Читать книгу: «Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do 15. století», страница 3

IV

Chvílí ležel pan Brouček na patníku jako omráčen. Ale hlavou jeho vířila divoká směs myšlenek. Ti hromotluci u brány a jejich zbraně, zvláště ty cepy – ty z musea známé strašné cepy husitské – rázem vnutily mu nestvůrnou myšlenku, že snad člověk s lucernou měl přece pravdu a že on (pan Brouček) stal se náhle současníkem Žižkovým. A bizarní ta domněnka nalézala mocnou podporu v neznámé věžaté bráně, zubaté zdi, starožitném kroji a divné češtině domnělého blázna, v neosvětlenosti a podivném vzezření ulic, v řetězu a šraňku, v úplné neporušenosti klenotů a maleb ve starém domě královském.

Bránil se arci vší mocí té myšlenkové nestvůře. Napadla mu povídka o mladém mnichu, který v lese prospal sto let a jako bělovlasý kmet přišel nazpět do kláštera, kde se k němu nikdo nechtěl znáti, – je to pouhá báchorka, ale přece ještě stokrát možnější, než aby někdo se octnul ve století dávno minulém. Toť holý nerozum. Není možno, aby čas se zastavil, neřku-li aby šel nazpátek. A kdyby skutečně čas o několik století skočil nazad, nemohl by v něm pan Brouček žiti již proto, že by se teprve o několik století později narodil. – Až se mu hlava zatočila z toho nesmyslu.

Pak mu zase napadlo, že snad cestou od Würfla někde na patníku usnul a měl neobyčejně živý sen. Cesta podzemní chodbou, poklad – ach, i poklad krále Václava! —, muž s lucernou a všechno ostatní bylo pouze divokým, strakatým snem, z něhož se nyní probudil. Avšak ani vysvětlení to neobstálo.

Noční tma byla zatím již ustoupila prvnímu šeření letního dne. Hustá černá rouška proměnila se v lehký šedivý závoj, v němž byly již patrny nejen hořejší kontury, nýbrž i všechny hlavní rysy okolních předmětů. A závoj byl každým okamžikem průhlednější, klesal s domů níže a níže.

Co však panu Broučkovi odestíral, naplňovalo jej úžasem a zoufalostí. Čtenáři jeho cesty do měsíce pamatují se snad na místo, kde jsem konstatoval, že míval pan domácí na svých nočních cestách z hostince k domovu zvláštní zrakový přelud, který mu jevíval pražské ulice v divném zmatení a zpitvoření, všechno zkřivené, klikaté, nemožně protáhlé nebo skrčené, ba i zdvojené, ale to bývalo za klamného svitu měsíce a městských svítilen.

Nyní však viděl podobný obraz ve střízlivém světle denním.

Viděl domy rozmanité velikosti a podoby, některé i zpola dřevěné, s nemotornými širokými nebo nevídaně špičatými střechami, plno rozmanitých výstupků, arkýřů s vížkami a divnými kamenickými ozdobami, pavlačí kamenných i dřevěných, otevřených i krytých chodeb, někde vedoucích vysoko od domu k domu jako vzdušný most, okna nejrozličnější velikosti a podoby, namnoze velmi malá, až i pouhým štěrbinám podobná, v nich místo skla povětšině jen nějaké neprůhledné blány nebo mázdry, tu a tam divně spletené a všelijak okrášlené mříže železné, místo dveří domovních namnoze zaokrouhlené nebo zašpičatělé branky a fortny, na stěnách domů množství vytesaných ozdob a figurek, pestré malování, všude do ulice čouhající železné tyče, na nichž se houpaly tu železná rukavice, tu podivný oblouk, tu dřevěná přeslice a jiné odznaky řemesel neb obrovské dřevěné i železné hrušky, hvězdy a jiná znamení domovní, – vše dohromady poskytovalo obraz tak pestrý, rozmanitý a zvláštní, že byl pan domácí jako v Jiříkově vidění.

Teď nemohl již pochybovati, že se s ním stalo zase něco stejně neobyčejného jako tehdáž, když tak nenadále z Hradčan na měsíc zabloudil. Ale přece vzpíral se dosud připustiti, že by byl nyní zase zabloudil do daleké minulosti, bezmála o pět století nazpět. Bylať to myšlenka příliš absurdní.

Přesto vmyslil se bezděky do té nemožné situace a pravil si, kdyby tohle skutečně byla dávná Praha, že by se v ní snad přece musel vyznati, poněvadž zajisté alespoň náměstí a hlavní ulice měly tutéž polohu jako nyní.

Prohlédl si bedlivěji okolí. Stál u malého nárožního domku při vchodu do křivé uličky. Bezděky pohlédl na zeď domku a pak na protější nárožní dům, hledaje nápis uličky; avšak po nápisu nebylo ani stopy.

Obrátil se tedy k uličce zády a pohlížel na jiné strany. Od uličky nalevo prostíralo se malé náměstí, na němž stály vedle sebe dvě dlouhé řady jakýchsi budek, v nichž pan domácí dle rozličných známek poznal masné krámy. „Kdybych byl na Starém Městě,“ pravil k sobě, „mohla by tohle býti Masná ulice; pak by musela býti tuhle napravo Štupartská ulice a ta ulička za mnou byla by Týnská ulice – ale to je všechno hloupost!“

Přece pohlédl napravo k domnělé Štupartské ulici, hledaje kostel sv. Jakuba. A vskutku vypínal se v té straně vysoký kostel, jenže měl průčelí zcela jiné.

Po této bezvýsledné prohlídce uvažoval náš hrdina chvilku, co činit dále. Konečně se rozhodl, že se pustí nazdařbůh uličkou, kterou dle dřívější své hypothesy nazval Týnskou. Porozhlédne se dále po neznámém městě a dopídí se snad brzy nějaké jistoty.

Kráčel tedy uličkou. Po pravé straně upoutal jeho pozornost nejprve dům, jehož veliké dveře byly celé železem pobity; pak následoval po té straně dvorek druhého, uvnitř mezi jinými zastrčeného domu a pak – pan Brouček se zarazil. Na průčelí domu následujícího bylo vytesáno veliké vozové kolo, natřené červenou barvou. Toť skutečně překvapující shoda!

Pan domácí znal totiž Týnskou ulici velmi dobře, poněvadž tam míval jednoho dlužníka, kterého bezpočtukrát návštěvou svou oblažoval.

Všiml si v ní také po každé domu U červeného kola, kteréžto znamení je na něm nápadným způsobem vypodobněno. „Tohle je podivné, podivné!“ bručel nyní pro sebe. „Jako by to skutečně byla Týnská ulice. I ta klikatost se shoduje. – Arci vypadají ty domy všechny jinak; ale za pět set roků se mnoho změní – I pořád se mi plete do hlavy ten nesmysl!“

Ale přes odmítnutí bláhové domněnky blížil se pan Brouček východu uličky s velikou napjatostí, nespatří-li tam Týnský chrám.

Již vyšel z uličky – a hle, velebný Týnský kostel vypínal se skutečně před ním! Poznal jej určitě, ač zářil ozdobností a novostí, jako by byly právě teprve jeho zdi dostavěny. Maně ohlédl se pan domácí ještě stranou a hle, tu byl vytesán nad klenutou brankou domu veliký pozlacený prsten a vedle byla zamčená brána mohutného stavení, které sice vypadalo trochu jinak než nynější Týnský dvůr, ale patrně nebylo ničím jiným.

Pan Brouček sáhl si k čelu. Hlava se mu zatočila jako v závrati. Dům U kola – U prstenu – Týnský kostel – a přijde-li tudy ještě na Staroměstské náměstí…

Skoro se potácel uličkou podél chrámu. Postranní portál dotvrzoval totožnost, ač byl nový, jako právě teprv vytesaný, bez nejmenší úhony a mezery v přebohatém věnci ozdob ornamentálních i figurálních, v jemném, čistém zpracování svém vypadajících jako z cukru. Napravo našel tutéž úzkou uličku, která vede ke Kozí ulici a Dlouhé třídě. Pak minul po té straně dům s neznámým označením: velikou sedmibarvou duhou; ale teď – ó bože! Ano, to je náměstí Staroměstské, a kdyby o tom pochyboval, tenhle známý nárožní dům Týnské uličky s velikým bílým zvonem přesvědčil by ho nadobro.

Vzezření Staroměstského náměstí o sobě mohlo arci buditi pochybnosti. Domy vypadaly stejně podivně jako ty, které dotud spatřil; ba, byly ještě bohatší arkýři, vížkami, pestrým malováním a rozmanitými okrasami; uprostřed nestál známý sloup mariánský, ale zato zdvíhalo se na severní straně náměstí nějaké lešení s velikým kůlem, k němuž byl přidělán železný kruh a s něhož visel nějaký roztrhaný, strakatý prapor; obě věže týnské shlížely sice do náměstí přes domy před kostelem stojící, ale vypadaly spíše jako dva obrovské široké pilíře, poněvadž jim chyběly dosud nejhořejší části a střechy. Na druhé straně však vypínala se věž radnice – arci s trochu jiným vrcholkem – již v plné slávě i s ozdobnou arkýřovou kaplí. Radnice sama měla ovšem zcela jiné vzezření a místo chybějící novější části její s pavlánem stály až k uličce vedle nynějšího Krenovského domu ještě tři domy; pod radnicí pak a těmito sousedními domy se táhla podloubí, v nichž bylo viděti budky a sklípky nějakých krámů: ale v hlavních rysech shodovala se poloha, rozměry, uspořádání náměstí a situace ulic do něho ústících tak úplně s obrazem nynějšího Staroměstského náměstí, že nemohl pan Brouček vzhledem ke všem předcházejícím pozorováním déle o totožnosti pochybovati.

Zdrcen klesl na kamenné sedátko, stojící za sloupem podloubí nárožního domu před kostelem Týnským, proti domu U bílého zvonu. Snad se také úmyslně uchýlil do toho úkrytu; neboř navzdor tomu, že se před chvílí teprve rozbřesklo časné červencové jitro, pestřili se již tu a tam chodci v malebném starodávném kroji po náměstí a před radnicí stál zástup ozbrojenců, který na pana Broučka nečinil o nic lepší dojem než ona stráž u brány.

„Tedy přece,“ uvažoval ubohý pan Brouček, „přece! Je to nemožné – a přece! Když o tom přemýšlím, div se mi hlava nerozskočí. Ale co mé zdravé oči vidí, co mohu hmatat rukama, tomu přece musím uvěřit. Jsem tedy najednou o pár set roků zpátky. Dívám se na domy, které vlastně již dávno nestojí nebo alespoň v téhle podobě nestojí, sedím na sedátku, o kterém dobře vím, že po něm nezbylo na tomto místě ani potuchy, jsem mezi lidmi, kteří vlastně dávno již v prach a popel se proměnili a kteří se přece tamhle živi a zdrávi ve svých dávno rozpadlých a zetlelých šatech procházejí. A já sám, je-li nyní skutečně rok čtrnáct set dvacet, nemohu býti živ, poněvadž se teprve za čtyři sta a více let narodím, – a přece cítím, že jsem živ, a vím zcela určitě, že jsem včera, dne 12. července 1888, seděl u Würfla! Z takové motanice by se člověk věru zbláznil. Ale – snad jsem opravdu blázen. Snad žiju a žil jsem ustavičně za Žižkových časů a měl jsem přitom tutéž fixní ideu, z které jsem nedávno nařkl onoho člověka s lucernou, jenže obráceně: totiž utkvělou myšlenku, že žiju o pět set let později. A můj dům byl přelud, moje hospodyně přelud, Würfel přelud, všechno, všechno holá fantasie mého churavého mozku, z níž se teprve nyní probírám ve světlém okamžiku. – Ale to je zase všechno holý nesmysl: Vždyť mám přece tuhle na sobě kabát od Nerada, tady je jeho firma – a Nerad přece není husita; tuhle v kapse mám tramvajový lístek – a tramvaj máme v Praze teprve – vlastně měli jsme teprve – či vlastně budeme míti – I ďas aby už do toho —!“

A pan Brouček v zoufalé zlosti bil se pěstmi do čela, smál se křečovitě a počínal si opravdu jako šílenec.

A není divu: Vždyť autorovi samému se točí hlava z té matenice časů a duch jeho teskně hledí vstříc následujícím kapitolám, kde bude mu tančiti mečový tanec mezi přítomností a minulostí, v němž utrží leda krvavé šrámy. Ó buďte milosrdní tentokrát, vy pánové, kteří pokládáte českého spisovatele za ubohého lotra na pranýři, po němž každý smí metati úšklebky a blátem pro zábavu obecenstva, které si leda pomyslí: Dobře mu tak, – proč píše!

V

„Což tuto činíš? Kto jsi?“ zaznělo ostře nad zoufalým panem domácím.

Brouček zdvihl tupě oči a bezděky vstal. Spatřilť před sebou vysokého, statného muže pěkné, dlouhým vousem obrostlé tváře, v oděvu skutečně malebném. Měl čepici zvláštního tvaru, dlouhý modrý plášť s červenou podšívkou, vpředu rozhalený, takže bylo pod ním viděti přiléhavý černý kabátec, ozdobený uprostřed na prsou vyšitým červeným kalichem, níže cosi jako krátkou, ke kolenům splývající sukni, bílou, dole obroubenou úzkým lemem z černé kožešiny, šikmo kolem boků kovaný stříbrný pás, s kabelou, zavěšenou po pravé, a s dlouhým mečem po levé straně, konečně úzké zelené nohavice a nízké červené boty, vybíhající v ostré špičky.

„Prosím vás, řekněte mi, máme teď opravdu rok čtrnáct set dvacet?“ otázal se pan domácí místo odpovědi.

„I ovšemť,“ potvrdil muž, ohlédnuv se udiveně napravo i nalevo. „Ale koho sě tážeš kromě mne, jsa tu se mnú sám druhý?“

Panu Broučkovi nyní zasvitlo, proč se také člověk s lucernou při jeho oslovení na všechny strany ohlížel. Jest patrné, že ti nevzdělaní staří Čechové nemají o zdvořilém vykání ani potuchy. Neboť že se dostal skutečně mezi staré Čechy, o tom nemohl již pochybovati.

(Doufám, že jsem svou staročeštinou neznalce již dosti oslnil, znalce pak dosyta pozlobil, a že mi proto čtenářové dovolí, abych ostatní řeči svých Staročechů podal prostou novočeštinou, leda tu a tam některým starožitným slovem neb obratem kořeněnou.)

„A povězte – pověz mi ještě,“ ptal se dále zoufalý pan Brouček, „jsi opravdu, čím se zdáš, nejsi pouhý přelud?“

„Přelud? Nevím, co tím chceš říci. Jsem Jan řečený Domšík a říkají mi Janek od Zvonu, toť od mého domu tuto, na němž vidíš vytesaný zvon.“

Pan Brouček si pomyslil, že se pramálo hodí pro domácího pána obláčet se po rytířsku a nosit po boku takový sáhodlouhý rožeň; ale útěchou mu bylo, že se tedy setkal alespoň s pořádným člověkem, s kolegou, a ne s ledajakou nájemnickou chamradí.

Zato prohlížel si ho staročeský domácí s patrnou nedůvěrou.

„Ale kdožpak jsi ty?“ pokračoval ostře. „Jistě cizozemec jakýs – a snad —“ Oči Domšíkovy zableskly hrozivě.

„E, žádný cizozemec!“ ohradil se pan Brouček. „Jsem Čech a Pražan k tomu.“

„Lžeš. Vždyť mluvíš česky, až ohavno poslouchati, a takové šeredné pladry a hadry by nevzal na sebe poctivý Pražan.“

Pan Brouček stěží spolknul nevoli nad tím, že člověk s takovým strakatým masopustním oblekem, za který by se každý vzdělanec devatenáctého století styděl, smí tak pohrdlivě mluviti o jeho solidním, moderním šatě. Ale uznal, že musí především vyvrátit podezření staročeského kolegy, který ho snad také pokládá za špehouna. Co má říci? Kdyby řekl pravdu, odkud přichází, spatřoval by v tom onen buď nejapný šprým nebo tlachání blázna, kterého by dal zavřití do blázince, – a pan Brouček slýchal o bývalých blázincích hrozné věci. Konečně napadla mu jakás takás výmluva.

„Víte – víš, milý příteli,“ začal nejistým hlasem, „nebyl jsem dlouho v Čechách – potloukal jsem se po světě —“

„Toť jistě dávno tomu, co jsi odešel z domova?“

„I ba dávno,“ lhal pan Brouček dále. „Byl – jsem ještě malý hoch —“

„A jak se to stalo?“

„Jak? Jak? Hm – hm – Jak se to stává: komedianti – komedianti mne ukradli a odnesli.“

Pan domácí zapýřil se až do temna při té snižující lži, ke které se v okamžitém nedostatku onačejší výmluvy ve své tísni utekl.

„Světoběžníci že tě unesli? A byl jsi stále v cizině? Proč se vracíš nyní?“ zkoumal dále Janek od Zvonu.

„Proč? Inu, toť víš – zastesklo se mi na stará kolena – vždyť znáš staré přísloví: Všude dobře, doma nejlíp.“

„A mluvíš pravdu?“ zvolal Domšík, hledě mu pronikavě do očí. „Jsi tedy pravý Čech? Nejsi pytač z vojska Zikmundova?“

Místo odpovědi zdvihl pan Brouček slavně tři prsty k nebesům. Vždyť na ty dvě věci mohl přísahati s čistým svědomím.

Staročech byl patrně přesvědčen a ptal se vlídněji: „Jak se jmenuješ?“

„Matěj Brouček.“

„Brúček? Jistě přezdívka, kterou ti dali oni tuláci. Nevíš-li, jak se nazýval tvůj otec a čím byl?“

Pan Brouček musel s lítostí zapříti svého otce a na svém poctivém, váženém příjmení nechati hanu komediantské přezdívky, aby snad Jankovi nenapadlo pátrati po jeho příbuzných, z čehož by mohly nastati všelijaké zmatky.

„A přišel jsi teprve nyní do města?“ vyzvídal ještě Domšík.

„Ano, či vlastně včera —“

„Zajisté pozdě večer? Neb za světla neprošel bys v tomto oděvu do města. A jistě vešel jsi branou Koňskou nebo Svinskou?“

Pan domácí vzhlédl na tazatele, nechce-li ho snad urážeti, ale Janek od Zvonu vysvětloval vážně, že jsou obě jmenované brány nejméně střeženy, poněvadž na polední straně neleží nepřítel.

Brouček uznal v duchu blahodárnost našich nynějších komisí pro pojmenování ulic a pak zavrtala se mu do hlavy zmínka o nepříteli.

„Na té straně že neleží nepřítel?“ pravil. „Ty můj bože, což je Praha obležena?“

„Jakže? Možno-li, že nevíš o nesmírném vojsku křižáckém, sebraném ze všech národů a pronárodů světa, s nímž Zikmund již dvě neděle leží před Prahou na straně půlnoční, od hradu pražského až k Holíšovicům?!“

Nyní teprve porozuměl pan Brouček obvinění z vyzvědačství a žaloval v duchu s těžkým povzdechem: „Tak! To ještě scházelo! Není dost na tom, že mě rarach zanesl do starodávné Prahy: ještě se to muselo státi zrovna v době, kdy ji obléhá ten zlořečený Zikmund. Teď tu ke všemu zažiju bombardování a budu snad rád, najím-li se koňského masa, ne-li něčeho ještě horšího!“

Domšík zatím vysvětloval dále: „Nezavíráme sice bran, ale střežíme je pilně a v městě máme pozor na všechny lidi podezřelé, které zvláštní zřízenci k tomu ustanovení přísně zkoumají a ven vyváděti dávají. Těm bys za světla neušel. Kde jsi hospodou?“

„Nikde. Bloudil jsem celou noc po ulicích.“

„A nepotkal jsi rychtáře s konšely?“

„Jakého rychtáře? Jaké konšely?“

„Chodí s hůlkami —“

Janek od Zvonu řekl vlastně po staročesku „s holkami“, z čehož povstalo malé nedorozumění, až pak důraznějším prodloužením „s holkami“ a přidanou proměnou „s huolkami“ mravné udivení Broučkovo zažehnal.

„S hůlkami postříbřenými, které jsou znamením jejich úřadu. Věz, že máme od stara zákon: když u večer vyzvoní v rychtářův zvonec, tehdy nemá nikdo jíti bez světla ulicemi, nechce-li být jat a trestán rychtářem neb podrychtářím, který v noci se svými biřici chodí po městě. V čas potřeby provází ho také několik konšelů neb i sousedů přísežných. I nyní konají se pilně tyto noční hlídky, ač mimo to má dozor nad městem dvanácte hejtmanů, osm volených od nás Pražanů, čtyři pak od táborův a ostatních přespolních, kteřížto hejtmané řídí vojenské věci a pečují zejména o střežení bran a zdí městských. Jest věru zázrak, že jsi se v tomto podezřelém obleku nejen do města dostal, ale i celou noc chůzí po ulicích stráviti mohl, na žádnou ponůcku nebo stráž nenaraziv.“

Nyní poznal zase pan Brouček, proč noční chodec nesl lucernu a proč ihned tasil zbraň; tušilť zajisté v panu domácím, jdoucím beze světla, nějakého zákeřníka.

„Jsou to krásné poměry v té staré Praze!“ – pomyslil sobě náš hrdina. – „Sotva jsem do ní mrknul okem, a již začínám litovat každého slova, které jsem kdy řekl proti naší správě obecní. Ó zlatá Praho devatenáctého století! Když si pomyslím, že bych se měl po každé ke Kohoutovi nebo na Hradčany vlíkat s lucernou a potom každému na sebe svítit, odkud jdu a kdy se vracím domů! A kdybych ji někde ztratil, vyspal bych se v base! A pěkně by vypadaly naše živé ulice za tmy, až by se v nich kmitaly a třepetaly roje takových svatojanských mušek a bludiček!“

„A proč jsi nehledal noclehu v některé hospodě? Nemáš-li peněz?“ otázal se staročeský měšťan.

Brouček hned neodpověděl. Dotaz uvedl mu na mysl nový svízel. Měl sice v tobolce něco peněz, ale pořídí tu s nimi asi stejně jako na měsíci. Husité nebudou chtít bezpochyby také rozuměti ani němčině, ani maďarštině. A tu mu napadl zase poklad nedávno nalezený. Ach, bože, v divokém běhu od brány zapomněl docela na kontrolu ulic a kdož ví, najde-li branku s ptáky v té bohopusté míchanici a strakatině středověkých domů. A kdyby ji našel, kdož ví, dostane-li se po druhé k pokladu, jenž patrně není opuštěný a zapomenutý, nýbrž patří buď ještě králi Václavovi, který snad dosud žije, nebo jinému středověkému boháči, který ho tam ukryl v tom bouřlivém husitském čase. A konečně, co by mu bylo platno bohatství v obleženém městě, z kterého bude třeba rád, dostane-li se s holým životem. Ach, s radostí by obětoval všechny ty klenoty, aby se z divokého středověku dostal nazpět do spořádané, vzdělané Prahy moderní! Poklad krále Václava byl tedy pouhým luzným snem, který mu zazářil na okamžik jen proto, aby tím bolestnější bylo procitnutí.

Skutečná žalost zachvívala hlasem pana domácího, když konečně odpověděl: „Mám sice nějaký pakatel, ale to jsou peníze, které zde neudám. Jsem žebrák, hotový žebrák.“

„Proto tedy tvé zoufalé konání před chvílí, když jsem tě pozoroval oknem svého domu?“ pravil Domšík útrpně. „Utěš se, milý. Všakť bude lépe. Prozatím buď mým hostem.“

Pojednou se však zarazil, jako by si připomínal důležitou věc, a zvolal opět přísněji: „Ale poslouchej, Matěji, jsi podobojí?“

„Pod obojí?“ opakoval pan Brouček s podivením, nechápaje smysl otázky.

„Přijímáš pod obojí způsobou?“ doplnil Janek od Zvonu. „Pod obojí způsobou?“ opakoval znovu pan domácí a mnul si čelo; nechápalť dosud ničeho.

„Nerozumíš-li?“ zvolal onen již netrpělivě. „Tážu se, přijímáš-li také pod způsobou vína?“

„Ach, tak!“ oddechl si s úsměvem pan Brouček, domnívaje se, že konečně chápe a že dotaz Jankův souvisí s pohostinstvím dříve nabídnutým. V duchu si řekl, že je staročeská řeč náramně šroubovaná; jakých tu oklik místo krátké otázky: Piješ-li víno? Ale nahlas odpověděl vesele: „I toť se rozumí, že jsem pod obojí. Pod obojí, haha – dosti dobrý nápad! Bodejť bych nepil také víno, příteli; ale mám-li říci pravdu, dobrá chmelovina je mi přece nade všechno.“

Domšík couvl skoro leknutím a napřáhl proti němu ruku: „Ustaň, rouhavý jazyku! Chceš-li smích pobíjeti svatou věrou naší?“

Ale vtom se rozpomenul a pokračoval mírněji: „Ovšem, pravil jsi, žes od mala přebýval v cizích zemích; možná proto, že nevíš o pravdě boží mistrem Janem Husí, Jeronýmem, Jakoubkem ze Stříbra a jinými mistry nám hlásané. Ale jistě slyšel jsi, kterak oba svatí mučedníci naši ukrutně jsou upáleni v Kostnici od papeže, biskupů a jiných kněží Antikristových.“

„O tom jsem, pravda, něco slyšel a četl. Ale proč vlastně Husa upálili, to dobře nevím. Tuším, že si rozlil ocet s pány pátery. Vyskočil povídal jednou, že prý Hus byl kacíř —“

„Hus – kacíř?“ rozkřikl se Domšík, zajiskřiv divoce očima a chopiv rukojeť svého meče. „Hus, který nám kázal pravé slovo boží, který chtěl očistiti církev od všelikých bludův i mrzkých nálezkův lidských a ji navrátiti k apoštolské ryzosti prvotní, Hus, který káral pýchu, lakomství a nemravnost zlých kněží, až zuřivou jejich mstivostí křivě jest odsouzen a smrtí ohavnou usmrcen na věčnou potupu země naší a jména českého – Hus že jest kacíř, pravíš, rouhači nešlechetný?!“

Přitom dotíral prudce na Broučka, skřípaje zuby a potrhávaje rukojetí meče, že onen všecek se třesa bázlivě couval a v úzkosti koktal: „Ale vždyť nepovídám já, že byl Hus kacíř, – povídal to jednou při pivě Vyskočil, když se dostal do hádky s Klapzubou, kterému někdy žertem říkáme husita… A Vyskočil je krejčí – má práci v semináři – toť se ví, že musí být klerikální, když je od klerik živ. Ale já nemám konečně nic proti Husovi; vždyť jsem sedal U kohouta zrovna pod jeho obrazem.“

Ačkoliv Domšík té omluvě jen zčásti rozuměl, byl hněv jeho přece ukrocen. Odtáhl ruku od meče a ptal se živě: „Chceš tedy odstoupiti bludů papeženských a státi se vyznavačem učení Husova?“

To byla choulostivá otázka. Pan Brouček v rozpacích mlčel a škrabal se za ušima. „Pěkná historie!“ pravil si v duchu. „Jaktěživ jsi se o náboženské věci hrubě nestaral a teď přicházíš do takové bryndy! Státi se husitou, děkuju pěkně. Takovým husitou, o jakých jednou žertovně mluvil pan doktor Rieger na radnici, – takovým husitou, který pronásleduje biskupy dobře pečené a šťavnatým zelím obložené, takovým jsem také z plného srdce, alespoň až do sv. Martina. Ale abych snad – tento – nějaké hlouposti s vírou – tento – proti pánům páterům – snad dokonce s nějakým takovým ohřebíkovaným cepem – děkuju pěkně. A vlastně ani dobře nevím, jaké ti lidé měli náboženství. Jenom jsem slyšel, že prý s jinověrci nedělali žádné velké orace…“ Až mu přeběhl mráz po zádech, když si vzpomněl na některé historky, které o tom slyšel a četl.

Janek od Zvonu díval se zatím netrpělivě na rozpačitého Broučka, a nedočkav se odpovědi, pokračoval hlasem opět nevlídným: „Zdá mi se, že nechceš přichýliti srdce k čistému zákonu božímu a že hodláš setrvati v bludech svých. Je-li tomu tak, vyjdi rychle z města, neboť věz, že netrpíme v Praze žádného podjednou. Vyvedu tě sám před bránu, neboť jinak snadno by se mohlo státi, že bys zdráv odtud nevyvázl. Ostatně, tam venku ti asi také dobře nebude. Setkáš-li se s německými křižáky, zle toho požiješ; neboť upalují bez milosti každého Čecha, který se jim dostane do rukou, nedbajíce, je-li husita nebo katolík.“

Vyhlídka tato měla žádoucí účinek.

„Vždyť neříkám,“ pravil pan domácí úzkostlivě, „že jsem proti vaší víře. Myslím si také, že nemuseli Husa hned upálit a že vůbec celá inkvisice nestála za nic.“

„A chceš také přijímati pod obojí způsobou? Chceš přijímati tělo a krev Pána našeho pod způsobou chleba a vína, jak to Kristus o poslední večeři ustanovil a jak také apoštolé i první křesťané činili?“

„I pročpak bych nedělal, co dělali apoštolové? To přece nemůže být žádným hříchem.“

V duchu nespokojil se pan Brouček touto sofistickou omluvou, nýbrž dodal si ještě: „Však tak brzo k přijímání nepůjdu!“

Janek od Zvonu byl jeho odpovědí úplně usmířen. Všechna nedůvěra zmizela z jeho obličeje, zraky přívětivě zazářily a pravice vztáhla se přátelsky k panu Broučkovi.

„Nuže, Matěji, nyní buď mi srdečně vítán! Jsi náš a budeš s námi brániti svobodu zákona božího. Pojď se mnou do mého domu; později ti ještě lépe vyložím učení našich mistrů. – Zajisté jsi ospalý, prochodiv celou noc?“

„Přiznávám se, že bych si opravdu rád na nějakou hodinku zchrupnul.“

„Prospíš se u mne. Pojď již!“

Vedl pana Broučka do svého domu, který stál, jak již řečeno, právě naproti, trochu dozadu zastrčen, tvoře druhý roh Týnské ulice do náměstí, a který na témž místě stojí podnes, arci v jiné podobě, ale posud se starodávným znamením zvonu.

Nebyl třípatrový jako nyní, nýbrž toliko dvoupatrový a měl vysokou, v tupou špičku vybíhající střechu jako nějaká věž, v kteréžto podobě se tuším ještě spatřuje na Sadelerově vyobrazení staré Prahy.

Klenutou brankou s kamennými sedátky po obou stranách vešli do jakés prostranné, ale pošmourné síně a z ní vystoupili po úzkých kamenných schodech do jiné, cihlami dlážděné síně v prvním patře, v níž stálo několik nemotorných, pobitých a pomalovaných truhel, hrubá almara, sprostý stůl s lavicemi a kde na všech stranách bylo viděti dveře do jiných místností, dvě velikými trámci či kladkami napříč zatarasené, jiné se zámky neb závorami.

„Tuto jest můj palác,“ pravil staročeský domácí pán. Host pohlédl na něho s úsměvem.

„Čemu se směješ?“ ptal se Domšík poněkud uražen. „Či shledáváš, že je ta síň malá a špatná? Ovšem takovou nemohu míti, jako má u příklad tam naproti přes náměstí vdova po Mikuláši Nastojte v bývalém domě Křížovském, který náleží mezi pražské domy nejnákladnější. Ale mně stačí tahle síň úplně.“

„I slušná je,“ pochválil nucené host. „Smál jsem se jen, žes mluvil o paláci.“

„A což se nejmenuje taková síň palác? Však, již vím. Ty znáš bezpochyby z ciziny jen německé pojmenování mázhúz. Nejlépe by ovšem bylo říkati jen prostě po česku veliká neboli svrchní síň.“

„To je dobré,“ řekl si pan Brouček, „takhle by dovedl každý podruh zůstávat po knížečku! Sprostá, cihlami dlážděná síň se starým selským hamparátím je u nich palác! Rád bych věděl, jak teprv říkají pořádnému pokoji!“

„Moje žena a dcera nejsou ještě ustrojeny,“ pravil Janek. „Uvedu tě tedy rovnou do zadní komořice, kterou mám pro hosty.“

Vedl hosta mázhúzem na dřevěnou pavlač, s níž bylo viděti do dvorku. Host se podivil jeho venkovskému vzezření. Byla to učiněná selanka. Stály tam rozličné stáje, chlívky a kurníky; na hnojišti váleli se štětináči; po smetišti vykračoval si statný paša kohout uprostřed četného harému slípek a stranou rozestíral také pyšný páv nádherný vějíř svých okatých per, duhou hrajících na jitřním slunci.

Tohle zařízení musel pan Brouček v duchu pochválit a záviděl staročeským domácím volnost, s jakou smějí využitkovat svůj dvorek, který ve škrobeném devatenáctém století je pro majitele pražského domu věru čirým přepychem.

Na konci pavlače odšoupl Domšík dřevěnou závoru hrubých, žlutou hlinkou natřených dveří („Pěkný vchod do hostinského pokoje!“ pomyslil si Brouček) a pobídl hosta do „komořice“, malé, nehrubě světlé klenuté místnosti, také jen cihlami dlážděné, s dřevěným táflováním po dolejší části stěn a s rozličným divným hamparátím.

„Čistá ložnice pro hosta!“ pravil k sobě zklamaný pan Brouček. „Nemá to ani poctivé podlahy – jenom cihly jako v nejsprostší venkovské ratejně! A v okně – i můj bože! – opravdu – v okně ani kousek skla – všechno zalepeno maštěným papírem nebo čím! Že se ten člověk nestydí! To je potom hostinský pokoj dvoupatrového domácího pána!“

Ani nábytek neučinil na hosta dojem příznivý. Zase taková malovaná selská truhla, jedna nenatřená nízká stolice předpotopního tvaru, podivné hliněné nádoby na polici a konečně dva předměty, které nelze jen tak odbyti slovem.

Jeden vypadal jako veliké lešení s ohromnou posadou, strmící téměř až do stropu. Dole stál dlouhý a široký podstavec, do něhož bylo vpraveno několik zasouvacích truhlíků, jeden nad druhým; nad tím podstavcem vypínaly se v rozích čtyři vysoké sloupce, nesouce nahoře jakýsi strop s širokou římsou a zubovatým cimbuřím, vše ze dřeva rozmanitě vyřezáno a pomalováno. Mezi sloupci pak splývaly od cimbuří dolů řasnaté pestré záclony, z nichž přední byla poodhrnuta tak, že se jevila uvnitř vysoko narovnaná spousta dvojbarevně pruhovaných peřin a podušek. Lože bylo tak vysoké, že k němu vedlo stupadlo o třech velikých stupních.

„Tuto si můžeš odpočinouti,“ pravil hostitel, ukazuje na postelní monstrum.

„Bodejť, polezu někam do stropu!“ vyjelo nevrlému panu Broučkovi z úst. „Abych ve spaní vypad a zlomil si vaz! A budu se dusit uprostřed léta v té babylonské věži peřin! Ne, brachu, – nežli na takovou palandu, to si raději lehnu na podlahu.“

„Na podlaze bys ležel snad nedobře,“ mínil klidně Janek od Zvonu („Snad! Krásný hostitel!“ pomyslil si s nevolí host) a uvedl pana Broučka k výklenku, v němž stála postel druhá, menší, jejíž postranice spočívaly přímo na podlaze, ale nad níž se také vypínaly sloupce s nebesy a záclonami. „Nemiluješ-li velikého lože, zde máš prosté. Budeš v něm jistě spáti dobře. Šaty lehací jsou řádné: prostěradlo kmentové, čisté, peřina a duchna pernatá, polštář prašný, cíše nedávno převlečené. Kdyby ti světlo překáželo, zastři postel koltrami. A nechceš-li svrchní peřiny, přikryj se dekem nebo ulehni jen tak v šatech chodících.“

„Ale po vyspání musíš se převléci,“ dodal. „Ve svém potvorném šatě bys nemohl vyjíti mezi lidi. Zdědil jsem jeden oděv, který se bude asi hoditi na tvou postavu. Jest sice bezmála čtyřicet roků stár“

„Čtyřicet roků!“ žasl host. „Ten musí přece vypadat, že by ho už ani žid nechtěl zadarmo.“

„Jest cele dobrý, skorém jako nový.“