Читать книгу: «Dvůr pro Zloděje », страница 3

Шрифт:

KAPITOLA PÁTÁ

Lady Emmeline Constance Ysalt d’Angelica, psalo se v dopise, Markýza Sowerdská a Lady Šerpového řádu. Angelicu nezaujalo ani tak oslovení jejím plným jménem, jako to, kdo vzkaz poslal – královská vdova si přála vidět se s ní mezi čtyřma očima.

Tedy nenapsala to přímo těmi slovy. V dopise byly fráze jako „tvoje společnost by mi udělala radost,“ a „doufám, že ti termín vyhovuje.“ Angelica ale věděla stejně dobře, jako kdokoli jiný, že přání královské vdovy se rovná rozkazu. Dokonce i když zákony vydávala Šlechtická rada.

Snažila se nedávat najevo obavy, které cítila cestou ke vdoviným komnatám. V žádném případě nehodlala kontrolovat svůj vzhled, ani nervózně přešlapovat. Dobře věděla, že vypadá dokonale, protože každé ráno trávila dlouhý čas před zrcadlem. Navíc jí pomáhaly její služebné, takže bylo jasné, že vypadá naprosto skvěle. Nepřešlapovala, protože se uměla dokonale ovládat. A navíc, čeho by se měla obávat? Měla se setkat s jednou starou ženskou, neměla se postavit divoké šelmě.

Angelica si to připomínala celou cestu a zvlášť ve chvíli, kdy dorazila ke dveřím do vdoviných komnat. Sloužící dveře otevřel a ohlásil ji.

„Milady d’Angelica!“

Měla by se cítit dobře, ale pravdou bylo, že vdova byla královnou a Sebastianovou matkou. Angelica už toho v životě provedla příliš, aby si byla jistá, že neupadne v nemilost. Přesto vešla dovnitř a nutila se udržovat pečlivě nacvičenou masku sebevědomí.

Do vdoviných komnat se nikdy dřív nedostala. Když je teď viděla, zklamaly ji. Byly navržené s pompézností, která vyšla z módy snad už před dvaceti lety. Na Angelicin vkus tu bylo až příliš obložení z tmavého dřeva, a i když byl zbytek paláce přiměřeně zdobený, v žádném případě to neodpovídalo extravagantnímu stylu, který by zvolila Angelica.

„Čekala jsi něco zajímavějšího, má drahá?“ zeptala se vdova. Seděla u okna vedoucího do zahrad. Její židle byla z tmavého dřeva a zelené kůže. Mezi ní a o něco menší židlí spočíval intarzovaný stůl. Vdova na sobě měla relativně prosté šaty, v takových by se v žádném případě neúčastnila oficiálního jednání. Na hlavě měla místo koruny jen zlatý kroužek. Přesto z ní sálala autorita.

Angelica se uklonila. Udělala pořádné pukrle, ne nějakou zjednodušenou úklonu, kterou by provedla kdejaká služka. Dokonce i v tomhle bylo potřeba dávat najevo své postavení. Angelica čekala na povolení se napřímit a okamžiky jako by se táhly do nekonečna.

„Přidej se ke mně, Angelico,“ pronesla vdova. „Takové oslovení preferuješ, nepletu-li se.“

„Máš pravdu, veličenstvo.“ Angelica předpokládala, že vdova ví velice dobře, jaké oslovení preferuje. Také si všimla, že jí Sebastianova matka nenabídla, aby ji Angelica oslovovala podobně neformálně.

Přesto se chovala jako příjemná hostitelka. Nabídla Angelice očividně čerstvý malinový čaj a rukou v jemné rukavičce jí podala kousek ovocného koláče.

„Jak se daří otci, Angelico?“ zeptala se. „Lord Robert byl mému muži vždy loajální. Pořád má potíže s dýcháním?“

„Venkovský vzduch mu prospívá, veličenstvo,“ pronesla Angelica a vzpomněla si na rozlehlé pozemky a na to, jak je ráda, že se o ně nemusí starat. „I když honů už se neúčastní tak často, jako dřív.“

„Mladí muži jezdí na čele loveckých výprav,“ pronesla vdova, „zatímco ti zkušenější čekají vpovzdálí a přijímají věci v tempu, které jím vyhovuje. Když jsem se účastnila lovů, využívala jsem přitom sokola, ne smečku honicích psů. Sokoli nejsou tak prudcí a také víc vidí.“

„Dobrá volba, veličenstvo,“ pronesla Angelica.

„A co matka? Pořád se tolik věnuje květinám?“ zeptala se vdova a upila svého čaje. „Vždy jsem žárlila na to, jak skvělé tulipány se jí daří pěstovat.“

„Myslím, že pracuje na nové odrůdě, veličenstvo.“

„Nepochybně se snaží zkřížit dvě linie,“ pronesla vdova a odložila pohár.

Angelica si uvědomila, že přemýšlí, jaký má tohle mít smysl. Upřímně pochybovala, že si ji vládkyně království předvolala jen kvůli tomu, aby s ní řešila drobnosti z jejího rodinného života. Kdyby vládla ona, rozhodně by se nezajímala o takové zbytečnosti. Angelica téměř ani nevěnovala pozornost dopisům, které jí chodily od rodičů.

„Nudím tě, má drahá?“ zeptala se vdova.

„Ne, samozřejmě, že ne, veličenstvo,“ odpověděla Angelica rychle. Díky občanským válkám už byly dny, kdy mohla královská rodina nechat někoho uvěznit jen tak, bez soudu, dávno pryč, ale přesto nebyl dobrý nápad je urážet.

„Měla jsem pocit, že i ty se zajímáš o moji rodinu,“ navázala vdova. „Hlavně o mého mladšího syna.“

Angelica ztuhla. Nebyla si jistá, co říct. Měla si uvědomit, že si královská vdova musí všimnout jejího zájmu o Sebastiana. O co tu tedy teď šlo? Mělo to být zdvořilé upozornění, aby ho nechala na pokoji?

„Nevím, co tím myslíš,“ odpověděla Angelica. Rozhodla se, že nejlepší bude hrát roli hloupoučké šlechtičny. „Princ Sebastian je samozřejmě velice pohledný, ale—“

„Ale tvůj pokus ho uspat a získat ho pro sebe nevyšel tak, jak sis představovala?“ zeptala se jí královská vdova chladným hlasem. „Myslela sis, že se o tvém malém spiknutí nedozvím?“

Angelica teď cítila, jak se jí zmocňuje strach. Vdova ji možná nebude moct poslat na smrt, ale přesto šlo o útok na člena královské rodiny. A dokonce i při soudu pod dohledem ostatních šlechticů – možná že právě pod dohledem ostatních šlechticů z ní budou chtít udělat odstrašující příklad. Možná se ji pokusí odstranit, nebo získat páku proti její rodině.

„Veličenstvo—“ začala Angelica, ale vdova ji zarazila zvednutým prstem. Mlčela, dlouze se napila a pak hodila pohárek do ohniště. Keramika se rozletěla se zvukem, který Angelice připomněl lámání kostí.

„Útok na mého syna se rovná zradě,“ pronesla vdova. „Pokus o manipulaci se mnou a vmanipulování mého syna do manželství je zrada. Za ni se obvykle dostává Olověná maska.“

Angelice se sevřel žaludek. Olověná maska byl hrozivý trest ze starých dob. Sama ale nikdy neviděla, jeho exekuci. Říkalo se, že lidé raději páchali sebevraždu, než aby se nechali takhle potrestat.

„Víš, o co jde?“ zeptala se vdova. „Zrádci se hlava uzavře do kovové masky a dovnitř se nalije roztavené olovo. Hrozivá smrt, ale hrůza je někdy užitečná. A, samozřejmě, je díky tomu možné získat odlitek zrádcova obličeje a ten pak vystavovat jako varování pro ostatní.“

Vdova sáhla po něčem, co leželo vedle její židle. Vypadalo to jako jedna z mnoha masek, které byly kvůli uctívání Maskované bohyně, všude kolem. Tahle ale vypadala, jako by v ní byl otisknutý obličej. Vyděšený, pokroucený obličej.

„Allan Courcerský se rozhodl postavit koruně,“ vysvětlila vdova. „Většinu jeho mužů jsme prostě pověsili, ale z něj jsme se rozhodli udělat odstrašující příklad. Dobře si vybavuji jeho vřískot. Zajímavé, jak se podobné věci člověku vryjí do vzpomínek.“

Angelica padla plynulým pohybem na kolena. Vzhlížela teď ke starší ženě.

„Prosím, veličenstvo,“ škemrala. Právě teď se jí škemrání jevilo jako jediná možnost. „Prosím, udělám cokoli.“

„Cokoli?“ zeptala se vdova. „Cokoli je hodně silné slovo. Co kdybych chtěla, abys mi předala pozemky svojí rodiny? Nebo abys sloužila jako špeh u té Nové armády, která se formuje na kontinentě? Co kdybych se rozhodla, že jako trest budeš vyhoštěna do jedné ze Vzdálených kolonií?“

Angelica se zadívala na děsivou posmrtnou masku a věděla, že má jedinou možnost.

„Cokoli, veličenstvo. Hlavně ne tohle.“

Nelíbilo se jí, jak se musí chovat. Byla jednou z předních šlechtičen, a přesto si teď připadala bezmocněji než poslední žebrák.

„Co kdybych chtěla, aby sis vzala mého syna?“ zeptala se vdova.

Angelica na ni bez hnutí zírala. Její slova nedávala smysl. Kdyby jí vdova řekla, že jí dá truhlu zlata a pošla ji pryč, dávalo by to větší smysl než tohle.

„Veličenstvo?“

„Přestaň na mě kulit oči a lapat po dechu jako nějaká ryba,“ pronesla vdova. „Sedni si. Alespoň se snaž vypadat jako spořádaná mladá dívka, kterou si můj syn vezme.“

Angelica se vyškrábala zpátky na židli. Připadala si, jako by měla omdlít. „Nejsem si jistá, jestli rozumím.“

Vdova složila prsty do stříšky. „Nevím, čemu nerozumíš. Potřebuji najít někoho vhodného pro svého syna. Ty jsi dostatečně krásná a tvoje rodina má přijatelné postavení. Máte dobré vztahy se dvorem. Z tvého malého spiknutí mi vyplývá, že jsi o to měla zájem. Připadá mi to jako dohoda, ze které budou mít přínos všichni zúčastnění. Souhlasíš?“

Angelica se snažila vzpamatovat. „Ano, veličenstvo. Ale—“

„Rozhodně je to lepší než ostatní možnosti,“ pronesla vdova a prstem přejela po posmrtné masce. „V každém ohledu.“

Angelica očividně neměla na výběr. „Bude mi potěšením, veličenstvo.“

„Tvoje potěšení mě opravdu nezajímá,“ vyštěkla vdova. „Jde mi jen o dobro mého syna a bezpečí říše. Neohrozíš ani jedno z toho, jinak poneseš následky.“

Angelica se ani nemusela ptát, o jaké následky se jedná. Cítila strach, který ji mrazil v žilách a vůbec se jí to nelíbilo. Nelíbilo se jí, že nad ní má moc nějaká stará bába, kvůli které i svazek se Sebastianem působil jako hrozba.

„A co Sebastian?“ zeptala se Angelica. „Z toho, co jsem viděla na plese, se zajímá… o někoho jiného.“

O tu rusovlasou holku, která tvrdí, že je z Meinhaltu, ale která se nechová jako žádná šlechtična, se kterou se kdy Angelica setkala.

„To nebude problém,“ pronesla vdova.

„Přesto, pokud je stále zklamaný z rozchodu…“

Vdova na ni upřela pohled. „Sebastian udělá to, co je třeba. Udělá to, co je nutné k tomu, aby prospěl rodině i říši. Vezme si toho, koho si vzít má a oslaví to.“

„Ano, veličenstvo,“ pronesla Angelica a podřízeně sklopila zrak. Jakmile si vezme Sebastiana, možná už se nebude muset takhle podřizovat. Prozatím se ale chovala tak, jak bylo nutné. „Měla bych napsat dopis otci.“

Vdova jen mávla rukou. „O to už jsem se postarala. Robert moji nabídku s radostí přijal. Přípravy na svatbu už jsou v plném proudu. Z toho, co jsem se dozvěděla od poslů prý při té novině tvá matka omdlela, ale ona byla vždy hodně citlivá. Věřím, že to není něco, co bys předala mým vnoučatům.“

V jejím podání to znělo jako nějaká choroba, kterou bylo nutné vymýtit. Angelicu popuzovalo, jak vše probíhalo bez jejího vědomí. I tak se ale snažila dávat najevo vděčnost, která se od ní teď očekávala.

„Děkuji, veličenstvo,“ pronesla. „Budu se snažit být tou nejlepší snachou, kterou bys mohla mít.“

„Jen pamatuj, že i když budeš moje snacha, neplynou ti z toho žádné zvláštní výhody,“ řekla vdova. „Vybrala jsem tě, abys splnila úkol a ty to provedeš tak, abych byla spokojená.“

„Budu se snažit, aby byl Sebastian šťastný,“ odpověděla Angelica.

Vdova vstala. „To doufám. Ať je tak šťastný, že nebude myslet na nic jiného než na rodinu. Ať je tak šťastný, že si ani nevzpomene… na cokoli jiného. Dej mu děti, dělej to, co má dělat princova žena. Pokud to všechno zvládneš, bude i tvoje budoucnost šťastná.“

Angelica to už nedokázala jen tak přejít. „A pokud ne?“

Královská vdova se na ni teď podívala, jako by nebyla vůbec nic. Jako by nepatřila k jedněm z nejvýše postavených šlechticů v zemi.

„Snažíš se udržovat si naději, že tě v nějakém slova smyslu považuji za mne rovnou,“ řekla. „Možná doufáš, že v tobě částečně uvidím i sama sebe, Angelico. Možná že to tak i je, ale to rozhodně není nic dobrého. Chci, aby sis zapamatovala jednu věc: patříš mi.“

„Ne, já—“

Facka nebyla nijak prudká. Za chvíli už nikdo nepozná, že ji dostala, nezůstane po ní ani stopa. Téměř nebyla cítit, tedy na těle. Co se týkalo Angeliciny hrdosti, ta dostala tvrdou ránu.

„Patříš mi stejně, jako kdybych tě koupila v sirotčinci,“ zopakovala vdova. „Pokud mě jakkoli zklameš, zničím tě za to, co ses pokusila provést mému synovi. Jediný důvod, proč jsi tady, a ne v cele, je ten, že takhle mi jsi užitečnější.“

„Jako manželka tvého syna,“ podotkla Angelica.

„Jako to a jako jeho rozptýlení,“ odpověděla vdova. „Tvrdila jsi, že uděláš cokoli. Pokud sis to rozmyslela, řekni mi to.“

A pak přijde ta nejděsivější smrt, jakou si Angelica dokázala představit.

„Ne, nerozmyslela sis to. Bude z tebe dokonalá manželka. Časem z tebe bude dokonalá matka. Pokud budou problémy, řekneš mi o nich. Budeš poslouchat moje rozkazy. Pokud v čemkoli selžeš, bude, v porovnání s tím, co se ti stane, Olověná maska jen takové polechtání.“

KAPITOLA ŠESTÁ

Vyvlekly Sophii ven, smýkaly jí ze strany na stranu, i když byla schopná jít sama. Byla ale příliš ztuhlá na to, aby mohla dělat cokoli jiného. Příliš slabá na to, aby se mohla bránit. Sestry ji doručovaly podle rozkazu jejího nového majitele. Zrovna tak ji mohly zabalit jako nový klobouk nebo kus hovězího.

Když Sophia spatřila vůz, pokusila se jim vykroutit, ale k ničemu to nebylo. Vůz byl velký a pestře pomalovaný. Jako kdyby patřil cirkusu nebo divadelnímu souboru. Podle mříží ale bylo jasné, že jde o něco jiného – šlo o otrokářský vůz.

Sestry ji k němu dotáhly a otevřely zadní dveře. Musely přitom uvolnit velké čepy, na které se zevnitř nedalo dosáhnout.

„Hříšnice, jako jsi ty, si nic jiného nezaslouží,“ pronesla jedna ze Sester.

Druhá se zasmála. „Myslíš, že je hříšnice? Dej jí rok nebo dva, kdy si ji za peníze budou brát všichni chlapi z okolí.“

Sophia zahlédla krčící se postavy uvnitř vozu. Vzhlížely k ní vyděšenýma očima. Na tvrdé podlaze se krčilo zhruba půl tuctu dívek. Pak ji Sestry strčily dovnitř. Sophia upadla.

Dveře se za ní zabouchly a ozvalo se rachocení kovu o kov. Čepy zapadly zpět na místo. Oznamovaly Sophii, že je ztracená.

Ostatní dívky se od Sophie odtáhly. Sophiino nadání jí prozradilo proč. Bály se, že bude násilnická, jako tmavooká dívka v rohu. Nebo že bude ječet tak dlouho, až se objeví Mistr Karg a všechny je zbije tak, jak zbil dívku, která měla obličej samou modřinu.

„Neublížím vám,“ řekla Sophia. „Já jsem Sophia.“

Dívky mumlaly slova, která zřejmě měla být jejich jmény. Mluvily, ale příliš tiše na to, aby jim Sophia rozuměla. Její talent jí sice pomohl, ale teď se tak zabývala vlastním zoufalstvím, že jí to bylo vlastně jedno.

Před několika dny bylo všechno tak jiné. Byla spokojená. Byla v paláci a připravovala se na svatbu. Rozhodně nebyla zamčená v kleci. Obklopovali ji sloužící a služebné, ne vyděšené dívky. Měla drahé šaty, ne roztrhané hadry. Byla v bezpečí, nehrozil jí výprask.

Měla vyhlídky na život strávený po Sebastianově boku, ne na to, že bude pouhou věcí, kterou si budou muži kupovat podle libosti.

Nebylo nic, co by mohla dělat. Mohla jen sedět, dívat se skrz mříže a sledovat Mistra Karga, jak se samolibým výrazem vychází ze sirotčince. Naskočil na kozlík a Sophia zaslechla prásknutí biče, při kterém se přikrčila. Po tom všem, co zažila ji podobný zvuk děsil. Podvědomě očekávala bolest, která tentokrát naštěstí nepřišla. Vůz se dal do pohybu.

Projížděli ulicemi Ashtonu, vůz se na nekvalitním dláždění třásl. Sophia sledovala domy, které kolem nich proplouvaly pomaleji než při běžné chůzi. Mistr Karg očividně nespěchal. Sophia měla pocit, že tím chce prohloubit zoufalství dívek ve voze. Posmíval se jejich neschopnosti uprchnout.

Sophia viděla lidi, které míjeli. Všichni neochotně ustupovali z cesty jen proto, že kdyby to neudělali, vůz by je zranil. Někteří si ho prohlíželi, nikdo ale neřekl ani slovo. Rozhodně se nikdo nesnažil vůz zastavit a pomoct dívkám uvnitř. Co to o Ashtonu vypovídalo, když podobné věci všichni považovali za normální?

Tlustý pekař se zastavil a sledoval je. Nějaký zamilovaný pár uhnul vozu z cesty. Děti se tiskly ke svým matkám, nebo utíkaly do domů, kde burcovaly své přátele, aby se také podívali. Muži se po voze dívali s podivnými výrazy. Jako kdyby uvažovali, jestli si budou moct dovolit některou z dívek uvnitř. Sophia se nutila neuhýbat před nimi pohledem.

Přála by si, aby tam byl Sebastian. Nikdo jiný jí nemohl pomoct. Věděla, že i přes to, co se stalo, by jí Sebastian otevřel dveře a dostal ji ven. Alespoň doufala, že by to udělal. Sophia v jeho tváři viděla zahanbení, které cítil, když se dozvěděl, co je zač a že mu celou dobu lhala. Možná, že by teď dělal, že ji nevidí a odvrátil by pohled.

Sophia doufala, že by to tak nebylo, protože tušila, co čeká na ni i ostatní dívky. Cítila to z mysli Mistra Karga. Cestou k lodi plánoval sesbírat ještě další dívky a pak se s nimi vrátit do svého domovského města, kde provozoval nevěstinec s „exotickými“ dívkami. Neustále potřeboval nové dívky, protože muži mu platili za možnost uspokojovat své choutky s čerstvými přírůstky.

Samotná myšlenka na to způsobovala Sophii nevolnost. Možná za to ale mohly neustálé otřesy vozu. Věděly Sestry, komu ji prodaly? I na to znala odpověď – samozřejmě, že to věděly. Vtipkovaly o tom, i o tom, že nikdy nebude volná. Neměla šanci splatit dluh, který podle nich měla.

Sice se tomu tak neříkalo, ale znamenalo to v podstatě život strávený v otroctví. Bude muset dělat cokoli jí její tlustý, parfémovaný majitel nařídí. Dokud ho nepřestane bavit. Pak ji možná propustí, ale to jen proto, že bude jednodušší nechat ji zemřít hladem na ulici než se o ni dál starat. Sophia by si ráda myslela, že se zabije dřív, než se jí cokoli z toho stane. Přesto ale věděla, že to nejspíš neudělá. Copak neposlouchala celé roky, zatímco ji Sestry týraly?

Vůz se zastavil, ale Sophia nebyla tak naivní, aby si myslela, že se dostali do cíle. Zastavili před kloboučnictvím. Mistr Karg vešel dovnitř, aniž by se jen ohlédl po dívkách.

Sophia se vrhla ke dveřím. Snažila se najít způsob, jak vysunout čepy. Natáhla se mezerou mezi mřížemi, ale z místa, kde byla, se k zámku prostě nemohla dostat.

„Nesnaž se,“ pronesla dívka s modřinami v obličeji. „Když tě chytí, zbije tě.“

„Zbije nás všechny,“ pronesla jiná.

Sophia se stáhla, protože viděla, že skutečně nic nezmůže. Nemělo smysl nechat se ztlouct, když by to ničemu nepomohlo. Bylo lepší vyčkat a…

A co? Sophia viděla, co si pro ně Mistr Karg chystá. Nejspíš by jí to došlo, i kdyby nedokázala číst jeho myšlenky. Svíral se jí z toho žaludek. Otrokářský vůz nebyl to nejhorší, co na ně všechny čekalo. Sophia se musela dostat pryč, než dojde na nejhorší.

Ale jak se dostat ven? To netušila.

Netušila ani další věci. Jak ji našli ve městě, když se jí dřív dařilo skrývat před lovci? Jak věděli, co mají hledat? Čím víc nad tím Sophia přemýšlela, tím víc byla přesvědčená o tom, že lovcům musel někdo poslat zprávu o jejím odchodu z paláce.

Někdo ji zradil a ta myšlenka ji bolela víc než všechny výprasky.

Mistr Karg se vrátil a táhl s sebou nějakou ženu. Tahle byla o něco starší než Sophia, zdálo se, že ji někdo koupil už před delší dobou.

„Prosím,“ žadonila, zatímco ji otrokář táhl za sebou. „Tohle nemůžeš! Zbývalo už jen několik měsíců a splatila bych svůj dluh!“

„A dokud ho nesplatíš úplně, pořád tě tvůj majitel může prodat,“ pronesl Mistr Karg. Jakoby mimochodem ženu uhodil. Nikdo se nepokusil ho zastavit. Lidé si ho téměř nevšímali.

Nebo jeho žena, když na tebe začne žárlit.

Sophia tu myšlenku zachytila naprosto jasně. V tu chvíli se jí v hlavě smísily myšlenky Karga i té ženy. Jmenovala se Mellis a u kloboučníka si vedla dobře. Byla tak šikovná, že se už brzy mohla vykoupit. Až na to, že kloboučníkova manželka předpokládala, se ji manžel chystá opustit hned, jakmile dívka splatí svůj dluh.

Raději ji tak prodala muži, který se postará o to, že se dívka v Ashtonu už nikdy neukáže.

Byl to hrozivý osud, ale také to byla připomínka toho, že Sophia není jediná s pohnutým příběhem. Tolik se soustředila na to, co se děje mezi ní a Sebastianem, co se děje u dvora, že naprosto zapomněla na osudy ostatních. Před tím, než se dívky dostaly do vozu, zřejmě prožily svá vlastní zklamání. Žádná z nich by tu nebyla dobrovolně.

A žádná z nich už neměla mít nikdy na vybranou.

„Dovnitř,“ štěkl Mistr Karg a strčil ženu k ostatním. Sophia se snažila natlačit dopředu ve chvíli, kdy se otevřely dveře, ale než se k nim dostala, zabouchly se jí před nosem. „Čeká nás ještě dlouhá cesta.“

Sophia zahlédla útržek cesty v jeho myšlenkách. Budou křižovat městem a sbírat služky, o které už nebyl zájem. Učednice, které rozzlobily své mistry. Vyrazí do vesnic za městem a na sever k městu jménem Krb, kde byl další sirotčinec. A potom na ně u Ohnivých bažin čekala loď.

Byla to výprava, která jim měla zabrat nejméně několik dní a Sophia nepochybovala, že to bude krušná cesta. Už teď ranní slunce rozpalovalo vůz a uvnitř bylo cítit narůstající horko, zoufalství a zpocená těla. Sophia předpokládala, že až se slunce skloní zpět k obzoru, nejspíš už nedokáže ani jasně myslet.

„Pomoc!“ vykřikla Mellis k lidem na ulici. Očividně byla statečnější než Sophia. „Nevidíte, co se děje? Ty, Benno, ty mě znáš. Udělej něco!“

Lidé jen procházeli dál a Sophia viděla, o jak marnou snahu jde. Nikdo se o ně nezajímal a pokud ano, nikdo nevypadal, že by chtěl něco udělat. Nikdo nechtěl porušit zákon kvůli několika prodaným dívkám, které se nijak nelišily od těch, se kterými se ve městě obchodovalo už celé roky. Někteří z nich nejspíš i sami měli koupené služky nebo učně. Volání o pomoc očividně nestačilo.

Sophii ale napadlo něco jiného.

„Vím, že nechcete zasahovat,“ vykřikla, „ale pokud dáte vědět princi Sebastianovi a řeknete mu, že jde o Sophii, určitě vás odmění za—“

„Tak dost!“ vykřikl Mistr Karg a práskl rukojetí biče do mříží. Sophia věděla, co ji čeká, kdyby mlčela a nehodlala se s tím smířit. Došlo jí, že žádat o pomoc lidi na ulici by nemuselo být to pravé.

„A co ty?“ zavolala na něj Sophia. „Můžeš mě vzít k Sebastianovi. Jde ti přeci o peníze, nebo ne? No, můžeš na mě snadno vydělat, a navíc si vysloužíš vděčnost prince říše. Ještě před dvěma dny si mě chtěl vzít. Zaplatí za moji svobodu.“

Viděla, že to Mistr Karg zvažuje. Četla mu myšlenky, takže se dokázala stáhnout ještě dřív, než znovu udeřil bičem o mříže.

„Spíš by mi tě sebral a nezaplatil by mi vůbec nic,“ pronesl otrokář. „Pokud by o tebe vůbec měl zájem. Ne, raději to udělám po svém. Je spousta chlapů, co si s tebou bude chtít užít. Možná si tě zkusím sám, až zastavíme.“

Nejhorší na tom bylo, že to myslel vážně. Rozhodně nad tím přemýšlel, když se vůz znovu rozjel. Mířili směrem k okraji města. Jediné, co mohla Sophia dělat, bylo přestat mu číst myšlenky, schoulit se na podlaze vozu společně s ostatními dívkami. Cítila z nich úlevu, že si Karg dnes v noci chce užít s ní, a ne s nimi.

Kate, žadonila Sophia snad už posté. Prosím, potřebuji tvoji pomoc.

A stejně, jako pokaždé, nedostala žádnou odpověď. Její myšlenky mizely v temnotě světa a Sophia neměla možnost zjistit, jestli dorazily k zamýšlenému cíli. Byla sama. A to ji děsilo. Předpokládala totiž, že sama nedokáže zabránit ničemu z toho, co se s ní mělo dít.

Бесплатный фрагмент закончился.

199 ₽
Возрастное ограничение:
16+
Дата выхода на Литрес:
10 октября 2019
Объем:
221 стр. 3 иллюстрации
ISBN:
9781640298736
Правообладатель:
Lukeman Literary Management Ltd
Формат скачивания:
epub, fb2, fb3, ios.epub, mobi, pdf, txt, zip

С этой книгой читают