Читать книгу: «Trůn pro Sestry », страница 2
KAPITOLA DRUHÁ
Sophia se nikdy tolik nebála, ale současně se nikdy necítila tolik naživu nebo tak volná. Běžela se sestrou městem, slyšela ji, jak výská radostí a Sophii to současně těšilo i děsilo. Všechno bylo tak skutečné. Jejich život už nikdy nebude jako dřív.
„Tiše,“ snažila se zklidnit sestru. „Uslyší tě a najdou nás.“
„Stejně si pro nás přijdou,“ odpověděla Kate. „Alespoň si to trochu užijeme.“
Jako kdyby chtěla zdůraznit, co právě řekla, uskočila z cesty koni, sebrala z vozíku jablko a utíkala dál po ashtonském dláždění.
Celé město žilo trhem, který se v něm konal každý Šestiden. Sophia se rozhlížela, všechny zvuky, pachy a pohyby ji poněkud děsily. Kdyby nebylo trhu, vůbec by nevěděla, jaký je den. V Domě nechtěných na podobných věcech nezáleželo. Tam šlo jen o nekonečný koloběh modliteb a práce, trestů a výuky.
Běž rychleji, vyslala k ní sestra myšlenku.
Pískání a výkřiky někde za nimi je hnaly kupředu. Sophia je vedla uličkou, ale pak musela zastavit a následovat sestru, která se rozhodla přelézt přes zeď. Její sestra byla ve svojí dravosti jako napjatý luk, který se nemůže dočkat, až vypustí šíp.
Sophia se ještě ani nedostala přes zeď, když se ozvalo další pískání. Byla těsně pod jejím vrcholem, kde už na ni čekaly Katiny silné ruce, které jí pomohly, jako obvykle. I v tomhle byly tak rozdílné, uvědomila si. Kate měla drsné dlaně, mozolnaté a svalnaté. Sophiiny prsty byly dlouhé, jemné a křehké.
Dvě strany téže mince, říkávala jejich matka.
„Přivolali strážné,“ vyhrkla téměř nevěřícně Kate, jako by právě zjistila, že s nimi nehrají fér.
„A co jsi čekala?“ odpověděla Sophia. „Utíkáme dřív, než nás mohly prodat.“
Kate je vedla po úzkých kamenných schodech, pak směrem k otevřenému prostoru plnému lidí. Sophia se přinutila zpomalit. Blížily se k městskému trhu. Chytila Kate za předloktí, aby nemohla utíkat.
Budeme nenápadnější, když půjdeme pomalu, poslala Sophia myšlenku. Byla příliš zadýchaná na to, aby mluvila.
Kate nevypadala, že by tomu moc věřila, ale přizpůsobila se Sophiinu tempu.
Šly teď pomalu, procházely kolem lidí, kteří před nimi ustupovali. Jako by se nechtěli ani dotknout někoho tak nízkého původu, jako byly ony. Asi si mysleli, že ty dvě holky někdo pro něco poslal.
Sophia se snažila tvářit, jako by měla konkrétní cíl, zatímco se snažila i se sestrou skrýt v davu. Rozhlížela se kolem. Zalétla pohledem k hodinám na věži chrámu Maskované bohyně, ke stánkům kolem a obchodům s prosklenými výlohami za nimi. V jednom rohu náměstí byla skupina herců, která právě ve složitých kostýmech předváděla tradiční pohádku. Z první řady shromážděného davu je sledoval jeden z cenzorů. Na bedně tu stál i verbíř a snažil se zrekrutovat nové síly do války, které se mělo jejich město účastnit. Blížila se bitva za Ostrovodým kanálem.
Sophia si všimla, že Kate nemůže z verbíře odtrhnout oči. Zatřásla jí rukou.
Ne, vyslala k ní. To není nic pro tebe.
Kate se chystala něco odpovědět, když se za nimi náhle znovu ozvaly výkřiky.
Obě vyrazily pryč.
Sophia věděla, že jim teď nikdo nepomůže. Tohle byl Ashton, což znamenalo, že nebyly v právu. Nikdo tu nepomůže dvěma uprchlicím.
Naopak, když vzhlédla, uviděla Sophia někoho, jak vyrazil jejich směrem, aby jim zastoupil cestu. Nikdo tu nechtěl nechat dvě siroty, aby utekly před svým dluhem nebo před tím, čím byly.
Začaly se po nich sápat ruce a ony si teď musely probojovávat cestu. Sophia praštila do něčí ruky, která ji chtěla chytit za rameno, zatímco Kate kolem sebe mávala ukradeným pohrabáčem.
Dav před nimi zřídnul a Sophia si všimla, že její sestra zamířila k opuštěnému lešení u kamenné zdi. Dělníci se tu zřejmě snažili ji opravit.
Zase šplhat? Vyslala Sophia.
Tam za námi nepůjdou, odsekla jí sestra.
Což byla nejspíš pravda. Už jen proto, že dav pronásledovatelů z řad běžných lidí nebude chtít riskovat vlastní životy. Sophia se každopádně bála. Nedokázala ale vymyslet nic lepšího.
Chvějícíma se rukama sevřela první příčky lešení a začala šplhat.
Během několika chvil ji ruce začaly neskutečně bolet, ale měla jen dvě možnosti. Buď se udržet, nebo spadnout. A nešlo jen o tvrdé dláždění, ale i o dav čekajících pronásledovatelů.
Kate už byla na vrcholu, pořád se křenila, jako by to všechno byla jen hra. Znovu nabídla Sophii pomocnou ruku a pak znovu společně utíkaly – tentokrát po střechách.
Kate je vedla k prostoru, který je dělil od další střechy. Přeskočila propast, jako by se vůbec nebála, že se pod ní může došková konstrukce propadnout. Sophia ji následovala. Potlačila výkřik, když málem spadla dolů a pak i se sestrou skočila na nižší patro, ze kterého trčel na tucet komínů vydechujících kouř z ohromných pecí pod nimi.
Kate chtěla utíkat dál, ale Sophia vycítila příležitost. Chytila ji a strhla za jeden z komínů.
Počkej, vyslala myšlenku.
K jejímu překvapení Kate neodporovala. Zatímco se krčily za komínem a snažily se ignorovat horko stoupající zespodu, rozhlédla se a zřejmě si uvědomila, jak dobře jsou teď ukryté. Téměř celé okolí halil kouř, takže z dálky nemohly být vidět. Tady nahoře to vypadalo jako druhé město. Kolem se táhly řady pověšeného oblečení, vlajek a praporců, které je také kryly. A navíc nikdo nebude takový hlupák, aby riskoval skok zrovna na tuhle střechu.
Sophia se rozhlédla. Tady nahoře to bylo v určitém smyslu slova dokonale klidné. Byla tu místa, kde byly domy tak blízko u sebe, že kdyby se sousedé trochu vyklonili, mohli se vzájemně dotknout. Opodál viděla Sophia, jak někdo vylévá nočník přímo na ulici. Nikdy neměla možnost vidět město z podobného úhlu. Věže duchovních a střelců, strážců času a mudrců, jak se tyčí nad vším ostatním. A palác, který měl své vlastní hradby, jako zářící karbunkl na kůži města.
Přitiskla se k sestře, objala ji a čekala, až dole odezní zvuky pronásledování.
Možná, jen možná, se jim podařilo najít cestu pryč.
KAPITOLA TŘETÍ
Teprve poté, co se z rána stalo odpoledne, se Sophia s Kate odvážily vylézt z úkrytu. Přesně jak Sophia předpokládala, nikdo se neodvážil vyšplhat na střechy a pátrat po nich. Zvuky pronásledování slyšely několikrát velice blízko, nikdy ale naštěstí dost blízko.
Teď se zdálo, že utichly úplně.
Kate vykoukla a zadívala se na město pod nimi. Ranní shon už ustal a lidé se teď pohybovali mnohem klidnějším tempem.
„Musíme se nějak dostat dolů,“ zašeptala Sophia.
Kate přikývla. „Umírám hlady.“
Tomu Sophia rozuměla. Ukradené jablko bylo dávno pryč, a i ona začínala cítit hlad.
Spustily se ze střechy na dolů a Sophia si uvědomila, že se celou dobu rozhlíží. I když už jejich pronásledovatele nebylo slyšet, stále měla pocit, že se někde někdo vynoří a vrhne se na ně ve chvíli, kdy se dotknou ulice.
Procházely ulicemi a snažily se tvářit nenápadně. V Ashtonu se samozřejmě nedalo lidem úplně vyhnout, bylo jich tu příliš mnoho. Jeptišky jim toho o fungování světa moc neřekly, ale Sophia slyšela, že mimo Obchodní státy jsou i větší města.
Zrovna teď jí to ale připadalo neuvěřitelné. Tady byli lidé všude, kam se podívala, i když většina obyvatel právě musela být uvnitř domů a pracovat. Na ulicích si hrály děti, procházely jimi ženy, které se vracely z trhů a obchodů, dělníci s nástroji a žebříky. Byly tu krčmy a divadla, obchody prodávající kávu z nově objevených zemí za Zrcadlovým oceánem. Kavárny, kde se lidé stejnou měrou věnovali jídlům i rozhovorům. Nemohla uvěřit svým očím, když viděla, jak jsou tu lidé veselí, usměvaví, bezstarostní. Nedělají nic, než že zabíjejí čas a užívají si. Nemohla uvěřit, že takový svět skutečně existuje. Byl to šokující kontrast s vynuceným klidem a poslušností v sirotčinci.
Je tu toho tolik, vyslala Sophia myšlenku k sestře a prohlížela si přitom jídlo na stáncích kolem. S každým nádechem lákavých vůní cítila hlad stále neodbytněji.
Kate se rozhlédla a spatřila příležitost. Vybrala si jednu z kaváren a pomalu se k ní blížila. Lidé před kavárnou se zrovna smáli nějakému rádoby filozofovi, který se snažil vést rozpravu o tom, kolik toho lidé skutečně ví o světě.
„Šlo by ti to líp, kdybys nebyl ožralej,“ popichoval ho někdo.
Někdo jiný se ale obrátil ke Kate a Sophii ještě dřív, než se stihly dostat dost blízko. Nepřátelství z něj přímo sálalo.
„Takový jako jste vy tu nechceme,“ zavrčel. „Zmizte!“
V jeho hlase zněla taková zlost, jakou by Sophia nikdy nečekala. Raději tak zamířila zpět do ulice a Kate táhla za sebou, aby nemohla provést nějakou hloupost. Při jejich útěku po střechách možná někde ztratila pohrabáč, ale rozhodně probodávala muže pohledem, ze kterého bylo jasné, že ho chce udeřit.
Neměly na vybranou, musely si něco ukrást. Sophia doufala, že by se k nim někdo mohl zachovat laskavě. Ale současně věděla, že tak to na světě nechodilo.
Obě si uvědomily, že je čas využít jejich nadání. Kývly na sebe v tichém porozumění. Každá se postavila na jednu stranu ulice a sledovaly pracující pekařku. Sophia čekala, dokud nebude moct k pekařce vyslat vlastní myšlenku a pak jí řekla, co chtěla, aby slyšela.
Ale ne, pomyslela si pekařka. Rolky. Jak jsem je mohla zapomenout uvnitř?
Téměř ještě dřív, než se pekařka otočila, aby přinesla rolky z obchodu, vyrazila Sophia s Kate kupředu. Pohybovaly se rychle a obě si nabraly do náručí tolik koláčů, že jim z toho snad musela prasknout břicha.
Zaběhly do skryté uličky a hladově se vrhly na ukradené jídlo. Sophia se brzy nasytila a cítila přitom podivný, ale příjemný pocit, jaký ještě nikdy neměla. V Domě nechtěných nedávali svým svěřencům víc jídla, než bylo nezbytně nutné.
Teď se musela smát, když sledovala Kate, jak se snaží nacpat si do pusy celý koláček.
Co? obořila se na ni sestra.
Jen je příjemné tě vidět veselou, odpověděla Sophia.
Nebyla si ale jistá, jak dlouho jim jejich veselí vydrží. Na každém kroku se měla na pozoru, čekala, že se objeví lovci, kteří je budou chtít dostat. Sirotčinec určitě nehodlal obětovat víc zdrojů, než by jim vynesl jejich prodej, ale kdo mohl odhadnout pomstychtivost jeptišek? A určitě se musely držet mimo dohled strážných, nejen proto, že uprchly.
Konec konců, v Ashtonu zloděje věšeli.
Musíme přestat vypadat jako uprchlí sirotci, jinak na nás budou všichni pořád zírat a zkoušet nás chytit.
Sophia se překvapeně podívala na svoji sestru. Takovou myšlenku od ní nečekala.
Chceš ukrást šaty? zeptala se.
Kate přikývla.
Při té myšlence ucítila Sophia další nápor strachu. Přesto věděla, že její vždy prakticky uvažující sestra, má pravdu.
Obě současně vstaly a nacpaly si přebytečné koláče do kapes. Sophia se rozhlížela po nových šatech, když ucítila Kate, jak se dotkla její paže. Podívala se stejným směrem jako sestra a uviděla šňůru s prádlem, vysoko na střeše. Byla nehlídaná.
Samozřejmě, uvědomila si s úlevou. Kdo by taky hlídal prádelní šňůru?
I tak ale Sophii při šplhání na další střechu bušilo srdce. Obě se zastavily, rozhlédly se a pak už byly jako rybářky, které přitahují chycené ryby.
Sophia ukradla šaty ze zelené vlny, k nim smetanově zbarvenou spodničku, kterou by zřejmě mohla nosit žena kteréhokoli farmáře, ale jí připadala neskutečně drahá. Překvapilo ji, že si její sestra vybrala košili, krátké kalhoty a kabátec. Vypadala tak spíš jako ježatý kluk než jako dívka.
„Kate,“ spustila na ni Sophia. „Takhle se oblékat nemůžeš!“
Kate jen pokrčila rameny. „Ani jedna z nás na sobě nemá mít to, co máme. Tak si můžu udělat trochu pohodlí.“
Vlastně měla pravdu. Zákony proti přepychu hovořily jasně o tom, co která společenská kasta může a nemůže nosit, zvlášť nechtění a ohodnocení. A ony teď porušovaly další zákony. Zahodily hadry, jedinou věc, kterou měly povolenou nosit a oblékly se jako někdo z vyšší vrstvy.
„Dobře,“ pronesla Sophia. „Nebudu se hádat. A navíc to snad zmate každého, kdo by hledal dvě holky,“ zasmála se.
„Já nevypadám jako kluk,“ štěkla na ni Kate s očividným pobouřením.
Sophia se musela zasmát. Vybraly koláče ze starých šatů, nacpaly si je do nových kapes a vyrazily společně pryč.
To, co mělo přijít dál, už ale tolik k smíchu nebylo. Zbývalo ještě tolik věcí, co musely udělat, pokud měly přežít. Musely si najít přístřeší, a pak vymyslet, co budou dělat a kam půjdou dál.
Pěkně jedno po druhém, připomněla si.
Slezly zpět na ulici a tentokrát je vedla Sophia. Snažila se najít cestou ven z nejchudších čtvrtí města. Byly na její vkus stále příliš blízko u sirotčince.
Všimla si řady vyhořelých domů. Očividně je ještě neopravili po požárech, které se občas zmocnily města v době, kdy byla voda v řece nízko. Nebezpečné místo pro přespání.
Přesto k nim Sophia zamířila.
Kate se na ni udiveně, trochu nevěřícně podívala.
Sophia pokrčila rameny.
Nebezpečné je lepší než vůbec žádné, pomyslela si.
Opatrně se blížily k domům a když Sophia nakoukla za první roh, vyděsily ji dvě postavy, které se objevily přímo před ní. Byly tak černé a pokryté popelem z bydlení ve vyhořelém domě, že si Sophia na okamžik myslela, že tu musely být v době požáru.
„Vypadněte! Todle je naše místo!“
Jeden z nich se rozběhl k Sophii, kterou to tak překvapilo, až vyjekla a o krok ustoupila. Kate vypadala, jako by se chtěla prát, ale když druhá postava tasila dýku, která zářila mnohem jasněji než jakákoli věc v okolí, couvla také.
„Zabrali sme si ho! Najděte si vlastní, nebo vás vykuchám!“
Sestry se rozběhly a snažily se co nejrychleji dostat pryč od vyhořelého domu. Při každém kroku měla Sophia pocit, že za sebou slyší dusot ozbrojených pobudů, strážných nebo jeptišek.
Šly tak dlouho, dokud je nerozbolely nohy a nezačalo se stmívat. Útěchu hledaly v tom, že se s každým krokem vzdalovaly od sirotčince.
Konečně se dostaly do o něco lepší části města. Z nějakého důvodu se přitom Kate pousmála.
„Co je?“ zeptala se Sophia.
„Drobáková knihovna,“ odpověděla Kate. „Můžeme jít tam. Někdy jsem tam utíkala, když nás Sestry posílaly ven. Knihovníci mě tam pouštěli, i když jsem neměla penny, kterou bych jim odevzdala.“
Sophia moc nevěřila, že by tam našly pomoc, ale popravdě neměla žádný lepší nápad. Nechala Kate, aby ji vedla a zamířily k místu, kde se lichváři mísili s advokáty a kde se dokonce mezi chodci a jezdci na koních objevovalo i několik kočárů.
Knihovna patřila k větším budovám. Sophia věděla, jak vznikla. Jeden z městských šlechticů se rozhodl, že bude vzdělávat chudé a část svého jmění obětoval na stavbu knihovny. Přemístil do ní pak knihy, které většina ostatních bohatých lidí skrývala doma pod zámkem. Samozřejmě, že když se za návštěvu platilo penny, znamenalo to, že ti nejchudší se do ní stejně nedostanou. Sophia penny nikdy neměla. Jeptišky neviděly důvod dávat svým svěřenkyním peníze.
Společně s Kate došly ke vchodu. Seděl tam stárnoucí, příjemně vypadající muž v lehce opotřebovaném oblečení. Očividně sloužil jako strážný stejně jako knihovník. K Sophiinu překvapení se při jejich příchodu usmál. Sophia nikdy neviděla nikoho tak šťastného, že vidí její sestru.
„Mladá Kate,“ řekl. „Už je to nějakou dobu, co jsi tu byla naposledy. A přivedla sis kamarádku. Jen běžte, běžte. Nebudu stát v cestě vědění. Syn hraběte Varrishe možná na vědění uvalil daň jedné penny, ale starý hrabě by to tak nikdy nechtěl.“
Zdálo se, že to myslí upřímně. Kate ale zavrtěla hlavou.
„To nepotřebujeme, Geoffrey,“ pronesla. „Moje sestra a já… utekly jsme ze sirotčince.“
Sophia si všimla, jak šokovaně se muž zatvářil.
„Ne,“ řekl. „Ne, takovou hloupost jste udělat nemohly.“
„Je to tak,“ pronesla Sophia.
„Pak tu nemůžete být,“ obrátil náhle Geoffrey. „Pokud by přišli strážní a našly vás u mě, pak by předpokládali, že jsem v tom sehrál nějakou roli.“
Sophia by šla okamžitě pryč, ale zdálo se, že Kate ho chce zkusit přesvědčit.
„Prosím, Geoffrey,“ řekla Kate. „Musíme—“
„Musíte se vrátit,“ přerušil ji muž. „Proste za odpuštění. Mrzí mě, do jaké jste se dostaly situace, ale takový už je osud. Vraťte se dřív, než vás chytí strážní. Nemůžu vám pomoct. Dokonce by mě mohli zbičovat, když neohlásím strážným, že jsem vám viděl. To, že vás nenahlásím je jediná laskavost, kterou vám můžu prokázat.“
Mluvil drsně, ale přesto měl měkký pohled. Sophia věděla, že jeho samotného zraňuje to, co jim říká. Skoro, jako by bojoval sám se sebou, jako by to byla jediná možnost, jak dodat svým slovům důraz.
I tak ale Kate vypadala zdrceně. Sophii ničilo, když ji tak viděla.
Chytila sestru za ruku a táhla ji od knihovny.
Šly pryč. Kate po chvíli s hlavou skloněnou konečně promluvila.
„Co teď?“ zeptala se.
Pravdou bylo, že jí Sophia nedokázala odpovědět.
Šly dál, ale teď už byla z dlouhého pochodu neskutečně unavená. Navíc začínalo pršet a zdálo se, že jen tak brzy nepřestane. Jen na málo místech pršelo tak, jako v Ashtonu.
Sophia si uvědomila, že ji to skloněnou ulicí táhne dolů k řece protékající městem. Nebyla si jistá, co doufá, že tam najde. Mezi všemi těmi bárkami a pramicemi s plochým dnem. Pochybovala, že jim přístavní dělníci nebo děvky nějak pomůžou, přitom právě těch tam bylo vždy nejvíc. Byl to ale alespoň nějaký cíl. Když už nic jiného, mohly na pobřeží najít místo, kde by se ukryly a mohly by sledovat mírumilovně plující lodě. A snít o lepších místech.
Nakonec si Sophia všimla nízkého převisu poblíž jednoho z městských mostů. Zamířila k němu. Když ji do nosu udeřil místní pach, zachvěla se, stejně jako Kate. Navíc se to tu hemžilo krysami. Vzhledem k jejich únavě pro ně ale jakékoli přístřeší bylo jako palác. Potřebovaly se skrýt před deštěm. Potřebovaly se skrýt před zraky ostatních. A jakou jinou možnost měly? Musely najít místo, kam se ani jiným tulákům nebude chtít. A tohle bylo ono.
„Tohle?“ zeptala se znechuceně Kate. „Nemůžeme se vrátit na střechy?“
Sophia zavrtěla hlavou. Pochybovala, že by se jim podařilo najít něco lepšího. A navíc by je tam časem určitě hledali i lovci. Tohle bylo nejlepší místo, které mohly najít dřív, než se rozprší ještě víc a než přijde tmavá noc.
Posadila se a snažila se před sestrou skrýt slzy.
Pomalu a váhavě si k ní Kate přisedla. Objala si kolena a kolébala se, jako by chtěla zahnat všechnu krutost, nelítostnost a beznaděj světa.
KAPITOLA ČTVRTÁ
V Katiných snech byli její rodiče stále naživu a ona byla šťastná. Kdykoli snila, měla pocit, jako by byli s ní. Jejich obličeje si sice nevybavovala, takže si je zformovala v myšlenkách podle obrázku v medailonu. Kate nebyla dost stará, když se to všechno stalo.
Byla v domě někde na venkově. Skrz okna bylo vidět na sady a pole. Kate snila o teplých slunečních paprscích na kůži a jemném vánku, který rozechvíval lístky na stromech.
Další část jí nikdy nedávala moc smysl. Neznala podrobnosti nebo si je správně nepamatovala. Snažila se přinutit sny, aby jí pověděly celý příběh o tom, co se stalo, ale místo toho vždy dostávala jen útržky.
Otevřené okno, venku hvězdy. Ruka její sestry, Sophiin hlas v hlavě, který jí říkal, aby se schovala. Hledání rodičů po celém domě…
Skrývání se v temnotě domu. Zvuky někoho, kdo se také plížil domem. Venku bylo světlo, i když byla noc. Cítila, že je tomu už blízko, už nechybělo mnoho, aby zjistila, co se tu noc stalo s jejich rodiči. Světlo za oknem bylo stále jasnější a jasnější a—
„Vzbuď se,“ pronesla Sophia a zatřásla s ní. „Něco se ti zdá, Kate.“
Kate neochotně otevřela oči. Sny byly vždy mnohem lepší než skutečný svět, ve kterém žila.
Zamrkala do světla. Skutečně přišlo ráno. Její úplně první den, kdy strávila celou noc venku, mimo zdi zatuchlého sirotčince plného nepřátel. Její první ráno, kdy se probudila někde jinde. Dokonce i když šlo o tak odporné místo, měla radost.
Oproti večeru si všimla rozdílu v provozu na řece. Teď doslova vřela životem, bárky a loďky se snažily dostat co nejdál proti proudu. Některé k tomu využívaly malé plachty, jiné zas bidla, kterými se odrážely ode dna, nebo koně, kteří je táhli ze břehu.
Kate slyšela, jak se město kolem probouzí. Chrámové zvony oznamovaly čas a všude byl slyšet hluk lidí mířících do práce nebo za jinými povinnostmi. Byl Prvoden, dobrý den pro nový start. Možná, že přinese štěstí i jí a Sophii.
„Pořád se mi zdá ten stejný sen,“ pronesla Kate. „Zdá se mi o… o té noci.“
Zdálo se, že při podobné zmínce jim vždy dojdou slova. Bylo to podivné, vzhledem k tomu, že zřejmě dokázaly komunikovat mnohem snadněji než kdokoli jiný ve městě. Když šlo o tohle, vždy se nějak zasekly.
Sophiin výraz potemněl. Kate to okamžitě zamrzelo.
„Taky se mi o tom někdy zdá,“ přiznala smutně Sophia.
Kate se na ni soustředěně zadívala. Její sestra to musela vědět. Byla starší, určitě viděla víc.
„Ty víš, co se stalo, že ano?“ zeptala se Kate. „Ty víš, co se stalo s našimi rodiči.“
Bylo to spíš prohlášení než otázka.
Kate pátrala v Sophiině obličeji po odpovědích a pak si toho všimla. Jen drobného záblesku potvrzujícího, že Sophia něco skrývá.
Sophia zavrtěla hlavou.
„Jsou věci, na které je lepší nemyslet. Musíme se soustředit na to, co bude dál. Ne na to, co už je pryč.“
Nebyla to zrovna uspokojivá odpověď, ale bylo to víc, než v co Kate doufala. Sophia nechtěla mluvit o tom, co se stalo, když zmizeli jejich rodiče. Nikdy to nechtěla rozebírat, a dokonce i Kate musela uznat, že se při myšlence na tu noc necítila příjemně. Navíc v Domě nechtěných neměli zrovna radost, když se sirotci bavili o minulosti. Tvrdili, že je to projev nevděku a tím pádem i další věc hodná trestu.
Kate skopla z boty krysu, poposedla si a rozhlédla se.
„Tady zůstat nemůžeme,“ řekla.
Sophia přikývla.
„Na ulici nepřežijeme.“
Byla to nepříjemná myšlenka, ale nejspíš pravdivá. Na ulicích bylo až moc možností, jak přijít k úhoně. Chlad, hlad, a to byl jen začátek. Vzhledem k pouličním gangům, strážným, nemocem a ostatním věcem začínal sirotčinec působit docela bezpečně.
Ne, že by se Kate chtěla někdy vrátit. To by sirotčinec raději vypálila do základů, než aby v něm strávila další den. Možná, že se jí to jednoho dne i povede. Při té představě se musela usmát.
Zakručelo jí v břiše, a tak vytáhla poslední koláč a hladově se na něj vrhla. Pak si vzpomněla, že sestra asi bude mít také hlad, takže ho polovinu odlomila a podala ji Sophii.
Ta se na ni podívala současně vděčně i provinile.
„O nic nejde,“ zalhala Kate. „Mám ještě jeden.“
Sophia váhavě vzala polovinu koláče. Kate cítila, že její sestra ví, že lže, ale byla příliš hladová na to, aby si koláč odepřela. Jejich pouto bylo tak silné, že Kate cítila sestřin hlad a ona sama by nikdy nebyla šťastná, kdyby její sestře nebylo dobře.
Nakonec společně vylezly ze skrýše.
„Tak, velká sestro,“ zeptala se Kate, „nějaké nápady?“
Sophia si smutně povzdechla a zavrtěla hlavou.
„No, umírám hlady,“ řekla Kate. „S plným břichem by se nám přemýšlelo líp.“
Sophia přikývla a společně zamířily k hlavním ulicím.
Brzy našly, co hledaly – jinou pekařku – a ukradly si snídani stejným způsobem jako minulé jídlo. Když se skryly do další uličky a cpaly se, lákala je představa, že by takhle mohly žít i dál. Využívat své nadání, aby si braly, co potřebovaly, zrovna když se nikdo nedíval. Ale Kate věděla, že takhle to fungovat nemohlo. Nic dobré netrvá věčně.
Kate se zadívala na městský shon. Byl strhující a ulice, ve kterých probíhal, se zdály nekonečné.
„Pokud nemůžeme zůstat na ulici,“ řekla, „kam půjdeme? Kam půjdeme?“
Sophia na okamžik zaváhala, vypadala stejně nejistě jako Kate.
„Nevím,“ přiznala.
„Dobře, tak co můžeme dělat?“ zeptala se Kate.
Nebyl to tak dlouhý seznam možností, jak by se jim líbil. Popravdě, sirotci jako byly ony, neměli v životě na výběr. Připravovali je na životy, kde budou sloužit jako vojáci, služky, nebo něco horšího. Rozhodně nemohly očekávat, že budou někdy svobodné. Dokonce i ti, kteří hledali skutečné učně do svých podniků nikdy neplatili víc, než bylo nezbytně nutné. Rozhodně nikdy nedávali tolik, aby sirotci mohli splatit svůj dluh.
A Kate navíc pro šití, vaření, etiketu nebo šperkařství neměla zrovna nadání.
„Mohly bychom najít nějakého obchodníka a sloužit u něj,“ navrhla Kate.
Sophia zavrtěla hlavou.
„I kdyby se našel nějaký, který by měl zájem, chtěl by nejdřív mluvit s rodiči. Když nemáme otce, který by se za nás zaručil, bylo by mu jasné, co jsme zač.“
Kate musela uznat, že má její sestra pravdu.
„V tom případě můžeme nastoupit jako pomocné síly na některou z lodí a poznat zbytek světa.“
Už když to dopověděla, věděla, že je to stejně směšné jako její první nápad. Kapitán by taky kladl otázky a jakýkoli lovec uprchlých sirotků by po nich pátral kolem lodí. Rozhodně nemohly spoléhat na to, že jim někdo pomůže. Ne po tom, co se stalo u knihovny, když je odehnal jediný muž ve městě, kterého považovala za přítele.
Byla vážně naivní blázen.
Sophia zřejmě také pochopila co všechno jim hrozí. Se zamyšleným výrazem hleděla do prázdna.
„Kdybys mohla dělat cokoli bys chtěla,“ zeptala se Sophia, „kdybys mohla jít kamkoli bys chtěla, kam bys šla?“
Kate nikdy podobně neuvažovala.
„Nevím,“ odpověděla popravdě. „Tedy, vždy jsem se jen snažila přežít den.“
Sophia na dlouho utichla a Kate cítila, jak usilovně přemýšlí.
Nakonec Sophia promluvila.
„Pokud zkusíme dělat něco normálního, tak to bude stejně obtížné, jako když se pokusíme udělat tu nejnepravděpodobnější věc. Možná ještě víc, protože ostatní očekávají, že lidé jako my se spokojí s málem. Takže, co bys chtěla dělat víc než cokoli jiného?“
Kate se nad tím zamyslela.
„Chci najít naše rodiče,“ řekla.
Vycítila bolest, která při těch slovech Sophii rozechvěla.
„Naši rodiče jsou mrtví,“ pronesla Sophia. Zněla tak jistě, že se jí Kate chtěla znovu zeptat, co se tenkrát před lety stalo. „Je mi to líto, Kate. Takhle jsem to nemyslela.“
Kate si hořce povzdechla.
„Nechci, aby mi někdo říkal, co mám dělat,“ odpověděla Kate. Šlo o věc, kterou chtěla skoro stejně, jako návrat rodičů. „Chci být svobodná, opravdu volná.“
„To chci taky,“ řekla Sophia. „Ale ve městě je jen málo skutečně svobodných lidí. Ti skutečně volní jsou…“
Přelétla pohledem přes město a když se Kate podívala stejným směrem, zjistila, že se dívá na palác ze zářivého mramoru.
Kate cítila, na co sestra myslí.
„Nemyslím, že když budeš sloužit v paláci, budeš volná,“ řekla Kate.
„Nemyslela jsem na službu v paláci,“ štěkla Sophia. „Co když… co když tam přijdeme a budeme jako jedny z nich? Co když je přesvědčíme, že mezi ně patříme? Co když si vezmeme nějakého bohatého muže, který má styky u dvora?“
Kate se nezasmála jen proto, že cítila, jak vážně to všechno její sestra myslí. Kdyby mohla udělat cokoli na světě, bylo by pro Kate tou poslední věcí přijít do paláce a stát se nějakou velkou paní, nebo si vzít muže, který by jí říkal, co má dělat.
„Nechci, aby moje svoboda závisela na někom jiném,“ řekla Kate. „Už jsme se naučily, že můžeme spoléhat jen samy na sebe. Jen na sebe. Tak můžeme řídit, co se s námi stane. Nesmíme nikomu věřit. Musíme se naučit postarat se o sebe samy. Naučit se přežít. Naučit se lovit. Naučit se farmařit. Cokoli, při čem nebudeme závislé na ostatních. A musíme získat zbraně, naučit se s nimi zacházet, naučit se bojovat, takže pokud by nám někdo chtěl vzít, co nám patří, zabijeme ho.“
A pak si to náhle Kate uvědomila.
„Musíme pryč z města,“ naléhala na sestru. „Tady je plno nebezpečí. Musíme žít mimo město, na venkově, kde není moc lidí a nikdo nám nebude moct ublížit.“
Čím víc o tom mluvila, tím víc byla přesvědčená, že je to ta správná věc. Byl to její sen. Právě teď nechtěla nic víc než utéct z města, pryč do otevřených plání za branami.
„A až se naučíme bojovat,“ dodala Kate, „až budeme větší a silnější a budeme mít nejlepší meče, kuše a dýky, vrátíme se sem a zabijeme všechny, kdo nám v sirotčinci ublížili.“
Ucítila Sophiinu ruku na rameni.
„Takové věci nemůžeš říkat, Kate. Nemůžeš mluvit o zabíjení lidí, jako by o nic nešlo.“
„Není to nic,“ odfrkla Kate. „Je to něco, co si zaslouží.“
Sophia zavrtěla hlavou.
„Je to primitivní,“ řekla. „Jsou lepší způsoby, jak přežít. A lepší způsoby, jak se pomstít. Navíc, nechci jen přežívat jako nějaký venkovan v lesích. Jaký by pak měl život smysl? Já chci žít.“
Kate si tím nebyla tak jistá, ale nic neřekla.
Chvíli šly mlčky a Kate předpokládala, že Sophia je stejně zasněná, jako ona. Procházely ulicemi plnými lidí, kteří vypadali, že ví, co se svými životy. Kteří vypadali, že jejich životy mají nějaký smysl a podle Kate bylo nespravedlivé, jak snadné to pro ně bylo. Na druhou stranu, možná nebylo. Možná neměli na výběr, stejně jako ona a Sophia, kdyby zůstaly v sirotčinci.
Před sebou viděly městské brány, nejspíš stovky let staré. Město se teď rozrůstalo i za nimi. U hradeb stály nalepené domy, kvůli kterým nejspíš už byly hradby k ničemu. Za bránou bylo ohromné prostranství, na kterém byli farmáři s dobytkem vedeným na jatka. Ovce, husy, kachny, dokonce několik krav. Také tam byly vozy se zbožím, které jen čekaly, až je pustí do města.
A za tím vším se na obzoru táhly husté lesy. Lesy, do kterých Kate toužila uprchnout.
Kate si kočáru všimla dřív než Sophia. Tlačil se kupředu kolem ostatních vozů, takže jeho osádka zřejmě předpokládala, že má právo být ve městě dřív než ostatní. Možná, že to tak skutečně bylo. Kočár byl zlacený a zdobně vyřezávaný a na boku měl rodinný erb. Ten by zřejmě vše vysvětloval, za předpokladu, že by jeptišky uznaly za vhodné sirotky učit význam erbů. Hedvábné závěsy byly stažené, ale Kate viděla, jak se na jedné straně rozhrnuly a ven vykoukla žena se složitou ptačí maskou.
