zachránila při pokusu o její záchranu a že už nikdy nedopustí, aby je něco znovu rozdělilo. Přál si vidět, jak se její pohled naplní radostí a slyšet z jejích úst, jak moc si váží toho, že pro ni riskoval vlastní život – anebo alespoň, že jej zase ráda vidí.
Namísto toho však kráčeli v hlubokém a značně trapném tichu. Loti neříkala vůbec nic. Od okamžiku, kdy způsobil tu lavinu, už se na něj dokonce ani nepodívala. Dariovo srdce divoce tlouklo, ale nijak mu to nepomohlo při zjišťování, co si teď dívka asi myslí. Viděla jej používat zvláštní síly a viděla i tu lavinu. Tehdy se celá zhrozila a od té doby o něj ani nezavadila pohledem.
Darius si říkal, že důvodem bude nejspíše fakt, že používání magie bylo mezi jeho lidem tabu a jako takové bylo považováno za něco skutečně velmi hanebného. Možná se jej jednoduše bála. Anebo, a to by bylo nejhorší, jej prostě už nemilovala. Třeba si myslela, že je určitým způsobem obluda.
Dariovo srdce se lámalo na kousky, jak tak tiše pokračovali dál. Neustále to všechno převracel v hlavě. Právě riskoval vlastní život, aby zachránil dívku, která už o něj nadále nemá zájem. Za schopnost umět teď číst její myšlenky, by zaplatil cokoliv. Ale proč vůbec nic neříká? Není to tím, že je z toho všeho prostě v šoku?
Darius jí chtěl něco povědět. Stačilo by cokoliv, co by prolomilo ticho. Ale sám nevěděl, kde by vlastně měl začít. Myslel si, že ji zná, ale teď už si tím nebyl tak jistý. Zčásti se na ni i zlobil, kvůli tomu, že mu ani nepoděkovala, ale zároveň se také styděl, že její záchranu nakonec musel dokončit díky magii. Dobře věděl, co si jeho lidé myslí o používání kouzel. Ale byla to doopravdy tak strašná věc? I když to někomu mohlo zachránit život? Řekne to Loti ostatním? Pokud ano, bylo zcela jisté, že jej vesničané vyženou.
Kráčeli dál a dál, až už to Darius nemohl vydržet a začal mluvit.
„Jsem si jistý, že tvoje rodina bude ráda, že jsi bezpečně zpátky doma.“
Loti se, k jeho velkému zklamání, vůbec nechopila příležitosti na něj pohlédnout a namísto toho nadále jenom nepřítomně sledovala bahnitou cestu. Teprve po dlouhé chvíli zakroutila hlavou.
„Možná,“ odpověděla. „Ale myslím, že mnohem víc si budou dělat starosti. Celá naše vesnice se bude bát.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Darius, rád, že konečně vedou rozhovor.
„Zabils otrokáře. My jsme zabili otrokáře. Zanedlouho nás bude hledat polovina Impéria. Zničí celou vesnici. Pobijí naše lidi. Udělali jsme hroznou, sobeckou věc, chápeš?“
„Hroznou věc? Zachránil jsem ti život!“ vybuchl Darius.
Pokrčila rameny.
„Můj život nemá cenu životů všech ve vesnici.“
Darius soptil a nevěděl, co by jí měl dál povídat. Začínal si uvědomovat, že dívce, jako je Loti, bude těžké porozumět. Byla příliš oddaná otrocké doktríně, podle které žili její rodiče a vlastně většina vesnice.
„Takže mě teď nenávidíš,“ konstatoval. „Nenávidíš mě za to, že jsem tě zachránil.“
Ani se na něj nepodívala a místo toho jenom pokračovala v chůzi.
„Já jsem tě taky zachránila,“ odpověděla stroze. „Už jsi zapomněl?“
Darius zrudnul. Opravdu jí nerozuměl. Najednou byla tak namyšlená.
„Ale není pravda, že tě nenávidím,“ dodala. „Jenom jsem viděla, cos to tam provedl.“
Ta slova s ním otřásla. Znělo to jako výčitka. Nebylo to vůbec spravedlivé, obzvláště když jí tím zachránil život.
„A to je to vážně tak nechutné?“ zeptal se. „Ta síla, kterou jsem použil?“
Loti neodpověděla.
„Jsem, kdo jsem,“ pokračoval. „Narodil jsem se tak. Nikoho jsem se neprosil. Sám tomu pořádně ani nerozumím. Vůbec nedokážu ovládat, kdy se to objeví a kdy zase zmizí. Ani nevím, jestli to ještě někdy zase dokážu použít. Nechtěl jsem. Bylo to jako by…spíš ta síla použila mě.“
Loti nadále klopila zrak k cestě, neodpovídala, nepodívala se mu do očí a Dariovi už z toho všeho bylo nanic. Udělal chybu, že se vydal ji zachránit? Měl by se nakonec stydět za to, čím je?
„To bys radši zemřela, než abych použil…no to, co jsem použil?“ zeptal se.
Ani tentokrát se nedočkal odpovědi.
„S nikým o tom nikdy nemluv,“ řekla po dlouhé chvíli. „Nikomu nesmíme říct o tom, co se tam dnes stalo. Jinak nás oba vyženou.“
Pokračovali dál v chůzi a brzy se před nimi objevila jejich vesnice. Procházeli jejím středem, a jakmile je vesničané spatřili, vítali je radostným křikem.
Během několika málo chvil byla celá vesnice na nohou. Spousta lidí se hnala přivítat Loti a Daria zpátky. Byla mezi nimi i její matka, otec a dva bratři. Oba byli vysocí a pyšnili se širokými rameny. Daria si zkoumavě prohlíželi. Teprve kus za nimi přišel Lotinin třetí bratr. Ten byl o mnoho menší než první dva a silně kulhal na jednu nohu.
„Dceruško,“ řekla její matka a pospíchala k ní, aby ji objala.
Darius ustoupil trochu stranou a nebyl si jistý, jak se zachovat.
„Co se stalo?“ ptala se matka. „Myslela jsem, že tě imperiáni odvedli. Jak ses dokázala osvobodit?“
Vesničané ztichli a všichni se podívali na Daria. Ten přešlapoval z jedné nohy na druhou a nevěděl, co jim povědět. Měl to být okamžik plný radosti z opětovného shledání, okamžik, kdy se mu dostane velké slávy a kdy bude přivítán jako hrdina. Vždyť přece jako jediný ze všech měl dostatek kuráže se za Loti vydat.
Jenže namísto toho na něj čekaly jenom zkoumavé pohledy. Začínal se stydět. Loti se na něj významně podívala, aby snad nakonec jejich tajemství nevyzradil.
„Nic se nestalo, matko,“ řekla Loti. „Imperiáni si to rozmysleli. Nechali mě jít.“
„Nechali tě jít?“ opakovala žena nevěřícně.
Loti přikývla.
„Propustili mě daleko odsud. Ztratila jsem se potom v lesích a Darius mě našel. Odvedl mě zpátky domů.“
Vesničané si skeptickými pohledy prohlíželi chvíli Loti, potom zase Daria. Nezdálo se, že by té historce uvěřili.
„A co tohle?“ řekl se otec, nevybíravě ji uchopil za tvář a palcem přejel po tváři.
Měla tam velkou, tmavě modrou podlitinu.
„Upadla jsem,“ odpověděla. „Zakopla jsem o kořen. Ale jsem v pořádku.“
Pohledy se znovu obrátily k Dariovi. Náčelník vesnice Bokbu k němu přistoupil.
„Darie, je to pravda?“ zeptal se vážným hlasem. „Přivedl jsi ji v míru? Nezapletl ses přitom s nikým z Impéria?“
Darius přešlapoval na místě, srdce mu tlouklo jako zběsilé a snášel pohledy stovek vesničanů. Věděl, že když jim poví o té bitce, vypukne panika ze strachu z protiakce. A navíc by ani nedokázal nijak vysvětlit, jak se mu podařilo ty muže porazit, aniž by nevyzradil svoje magické tajemství. Stal by se z něj vyhnanec a stejně tak z Loti. Navíc by uvrhl na celou vesnici paniku.
Nechtěl ale ani lhát. Jenže co jiného mu teď zbývalo?
Takže namísto jakýchkoliv řečí, jenom slabě pokýval hlavou. Ať si to vyloží, jak chtějí.
Lidé se pomalu začali obracet zpátky k Loti a vypadalo to, že se jim ulevilo. Nakonec k ní jeden z bratrů přistoupil a vzal ji kolem ramen.
„Je v pořádku!“ provolal. „A to je jediné, na čem záleží!“
Lidé se radostně rozkřičeli a napětí definitivně povolilo. Loti byla zpátky se svou rodinou a všemi ostatními.
Darius všechno sledoval a nakonec se dokonce dočkal i pár uznalých poplácání po zádech. Loti mezitím v objetí rodiny odcházela do vesnice. Díval se za ní a doufal, že se k němu ještě alespoň jedinkrát otočí.
Ona však záhy zmizela v davu, aniž by mu věnovala jakoukoliv další pozornost.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Volusia seděla pyšně na svém pozlaceném trůnu, který byl usazen na pozlacené veslici, třpytící se na slunci, a plula po kanále napříč městem stejného jména. Ruce měla doširoka rozpažené ve vítězném gestu a užívala si obdiv a vítání vlastního lidu. Sešly se jich tu tisíce, lemovaly břehy kanálu a neustále oslavně vykřikovaly její jméno.
Na své cestě kanály, které tvořily hlavní dopravní tepny jejího města, se mohla rukama téměř dotýkat svých poddaných, kteří v jednom kuse skandovali a vyhazovali do vzduchu natrhané papírky, obarvené do pestrých odstínů. Bylo to, jako kdyby se duha proměnila v déšť a ten se teď sypal na její počest. Bylo to největší možné vyjádření respektu. Vítali ji jako navracející se hrdinku.
„Ať žije Volusia! Ať žije Volusia!“ ozývalo se skandování ze všech stran, zatímco její veslice si razila cestu kanálem hlouběji a hlouběji do toho skvělého města se střechami vykládanými zlatem.
Pohodlně se usadila na trůně a užívala si ten pohled. Ještě stále byla bez sebe radostí, že zabila slavného Romula, nejvyššího vládce Impéria a dokonce poslala k čertu i veškerý jeho vojenský doprovod. Lidé ji teď milovali a její úspěchy považovali za své. Nikdy v životě si ještě nepřipadala silnější, než teď – naposledy to bylo možná v den, kdy zabila vlastní matku.
Prohlížela si svoje úžasné město a jeho dominantu – dva zlaté pilíře, vypínající se k obloze. Nekonečné řady krásných budov se táhly kam až oko dohlédlo a přesto, že byly většinou postaveny už jejími předky, zůstávaly i nadále v dokonalém stavu. Široké, čisté ulice se hemžily lidmi a na každém rohu stála vojenská patrola. V téměř dokonalých čtvercových blocích bylo město také protkáno sítí kanálů, umožňujících pohodlný a rychlý způsob přepravy. Přes ně se klenuly malé dřevěné mosty, přes které každou chvíli přejížděly pozlacené kočáry, tažené koňským spřežením a jejichž pasažéři byli většinou tak bohatí, že se odívali pouze do hedvábí a na každém prstě nosili alespoň jeden prsten. Ti všichni dnes provolávali její jméno. Její hvězda stoupala, o tom nebylo pochyb.
Slavnostní nálada byla ještě lepší, protože se tento den náhodou konal zároveň i festival jménem Den světel, kdy se lidé klaněli čtrnácti ochranným božstvům. Volusia, jakožto vládkyně města, byla samozřejmě tou osobou, kdo měl oslavy zahájit a právě proto se teď plavila vstříc dvěma ohromným pochodním, hořícím plamenem tak jasným, že samy připomínaly malá slunce. Byly připraveny zapálit Velkou fontánu.
Lidé její loď sledovali podél pobřeží. Věděla, že za ní půjdou celou cestu, až se konečně všichni dostanou do středu šesti městských okruhů, kde ona sama vystoupí z lodi a započne obřady. To bude začátek bujarých oslav, které se poté rozproudí všude po městě. Pro celé město i jeho obyvatele to byl velký svátek a čas modlit se ke čtrnácti ochranným bohům, o kterých se říkalo, že žijí kolem jejich města a střeží jeho čtrnáct bran proti všem nechtěným narušitelům. Její lid se k těmto božstvům modlil neustále, ale dnešního dne nabývalo vše ještě mnohem významnějšího rázu.
Tento rok budou však její lidé postaveni před překvapení, neboť Volusia přidala patnácté božstvo. Stalo se to vůbec poprvé v historii od založení města. Tím božstvem byla ona sama. Nechala uprostřed kruhů postavit vznešenou zlatou sochu sebe sama. Tento den bude prohlášen jako den Volusie a uctívání jejího božství. Jakmile ji její lid poprvé spatří, bude jim všem jasné, že Volusia je mnohem více než byla její matka, více než pouhá vládkyně a více než obyčejný člověk. Byla bohyní, která si zasluhuje být uctívána každý den. Budou se k ní modlit a klanět se před ní, stejně jako před ostatními bohy – anebo za to budou cedit krev.
Usmála se sama pro sebe. Veslice se blížila k městskému centru. Nemohla se dočkat, až uvidí jejich tváře a především až ji začnou uctívat stejně jako zbylých čtrnáct. Zatím nebudou vědět, že jednoho dne ty ostatní nechá zničit a jediné božstvo, které zůstane, bude to její.
Ohlédla se a spatřila zdánlivě nekonečný průvod menších veslic, který ji následoval. Byly naložené býky, kozami i berany, které se stanou obětinami pro bohy. A největší a nejkrásnější zvíře zabije před svou vlastní sochou.
Její loď konečně dorazila do hlavního kanálu, vedoucího k sedmi kruhům, z nichž každý byl širší než ten předchozí a uvnitř nich, vodou oddělená od zbytku města, byla velká pozlacená náměstí. Pomalu proplouvali kruhy, blížili se do středu a míjeli sochy čtrnácti bohů. Její srdce tlouklo vzrušením. Každý z bohů se nad nimi tyčil jako kolos a zářil na slunci zlatem. Žádný z nich nebyl nižší než deset metrů. Uprostřed toho všeho bylo další náměstí, jež bylo odjakživa prázdné, aby se na něm mohly konat oběti a všemožná náboženská shromáždění a rituály. Teď však v jeho středu stál zlatý piedestal a na něm dvacet metrů vysoká socha, překrytá ohromnou plachtou z bílého hedvábí. Volusia se usmála. Zatím byla jediná, kdo věděl, co je pod plachtou ukryto.
Nadešel čas vystoupit. Zástup služebníků se mohl přetrhnout, aby jí pomohl dolů na nejvnitřnější kruhové náměstí. Záhy připlula další loď, ze které byl vyložen ten největší býk, jakého kdy spatřila. Bylo zapotřebí dvanácti mužů, aby jej udrželi na uzdě. Každý z nich svíral v rukou pevně lano a s vypětím všech sil tu obludu postrkoval potřebným směrem. Tento býk byl zvláštní. Byl dovezen z nížin a byl mnohem větší než obyčejný skot. Měl sytě rudou srst a na končetinách mu hrály mohutné svaly. Také byl pořádně rozzuřený. Všemožně se vzpíral, ale mužů na něj bylo hodně a nebyli to žádní slaboši, a tak jej přece jenom dokázali bezpečně dovést k oltáři před její sochou.
Volusia uslyšela typický zvuk tasené čepele. Otočila se a spatřila Aksana, svého osobního zabijáka, který stál přímo za ní a v obou rukou třímal ceremoniální meč. Byl to ten nejvěrnější muž, kterého kdy poznala. Bez mrknutí oka by zabil kohokoliv, na koho by jenom lehce poukázala malíčkem. Zabíjení a týrání si navíc užíval a právě proto jej měla Volusia tak ráda. Mnohokrát si vysloužil její respekt. Byl jedním z velmi mála lidí, kterým bylo dovoleno, aby byli neustále po jejím boku.
Teď se na ni Aksan díval svým zvláštním pohledem hada s poďobanou tváří a čelem, ze kterého vystupovaly malé rohy.
Volusia od něj meč přijala. Byla to dlouhá ceremoniální zbraň s čepelí dlouhou půl druhého metru. Pevně jej uchopila oběma rukama. Když se potom otočila k zástupům přihlížejících, zvedla meč vysoko nad hlavu a ťala po býkově šíji, všichni napjatě ztichli.
Čepel byla tak ostrá a tenká, že hladce pronikla býčí kůží a pokračovala dál. Volusia pocítila vzrušení, když její tvář pokropila sprška horké krve. Ta najednou byla úplně všude a pokropila jí tělo i nohy. Bezhlavý býk se zapotácel a záhy padl u nohou její stále ještě zahalené sochy. Krev postříkala i spodní část bílého hedvábí. Lidé radostně jásali.
„Skvělé znamení, má paní,“ naklonil se k ní Aksan.
Započaly ceremonie. Všude kolem ní zněly trumpety, zatímco stovky zvířat byly vyháněny z lodí a hned vzápětí pobíjeny kněžími. Bude to dlouhý den plný zabíjení, orgií a pojídání obrovského množství jídla i pití - potom znovu příštího dne a pak ještě jednou. Volusia se k tomu všemu samozřejmě připojí. Zabere si nějaké muže a víno jenom pro sebe a potom jim podřízne krky jako obětem pro bohy. Už se těšila na den plný sadismu a brutality.
Ale nejdřív musela ještě něco udělat.
Dav se ztišil, když Volusia vystoupila na piedestal své vlastní sochy, otočila se a podívala se na lidi. Na druhé straně vystoupal nahoru Koolian, další z blízkých poradců. Byl to čaroděj oblečený do černého pláště s kápí, zpod které zářily dvě žlutozelené oči, a sem tam se dala zahlédnout zvrásněná tvář. Právě tato osoba výrazně napomohla v zosnování vraždy Volusiiny matky a byl to právě Koolianův nápad postavit sochu patnáctého božstva.
Lidé na ni beze slova zírali. Úmyslně vyčkávala a prodlužovala celé představení.
„Ctihodní občané Volusie!“ zahřměl potom její hlas. „Představuji vám sochu vašeho nejnovějšího a nejvyššího božstva!“
Radostně potom trhla za plachtu a ta se hřmotně potácela k zemi. Dav zalapal po dechu.
„Vaše nová bohyně a patnácté božstvo, bohyně Volusia!“ zahřměl Koolian.
Dav udiveně zašuměl a prohlížel si obrovskou impozantní sochu. Zářila na slunci, byla dvakrát tak velká jak ostatní a byla její dokonalou podobiznou. Teď trochu nervózně čekala, jak nakonec lidé zareagují. Už to bylo několik staletí od chvíle, kdy někdo přidal nového boha a ona si stále ještě nebyla zcela jistá, zda pro tak ambiciózní podnik má v davu náležitou podporu. Nestačilo pouze, že ji milují. Potřebovala, aby ji začali skutečně uctívat.
Ke své naprosté spokojenosti však sledovala, jak dav jako jeden muž padl na kolena a začal se směrem k soše klanět. Znovu a znovu.
„Volusia, Volusia,“ recitovali nábožně mezi úklonami. „Volusia, Volusia.“
Volusia rozpažila triumfálně ruce a užívala si okamžik. Právě se jí dostávalo tolik přízně, že by to jistě uspokojilo jakéhokoliv člověka, vládce a dokonce i boha.
Ale pro ni stále ještě nebylo dost.
*
Volusia procházela obrovskou vstupní branou do svého hradu. Její mramorové sloupy byly desítky metrů vysoké a haly, do kterých vzápětí vstoupila, byly lemovány vnitřními zahradami. A také strážemi. Volusijští vojáci, rovní jako svíčky, každý třímající zlatem zdobené kopí byli doslova všudypřítomní. Procházela halami pomalu a zlaté podpatky jejích bot přitom zvonily o leštěnou mramorovou podlahu. Vedle ní kráčeli její čaroděj Koolian a zabiják Aksan. O několik kroků za nimi potom vrchní velitel její armády Soku.
„Má paní, mohu s tebou jenom na vteřinku mluvit?“ řekl Soku. Snažil se s ní promluvit celý den, ale ona jej ignorovala. Jeho obavy a neustálá opatrnost ji k smrti nudily. Ona byla královnou svého času a sama se rozhodne, až přijde vhodný moment jej vyslechnout.
I teď pokračovala v chůzi, dokud nedošla ke vchodu do další skvostné místnosti. Tato byla zdobena dlouhými řadami smaragdů. Vojáci se mohli přetrhnout ochotou, aby jí mohli otevřít dveře.
Když vstoupila, všechen ten zpěv a ostatní zvuky probíhajících obřadů konečně polevily. Měla za sebou dlouhý den plný obětin, pití, jídla i všemožných dalších radostí a teď toužila už jenom po troše soukromí a odpočinku. Nabere nové síly a potom znovu vyrazí ven.
Vstoupila do svých soukromých komnat. Panovalo tu přítmí, narušované jenom minimálním počtem pochodní. Ze všeho nejvíce místnost osvětloval zelený sloupec světla, táhnoucí se k podlaze od neuvěřitelně vysoko položeného stropu. Směřoval do středu místnosti, kde stál podstavec a na něm skvostná zbraň.
Smaragdové kopí.
Pomalu a opatrně se k němu přiblížila. Stálo na svém místě bez hnutí a už po staletí ukazovalo svou špičkou kolmo vzhůru. Smaragdy vykládaná násada i hrot, vytesaný z jednoho kusu obrovského stejného kamene, se blyštěly ve světle, ukazovaly nahoru k nebesům a vzývaly bohy. Pro její lid to byl odjakživa svatý předmět, který podle tradice držel celé město pohromadě. Volusia teď v úžasu stála před ním a prohlížela si jiskřičky, které kolem zbraně neustále poletovaly.
„Má paní,“ řekl Soku tiše, ale jeho hlas se tu přesto rozlehl. „Mohu s tebou mluvit?“
Volusia dlouhou dobu mlčky stála a zády k němu si prohlížela kopí. Obdivovala řemeslnou zručnost jeho tvůrce. I když zbraň vídala každičký den, kdy byla doma, stejně ji pořád fascinovala. Nakonec usoudila, že konečně nadešel čas si jej poslechnout.
„Mluv tedy,“ řekla.
„Má paní,“ začal, „zabila jsi vládce Impéria. Jistě se to již rozneslo. Jejich armády už určitě pochodují sem. Budou obrovské. Mnohem větší než jakým jsme schopni se ubránit. Musíme se připravit. Jaký je tvůj plán?“
„Plán?“ zeptala se Volusia otráveně, aniž by se na něj podívala.
„Jak chceš vyjednat mír?“ upřesnil. „Za jakých podmínek se chceš vzdát?“
Teprve teď na něj pohlédla a byl to pohled plný ledu.
„Žádný mír nebude,“ odpověděla. „Až do chvíle, kdy já přijmu jejich kapitulaci a slib věrnosti Volusii.“
Vyděšeně na ni pohlédl.
„Ale, má paní, vždyť nás početně převyšují sto ku jedné,“ namítl. „Nedokážeme se ubránit takovému množství.“
Otočila se zpátky ke kopí a přistoupila blíže.
„Má paní,“ nenechal se odradit. „Dosáhla jsi významného úspěchu ziskem trůnu tvé matky. Ona nebyla lidmi milována, ale ty jsi. Dokonce tě teď uctívají jako bohyni. Nikdo se neodváží s tebou mluvit zcela otevřeně, ale já to teď udělám. Jsi obklopená lidmi, kteří ti říkají to, co si přeješ slyšet. Lidmi, kteří se tě bojí. Ale já bych ti měl povědět pravdu o situaci, ve které se teď nacházíme. Impérium nás obklíčí a potom rozdrtí. Z nás ani z našeho města nezůstane vůbec nic. Musíš okamžitě něco udělat. Musíme jednat o míru a zaplatit cokoliv, co budou požadovat. Dokud je na to ještě čas.“
Volusia se usmála a nadále si pozorně prohlížela legendární zbraň.
„Víš, co se říkalo o mé matce?“ zeptala se.
Soku se na ni nejprve nechápavě podíval a potom zakroutil hlavou.
„Říkalo se, že byla Vyvolenou. Říkalo se, že nikdy nebude nikým poražena. Říkalo se, že nikdy nezemře. A víš proč? Protože nikdo nedokázal tohle kopí uzvednout po dlouhá staletí, ale ona jednoduše přistoupila sem na tohle místo a zvedla jej jednou rukou. Potom jej použila k usmrcení vlastního otce, čímž se zmocnila trůnu.“
Otočila se k němu. Její oči zářily nadšením.
„Říká se, že kopí lze vládnout pouze jednou a dokáže to pouze Vyvolený. Říkali, že moje matka bude žít tisíc století a nikdo jiný už nikdy na Volusijský trůn neusedne. A víš, co se stalo potom? Já sama jsem to kopí vzala a zabila ji s ním.“
Zhluboka se nadechla.
„Co z toho vyplývá, lorde veliteli?“
Díval se na ni a nechápavě kroutil hlavou.
„Můžeme žít v legendách ostatních lidí,“ pokračovala Volusia, „anebo si můžeme vytvořit naše vlastní.“
Přistoupila k němu blíže a její tvář se zkroutila hněvem.
„Až rozdrtím celé Impérium,“ zavrčela, „až každý člověk na tomhle světě přede mnou ohne kolena, až nezbude žádná žijící osoba, která nebude znát, křičet a skandovat moje jméno, teprve potom uvidíš, že já jsem jediná a opravdová vládkyně - a jediná a opravdová bohyně. Já jsem Vyvolenou. A zvolila jsem se sama!“
Бесплатный фрагмент закончился.
