Читать книгу: «Ztracená », страница 2
KAPITOLA TŘETÍ
Riley zírala na zprávu a začala panikařit.
Nebylo těžké uhodnout, co se stalo. Jenn Rostonová otevřela soubor hned jak se s Riley rozešly. Jenn zjistila, co v něm je a hned se dala do práce a snažila se zastavit Hatcherovu činnost.
Ale ve své zprávě Hatcher sám vyzývavě oznámil, že Jenn nebyla úspěšná.
Všechno je už přesunuté.
Shane Hatcher byl stále na svobodě a byl naštvaný. Jeho finanční prostředky zůstaly nedotčené a mohl by být nebezpečnější, než kdy předtím.
Musím mu odpovědět, pomyslela si. Musím s ním debatovat.
Ale jak? Co by mohla říct, co by jej nerozlítilo ještě víc?
Pak ji napadlo, že Hatcher nemusí plně porozumět tomu, co se děje.
Jak mohl vědět, že to byla Rostonová, kdo sabotoval jeho síť, nikoliv Riley? Možná by mu mohla pomoci to alespoň trochu pochopit.
Ruce se jí třásly, když psala odpověď.
Dovol mi to vysvětlit.
Ale když zkusila poslat zprávu, byla označena jako "nedoručitelná".
Riley zasténal zoufalstvím.
Přesně totéž se stalo naposledy, když se snažila komunikovat s Hatcherem. Poslal jí tajemnou zprávu a pak komunikaci přerušil. Byla zvyklá komunikovat s Hatcherem přes video, zprávy a dokonce i prostřednictvím telefonních hovorů. Ale ta doba byla ta tam.
Právě teď neměla jak se k němu dostat.
Ale přesto ji on mohl stále kontaktovat.
Druhá věta jeho nové zprávy byla obzvláště mrazivá.
"Nemůžeš říct, že jsi nebyla varována."
Riley si vzpomněla na to, co napsal naposledy, když s ním komunikovala.
"Budeš toho litovat. Tvoje rodina možná ne."
Riley zalapala po dechu a nahlas řekla ...
"Moje rodina!"
Potýkala se se svým mobilní telefonem, zatímco se snažila navolit číslo domů. Slyšela, jak zvoní a zvoní. Pak se ozval záznamník s jejím hlasem.
Riley se téměř neudržela a málem začala křičet.
Proč to nikdo nezvedne? Školy měly jarní prázdniny. Její děti měly být doma. A kde je Rileyna hospodyně, Gabriela?
Těsně předtím, než záznamník domluvil, zaslechla Jillyn hlas, hlas třináctileté dívky, kterou se Riley snažila adoptovat. Jilly byla bez dechu.
"Hej, promiň, mami. Gabriela šla do obchodu s potravinami. April a Liam a já jsme byli na dvoře a kopali jsme si s fotbalovým míčem. Čekáme, že se Gabriela vrátí každou chvíli."
Riley si uvědomila, že zadržuje dech. Vědomě se snažila začít znovu dýchat.
"Je všechno v pořádku?" zeptala se.
"Jistě," řekla Jilly s pokrčením ramen, což se odrazilo v jejím hlase. "Proč by nebylo?"
Riley se snažila uklidnit se.
"Jilly, mohla by ses jít podívat z okna?"
"Dobře," řekla Jilly.
Riley zaslechla kroky.
"Já se dívám," řekla Jilly.
"Je tam venku ještě dodávka s agenty FBI?"
"Jo. A ta v uličce taky. Právě jsem ji zahlédla, když jsem byla na dvoře. Kdyby Shane Hatcher přišel, určitě by ho chlapi chytili, Je něco v nepořádku? Trochu mě děsíš."
Riley se donutila k smíchu.
"Ne, nic se neděje. Já jsem jen – máma, myslím."
"OK. Uvidíme se později."
Telefonát skončil, ale Rileyny obavy se stále zvětšovaly.
Šla na chodbu a rovnou do kanceláře Brenta Mereditha.
Koktala, "Pane, já – potřebuji si vzít po zbytek dne volno."
Meredith zvedl hlavu od práce.
"Mohu vědět proč, agentko Paige?" zeptal se.
Riley otevřela ústa, ale žádná slova nevyšla. Kdyby vysvětlila, že právě dostala výhrůžku od Shana Hatchera, chtěl by zprávu vidět? Jak by mu ji mohla ukázat, aniž by přiznala, že právě dala soubor Jenn Rostonové?
Meredith vypadal, že má obavy. Zdálo se, že si vědom toho, že je něco v nepořádku, o čem ale Riley nemůže mluvit.
"Jděte," řekl. "Doufám, že vše bude v pořádku."
Rileyno srdce zaplesalo vděkem za Meredithovo porozumění a diskrétnost.
"Děkuji vám, pane," řekla.
Pak vyběhla z budovy, nastoupila do auta a odjela domů.
*
Jakmile se přiblížila k jejímu domu v klidné čtvrti Fredericksburg, ulevilo se jí, když viděla, že FBI dodávka tam skutečně stále byla. Riley věděla, že další dodávka je v uličce. Ačkoliv byla vozidla neoznačená, nebyla nenápadná. Ale s tím se nedalo nic dělat.
Riley zaparkovala své auto na její příjezdové cestě, přešel k dodávce a podívala se dovnitř otevřeným okénkem.
Na předních sedadlech seděli dva mladí agenti – Craig Huang a Bud Wigton. Rileyna nálada se trochu zlepšila. O obou agentech měla dobré mínění a poslední dobou s Huangem několikrát pracovala. Huang byl trochu příliš neřízený, když poprvé přišel na ÚACH, ale rychle vyzrál a stal se z něj vynikající agent. Wigtona tak dobře neznala, ale měl vynikající pověst.
"Děje se něco?" Zeptala se Riley skrze okno.
"Vůbec nic," řekl Huang.
Huang zněl znuděně, ale Riley se ulevilo. Žádné zprávy byla rozhodně dobrá zpráva, co se jí týče. Ale bude to tak i nadále?
"Nevadí, když se podívám dovnitř?" Zeptala se Riley.
"Posluž si," řekl Huang.
Boční dveře bez okna se otevřely a Riley vstoupila dovnitř a spatřila zde dalšího agenta, Grace Lochnerovou. Riley věděla, že Grace má u ÚACH také skvělou pověst.
Lochnerová seděla před několika obrazovkami. Otočila se směrem k Riley s úsměvem.
"Co tam máte?" Zeptala se Riley.
Zdálo se, že chce předvést technologii, kterou má k dispozici, Lochnerová ukázala na několik obrazovek, které zabíraly okolí.
Řekla, "Tady máme satelitní snímky zobrazující všechny příchody a odchody do půl míle odtud v reálném čase. Nikdo se sem nepřiblíží bez našeho povšimnutí."
Trochu rozesmátá Lochnerová dodala, "Jsem ráda, že žijete v klidné čtvrti. Aspoň nemusíme sledovat velký provoz."
Poukázala na několik dalších obrazovek znázorňujících pouliční aktivitu.
Řekla, "Schovali jsme po okolí několik kamer, abychom viděli, co se poblíž děje. Můžeme zkontrolovat SPZ každého vozidla, které se sem přiblíží."
Ve vysílačce se ozval hlas.
"Kluci máte návštěvu?"
Lochnerová odpověděla, "Agentka Paige se jen zastavila, aby nás pozdravila."
Hlas řekl, "Ahoj, agentko Paige. To je agent Cole, ve vozidle za zadní částí vašeho domu. Mám tady taky agenty Cyphera a Hahna."
Riley se usmála. Ty byla všechna známá jména respektovaných agentů.
Riley řekla, "Jsem ráda, že na tom pracujete vy."
"S potěšením," řekl agent Cole.
Riley byla ohromena komunikací mezi dvěma vozy. Za jejím domem viděla na několika obrazovkách Lochnerové onu dodávku. Samozřejmě, že se žádnému týmu nemohlo nic stát, aniž by o tom ten druhý okamžitě věděl.
Riley byla také nadšena z přehlídky zbraní, které byly uskladněny uvnitř vozu. Tým měl dostatek palebné síly, aby zahnal v případě potřeby malou armádu.
Ale ona si nemohla pomoci a přemýšlela – bylo to dost dobré na boj s Shanem Hatcherem? Odešla z dodávky a kráčela směrem k jejímu domu, říkala si, že se nemusí bát. Nedokázala si představit, že by se Shane Hatcher dostal přes toto zabezpečení.
Přesto si nemohla pomoci a vzpomínala na textovou zprávu, kterou právě dostala.
Nemůžeš říct, že jsi nebyla varována.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Když Riley vstoupila do jejího domu, místo vypadalo děsivě prázdné.
"Jsem doma," zavolala.
Ale nikdo neodpověděl.
Kde jsou všichni? Začínala pociťovat paniku.
Bylo možné, že Shane Hatcher proklouzl přes veškeré zabezpečení?
Riley si nedokázala představit, co by se stalo, kdyby se mu to podařilo. Její puls a dýchání se zrychlilo, když přispěchala do obývacího pokoje.
Byly tu všechny tři děti – April, Liam a Jilly. April a Liam hráli šachy a Jilly hrála videohru.
"Copak jste mě neslyšeli?" zeptala se.
Všichni tři se na ni podívali s prázdným výrazem. Samozřejmě se všichni soustředili na to, co dělali.
Chystala se dětí zeptat, kde je Gabriela, když za sebou uslyšela hlas své hospodyně.
"Vy jste doma, Señora Riley? Byla jsem dole a slyšela jsem vás vejít."
Riley se usmála na statnou guatemalskou ženu.
"Ano, právě jsem přijela," řekla a dýchalo se jí snadněji.
S příjemným úsměvem se Gabriela otočila a zamířila do kuchyně.
April vzhlédla od hry, kterou hrála s Liamem.
"Je všechno v pořádku, mami? Vypadáš trochu rozrušeně."
"Jsem v pořádku," řekla Riley.
April obrátila svou pozornost zpět na hru.
Riley na okamžik žasla, jak zrale vypadá její patnáctiletá dcera. April byla štíhlá, vysoká a měla tmavé vlasy a Rileyny oříškově hnědé oči. April si prošla větším nebezpečím a ohrožení života, v posledních několika měsících, než by bylo zdrávo. Ale zdálo se, že je na tom nyní poměrně dobře.
Riley se podívala na Jilly, menší dívku s olivovou pletí a velkýma tmavýma očima. Riley byla v procesu adoptování. V tento okamžik Jilly seděla před velkou obrazovkou a střílela na padouchy.
Riley se trochu zamračila. Neměla ráda násilné videohry. Co se jí týče, podněcovaly násilí – zejména násilí se zbraní – byly příliš atraktivní a příliš upravené. Věřila, že mají obzvlášť špatný vliv na kluky.
Riley zvažovala, zda tyto hry nejsou, ve srovnání s Jillynou vlastní zkušeností, neškodné. Tato třináctiletá dívka si prožila skutečné hrůzy. Když Riley našla Jilly, snažila se prodat své tělo z čirého zoufalství. Díky Riley Jilly měla šanci na lepší život.
Liam zvedl hlavu od šachovnice.
"Ahoj, Riley. Napadlo mě ..."
Zaváhal, než položil otázku.
Liam byl nováčkem v domácnosti. Riley neměla v úmyslu vysokého chlapce s protáhlým obličejem, rudými vlasy a modrýma očima adoptovat. Ale zachránila ho před opilým otcem, který jej zbil. Teď potřeboval někde bydlet.
"Copak, Liame?" Zeptala se Riley.
"Nebude vadit, když půjdu zítra na šachovou soutěž?"
"Mohla bych jít taky?" Zeptala se April.
Riley se opět usmála. Liam a April spolu chodili, když sem Liam přišel přebývat v obývacím pokoji, ale slíbili, že vztah prozatím dál rozvíjet nebudou. Musí být hermanos solamente, jak to řekla Gabriela – pouze jako bratr a sestra.
Riley měla Liama ráda, o to víc kvůli pozitivnímu vlivu bystrého chlapce na April. April se začala zajímat o šachy a cizí jazyky a učení obecně.
"Samozřejmě můžete jít, oba dva," řekla.
Ale pak ji zavalily obavy. Vyndala svůj mobil a našla nějaké fotky Shana Hatchera a ukázala je všem třem dětem.
"Ale musíte si dávat pozor na Shana Hatchera," řekla. "Máte tyto fotky taky ve vašich telefonech. Pamatujte si přesně, jak vypadá. Kontaktujte mě ihned, když uvidíte někoho, kdo vypadá jako on."
Liam a April se podívali překvapeně na Riley.
"To všechno jsi nám už předtím říkala," řekla Jilly. "A na ty fotky jsme se podívali snad tisíckrát. Změnilo se něco?"
Riley se na okamžik zamyslela. Nechtěla děti vystrašit. Ale cítila, že je potřebuje varovat.
"Obdržela jsem před chvílí zprávu od Hatchera," řekla. "Byla to ..."
Znovu zaváhala.
"Byla to hrozba. To je důvod, proč chci, abyste se měli na pozoru."
Riley překvapilo, když se na ni Jilly zašklebila.
"Znamená to, že musíme zůstat doma, až jarní prázdniny skončí?" zeptala se.
Riley byla udivena Jillynou nonšalancí. Také se krátce zamyslela – možná měla Jilly správný nápad. Měla by držet děti mimo školu? A neměli by Liam a April jít zítra na šachovou soutěž?
Než si to mohla promyslet, April řekla, "Nebuď hloupá, Jilly. Samozřejmě, že budeme dál chodit do školy. Přece nezastavíme naše životy."
Pak se April otočila k Riley a dodala, "To není skutečná hrozba. I já to vím. Vzpomínáš, co se stalo v lednu?"
Riley si to pamatovala až příliš dobře. Hatcher zachránil April a Rileyna bývalého manžela Ryan před vrahovou pomstou proti Riley. Také si vzpomněla, jak Shane Hatcher dodal vraha Riley svázaného a s roubíkem, aby si to s ním vyřídila dle vlastního uvážení.
April pokračovala, "Hatcher nám neublíží. Vystavil se mnoha problémům, aby mě zachránil."
April má možná pravdu, pomyslela si Riley. Přinejmenším se týče jí a ostatních dětí. Ale i tak byla ráda, že byli venku rozmístěni agenti.
April trochu pokrčila rameny a dodala, "Život jde dál. My všichni musíme pokračovat v tom, co děláme."
Jilly řekla, "A to platí i pro tebe, mami. Je dobře, že ses vrátila domů brzy. Máš spoustu času, aby ses připravila na dnešní večer."
Riley se chvíli nemohla rozpomenout, co má Jilly na mysli.
Pak jí to došlo – dnes večer měla rande se svým hezkým bývalým sousedem, Blainem Hildrethem. Blaine byl vlastníkem jedné z nejhezčích neformálních restaurací zde ve Fredericksburgu. Měl v úmyslu přijít a vyzvednout Riley a dopřát jí skvělou večeři.
April vyskočila na nohy.
"Hej, to je pravda!" řekla. "Pojď, mami. Pojďme nahoru a já ti pomůžu vybrat něco na sebe."
*
Později toho večera Riley seděla na terase v Blainově Grillu při svíčkách a těšila se z nádherného počasí, skvělého jídla a okouzlující společnosti. Naproti seděl u stolu Blaine, jako vždy hezký jako obrázek. Byl jen o něco mladší než Riley, štíhlý a fit, s mírně ustupujícími vlasy, ale tím se vůbec netrápil.
Riley jej také pokládala za příjemného společníka. Když jedli lahodnou večeři, těstoviny s rozmarýnovým kuřetem, povídali si o aktuálních událostech, vzpomínali na dávné časy a cesty a dění ve Fredericksburgu.
Riley byla potěšena, že jejich rozhovor se nikdy nedotkl tématu práce u ÚACH. Neměla náladu ani o tom přemýšlet. Zdálo se, že to Blaine vycítil a tématu se vyhýbal. Jedna věc, kterou měla Riley opravdu ráda, byla Blainova citlivost k jejím náladám.
Ve skutečnosti toho na Blainovi bylo jen velmi málo, co by se Riley nelíbilo. Pravda, nedávno měli malý spor. Blaine se pokusil o to, aby Riley žárlila na jeho kamarádku, a to se mu až příliš dobře vydařilo. Teď se oba mohli zasmát, jak dětinští oba byli.
Možná to bylo částečně vínem, ale Riley měla uvnitř vřelý a pohodový pocit. Blaine dělal skvělou společnost – poměrně nedávno se rozvedl, stejně jako Riley, a snažil se žít dál, i když přesně nevěděl jak.
Konečně dorazil dezert – Rileyn oblíbený malinovo-tvarohový koláč. Trochu se usmála, když si vzpomněla, jak April předtím tajně zavolala Blainovi, aby mu pověděla, co má Riley nejraději, včetně malinovo-tvarohového dortu a její oblíbené písně – "Ještě jednu noc" od Phila Collinse.
Zatímco si vychutnávala tvarohový koláč, Riley mluvila o svých dětech, zejména o Liamovi a jak se zabydluje.
"Nejprve jsem se trochu bála," přiznala se. "Ale on je hrozně hodný kluk a všichni jsme rádi, že ho máme doma."
Riley se na okamžik odmlčela. Byl to příjemný luxus, mít někoho, s kým mohla mluvit o jejích soukromých pochybnostech a obavách.
"Blaine, nevím co budu s Liamem dělat dlouhodobě. Nemohu ho jen tak poslat zpět za opilým brutálním otcem a jen Bůh ví, co se stalo s jeho matkou. Ale nevím, jak bych ho mohla legálně přijmout. Adoptovat Jilly bylo složité a proces ještě neskončil. Nevím, jestli to dokážu znovu."
Blaine se na ni soucitně usmál.
"Hádám, že budeš prostě řešit věci den po dni," řekl. "A ať uděláš, co uděláš, bude to tak pro něj to nejlepší."
Riley trochu smutně zavrtěla hlavou.
"Kéž bych si tím mohla být jistá," řekla.
Blaine se natáhl přes stůl a vzal ji za ruku.
"No, tak spoléhej na moje slova," řekl. "Co už jsi udělala pro Liama a Jilly je krásné a štědré. Tolik tě za to obdivuji."
Riley cítila v krku knedlík. Jak často jí někdo řekl něco takového? Byla často chválena za svou práci v ÚACH a nedávno dokonce dostala medaili za vytrvalost. Ale nebyla zvyklá být chválena za jednoduché lidské záležitosti. Sotva věděla, jak to přijmout.
Blaine řekl, "Jsi dobrá žena, Riley Paige."
Riley cítila v jejích očích slzy. Nervózně se zasmála, když si je otřela.
"Ach, podívej, co jsi udělal," řekla. "Rozbrečel jsi mě."
Blaine pokrčil rameny a jeho úsměv byl ještě vřelejší.
"Omlouvám se. Jen se snažím být brutálně upřímný. Pravda někdy bolí, myslím."
Chvíli se tomu společně smáli.
Riley nakonec řekla, "Ale já jsem se nezeptala na tvou dceru. Jak se má Crystal?"
Blaine odvrátil svůj pohled s hořkosladkým úsměvem.
"Crystal si vede skvěle – má dobré známky, je šťastná a veselá. Teď je pryč na jarní prázdniny na pláži s její sestřenicí a mojí sestrou."
Blaine si trochu povzdechl. "Je to teprve pár dní, ale je překvapující, jak rychle mi začala chybět."
Riley se snažila znovu se nerozplakat. Celou dobu věděla, že Blaine je vzorný otec. Jaké by to bylo, být s ním v trvalejším vztahu?
Pozor, řekla si. Neuspěchejme to.
Mezitím téměř dojedla svůj malinový tvarohový koláč.
"Děkuji ti, Blaine," řekla. "Byl to krásný večer."
Dívala se mu do očí a dodala, "Škoda, že musí skončit."
Blaine se na ni díval a stiskl jí ruku.
"Kdo říká, že musí skončit?" zeptal se.
Riley se usmála. Věděla, že její úsměv je dostatečnou odpovědí na její otázku.
Konec konců, proč by měl jejich večer skončit? FBI hlídá její rodinu a žádný nový vrah nepožadoval její pozornost.
Možná nastal čas bavit se.
KAPITOLA PÁTÁ
Georgi Tullymu se nelíbil vzhled části plochy přes silnici. Nevěděl přesně, proč.
Není proč se obávat, řekl si v duchu. Ranní světlo si s ním zřejmě jen pohrávalo.
Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Pak se sklonil a zvedl hrst půdy. Jako vždy byla měkká a luxusní. Také voněla, byla bohatá na živiny z minulé sklizně kukuřice – slupky byly zaorány zpět do půdy.
Dobrá černá země Iowy, pomyslel si, když mu kousky země propadávaly mezi prsty.
Tato země byla v Georgeově rodině léta, takže tuto jemnou půdu znal celý svůj život. Ale nikdy se mu neokoukala a jeho hrdost na to, že pečuje o nejbohatší půdu na světě nikdy nemizela.
Podíval se přes pole, která se táhlo do dáli. Zemi nyní několik dní obdělávali. Byla připravena a čekala na kukuřici, posypanou fialovým insekticidem, až bude uložena na místo, kde se brzy objeví kukuřičné klasy.
Odkládal výsadbu do dneška, aby se ujistil, že na to bude dobré počasí. Samozřejmě, že si nikdy nemohl být jistý, že nebude takto pozdě v roce ještě mrznout a úroda nebude zničena. Vzpomněl si na bláznivý dubnový vichr v 70. letech, který překvapil jeho otce. Ale když George ucítil závan teplého vzduchu a podíval se na vysoké mraky, které se táhly po obloze, byl si jistý, že to bude v pořádku.
Dnes je den D, pomyslel si.
Jak George stál a pozoroval, jeho pomocník, Duke Russo přijel traktorem, který táhl čtyřicet stop dlouhý sazeč. Sazeč dokázal pojmout šestnáct řádků najednou, třicet palců od sebe, jedno semeno po druhém a na každé položit hnojivo, semeno zakrýt a převálcovat.
Georgovi synové, Roland a Jasper, stáli v poli a čekali na příjezd traktoru a kráčeli směrem k němu, zatímco se drkotal po okraji pole. George se pro sebe usmál. Duke a chlapci byli dobrá posádka. Nebylo nutné, aby George čekal na výsadbu. Zamával na tři muže, pak se obrátil a zamířil zpět ke svému náklaďáku.
Ale ten kus půdy u silnice znovu upoutal jeho pozornost. Co to tam je? Minul kypřič kousek země? Nedokázal si představit, jak by se to mohlo stát.
Možná tu hrabal lesní svišť.
Ale jak kráčel směrem k onomu místu, viděl, že tohle žádný svišť neudělal. Nebyl tam žádný otvor a půda byla uhlazená.
Vypadalo to, jako by tu bylo něco zahrabáno.
George si zabručel pod vousy. Vandalové a vtipálci mu občas způsobili potíže. Před několika lety nějací kluci poblíž Angieru ukradli traktor a použili jej k demolici skladovací haly. V poslední době jiní stříkali sprejem sprosťárny na ploty a zdi a dokonce i na dobytek.
Rozčilovalo ho to – a bolelo.
George neměl ani tušení, proč by děti usilovaly o to, aby mu způsobily potíže. Nikdy jim nijak neublížil. Nahlásil incidenty Joei Sinardovi, policejnímu šéfovi z Angieru, ale ten s tím nikdy nic neudělal.
"Co ti parchanti udělali tentokrát?" řekl nahlas a klepal o půdu botou.
Předpokládal, že bude lepší, když to zjistí. To, co zde bylo zakopáno, by mohlo zničit jeho vybavení.
Obrátil se ke své posádce a zamával na Dukea, aby zastavil traktor. Když byl motor vypnutý, zakřičel George na své syny.
"Jaspere, Rolande – přineste mi tu lopatu z kabiny traktoru."
"Co se děje, tati?" Zavolal Jasper.
"Já nevím. Prostě to udělej."
O chvilku později k němu Duke a chlapci přicházeli. Jasper podal svému otci lopatu.
Skupina zvědavě sledovala, jak George strčil lopatu do půdy. Jak to udělal, došel do jeho chřípí zvláštní, kyselý zápach.
Pocítil vlnu instinktivního strachu.
Co je tam k čertu je?
Nabral pár lopat hlíny, než narazil na něco pevného, ale měkkého.
Začal nabírat opatrněji, snažil se odhalit, co to je. Brzy spatřil něco bledého.
Georgeovi několik okamžiků trvalo, než zaregistroval, co to je.
"Ó, Bože!" zalapal po dechu a žaludek se mu obracel hrůzou.
Byla to ruka – ruka mladé ženy.
