Читать книгу: «Tři legendy o krucifixu», страница 6

Samko se usmál, jako když vychází zora. Už nebyla tma v jeho hlavě, už neměla ta otázka „Kam půjdu?“ tu neurčitou hrůzu, tu krušící tíž! Záhada celého jeho života byla rozluštěna! Samko vrhl se na tvář a děkoval dlouho Bohu.

Samko nehnul sebou, až když byl kostel prázdný. Pak kráčel tiše do sakristie, chtěl viděti starého kněze, by mu děkoval za jeho oslovení a radu. Nalezl jej vskutku ještě v sakristii ve společnosti několika lidí, s nimiž rozprávěl. Šel Samko přímo k němu.

„Co mi chceš?“ ptal se vlídně kněz, jenž jej poznával.

Prostý Samko nevěděl, jak děkovat a co vlastně říci, posléze pravil tiše: „Půjdu do nebe.“

Nato ozval se tlumený smích přítomných lidí a jeden z nich tázal se: „A kudy to, blázne?“

„Po trnové cestě,“ řekl prostě Samko. Smích nebyl nyní už tlumen a oči Samkovy jevily překvapení, že i zde na tom svatém místě, i v přítomnosti toho dobrého kněze se potkal s urážlivým posměchem. Velký smutek jevil se mu na tváři, pak ale obrátil se ke knězi a oči jeho byly tak snivé a zamyšlené, že stařec jimi na dno duše jeho hleděl. Položil mu ruku na hlavu a pravil dojmut: „Věru, že dojdeš nebe! Miluje tě Bůh! Vzpomínej na mě ve své modlitbě.“

Tu nebylo už slyšeti smíchu.

„To učiním,“ řekl Samko prostě, políbil roucho knězi a vyšel tiše otevřenými dveřmi na náměstí, plné slunce a ruchu.

Nebylo za městem těžko nalézti cestu porostlou trním a bodláčím, vždyť ubohá slovenská země se teprve pomalu probírala z mrákot zase k životu, ubohá ta slovenská země, rozdupaná asijskými uchvatiteli, pod jejichž jařmem posud úpí. Nepříliš dávno vraceli se tenkráte lidé ze skalních úkrytů zase k opuštěným, koukolem zarostlým polím a jali se Áriové opět práce, jejíž ovoce patřilo a patří posud nespravedlivě Turáncům.

Nebylo tedy Samkovi těžko nalez ti cestu, kde bujelo trní a bodláčí ranící bosé jeho nohy, a tou mučenickou dráhou chodil mnohé dni a mnohé noce, trpěl hlad a žízeň a na vyprahlých skálách nechával krvavou za sebou stopu. Živil se pouze kořínky a ostružinami, jen sem tam dostal u nějakého v samotách ztraceného příbytku lidského, skrytého ve tmě lesů neb přilepeného k nahé úbočině, kousek černého chleba. Dávali mu ti lidé tam bydlící, chudí a bídní jako on, sice rádi tu almužnu – ale nikdy bez posměchu, odpověděl-li jim na jejich otázky, který cíl ta jeho dlouhá, neutěšená cesta měla. Ale Samko nedbal, nehněval se a nedal se másti. Víra jeho byla pevná a bez útěchy nebyl: měl nyní to, po čem po léta horoucně toužil, volnost! Měl šum pyšných stromů, byl ovíván mocnou perutí větrů a slýchal do sytosti sladký, snivý, přátelský zpěv ptáků, těch věrných druhů svého mládí! Kolikráte na té pouti vyprovázeli jej drozdi až na kraj lesa! Kolikráte vítali jej skřivani, třepetající se jako chumáč jisker vysoko pod samými oblaky, jásavými písněmi! Kolikráte potěšily hrdličky, hnízdící ve skalách, sirou jeho duši radostným, milým smíchem svým! Co bylo to malé svírání srdce při lidském posměchu proti tomu velkému šíření se duše při šumu stromů, svistu větrů a zpěvu těch vzduchem nesených tvorů, koupajících se v zlatém světle, těch operutěných nádob vděku, přetékajících sladkými, horujícími, touhyplnými, sny rodícími zvuky! Pravda, krev linula z jeho nohou, pot řinul z jeho čela, ale v nitru jeho byl už předsvit onoho ráje, který hledal a jehož dojiti skálopevně doufal.

Jednoho večera byl však už tak unaven, že se sotva a jen stíží vlekl. Zastavil se na strmé stráni, kterou končil svěží, mladý březový les. Dole pod sebou viděl v nastávající mlze něco jako bílý zámek, však bez valů a bez bašt, kolem něhož staré stromy hustě stály a své sluncem ozářené vrcholky vážně kolíbaly. Mha byla světle fialová a velké pruhy růžového světla jí pronikaly a bílé stěny budov byly světlem západu jako zlatem postříkány. Byl to pohled velkého čaru. Samko držel se keříku a nahnul se zvědavě nad dolinou pod nohama jeho se hloubající, tu povolila pod ním půda, větev, které se držel, zlámala se a Samko kutálel se bez vlády a síly jako podťaty kmen po stráni, hluboko, hluboko dolů, závratně rychle, takže měl v hlavě tmu a v očích jiskry. Dopadl posléze někam, kde bez vědomí ležet zůstal. Divže se nezabil. Když se probudil, bylo už docela tma. Před ním trčela vysoká zeď, v které, málo kroků od něho, velká, dokořán otevřená brána zela. Za ním byla vysoká stráň, po které se v luzném soumraku hvězd břízy se stříbrnými kmeny chvěly. U samé jeho hlavy bublal potůček, bylo, jako by mu šeptal. Samko napil se trochu a postavil se na nohy. Třásly se mu, ale nesly ho. Všechny údy mu bolely, ale žádný nebyl zlomen. Podpíral se o zeď, vlekl se podél ní k bráně a vešel. Viděl se nyní v čarokrásné zahradě, byla tam vůně, byly tam květy, spící, ale dýšící tak sladce svůj balzám v tichou noc! A bílé jakési vody tryskaly jako paprsky rovně vzhůru, jako by chtěly letět ku hvězdám, a padaly zpět do obrub z jasného, třpytícího se kamene. V houštinách klokotali slavíci. Samko procházel se pomalu a pravil si: „Došel jsem svého cíle? Ó, zajisté, to je ráj!“ A srdce mu tlouklo, očekával, že na některé z cest potká buď Hospodina, Krista, nebo Pannu Marii. Ale zahrada byla úplně prázdná a Samko došel až k velké budově, kterou byl ze stráně spatřil. Z ohromných oken jejích na jedné straně linulo světlo jako měsíce. Samko zíral dovnitř. Uviděl nesmírnou síň, bílé sloupy nesly tam sklepení pokryté zlatými hvězdami, stříbrné lampy houpaly se tam na dlouhých řetězích a planuly jako zory, schody z bílého kamene, široké jako silnice, podél nichž na rovněž bíle kamenném zábradlí sochy andělů jako ze sněhu se zlatýma křídloma stály, vedly někam nahoru do síně druhé, hlubší ještě, šeré jako les, prosvětlené však duhovými světly, a z toho tajuplného prostoru linula hudba varhan. Daleko, v pozadí té síně, pozadí to celém zlatém, seděla na trůnu ze sloni velká socha bohorodice v bílém rouše, s pláštěm blankytným, s hvězdou na rameně, s hvězdou v koruně, s očima velkýma a temnýma, s rukama pozdviženýma a žehnajícíma. A po schodech chodilo mnoho starců a jinochů a mužů, postavy jejich byly stejně oděny v bílá roucha, nohy jejich podvázány černými sandály, ruce jejich byly sepjaty a oči sklopeny jako v modlitbě.

„To jsou blažení,“ šeptal si Samko.

Ale více už nedovedl mysliti. Slabost jeho jej přemáhala tak, že cítil, jak vrávoral a klesal. Mimoděk zachytil se řemene visícího vedle něho u dveří, jež nebyl posud zpozoroval, a padaje na zem, slyšel silné zaznění zvonu. Jako ve snu byl si ještě vědom, že dveře se otevřely, že jedna z těch bíle oděných postav nad ním se skláněla. Pak, vysílen, hladem a žízní přemožen, tonul v hluboké mrákotě.

Samko nevěděl, že klesl na prahu bohatého kláštera, a necítil, že jej odnesli dovnitř, dojmuti jeho bídou. —

Samko vzpamatoval se teprve druhý den ráno. Viděl, že leží na lůžku z vonného sena, pokrytém hrubým sice, ale sněhobílým plátnem, v komůrce prosté a čisté, jejímž otevřeným oknem se na něj nebe usmívalo a stromy šuměly. Vůně a ptačí štěbot vnikaly ze zahrady do pokoje. U lůžka stál jeden z těch blažených, jež včera po schodech kráčeti viděl. Hleděl na nemocného s dobrotou a soustrastí. Když se Samko na něj usmál, usmál se též, vzal číši z javorového dříví, plnou vína, a přiklonil ji nemocnému ke rtům. Samkovým tělem to probíhalo jako sluneční paprsek. Mnich podal mu pak nějaký pokrm a Samko jedl a cítil se silným. Nato začal se jej mnich vyptávati, kým jest, odkud přichází a kam jej vede cesta. Samko pověděl mu to krátce, řekl mu, jak trpěl a jak se posléze vydal na hledání ráje dle rady starého kněze.

„A tak,“ řekl na konci, „našel jsem tedy ráj. Nebudu z něho vypuzen ?“

Mnich hleděl chvilku udiveně na něho, pak zahrál mu úsměv kolem úst, ale úsměv dobrý.

„Nebudeš vypuzen,“ pravil posléz. Odešel a ponechal šťastného Samka sílícímu spánku. Pověděl svým druhům v refektáři právě shromážděným vše, co o Samkovi věděl, a všickni souhlasili s úsměvy s tím, že Samko ze svého ráje vypuzen nebude. Bylo usneseno, že se mu přidělí práce v zahradě a ohledem na vyčerpané jeho síly že ta práce bude lehká. A tak zůstal Samko tedy v tom ráji. Nebylo nad něho šťastnějšího tvora! Směl chodit po klášteře dle libosti, mohl se procházet v zahradě a v lese a netěžkou svou práci konal dle libosti. Nezahálel. Mimo v zahradě zaměstnával se též v lese, přinášel odtamtud dříví a rozdělával v kuchyni oheň a též k večeru v refektáři, bylo-li chladno neb deštivo. Naslouchal rád hučení ohně, ta šlehající vatra zdála se mu také cosi jako ohromný pták zlatorudých křídel, kterými tloukl, až z nich jiskry lítaly. Po obědě mnichů chodil pak kolem stolu s miskou a nakládali mu jídla, o která se s ptáky v zahradě a v lese dělil. Jak byl Samko šťasten! Nevěděl už, co to bída, a v očích těch bíle oděných mnichů neviděl nikdy zlý pohled, na jejich rtech neviděl nikdy zlý posměch, neslyšel od nich nikdy urážlivých slov. Jak neměl věřiti, že žije mezi blaženými? Že prostota jeho se stala časem i u nich předmětem veselosti, to netušil, neboť nikdy mu to cítit nedali. Hleděli na něho co na poloblbého tvora, s kterým měli soustrast, kterého by nebyli nikdy trýznili, ale jejž za člověka s duší nesmrtelnou stíží a za člověka docela jim rovného snad přece považovati nemohli. Byli příliš přesvědčeni, že stáli vysoko, vysoko nad ním schopností svého rozumu. A!~ aby chápali a ocenili tu prostotu mysli, která v pouhé lásce viděla ráj, k tomu byla srdce jejich příliš světsky pyšná, příliš světem proniklá, ač je vysoké zdi a hluboká samota od marnosti jeho dělila. Tak neměl tedy Samko mezi nimi přítele, byl jim hříčkou, trpěnou mezi nimi jaksi němou tváří, kterou zahrnovali laskavostí a almužnou, avšak již milovati jim ani ve snu napadnouti nemohlo. Avšak duše Samkova nezůstala sira, nalezla, lidmi zavržena, přítele, o němž se nikdo z těch lidí nenadál!

Stalo se totiž, že Samko vešel jednou do jakési kobky, kde mnoho pohozených předmětů leželo, a z rumu a ze smetí čouhal tam starý, polozetlelý kříž. Samko začal ho vyhrabávat a uviděl, že to dřevěný krucifix. Byla to prastará, prostá práce. Samkovi bylo toho pohozeného božího obrazu ze srdce líto. Postavil jej ke zdi, umyl a očistil jej a vyklidil pak celou kobku. Nanesl tam posléze chvoj, uvil z ní věnce, které rozvěsil po stěnách, postlal dlažbu hustě polním kvítím a tak podobala se komora lesní nějaké svatyni. Otevřel okno, by tam světlo proudilo, a hned sedali ptáci zvědavě na vyzdívku a štěbetali sladce, jako by Pána Krista baviti chtěli, čemu se Samko spokojeně usmíval. Klekl a hleděl vroucně na sochu. Tvář její byla zsinalá, smutná, zmučená, oči vyhaslé, na čele byly velké krůpěje krve, tělo bylo zubožené, všechna žebra jeho byla znát a z kolenou prýštila krev. Obličej byl hluboce výrazný, bylo neskonale mnoho vroucnosti a prostoty v pojmutí a v provedení toho krucifixu, ale vnitřní vysoký význam a cenu toho umění chápala už doba tak málo, jako ti mniši prosté srdce Samkovo oceniti dovedli. Ta velká prostota byla však právě Samkovi dostupná, mluvila mocně k jeho tak hluboce cítící a tak světsky nevědomé duši. Plakal nad tím umučením a plakal též nad tím zavržením krucifixu do rumu a prachu a zapomenutí. Socha, která tak hleděla a tak trpěti se zdála, měla pro Samka duši. Nedovedl už na nic jiného než na ten živý obraz boží my sliti, ať chodil lesem pro dříví, nebo zahradou při práci. Po obědě mnichů přinesl tam jednou svou misku a usedl na práh. Ale lítostí nemohl jisti. Nezdál se ten Kristus na kříži hladem bled? Samko byl bolestí němý. Vstal a šel šerou komorou jako ve snách. Pozvedl oči své plaše k Ukřižovanému, oči plnící se slzami, a rty jeho šeptaly nesměle: „Ubohý, na tebe zapomněli! Netrápí tě hlad? Jsi bled, tak bled!“ A oslepen téměř pláčem, pozvedl misku svou k Spasiteli a řekl: „Hoste drahý, není ti libo jíst?“

Tu schýlil dřevěný Kristus svou utýranou tvář, prosvětlenou náhle nevýslovně krásným úsměvem, rty jeho dotekly se pokrmu a Pán pojedl. Samko byl blažen. Od toho dne teprve věděl, co to jest plné, velké, neobsáhlé štěstí. Srdce jeho rozbřesklo se jako vonná růže, duše jeho rostla jako' nesmírnost nebe a byla jako ono, plna hvězd! Den co den klečel před křížem a vyléval, poklady svých citů, nepoznané lidmi, před nohama Spasitelovýma, jako drahý balzám Východu. Slova, jaká nebyl nikdy slyšel, přicházela mu na rty, zpěvy krásnější než všechno klokotání slavíků zněly mu v prsou a našel pro ně výraz lidský, nadšení mohutnější než perutě orlů a vichrů vznášelo ho do výšin azurných, kde démantové světy kroužily, a celá nesmírná hloub těch nebes našla místo v mezích nitra toho člověka, jehož přítelem byl Kristus! A Kristus, který všechny světy v dlani třímá, pro jehož velkost lidského pojmu není, byl denně hostem prostého Samka, jídal denně s úsměvem z jeho misky. Teď věru nebylo divu, domníval-li se Samko, že je v ráji, a všude, v zahradě, v lese, ve chodbách klášterních si to opakoval bez ustání s nadšením: „Trnitá byla cesta moje, ale došel, došel jsem po ní nebes!“

Zaslechli to lidé a smáli se mu čím dál tím více, aniž by o tom zvěděl.

Tu zavítali jednoho dne tři cizí biskupové do kláštera, kde je skvěle hostili. Byly nyní denně velké hody a jednou, rozjařeni vínem, vypravovali při nich mniši o Samkovi, jak myslí, že je v ráji, a jak se domnívá, oni že jsou blažení. Smích byl velký a jeden z biskupů přál si viděti prostomyslného Samka. Vstávali už od stolu a šli do zahrad hledati stín pod šumícími stromy a chlad u tryskajících vod. Šli kolem kobky, kde Samko právě s Kristem rozprávěl a o svůj pokrm s ním se dělil.

Jeden z mnichů zaslechl a poznal Samkův hlas, dal znamení, by všicci mlčeli, a celá společnost blížila se tak, s potlačeným smíchem, dveřím komory, které průvan byl otevřel. Samko, obrácen tváří ke krucifixu, neviděl na dveře a nevěděl, co se za ním dělo. Ale biskupové a mniši, připraveni na smích, padali na tváře, poraženi úžasem, neb spatřili Krista na starém kříži, nejbělejší šla z něho zář, měl hlavu skloněnou k Samkovi a pravil mu právě: „Já u tebe, v tvém ráji, byl nyní dlouho dosti hostem, Samko můj, teď budeš u mne hostem ty, v ráji mém, kde zůstaneš navždy se mnou.“

Samko se usmál, a slyše zároveň za sebou šumot na kolena klesajících mnichů a biskupů, ohlídl se. Tu zpozorovali všicci, jak byl Samko krásný, že měl oči jako hvězdy, vlasy jako paprsky slunce a tvář vznešenou tou nekonečnou dobrotou, tou bledostí, způsobenou velkým odříkáním celého života a dlouhým utrpením svým. Měli všicci slzy v očích a divili se mniši, jak bývali posud slepí! Bělmo jim padalo z očí a poznávali rázem, jak vysoko nad nimi všemi stál ten prostý, věřící, vřele a prostě milující Samko, a vešli do kobky a klaněli se mu a padali před zázračným krucifixem na tváře. Ale Samko jim nerozuměl, oči jeho bloudily, duše jeho chystala se k odchodu do onoho ráje, kam volal ji k sobě Kristus, Pán náš nejsladší. Biskupové podporovali Samkovu klesající hlavu a převor kláštera pravil slavně: „Ty umíráš, a nemůžem ti tedy vzdáváti už pocty povinné! Jak rádi bychom tě nyní na rukou nosili! Duše tvoje oroduj za nás u Boha! Tělo tvé nám zůstane, a slibuji ti, že ti vystavíme pomník z mramoru, kam uložíme je, zahalené v zlatohlav.“

Umírající Samko zatřásl však hlavou.

„Pochovejte mě na křižovatce,“ pravil tiše, „bez kříže a nápisu, bez desky a bez rovu. Toť poslední má vůle.“

Pak ztichl. Ode rtů mu zaševelil tichý ptačí svist. To byl poslední jeho vzdech. Nehnul sebou více. Stěna za ním ale zmizela a mniši spatřili tam nebe tak temně blankytné až černé samou hloubkou, a nejhustší dešť zázračně krásných hvězd tam padal a tím mihotáním světel bylo v nesmírné dáli bílé vidmo Spasitelovo vidě ti, bylo to něco jako světlý pojem svatého úsměvu, a vidmo kynulo, a padajícími hvězdami, stezkou porostlou ne už trním, ale liliemi vznášela se mátoha Samkova, libá jako vůně, bílá jako paprslek, vzdušná jako pták!

Celou noc trávili mniši v modlitbách. Ráno pak oděli tělo toho, jehož duše s Kristem byla, bílým rouchem a pochovali je na křižovatce, jak si to Samko přál. Připomínali si nebesky čistý úsměv, smutný a dojímavý, s kterým poslední to přání pronášel, a marně tázal se druh druha, proč tomu asi, tak chtěl ten člověk milovaný Bohem, nepoznaný světem. Neuhodli. Neuhodli, že tomu proto chtěl, poněvadž v posledním okamžiku svého pozemského bytí jako bleskem celý svůj život a jeho význam poznal. Chtěl, aby po jeho smrti se tak po srdci jeho šlapalo, jako po něm šlapáno bylo po celý jeho život. Vždyť křesaly všechny ty po něm deptající nohy tvrdými svými údery nevědomky jiskry z jeho srdce, jiskry lásky, kterými vzplanula v jeho nitru zář svítící mu nocí utrpení na trnovou tu cestu, která do ráje ho dovedla!