Читать книгу: «Obsidiáni», страница 3

Kapitola pátá

Oliver cítil ten podivný pocit, který vždy doprovázel cestu portálem. Ať už podobných cest absolvoval, kolik chtěl, stále si na něj ještě nezvykl. Bylo to, jako by ho někdo rozebral na jednotlivé atomy a pak zase složil.

Svištěla kolem něj purpurová světla portálu, jejich jas ho oslepoval a celkově znepříjemňoval cestu. Začínalo mu být na zvracení.

Oliver zalitoval své přátele. Ani Walter, ani Hazel ještě necestovali portálem a tenhle byl opravdu drsný. Zvlášť, když se vzalo v úvahu, že se na druhém konci nemuseli dostat ven. Mohl se jen modlit, aby se bezpečně dostali do cíle. Pokud ale jeho pohnutky nebyly dostatečně čisté, vyvrhne je to všechny do vesmíru. To byla opravdu děsivá myšlenka.

Po tom, co se mu zdálo jako celé hodiny, zaslechl Oliver podivný syčivý zvuk. Jako kdyby někdo vysával vodu vysavačem. Pak prásknutí jako kdyby někdo propíchl nafukovací balonek a vzápětí přestalo veškeré blikání i podivné pocity.

Oliver cítil, že letí vzduchem jako vržený katapultem. Tvrdě přistál a zasténal.

Přímo za ním se ozvala tři silná dusnutí a Oliver věděl, že přistáli i tři jeho společníci.

Ohlédl se. Všichni vypadali ohromení a rozhození. Davidův culík se cestou rozpadl, Hazelin cop se rozpletl. Jediný, kdo působil skoro normálně, byl Walter. Vyskočil na nohy a zaboxoval do vzduchu.

„To byla paráda!“

Oliver rychle vstal. „Pššt!“ zasyčel a rozběhl se k Walterovi. „Nevíme, kde jsme. Nepřitahuj k nám pozornost!“

K Walterovi došel ve stejnou chvíli jako Hazel a David.

„Takže se nabízí otázka,“ pronesla Hazel, „kde vlastně jsme?“

Všichni se rozhlédli. Byli obklopení řadou budov, které byly různě poničené. Kdysi to očividně byly neskutečně přezdobené kostely s kamennými schody a vysokými bílými sloupy, klenutými střechami, ale něco je poničilo. Čas? Válka? Zdálo se, že jednu z budov někdo zkoušel rozebrat. Celkově se všechny zdály na spadnutí.

Ulice byly také špinavé. Kolem se potuloval dobytek, kálel, kde zrovna stál a z jednoho kostela dokonce vyběhlo několik lišek.

Oliver se zachvěl. „Někde v Evropě. Ale kde a kdy přesně, to netuším. Zkusíme to podle něčeho poznat.“

Vyrazili ulicí. Nikde nebyla žádná auta, ale všude byla spousta koňské mrvy, takže byli určitě někde v době před vynálezem automobilu. Kolem nebylo moc lidí, většinou pak šlo o žebráky, takže si připadali jako v nějakém městě duchů.

„Řekla bych, že v nedávné době došlo k úbytku populace,“ pronesla Hazel. „Na tolik budov je tu moc málo lidí.“

„Takže jsme možná v nějakém městě, kde vymřelo obyvatelstvo,“ napadlo Olivera. „To by vysvětlovalo, proč jsou ty budovy v takovém stavu.“

„Podívejte!“ vykřikla Hazel a ukázala na obdélníkové prostranství lemované velkými, důležitě vypadajícími budovami. „To vypadá jako románské fórum. Až na to, že je tu plno dobytka a trhy.“ Vykulila oči. „Myslím, že jsme v Římě. Za vrcholné renesance.“

„Čeho?“ zeptal se Walter.

„Okamžiku, kdy v Evropě končí středověk a začíná moderní doba,“ odpověděla nadšeně. „Mísí se tu architektura, filozofie i obchod. Přece znáte věk objevů?“

Walter se pohrdlivě zasmál. „Ty jsi taková šprtka.“

Hazel se ale nedala zarazit. Ignorovala Waltera a působila stále nadšeněji. „Proto se to všechno rozpadá. Ekonomika se ve 14. století zhroutila. Mohly za to války, mor a hladomor kvůli malé době ledové. Populace se snížila o dvacet pět až padesát procent.“

„Takže jsme v 15. nebo 16. století,“ odpověděl Oliver.

„Taky si myslím,“ přikývla Hazel.

Prošly kolem nich dvě ženy, o něčem se bavily, ale Oliver jim nerozuměl. Zdálo se, že je David poslouchá, možná, že on rozuměl.

Oliver pozvedl obočí a zadíval se na Davida. „No? Rozumíš jim?“

David pomalu přikývl. „Ano, mluvím několika jazyky. Možná to je další důvod, proč mě profesor Ametyst poslal.“

„A?“ zeptal se Oliver. „Jsme tu správně? Jsme v Itálii?“

David přikývl. „Jsme v Itálii.“

Oliver si nemohl pomoct. „Itálie!“ vykřikl.

Zdálo se, že i Hazel to nadchlo. „Řím! A během renesance!“

Walter se zaklonil a zadíval se na rozpadající se kostely. „Jsem rád, že máte takovou radost. Mně ke štěstí stačí, že jsme neumřeli.“

„Takže nás portál odnesl do Itálie 16. století,“ pronesla Hazel a stále vypadala ohromeně, i když se snažila vrátit k jádru věci. „Proč by lék pro Ester byl právě tady?“

Při zmínce o Ester se Oliverovi sevřel žaludek. Nebyl čas se kochat okolím, obdivovat se Itálii 16. století. Každá uplynulá sekunda totiž byla promarněnou sekundou.

„Musíme vymyslet, kam jít dál,“ vyhrkl.

Vytáhl kompas. Překvapilo ho, že velký ukazatel stále ukazoval na ampuli – očividně reprezentující lék – ale i ostatní ukazatele ukazovaly na ten stejný symbol. Žádná další nápověda tam nebyla.

Oliverovi poklesla ramena. Cítil se poražený.

„On… on nefunguje,“ vykoktal bezmocně.

A co teď? Byli v renesančním Římě a neměli tušení, kam jít dál, ani co teď dělat! Každý uplynulý okamžik přibližoval Ester ke smrti.

„Ehm… Olivere…“ pronesl David varovně.

Oliver odtrhl oči od neužitečného kompasu. Překvapilo ho, když zjistil, že k nim běží mladý chlapec. Vypadal zoufale ustaraně.

Olivera se zmocnila hrůza. Co je to za chlapce a proč se k nim žene s naprosto zoufalým výrazem?

Chlapec doběhl až k nim a začal mluvit rychlou, naléhavou italštinou. Oliver se bezmocně podíval po Hazel a Walterovi, kteří vypadali stejně bezmocně, jako on.

Velení se ujal David. Udělal krok kupředu a zatímco chlapec mluvil, on přikyvoval.

Když opálený chlapec domluvil, podíval se přes něj David na Olivera.

„Je vidoucí,“ pronesl.

Oliverovi poskočilo obočí. „Vidoucí? Jak nás našel?“

„Tvrdí, že když jsme aktivovali portál, ozval se poplach v jejich škole. Prý musíme jít za ním. Že je to tu příliš nebezpečné.“

„Ale proč?“ zeptala se Hazel. „Co je nebezpečného na postávání na ulici?“

„Krom volně pobíhajícího dobytka a žebráků?“ rýpnul si Walter.

David přeložil otázku chlapci. Ten zavrtěl hlavou a zdálo se, že je stále rozčilenější. Mluvil rychle a vzrušeně. Teatrálně přitom rozhazoval rukama.

„No?“ zeptal se Oliver. Začala v něm narůstat úzkost.

„Ten poplach,“ vydechl David překládající zprávu ostatním. Podíval se Oliverovi do očí a zatvářil se ustaraně. „Není slyšet jen v jeho škole. Můžou ho zachytit všichni vidoucí.“

Hazel zalapala po dechu. „Chceš říct…“

„Zbloudilí,“ dokončil za ni David. „Poslali jsme jim signál, že jsme tady.“

Oliver cítil, jak mu z obličeje mizí barva. Konečně pochopil, proč byl italský vidoucí tak vyděšený. V podstatě poslali signál všem zbloudilým vidoucím, že sem mají přijít a hrabat se v historii.

„Rychle,“ vyhrkl Oliver. „Zmizíme odtud.“

Hazel ho vzala za paži. „Víš jistě, že mu můžeme věřit?“

„Tím, že sem přišel, hodně riskoval,“ pronesl Walter.

Oliver si tak jistý nebyl.

„Davide, můžeš ho požádat, aby ti řekl víc? Může nějak dokázat, že je takový, jaký tvrdí?“ zeptal se.

David se podíval na chlapce a italsky ho o něco požádal. „Jmenuje se Gianni,“ překládal. „Prý může dokázat, že mu můžeme věřit.“

Chlapec, Gianni, udělal krok kupředu a vyjmul z kapsy bronzový klíč. Podal ho Oliverovi.

Ten netušil, proč mu ho Gianni dává, ale převzal ho. Několikrát ho obrátil v dlani a pak pochopil.

Na jeho zadní straně byl povědomý symbol. Obruč se třema očima. Symbol Školy pro Vidoucí.

Oliverovi zacukalo v koutku. Ten symbol mu připomínal domov.

Ukázal ho ostatním. Walter přikývl, stačilo mu to. Hazel ale složila ruce na hrudi.

„Stejně si nejsem jistá,“ řekla.

Její skepticismus připomněl Oliverovi, jaké pocity měl z Davida. Ten ale už ukázal, že je platným členem výpravy a Oliver mu teď plně důvěřoval. Jejich ochránce by je nezavedl do nebezpečí.

„Pokud David říká, že Giannimu můžeme věřit, myslím, že mu můžeme věřit,“ řekl.

David se hrdě usmál. „Hazel, přísahám, že je Gianni tím, co o sobě říká. Je vidoucí. Je přítel, kterého za námi poslali.“

Hazel se kousla do rtu, jako by stále přemýšlela, ale pak přikývla. „Statisticky vzato bude asi nebezpečnější zůstat tady na ulici než jít s ním. Souhlasím.“

Walter obrátil oči v sloup. „Samozřejmě, že se Hazel rozhoduje na základě statistik!“

Přátelé se nechali vést Giannim, chlapcem z renesančního Říma, a dali se do běhu.

Kapitola šestá

Profesorka Obsidiánová seděla ve své kanceláři a hleděla do mísy s vizemi. Držela u ní téměř nepřetržitou stráž a ignorovala přitom všechny náznaky únavy, které ji nutily ke spánku, všechny příznaky hladu, které ji nutily něco sníst. Nic nebylo důležitější než nalezení Olivera Bluea a jeho konečné zničení.

Bylo ale těžké s únavou bojovat. Profesorka ztratila pojem o čase. Možná už tu seděla dva dny? Nebo tři? Její život se změnil v neustálé zírání do mísy, naslouchání výkřikům plukovníka Kaina venku – ten cvičil Christophera Bluea v temném umění.

Při té myšlence se musela pousmát. Tentokrát nehrozilo, že něco selže. Christopher v sobě měl tu nejnebezpečnější magii. V kombinaci s nejlepším výcvikem, který mohla temná armáda poskytnout a Chrisovou nekonečnou touhou zabít Olivera, to tentokrát muselo vyjít.

Jen by si přála, aby si jejich krysa pospíšila. K čemu jim bylo, že dostali špeha do Ametystovy Školy pro Vidoucí, špeha, který měl připravit past, která by Olivera vylákala ven, když to všechno tak dlouho trvalo?

Možná by měla vyvolat dalšího. Někoho, kdo by to trochu urychlil. Možná že by našla někoho přímo ve škole, někoho, koho by zmanipulovala. Trochu si přitom užila cestování v čase. Popravdě, čím víc nad tím přemýšlela, tím víc se jí ta myšlenka zamlouvala. Ve Škole pro Vidoucí prostě musel být nějaký student, který se cítil nespokojeně. Tvarování citlivé mladé mysli – jako u Malcolma Mstivého a teď Christophera Bluea – patřilo vždy k jejím oblíbeným činnostem.

Ano, přiměje jednoho ze studentů, aby konal tak, jak mu ona poručí.

Ještě dřív, než se rozhodla, se v její míse něco zatřepotalo.

Profesorka Obsidiánová sebou trhla. Napřímila se a pak se sklonila k míse. Skrz tmavé bouřkové mraky, které celé dny zakrývaly její výhled, viděla třpytivé fialové vířící světlo.

Okamžitě poznala, na co to kouká. Portál. Oliver Blue byl v pohybu.

Ucítila vzrušení. Upřeně sledovala obraz a pak se jí rozbušilo srdce.

Viděla ho! Olivera Bluea!

Stál na ulici plné zdobených staveb. Profesorka Obsidiánová se zamračila. Snažila se určit stavební sloh.

„Řím?“ zamumlala tiše. „16. století?“

Sledovala děj v míse. Svíral se jí přitom žaludek. Oliver se radil se svými otravnými přáteli. Pak k nim přiběhl nějaký další kluk.

Celá skupina potom doběhla k cihlové zdi a kluk stiskl několik cihel. Zeď se rozestoupila.

Profesorka Obsidiánová okamžitě poznala, co se děje. Kluk byl místní vidoucí a vedl Olivera Bluea do bezpečí jeho školy! Jakmile vejdou dovnitř, ztratí je z dohledu!

Zmocnila se jí frustrace. Praštila pěstí do stolu, nezvládala svůj vztek. Rozzuřeně zavrčela.

„Ať jde kamkoli, ten malý zmetek vždycky najde někoho, kdo mu pomůže!“ vykřikla.

Přešla k oknu a odfrkla si. Opřela se o parapet. Další tři dny zírání do mísy už nevydrží. Viděla toho dost, aby odhadla, že je Oliver Blue v Římě 16. století. Navíc měl náskok i místní podporu. Nebylo času nazbyt.

Rozrazila okno a nevšímala si přitom deště, který se jí opřel do obličeje.

„Je čas!“ vykřikla k temnému nebi.

Její hlas se zesíleně nesl nad pozemky jako zvuk zvonu.

Pak odpochodovala zpátky ke stolu a usedla na svůj trůn. O chvilku později slyšela, jak se otvírají dveře. Vešel plukovník Kain, Christopher Blue a Malcolm Mstivý. Poslechli její volání. Chlapci vypadali jako zmoklé slepice, byli pokrytí blátem a rudí vyčerpáním. Bylo příjemné je takhle vidět.

„Sednout,“ pronesla profesorka ostře.

Udělali, co jim poručila. Naprostou poslušnost měla profesorka Obsidiánová nejraději.

„Našla jsem Olivera Bluea,“ oznámila jim. „Nesmíme ztrácet čas. Okamžitě musíte za ním.“

Christopher se zatvářil zničeně. „Ale já od rána cvičil a teď je skoro půlnoc. Jsem vyčerpaný.“

Profesorka Obsidiánová ucítila záchvěv podráždění. Tihle studenti jsou vždycky tak ukňouraní. Poskytovala jim to nejlepší vzdělání, nejtemnější moc, možnost prosperovat a uspět, ovládnout vesmír. A oni se jí za to odvděčili věčnými stížnostmi.

„Seděla jsem tu tři dny. Čekala jsem na tenhle signál,“ řekla profesorka Obsidiánová. „Kdybys dělal totéž, tak bys možná mohl mluvit o tom, že jsi unavený.“

Odmlčela se. Na druhou stranu, možná měl Christopher pravdu. Poslat dva unavené vidoucí na podobnou misi by bylo hloupé. Navíc budou potřebovat podporu, alespoň do doby, než si odpočinou a naberou síly.

„Oba si s sebou můžete někoho vzít,“ řekla. „Někoho, kdo bude hlídat, když budete spát. Ale musíte se rozhodnout rychle. Koho vezmete?“

„Natašu Armstrongovou,“ pronesl Malcolm bez zaváhání.

„Dobrá volba,“ prohlásila profesorka Obsidiánová. Nataša byla jednou ze studentek, které navštěvovaly její kurzy pro pokročilé. Bude přínosným účastníkem mise. „Christophere?“

Chris se zavrtěl. „Já nikoho neznám. Neměl jsem čas si tu najít kamaráda.“

„Tak si vezmi někoho z předchozí mise,“ poradila mu profesorka netrpělivě. Snažila se to mít co nejdřív za sebou. „Někoho, kdo ti nejvíc pomohl.“

„Madeleine,“ pokrčil rameny Chris.

Profesorka Obsidiánová se zamračila. „Madeleine? Ta zrzka, které jsem tuhle zalepila pusu? Dobrá tedy. Je to tvá volba.“

Napojila se na svoji moc vidoucí a vytáhla dostatek energie pro přeuspořádání atomů. Znala každý kout své drahé školy a tak pro ni bylo snadné se v myšlenkách přenést na místo, kde Madeleine a Nataša spaly. Tohle pro ně bude opravdu drsné probuzení.

Za použití svého ohromujícího nadání se profesorka Obsidiánová zmocnila jejich atomů a rozložila je. Dotáhla je až do své pracovny a tam je znovu složila do podoby dvou děvčat.

Obě zamrkaly, zdály se vyděšené. Zrudly jim tváře, když si uvědomily, že stojí v nočních košilích přímo v ředitelčině kanceláři.

„Madeleine. Natašo,“ oznámila profesorka Obsidiánová, „dnešek je váš šťastný den. Dnes vyrazíte na velice důležitou misi. Takovou, která způsobí konečný zánik Ametystovy školy. Dnes půjdete do Říma. Dnes zabijete Olivera Bluea.“

Kapitola sedmá

Gianni, italský vidoucí, provedl čtyři přátele skrz kouzelnou zeď. Když prošli clonou a objevili se na druhé straně, zalapal Oliver po dechu.

Nic takového nikdy neviděl. Italská verze Školy pro Vidoucí byla nejextravagantnější místo, které kdy viděl. Na rozdíl od školy sestry Judity v Anglii, která vypadala jako klášter, a jeho vlastní školy ve Spojených státech, která mu připomínala kosmickou loď, působila tahle jako královský palác. Napůl očekával, že z některých dveří vyjde král i s doprovodem, nebo alespoň nějací divadelníci, kteří je uvítají.

„Tudy,“ pronesl David. Překládal, co jim říkal Gianni.

Spěchali dál do obrovské školy. Vše tam bylo ještě větší a rozlehlejší. Kolem byly zdobené mramorové sloupy a obrovské sochy, nemluvě o složitě malovaných klenutých stropech. Oliver si přitom vzpomněl na všechny ty umělce z období renesance, třeba da Vinciho a hlavně Michelangela, který maloval ohromné fresky na stropy náboženských budov. Zajímalo by ho, jestli někteří z nich nechodili i do této školy.

Jak spěchali chodbami, měl Oliver podivný pocit déjà vu. Netušil proč, ale měl pocit, jako by tu už někdy byl.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Hazel.

Oliver přikývl. „Mám jen divný pocit, to je všechno. Jako bych tu už byl.“

Hazel se zachmuřila. „Možná ano. Jiné tvé já, samozřejmě. Z jiné časové osy.“

Oliver přemýšlel nad tím, co právě řekla. Samozřejmě bylo možné, že jiná jeho verze tu už byla, ale to nemohlo vysvětlit Oliverův pocit povědomosti. Jiný Oliver z jiné časové osy měl svoje vzpomínky. Rozhodně se na ně nemohl napojit.

Byla to záhada. Přesto ale s každým krokem, který udělal, měl Oliver stále silnější pocit, že už tudy jednou šel.

Oliver zavrtěl hlavou, aby se zbavil podobných myšlenek. Něco takového nebylo možné. Nejspíš si jen vybavoval nějakou knihu o historii, kterou četl, nebo dokument, který viděl. Možná mu to tu připomínalo nějaký sen. Každopádně nesměl ztrácet čas zbytečnými úvahami. Musel se soustředit na Ester a nalezení Elixíru, který jí zachrání život.

Gianni je dovedl k velkým lakovaným dveřím a zaklepal. Obrátil se k Davidovi a něco řekl. David překládal do angličtiny.

„Tady sídlí ředitelka.“

Oliver polkl. Nemohl si pomoct. Pokaždé, když se setkal s dalším mocným a váženým vidoucím, cítil se nervózní. Profesora Ametysta respektoval víc než kohokoli jiného ve vesmíru a setkání s jeho historickými protějšky byl vždy silný zážitek.

Gianni otevřel dveře a zavedl je dál. Kancelář byla ohromná, spíš připomínala taneční sál než co jiného. Na tmavě zelených stěnách visely ohromné malby ve zlatých rámech a na jedné straně stál obrovský mramorový krb. Ze stropu visely lustry a vzduchem se nesla vůně mandlí.

Jak pokračovali dál, všiml si Oliver velkého stolu, za kterým seděla neskutečně elegantní dáma. Byla sice stará, ale přesto také extrémně okouzlující a v očích měla mladický lesk. Měla stejně olivovou kůži a tmavé oči jako Gianni. Černé vlasy měla přehozené přes jedno rameno. Bohaté vlny se zářivě leskly.

„Oliver Blue?“ zeptala se měkkým, příjemným hlasem se silným italským přízvukem.

„Ano,“ vykoktal Oliver. Překvapila ho.

„Prosím, posaďte se.“ Pokynula k řadě židlí a usmála se. Měla příjemný úsměv s dokonale bílými zuby. „Vy všichni.“

Oliver se cítil trochu zmateně, ale poslechl ji. Jeho přátelé se také posadili.

„Jsem ředitelkou Římské školy vidoucích,“ oznámila žena. „Lucia Morettiová. Vítám vás tu.“

„Děkujeme,“ vykoktal Oliver. V přítomnosti tak elegantní a mocné dámy se cítil trochu neklidně.

Ředitelka pokračovala. „Podle mých informací se vám podařilo aktivovat starobylý portál, který má vést k Elixíru. Musím říct, že mne poněkud překvapilo, že vás zavedl právě sem.“ V očích se jí vzrušeně zablesklo. „Když pomyslím, že klíč k nalezení Elixíru byl celou dobu na dosah ruky…“ Usmála se na Olivera. „Nepřekvapuje mne, že po celých stoletích jsi to ze všech lidí byl právě ty, kdo aktivoval portál, Olivere Blue.“

Oliver se zmateně zamračil. Co to mělo znamenat?

„Nerozumím,“ řekl. „Co myslíte tím,ze všech lidí‘?“

„Cože? Jsi syn Margaret Oliverové a Theodora Bluea!“ vykřikla. „Nebo snad ne?“

Při zmínce o rodičích se Oliverovi rozbušilo srdce. Walter a Hazel sebou viditelně trhli. Jako jedni z nejbližších Oliverových přátel věděli, jak zoufale se je snaží najít.

„Vy znáte mé rodiče?“ zeptal se Oliver šokovaně, téměř neslyšně.

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděla ředitelka. Na čele se jí objevila vráska. „Jsou tu poměrně slavní, ale to ty přece víš.“

„Vlastně nevím,“ vyhrkl Oliver. „Moji rodiče mě dali k adopci. Nic o nich nevím.“ Mluvil překotně, jako by se snažil dobrat výsledku co nejrychleji. „Jsou tady? V Římě? Víte, kde je můžu najít?“

Obličej Lucie Morettiové se zachmuřil. „Omlouvám se. Asi jsem řekla něco, co jsem neměla.“

„Vůbec ne,“ odpověděl Oliver. „Prosím, řekněte mi vše, co víte. Já nevím vůbec nic. Znám jen jejich jména a že studovali na Harvardově univerzitě. A vlastně mám zápisník mého táty.“

Ředitelka pozvedla obočí. „Zápisník?“ zeptala se. „Smím ho vidět?“

„Samozřejmě.“ Oliver vzal zápisník od Hazel, která ho schovávala v brašně. Rychle ho předal ředitelce. Pokud o jeho rodičích něco věděla, potřeboval to zjistit i on.

Ředitelka Morettiová zápisník prolistovala. „Olivere, víš, co to je?“

Zavrtěl hlavou.

„Je to recept,“ prozradila mu. „Recept na Elixír.“

„Cože?“ vydechl Oliver. „Chcete říct, že jsem lék měl celou dobu u sebe?“

„Počkej. Uklidni se,“ řekla. „Nenech se unést. Chtěla jsem říct, že je to pokus o recept na Elixír. Tvoji rodiče byli lidé, Olivere. To ale víš, že? Neměli moc vidoucích. Tím pádem nemohli cestovat časem. Ale pohybovali se ve společnosti vidoucích. Chtěli zažít to, co vidoucí. Tady je důkaz, že se tvůj otec pokoušel stvořit vlastní Elixír. S ním by měl možnost cestovat časem, časovými osami i paralelními světy. Recept ale není dokončený. Otec neuspěl.“

Olivera zalila vlna emocí. Nedokázal se vypořádat se všemi informacemi, které právě zjistil. Myšlenka na to, že se jeho smrtelní rodiče pokoušeli zjistit, jak cestovat časem, se mu zdála divná. Proč by mohli chtít cestovat časem? Vidoucí cestovali časem, aby chránili vesmír a jednotlivé časové osy. Bránili vesmír před zbloudilými vidoucími, kteří se snažili škodit. Lidé ale časem cestovat nemuseli. Bylo to nebezpečné i pro vidoucí, natož pro smrtelníky. Pro ty to musela být sebevražda.

Nevěděl, jestli má cítit úlevu, že je recept jeho otce nedokončený, nebo ne. Kdyby Teddy Blue uspěl při tvorbě Elixíru, měl by teď Oliver možnost zachránit Esteřin život. Ale protože neuspěl, zachránil Teddy život sám sobě?

Ředitelka Morettiová zaklapla zápisník. „Olivere, víš, že se nic neděje jen náhodou. Portál tě sem přivedl z nějakého důvodu. Na tomto místě bude Elixír objeven. Věřím, že tento zápisník je prvním krokem. Druhý krok udělám já.“

Oliver se zvědavě zamračil. „Jak to myslíte?“

„Jsem matematička, Olivere,“ vysvětlila ředitelka. „Nejlepší mozek, který ve vesmíru kdy byl. Mojí chytrosti se vyrovná jedině Einstein.“ Zabubnovala prsty o stůl a v očích se jí vzrušeně zablesklo. „Potřebuješ mé pokyny. Potřebuješ moje vědomosti. Když tě vycvičím, dokážeme společně dokončit recept.“

„Já ale nemám čas,“ pronesl Oliver. „Nesnažím se najít Elixír, abych získal možnost cestování časem. Dělám to, protože mi profesor Ametyst řekl, že je to jediná možnost, jak vyléčit moji kamarádku z nemoci z cestování časem! Ona umírá.“ Zlomil se mu hlas. V duchu si představil Ester. Instinktivně sevřel amulet. „Nemám čas tu cvičit.“

Ředitelka se odmlčela. Naklonila hlavu ke straně a chvíli si Olivera prohlížela. „Chápu.“

Zdálo se, že ji zklamalo, že Oliver nepřijal její nabídku výcviku. Nechtěl ji urazit. Za jiných okolností by se té možnosti rychle chopil, rád by se naučil všechno, co mu geniální matematička, ředitelka Morettiová mohla předat. Prostě jen neměl čas.

Hazel si nervózně mnula ruce. Zadívala se na Olivera s úzkostlivým výrazem v obličeji. „Není ale tohle naše jediná šance?“ zeptala se. „Elixír nebyl nikdy vytvořen. Portál nás sem zavedl, protože tu najdeme všechny dílky skládačky, které potřebujeme k jeho výrobě. Profesorka Morettiová je také určitě součástí té skládačky.“

„Chápu, jak to myslíš,“ řekl Oliver. „Ale Ester zemře dřív, než se stihnu naučit vše, co je třeba.“

„Je tu jeden rituál,“ vyhrkla ředitelka a přerušila tak jejich konverzaci.

„Rituál?“ zeptal se Oliver. Nelíbilo se mu, jak to zní. Působilo to na něj děsivě. Možná dokonce nebezpečně.

Ředitelka Morettiová pomalu přikývla. „Je to… jak bych to řekla… komplikovaná procedura. Ještě jsem ji nikdy neprováděla, ale je to možná naše jediná naděje.“

Oliver byl stále nervóznější. A její slova ho nijak neuklidnila.

„Co to obnáší?“ zeptal se a sám slyšel, jak se mu chvěje hlas.

„Přenesu na tebe veškeré své vědomosti a dovednosti,“ vysvětlila. „Naučíš se tak všechno, co vím. Budeš mít přístup k mým vzpomínkám, dokonce i k těm podvědomým, které jsem už dávno zapomněla. Věřím, že pak budeš mít dost vědomostí k dokončení receptu na Elixír. Co říkáš?“

Celá ta představa Olivera děsila. Ester ho ale potřebovala. Stejně tak i škola. A navíc mu ředitelka řekla, že bude znát její vzpomínky. A ona znala jeho rodiče. Možná mu její vzpomínky pomůžou v jejich hledání?

„Bude to bolet?“ zeptal se Oliver.

Ředitelka Morettiová nakrčila ret. „Nemyslím, že to bude příjemný zážitek,“ řekla. „Předpokládám, že to bude docela šokující.

Oliver se podíval na své přátele.

Walter přikývl, stejně jako Hazel, i když výraz v jejích očích prozrazoval, že má strach. Nakonec se Oliver podíval na Davida. Jemu naprosto důvěřoval.

„Myslím, že je to dobrý nápad,“ pronesl David.

Oliver spolkl knedlík, který se mu vytvořil v krku a obrátil se zpět k ředitelce Morettiové. Odhodlaně přikývl.

„Dobrá. Udělám to. Podstoupím ten rituál.“