Читать книгу: «Tři legendy o krucifixu», страница 5

SAMKO PTÁK

Legenda slovenská

Noc byla temná jako osud slovenského kraje, bouř duněla v dáli jako lítý vztek mongolské hordy, která dodnes utýraný lid ten dáví. Tma byla hustá, takže nebylo vidět hor. Lesy hučely, bystříce letěla mezi skalami, posupná, chladná, nepřátelská. Jen na jednom místě byla plna rudého blesku, jako kdyby někdo poklad zlata a rubínů byl do její mělčiny vysypal. To padalo otevřenými dveřmi z blízkého dvoru na ni světlo. Ohromný oheň šlehal tam v kamenném krbu v prostranné kuchyni, pekli u něho celého berana na rošti. Muži světlých očí a tvrdých tváří seděli blízko na dřevěné lavici a pili z hliněných džbánů. Dvéře zely dokořán, bylo horko u toho vesele praskajícího ohně, svítícího na řeku a na stezku vedoucí podél jejího břehu. Na té cestě zjevila se teď vysoká, hubená postava mladého muže. Byl v roztrhané haleně a bos. Plavé jeho vlasy padaly měkce a dlouze na jeho kostnatá ramena, oči byly jako kus blankytného nebe, byly plaché a snivé a krotké. Tvář byla bledá, bídou zohyzděná, k smrti smutná v tom okamžiku a znamenaná krvavým pruhem, táhnoucím se od pravé skráně přes ústa až po levé ucho. Ubožák zastavil se několik kroků ode dveří, neodvážil se dál. Rty jeho zachvěly se a temnou nocí, těžkým před bouří vzduchem nesl se od nich místo slova ptačí jakýsi švehol, tichý, sladký a smutný. Hudba ta zavála do bílené, ohněm ozářené kuchyně a hospodář vyšel na práh. Ten ptačí hlahol v temnu noci, při blížící se bouři budil nějak jeho podivení. Hledal ptáka, a zahlíd člověka.

„Kdo to?“ řekl hrubým hlasem, stínil si rukou oči a zíral.

Bledý ubožák s krvavým šlehem na tváři trhl sebou nyní bolestně, ohlížel se kolem, jako by se chtěl přes vědci ti, že stojí na místě, které hledal, a oči jeho plnily se slzami. Ano, zde stával někdy jeho domek a zde bývalo někdy jeho pole! Nebyli mu tedy lhali posměšně, když mu řekli: „Vše, co bylo někdy tvoje, patří teď jiným. Přišli jací z Němec cizinci a pán tvůj a náš jim dal – co bylo tvoje.“

„Kdo to?“ opakoval hrubý hlas znova cizím zvukem. Bledý člověk v temnu noci utřel slzu, nyvý jakýsi úsměv odříkání svítil mu z očí, chtěl promluvit, ale místo slova vyšlo ze rtů jeho opět cosi jako smutné, sladce tklivé zašveholení drozda. Učinil krok blíže a světlo padalo plně na jeho zuboženou postavu.

„Tulák!“ řekl Němec tvrdě a nedůvěřivě. „Vari!“

Mezitím přistoupil k hospodáři muž druhý a řekl se smíchem: „Toho se báti netřeba! Je to blbec. Říkají mu Pták, byl při stavbě hradu. Dnes rozehnali tam tu chátru, která valy konečně dostavěla. Nemají těch lidí už třeba a nevědí, co nyní s nimi. Ublížit mu nemusíš, Ptákovi, ale do domu ho nepusť. Je nejspíše zloděj.“

Měl v ruce velký kus chleba, a ač tomu žebrákovi spílal, měl s ním přece dosti útrpnosti. Hodil mu tu skývu zdaleka jako psu. Padla ubožákovi před nohy, a ten, mysle, že to kámen, ucouvl o krok, místo aby po hozené almužně se shýbl. Muž, který ten chléb mu hodil, rozzlobil se nad tím nevděkem.

„Chleba nechce!“ rozzuřil se, „do domu by se vloudit chtěl!“ A pozvedl nyní vskutku kámen a mrštil jím po žebráku. Zasáhl jej do ramena. Z úst ubohého vyšlo cos podobající se více skřeku raněného ptáka než výkřiku člověka. Ustupoval pomalu do tmy. Avšak muži v kuchyni, slyšíce láni a proklínání svého druha, byli vyšli, a polo zpiti, jali se, někteří se smíchem, někteří v zlobě, hledati hroudy a kamení a sypali, spílajíce, za ubohým, nyní rychle prchajícím Samkem Ptákem pravý déšť nasbíraných střel. Utíkal podél řeky, dokud měl dechu. Pak se ohlídl a viděl, že už nebyl pronásledován. Noc jej kryla před zlobou lidí. Bouře byla se zatím strhla a déšť se valil z nebes potopou. Samkovi bylo to burácení milejší než láni těch zuřivců. Věděl, kde je, věděl, že nedaleko je jeskyně nepříliš hluboká ve skále. Znal ji dobře. Věděl, že je tam měkký mech, a vešel. Byl tak úplně chráněn před deštěm a větrem. Sedl tiše na zem, opřel hlavu o skálu, ruce mu klesly v klín. Oddychoval dlouho, nemysle na nic v tom svém poloomámení, pak, když už krev mu nehučela v uších a srdce nebušilo o žebra, řekl si však smutně: „Kam půjdu?“ Ale žádná odpověď na to neozvala se mu v duši. Celý jeho pojem o štěstí a bytí, o světu a životě byla ta lesní samota, kde se zrodil on a otec jeho, a už i otce jeho otec, ta samota u řeky, kde kolem na vysokých stráních tisícileté stromy plné ptačích hnízd tak zadumaně stály a hučely a kývaly, stromy plné hudby a vůně, jejichž velké stíny padaly na měkkou trávu, prokvetlou bílými a žlutými hvězdami. To byla pro Samka celá země. Hranice její byly strmě do nebe čnějící štíty Tater, nad nimiž plula oblaka, jejichž tvrdá čela vichr mohutnými perutěmi ošlehával a z jejichž hloubi stříbrné prameny temenily. Za Tatrami nebylo snad už nic, ale ať byl svět sebeširší, Samko miloval jen ten krásný kout, v němž byl spatřil světlo slunce a rodičů svých tvář. Ten kout byl jako hnízdo.

Na břehu řeky stála bílá chaloupka a za ní vlnila se dvě. malá pole, rozdělená potokem a řadou olší. Jedno modré, kde kvetl len, a druhé zlaté, kde zrálo žito. U dveří chaloupky sedávala vždy po celé léto jeho prabába a předla. Na* jaře obstarával Samko pečlivě ta pole, zapřáhal se do pluhu jak otec jeho před ním, a prabába, odložíc svou přeslici, orala. Dlouhé její, bílé jako mléko vlasy vlály větrem jako hříva a plný její, posud silný a zvučný hlas žehnal brunátnou zem, dýchající svěží vůni a slibující chléb.

Prabába byla moudrá a svatá. Rozuměla řeči lesních ptáků a velká byla se od nich dověděla tajemství. Samko začínal jim rozuměti též a naučil se odpovídat jim, uměl zpívat jako drozd, klokotat jako slavík, hvízdat jako kos. I skřeky orlů dovedl ze sebe vyrážet, neb byl často dostoupil až k jejich doupatům na štítech Tater, a když visel někdy v nebezpečenství života mezi propastmi, na jejichž dně hučely vody, a mezi oblaky, vynucovala mu úzkost tytyž zvuky, jaké vydávali orlové, tlukoucí křídloma ve strachu o svoje mladé, jež Samko v hnízdách jejich hladil. Nepotřebovali se však báti, Samko neublížil nikdy tvoru živému, ani brouku, ani mušce, ani ptáku, a temný les a slunná niva jej znaly a milovaly. Ptáci byli jeho druzi, žádný se neplašil, blížil-li se mu Samko, naopak přilítali rádi k němu, kdekoliv se objevil. Šel-li tmání, doprovázeli jej pěnkavy a drozdi, seděl-li na prahu domku a pojídal-li, přilítali kosi na hody a jedli s ním z jedné mísy, vlekl-li polem pluh, poletoval skřivánek vedle něho podél brázdy a zpíval mu. Samko miloval skřivana nejvíce ze všech okřídlených druhů svých, neboť ze všech ptáků byl skřivan nejsilnější lásky schopen pro Pána našeho, Krista, jehož život Samko z vypravování prabáby dopodrobna znal. Když Kristus vstal z mrtvých, zaradovali se ptáci jásavě, byli po čas, co v hrobě ležel, smutně mlčeli, a nyní prosili prý Spasitele, by s ním zůstati směli navždy. Když Pán jim řekl, že na nebe vystoupí, chtěli ptáci mermomocí za ním. Letěli, letěli, ale poznenáhlu umdlévali, když Kristus pořád výš a výše, tak závratně vysoko se vznášel do slávy nebeské. Padali k zemi jeden po druhém, až nezbyl už než jediný skřivan, ten však letěl pořade, i tenkrát, když už i orel dále vznášeti se nedoved. Měl takovou po Synu člověka mocnou touhu, útlý tvor, že orla silnějším se nadšením svým stal a nad ním v letu vítězil. Když ale k slunci dolétl, osmáhla mu ta nesmírná nebes vatra perutě tak krutě, že ubožák posléz raněn k zemi sklesl do trávy, odkud ještě za Pánem píseň svou sílal, jasnou jako stříbro, prorážející modro nebes jako paprslek. Kdykoli skřivan Samkovi sedl na ruku, líbal mu dojmut ta osmáhlá jeho křídla, a švehol, kterým Samko s ptákem o svých citech mluvil, měl pak věru sladkost, zbožnost a vzlet skřivánci písně. Pro hrdličku měl Samko také zvláštní něhu, protože si s ní Kristus co nemluvně někdy v kolébce své hrával. Jednou ji Panna Marie přivázala svým opálovým pásem za krček, aby božskému dítěti neuletěla, a tak zůstal ptáku kolem hrdla na památku pruh, a proto asi směje se hrdlička tak krásně, tak radostně, že vzpomíná na ty chvíle, kdy růžovým zobáčkem se růžovějšího ještě tílka krále světa dotýkati směla, toho těla, jež později umučení za nás vydáno bylo.

To vše věděl Samko od své prabáby, která rozuměla řeči lesních ptáků, od nichž se byla naučila tajemství věčného života. Tajemství ono, kteréhož sama užívati nechtěla, mínila někdy svěřiti Samkovu otci, ale rozjímala o tom příliš dlouho, je-li věčný život na zemi štěstím či břemenem, rozmýšlela o tom tak dlouho, až jednoho večera divocí jezdci se zjevili v samotě lesní u bílé chaloupky a hospodáře, Samkova otce, svévolně zabili. Žena jeho zšílela hrůzou, když jeho horká krev jí stříkla do tváře, těkala od té doby jako plachá laň horami a doly a nářek její prorážel nebe. Naříkala tak dlouho, až srdce její puklo. Samko byl tehdy ještě útlým dítětem a zůstal prabábě co zbytek celé její rodiny. Rostl s ptáky a se stromy daleko od lidí, které jen sem tam jako rychle mizící mátohy vídal. Prabába učila jej mnoho, ale tajemství věčného života mu nezjevila, smutná její duše cítila příliš tíži pozemského bytí, a věděla příliš zřejmě, že pro každého z nás vzchází černý den osudu, jehož těžký stín do slabého světla našeho žití padá, aby nikdy více nezmizel, a že nemůže tedy býti blahem vlékati za sebou donekonečna chmuru smutných upomínek svých.

Černý den osudu! Jako pro každého vzešel též pro ubohého Samka. Bylo mu tenkráte asi patnáct let. Zjevili se navečer jednou znenadání opět divocí jací jezdci v lesní samotě u řeky a pravili Samkovi, že ne pouze on, ale i ten boží les a to milé, zlaté pole, ten bílý dům a vůbec vše, na čem zde oko počinouti může, patří prý nějakému pánu. Ten pán že nyní má osoby Samkovy třeba, a že Samko tedy půjde s nimi. Mezi tou rozmluvou přišlo ještě více jezdců, honili před sebou jako nějaké stádo celý dav provazy k sobě svázaných lidí, nad jejichž hlavami práskali biči. Jeden z jezdců slezl a blížil se Samkovi s poutem. Samko, překvapen, vyrazil ze sebe skřek jako orlí a chopil se sekyry k obraně jako napaden vlkem, ale přemohli jej snadně se surovým smíchem, a když prabába jeho loupežníkům lála a je proklínala a šílena zoufalstvím se na ně vrhala, zapálili chalupu, hodili stařenu do plamenů, kde bídně zahynula a s ní zároveň všechny vlaštovky hnízdící na dřevěné římse domku, všechny hrdličky smějící se v síni. Svázaný Samko díval se zkamenělý hrůzou na strašný ten výjev.

A druhý den začalo se s rubáním lesa na úbočinách a Samko a ti ubožáci svázaní k sobě provazy musili kácet i kmeny těch starých jasanů a sosen, jedlí a dubů, těch omšených sloupů zelené svatyně, kde vyrostl. Ptáci prchali polekáni ze stinného domova klesajícího v prach, ale druh jejich, méně šťastný, musil pomáhati stromy k příkrým svahům vlékati, odkud se sválely hluboko, hluboko dolů na rovinu. Slyšel ty pravěké velikány hvozdu úpěti, slyšel větve jejich praskati, lámati se, slyšel je dunět a hřmít tam dole, kde dopadnuvše jako mrtvoly ležet zůstaly. Srdce jeho pukalo. Hleděl za ptáky prchajícími na vysoké štíty, na výsluní modrých hor, hleděl k popeli domu, v němž bělela se kostra jeho prabáby, hleděl na rozdupaná pole, kde se koně těch divokých násilníků pásli, a v hlavě jeho byla tma. Proč jej Bůh tak trestal? Či byla snad země, v které se narodil, prokletá od věků do věků? A nesl každý její syn část té kletby? Zdálo se. Uchvatitelově jeho nedali mu však mnoho času k rozjímání. Hnali jej jako to ostatní stádo lidu biči práskajíce před sebou. Dověděl se brzy, k čemu jej potřeboval pán, kterému patřil. Stavěl ohromný, silný, tvrdý hrad, odkud měla hrůza váti v šírý kraj. Měla tvrz ta na vysoké skále stati, aby lid té porobě propadlé země už zdaleka věděl, komu se mu klanět sluší. Samko a ti ostatní nešťastníci byli k tomu přivlečeni sem, by stavěli. Zmírali únavou a prací, aby pletli na sebe bič. Pět let úpěl Samko v té bídě, při stavbě valů a lámání kamenů v lomech. Po celý ten čas byl soumarem. Sílu svou jinošskou, jaro svého života, radost z pozemského bytí pochoval v těch lomech, v těch zdích a valech.

Samko pracoval více než všichni ostatní, neboť neuměl se bránit, a soudruzi jeho týrali jej tak, jako sami byli týráni od svých pánů, přikládajíce mu ještě z prací svých. K tomu všemu byl jim Samko věčným posměchem. Neuměl plynně mluviti, neb byl vždy více ve společnosti ptáků než lidí žil, a každý jeho vzdech měnil se v smutný, tichý drozdí švehol, jenž více ohlasu u němých v lomě skal, na nichž krev jeho rukou lpěla, nalézal než v srdcích lidských, zatvrzelých nespravedlností a utrpěnými křivdami. Říkalo se mu opovržlivě Samko Pták, a rád to jméno přijal, neboť ve věčném jeho snu o štěstí minulém vzpomínal stále a věrně těch opeřených druhů svého dětství ve hvozdě a upomínka ta jej sílila, takže bídu přítomnosti snášeti dovedl. Oni, ti zpěváci slunojasných zraků, byli posud volni a šťastni! A kdo ví, nevrátí-li se někdy k nim? Jak dojímavě šveholil mnohdy ze spánku, když se mu zdávalo, že měl křídla a že letí na modré štíty Tater, čnící k nebi, k slunci, na ty štíty, kde hnízdí orli a odkud se stříbrné lejou ty prameny, z nichž kosi a drozdi a lesní pijou holubi! Byl-li pak vzbuzen hrubými slovy a pohnán do úmorné práce, byla ta přezdívka „Ptáku“ cosi jako sladká útěcha, jako slib přimíšený v proud drsných, necitných zvuků.

Tak uplynulo mu dlouhých, strastiplných pět let a hrad byl dostaven. Co nyní s tím lidem, který ho zbudoval? Nezbylo než rozehnati jej. Ať si hledá odlehlá místa, kde směl hlady zemřít. Sveřepí hajduci s dlouhými biči jezdili tedy na divokých koních do davu shromažďujícího se pod hradem a čekajícího rozkazu svého pána. Koně krušili lidi pod kopyty a rány bičů zasahovaly prchající. Krutý jeden šleh udeřil Samka v tvář a vryl mu tam jako na památku známku rabství krvavým pruhem.

„Proč mě bije ten člověk?“ myslil si Samko, svije se bolestí a utíraje si krev a slzy. Pozvedl oči k němému nebi, tu ale vzpomněl si na Krista a drahé jeho rány a byl tich. A pak cítil též něco jako radost. Vyháněli jej! Tedy mohl jiti, kam chtěl? Půjde tam do té samoty, kde se narodil. Řekli mu ovšem, že tam stojí jiný dům, že vše, co bylo jeho, rozdal jiným už jeho pán. Ale jak to mohlo býti? Zajisté chtěli jej jen trýznit takovou řeci, smát se jeho úzkosti. Dovlekl se tedy k místu, kde někdy stála bílá chaloupka, kde jeho prabába sedávala a předla, naslouchajíc hovoru lesních ptáků. Dovlekl se tam a našel dvůr, od jehož vrat jej zahnali kameny! A nyní ležel zde v úkrytu sluje a tázal se: „Kam půjdu?“ A na tu otázku nebyla odpověď], V hlavě jeho byla mlha a jen tak jako bleskem viděl neurčitě strmé štíty Tater, kolem nichž orli kroužili a z nichž se stříbrné lily vody. „Tam!“ řekl si se slabým úsměvem. Šum deště jej konej šil jednotvárnou hudbou svou a Samko usnul tiše. To slůvko „tam“ měnilo se na jeho rtech v krátké slabé, sladké zasvištění chorého ptáka. —

První růžové paprsky slunce přišly Samka buditi do mechem porostlé jeho sluje. Vstal a umyl se v řece. Našel něco zralých borůvek a trávnic, a tak neměl příliš hladu. Pak dal se na cestu, kam jej nohy nesly. Šel podél bystříce, směrem opačným ode dvoru, kde byli včera po něm kameny házeli. Šel dlouho, celý den, trávil noc pod kvetoucím keřem, a druhý den, když bylo slunce už hodně vysoko, spatřil nevelké město, z něhož čněl mohutný kostel s vysokými věžmi, krásnými, ze samých sloupů tvořících vzdušná patra; čím výše od zemi, tím tenčí byly sloupy nesoucí oblouky, a ty nejhořejší, pod samou střechou, tvořily ohromnou jakousi klec, v níž visely zvony, vyzvánějící tou chvílí slavnostně a lijící mohutný hlahol svůj do čistého, zlatého vzduchu. Samko byl by se zajisté vyhnul městu, věděl, že kde jsou lidé, tam že jej čeká posměch, násilí a nezasloužené, slepé záští, ale ty zvuky chvějící se modrem nebes jej volaly. Pro Samka byl zvon cosi jako ohromný kovový orel andělského hlasu, zvon věru byl mu ptákem sídlícím vysoko nad nenávistí lidí, soused oblaků, druh větrů, a byl ptákem nešťastným, neb byl uvězněn, přivázán, a zpěv jeho, hluboký a smutný, byl velkou žalobou. Samko mířil k městu, kam jej hlahol volal. Půjde do kostela. Tam uvidí zajisté obraz bíle oděného Krista v blesku zlatého pozadí, Krista s velkýma a temnýma očima, hledícíma ze světlé výše na něj dolů v šer, bez úsměšku, s dobrotou, bez pohrdání, bez tvrdosti. – Rty těch obrazů usmívají se na každého, tedy na Samka též, a Samko nepamatoval se, že by od smrti jeho prabáby někdo na něj se byl kdy usmál! A v těch žehnajících rukou Krista nebude bič! Pohled plný lásky, plný soucitu! Jak bylo Samkovi teplo v srdci při pouhé myšlence. Spěchal k městu.

Ulice byly plné lidí slavnostně oděných, domy byly ověšené věnci a z vysokých jejich střech vlály dlouhé prápory. Samka nevšiml si nikdo, a bez úrazu, bez nadávky* beze hrubých slov dosáhl ubožák, všecek podiven takovou nezvyklou laskavostí, velkého náměstí, kde onen krásný kostel, jejž byl zdaleka spatřil, stál. Ale tlačenice byla tam nesmírná, Samko byl za chvíli v tak hustém davu, že už ani krok učiniti nemohl a že sotva dýchal. Z rozmluvy kolem sebe srozuměl, co to vše znamenalo. Byzantský císař a deset králů z Východu jelo tudy z návštěvy činěné císaři římskému a cesta jejich vedla je tudy k Dunaji, po němž dolů poplujou na pozlacených lodích s purpurnými plachtami, vyšitými perlami a stříbrem. Za hodinu měli do města dorazit, z věže byl již prach, jenž pod krokem koňů jejich průvodu se k nebi vznášel, zřejmě viděti. Král uherský jel před nimi se svým komoňstvem. V chrámě bude pro ně sloužena slavná mše a bude Bohu za to vzdán pak velký dík, že kroky těch mocných na zemi kolem tak nepatrného místa vedl. Čest té návštěvy vyryje se na památku zlatým písmem do kamenné desky v kostele. Tak vypravoval lid a jásal.

Avšak jásot ten měnil se brzy v úzkostlivý nářek.

Maďarští divoši na zběsilých koních zaplavovali náhle náměstí a trhali lid k zemi. Král jejich chystal takto živý koberec z rabů svých pro sebe a své hosti, aby jejich koně se nedotýkali prachu a bláta v městě. Pomazaní Páně a jejich komoňstvo mělo takto po mostě z lidských hřbetů doletěti k portálu chrámovému. Strašné rány plochých mečů a dlouhých bičů, proniklých železnými hroty, padaly na plece a hlavy těch, kteří se vzpouzeli těly svými tvořiti dlažbu vznešeným osobám, prokazujícím Bohu cest své návštěvy v jeho domě. Do bolestného pláce žen a hlasitého proklínání mužů lily nyní zvony hluboký svůj hlahol, plný žalu a vznešenosti. Od brány města letěl na přepyšných koních již průvod. Nejdříve stráž uherského krále, plna špíny i zlata; turanské, polozvířecí tváře té šlechty byly špatně myté, ale vousy jejich byly propletené perlami a z řas hedbávných svých rouch trousili ti nalichovpokřtění dravci hmyz a drahokamy. Za nimi jel uherský král s velkým žezlem v ruce, pak přišli na koních bílých jako mléko rytíři byzantského císaře, zjevy skvělé a krásné, podobající se v stříbrném brnění kůru andělů, pak posléze zjevil se byzantský císař sám, obklopen desíti králi v purpuru. Byl stříbrohlavem oděn a měl tiáru na hlavě, třpytící se démanty a smaragdy. Samko, ležící na zemi v prachu, viděl vše to mihnouti se nad sebou jako letící vlasatici, krásnou a zlověstnou. Viděl to jako ve snu, neb brzy jej schvátila mrákota pod kvačícím krokem koňů. Probudil se v krásném chladu, v šeru vonícím kadidlem. Kolkolem zářila samá hvězda: byly to plameny zlatých lamp a nesčetných voskovic, vysokých jako sloupy.

Samko byl v kostele. Nevěděl, jak se tam dostal, lidská vlna jej tam nějak vrhla, jako mořská metá škeble na břeh. Ležel mezi žebráky a mrzáky u vysokých vrat bronzových. Daleko od něho, u samého oltáře, kde se sloužila mše, spatřil opět byzantského císaře s bleško tnou tiárou na hlavě v kruhu těch desíti králů z Východu; seděli na tribuně pokryté zlatohlavem. Ve velebné písni zpěváků, v hučení stříbrných varhan topil se pláč žebráků a mrzáků poraněných koňskými kopyty. Samko cítil též bolest v boku a na rameně, ale snášel ji tiše, byl zvyklý snášeti. Hleděl k oltáři. Zrak jeho hledal žíznivě obraz Kristův, tu sladkou útěchu v každém strádání. Ale nenalezl jej. Svatý ten zjev byl zastřen těžkou nachovou clonou, rudou jako krev, na níž se skvěly zlatem a stříbrem vyšité obrazy divých šelem jedno- a dvouhlavých, byly to znaky přítomných hostů. Před tou clonou stála v pravém lese světel monstrance skvělá jako slunce a z plápolu jejích paprsků zlatých a démantných svítila lunou bledá, bílá svatá hostie, nevýslovně vznesená ve své sněžné prostotě uprostřed té lidské, hlučně se vtírající nádhery. Samko upíral na ni zrak a vrhl se na kolena a sklonil čelo. Do velkého jeho smutku vnikal paprslek sladkého dojmutí. Pozvedl hlavu a hleděl opět na monstranci. Tu viděl, strnut, že náhle rostla, že se měnila v jakýsi dům vystavený z lunné záře, s křišťálovými vraty, která se otevřela tiše, a z nitra toho hvězdotřpytného stanu nesla se ta bílá hostie jako vidmo, a ejhle, byl to Kristus sám! Byl oděn sukní hrubou, ale čistou jako ze sněhu, tvář jeho byla bledá, oči jeho temné byly plny smilování a úsměv jeho byl slunný láskou. Samko myslil, že zasedne po boku byzantského císaře, ale on kráčel bez pohledu na tribunu pomalu kostelem, vznášel se oblakem kadidla, dýmem voskovic a mířil v šero, kde kvíleli mrzáci a žebráci, a tam usedl mezi ně. V tom okamžiku neviděl jej už Samko, ale cítil zřejmě útěchu té jeho svaté přítomnosti, duše jeho byla jako proniklá úsvitem. A na tváři všech těch trpících kolem něho bylo náhle blaho zřejmé. Nikdo necítil už bolest svých ran, světlo lilo se z očí všech a každému bylo, jako by mu rostla křídla. Samko byl štěstím jako omámen. Zvedl oči vděčně k nebi. V tom okamžiku zjevil se na kazatelně starý, prostý kněz. Měl kříž v ruce a žehnal nejdříve císaři a králům a pak i lidu. Měl úkol osloviti korunované hosti. Stál však něm, nenalezl slov, úzkost jakási se jej zmocňovala, nevěděl proč. Tu zaznělo tichým kostelem cosi jako docela slabé zašveholení drozda, byl to nevědomý vzdech Samkův, plný toho sladkého blaha, rovnajícího se modlitbě. Udiven pohledl kněz stranou, odkud ten ptačí pozdrav se nesl, pozdrav, který se zdál, že mu chce dodávati odvahy, a divil se ještě více, vida teď všechny ty žebráky a mrzáky ozářeny jakýmsi nadzemským světlem. Náhlý smutek se mu jevil na tváři, vzpomínal jejich bídy, náhle nadšení tomu smutku následovalo, neb chápal, že je miluje Bůh. Bylo mu, jako by mistr jeho jej nutil, by se poklonil před majestátem lidského utrpení a aby mu vzdával hold. Sklonil čelo před těmi, o nichž věděl, že po nich před chvílí koně dupali, a hlasem plným slz, upíraje zraky na oči Samkovy, které svítily jako ty hvězdy, co tenkráte plály, když andělé zpívali „Pokoj lidem dobré vůle“, – pravil tise kněz: „Blaze tomu, jenž kráčí po cestě trnové, neb dojde ráje!“