Читать книгу: «Píseň pro Sirotky », страница 3
KAPITOLA ČTVRTÁ
Sebastian pokračoval v cestě a nepochyboval, že za své činy bude muset nést následky. Jen tak odjet pryč? Protivit se matčiným rozkazům? Vyhýbat se svatbě, kterou pro něj naplánovala? Pokud by šlo o nižšího šlechtice, znamenalo by to pro něj okamžité vydědění. V případě syna královské vdovy se to téměř rovnalo zradě.
„Tak zlé to nebude,“ ujišťoval se a poháněl koně kupředu. „A i kdyby ano, Sophia za to stojí.“
Věděl, čeho se vzdává tím, že vyrazil pryč z paláce. Pokud ji najde a vezme si ji, nebudou se moct vrátit do Ashtonu, zabydlet se v paláci a doufat, že budou všichni spokojení. Pokud se budou chtít vrátit, budou si na ně všichni ukazovat a upadnou v královskou nemilost.
„Je mi to jedno,“ řekl Sebastian svému koni. Tím, že se bál královské nemilosti se dostal do téhle situace. Zavrhl Sophii, protože se bál, co si o ní budou lidé myslet. Dokonce ani nečekal na to, až se někdo ozve, předešel je, protože věděl, co by následovalo.
Bylo to slabošské, zbabělé gesto. Teď se ho chystal vzít zpět, tedy pokud to bude možné.
Klidně by Sophii vyměnil za tucet šlechticů, se kterými vyrůstal. Za stovku šlechticů. Nezáleželo mu na tom, jestli má vytetované znamení Maskované bohyně. Byla to jediná žena, kterou si Sebastian chtěl vzít.
Rozhodně si nechtěl vzít Milady d’Angelicu. Byla ztělesněním všeho špatného u dvora: marnivosti, povrchnosti, manipulace. Soustředila se na vlastní bohatství a úspěch a o nikoho jiného se nestarala. Nezáleželo na tom, že byla krásná a ze správné rodiny. Že byla chytrá a pomohla by upevnit královskou moc v zemi. Nebyla to žena, po které Sebastian toužil.
„Odešel jsem od ní dost rychle,“ řekl Sebastian. Zamyslel se, co by si asi kdo řekl, kdyby ho viděl, jak se baví se svým koněm. Pravdou teď ale bylo, že mu už nezáleželo na tom, co si lidé myslí. A navíc mu kůň naslouchal lépe než většina lidí, se kterými se v paláci setkal.
Věděl, jak to tam funguje. Angelica se ho nesnažila přímo podvést. Prostě se snažila podat to, co se mu nelíbilo, pokud možno příjemnou formou. Z pohledu ostatních šlechticů vlastně pro ty dva nebyl nikdo jiný, koho by si mohli vzít. Ostatní to dokonce mohli považovat za šťastný tah.
Sebastian už takhle ale věci brát nechtěl.
„Nechci už být v pozici, kdy je mým jediným úkolem zůstat naživu, pro případ, že by Rupert zemřel,“ řekl svému koni. „Nechci být na místě, kde mám hodnotu jen jako plemenný hřebec, nebo jako něco, co se prodá výměnou za zvýšení vlivu v zemi.“
Z tohohle pohledu mu možná kůň rozuměl lépe než kterýkoli šlechtic. Copak se nejlepší koně neprodávali kvůli svému vlivu na chov? Copak si šlechtictvo neuchovávalo záznamy o všech koních a jejich pokrevních liniích jen proto, aby věděli, na kterém bude nejlepší cestovat přes celý ostrov a na kterém bude lepší vyrazit na lov? Cožpak raději nezabíjeli své hřebce jen proto, aby zabránili smíšení jejich pokrevních linií s těmi nesprávnými?
„Najdu ji a pak seženu kněze, aby nás oddal,“ řekl Sebastian. „Dokonce i kdyby nás kvůli tomu chtěla matka obvinit ze zrady, bude muset přesvědčit Šlechtickou radu.“
Prince by jen tak z rozmaru nezabili. Někteří z nich by se nejspíš po čase přiklonili na jeho stranu. A pokud by to nevyšlo, pořád by se se Sophií mohl ukrýt v horách na severu nebo uprchnout přes Ostrovodu. Případně se uchýlit do zemí, kde měl být Sebastian vévodou. Najdou způsob, jak vše vyřešit.
„Hlavně ji ale musím najít,“ řekl Sebastian, když ho kůň vynesl z města do otevřené krajiny.
Byl si v podstatě jistý, že se mu podaří ji dostihnout, i když měla poměrně velký náskok. Potkával lidi, kteří viděli, co se stalo, když prchala z paláce. Ptal se strážných na to, co hlásili do paláce a poslouchal příběhy měšťanů. Většina z nich si nebyla jistá, co mu můžou říct, ale nakonec se mu podařilo zjistit dost informací, aby věděl přibližný směr, kterým se Sophia vydala.
Podle toho, co se dozvěděl, cestovala na voze, což znamenalo, že bude cestovat rychleji než pěšky, ale ani zdaleka ne tak rychle, jako Sebastian na koni. Najde způsob, jak ji dostihnout, i kdyby to znamenalo, že bude muset cestovat bez zastávky. Možná, že to byla část trestu za to, že ji nechal odejít.
Poháněl koně kupředu, až dorazil na rozcestí. Tam zpomalil a přemýšlel, kterým směrem se vydat.
U ukazatele směru tam spal muž se slamákem staženým přes oči. Vedle něj ležel alkoholem páchnoucí džbán. Zřejmě proto muž chrápal jako když pilou řeže. Sebastian ho zatím nechal spát a zadíval se na směrovky. Východní cesta by ho zavedla k pobřeží, ale Sebastian pochyboval, že by Sophia chtěla nastoupit na loď. Cesta na jih by ho zavedla zpět do Ashtonu, takže ta nepřipadala v úvahu.
Zbývala cesta vedoucí na sever a druhá na východ. Bez dalších informací neměl Sebastian tušení, kterou se vydat. Mohl zkusit hledat v prachu cesty stopy vozu, ale to by musel rozumět stopařskému umění a rozeznat stopy Sophiina vozu od stop stovek dalších vozů, které tu za několik dní projely.
Mohl se ještě ptát a doufat, že dostane správnou odpověď.
Špičkou boty lehce kopnul spícího muže do nohy. Když se muž s trhnutím probral, o krok ustoupil. Nebyl si totiž jistý, jak by tak silně opilý člověk mohl reagovat na jeho přítomnost.
„Cozakrachcež?“ vyhrkl opilec. Dokonce se mu podařilo i vstát, opíral se přitom o rozcestník, ale i tak se zdálo, že ho stojí nesmírné úsilí udržet se na nohou. „Co seš zač? Co chceš?“
Vzhledem k tomu, že se muž téměř neudržel na nohou, začal Sebastian pochybovat, jestli to byl dobrý nápad.
„Zdržuješ se tu často?“ zeptal se. Současně potřeboval, aby odpověď byla ano, ale doufal, že bude ne. Souhlas by totiž o mužově životě hodně vypovídal.
„Co tě to tak zajímá?“ štěkl opilec.
Sebastianovi začalo docházet, že se od něj nedozví to, co potřebuje. Dokonce i kdyby tu tenhle chlap trávil celé dny, Sebastian pochyboval, že by byl dost střízlivý na to, aby si někoho všiml.
„Na tom nesejde,“ odpověděl. „Hledám někoho, kdo tudy asi cestoval, ale ty mi asi nepomůžeš. Promiň, že jsem tě vzbudil.“
Obrátil se zpět ke koni.
„Počkej,“ vyhrkl muž. „Ty… ty seš Sebastian, že?“
Sebastian sebou při zvuku svého jména trhnul. Zachmuřeně se obrátil k muži.
„Odkud znáš mé jméno?“ zeptal se.
Muž na chvíli zaváhal. „Jaké jméno?“
„Mé jméno,“ řekl Sebastian. „Právě jsi mě oslovil jako Sebastiana.“
„Počkat, seš Sebastian?“
Sebastian se snažil zachovat klid. Tento muž na něj očividně čekal a Sebastiana nenapadalo moc možností, proč by to tak mělo být.
„Ano, to jsem,“ řekl. „A zajímalo by mě, proč tu na mě čekáš.“
„Já…“ Muž se na okamžik odmlčel a svraštil přitom obočí. „Měl jsem ti předat zprávu.“
„Zprávu?“ zeptal se Sebastian. Znělo to až příliš neskutečně na to, aby to byla pravda. Přesto začal doufat. „Od koho?“
„Byla tu jedna ženská,“ řekl opilec a rozdmýchal tak uhlíky Sebastianovy naděje do plného plamene.
„Jaká žena?“ zeptal se Sebastian.
Opilec se na něj nedíval. Zdálo se, že se chystá znovu usnout. Sebastian ho zachytil, napůl ho držel ve vzduchu, napůl jím zatřásl, aby se probral.
„Jaká žena?“ zopakoval.
„Tak něco… žena s vlasy jako oheň, na voze.“
„To je ona!“ vyhrkl Sebastian. Na okamžik ho naprosto ovládlo nadšení. „Bylo to před pár dny?“
Opilec se na chvíli zamyslel. „Nevím. Možná. Co je za den?“
Sebastian jeho otázku ignoroval. Musel zjistit, jakou zprávu mu Sophia nechala. „Ta žena… to byla Sophia. Kam jela? O jakou zprávu šlo?“
Znovu zatřásl opilcem, protože se zdálo, že zase usne. Sebastian si musel přiznat, že si na něm i trochu vybíjí vztek. Potřeboval vědět, jakou zprávu mu Sophia zanechala.
Proč u takového opilce. Copak nebyl nikdo jiný, po kom by Sophia mohla poslat zprávu? Když se podíval na muže, který se ani nemohl udržet na novou, okamžitě znal odpověď. Byla si jistá, že na něj Sebastian narazí, protože nemohl nikam odejít. Pokud by ji Sebastian následoval, rozhodně by ho vyslechl.
Což znamenalo, že chce, aby ji sledoval. Chtěla, aby ji dokázal najít. Už jen při té myšlence se Sebastianovi rozbušilo srdce. Možná mu chtěla odpustit vše, co se stalo, co jí provedl. Chtěla mu dát možnost, aby šel za ní, a to by přece nedělala, kdyby s ním nechtěla být, nebo ano?
„O jakou zprávu šlo?“ zopakoval Sebastian.
„Dala mi peníze,“ řekl muž. „Říkala, že ti mám říct… sakra, určitě to vím…“
„Mysli,“ pobízel ho Sebastian. „Je to důležité.“
„Říkala, že ti mám říct, že mířila do Barristonu!“ pronesl opilec s vítězoslavným výrazem. „Prý ti mám říct, že jsem to viděl na vlastní oči.“
„Do Barristonu?“ zeptal se Sebastian a zadíval se na směrovky. „Víš to jistě?“
Nedávalo to smysl. Sophia neměla důvod tam zamířit. Možná ale právě o to šlo. Vzhledem k tomu, že byla na útěku. Bylo to menší město, rozhodně nebylo tak velké ani lidnaté jako Ashton, ale díky průmyslu nebylo úplně chudé. Možná, že to pro Sophii bylo stejně dobré místo jako kterékoli jiné.
Muž přikývl. Sebastianovi to stačilo. Pokud mu Sophia nechala zprávu, pak nezáleželo na tom, kdo mu ji předal. Záleželo jen na tom, že ji dostal a že ví, kam pokračovat. Jako poděkování hodil Sebastian muži minci a vrátil se ke koni.
Popohnal zvíře cestou na západ. Snažil se cestovat co nejrychleji. Bude mu chvíli trvat, než se do Barristonu dostane, ale bude se snažit tam být co nejdříve. Mohl by ji dohnat ještě před městem nebo ji možná dostihne až tam. Tak nebo tak ji najde, a nakonec budou spolu.
„Jdu si pro tebe, Sophie,“ pronesl, zatímco kolem něj se míhala krajina Stezek. Teď, když věděl, že chce, aby ji našel, byl odhodlaný udělat cokoli bude nutné, aby ji dostihl.
KAPITOLA PÁTÁ
Královna vdova Mary z rodu Flambergů stála uprostřed svých zahrad. Pozvedla bílou růži a nasála její jemnou vůni. Po všech těch letech se naučila skrývat netrpělivost. A pokud šlo o jejího nejstaršího syna, zmocňovala se jí netrpělivost až příliš rychle.
„Co je to za růži?“ zeptala se jednoho ze zahradníků.
„Druh vyšlechtěný jednou ze zahradnic koupených ze sirotčince,“ řekl muž. „říká jí Jasná hvězda.“
„Pogratuluj jí k úspěchu a informuj ji, že od dnešního dne se tento druh jmenuje Vdovina hvězda,“ řekla královna. Byl to současně kompliment i připomínka toho, že ten, kdo si sirotka koupil, si mohl s jeho výtvorem dělat co uznal za vhodné. Dvojznačná věc, přesně taková, jaké měla vdova ráda.
Naučila se je používat po občanských válkách. Málem totiž přišla o veškerou moc. Místo toho se jí dařilo balancovat na rozhraní moci Šlechtické rady, církve Maskované bohyně, nemytých mas lidí a obchodníků. Zvládala to díky své chytrosti, nemilosrdnosti a trpělivosti.
Dokonce i trpělivost ale měla své meze.
„Ale než to uděláš,“ pronesla královna, „přitáhni mi sem laskavě mého syna. Je mi jedno, v jakém bordelu zrovna vězí, hlavně mu připomeň, že na něj čeká jeho královna.“
Vdova stála u slunečních hodin a sledovala pohybující se stín. Čekala na rozmařilce, který měl být dědicem jejího království. Stín se za dobu jejího čekání posunul o celou šířku palce. Nakonec zaslechla kroky blížícího se Ruperta.
„Nejspíš už senilním,“ pronesla vdova, „protože se mi očividně všechno plete. Například mám pocit, že jsem tě předvolala už před půl hodinou.“
„Taky tě zdravím, matko,“ pronesl Rupert a vůbec nevěnoval pozornost jejím slovům.
Kdyby alespoň svůj čas trávil něčím užitečným. Vzhledem ke stavu jeho oblečení ale královna poznala, že při svém odhadu, kde bude, měla pravdu. Možná byl i na lovu. Její starší syn se nevěnoval příliš širokému spektru činností.
„Zdá se, že tvé modřiny začínají konečně blednout,“ pronesla královna. „Nebo ses je konečně naučil skrývat pomocí pudru?“
Viděla, jak její syn zrudl vztekem, ale bylo jí to jedno. Kdyby se na ni chtěl vrhnout, udělal by to už dávno. Rupert ale dobře věděl, na kom si svůj vztek vybít může a na kom raději ne.
„Byl to útok zezadu,“ pronesl Rupert.
„Od služky,“ odpověděla chladně vdova. „Podle toho, co jsem slyšela, to bylo ve chvíli, kdy ses chtěl silou zmocnit bývalé snoubenky svého bratra.“
Rupert na chvíli překvapeně otevřel ústa. Copak si ještě neuvědomil, že jeho matka ví o všem, co se šustne v království? Natož u ní doma? Copak si myslel, že by se udržela v pozici vládkyně ostrova, kdyby neměla své špehy? Vdova si povzdechla. Ještě se toho musel hodně učit, ale nezdálo se, že by se mu chtělo.
„Sebastian ji odehnal,“ pokusil se vysvětlit svůj čin. „Nebylo to nic nekalého, stejně je to jen děvka ze sirotčince.“
„Všichni ti básníci, kteří tě vypodobňují jako úžasného prince se s tebou ve skutečnosti nikdy nesetkali, že ne?“ zeptala se vdova, i když pravdou bylo, že jich sama spoustu uplatila, aby skládali ta správná slova. Princ musel mít takovou pověst, po jaké toužil, ne takovou, jakou si vysloužil. Se správnou pověstí by mohl mít na své straně Šlechtickou radu až dojde na to, kdo bude vládnout dál. „Nenapadlo tě, že by se Sebastian mohl rozzlobit, až zjistí, o co ses pokoušel?“
Rupert se zamračil a královně došlo, že její syn vůbec nechápe, o co jde.
„Proč by se měl zlobit? Nehodlal si ji vzít a v každém případě jsem starší než on. Jednoho dne budu jeho král. Neodvážil by se cokoli provést.“
„Pokud si to myslíš,“ řekla vdova, „očividně svého bratra neznáš.“
Rupert se při těch slovech zasmál. „A ty ho snad znáš, matko? Zkoušet ho oženit? Není divu, že utekl.“
Vdova potlačila svůj hněv.
„Ano, Sebastian utekl. Musím přiznat, že jsem podcenila sílu jeho citů, ale to se dá vyřešit.“
„Tím, že se postaráš o tu dívku,“ řekl Rupert.
Vdova přikývla. „Předpokládám, že bys to chtěl zařídit ty sám?“
„Rozhodně.“
Rupert nezaváhal. Královna ani nečekala, že by váhal. Svým způsobem to bylo dobré, protože vládce by se neměl vyhýbat tomu, co bylo nutné udělat. Přesto pochybovala, že Rupertovi jde o to, aby se choval jako vládce. Prostě se jen chtěl pomstít za modřinu, která i teď narušovala jeho jinak dokonalý vzhled.
„Ujasněme si to,“ řekla vdova. „Je nezbytné, aby ta dívka zemřela. Jednak, abychom napravili to, čeho se na tobě dopustila a také… abychom předešli nepříjemnostem, které by mohla způsobit.“
„Sňatku mezi Sebastianem a nevhodnou dívkou,“ řekl Rupert. „Taková hanba.“
Vdova utrhla jednu z květin poblíž. „Hanba je jako tahle růže. Vypadá neškodně. Přitahuje pohledy okolí. Přesto má ostré trny. Naše moc je jen iluze. Máme ji jen díky tomu, že nám lidé věří. Pokud nás Sebastian zahanbí, jejich víra by mohla opadnout.“ Sevřela ruku v pěst a ignorovala přitom bolest, kterou jí trny způsobily. „Musíme se s tím vypořádat, ať to stojí, co to stojí.“
Raději, ať si Rupert myslí, že jde o zachování pověsti jejich rodiny. Bude to lepší než přiznat skutečné nebezpečí, které ta dívka představuje. Když vdova zjistila, co je skutečně zač… svět náhle začal připomínat nebezpečné místo plné nástrah. Nemohla dovolit, aby je něco ohrožovalo.
„Zabiju ji,“ řekl Rupert.
„Nenápadně,“ dodala vdova. „Bez rozruchu kolem. Nechci, abys způsobil víc problémů, než dokážeš vyřešit.“
„Postarám se o to,“ trval na svém Rupert.
Vdova si nebyla jistá, jestli to zvládne, ale pokud šlo o tu dívku, měla k dispozici i další možnosti. Hlavní bylo využívat jen ty, kdo měli vlastní důvody se s ní vypořádat. Kdyby někomu rozkazovala, potvrdila by tím, že na té dívce je něco výjimečného.
Celou silou svojí vůle se musela bránit tomu, aby zareagovala, když Sophii poprvé uviděla. Aby se výrazem tváře neprozradila, když zjistila, že si ji Sebastian chce vzít.
To, že za ní její mladší syn vyrazil, vše ještě zkomplikovali. Za normálních okolností byl Sebastian klidný, rozumný a plnil své povinnosti. Určitým způsobem by byl lepším vládcem než jeho bratr, ale takhle to nefungovalo. Ne, jeho úkolem bylo žít klidný život a dělat to, co se mu přikáže. Ne utíkat a dělat si, co se mu zamane.
„Mám pro tebe ještě jeden úkol,“ pronesla vdova. Pomalou chůzí vyrazila na procházku po zahradě. Rupert ji chtě nechtě musel následovat, jako pes následuje svého pána. V tomto případě byl ale Rupert jako honicí pes a ona jeho kořist.
„Copak už jsi mi nedala dost úkolů, matko?“ obořil se na ni. Sebastian by neprotestoval. Neprotestoval nikdy, ať už řekla cokoli. Krom té jediné věci, na které záleželo.
„Když tě vytížím, je s tebou méně problémů,“ pronesla vdova. „V každém případě jde o úkol, na který se skutečně hodíš. Tvůj bratr se nechal unést city, když odsud utekl. Možná to bude chtít bratrskou lásku, aby se vrátil zpátky.“
Rupert se zasmál. „Podle toho, jak rychle utekl, to bude chtít spíš armádní regiment než bratrskou lásku.“
„V tom případě si ho vezmi,“ štěkla vdova. „Máš pravomoci, tak je využij. Vezmi si muže, které budeš potřebovat. Najdi bratra a přiveď ho zpátky.“
„Nezraněného, předpokládám.“ pronesl Rupert.
Vdova se zachmuřila. „Je to tvůj bratr, Ruperte. Neublížíš mu víc, než bude nezbytně nutné pro to, abys ho bezpečně dostal domů.“
Rupert sklopil zrak. „Samozřejmě, matko. Když už jsme v tom, je ještě třetí věc, kterou bych pro tebe měl udělat?“
Ve způsobu, jakým to řekl, vdovu něco zarazilo. Obrátila se k němu.
„Co máš na mysli?“ zeptala se.
Rupert se usmál a mávl rukou. Ze vzdáleného konce zahrady k nim zamířila postava v kněžském hávu. Když se přiblížila, uklonila sen.
„Matko,“ pronesl Rupert, „rád bych ti představil Kirka, druhého sekretáře nejvyšší kněžky Maskované bohyně.“
„Poslala tě Justina?“ zeptala se vdova a záměrně použila jméno nejvyšší kněžky, aby muži připomněla, v jaké se teď nachází společnosti.
„Ne, veličenstvo,“ řekl kněz, „ale jde o nesmírně naléhavou záležitost.“
Vdova si povzdechla. Podle jejích zkušeností obnášely naléhavé záležitosti kněží zpravidla příspěvky na jejich chrámy. Nutnost trestat hříšníky, na které nedosáhl zákon, nebo požadavky, aby zakročila proti jejich odnožím za Ostrovodou. Justina se naučila starat se o podobné záležitosti sama, ale její podřízení někdy byli otravnější než černé vosy.
„Zaslouží si, abys ho vyslechla, matko,“ řekl Rupert. „Strávil hodně času u dvora a snažil se, aby ho někdo vyslechnul. Ptáš se, kde jsem byl, než jsem dorazil sem? Hledal jsem Kirka, abych ho mohl přivést. Myslel jsem si, že bys chtěla slyšet, co ti může říct.“
Při těch slovech královna změnila názor. Pokud něco odvedlo Rupertovy myšlenky pryč od dvořanek, zasluhovalo si to její pozornost. Alespoň na chvíli.
„Dobrá tedy,“ řekla. „Co mi chceš říct, druhý sekretáři?“
„Veličenstvo,“ řekl muž, „došlo k odpornému útoku na Dům nechtěných a na práva kněží.“
„Myslíš, že jsem o tom neslyšela?“ obořila se na něj vdova. Podívala se na Ruperta. „Tohle jsou ty zprávy?“
„Veličenstvo,“ nedal se kněz, „dívka, která zabila naše Sestry, nebyla vydána spravedlnosti. Místo toho našla útočiště v jedné ze svobodných společností. Je s muži lorda Cranstona.“
Zmínka toho jména upoutala vdovinu pozornost.
„Společnost lorda Cranstona byla velice užitečná,“ pronesla vdova. „Podařilo se jim odrazit nájezdníky, kteří se snažili dostat na naše pobřeží.“
„A proto—“
„Mlč,“ štěkla vdova a zarazila muže uprostřed věty. „Pokud by to Justinu opravdu zajímalo, ozvala by se sama. Ruperte, proč jsi ho sem přivedl?“
Její syn vycenil zuby v širokém úsměvu. „Protože jsem se vyptával, matko. Velmi důkladně.“
Což znamenalo, že někoho mučil. Opravdu to její syn jinak neuměl?
„Věřím, že dívka, kterou Kirkus hledá, je Sophiina sestra,“ řekl Rupert. „Někteří přeživší z Domu nechtěných hovoří o dvou sestrách. Jedna se snažila zachránit tu druhou.“
Sestry. Vdova těžce polkla. To by přece dávalo smysl, že ano? Měla informace jen o Sophii, ale pokud byla naživu i ta druhá, byla by stejnou hrozbou jako ona. Možná že ještě větší, vzhledem k tomu, kam se dopracovala.
„Děkuji, Kirku,“ pronesla. „Postarám se o to. Nechej mě to prosím probrat se synem.“
Když Kirkus zmizel z dohledu, snažila se všechno si rozmyslet. Bylo jasné, co se musí stát. Otázkou bylo jen, jak to provést. Na okamžik se zamyslela… ano, to by mohlo vyjít.
„Takže,“ pronesl Rupert, „chceš, abych zabil i tu její sestru? Beru to tak, že nebudeme chtít, aby se nám někdo jako ona, snažil pomstít.“
Samozřejmě, že to tak bral. Netušil, jak velké nebezpečí ve skutečnosti ty dívky představovaly. Netušil, jak velký problém by byl, kdyby někdo zjistil pravdu.
„Co navrhuješ?“ zeptala se vdova. „Sebrat armádu a zaútočit na regiment Petera Cranstona? Pokud bys to udělal, Ruperte, asi bych ztratila syna.“
„Myslíš, že je nedokážu porazit?“ štěkl na ni.
Vdova mávla rukou. „Myslím, že jsou jistější způsoby. Blíží se Nová armáda. Takže pošleme regiment lorda Cranstona, aby se o ni postaral. Pokud ho pošleme na správné místo, podaří se nám oslabit nepřátele, ta dívka přitom zemře a skončí v jednom z neoznačených hrobů.“
Rupert se na ni díval pohledem, ve kterém se zračil určitý obdiv. „Matko, proč jsem si nikdy nevšiml, jak dokážeš být chladnokrevná?“
Skutečně si toho nevšiml, protože netušil, co musela udělat, aby si udržela zbytky moci, které ještě měla. Bojoval s rebely, ale netušil, co se dělo během a po občanských válkách. Netušil, co musela udělat. Rupert si nejspíš myslel, že jeho bezohlednost nemá hranic, ale vdova si ověřila, že ona sama je ochotná udělat cokoli, co je nutné, aby svoji rodinu udržela na trůnu.
Nemělo smysl nad tím přemýšlet. Brzy bude konec. Sebastian bude bezpečně zpátky u rodiny, Rupert se pomstí za své ponížení a dvě dívky, které měly být už dávno mrtvé, beze stopy zmizí v neoznačených hrobech.
Бесплатный фрагмент закончился.
