Читать книгу: «Soužení», страница 2

KAPITOLA DRUHÁ

Riley se druhý den ráno probudila se srdcem plným obav. To bude první den Jillyna života v jejím domě. Měli toho dnes hodně na práci a Riley doufala, že je nečekají žádné problémy.

Včera v noci jí došlo, že Jillyn přechod do jejího nového života bude pro ně pro všechny znamenat tvrdou práci. Ale April se do toho pustila a pomohla Jilly se usadit. Vybrali pro Jilly na dnešní den oblečení – ne ze skromného majetku, který si přinesla v igelitce, ale z nových věcí, které jí Riley a April koupily.

Jilly a April si nakonec šly lehnout.

Riley také, ale její spánek byl ustaraný a neklidný.

Teď ale vstala a oblékla se a zamířila rovnou do kuchyně, kde April pomáhala Gabriele připravit snídani.

"Kde je Jilly?" Zeptala se Riley.

"Ještě nevstala," řekla April.

Riley se začala obávat.

Šla ke schodům a zavolala, "Jilly, je čas vstávat."

Neslyšela žádnou odpověď. Zachvátila ji panika. Utekla Jilly v noci?

"Jilly, slyšela jsi mě?" zavolala. "Musíme tě dnes ráno zaregistrovat ve škole."

"Už jdu," odpověděla Jilly.

Riley si oddychla. Jillyn tón hlasu byl mrzutý, ale alespoň tu byla a spolupracovala.

V posledních letech Riley často slýchávala ten ponurý tón od April. Teď se zdálo, že to April už přešlo, ale čas od času se to u ní znovu projevovalo. Riley přemýšlela, zda je opravdu schopná vychovávat dalšího teenagera.

Právě v ten okamžik se ozvalo zaklepání na domovní dveře. Když Riley dveře otevřela, venku spatřila stát jejího souseda, Blaina Hildretha.

Riley překvapilo, že ho vidí, ale zároveň ji to potěšilo. Byl jen o pár let mladší než ona, okouzlující a atraktivní muž, který vlastnil luxusní restauraci ve městě. Ve skutečnosti k němu cítila nezaměnitelnou vzájemnou přitažlivost, která rozhodně zamotávala celou záležitost opětovného navázání vztahu s Ryanem. Blaine byl navíc nádherný soused a jejich dcery byly nejlepší přítelkyně.

"Ahoj, Riley," řekl. "Doufám, že není příliš pozdě."

"Vůbec ne," řekla Riley. "Co se děje?"

Blaine pokrčil rameny s poněkud smutným úsměvem.

"Jen jsem myslel, že se zastavím a rozloučím se," řekl.

Riley na něj překvapeně pohlédla.

"Co tím myslíš?" zeptala se.

Zaváhal, a než mohl odpovědět, Riley uviděla obrovské nákladní auto zaparkované před jeho domem. Stěhovací firma odnášela nábytek z Blainova domu do nákladního vozu.

Riley zalapala po dechu.

"Ty se stěhuješ?" zeptala se.

"Myslel jsem, že je to dobrý nápad," řekl Blaine.

Riley téměř vyhrkla, "Proč?"

Ale bylo snadné uhádnout proč. Život vedle Riley se ukázal jako nebezpečný a děsivý, jak pro Blaina tak pro jeho dceru Crystal. Obvaz, který měl stále ještě na tváři, byla nemilosrdná připomínka. Blaine byl vážně zraněn, když se snažil ochránit April před útokem vraha.

"To není kvůli tomu, co tě asi napadlo," řekl Blaine.

Ale Riley z jeho výrazu viděla – že to bylo přesně kvůli tomu, co si myslela.

Pokračoval, "Nakonec se toto místo prostě ukázalo jako nevhodné. Je příliš daleko od restaurace. Našel jsem pěkné místo, které je mnohem blíže. Jsem si jistý, že to pochopíš."

Riley se cítila příliš zmatená a rozrušená, než aby dokázala odpovědět. Vzpomínky na celý incident se jí znovu vybavily.

Byla v New Yorku a pracovala na případu, když zjistila, že na svobodě je brutální vrah. Jeho jméno bylo Orin Rhodes. O šestnáct let dříve Riley zabila jeho přítelkyni v přestřelce a poslala ho do vězení. Když byl Rhodes konečně propuštěn ze Sing Singu, byl odhodlaný pomstít se Riley a všem jejím blízkým.

Než se Riley dostala domů, Rhodes vtrhl do jejího domu a napadl April a Gabrielu. Její soused Blaine souboj zaslechl a tak přišel na pomoc. Pravděpodobně April zachránil život. Ale sám se při tom těžce zranil.

Riley ho navštívila dvakrát v nemocnici. První návštěva byla zničující. Byl v bezvědomí ze svého zranění, s in vitro v každé paži a s kyslíkovou maskou. Riley měla kvůli tomu, co se mu stalo, hořké výčitky.

Ale když ho viděla příště, cítila se již veseleji. Byl ostražitý a veselý a trochu hrdě žertoval o své ztřeštěnosti.

Riley si vzpomněla, co jí řekl ...

"Pro tebe a April bych udělal skoro všechno."

Bylo jasné, že teď už měl jiný názor. Nebezpečné sousedské soužití vedle Riley pro něj bylo nakonec příliš a nyní se stěhoval pryč. Nevěděla, jestli se má cítit ublíženě nebo provinile. Rozhodně se cítila zklamaná.

Rileyny myšlenky přerušil hlas April.

"Ó, můj Bože! Blaine, ty se s Crystal stěhuješ? Je tady ještě Crystal?"

Blaine přikývl.

"Musím se s ní jít rozloučit," řekla April.

April uháněla ven ze dveří a zamířila k sousednímu domu.

Riley se stále potýkala se svými emocemi.

"Omlouvám se," řekla.

"Za co se omlouváš?" Zeptal se Blaine.

"Ty víš."

Blaine přikývl. "Nebyla to tvoje chyba, Riley," řekl tiše.

Riley a Blaine chvíli stáli a dívali se na sebe. Blaine nakonec vykouzlil úsměv.

"No tak, vždyť neodcházíme z města," řekl. "Můžeme se sejít, kdykoli se nám zlíbí. A holky taky. A pořád spolu budou chodit do stejné školy. Bude to jako by se nic nezměnilo."

Riley zhořklo v ústech.

To není pravda, pomyslela si. Všechno se změnilo.

Zklamání se začínalo měnit ve vztek. Riley věděla, že není správné pociťovat vztek. Neměla na to právo. Ani nevěděla, proč se tak cítí. Jediné, co věděla, bylo, že si nemůže pomoci.

A co by teď měli udělat?

Obejmout se? Potřást si rukou?

Měla dojem, že Blaine se cítí stejně trapně a nerozhodně.

Podařilo se jim stroze se rozloučit. Blaine odešel domů a Riley se vrátila dovnitř. V kuchyni spatřila Jilly jíst snídani. Gabriela položila na stůl snídani pro Riley, která se posadila vedle Jilly, aby s ní posnídala.

"Tak co, těšíš se na dnešek?"

Rileyna otázka byla venku dříve, než se stačila zamyslet, jak chabě a nemotorně bude znít.

"Nejspíš jo," řekla Jilly a dloubala vidličkou do palačinek. Na Riley se ani nepodívala.

*

A o něco později Riley a Jilly prošly vchodem do Brodyovy střední školy. Byla v pěkné budově, pestrobarevné úložné skříňky lemovaly chodbu a všude byly vystaveny kresby studentů.

Příjemná a zdvořilá studentka jim nabídla svou pomoc a nasměrovala je k hlavní kanceláři. Riley jí poděkovala a pokračovala halou, v jedné ruce třímala doklady pro registraci Jilly a druhou držela Jillynu ruku.

Registrací na úřadu střední školy si už prošly. Vzaly si s sebou materiály, které daly dohromady sociální služby ve Phoenixu – záznamy o očkování, vysvědčení, Jillyn rodný list a prohlášení, že Riley je Jillyna opatrovnice. Jilly byla odebrána z péče otce, i když vyhrožoval, že se toto rozhodnutí napadne. Riley věděla, že cesta k dokončení a legalizaci adopce nebude rychlá nebo snadná.

Jilly pevně stiskla Rileynu ruku. Riley vycítila, že dívka je velmi nesvá. Nebylo těžké si představit, proč. I když byl život ve Phoenixu těžký, bylo to jediné místo, kde Jilly doposud žila.

"Proč nemůžu chodit do školy s April?" Zeptala se Jilly.

"Příští rok budeš na stejné vysoké škole," řekla Riley. "Nejprve musíš dokončit osmý stupeň."

Našly hlavní kancelář a Riley ukázala dokumenty recepční.

"Rádi bychom se sešli s někým, kvůli Jillyně registraci do školy," řekla Riley.

"Je třeba se nejprve sejít s psychologem," řekla recepční s úsměvem. "Pojďte tudy."

Nám oběma by se hodila pomoc psychologa, pomyslela si Riley.

Psycholožka byla žena po třicítce s ohonem kudrnatých hnědých vlasů. Její jméno bylo Wanda Lewis a její úsměv byl tak vřelý, jak jen to bylo možné. Riley si pomyslela, že by mohla skutečně pomoci. Žena v takovém zaměstnání se jistě setkávala s dalšími studenty z drsného prostředí.

Paní Lewisová je vzala na prohlídku školy. Knihovna byla úhledná, uspořádaná a dobře zásobená počítači a knihami. V tělocvičně děvčata šťastně hrála basketbal. Bufet byl čistý a jen se blyštil. Všechno Riley připadalo naprosto vynikající.

Celou tu dobu se paní Lewisová vesele tázala Jilly na spoustu věcí, kam chodila dříve do školy a jaké jsou její zájmy. Ale Jilly paní Lewisové téměř nic neřekla a sama se na nic nezeptala. Zdálo se, že její zvědavost trochu vybudil pohled do dílny. Ale jak se posunuly dál, znovu ztichla a uzavřela se.

Riley přemýšlela, co se jí asi honí hlavou. Věděla, že její předchozí známky byly špatné, ale v dřívějších letech se jí dařilo překvapivě dobře. Ve skutečnosti však Riley nevěděla o Jillyných zkušenostech se školou téměř nic.

Možná dokonce školu nenávidí.

Nový školní svět pro ni musel být skličující, když tu Jilly neznala absolutně nikoho. A samozřejmě nebylo snadné dohnat studium, když do konce pololetí zbývalo jen pár týdnů.

Na konci prohlídky se Riley podařilo přemluvit Jilly, aby poděkovala paní Lewisové, že je provedla. Dohodly se, že Jilly začne chodit do školy hned zítra. Potom Riley a Jilly vyšly do ostrého, studeného, lednového vzduchu. Na parkovišti ležela tenká vrstva včerejšího sněhu.

"Tak co si myslíš o své nové škole?" Zeptala se Riley.

"Je OK," řekla Jilly.

Riley nedokázala určit, jestli je Jilly mrzutá nebo prostě ohromená všemi změnami, které prožívala. Jak se blížily k autu, všimla si, že Jilly se třese zimou a drkotají jí zuby. Měla na sobě těžký kabát April, ale i tak ji trápila zima.

Nastoupily do auta a Riley nastartovala a zapnula topení. I když se v autě už topilo, Jilly se pořád třásla.

Riley nechala auto zaparkované. Bylo načase zjistit, co tohle dítě v její péči trápí.

"Co se děje?" zeptala se. "Zklamalo tě něco v té škole?"

"Netýká se to školy," řekla Jilly roztřeseným hlasem. "Je to ta zima."

"Hádám, že ve Phoenixu nebývá zima," řekla Riley. "Musí ti to připadat zvláštní."

Jillyny oči se naplnily slzami.

"Někdy je chladno," řekla. "Obzvlášť v noci."

"Prosím, řekni mi co se děje," řekla Riley.

Jilly začaly stékat po tváři slzy. Promluvila nepatrným, přidušeným hlasem.

"Zima ve mě vyvolává vzpomínky ..."

Jilly se odmlčela. Riley trpělivě čekala, až zase začne.

"Můj táta ně vždycky za všechno obviňoval," řekla Jilly. "Obviňoval mě za to, že moje máma odešla pryč a můj bratr taky a dokonce mě obviňoval, že ho neustále vyhazovali z nějaké práce. Cokoli, co nebylo v pořádku, byla moje chyba."

Jilly nyní tiše vzlykala.

"Povídej," řekla Riley.

"Jednou v noci mi řekl, že chce abych odešla," řekla Jilly. "Řekl, že jsem na obtíž a že mě má dost a že se mnou skoncoval. Vykopl mě z domu. Zamkl dveře a já se nemohla dostat zpět."

Jilly při té vzpomínce těžce polkla.

"Nikdy v životě jsem nepociťovala takový chlad," řekla. "Dokonce ani tady, v tomhle počasí. V příkopě jsem našla velkou odtokovou rouru, která byla dost velká na to, abych si do ní zalezla a tak jsem v ní strávila noc. Bylo to děsivé. Někdy kolem procházeli lidé, ale já nechtěla, aby mě našli. Nezněli jako někdo, kdo by mi mohl pomoci."

Riley zavřela oči, představovala si dívku, jak se schovává v temné rouře. Zašeptala: "A co se pak stalo?"

Jilly pokračovala, "Jen jsem se přikrčila a zůstala tam celou noc. Nemohla jsem spát. Druhý den ráno jsem šla domů a zaklepala na dveře a volala na otce a prosila ho, aby mě pustil dovnitř. Ignoroval mě, jako bych tam ani nebyla. Tak jsem šla na odpočívadlo pro kamiony. Bylo tam teplo a jídlo. Některé ženy na mě byly hodné a napadlo mě, že bych udělala cokoliv, abych tam mohla zůstat. A tu noc jsi mě našla."

Jilly se uklidnila, když svůj příběh dovyprávěla. Zdálo se, že se jí ulevilo, protože to mohla dostat ze sebe ven. Ale teď plakala zase Riley. Nemohla uvěřit, čím si tato chudá dívka prošla. Položila ruku kolem Jilly a pevně ji objala.

"Už nikdy," řekla Riley mezi vzlyky. "Jilly, slibuji ti, že už se tak nikdy nebudeš cítit."

Byl to obrovský příslib a Riley se teď sama cítila malá, slabá a křehká. Doufala, že bude moci slib dodržet.