Читать книгу: «Soužení», страница 3

KAPITOLA ŠESTÁ

Riley se děsila prvního dne Jilly v nové škole skoro stejně jako se děsila některých případů. Teenager se díval spíše chmurně a Riley přemýšlela, jestli třeba na poslední chvíli neztropí scénu.

Je na to připravena? Riley se ptala sama sebe. Jsem na to připravena?

Také se zdálo, že je to nešťastně načasované. Riley dělalo starosti, že musí hned ráno odletět do Seattlu. Ale Bill potřeboval její pomoc a co se jí týče, to rozhodovalo o všem. Zdálo se, že Jilly byla v pořádku, když o tom hovořily doma, ale Riley nevěděla, co by měla nyní očekávat.

Naštěstí nemusela brát Jilly do školy sama. Ryan se nabídl, že bude řídit a Gabriela a April se také přidaly, aby nabídly morální oporu.

Když všichni vystoupili z auta na parkovišti školy, April vzala Jilly za ruku a vyšly rovnou k budově. Obě štíhlé dívky měly na sobě džíny a vysoké boty a teplé bundy. Riley je včera vzala na nákup a nechala Jilly vybrat si novou bundu, přehoz přes postel, plakáty a polštáře, aby si podle sebe upravila svou ložnici.

Riley, Ryan a Gabriela následovali dívky a Riley hřálo u srdce, když je tak pozorovala. Po letech mrzutosti a revoltě se April náhle zdála být neuvěřitelně zralá. Riley přemýšlela, že to je možná to, co April celou dobu potřebovala – někoho, o koho se může starat.

"Podívej se na ně," řekla Riley Ryanovi. "Jak se sbližují."

"Nádhera, co?" Řekl Ryan. "Ve skutečnosti vypadají jako sestry. To je to, co tě k ní táhlo?"

To byla zajímavá otázka. Když poprvé přivedla Jilly domů, Riley především překvapilo, jak odlišné jsou obě dívky. Ale nyní si stále více uvědomovala, čím jsou si podobné. April byla sice světlejší, s oříškově hnědýma očima po své matce, zatímco Jilly měla hnědé oči a olivovou pleť.

Ale právě teď, když obě dvě hlavy s tmavými vlasy společně poskakovaly, byly si velmi podobné.

"Možná ano," odpověděla na Ryanovu otázku. "Nepřemýšlela jsem nad tím. Věděla jsem jen, že je ve vážných nesnázích a že bych jí možná mohla pomoci."

"Možná jsi jí zachránila život," řekl Ryan.

Riley pocítila sevření v krku. Tato možnost ji nenapadla a byla to pokořující myšlenka. Byla nadšená a vyděšená zároveň z pocitu nově nalezené zodpovědnosti.

Celá rodina šla rovnou do kanceláře poradkyně. Vždy vřelá a usměvavá Wanda Lewisová pozdravila Jilly s mapou školy v ruce.

"Vezmu tě přímo do tvé učebny," řekla paní Lewisová.

"Vidím, že je to dobré místo," řekla Gabriela Jilly. "Budeš tu v pořádku."

Jilly teď vypadala nervózně, ale šťastně. Všechny objala a pak následovala paní Lewisovou chodbou.

"Ta škola se mi líbí," řekla Gabriela Ryanovi, Riley a April na zpáteční cestě k autu.

"Jsem ráda, že s tím souhlasíš," řekla Riley.

Myslela to upřímně. Gabriela byla mnohem víc než jen hospodyně. Byla skutečným členem rodiny. Bylo důležité, aby měla ohledně rodinných rozhodnutí dobrý pocit.

Všichni nastoupili do auta a Ryan nastartoval.

"Kam teď?" Zeptal se Ryan vesele.

"Já se musím dostat do školy," řekla April.

"A pak hned domů," řekla Riley. "Čeká na mě v Quanticu letadlo."

"Jasně," řekl Ryan a vyjel z parkoviště.

Jak Ryan řídil, Riley sledovala jeho obličej. Vypadal opravdu šťastně – šťastně, že je součástí dění a šťastně, že má nového člena rodiny. Takový nebyl skoro celé jejich manželství. Skutečně se zdálo, že je z něj jiný člověk. A v takových okamžicích za něj byla vděčná.

Otočila se a podívala se na svou dceru, která byla na zadním sedadle.

"Tohle všechno opravdu skvěle zvládáš," řekla Riley.

April vypadala překvapeně.

"Vkládám do toho hodně energie," řekla. "Jsem ráda, že sis toho všimla."

Riley tím byla chvíli překvapena. Ignorovala svou dceru kvůli starostem s přivedením nového člena rodiny a snaze, aby se dobře zabydlel?

April byla chvíli potichu a pak řekla: "Mami, já jsem pořád ráda, že jsi ji přivedla domů. Hádám, že mít novou sestru je mnohem složitější, než jsem si myslela. Prožila si hrozné věci a někdy s ní není snadné mluvit."

"Já nechci, aby to pro tebe bylo těžké," řekla Riley.

April se chabě usmála. "Byla jsem na tebe tvrdá," řekla. "Jsem dost odolná na to, abych se vypořádala s problémy Jilly. A pravdou je, že se mi začíná líbit, pomáhat jí. My budeme v pohodě. Prosím, neměj o nás starost."

Riley uklidnilo, že Jilly zanechává v péči tří lidí, kterým může důvěřovat – April, Gabriely a Ryana. Přece jen jí ale vadilo, že právě teď musí odjet pryč. Doufala, že to nebude na dlouho.

*

Země se začala propadat, když Riley vyhlédla z okna malého letadla ÚACH - Úřadu pro analýzu chování. Letoun vystoupal nad mraky a zamířil nad severozápadní Pacifik – na téměř šest hodin dlouhý let. Za pár minut Riley pod sebou sledovala ubíhající krajinu.

Bill seděl vedle ní.

Řekl: "Vždycky, když takhle přelétávám celou zemi, pomyslím na to, jak lidé kdysi dávno museli chodit pěšky nebo jezdit na koních nebo na vozech."

Riley přikývla a usmála se. Bylo to, jako by Bill četl její myšlenky. Často se s ním tak cítila.

"Země musela lidem tehdy připadat obrovská," řekla. "Osadníkům trvalo několik měsíců, než ji přešli."

Mezi nimi se rozhostilo známé a pohodlné mlčení. Během let mezi ní a Billem proběhlo několik neshod a hádek a někdy se zdálo, že je jejich partnerství konec. Ale teď měla pocit, že k němu má kvůli těm těžkým časům blíž. Věřila mu a svěřila by mu život a věděla, že on stejně důvěřoval jí.

Zrovna teď byla ráda, že s Billem nepodlehli přitažlivosti, která mezi nimi byla. Někdy k sobě měli až nebezpečně blízko.

To by všechno zkazilo, pomyslela si Riley.

Bylo od nich chytré, že si zachovali odstup. Ztrátu jejich přátelství si ani nedokázala představit. Byl pro ni nejlepším přítelem na světě.

Po několika okamžicích Bill řekl: "Díky, že jsi do toho šla, Riley. Tentokrát opravdu potřebuji tvou pomoc. Nemyslím si, že bych mohl zvládnout tento případ s jiným partnerem. Dokonce ani s Lucy."

Riley se na něj podívala a nic neříkala. Nemusela se ho ptát, co má na mysli. Věděla, že se jí konečně chystá říct pravdu o tom, co se stalo s jeho matkou. Pak pochopí, jak je pro něj tento případ důležitý a znepokojující.

Hleděl přímo před sebe, vzpomínal.

"Už víš o mé rodině," řekl. "Řekl jsem ti, že táta byl středoškolský učitel matematiky a moje máma pracovala jako bankovní úřednice. Se třemi dětmi dohromady jsme všichni žili pohodlně, i když jsme nebyli nijak obzvlášť bohatí. Pro nás pro všechny to byl docela šťastný život. Dokud ..."

Bill se na chvíli odmlčel.

"Stalo se to, když mi bylo devět let," pokračoval. "Těsně před Vánocemi pořádal personál banky, kde mamka pracovala, každoroční vánoční večírek, vyměňovali si dárky a pojídali dorty a pořádali obvyklou kancelářskou oslavu. Když máma přišla to odpoledne domů, zněla jako že se dobře bavila a vše bylo v pořádku. Ale jak večer plynul, začala se chovat podivně."

Billova tvář z ponurých vzpomínek ztuhla.

"Dostala závratě a byla zmatená a její řeč byla špatně srozumitelná. Bylo to skoro, jako by byla opilá. Ale máma nikdy moc nepila a kromě toho na večírku nebyl podáván žádný alkohol. Nikdo z nás neměl tušení, co se děje. Rychle se to zhoršovalo. Začala trpět nevolností a zvracením. Táta s ní odjel na pohotovost. My děti jsme jeli s nimi."

Bill se znovu odmlčel. Riley viděla, že je pro něj stále těžší vyprávět, co se stalo.

"Když jsme se dostali do nemocnice, její srdce bilo jako o závod a ona hyperventilovala a její krevní tlak byl neskutečně vysoký. Pak upadla do kómatu. Začaly jí kolabovat ledviny a měla městnavé srdeční selhání."

Billovy oči se znovu zavřely a jeho obličej byl zkřivený bolestí. Riley si pomyslela, že by pro něj možná bylo nejlepší, aby zbytek svého příběhu nedokončil. Ale cítila, že by bylo nesprávné mu říci, aby přestal.

Bill řekl: "Do příštího rána lékaři zjistili co se děje. Utrpěla těžkou otravu ethylenglykolem."

Riley zavrtěla hlavou. Přišlo jí to povědomé, ale nedokázala to dost dobře zařadit.

Bill rychle vysvětlil, "Její punč na večírku byl dolitý nemrznoucí směsí."

Riley zalapala po dechu.

"Proboha!" řekla. "Jak je to vůbec možné? Chci říct, nebyla by ta chuť –? "

"No, většina nemrznoucích kapalin má sladkou chuť," vysvětloval Bill. "Je snadné je smíchat se sladkým nápojem, aniž by si toho někdo všiml. Je hrozně snadné je použít jako jed."

Riley se snažila pochopit, co právě vyslechla.

"Ale pokud byl ten punč říznutý, co ostatní lidé?" zeptala se.

"To je právě ono," řekl Bill. "Nikdo jiný nebyl otráven. Nebylo to v míse s punčem. Bylo to jen v nápoji mámy. Někdo se zaměřil konkrétně na ni."

Opět na chvíli utichl.

"Ale pak už bylo příliš pozdě," řekl. "Zůstala v bezvědomí a zemřela na nový rok. Byli jsme pořád u jejího lůžka."

Billovi se podařilo zadržet slzy. Riley se domnívala, že si za ta léta už dost pobrečel.

"Nedávalo to smysl," řekl Bill. "Všichni měli mamku rádi. Neměla na světě žádné nepřátele. Policie to vyšetřovala a vyšlo najevo že nikdo, kdo pracoval v bance, to nebyl. Ale několik spolupracovníků si vzpomnělo na podivného muže, který během večírku přišel a zase odešel. Zdál se být přátelský a každý předpokládal, že je to něčí host nebo kamarád nebo příbuzný. Před koncem večírku odešel."

Bill rozčileně zavrtěl hlavou.

"Případ pomalu utichl. A pořád není vyřešený. Myslím, že už nikdy nebude. Po tolika letech už ho nikdo nevyřeší. Bylo strašné nikdy zjistit, kdo to udělal, nikdy ho nepostavit před soud. Ale nejhorší bylo nikdy nezjistit proč. Zdálo se to tak zbytečně kruté. Proč mamka? Co udělala, že jí někdo musel udělat něco tak strašného? Nebo možná nic neudělala. Možná to byl jen nějaký zlý vtip. Nevědět, bylo skličující. A pořád ještě je. A samozřejmě to je jeden z důvodů, proč jsem – "

Myšlenku nedořekl. Ani nemusel. Riley věděla, že nevyřešená záhada úmrtí jeho matky byl důvod, proč se Bill dal na kariéru v bezpečnostních složkách.

"Je mi to tak líto," řekla Riley.

Bill pokrčil slabě rameny, jako by mu na ramenou spočívala obrovská váha.

"To bylo dávno," řekl. "A ty určitě dobře víš, jaký to byl pocit."

Billova tichá slova Riley otřásla. Věděla přesně, co tím myslí. A měl pravdu. Řekla mu o tom už dávno, takže nebylo třeba to nyní opakovat. Už věděl. Ale její vzpomínky proto nebyly o nic méně sžírající.

Riley bylo šest let a maminka ji vzala do cukrárny. Riley byla nadšená a chtěla všechny bonbóny, které viděla. Někdy jí máma vyhubovala, že takhle vyvádí. Ale dnes byla maminka milá a hýčkala ji, kupovala jí všechny sladkosti, které chtěla.

Když byly ve frontě u pokladny, přistoupil k nim cizí muž. Měl přes hlavu něco, co zplošťovalo jeho nos, rty a tváře a vypadal proto legračně a zároveň strašidelně, jako cirkusový klaun. Riley chvíli trvalo, než si uvědomila, že má přes hlavu nylonovou punčochu jako tu, co maminka nosila na nohou.

Držel zbraň. Vypadalo to, že je obrovská. Mířil s ní na maminku.

"Dej mi peněženku," řekl.

Ale maminka to neudělala. Riley netušila proč. Věděla, že se maminka bojí, možná příliš na to, aby udělala, co jí muž řekl a Riley by se také měla nespíš bát a tak se také bála.

Řekl mamince nějaká nehezká slova, ale ona mu svou peněženku ani tak nedala. Celá se chvěla.

Pak přišla rána a záblesk a maminka spadla na podlahu. Muž řekl další špatná slova a utekl. Maminka krvácela na hrudi a chvíli lapala po dechu a kroutila se, pak ležela úplně klidně.

Malá Riley začala křičet. A hodně dlouho křičet nepřestala.

Jemný dotek Billovy ruky na té její vrátil Riley zpět do současnosti.

"Je mi to líto," řekl Bill. "Nechtěl jsem vyvolat všechny vzpomínky."

Očividně spatřil slzu stékající po její tváři. Stiskla mu ruku. Byla za jeho pochopení a zájem vděčná. Ale pravda byla taková, že Riley nikdy neřekla Billovi o vzpomínce, která ji trápila ze všeho nejvíce.

Její otec byl plukovník námořní pěchoty – přísný, krutý, bezcitný, nemilující a nekompromisní muž. Během všech let, které následovaly, Riley smrt její matky vyčítal. Nezáleželo na tom, že jí bylo pouhých šest let.

"Je to jako bys ji zastřelila sama, protože jsi jí nebyla k ničemu dobrá," řekl.

Zemřel v loňském roce a nikdy jí to neodpustil.

Riley si otřela tvář a vyhlédla z okna na pozvolna ubíhající krajinu několik mil pod nimi.

Často si uvědomovala, kolik toho mají s Billem společného a jak byli oba pronásledováni minulými tragédiemi a nespravedlností. Během dlouhých let svého partnerství byli oba řízeni podobnými démony a pronásledováni podobnými duchy.

I když měla starost o Jilly a život doma, Riley si nyní uvědomovala, že udělala dobře, když souhlasila, že se k Billovi při práci na tomto případu připojí. Pokaždé, když spolu pracovali, se jejich pouto stávalo silnější a hlubší. A tento případ nebude výjimkou.

Tyto vraždy vyřeší, Riley si tím byla jistá. Ale co tím ona a Bill získají nebo ztratí?

Možná se oba trochu vyléčíme, pomyslela si Riley. Nebo se možná naše rány více otevřou a budou více bolet.

Řekla si, že na tom vůbec nezáleží. Vždycky společně pracovali, bez ohledu na to, jak obtížné to bylo.

Nyní možná budou čelit obzvláště ošklivému zločinu.