Читать книгу: «Obsidiáni», страница 2

Kapitola třetí

Odcházet ze Školy pro Vidoucí bylo pro Olivera vždycky těžké. Nejen proto, že to zahrnovalo opuštění přátel a učitelů, které obdivoval, ale také proto, že byla škola umístěna v roce 1944, přímo v probíhající válce, což znamenalo, že odchod byl vždy nebezpečný.

Oliver slyšel, jak Hazel vedle něj hvízdla. Podíval se na ni a viděl, že přejíždí pohledem po všech továrnách a skladištích kolem. Válečný průmysl jel na plné obrátky. Vysoké komíny chrlily oblaka kouře. Občas se objevil ohnivý záblesk. Velké plakáty zdobily všechna volná místa a pobízeli muže, aby se přidali k armádě. Na pozadí vlály americké vlajky. Kolem projížděla nápadná černá auta jako vystřižená z nějakých gangsterek.

„Už jsem zapomněla, jaký je svět mimo Školu pro Vidoucí,“ pronesla Hazel. „Je to tak dlouho.“

Stejně jako ostatní studenti i Hazel opustila svůj starý život, aby se cvičila a stala se vidoucí. Aby se účastnila důležitých misí a cestování časem, aby udržela historii v pořádku. Tohle byla její první mise a Oliver chápal, proč se tváří tak ohromeně.

Walter došel k nim a zastavil se na okraji chodníku, kolem kterého se řítila auta.

„Kam teď?“ zeptal se.

Zastavil se i David. Držel v ruce žezlo. Oliver měl pocit, že dává smysl, aby jejich zbraň měl právě bojovník. Viděl, jak se písek v žezle stále sype. Znovu si s hrůzou uvědomil, že jim plyne čas.

„Musíme najít portál,“ pronesl Oliver.

Rychle vytáhl z kapsy kompas. Speciální zařízení, které mu dal jeho průvodce, Armando. Kdysi patřil jeho rodičům. Spolu se zápisníkem jeho otce plným poznámek ze studií to bylo jediné spojení s jeho rodiči. Pomohl mu na předchozí misi a Oliver si byl jistý, že mu pomůže i teď. Sice se s rodiči nikdy nesetkal, ale takhle měl pocit, že ho stále provázejí a vedou dál.

Symboly, pokud je správně interpretoval, mu ukazovaly budoucnost. Mohl tak kompas použít k cestě k portálu.

Zadíval se na něj. Hlavní číselník, ten největší, ukazoval přímo na symbol dveří.

To bylo podle Olivera snadno pochopitelné. Jejich úkolem bylo najít portál a ten určitě reprezentoval symbol dveří.

Když se ale zadíval na ostatní zlaté číselníky, jeden ukazoval na symbol, který vypadal jako egyptský hieroglyf, začalo být trochu obtížnější si správně vyložit, co se jim kompas snažil sdělit. Jeden obrázek vypadal jako čep, další jako sova. Třetí byl jasný pes. Ale co znamenaly všechny společně?

„Čep. Sova. Pes…“ mumlal Oliver zmateně. Pak mu to konečně došlo. Překvapeně vydechl. „Továrna!“

Pokud správně chápal, co mu kompas sděluje, měl jít na místo, které Oliver dobře znal. Do továrny Armanda Illstroma, do Illstromových vynálezů.

Továrna byla nedaleko odsud. Čep mohl reprezentovat stroje, které tam byly, sova, mechanické létající ptáky pod střechou a pes mohl být Horácio, věrný bloodhound starého vynálezce.

Oliver si nebyl jistý, jestli si symboly vykládá správně, ale dávalo by smysl, kdyby byl portál někde na pozemcích továrny. Nemohl si pomoct, cítil radost z toho, že zase uvidí svého starého hrdinu. Měl pocit, že už je to neskutečně dlouho, co byl v kouzelné továrně.

„Tudy,“ řekl ostatním a zamířil směrem k továrně.

Společně vyrazili kupředu. Procházeli kolem řad válečných továren produkujících výzbroj. Dělníci v hnědých a béžových kombinézách procházeli dovnitř a ven těžkými ocelovými dveřmi. Dokonce mezi nimi byla i spousta žen. Pokaždé, když se otevřely dveře, byl zřetelněji slyšet hluk pil a vrtaček a dalšího těžkého vybavení.

„Doufám, že Ester nemá bolesti,“ pronesla Hazel cestou.

Už jen při zmínce jejího jména se Oliverovi sevřel žaludek.

„Starají se o ni dobře,“ odpověděl Walter. „Ošetřovna ve Škole pro Vidoucí je nejlepší ve vesmíru.“

David šel vedle Olivera. Byl nejméně o hlavu vyšší než on. Vlasy si teď stáhl do malého ohonu. Vzhledem k tomu, že byl celý v černém a žezlo si pověsil na záda, vypadal trochu jako ninja.

„Proč jsi na téhle misi se mnou?“ zeptal se ho Oliver.

Sotva domluvil, uvědomil si, že mluvil poněkud nevrle. Rozhodně to tak nemyslel, byl ale trochu zmatený. A vzhledem k tomu, že s ním na misi byl někdo cizí, cítil se ještě nejistěji.

David se na něj podíval s neutrálním výrazem. Tvářil se vážně. „Copak ti to profesor Ametyst nevysvětlil?“

Oliver zavrtěl hlavou. „Vlastně ne. Jen řekl, že jsi dobrý bojovník.“

David pomalu přikývl. Stále měl neutrální výraz. Oliverovi připomínal cvičeného vojáka. „Jsem tu jako tvůj osobní srážce.“

Oliver polkl. Osobní strážce? Věděl, že cestování časem je nebezpečné, ale mít osobního strážce mu připadalo poněkud přehnané.

„Potřebuju osobního strážce?“ zeptal se.

David našpulil rty. „Nevím všechny podrobnosti. Ale profesor Ametyst mluvil vcelku jasně. Mám tě udržet naživu. Mám udělat cokoli bude nutné, abych toho dosáhl.“

Jeho vysvětlení Olivera dvakrát neuklidnilo. Profesor Ametyst si nikdy nemyslel, že potřebuje zvláštní ochranu, tak proč teď ano? Co na téhle misi bylo tak moc nebezpečné?

Na druhou stranu, kdo byl on, aby zpochybňoval ředitelův úsudek? Profesor Ametyst byl nejmocnější vidoucí, byly mu stovky let a viděl události v ohromném množství časových os. Věděl, co je nejlepší. Pokud tenhle podivně vojensky působící David Mendoza zapadal do jeho plánů, pak se s tím Oliver musel smířit.

Jak procházeli ulicemi, přitahovala Oliverovu pozornost trubice v žezle. Písek se už znatelně přesypal, dával jasně najevo, že času ubývá. Myšlenka na to, že Ester běží čas, bodla Olivera u srdce.

Nesměli váhat. Museli se dostat k portálu.

Přidal do kroku.

Nebe začínalo temnět, když se dostali na cestu vedoucí k továrně. Než ale stihl Oliver udělat další krok, zastavila ho Hazel stiskem paže.

„Co je?“ zeptal se.

Hazel ukázala na kompas v jeho rukách. „Číselníky na kompasu. Přetočily se.“

Oliver se zamračeně zadíval na kompas.

Ostatní se shromáždili kolem něj. Několik číselníků se skutečně přesunulo, i když hlavní stále mířil na dveře.

„Pořád nás vede k portálu,“ vysvětlil Oliver. „Ale zdá se, že teď máme jít jiným směrem.“

Zamžikal, snažil se pochopit, co znamenají aktuální symboly.

„Nechápu to,“ zamumlal frustrovaně. „Ukazuje na strom, cihlovou zeď, klíč a…“ zkusil kompas několikrát převrátit, aby pochopil, co je to za symbol. „…požární hydrant?“

„Aha,“ ozvala se Hazel. „Myslíš jako tamhle?“

Oliver okamžitě zvedl hlavu a zjistil, že Hazel ukazuje na druhou stranu ulice. A opravdu, stál tam požární hydrant u velkého dubu. A o něco dál byla vysoká zeď z pálených cihel. Ve zdi byly staré dřevěné dveře s velkou rezavou klíčovou dírkou.

Oliverovi se zadrhl dech. Kompas je musel vést k továrně proto, aby je nasměroval na tohle konkrétní místo.

„Myslíte, že ty dveře jsou portál?“ zeptala se Hazel.

Oliver zastrčil kompas do kapsy. „Je jen jeden způsob, jak to zjistit.“

Zavedl ostatní přes ulici ke dveřím. Zaujatě si je prohlíželi. Vypadaly úplně normálně. Vůbec nepřipomínaly portál.

Walter zkusil kliku. „Je zamčeno.“

V tu chvíli Olivera něco napadlo. Vzpomněl si na symbol klíče na kompasu. Přikrčil se a podíval se do klíčové dírky.

Na druhé straně vířil černofialový vír, kterému po povrchu přebíhaly jasné záblesky.

Oliver šokovaně zalapal po dechu, chtěl ustoupit, ale klopýtl a upadl na záda.

„Cos viděl?“ zeptala se Hazel a chytila ho za ruku.

Stejně rychle ho chytil i David.

„Portál…“ vykoktal Oliver. „Je to ten portál.“

David s Hazel pomohli Oliverovi na nohy. Walter zatím vzrušeně přidřepl ke dveřím a zadíval se klíčovou dírkou. Pak se k nim obrátil a na tváři se mu rozléval široký úsměv.

„To je mazec!“ vykřikl.

Vždy patřil k nejnadšenějším z Oliverových přátel, i když často podléhal své výbušné povaze. Hazel byla ta chytrá. Pomohla Oliverovi zneškodnit Lucasovu atomovou bombu.

Hazel se také spěchala podívat klíčovou dírkou. Když se obrátila, tvářila se poněkud jinak než Walter. „Vypadá docela děsivě.“

Oliver pomalu přikývl. Měl stejný pocit jako Hazel. Vířící fialové světlo a dlouhý tunel, který viděl skrz klíčovou dírku, ho děsil. Ještě víc ho děsila myšlenka na to, že do něj má vstoupit. Už to několikrát zažil a tak věděl, jak podivné a nepříjemné je cestovat portálem. Věděl ale také, že nemá na vybranou. Musel být statečný kvůli Ester a škole.

„Tak jak se dostaneme dovnitř,“ zeptal se David a zarumploval klikou.

Na rozdíl od ostatních zřejmě neměl nutkání se podívat klíčovou dírkou.

„Musím mít čisté úmysly,“ vysvětlil Oliver. „Pak se dostanu právě tam, kam se potřebuju dostat.“ Zadíval se na přátele stojící vedle něj. „Vy půjdete za mnou.“

Oliver věděl, že je jen jediná možnost, jak zajistit, že budou jeho úmysly čisté. Zadíval se na ptačí amulet.

Na povrchu černého onyxu viděl spící Ester. Byla krásná jako vždy. Vypadala ale utrápeně, jako by prožívala hroznou bolest.

Oliverovi se rozbušilo srdce. Musel ji zachránit.

„Jsem připravený,“ řekl.

Sáhl na kliku a zabral. Nic se nestalo. Dveře se neotevřely.

„Nefunguje to!“ vyhrkl.

Ucítil tíhu na hrudi. Jeho úmysly nakonec nebyly dost čisté? Začínaly se ho zmocňovat pochyby. Možná se profesor Ametyst spletl, když ho na tuto misi poslal. Možná nakonec neměl dost čisté srdce.

„Já to zkusím,“ pronesla Hazel. „Ester je i moje kamarádka.“

I ona zarumplovala klikou. Dveře se ale neotevřely.

Jako další to zkusil Walter, ale selhal i on.

Oliver ucítil v břiše naprostou prázdnotu. Nedokázali překonat první zádrhel! A přesýpací hodiny v trubici žezla mu neustále připomínaly, že nemají neomezený čas. Že si musejí pospíšit, pokud ji mají zachránit.

Pak ke dveřím přistoupil David. Oliver věděl, že David, který k Ester nic necítil, protože ji nikdy ani nepotkal, nemohl být tím, kdo otevře dveře k portálu. Jinou možnost ale neměli, takže to klidně mohl zkusit.

Tvářil se zamyšleně, prohlížel si dřevěné dveře před sebou a nakláněl přitom hlavu ze strany na stranu. Pak maličko ustoupil, zapřel se o zem a prudce vykopl. Vypadal přitom jako kickboxer.

K překvapení všech se dveře otevřely dokořán.

Přímo za nimi vířil portál. Ohromný, divoce se zmítající a jako zvíře řvoucí vír. Oliver zalapal po dechu. Měl pocit, jako by se ho poryv větru snažil stáhnout do víru.

I když teď měli přístup k portálu, nemohl si pomoct. Cítil, že selhal. Proč se dveře neotevřely kvůli němu? Proč je otevřel David?

Podíval se na chlapce, kterého s nimi poslal profesor Ametyst. Vlasy mu přitom bičovaly obličej.

„Jak to, že jsi otevřel právě ty?“ zeptal se Oliver do řvoucího větru.

„Protože,“ vykřikl David, „mi došlo, že pokud tě portál přenese tam, kam potřebuješ, jen když máš čisté úmysly, možná se dveře otevřou jen tomu, kdo je prostě chce otevřít. Vy všichni se soustředíte na Ester, na cíl. Já se soustředím jen na to, abych ti pomohl, jak budu moct. Jediným mým cílem tak bylo otevřít ti dveře.“

Jeho slova Olivera hluboce zasáhla. Takže jediným Davidovým záměrem bylo mu pomoct? Jeho schopnost otevřít dveře prokazovala jeho loajalitu. Proto ho profesor Ametyst poslal.

„Teď je řada na tobě, Olivere,“ řekla Hazel. „Musíš prokázat své čisté úmysly.“

Oliver to chápal. Cítil se neuvěřitelně motivovaný. Znovu se chopil amuletu a soustředil se na spící Ester. Rozbušilo se mu srdce.

Vítr dál kvílel.

Oliver se podíval na přátele. „Teď, nebo nikdy.“

Skočili.

Kapitola čtvrtá

Chris stál na rozmočeném pozemku ve stínu Obsidiánové Školy pro Vidoucí. Až k pasu byl pokrytý blátem. Do obličeje ho bičoval déšť.

„Znovu,“ přikázal plukovník Kain. V děsivě modrých očích se mu zablýsklo.

Chris zatnul zuby. Byl vyčerpaný. Běhal tu dokola už snad celé hodiny. Pak si ale vzpomněl na svůj úkol – zabít Olivera – a znovu se cítil motivovaný.

Jeho tvrdý bojový výcvik začal okamžitě. A Chris měl sice na jednu stranu radost, že je jediný existující vidoucí se schopnostmi získanými z temné hmoty, jeho ranní tréninky se mu ale zajídaly.

Chris byl vždycky pořízek – dával přednost svačinkám před sportem – a všechny ty hodiny běhání v blátě a dešti, zatímco na něj někdo štěkal příkazy, ho unavovaly. Ale i přes tvrdý výcvik se cítil stále motivovanější. Zabije Olivera. Na příští výpravě už si ho nenechá vyklouznout.

Znovu se rozběhl, hruď se mu prudce zvedala a klesala. Cítil ostré píchání v boku, ale nevšímal si ho a pokračoval dál. Koutkem oka viděl plukovníka Kaina, který ho sledoval a jehož oči modře zářily i skrz prudký déšť.

V tu chvíli si Chris všiml postavy stojící u okna obsidiánské koleje. Okamžitě věděl, že je to Malcolm Mstivý. Ušklíbl se. Cítil hrdost, že ho Malcolm sleduje. Věděl, že na něj žárlí kvůli moci, kterou vládl i kvůli pozornosti, které se mu dostávalo. Malcolm by měl určitě radost, kdyby ho cvičil někdo z temné armády. Navíc ho pořád štvalo, že na poslední výpravě selhal a u profesorky Obsidiánové upadl v nemilost.

Když Chris běžel a klouzal po zablácené trávě, vzpomněl si na okamžik, kdy na břehu Temže svíral Oliverův kotník. Pak mu vyklouzl a Oliver zmizel v portále. Chris byl odhodlaný to už znovu nedopustit. Příště, až bude stát tváří v tvář Oliverovi, skoncuje to s ním. Pak ho budou Obsidiáni oslavovat a Malcolm Mstivý bude naprostou minulostí.

Nebe potemnělo, uvědomil si Chris. Zahnul za roh a zamířil zpátky k plukovníku Kainovi. Cvičil už od rána, ani neměl přestávku na oběd. Plukovník byl nemilosrdný trenér, ale ať už Chrisovi uložil cokoli, ten si nikdy nestěžoval. Dokonce i teď, když kvůli námaze už jen hlasitě sípal, nehodlal dát najevo slabost. Plukovník Kain byl tvrdý, ano, ale také byl obdivuhodný. Chris k němu vzhlížel, jako by nikdy neměl vlastního otce.

Vrátil se k plukovníkovi. Viděl, jak ho zpod kápě pozoruje modrýma očima zbloudilého vidoucího.

Plukovník Kain stiskl tlačítko na stopkách.

„Jak jsem si vedl?“ zeptal se Chris.

„Začínáš zpomalovat,“ odpověděl plukovník dunivým hlasem.

„Mám hlad,“ odpověděl Chris a zapřel se rukama v bok. „Kdy bude pauza na jídlo?“

Plukovník přimhouřil zářivě modré oči. Zdálo se, že zuří.

„Máš v sobě sílu temné hmoty, Christophere,“ štěkl. „Neměl bys nic potřebovat. Moc, kterou ti profesorka Obsidiánová věnovala, ti závidí každý voják temnoty ve vesmíru.“

I přes bodavý hlad ucítil Chris nával pýchy.

„Pojď sem,“ pokynul plukovník Kain Chrisovi.

Chris k němu opatrně přistoupil, snažil se neuklouznout na trávě.

„Ukaž dlaně,“ pronesl plukovník.

Chris ho poslechl.

„Znáš moc, kterou v nich máš?“

Chris přikývl. „Stříkal jsem z nich kyselinu,“ pronesl hrdě a vzpomněl si, jak ničil Newtonova umělecká díla v Anglii konce 17. století.

„Dokážeš toho mnohem víc,“ pronesl plukovník.

Vzal Chrise za zápěstí. Měl pevný stisk. Prsty jako pařáty, kostnaté a dlouhé, téměř nelidské.

„Soustřeď svoji mysl,“ přikázal mu plukovník. „Chop se svých temných sil. A pak je využij k proniknutí předivem dimenzí.“

„To si snad dělá srandu,“ zamumlal Chris.

„Nedělám, chlapče,“ odpověděl plukovník.

Chris se o předivu dimenzí dozvěděl, když profesorka Obsidiánová přivolala temnou armádu, aby jim pomohla při poslední misi. Použila k tomu ten svůj nůž. A Chris to měl dokázat holýma rukama?

Plukovník na něj upřeně hleděl. Chris se zhluboka nadechl a dovolil mysli, aby se odebrala na klidné místo, kde se skutečnost objevovala jen v mlze.

Kdykoli použil svoji moc, bylo to pro Chrise vzrušující. Pokaždé totiž zjistil, že je jeho moc o něco větší než posledně. Byla jako ohromný doutnající kus lávy přímo v jeho žaludku. Dokonce už za tu krátkou chvíli, kdy cvičil s plukovníkem, narostl do ještě větších rozměrů. Cítil, že si jeho moc přeje, aby ji použil. Bylo to, jako by uvnitř měl něco cizího, něco, co se v jeho těle prostě objevilo a dodávalo mu to moc, o které většina ostatních lidí ani nesnila.

Sáhl po vnitřní moci a pokusil se ji zhmotnit rukama. Cítil, jak se mu pažemi až k zápěstím šíří teplo. Plukovník Kain ho stále pevně svíral. Pak mu teplo proniklo až do dlaní, jeho kůže se úplně rozžhavila. A nakonec poslal moc kupředu, představil si přitom, jak se dimenzionální předivo taví a převedl obraz ve skutečnost.

V tu chvíli si všiml, jak se vzduch kolem jeho rukou mění. Začal se chvět.

„Funguje to…“ vykoktal Chris.

Vzhlédl k plukovníku Kainovi. I když měl obličej schovaný pod kápí, vyčetl mu Chris z očí, že se ďábelsky usmívá.

Chrisovi se rozbušilo srce.

„Jde mi to,“ vyhrkl vítězoslavně.

„A teď přestaň,“ poručil plukovník.

Chris spustil ruce. V místě, kde se jeho dlaně dotkly dimenzionálního přediva, zely dva otvory.

„Paráda,“ zamumlal Chris.

„Takhle můžeš vstoupit do prostoru mezi časem,“ pronesl plukovník. „Do prázdnoty. Tam, kde sídlí temná armáda.“ Natáhl ruce a stiskl k sobě okraje narušeného přediva. Uzavřel je. „Chápeš, jak cenná je moc, kterou v sobě máš?“

Chris přikývl. „Chápu.“

„Dobře. A teď běž.“

Chris sebou trhnul. Běhat? Zase?

Plukovníkova dávka pochval byla zřejmě vyčerpaná. Znovu promluvil chladným a tvrdým hlasem: „Řekl jsem, běž.“

Chris se nehodlal hádat. Rozběhl se do dalšího kola po pozemcích.

Když tentokrát vzhlédl k oknům koleje, byl Malcolm pryč.

A když zahnul za roh a spatřil siluetu plukovníka Kaina, došlo mu, že jeho učitel teď není sám. Stál vedle něj někdo další. Někdo menší. Student, uvědomil si Chris.

Když doběhl blíž, uvědomil si, o koho jde. Malcolm původně sledoval Chrise z okna a teď se přišel podívat přímo ven.

Chris zatnul zuby. Nechtěl, aby se Malcolm bavil s plukovníkem Kainem. Plukovník byl jeho mentor!

Zrychlil. Bolest v boku byla jako bodání nožem. Plíce ho pálily, ale on tomu nevěnoval pozornost.

Konečně doběhl až k plukovníkovi. Když brzdil, odletěly mu kusy bláta přímo na Malcolmovy kalhoty.

Plukovník Kain se zatvářil překvapeně. Stiskl tlačítko stopek.

„Tohle bylo zatím tvé nejrychlejší kolo, Christophere,“ pronesl s podtónem hrdosti v hlase. Podíval se na Malcolma a pak znovu na Chrise. „Předpokládám, že trocha konkurence ti nejspíš prospěje.“

Chris se zhluboka nadechl, přičemž ho neskutečně bolely plíce.

„Konkurence?“ vykoktal. „Jak to myslíte?“

Plukovník Kain už byl očividně rozhodnutý. „Malcolm mi řekl o vaší poslední misi. Dobrovolně se přihlásil, že se k tobě přidá na té další. Chtěl jsem ho odmítnout, ale když vidím, jak moc dokážeš zrychlit, když máš konkurenci, rozhodl jsem se ho přijmout.“

„Ne!“ vykřikl Chris. To poslední, po čem toužil, bylo, aby mu Malcolm ukradl slávu. Aby k sobě přitáhl pozornost. „Profesorka Obsidiánová to svěřila mně. Malcolm ji zklamal. Teď mám vést já.“

Plukovník ho ale neposlouchal. Přešel ke straně pozemku, kde leželo výcvikové vybavení a boxerské rukavice. Sebral pár červených rukavic.

„Tady,“ řekl a předal je Chrisovi. Další pak podal Malcolmovi. „Uvidíme, jak se vám povede v souboji.“

Chris tomu nemohl uvěřit. Tohle měla být jeho příležitost zazářit! A teď se mu do ní vecpal Malcolm. Ten pitomec způsobil polovinu problémů, které čelili na poslední misi. To, že ho vzali i do téhle, byl hrozný nápad! Musel ho seřezat tak, aby se už nezvedl a nemohl pokračovat.

S pohledem upřeným na Malcolma si Chris utáhl rukavice. Studený déšť stále padal, ale on už ho téměř necítil. Jeho pozornost se soustředila na Malcolma. Na to, aby mu nakopal zadek.

Malcolm si nasadil rukavice a pak jimi o sebe udeřil. Očividně Chrisovi vyhrožoval. Usmál se tím svým příšerným, ubohým úsměvem. Chris přimhouřil oči.

„Poslední na nohou vyhrává,“ oznámil plukovník Kain. „Boj!“

Malcolm neztrácel čas. Vrhl se ke Chrisovi, jako by na tu šanci čekal celý život.

Chris zaujal obranný postoj. Mohl proti Malcolmovi využít jeho zápal. Bylo jasné, že zuří, nepřemýšlí. Chrisovi stačilo, aby ho nechal se unavit a pak ho sejmout jediným úderem.

Malcolm udeřil. Chris zvedl předloktí a snadno úder vykryl. Byl to ubohý první pokus.

Malcolm to zkusil znovu, tentokrát rychlý levý hák. Chris to ale čekal. Znovu ho zablokoval. Tentokrát odpověděl i úderem na Malcolmův nekrytý bok.

„Uf!“ vydechl Malcolm.

Bláto bylo kluzké a on zakolísal. Chris si rychle uvědomil, že tohle je jeho příležitost. Na kluzkém blátě cvičil už hodiny a tak si připadal jistější. Malcolm měl co dělat, aby se udržel na nohách.

Chris věděl, že musí využít Malcolmovy nepozornosti.

Udělal dva dlouhé kroky a soustředil se na Malcolmovo nekryté rameno. Vložil do úderu celou svoji váhu. Jeho pravá pěst zasvištěla vzduchem.

Malcolm se ale náhle pohnul a v posledním okamžiku uhnul. Místo zásahu do jeho ramene proletěla Chrisova pěst kolem a za ní i jeho tělo.

Zakolísal. Udělal velkou chybu. Přepočítal se.

Ucítil prudkou ránu za pravé ucho. Čelistí, krkem i tváří mu projela pálivá bolest. Začalo mu zvonit v uchu.

Dezorientovaný Chris kolem sebe zavířil rukama. Snažil se najít Malcolma. Ten se ale musel pohnout za něj, protože Chris viděl jen bláto a padající déšť.

Napršelo mu do očí, takže toho viděl ještě míň. Pak ucítil další drtivý úder zezadu do hlavy. Tentokrát tak prudký, až mu scvakly zuby. Před očima se mu roztančily černé hvězdy.

Bil kolem sebe. Zoufale se snažil najít Malcolma, zasáhnout ho alespoň jedním úderem. Ale nedařilo se mu. Máchal rukama naprázdno. Zastyděl se.

Schytal třetí zásah. Tentokrát do krku. Bolest byla tak příšerná, až mu vyhrkly slzy do očí.

S lapáním po dechu dopadl koleny do rozmáčené země. Pak se zhroutil na bok, nedokázal se udržet vzpřímeně. Kašlavě lapal po dechu. Do pusy se mu dostalo bláto.

Pak si vedle sebe všiml Malcolmových nohou. Když vzhlédl, viděl, jak se chlapec na pozadí dešťových kapek ďábelsky usmívá.

Pak se nad ním sklonil plukovník Kain a probodl ho pohledem.

„Ano,“ pronesl a pokýval hlavou. „Myslím, že z vás bude dobrý tým.“