Читать книгу: «Vláda Královen », страница 3

KAPITOLA ŠESTÁ

Darius běžel po bahnité cestě ze své vesnice a sledoval stopy vedoucí k Volusii. Byl odhodlán za každou cenu zachránit Loti a zabít muže, kteří se jí zmocnili. V ruce svíral meč - opravdový meč, vykovaný z opravdové oceli. Bylo to vůbec poprvé, kdy se takové zbraně dotknul. Věděl, že jenom za to bude on i celá jeho vesnice popravena. Ocel byla tabu a dokonce i jeho otec a děd se báli vlastnit byť jenom malý nožík. Darius dobře věděl, že překročil čáru, za kterou už se nebude moci vrátit zpátky.

Ale už mu na tom nezáleželo. V jeho životě už bylo jednoduše příliš mnoho nespravedlnosti. Pohár přetekl. Teď, když byla Loti pryč, nezajímalo jej už nic jiného, než jak ji dostat zpátky. Vlastně ani neměl příležitost ji pořádně poznat, ale přesto měl teď pocit, že pro něj znamená všechno. Dokázal přijmout fakt, že byl zotročen on sám, ale že se to má stát i jí, to bylo jednoduše nepřijatelné. Nemohl ji nechat odvést a zároveň sám sebe nadále považovat za muže. Byl sice ještě chlapec, ale přesto měl nejvyšší čas se přestat chovat jako dítě. Uvědomil si, že jsou to právě rozhodnutí jako toto, které člověka činily dospělým.

Běžel sám po blátivé cestě, pot jej štípal v očích, těžce dýchal, ale přesto v tom okamžiku cítil dostatek odhodlání postavit se celé armádě. Neměl na výběr. Musel Loti najít a přivést ji zpátky, anebo při tom pokusu přijít o život. Uvědomoval si, že pokud selže – anebo vlastně i pokud se mu to podaří – přinese to nakonec imperiální mstu na celou jeho rodinu i vesnici. Kdyby právě na tohle přestal myslet, možná by ztratil i odvahu pokračovat dál a otočil by se k domovu.

Jenže namísto toho byl hnán dál něčím větším, než byl jeho vlastní pud sebezáchovy, ba dokonce i větším, než strach o bezpečí vlastní rodiny a známých. Hnala jej touha po spravedlnosti. Po svobodě. Touha setřást ze sebe jho svých otrokářů a okusit volnost, i kdyby to mělo trvat jenom chvilku. Dokonce by mu stačilo, kdyby to ani nezískal sám pro sebe, ale alespoň pro Loti.

Jeho hybatelem tedy byla vášeň a ne rozumová úvaha. Někde tam venku unášeli jeho lásku a on sám přitom už z imperiálních rukou vytrpěl příliš. Ať už budou následky jeho činu jakékoliv, bylo mu to jedno. Musel ukázat, že v jeho lidu existuje jeden muž, i kdyby měl být nakonec opravdu jenom jeden, a dokonce i kdyby to byl jenom pouhý chlapec, který si takové zacházení už nehodlá nechat líbit.

Běžel po cestě dál a dál napříč známou krajinou směrem k hranici hlavního Volusijského teritoria. Uvědomoval si, že pouhý fakt, že by ho našli takhle blízko Volusie, by znamenal rozsudek smrti. Přidal do kroku. Jejich stopy byly blízko u sebe a to mohlo znamenat jedině to, že postupují pomalu. Pokud bude dostatečně rychlý, má naději je chytit.

Oběhl kopec a najednou v dálce spatřil to, co hledal. Pouhých dvě stě metrů před ním stála Loti, na krku měla připevněný kovový obojek, ke kterému byl přikován dlouhý řetěz, který se táhl dobrých pět metrů k sedlu zerty, na které jel její únosce. Byl k ní otočen zády a zaměstnán nicneděláním v sedle. Po obou stranách řetězu kráčeli dva muži z imperiální stráže, oblečení v černo zlaté zbroji, třpytící se na slunci. Byli dvakrát tak velcí jako Darius a měli k dispozici ty nejlepší zbraně. Darius věděl, že by bylo potřeba pořádného davu otroků, aby dokázali ty muže zneškodnit.

Jenže teď se nemohl ohlížet na strach. Všechno, co měl, bylo odhodlání a spravedlivý hněv. Věděl, že bude muset najít nějaký způsob, aby ty dvě věci stačily.

Běžel dál a rychle se blížil k nic nečekající družině. Během chvilky byl u Loti, napřáhl se mečem a vší silou sekl do řetězu, který ji spokojoval se zertou. Loti se na něj překvapeně a zároveň polekaně podívala.

Vykřikla a uskočila stranou. Náraz oceli o kovový řetěz zařinčel. Loti byla najednou volná, kolem krku měla stále svůj obojek, ale notně zkrácený řetěz už teď ani nedosahoval k zemi.

Darius se podíval kupředu a setkal se s překvapeným pohledem otrokáře, shlížejícím na něj vyjeveně ze hřbetu zerty. Vojáci, kráčející po stranách, se rovněž zarazili a všichni teď hleděli na Daria jako na zjevení.

Chlapec přešlapoval na místě a jeho ruce se třásly, jak držel svůj meč před tělem. Byl odhodlaný nedat najevo žádnou slabost a ochránit Loti za každou cenu.

„Vám nepatří,“ vykřikl třesoucím se hlasem. „Je to svobodná žena. My všichni jsme svobodní!“

Vojáci se podívali na otrokáře.

„Chlapče,“ oslovil Daria, „právě jsi udělal největší hloupost svého života.“

Potom pokynul oběma vojákům, kteří okamžitě tasili meče a vrhli se na Daria.

Ten se ani nepohnul, nadále svíral meč v třesoucích se rukou a cítil, že se na něj právě dívají všichni jeho předkové. Měl pocit, jako kdyby na něj z nebes shlíželi všichni otroci, kteří kdy byli zabiti a podporují ho. A také cítil ještě něco dalšího. Bylo to něco jako velká vlna tepla.

Cítil, jak jeho skrytá vnitřní síla začíná žadonit, aby byla povolána. Jenže on jí to nechtěl dovolit. Přál si s těmi vojáky bojovat tváří v tvář jako muž a využít všechno, co se naučil při cvičení se svými kamarády. Přál si zvítězit jako opravdový bojovník, bojovat opravdovými ocelovými zbraněmi a porazit je jenom silou vlastních svalů. Odjakživa byl rychlejší než ostatní chlapci. Jeho dřevěný meč vždy dokázal srážet k zemi i mnohem silnější a starší mladíky, než byl on sám. Teď se připravil na jejich útok.

„Loti!“ křikl na dívku, aniž by spustil zrak z nepřítele, „UTÍKEJ! Zpátky do vesnice!“

„NE!“ zakřičela.

Darius věděl, že něco musí udělat. Nemohl zůstat tam, kde stál a jenom čekat, až se na něj oboří. Musel je nějak překvapit, udělat něco, co nebudou čekat.

Vyrazil do útoku. Vybral si jednoho z vojáků a namířil si to přímo k němu. Potkali se uprostřed bahnité cesty. Darius přitom bojovně zařval, aby si dodal sil i odvahy. Voják sekl po jeho obličeji, ale chlapec ránu vlastním mečem vykryl. Ozvalo se ocelové zazvonění dvou srazivších se prvotřídních čepelí. Darius jej uslyšel vůbec poprvé v životě. Jeho meč byl těžší, než by si byl zprvu pomyslel a vojákova rána byla tak prudká, že se mu z toho okamžitě roztřásla ruka od zápěstí až k rameni. Takovou sílu nečekal.

Voják rychle změnil stranu a chtěl Daria zasáhnout z boku, ale ten se znovu dokázal otočit a úder zablokovat. Tohle vůbec nebylo jako trénink s kamarády. Měl pocit, že se pohybuje mnohem pomaleji než obvykle, protože meč byl hodně těžký. Bude chvíli trvat, než si na to zvykne. Přišlo mu, že ten voják se naopak pohybuje snad dvojnásobnou rychlostí jak on.

Přišla další rána, která jej téměř srazila k zemi. Uvědomil si, že toho muže neporazí, pokud nepovolá a pomoc i svoje další dovednosti.

Ustoupil do strany, sehnul se, aby se vyhnul dalšímu úderu namísto toho, aby jej blokoval vlastní zbraní a potom vyrazil loktem po vojákově krku. Nachytal jej na švestkách. Muž zakašlal, zavrávoral, chytil se za krk a nakonec se v bolesti předklonil. Darius napřáhl meč a hlavicí jílce udeřil muže do odkrytého krku, čímž jej poslal k zemi.

To už k němu ale konečně dorazil i ten druhý, který doposud nechával kolegu, aby situaci zvládl sám. Darius na poslední chvíli zvednutým mečem zablokoval mocnou ránu, která by mu rozštípla hlavu jako meloun. Voják se však ani na vteřinu nezastavil a pokračoval ve výpadech. Tlačil tím Daria zpátky a ten nakonec skončil na zemi.

Voják okamžitě přistál na něm. Darius měl pocit, že mu svou vahou snad rozmačká všechny žebra. Muž upustil vlastní meč a začal se po chlapci sápat holýma rukama. Pokoušel se mu vymáčknout oči.

Darius uchopil jeho zápěstí a roztřesenýma rukama se jej snažil držet od svého obličeje dál, ale rychle prohrával. Musel okamžitě něco vymyslet.

Zvedl koleno a prudce škubnul tělem do strany. Podařilo se mu naklonit muže do boku. Ve stejnou chvíli sáhl k vojákovu opasku, ze kterého vytáhl dlouhou dýku, kterou mu ihned vrazil hluboko do těla.

Muž vykřikl a pokračoval v započatém pohybu do strany. Darius se ocitl na něm a mohl se dívat, jak muž přímo před jeho očima umírá. Ztuhl šokem. Bylo to poprvé, co někoho zabil. Zvláštní pocit. Cítil radost z vítězství a smutek zároveň.

Vtom za sebou uslyšel výkřik. Okamžitě se zase probral ze zamyšlení. Voják, kterého před chvílí srazil k zemi, se nyní škrábal zpátky na nohy a rozehnal se po Dariovi. Mocně po něm sekl mečem.

Darius počkal do poslední vteřinky a potom se mrštně uhnul do strany. Voják se zapotácel kolem něj.

To chlapci poskytlo několik drahocenných okamžiků, aby vytrhl dýku z hrudi zabitého vojáka a připravil se. Jakmile se voják otočil, aby znovu zaútočil, chlapec dýkou vrhl.

Několikrát se otočila ve vzduchu a potom se v perfektním zásahu zabodla do srdce druhého muže. Jeho zbrojí projela jako máslem. Elitní imperiální ocel použita v boji proti imperiánům samotným. Darius si pomyslel, že možná neměli vyrábět až tak ostré zbraně.

Voják padl s vykulenýma očima na kolena a potom se zhroutil do strany.

Vtom se za Dariem ozval další výkřik. Chlapec se otočil a spatřil, jak otrokář sesedá ze své zerty. Mračil se na něj jako noc a hned vzápětí rovněž tasil svůj meč.

„Budu tě muset zabít sám,“ řekl. „Ale neudělám to rychle, jako to chtěli tihle dva. Budu tě mučit, stejně jako tvoji rodinu a celou vesnici!“

Vyrazil proti Dariovi.

Tento imperiální otrokář byl očividně zkušenějším bojovníkem než předchozí dva. Byl vyšší, silnější a jeho zbroj také působila okázaleji. Byl to vlastně ten nejstrašlivější protivník, se kterým se Darius kdy setkal. Uvnitř se roztřásl strachy, ale vší silou vůle se přinutil nic z toho navenek neukázat. Namísto toho byl odhodlán rvát se s ním navzdory strachu a fyzické převaze. Říkal si, že je to přece také jenom člověk. A všichni lidé mohou padnout.

Všichni mohou padnout.

Když se na něj otrokář obořil svou ohromnou obouruční zbraní, Darius pozvedl meč a ránu zablokoval. Muž ale okamžitě udeřil znovu.

Údery se opakovaly zleva i zprava a Darius se celou dobu jen a pouze bránil. Ocel zvonila o ocel, ohlušovala jeho neuvyklé smysly a spršky jisker létaly na všechny strany. Muž jej neustále nutil ustupovat a Darius měl dostatek času a sil jen a pouze na unikání smrtelné ráně. Ten muž byl neskutečně silný a rychlý. Na protiútok zatím nebylo ani pomyšlení.

A potom byl najednou v jednom bloku příliš pomalý a otrokář pronikl jeho obranou. Darius vykřikl, když jej čepel mužova meče řízla do ruky. Byla to mělká rána, ale bolela jako čert a chlapcova paže se okamžitě zalila krví. Bylo to jeho vůbec první válečné zranění a dokonale jej vystrašilo. Podíval se na zraněnou paži.

To byla další chyba. Otrokář jeho zaváhání bleskurychle využil a vrazil mu drtivou facku okovanou rukavicí. Darius byl jako věchýtek poslán o několik metrů dozadu a měl co dělat, aby se udržel na nohou a nezřítil se do bláta. V duchu přitom sám sebe vyplísnil a přikázal si, že už nikdy nesmí uprostřed boje ohledávat vlastní zranění a namísto toho neustále pokračovat dál.

Olízl si krev z rozbitého rtu a rozzuřil se. Otrokář znovu zaútočil. Byl velký a silný, ale Darius se tentokrát nenechal rozhodit bolestí, rozlévající se mu po celé tváři, rtech i za krkem. První skutečné bitevní oťukávání již měl za sebou a teď si uvědomil, že, ačkoliv byly ty rány silnější, než na jaké byl zvyklý, zas tak hrozné také nebyly. Stále přece ještě stál na nohou, dýchal a žil.

To znamenalo, že je stále ještě schopen bojovat dál. Může přijmout další rány a pokračovat v boji. Dokonce ani být zraněn nebylo tak hrozné, jak se obával. Možná, že je v tomto souboji tím menším, méně zkušeným, ale přesto jeho dovednost se zbraní nebyla horší než umění boje těchto mužů. Uvědomil si, že i on může být opravdu nebezpečný.

Z hrdla se mu vydral výkřik a on se vrhnul kupředu a do útoku. Bylo na čase se vrhnout do bitvy namísto vyhýbání se jí. Už se nebál, že bude raněn. Zvedl meč nad hlavu a s řevem sekl po otrokáři. Muž jeho ránu zablokoval, ale Darius se nenechal odradit a sekal znovu, znovu a ještě jednou. Najednou to byl on, kdo, navzdory váhové i silové nevýhodě tlačil otrokáře do ústupu.

Darius bojoval o holý život, bojoval také za Loti a všechny své lidi i kamarády ve vesnici. Sekal doprava i doleva stále větší rychlostí. Ocelová čepel už mu najednou nepřipadala těžší než je dobře ohmataný dřevěný meč. Po chvíli konečně našel díru v obraně. Otrokář zařval jako býk, když jej Darius seknul do boku.

Sáhl si na zraněné místo a přitom věnoval Dariovi překvapený pohled, který byl však mnohem více plný vzteku.

Zařval jako zraněné zvíře a znovu se vrhnul do útoku. Zahodil u toho však svůj meč a namísto toho sevřel Daria do medvědího objetí. Chlapec se okamžitě ocitl ve vzduchu, a když jej otrokář zmáčkl, rovněž upustil svůj meč. Všechno se to stalo hrozně rychle a byl to tak nečekaný tah, že s tím Darius nestačil nic udělat. Čekal, že tenhle bojovník bude v boji používat meč a ne holé ruce.

Zoufale kopal nohama, hekal a měl pocit, že bude každou chvíli zcela jistě rozdrcena každá kůstka v jeho těle. Nakonec se rozeřval bolestí.

Muž jej stisknul ještě silněji a Darius si byl v té chvíli jistý, že je souboj u konce a jeho život též. Muž potom navíc zaklonil hlavou a čelem jej udeřil doprostřed obličeje.

Jeho tvář explodovala ve strašlivé bolesti a do očí, nosu i pusy se mu nahrnula krev a oslepila jej. Ani tento pohyb nečekal a nestačil udělat nic, aby mu mohl zabránit nebo alespoň zmírnit jeho následky. Byl si jistý, že bude zakrátko po něm.

Tu najednou zachrastily řetězy a otrokář překvapeně vykulil oči. Jeho sevření znatelně povolilo. Darius lapal po dechu a nechápal, co se to stalo. Teprve potom si všiml Loti, která se jednou nohou opírala o spodní část otrokářových zad a věšela se plnou vahou svého těla na řetěz, omotaný kolem mužova krku.

Záhy byl Darius zcela propuštěn. Zapotácel se o pár kroků zpět. Lapal po dechu a viděl, že i otrokář ustupuje, ve snaze zmírnit tlak řetězu. Potom se mu podařilo sáhnout za sebe, pevně Loti uchopit a nakonec ji přehodit přes rameno. Dívka proletěla prostorem a s výkřikem dopadla do bahna na záda.

Otrokář nemeškal ani vteřinu, nakročil kupředu a napřáhl se pravou nohou, jako by jí chtěl šlápnout okovanou botou do obličeje. Darius od něj byl vzdálen dobré tři metry. Příliš daleko, než aby jí mohl přijít na pomoc ještě včas.

„NE!“ zařval.

Rychle sebral ze země svůj meč a bez dalšího přemýšlení, a vlastně i míření, jím mrštil po otrokáři jako kopím.

Meč se ve vzduchu neotáčel. Namísto toho jako střela proletěl kratičkou vzdálenost a nakonec čepelí pronikl do mužovy zbroje a zabodl se hluboko pod ni.

Otrokář znovu vykulil oči a potom se najednou zhroutil na kolena a tváří napřed do bláta.

Loti se rychle vyhoupla na nohy, zatímco Darius pospíchal k ní. Měl takovou radost, že je v pořádku a že mu přispěchala na pomoc, že ji objal.

Vtom najednou ticho prořízlo hvízdnutí. Darius se otočil a spatřil, že se otrokář zvládnul ještě maličko nadzvednout a zahvízdat pusou. Teď to udělal ještě jednou, než definitivně padl mrtev.

Ozval se řev tak strašlivý, že se až země zatřásla.

Darius se zachvěl strachy. Otrokářova zerta se otočila a rozběhla se přímo na ně. V běhu sklonila rohy a podle pěny u huby bylo vidět, že je strašlivě rozzuřená. Vyměnili si rychlé pohledy. Ani jeden netušil, kam před tím monstrem mají utéct. Bylo jasné, že během chvilky bude po nich.

Darius se rychle rozhlédl kolem. O něco dál vlevo spatřil ostře se zvedající skalnatý svah hory, doslova obsypaný balvany všemožných velikostí. Zvedl jednu ruku a dlaní ji namířil na to místo, zatímco druhou v ochranném gestu za vlastním tělem schoval Loti. Nechtěl povolávat svoje síly, ale teď už neměl na výběr, pokud chtěl, aby z toho vyvázli živí.

Okamžitě pocítil obrovský příval energie, kterou zatím ani nedokázal pořádně ovládat. Z dlaně mu najednou vystřelila světelná koule a zabořila se to svahu. V prvním okamžiku se nedělo nic, ale potom se najednou ozvalo slabé dunění a neustále sílilo. Po chvíli se začaly ze svých míst uvolňovat balvany a padat dolů k cestě.

Během zlomku vteřiny byla cesta zavalena lavinou. Kameny rozdrtily zertu a zastavily se jenom kousíček předtím, než by stejný osud potkal i Daria a Loti. Zvednuvší se obrovský oblak prachu se rozplynul až chvíli poté, co konečně ustalo dunění posledních dopadajících kamenů.

Darius stál na bahnité cestě, sluneční paprsky všude kolem něj vytvářely obrazce ve zvířeném prachu, a jenom stěží chápal, co to právě udělal. Podíval se na Loti. Její obličej byl zkřivený hrůzou. Věděl, že se teď všechno změní. Právě odhalil svoje tajemství a to už nikdy nebude moct vzít zpátky.