Читать книгу: «Dvůr pro Zloděje », страница 2
„Víš, co se děje?“ zeptala se Kate.
Vysloužila si tím úsměv, který nedokázala rozluštit. „Řekněme, že jsem některé věci očekávala,“ odpověděla Siobhan. „Jsou věci, které jsem předpokládala a skutky, které je nutné brzy vykonat.“
„Asi mi neřekneš, o co jde, že?“ zeptala se Kate. Snažila se, aby jí v hlase nezazněla frustrace, kterou cítila. Snažila se soustředit na možnosti, které získala. Byla teď silnější a rychlejší. Proč by jí tedy mělo záležet na tom, že neví všechno? Přesto jí na tom ale záleželo.
„Vidím, že se učíš rychle,“ odpověděla Siobhan. „Věděla jsem, že dělám správně, když jsem si vybrala tebe.“
Vybrala si ji? Vždyť to Kate se vydala hledat lesní pramen. Vydala se sem z vlastní vůle, a to hned dvakrát. To ona žádala o moc, a to ona se musela rozhodnout, zda přijme Siobhaniny podmínky. Nehodlala se nechat přesvědčit o tom, že něco bylo jinak.
„To já jsem sem přišla,“ pronesla Kate. „Já si vybrala.“
Siobhan pokrčila rameny. „To je pravda. A teď je čas, aby ses začala učit.“
Kate se rozhlédla. Nebyla v knihovně, jaká byla ve městě. Nebyla ani na cvičišti s učitelem šermu. Nebylo to ani cvičiště, na kterém ji ponížil jeden z mužů Willova regimentu. Co se mohla naučit v téhle divočině?
I tak se ale v duchu připravila. Stála před Siobhan a čekala. „Jsem připravená. Co mám dělat?“
Siobhan naklonila hlavu ke straně. „Čekat.“
Zamířila k místu, kde byla v jámě připravená malá hranička. Aniž by použila křesadlo, vrhla do ní Siobhan několik jisker a z hranice začal stoupat dým. Pak zašeptala několik slov, kterým Kate nerozuměla.
Dým začal vířit a kroutit se, formoval se do tvarů, které Siobhan tvarovala podobně, jako dirigent řídí hudebníky. Dým nabral vzdáleně lidský tvar. Stále silněji připomínal válečníka z dávno zapomenutých časů. Postavil se před Kate a v ruce svíral meč, který vypadal nepříjemně ostrý.
Byl tak ostrý, že Kate neměla čas jakkoli zareagovat, když ji válečník bodnul do srdce.
KAPITOLA TŘETÍ
Sophii nechaly u kůlu přes noc. Na místě ji držely jen provazy, kterými ji připoutaly. To, že se nemohla hnout, bylo téměř stejně mučivé, jako bolest z rozervaných zad. Zoufale se potřebovala protáhnout. Nemohla dělat nic, aby jakkoli zmírnila utrpení, které cítila. Nemohla nijak zmírnit hanbu, kterou zažívala, když ji nechaly venku na dešti jako varování pro ostatní v sirotčinci.
Sophia je všechny nenáviděla nenávistí, kterou obvykle cítila z Kate. Přála si vidět je umírat, ale tohle přání ji současně naplňovalo bolestí, protože Sophia neměla jakoukoli možnost převést přání ve skutek. Vždyť se ani nedokázala osvobodit.
Nemohla ani spát, o to se postarala bolest a nepříjemná poloha, ve které byla svázaná. Dařilo se jí jen upadat do polospánku, ve kterém se mísila minulost s přítomností. Déšť jí zatím nepřestával smáčet vlasy.
Snila o krutostech, které viděla při svém pobytu v Ashtonu. Nejen na peklo, které zažívala v sirotčinci. Ulice byly téměř stejně zlé. Všude se pohybovali lidští predátoři. O ty, kdo skončili na ulici, se nikdo nestaral. Dokonce i v paláci na každého laskavého člověka připadal nejméně jeden člověk podobný Milady d’Angelice, která si vychutnávala možnosti poskytované jejím postavením, i to, že mohla být bezdůvodně krutá k ostatním. Sophii se honily hlavou myšlenky na krutost světa plného válek a nenávisti. Jak to, že všude bylo tolik zla?
Sophia se pokusila nasměrovat myšlenky k příjemnějším věcem, ale nebylo to zrovna snadné. Začala vzpomínat na Sebastiana, ale i to ji vlastně bolelo. Vše, co působilo tak dokonalým dojmem se pokazilo, když zjistil, co je zač… vše se rozpadlo tak rychle, až měla Sophia pocit, jako by to ani nikdy neexistovalo. Vždyť se ani nepostavil svojí matce, ani se nepokusil zůstat se Sophií. Prostě ji jen poslal pryč.
Raději si vzpomněla na Kate. Myšlenka na ni znovu vyvolala potřebu volat o pomoc. Když se objevily první ranní paprsky, pokusila se Sophia vyslat myšlenku, ale ani tentokrát nedostala odpověď. A co víc, vzpomínky na sestru vyvolaly vzpomínky na drsné časy v sirotčinci a na další, starší záležitosti.
Sophia vzpomínala na požár. Na útok. Když se to stalo, byla tak malá, že toho většinu zapomněla. Dokázala si vzpomenout na matčin i otcův obličej, ale ne na to, jak zněl jejich hlas. Tedy krom toho, když je posílali pryč. Když jim říkali, že musejí utéct. Pamatovala si, že měla uprchnout, ale z toho, co bylo dřív, si nepamatovala téměř nic. Měla dřevěného houpacího koně, velký dům, kde bylo snadné se ztratit, chůvu…
Sophii se nedařilo vylovit ze vzpomínek víc detailů. Dům nechtěných všechny vzpomínky překryl závěsem bolesti a utrpení. Bylo těžké vzpomenout si na něco jiného než výprasky a práci s mlýnskými kameny. Na vynucenou podřízenost a hrůzu, která pramenila z toho, že všechny dívky věděly, co je čeká.
Přesně to, co Sophii čekalo právě dnes. Prodají ji jako nějaké zvíře.
Jak dlouho už u toho kůlu visela? Jak dlouho se zbytečně snažila vyprostit? Dost dlouho na to, aby se slunce vyšplhalo nad obzor. Dost dlouho na to, aby Maskované sestry vyšly ze sirotčince a odřízly ji. Nechaly ji padnout na dláždění. Ani jedna se jí nepokusila pomoct.
„Vstávej,“ nařídila jí jedna. „Určitě nechceš, abys při prodeji vypadala takhle.“
Sophia zůstala ležet a zatínala zuby bolestí, která se jí zmocňovala, jak se jí vracel cit do nohou. Pohla se jen, když ji Sestra nakopla.
„Řekla jsem, vstávej!“ vyštěkla.
Sophia se přinutila vstát. Maskované sestry se jí chopily z obou stran a Sophia si připadala jako vězeň vedený na popravu. Vzhledem k tomu, co ji čekalo, se tak i cítila.
Odvedly ji do malé kamenné cely, kde už byla připravená vědra s vodou. Vydrhly ji, a dokonce i z jejího mytí dokázaly Maskované sestry udělat mučení. Voda v některých vědrech byla tak horká, že měla Sophia pocit, jako by ji vařily zaživa. Omývaly z ní krev a Sophia přitom křičela bolestí, která byla téměř tak velká, jako když ji Sestra O’Venn bičovala.
Voda v některých vědrech byla tak ledová, že se Sophia chvěla zimou. I mýdlo, kterým jí Sestry myly hlavu, ji štípalo v očích. Pak jí vlasy svázaly do hrubého uzlu, který neměl nic společného s delikátními účesy, které jí splétaly služebné v paláci. Sebraly jí bílé spodní prádlo a oblékly šedivé hadry, které se nosily v sirotčinci. Po hebkých šatech, které Sophia nosila několik předchozích dní, ji hadry škrábaly na kůži. Nenakrmily ji. Nejspíš už jim to nestálo za námahu, protože věděly, že ji brzy prodají.
Přesně takové místo byl sirotčinec. Jako farma na děti. Krmily je a učily jen tak, aby je bylo možné použít jako učně či sloužící a pak je prodaly.
„Víte, že tohle není správné,“ řekla Sophia, když ji vedly ke dveřím. „Copak nevidíte zlo, které způsobujete?“
Jedna ze Sester jí dala pohlavek, až Sophia klopýtla.
„Poskytujeme milosrdenství Maskované bohyně těm, kdo ho potřebují. A teď mlč. Když budeš mít modřiny od fackování, neprodáme tě tak draze.“
Sophia při té myšlence těžce polkla. Nedošlo jí, jak pečlivě Sestry skryly její rány pod šedí jejích šatů. Tentokrát se jí vybavil koňský handlíř, který nabarvil koni srst, aby za něj dostal lepší cenu.
Vedly ji chodbami sirotčince, ale teď je přitom nikdo nesledoval. Sestry nechtěly, aby děti viděly tuhle část. Nejspíš proto, že by jim to až příliš jasně ukázalo osud, který na ně čeká. Povzbudilo by to v nich myšlenky na útěk, zatímco výprask, který dostala minulou noc, je v nich měl nadobro zadusit.
Každopádně mířily do části Domu nechtěných, do které děti nechodily. Do míst vyhrazených pro Sestry a jejich návštěvy. Šlo o prostá místa, i když občas se tu a tam objevila výzdoba v podobě pozlacených svícnů nebo záblesk stříbra na ceremoniálních maskách.
Místnost, do které Sophii zavedly, byla v porovnání se zbytkem sirotčince přepychová. Vypadala jako přijímací pokoj nějakého šlechtického domu. Po obvodu byly rozestavěné židle, u každé byl stoleček s pohárem vína a talířkem se sladkostmi. Na jednom konci místnosti byl stůl, za kterým stála sestra O’Venn. Po ruce měla složený pergamen. Sophia předpokládala, že na něm bude uvedená cena, za kterou ji prodají. Dozví se ji předtím, než ji prodají?
„Formálně,“ začala Sestra O’Venn, „se tě před prodejem musíme zeptat, jestli máš prostředky na splacení svého dluhu Maskované bohyni. Částka je uvedená zde. Pojď sem, nicko, a podívej se, za co skutečně stojíš.“
Sophia neměla jinou možnost. Přitáhly ji ke stolu a Sophia se podívala na pergamen. Nepřekvapilo ji, že na něm našla záznam o všech jídlech i o každé noci, kterou strávila v sirotčinci. Bylo toho tolik, až se podvědomě odtáhla.
„Máš prostředky na splacení svého dluhu?“ zopakovala Sestra.
Sophia se jí podívala do očí. „Víš dobře, že ne.“
Uprostřed místnosti stála stolička vyřezávaná z tvrdého dřeva. Jako by ani do místnosti nepatřila. Sestra O’Venn na ni ukázala.
„Pak se posaď. A snaž se být pokorná. Nebudeš mluvit, pokud k tomu nebudeš vyzvána. Okamžitě poslechneš jakýkoli rozkaz. Pokud ne, přijde trest.“
Sophia byla příliš zničená na to, aby odporovala. Zamířila ke stoličce, posadila se na ni a sklopila oči, aby nepřitahovala pozornost Sester. I tak ale periferně sledovala, že do místnosti vcházejí lidé, muži i ženy. Všichni působili dojmem boháčů. Jejich rysy ale zůstávaly skryté. Všichni měli podobné masky, jako nosily Sestry. Očividně nikdo nechtěl, aby byl viděn, že ji kupuje jako dobytek.
„Díky, že jste dorazili tak brzy,“ pronesla Sestra O’Venn. Mluvila teď sametovým hlasem obchodníka představujícího nové šaty nebo parfém. „Věřím, že budete spokojeni. Prosím, prohlédněte si dívku a pak mi sdělte svoje nabídky.“
Obklopili Sophii, prohlíželi si ji, jako kuchař kus masa na tržišti. Jako by přemýšleli, k čemu by jim mohla být dobrá, snažili se odhalit jakýkoli náznak zkaženosti. Nějaká žena Sophii poručila, aby se na ni podívala. Sophia téměř okamžitě poslechla.
„Má zdravou barvu,“ řekla žena, „a myslím, že by nakonec mohla být i hezká.“
„Škoda, že nás nenechají si ji prohlédnout ve společnosti nějakého chlapce,“ pronesl oplzle tlusťoch s náznakem přízvuku zpoza Ostrovody. Jeho drahé oblečení bylo pokryté skvrnami potu. Snažil se maskovat svůj pach drahým parfémem, který by se ale nejspíš hodil pro ženu. Zaletěl pohledem k Sestrám, jako by tam Sophia ani nebyla. „Nebo se váš názor na tuto záležitost změnil, Sestry?“
„Pořád se jedná o místo patřící Bohyni,“ pronesla Sestra O’Venn a Sophia v jejím hlase slyšela jasný nesouhlas. Připadalo jí to podivné, vzhledem k tomu, že se Sestra O’Venn neštítila tolika ohavných věcí.
Sophia použila své nadání a pokusila se vyčíst něco z myšlenek lidí kolem. Netušila, čeho tím chtěla dosáhnout. Bylo jí jasné, že nemá možnost ovlivnit jejich názor jedním či druhým směrem. Poskytlo jí to pouze možnost vidět jejich krutost a násilnickou povahu znovu a znovu. Nejlepší, v co mohla doufat, bylo, že bude někomu do konce života sloužit. Při tom nejhorším, co vyčetla, se zachvěla strachy.
„Hmm, když se bojí, vážně roztomile se chvěje,“ pronesl jeden. „Pro doly by byla příliš změkčilá, ale přesto si přihodím.“
Přešel k Sestře O’Venn a zašeptal jí nabídku. Jeden po druhém ho ostatní napodobili. Když skončili, rozhlédla se Sestra po místnosti.
„V tuto chvíli podal nejvyšší nabídku Mistr Karg,“ pronesla Sestra O’Venn. „Přeje si někdo zvýšit svůj příhoz?“
Několik lidí vypadalo, že nad tím uvažuje. Žena, která chtěla, aby se jí Sophia podívala do očí, přešla k Sestře a zřejmě jí zašeptala další nabídku.
„Děkuji, děkuji vám všem,“ pronesla nakonec Sestra O’Venn. „Obchod je uzavřen. Dluh, který tato dívka má u Maskované bohyně, nyní přechází na Mistra Karga. Mistře, musím vám připomenout, že pokud bude dluh splacen, je tato dívka volná.“
Muž za závojem si odfrkl. Odtáhl ho a odhalil tak zarudlý obličej s několika bradami. Jeho hrubý knírek dojem nijak nevylepšoval.
„A kdy se to některé z mých dívek podařilo?“ štěkl. Natáhl tlustou ruku a Sestra O’Venn do ní vložila smlouvu.
Několik lidí nespokojeně zamumlalo, i když Sophia z jejich myslí vyčetla, že už uvažují nad dalšími možnostmi. Žena, která zvedla svoji nabídku, litovala, že prohrála. Cítila se podobně, jako by její kůň prohrál závod s některým z jejích sousedů.
Celou dobu Sophia jen tak seděla, nedokázala se ani pohnout, protože ji ochromovala myšlenka, jak snadno se dostal její život do rukou úplně cizího člověka. Ještě před několika dny si měla brát prince a teď… teď se měla stát majetkem odporného chlapa.
„Zbývá jen zaplatit,“ pronesla Sestra O’Venn.
Tlusťoch, Mistr Karg, přikývl. „Vyřídíme to rovnou. Je lepší platit hotově než věřit bankéřům. Zvlášť, když je nutné chytit loď.“
Loď? Jaká loď? Kam ji ten chlap chtěl odtáhnout? Co s ní chtěl provést? Odpovědi snadno vyčetla z jeho myšlenek a málem ji přiměly k tomu, aby vstala a utekla.
Chytily ji silné ruce, znovu se jí chopily Sestry. Mistr Karg se na ni nezúčastněně podíval.
„Mohly byste ji odvést do mého vozu? Vyřídím to tady a pak…“
A pak, jak Sophia už věděla, bude její život horší než ta nejděsivější noční můra. Chtěla bojovat, ale nemohla nic dělat. Sestry ji vedly pryč. Nemohla dělat vůbec nic. V duchu ale ze všech sil volala o pomoc. Snažila se přivolat svoji sestru.
Zdálo se ale, že ji Kate neslyší – nebo jí je jedno, co se Sophií stane.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Kate umírala, znovu a znovu.
Tedy spíše „umírala“. Probodávaly ji iluzorní zbraně. Do bezvědomí ji škrtily nehmotné ruce. Šípy se zhmotňovaly a zasahovaly ji do těla. Všechny zbraně byly jen z dýmu, zhmotňovaly se díky Siobhanině magii, ale zásahy bolely stejně, jako by šlo o zbraně skutečné.
Ve skutečnosti nic z toho Kate nezabilo. Každým okamžikem bolesti si ale vysloužila zklamané odfrknutí ze strany Siobhan. Ta ji sledovala zpovzdálí a v očích se jí mísilo pobavení se znechucením z toho, jak pomalu se Kate učí.
„Dávej pozor, Kate,“ pronesla Siobhan. „Myslíš si, že tyhle útržky snů vyvolávám kvůli svému pobavení?“
Před Kate se objevil šermíř. Vypadal, že se chystá na přátelský souboj, a ne na tvrdou bitvu. Pozvedl rapír a pozdravil tak Kate.
„Tohle je Finnochiho protiútok,“ pronesl monotónním hlasem. Stejným, jako mluvily všechny kouřové přízraky. Přiblížil se ke Kate, ta pozvedla svůj dřevěný meč. Přízrak zakroužil vlastní zbraní. Kate byla dost rychlá na to, aby postřehla jeho pohyb, ale i tak jí nehmotná zbraň prošla srdcem.
„Znovu,“ pronesla Siobhan. „Nemůžeme ztrácet čas.“
I přes její slova ale měla Kate pocit, že mají víc času, než by si kdy dokázala představit. Zdálo se, že se minuty v lese natahují do nekonečna. A každou z nekonečných minut vyplňovali přízrační nepřátelé, kteří se ji pokoušeli zabít, zatímco Kate se učila.
Učila se s nimi bojovat, sekala je svým cvičným mečem, protože Siobhan trvala na tom, že nebude využívat skutečnou zbraň. Bála se, že by si Kate mohla ublížit. Učila se bodat a sekat, parírovat a provádět finty. Kdykoli udělala chybu, zasáhla ji nehmotná zbraň, která ale způsobovala až příliš reálnou bolest.
Po soupeřích s meči se objevili nepřátelé s holemi či palicemi, kušemi či mušketami. Kate se učila zabíjet tuctem různých způsobů. Učila se poznat okamžik, kdy nepřítel vystřelil a padnout k zemi. Učila se probíhat lesem, skákat z větve na větev, prchat před nepřáteli, útočit na ně a zase se skrývat.
Učila se ukrývat a pohybovat se v tichosti, protože kdykoli jí pod nohama praskla větvička či zašustilo listí, vrhli se na ni průsvitní nepřátelé v takovém množství, že se jim nemohla postavit.
„Nemohla bys mě prostě jenom učit?“ obořila se Kate na Siobhan.
„Já tě učím,“ odpověděla Siobhan a vystoupila ze stromu poblíž. „Kdyby ses chtěla učit magii, mohli jsme to provést za pomoci knih a jemných slov. Ty jsi ale přišla, aby ses naučila, jak být smrtící. A v takovém případě je bolest tou nejlepší učitelkou.“
Kate zaskřípala zuby a pokračovala ve výcviku. Alespoň, že tahle bolest měla nějaký smysl. Na rozdíl od výprasků v Domě nechtěných. Vyrazila zpátky do lesa, krčila se ve stínech a učila se, jak se pohybovat bez toho, aby vydala nejmenší hluk. Blížila se ke skupince přízračných nepřátel.
Přesto umírala.
Kdykoli uspěla, objevil se nový soupeř nebo nová hrozba. Pokaždé to bylo o něco těžší než dřív. Když se Kate naučila skrývat před lidmi, vyvolala Siobhan psy, jejichž kůže vypadala jako vlnící se kouř. Když se Kate naučila, jak projít skrz obranu nepřátelského šermíře, vyvolala Siobhan nového nepřítele, který na sobě měl zbroj a bylo možné ho zasáhnout jen skrz mezery mezi jejími pláty.
Kdykoli se Kate zastavila, objevila se Siobhan s radami a nápovědami, povzbuzením nebo jen s pobaveným úsměvem, který Kate poháněl bojovat znovu a znovu. Byla teď rychlejší a silnější, ale také se zdálo že pro ženu ovládající fontánu to stále nebylo dost dobré. Kate měla pocit, že ji Siobhan připravuje na něco konkrétního, ale žena jí to nechtěla prozradit. Neodpovídala na žádné otázky, které se netýkaly nejbližšího střetnutí, které Kate čekalo.
„Musíš se naučit využívat nadání, které ti bylo dáno do vínku při narození,“ pronesla Siobhan. „Nauč se vnímat záměry nepřítele ještě dřív, než udeří. Nauč se poznat, kde jsou tví nepřátelé dřív, než tě najdou oni.“
„Jak se to mám naučit, když bojuji s iluzemi?“ nechápala Kate.
„Řídím je já, takže ti dovolím zachytit útržky mých myšlenek,“ pronesla Siobhan. „Dávej si ale pozor. Jsou věci, které skutečně vidět nechceš.“
To Kate zaujalo. Už dřív narážela na stěny, které si žena udržovala kolem své mysli. Teď jí měla dovolit tam nakouknout? Když ucítila, že se Siobhanina mysl odhaluje, doslova se do ní vrhla tak hluboko, jak jí to jen žena mohla dovolit.
Nebylo to sice moc, ale přesto Kate cítila, že je ženina mysl podivně cizí. Lišila se od všech myslí, které kdy Kate vnímala. Kate se zachvěla a raději se stáhla. Právě včas, aby cítila, jak jí přízračný protivník ťal přes krk.
„Říkala jsem ti, že si máš dávat pozor,“ pronesla Siobhan, zatímco Kate lapala po dechu. „Teď to zkus znovu.“
Před Kate se objevil další šermíř. Soustředila se a tentokrát se jí podařilo zachytit okamžik, kdy mu Siobhan poručila, aby zaútočil. Přikrčila se a rozsekla ho.
„Lepší,“ zamručela Siobhan. Z její strany to byla téměř pochvala. Ale ani to jí nezabránilo Kate neustále zkoušet. Znamenalo to jen další nepřátele, více práce a mnohem těžší výcvik. Siobhan nedala Kate pokoj, dokud nebyla Kate tak unavená, že jí ani nově získaná síla nedovolila pokračovat. Téměř se hroutila únavou.
„Nenaučila jsem se už dost?“ zeptala se Kate. „Neudělala jsem už dost?“
Viděla, jak se Siobhan pobaveně usmála. „Myslíš si, že už jsi připravená, učednice? Opravdu jsi tak netrpělivá?“
Kate zavrtěla hlavou. „Já jen—“
„Ty si jen myslíš, že na jeden den ses toho naučila už dost. Myslíš si, že víš, co bude následovat, nebo co je ještě nutné se naučit.“ Siobhan rozpřáhla ruce. „Možná máš pravdu. Možná ses už skutečně naučila to, co jsem po tobě chtěla.“
Kate v jejím hlase slyšela náznak podráždění. Siobhan neměla trpělivost, jakou měl Thomas. Trpělivost dobrého učitele.
„Omlouvám se,“ řekla Kate.
„Na omluvy je pozdě“ pronesla Siobhan. „Chci vidět, co ses naučila.“ Zatleskala. „Zkouška. Pojď se mnou.“
Kate chtěla něco namítnout, ale věděla, že by to k ničemu nebylo. Místo toho tedy následovala Siobhan na místo, kde se rozprostírala kruhová mýtina. Obklopoval ji hloh a ostružiní, divoké růže a kopřivy. Uprostřed byl pařez a na něm položený meč.
Nebyl to obyčejný meč, Kate okamžitě poznala čepel, kterou pro ni vyrobili Thomas s Willem.
„Jak to…“ spustila.
Siobhan trhla hlavou směrem k meči. „Tvoje zbraň nebyla připravená, stejně jako ty. Dokončila jsem ji, protože se snažím, abys byla co nejlepší.“
Meč teď vypadal jinak. Měl jílec z vířící temnoty a světlého dřeva. Kate předpokládala, že jí bude v ruce dokonale sedět. Na čepeli byly značky v jazyce, který neznala. Současně se jeho ostří nebezpečně lesklo.
„Pokud si myslíš, že jsi připravená,“ pronesla Siobhan, „stačí, když vejdeš na mýtinu a vezmeš si svoji zbraň. Ale věz: nebezpečí na mýtině je skutečné. Nebude to jen hra.“
Kdyby šlo o jinou situaci, Kate by možná ustoupila. Možná by Siobhan řekla, že nemá zájem, a ještě chvíli počkala. Její rozhodnutí ale změnily dvě věci. První byl ten nesnesitelný úsměv, který jako by Siobhaninu tvář nikdy neopouštěl. Provokoval Kate, jako by jí tak Siobhan dávala najevo, že ještě není dost dobrá. Že nikdy nebude dost dobrá, aby se postavila tomu, co si pro ni Siobhan připraví. Byl to výraz, který Kate až moc připomínal ponížení, kterému ji vystavovaly Maskované sestry.
Když Kate ten úsměv viděla, cítila, jak se v ní zvedá vlna hněvu. Přála si setřít ho Siobhan z obličeje. Chtěla jí ukázat, že ať už žena ovládá jakoukoli magii, že ač může ovládat les kolem, Kate se jí dokáže postavit. Chtěla cítit alespoň malou satisfakci za všechny ty přízračné čepele, které jí probodaly.
Další důvod byl mnohem prostší: ten meč byl její. Byl to dar od Willa. Siobhan jí neměla co diktovat, kdy si ho bude moct vzít.
Kate se rozběhla, vyskočila na větev a pak přeskočila trnovou hradbu obklopující mýtinu. Pokud to bylo to nejlepší, čeho byla Siobhan schopná, tak se zmocní svého meče a uteče z mýtiny, jako by o nic nešlo. Dopadla do podřepu a rozhlédla se. Pohled jí padl na čekající meč.
Meč teď ale někdo svíral v ruce. Kate si uvědomila, že nevěřícně zírá. Že zírá sama na sebe.
Rozhodně to byla ona. Bez nejmenších pochybností. Stejné krátké rusé vlasy. Stejně šlachovité tělo. Tahle její verze ale měla jiné oblečení – její šaty měly hnědou a zelenou barvu lesa. I její oči byly jiné. Byly celé zelené a vůbec nevypadaly jako lidské. Zatímco Kate nevěřícně zírala, její druhá verze několikrát máchla vzduchem mečem od Willa. Jako by si ho zkoušela.
„Ty nejsi já,“ řekla Kate.
„Ty nejsi já,“ řekla její kopie naprosto stejným tónem. Naprosto stejným hlasem. „Jsi jen levná napodobenina, ani z poloviny tak dobrá.“
„Dej mi ten meč,“ obořila se na ni Kate.
Její kopie zavrtěla hlavou. „Myslím, že si ho nechám. Nezasloužíš si ho. Jsi jen odpad ze sirotčince. Není divu, že ti to s Willem nevyšlo.“
V tu chvíli se Kate rozběhla a vší silou zaútočila svojí cvičnou čepelí. Do útoku vložila všechnu zuřivost, jako kdyby svoji kopii mohla porazit dřevěnou zbraní. Ucítila, jak její cvičná čepel narazila na ostří skutečné zbraně.
Bodala a sekala, prováděla výpady a ustupovala. Útočila a využívala přitom všechny dovednosti, které získala při Siobhanině brutálním výcviku. Napínala do krajnosti síly, které získala dík vodě z fontány, využívala nově nabytou rychlost, aby prošla obranou své soupeřky.
Její kopie ale bez problémů odrážela všechny výpady. Zdálo se, jako by věděla, jaký pohyb Kate provede ještě dřív, než se ho rozhodla vyzkoušet. Když kopie zaútočila, Kate se zvládala jen tak tak krýt.
„Nejsi dost dobrá,“ pronesla její druhá verze. „Nikdy nebudeš dost dobrá. Jsi slabá.“
Její slova Kate otřásla téměř stejnou silou, jako údery mečem. Její slova Kate bolela, a to hlavně proto, že nejspíš byla pravdivá. Kolikrát jí je řekli v Domě nechtěných? Neukázali jí jejich pravdivost na cvičišti u Willova regimentu?
Kate zuřivě zařvala a znovu zaútočila.
„Neovládáš se,“ proneslo její druhé já, když odrazilo její výpad. „Nemyslíš. Jsi jen malá holka, co si hraje na válečnici.“
Katin odraz pak zaútočil a Kate cítila bolest, kterou jí způsobil zásah mečem na boku. Na krátkou chvíli se cítila stejně, jako po zásahu přízračným mečem. Něco ale bylo jinak. Tahle bolest neustávala. Tentokrát krvácela.
„Jaký to je pocit, když víš, že zemřeš?“ zeptala se jí sokyně.
Hrozivý. Byl to hrozivý pocit, protože nejhorší na tom bylo, že její sokyně měla pravdu. Neměla šanci ji porazit. Neměla šanci přežít. Na mýtině na ni čekala smrt.
Kate se rozběhla k trnové hradbě. Odhodila dřevěnou zbraň, protože by ji jen zpomalovala. Řítila se k okraji kruhu a slyšela přitom svůj odraz, jak se za ní směje. Kate si zakryla obličej rukama a vrhla se do trní. Doufala, že projde skrz.
Cítila, jak jí trny rvou šaty i kůži. Cítila krev, která zůstávala na ostrých trnech, ale přesto se nutila pokračovat dál. Oči otevřela až na druhé straně.
Ohlédla se, napůl očekávala, že ji odraz bude pronásledovat. Nikdo za ní ale nebyl. Její sokyně byla pryč a meč opět ležel na pařezu, jako by se nic z toho nestalo.
Zhroutila se na zem. Srdce v hrudi jí divoce bušilo. Krvácela z tuctů zranění. Stejnou měrou kvůli trnům, které ji poškrábaly, i kvůli zranění na boku. Převalila se na záda a zadívala se na zelenou klenbu z větví. Bolest ji zaplavovala ve vlnách.
Do zorného pole jí vstoupila Siobhan. Shlížela na ni s pohledem plným zklamání i lítosti. Kate si nebyla jistá, co z toho je horší.
„Říkala jsem ti, že nejsi připravená,“ pronesla. „Teď už budeš poslouchat?“
