Читать книгу: «Píseň pro Sirotky », страница 2
KAPITOLA DRUHÁ
Sophia mířila zpět k místu, kde tábořila se zbývajícími děvčaty. Nevěděla, co má dělat, co si myslet, dokonce ani co cítit. Musela se soustředit na každý krok, který dělala. Pravdou ale bylo, že se soustředit nedokázala. Ne po tom, co právě zjistila. Zakopávala o kořeny, chytala se stromů, aby neupadla a snažila se vymyslet, jak s tou novinou naloží. Cítila, že se jí do vlasů zaplétají listy a špiní si šaty o kůru stromů.
Uklidňovala ji jen Siennina přítomnost. Lesní kočka se jí otírala o nohy a naváděla ji směrem k místu, kde stál vůz. Světlo vycházející z rozdělaného ohně působilo jako jediný bezpečný bod ve světě, který se náhle úplně změnil. Byla tam Cora i Emeline. Bývalá služka z paláce i nalezenec s nadáním nahlížet do myslí stejně, jako Sophia. Obě se tvářily, jako kdyby viděly ducha.
Sophia si nebyla jistá, jestli se z ní duch nestal. Měla pocit, jako kdyby vlastně neexistovala, jako kdyby ji jediný poryv větru dokázal rozehnat do všech stran. Jako by už nikdy neměla být taková, jako dřív. Sophia věděla, že po tom, co se prodírala mezi stromy, musí vypadat jako divoženka. Posadila se k jednomu z kol vozu a zírala do prázdna. Sienne se schoulila vedle ní a vypadala spíš jako domácí kočka než jako nebezpečný predátor, kterým ve skutečnosti byla.
„Copak?“ zeptala se Emeline. Stalo se něco? dodala myšlenkou.
Cora přistoupila k Sophii a položila jí ruku na rameno. „Děje se něco?“
„Já…“ Sophia se zasmála, i když smích byl to poslední, co by se v současné chvíli hodilo a na co se cítila. „Jsem opravdu těhotná.“
Než to dořekla, změnil se smích v slzy a jakmile začaly kanout, nedokázala je Sophia zastavit. Prostě se jí koulely po tvářích a ona nevěděla, jestli jde o slzy radosti nebo zoufalství, napětí ze všeho, co na ni ještě čeká, nebo něčeho úplně jiného.
Obě dívky ji objaly, jako by ji chtěly ochránit před okolním světem, který teď byl plný rozmazaných skvrn.
„Bude to dobré,“ řekla Cora. „Zvládneme to.
Sophia netušila, jak by to asi mohly zvládnout.
„Otec je Sebastian?“ zeptala se Emeline.
Sophia přikývla. Jak si mohla myslet, že by to mohl být někdo jiný. Pak si uvědomila… že má Emeline na mysli Ruperta. Nejspíš si myslela, že jeho pokus zašel dál, než jí Sophia skutečně řekla.
„Sebastian…“ zalknula se Sophia. „Je jediný, se kterým jsem kdy spala. Je to jeho dítě.“
Jejich dítě. Nebo alespoň jednou bude.
„Co budeš dělat?“ zeptala se Cora.
To byla otázka, na kterou Sophia nedokázala odpovědět. Byla to otázka, která hrozila, že jí znovu vžene slzy do očí. Sophia téměř brečela, už když na ni pomyslela. Netušila, co bude dál. Netušila, jak dál pokračovat.
I tak se ale snažila na něco přijít. V dokonalém světě by už měli se Sebastianem po svatbě a ona by na těhotenství přišla v kruhu lidí, kteří by ji podpořili. Zjistila by to v teple domova, ve kterém by byla radost přivést dítě na svět.
Místo toho byla venku, v chladu a vlhku. A pomoct jí mohly jen Cora s Emeline. Dokonce tu nebyla ani její sestra.
Kate? vyslala myšlenku do temnoty. Slyšíš mě?
Odpověď samozřejmě nepřišla. Možná za to mohla vzdálenost od města, nebo měla Kate příliš svojí práce. Možná, že za to mohlo tisíc jiných věcí, protože Sophia vlastně ani nevěděla, jaká omezení má nadání, které se sestrou měly. Všechno, co věděla bylo, že její slova zmizela v temnotě stejně, jako kdyby je prostě jen vykřikla.
„Možná, že si tě Sebastian najde,“ řekla Cora.
Emeline se na ni nevěřícně zadívala. „Vážně si myslíš, že se to stane? Že bude princ hledat nějakou holku, které udělal dítě? Že mu na tom záleží?“
„Sebastian není jako ostatní v paláci,“ řekla Sophia. „Je laskavý. Je to dobrý člověk. On–“
„On tě vyhnal,“ podotkla Emeline.
Na to Sophia neměla co říct. Sebastian sice neměl příliš na vybranou, když zjistil, že mu lhala, ale přesto se mohl pokusit najít způsob, jak se vypořádat s námitkami, které by jeho rodina mohla mít. Nebo vymyslet, jak být s ní.
Bylo příjemné si myslet, že by za ní mohl přijít, ale jak pravděpodobné to ve skutečnosti bylo? Jaká byla pravděpodobnost toho, že by vyrazil hledat někoho, kdo mu v podstatě ve všem lhal? Nešlo přece o pohádku, ve které galantní princ překoná devatero řek a devatero hor, aby našel lásku svého života. Ne, takhle to nefungovalo. Dějiny jsou plné královských bastardů, tak proč by záleželo na jednom dalším?
„Máš pravdu,“ řekla. „Nemůžu počítat s tím, že by za mnou přišel. Jeho rodina to nedovolí, i kdyby se o to chtěl pokusit. Ale přesto musím doufat, protože bez Sebastiana… nemyslím, že to bez něj zvládnu
„Jsou lidé, kteří vychovávají děti sami,“ řekla Emeline.
Ano, i tací se našli, ale mohla by k nim patřit i Sophia? Věděla, že by nikdy, nikdy neodložila dítě do sirotčince. Ne po tom, co tam sama zažila. Ale jak mohla doufat, že vychová dítě, když nedokázala najít bezpečné místo ani pro sebe?
Ale to už se možná mohlo brzy vyřešit. Ohromný dům sice nebyl kvůli tmě vidět, ale Sophia věděla, že tam je. Přitahoval ji a přitahovala ji jeho tajemství. Bylo to místo, kde žili její rodiče. Místo, jehož chodby plné plamenů ji stále pronásledovaly ve snech.
Hodlala zjistit pravdu o tom, kým skutečně je a jak zapadá do světa kolem. Možná, že díky odpovědím na tyhle otázky najde způsob, jak vychovat své dítě. Možná, že najde místo, kde bude vše v pořádku. Možná se jí dokonce podaří přivolat Kate a říct jí, že našla místo pro ně všechny.
„Máš… možnosti,“ řekla Cora. Zaváhání v jejím hlase dávalo najevo, že to jsou možností, které se Sophii zřejmě nebudou líbit.
„Chceš, abych se ho zbavila?“ zeptala se Sophia, aniž by jí nahlédla do myšlenek. Ne, to nebylo správné. Jak… jak by mohla udělat něco takového?
„Chci, abys udělala to, co považuješ za nejlepší,“ řekla Cora. Sáhla do váčku u pasu. Hned vedle toho, ve kterém měla šminky. „Tohle je rakkasový prášek. Každá dívka, kterou prodají, se ho brzy naučí používat. Svého pána totiž nemůžou odmítnout a pánova žena nechce děti, které nejsou její vlastní.“
V jejím hlase zazněla bolest a hořkost, které Sophia nerozuměla. Podvědomě tak sáhla do Cořiných myšlenek a objevila tam bolest, ponížení a opilého šlechtice, který vpadl do nesprávného pokoje.
Jsou chvíle, kdy bys to neměla dělat, poslala jí Emeline myšlenku. Výraz obličeje se jí nijak nezměnil, ale Sophia cítila nesouhlasný tón. Když nám to Cora bude chtít říct, řekne nám to sama.
Sophia věděla, že má Emeline pravdu, ale přesto ji mrzelo, že nemohla Coře pomoct stejně, jako jí ona pomohla s princem Rupertem.
Máš pravdu, odpověděla, mrzí mě to.
Hlavně ať Cora nezjistí, že jsi jí slídila v myšlenkách. Chápeš, jak jsou podobné věci osobní.
Sophia to věděla moc dobře, protože když šlo o pokus prince Ruperta udělat z ní jeho milenku, nechtěla o tom mluvit. Ani na to myslet. Vlastně to chtěla naprosto vymazat z hlavy.
Co se týkalo těhotenství, bylo to něco úplně jiného. Šlo o ni a Sebastiana, a to bylo něco velkého, složitého a možná i nádherného. Nebo možná hrozivého pro ni i všechny kolem.
„Rozmícháš ho ve vodě,“ vysvětlovala Cora účinky prášku, „vypiješ to a ráno už nejsi těhotná.“
Znělo to tak prostě. Nabídla prášek Sophii a ta ho váhavě přijala. Už když si váček brala, měla pocit, jako by někoho zrazovala. Jako by zrazovala sebe i Sebastiana. Přesto si ho vzala a potěžkala ho v dlani. Jako kdyby to bylo něco, co jí může poskytnout odpovědi.
„Nemusíš to dělat,“ řekla Emeline. „Možná máš pravdu. Možná, že pro tebe ten tvůj princ skutečně přijde. Nebo najdeme jiný způsob, jak to vyřešit.“
„Možná,“ řekla Sophia. Nevěděla, co si myslet. Myšlenka, že by se Sebastianem měli dítě, by byla za jiných okolností naprosto úžasná. Naplňovala by ji radostí z možnosti mít rodinu, usadit se a být v bezpečí. Tady to ale všechno vypadalo jako výzva, která se hravě vyrovnávala všemu, s čím se zatím setkaly. Vlastně všechno ještě překonávala a Sophia si nebyla jistá, jestli takové výzvě dokáže čelit.
Kde by to dítě vychovávala? Vždyť ani ona sama neměla kde žít. Neměla ani stan, mohla se jen skrýt po vozem. Dokonce i ten byl ale kradený, a proto měla pocit viny kdykoli jedla nebo pila něco ze zásob, které na něm zbyly. Copak mohla celý život krást? Mohla by to dělat, a přitom se starat o dítě?
Možná, že by se dokázala dostat do Monthys, protože tam už vlastně skoro byla, ale co pak? Stejně to budou jen trosky. Nebude možné tam žít, natož vychovávat dítě. Buď tak, nebo tam budou jiní lidé a Sophia jim asi nebude moct dokázat, co je skutečně zač.
A i kdyby ano, co potom? Copak může čekat, že lidé jen tak přijmou dívku, která má vytetovanou masku Bohyně. Masku, která dokládá, že patří k Nechtěným? Opravdu mohla čekat, že ji ti lidé přijmou a dají jí možnost vychovávat dítě. Že jí jakkoli pomůžou? Ne, k takovým, jako byla ona, se takhle nikdo nechoval.
Mohla přivést dítě do takového světa? Bylo správné přivést někoho tak bezbranného, jako bylo dítě, do světa, který je tak krutý? Ne, že by Sophia věděla, jaké to je, být matkou, nebo že by měla dovednosti, které by svého potomka mohla naučit. Cokoli, co znala z dětství se týkalo krutostí a neposlušnosti v Domě nechtěných.
„Zatím se rozhodovat nemusíme,“ řekla Emeline. „Do zítra to jistě počká.“
Cora zavrtěla hlavou. „Čím déle se bude čekat, tím to bude horší. Je lepší, když–“
„Dost,“ vyhrkla Sophia a utnula tak vznikající hádku. „Už stačilo. Vím, že se mi obě snažíte pomoct, ale tohle za mě rozhodnout nemůžete. Nejsem si jistá, jestli to můžu rozhodnout já sama. Ale budu muset a udělám to sama.“
Šlo o něco, o čem by si nejraději promluvila s Kate, ale na své volání zatím nedostala odpověď. Každopádně Kate byla stejně lepší na souboje, na to, jak se zbavit pronásledovatelů a podobné věci. S těhotenstvím by se nejspíš nevypořádala o nic lépe než Sophia.
Sophia přešla na druhou stranu vozu. Cořin prášek si vzala s sebou. Neřekla jim, co udělá, protože právě teď si nebyla jistá, jestli to sama ví. Sienne vstala a chtěla jít s ní, ale Sophia ji myšlenkou poslala pryč.
Ještě nikdy si nepřipadala tak osamělá, jako právě teď.
KAPITOLA TŘETÍ
Naposledy, když byla Angelica ve vdoviných komnatách, bylo to proto, že si ji královna nechala předvolat. Tenkrát se bála. Teď, když sem šla z vlastní vůle, byla doslova vyděšená a vůbec se jí to nelíbilo. Nelíbil se jí pocit bezmoci, který ze sebe nedokázala setřást i přes to, že patřila k nejvznešenějším obyvatelům království. Se služebnými a takzvanými přítelkyněmi si mohla dělat, co se jí zamanulo, stejně jako s polovinou šlechtictva země. Přesto ji ale královna mohla odsoudit k smrti.
Nejhorší na tom bylo, že jí tu možnost dala sama Angelica. Stalo se tak ve chvíli, kdy se pokusila zdrogovat Sebastiana. Nežila sice v království, kde mohl monarcha lusknout prsty a poslat někoho na smrt, ale s tím, co provedla… ani porota složená z ostatních šlechticů by její čin nenazvala jinak než zradou. Tedy pokud by se královna rozhodla o něm promluvit.
Angelica se zastavila před dveřmi do vdoviných komnat a nutila se do klidu. Strážní přede dveřmi nic neřekli. Jen čekali, jestli se pokusí vejít, aby jí v tom zabránili. Kdyby měla víc času, poslala by služebnou, aby si vyžádala slyšení. Kdyby měla víc důvěry ve vlastní moc, zpražila by muže za to, že jí neprojevili dostatečnou úctu.
„Musím vidět její veličenstvo,“ prohlásila.
„Nebyli jsme informováni, že by královna měla s někým schůzku,“ pronesl jeden ze strážných. V jeho hlase nezněl ani náznak omluvy či zdvořilosti, kterou si Angelica zasluhovala. Ta si tiše přísahala, že ho za to nechá zaplatit. Možná se jí podaří najít způsob, jak ho odeslat do války?
„Jak je to nutné jsem sama zjistila teprve před chvílí,“ řekla Angelica. „Zeptej se jí, jestli se se mnou setká. Jde o jejího syna.“
Strážný po chvíli přikývl a vešel do dveří. Zmínka o Sebastianovi ho motivovala víc než Angelicina přítomnost. Možná věděl, to, co královna vyjevila i Angelice – že pokud jde o její syny, jde v podstatě o všechno.
Právě proto Angelica doufala, že by její plán mohl vyjít, ale právě proto byl tak nebezpečný. Vdova mohla Sebastianovi zabránit v odchodu, ale stejně tak mohla Angelicu nechat popravit za to, že se jí nepodařilo ho svést. Ať je šťastný, nařídila jí ta stará čarodějnice. Ať ho ani nenapadne myslet na cokoli jiného. Bylo jasné, co tím myslela.
Strážný se vrátil poměrně brzy. Přidržel otevřené dveře, aby mohla Angelica projít. Neuklonil se tak, jak by měl. Dokonce ji ani neohlásil jejím plným titulem.
„Milady d’Angelica,“ vykřikl prostě.
Na druhou stranu, jak se mohly Angeliciny tituly srovnávat s těmi královninými? Veškerá její moc bledla před mocí ženy, která stála v jedné ze svých komnat. Z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst.
Angelica se uklonila, neodvažovala se udělat cokoli jiného. Vdova jí netrpělivě pokynula, ať se napřímí.
„Nečekaná návštěva,“ pronesla bez úsměvu. „A navíc zprávy o mém synovi. Myslím, že není nutné se klanět.“
Kdyby se ale Angelica neuklonila, Sebastianova matka by jí to nepochybně vyčetla.
„Řekla jsi mi, že ti mám sdělovat veškeré informace o Sebastianovi, veličenstvo,“ pronesla Angelica.
Vdova přikývla a přesunula se k pohodlné židli. Angelice ale místo nenabídla.
„Vím, co jsem ti řekla. A také vím, co jsem řekla, že se stane, pokud zklameš.“
Angelica si její výhružky pamatovala až moc dobře. Olověná maska, tradiční trest pro zrádce. Stačila jen myšlenka na ni, aby se zachvěla.
„No?“ zeptala se královna. „Podařilo se ti udělat z mého syna toho nejspokojenějšího budoucího manžela v celém kruhu světa?“
„Prý odchází,“ řekla Angelica. „Rozzlobilo ho, že se s ním manipuluje a prohlásil, že najde tu děvku, kterou miloval.“
„A ty jsi ho nezastavila?“ obořila se na ni královna.
Angelica nemohla uvěřit tomu, co slyší. „Co jsem asi měla udělat? Podrazit mu nohy a svázat ho? Zamknout ho v jeho pokoji?“
„Jak ti to mám víc vysvětlit?“ zeptala se královna. „Sebastian možná není Rupert, ale pořád je to muž.“
„Myslíš, že jsem toho nechtěla využít?“ oponovala Angelica. Tohle se jí dotýkalo víc než všechno ostatní. Ještě nikdy ji nikdo neodmítl. Kohokoli chtěla, ať už z upřímné touhy nebo jen proto, aby si dokázala, že ho může mít, toho také měla. Sebastian byl jediný, kdo se k ní kdy otočil zády. „Je zamilovaný.“
Vdova chvíli seděla a zdálo se, že se trochu zklidnila. „Takže mi chceš říct, že z tebe nebude manželka, kterou pro svého syna potřebuji? Že ho neučiníš šťastným? Že jsi mi k ničemu?“
Příliš pozdě si Angelica uvědomila, co jí hrozí.
„To jsem neřekla,“ prohlásila. „Přišla jsem, protože—“
„Protože jsi chtěla, abych za tebe řešila tvoje problémy, a protože se bojíš, co by se stalo, kdybys nepřišla,“ pronesla královna. Vstala a zapíchla prst Angelice do hrudi. „No, jsem připravená ti dát jednu radu. Pokud hledá tu holku, nejpravděpodobnější místo, kam by vyrazila, je Monthys. Na severu. Stačí ti to takhle, nebo ti mám nakreslit mapu?“
„Jak to můžeš vědět?“ zeptala se Angelica.
„Protože vím, o co tady jde,“ vyštěkla královna. „Ujasněme si to, Milady. Sama jsem už udělala něco, abych dostala syna pod kontrolu. Poslala jsem tě, abys upoutala jeho pozornost. Pokud to ale bude nutné, upustím od toho. V takovém případě ale nebude svatba a… velice mě zklameš.“
Výhružku, která se za tím skrývala, ani nemusela říkat nahlas. Přinejlepším by Angelicu vyhnali od dvora. Přinejhorším…
„Postarám se o to,“ slíbila. „Postarám se o to, aby Sebastian miloval mě a jenom mě.“
„To bys měla,“ řekla královna vdova. „Ať to stojí, co to stojí.“
***
Angelica neměla čas zařídit veškeré drobnosti, které obvykle obnášelo její cestování. Tohle nebyla chvíle, kdy se bude projíždět kočárem kolem a bude obklopená davem posluhovaček, které by ji zdržovaly. Nechala si připravit jezdecký úbor a vlastníma rukama si zabalila drobný balíček věcí, které mohla potřebovat. Dokonce si i svázala vlasy do jednoduchého drdolu, a ne do složitého účesu, jako obvykle. Věděla, že na cestách nebude mít čas se starat o podobné věci. A navíc bude lepší, když ji při tom nikdo nepozná.
Vyrazila do ulic Ashtonu zabalená v plášti. Snažila se být nenápadná. Nasadila si masku, protože ve městě se to považovalo za znak nábožné oddanosti a nikdo se nad tím nepozastavil. Projela branami paláce, zastavila se u strážných a hodila jim minci.
„Princ Sebastian,“ řekla. „Kam mířil?“
Věděla, že před nimi nedokáže skrýt svoji identitu, ale také věděla, že se nejspíš nebudou na nic vyptávat. Čekala, že budou předpokládat, že chce najít muže, kterého miluje a chce si ho vzít. Určitým způsobem to vlastně byla i pravda.
„Tudy, Milady,“ pronesl jeden z nich a ukázal na cestu. „Mířil stejným směrem, jako ta dívka, která před pár dny utekla z paláce.“
Taky ji to mohlo napadnout. Angelica vyrazila za Sebastianem, jako honicí pes na lovu. Doufala, že ho dostihne dřív, než se dostane příliš daleko. Téměř se cítila jako duch spojený s městem. Doma, tam byla mocná. Znala lidi a věděla, s kým si promluvit. Čím dále se dostane, tím víc bude muset spoléhat na vlastní úsudek a vychytralost. Pokládala stejné otázky, jako musel klást Sebastian a dostávala stejné odpovědi.
Dostávala informace o úprku Sophie a další služebné od lidí tak špinavých, že by si jich za jiných okolností ani nevšimla. Všichni si pamatovali, co se dělo, jen proto, že šlo o největší pozdvižení v jejich ubohých životech za posledních několik týdnů. Možná, že ona a Sebastian se časem také dostanou do řečí. Angelica doufala, že to tak nebude. Od rybářovy ženy se doslechla o honičce městem. Od dítěte, které bylo tak špinavé, že nedokázala určit, jestli jde o dívku nebo chlapce, se dozvěděla, že se Sophia ukryla do sudů s pivem.
„A pak jim žena na voze řekla, aby šly s ní,“ oznámilo jí to špinavé stvoření. „Pak společně odjely.“
Angelica mu hodila drobnou minci. „Jestli mi lžeš, postarám se o to, aby tě shodili z mostu.“
Teď, když věděla o voze, bylo snadné je sledovat. Zamířili k nejsevernějšímu východu z města a zdálo se jasné, kam míří. Do Monthys. Angelica zrychlila a doufala, že informace od královny vdovy jsou správné. Přesto ale přemýšlela, co před ní stařena zamlčela. Nelíbilo se jí, že má být pěšcem v cizí hře. Jednoho dne za to ta čarodějnice zaplatí.
Nejdřív ale musela najít Sebastiana.
Angelica nepřemýšlela nad tím, jak změnit jeho názor. Alespoň zatím ne. Pořád ještě ji spalovala potřeba najít tu… tu… nenapadlo ji žádné dostatečně ošklivé slovo, kterým by popsala sirotu, která se vydávala za někoho, kým nebyla. Která svedla prince, který měl patřit Angelice a která byla na obtíž už od svého příchodu.
Nemohla Sebastianovi dovolit, aby ji našel, ale jen kvůli tomu, že mu to řekne, ji hledat nepřestane. To znamenalo, že musí jednat a navíc rychle. Alespoň pokud chtěla vše napravit.
„Z cesty!“ vykřikla a pobídla koně kupředu. Kůň vyrazil a pokud by byl někdo tak hloupý, že by neuhnul, čekal ho bolestivý konec pod jeho kopyty. Angelica vyrazila z města a odhadovala, kudy by asi dívky s vozem mohly cestovat. Zkracovala si cestu přes pole, projížděla kolem stromů tak těsně, že ji větve šlehaly do boků. Cokoli, hlavně aby se dostala před Sebastiana, než bude moc daleko.
Nakonec dorazila na rozcestí. O ukazatel směru se tam opíral muž. V ruce svíral džbán a zdálo se, že se nehodlá pohnout.
„Ty tam,“ vykřikla Angelica. „Jsi tu každý den? Neviděl jsi vůz se třemi dívkami? Před pár dny tudy asi jely na sever.“
Muž zaváhal, podíval se na džbán. „Já—“
„To je jedno,“ prohlásila Angelica. Pozvedla do vzduchu měšec a ozvalo se typické zacinkání royalů. „Teď už jsi ho viděl. Mladý muž, jmenuje se Sebastian, se tě na to zeptá a pokud chceš tyhle mince, řekneš mu, že jsi ten vůz viděl. Jely na něm tři dívky. Jedna s vlasy jako oheň a jedna oblečená jako služebná z paláce.“
„Tři dívky?“ zopakoval muž.
„Jedna s vlasy jako oheň,“ pronesla znovu Angelica a doufala, že nedává příliš najevo svoji netrpělivost. „Zeptaly se tě na cestu do Barristonu.“
Samozřejmě to nebyl správný směr. Naopak, byl to směr, který Sebastiana na dlouhou dobu zdrží a při kterém snad trochu vychladne jeho bláznivá touha najít Sophii. Bude mít možnost si uvědomit, jaké jsou jeho povinnosti.
„Vážně tam mířily?“ zeptal se muž.
„Mířily tam, pokud chceš ty peníze,“ štěkla Angelica. „Polovina teď, polovina potom. Zopakuj mi, co jsem řekla, ať vím, že nejsi příliš opilý.“
Podařilo se mu zopakovat, co po něm chtěla. Muselo to stačit. Angelica mu dala peníze a vyrazila dál. Zajímalo by ji, jak dlouho mu bude trvat, než si uvědomí, že se s druhou polovinou nikdy nevrátí. Snad to bude později, než uvidí Sebastiana.
Ona už tou dobou bude někde daleko. Nemohla si dovolit, aby ji Sebastian spatřil. Došlo by mu, co provedla. A navíc potřebovala takový náskok, jaký jen mohla získat. Do Monthys to byla dlouhá cesta a Angelica musela dokončit vše, co začala. Musela to stihnout dřív, než si Sebastian uvědomí svůj omyl a vyrazí správným směrem.
„Mám dost času,“ ujišťovala sama sebe cestou. „Postarám se o to a vrátím se do Ashtonu dřív, než si Sebastian uvědomí, že je něco špatně.“
Postarat se o to. Jak neurčité vyjádření toho, co musela udělat. A pak bude u dvora předstírat šok z toho všeho. Stejně jako když prozradila indiskrétnosti jedné nižší šlechtičny. Proč neříct na rovinu, co chtěla udělat? Že zajistí, aby se ta holka už nikdy nepletla do jejího ani Sebastianova života. Udělá jedinou věc, díky které bude jasné, že je Sebastian pouze její a která dokáže, že je Angelica ochotná udělat cokoli, co je nutné, aby si zajistila své postavení. Byla to jediná věc, díky které se bude Angelica cítit v bezpečí.
Sophia musí zemřít.
