Читать книгу: «Pouze kdo je hoden», страница 8

Kapitola čtrnáctá

Genevieve stála u okna v pochodněmi ozářené komnatě a shlížela na hradní nádvoří. Už se ani nesnažila zadržovat slzy, které jí kanuly po tvářích. Za sebou dál slyšela šustění šatů a s rostoucí hrůzou si uvědomila, že je to Altfor, jenž si pomalu, kousek po kousku, svléká svůj přepychový svatební oblek. Nadešel čas zpečetit jejich manželství.

Když sem Genevieve o něco dříve toho večera odvedli, všimla si ze všeho nejdřív ohromné postele s nebesy, která komnatě jasně dominovala. Byla povlečená hedvábím a kožešinami, o jakých se jí nikdy ani nesnilo. Na stěnách visely drahé gobelíny, kamennou podlahu zdobily hedvábné koberce a v krbu praskal oheň.

Nic z toho však Genevieve nedokázalo rozveselit. Ba naopak, připadala si tu jako v kobce. Plná zoufalství upírala oči ke hvězdám na nočním nebi a z celého srdce si přála, aby mohla být kdekoliv jinde. Vyhlížela z okna, brouzdala pohledem po obzoru a myslela na Royce. Byl někde tam venku, ovšem jestli naživu nebo mrtev, to nevěděla. Modlila se, aby si pro ni přišel a odvedl si ji odtud, tentokrát nadobro. Dala by všechno na světě, aby získala zpět svůj starý prostý život.

Altfor k Genevieve přistoupil o krok blíž, a tím ji vytrhl ze zamyšlení. Místo toho jí v mysli vytanul hrůzný obrázek dnešního svatebního obřadu. Při té vzpomínce se jí sevřel žaludek. Byla to velice formální, královská událost. Genevieve ji sice absolvovala tělem přítomná, ovšem duchem někde jinde. Celou dobu tam jen strnule stála, i když se na ni Altfor usmál a políbil ji. Vzal ji za ruku, společně se otočili čelem k hostům a pomalu se vydali uličkou, zatímco na ně všichni urození souhlasně pokyvovali.

Genevieve zavřela oči a potřásla hlavou ve snaze vymazat tu vidinu z paměti. Dopustila se na Roycovi, na jediném muži na světě, kterého milovala, strašlivé zrady. Jak jen mohla dovolit, aby to zašlo tak daleko?

V hlavě jí zazněla ozvěna slov její nové švagrové.

Buď jako červotoč. Dej jim čas. Nech je, aby si mysleli, že je miluješ. Počkej, až se přestanou mít na pozoru. A pak, až to budou nejméně čekat, udeř.

Moira měla samozřejmě pravdu. Zvenčí na urozené nikdo nezaútočil už po celá staletí. Avšak nepřítel ve vlastních řadách, ten by na ně vyzrát mohl. V hloubi duše věděla, že jí sňatek skýtá nejlepší příležitost, jak definitivně pomstít svůj lid a osvobodit Royce.

Zároveň si uvědomovala, že k tomu bude potřebovat spoustu trpělivosti a prohnanosti. Jenže Genevieve moc na hraní her neužilo. Byla sama sebou a předstírat, že je někdo jiný, jí příliš nešlo.

„Lásko?“

Ticho náhle prořízl mužský hlas a Genevieve se otřásla, jako by jí do zad vrazil nůž. Slyšela, jak se k ní Altfor zezadu přibližuje a když jí nakonec položil dlaně na ramena, srdce se jí divoce rozbušilo. Měl hebké ruce, na jejím těle však působily jako rampouchy.

Ani se nepootočila a Altfor si dlouze povzdechl.

„Já nejsem jako ti ostatní lordové na hradě, co by si tě vzali násilím,“ pošeptal jí něžně do ucha. „Vezmu si tě pouze s tvým souhlasem. Až budeš připravená. Až si o to řekneš.“

Jeho slova Genevieve zaskočila. Něco takového by z úst žádného urozeného nikdy nečekala.

Obrátila se k němu čelem a viděla, že to myslí vážně. Ve tváři měl vepsanou laskavost a soucit, což ji překvapilo ještě víc. Jeho obličej se nyní ani v nejmenším nepodobal jeho krutému bratrovi.

„Nejsem jako můj bratr,“ prohlásil, jako kdyby jí četl myšlenky. „Máme stejné rodiče, ale to je tak všechno. Můj bratr byl nedospělý, pošetilý muž. Násilnický a svéhlavý. Vůbec se mi nelíbilo, jak unášel dívky z polí. Já sám jsem nic takového v životě neudělal. Svým způsobem jsem ho miloval – koneckonců jsme byli bratři. Já ale nejsem on.“

Genevieve se zhluboka nadechla a změřila si ho pohledem.

„A přesto sis mě vzal za ženu a odřízl mě od mého lidu,“ odpověděla chladně. „To je v některých ohledech ještě horší.“

„Já si tě nevzal jako hračku, ale jako manželku,“ namítl. „To je rozdíl.“

Zakroutila hlavou.

„Mýlíš se,“ opravila ho. „Jsi stejný jako tvůj bratr. Jen ty sis mě vzal při obřadu a s úsměvem, zatímco on si mě vzal násilím. Tak či tak, jste si mě ovšem oba vzali proti mé vůli.“

Zadíval se na ni s protaženou tváří. Její slova se ho očividně dotkla.

„To ty se mýlíš,“ odpověděl.

Překvapeně zamrkala.

„Takže mohu odejít?“ zeptala se.

„Ne,“ pronesl tvrdým hlasem. „Odejít nemůžeš. Teď jsi moje. Patříš ke mně a k mé rodině. Dáš mi syny. Možná i pár dcer. Ale nutit tě do toho nebudu. Dám ti čas. Nakonec se mě naučíš milovat.“

Genevieve cítila, jak se v ní zvedá vlna odporu spolu s tvrdohlavým odhodláním ho nikdy ani nemít ráda. Zamračila se. V žilách jí proudil vztek a beznaděj. I při své zlosti si uvědomovala, jak se Altfor liší od ostatních urozených. Možná to byla právě jeho šlechetnost a absolutní absence krutosti, co ji tak rozčilovalo. Kdyby měl stejně násilnou a bezcitnou povahu jako ostatní, dokázala by se s tím vypořádat mnohem snadněji.

„Já se tě nikdy milovat nenaučím,“ trvala si na svém. „Moje srdce patří jinému. A dokud budu živá, dokud nevypustím duši, budu milovat jenom jeho. Možná že ti patřím, ovšem všechno, co máš, je jen skořápka. Celé moje srdce má on a bude ho mít navždycky.“

Čekala, že tím Altfora rozzuří. Vlastně si přála, aby ho rozzuřila.

Jenže on se na ni k jejímu nesmírnému překvapení a zklamání jen zlehka usmál a pohladil ji svou jemnou dlaní po tváři.

„Nechám tě teď o samotě,“ oznámil jí. „Budeme spát v oddělených komnatách. Jednoho dne za mnou však přijdeš.“ Znovu se usmál a ještě jednou ji pohladil. „Láska,“ pokračoval, „jak sama brzy zjistíš, má mnoho různých významů.“

Kapitola patnáctá

Royce kráčel v dlouhé řadě zajatců, bolavé nohy mu podjížděly na mokrých kamenech, které pokrývaly ostrov, a přemítal, jestli tahle cesta vůbec někdy skončí. Slunce na šedivém nebi klesalo a oni vystoupali na další kopec plní naděje, že se před nimi tentokrát objeví jejich cíl.

Čekalo je však zklamání. Kam až oko dohlédlo, nebylo nic než nekonečná pustina. Žádné orientační body; hladké černé skály narušovaly jen tu a tam drobné kaluže. Roycovi zakručelo v břiše; žaludek se mu z hladu svíjel jako klubko hadů. Za celou dobu se ani jednou nezastavili, nedostali napít ani najíst. Nejhorší ze všeho byl však ostrý vítr, který jim ani na okamžik nedal pokoje. Royce měl oblečení stále mokré z plavby a na zdejší počasí by bylo beztak příliš tenké. Vlhké šaty se mu lepily na kůži, takže mu mráz pronikal do morku kostí. Rozhlédl se po ostatních chlapcích a viděl, že se zdaleka netřese sám. Při pohledu na výstroj jejich věznitelů ho naopak víc než kdy předtím sžírala závist. Všichni vojáci na sobě měli tlusté oděvy a kožešiny, které je chránily před chladem. V těžkých botách jim navíc překonávání kluzkého skalnatého terénu nedělalo žádné potíže – což se rozhodně nedalo říct o nově příchozích. Ti byli naopak k pochodu v tomto podnebí a terénu vybaveni velice nedostatečně. Royce si uvědomil, že se jedná o zkoušku.

Na vrcholu kopce se konečně zastavili. Voyt se k nim otočil se samolibým úšklebkem.

„Já vím, že je vám zima. A že jste unavení. A že máte hlad. Výborně,“ pronesl s úsměvem. „Jen si vyzkoušejte, jaké je to trpět. Važte si toho pocitu. Bude to tady váš jediný přítel.“

S rukama v bok se zhluboka nadechl. Royce viděl, že si pochmurnost zdejší krajiny užívá.

„Obraťte se čelem k moři,“ poručil.

Royce se spolu s ostatními otočil a zahleděl se do dálky. Hladina moře byla zahalená v zádumčivé šedivé mlze, takže ji šlo sotva vidět.

„Nic za vámi není,“ pokračoval Voyt. „Před vámi taky nic není. Až na tu nejmenší jiskřičku naděje. Předtím ale musíte pochodovat. Musíte ujít cestu, která vás dovede až na konec všeho, čím jste. Takto tu vítáme nováčky. Je to pochod pro ty, kdo jsou hodni.“

Přejížděl očima z jednoho na druhého. Ticho rušilo jen kvílení větru.

„Pochod přežije pouze ten, kdo je toho hoden,“ pokračoval po chvíli. „Mnozí ho absolvovali před vámi a mnozí zemřeli na skále, na níž stojíte. Když budete chtít, klidně si lehněte a vzdejte to. Většina to nakonec udělá. Alespoň mi tím ušetříte práci, protože vás později nebudu muset zabíjet já.“

Odněkud se ozval jakýsi zvuk, a když se Royce otočil, spatřil jednoho z chlapců, jak vystupuje z řady. Byl to vysoký hubený mladík, který už od začátku cesty vypadal, že se sotva drží při životě. Nyní padl na kolena, sepjal ruce a žadonil o smilování.

„Prosím,“ zvolal mezi vzlyky. „Já už nemůžu udělat ani krok. Je mi hrozná zima,“ naříkal. Hlasitě mu přitom cvakaly zuby. „Jsem příliš unavený. Příliš slabý. Už nemůžu dál. Prosím tě. Nech nás odpočinout. Milost!“

Všichni chlapci nervózně přihlíželi, zatímco Voyt přešel k zajatci pomalým krokem. Pod botami mu skřípal štěrk. Zničehonic vytasil meč a než si Royce vůbec stihl uvědomit, co se děje, bodl chlapce přímo do srdce.

Mladík zalapal po dechu a svezl se do strany, kde zůstal s vytřeštěnýma očima nehybně ležet mrtev.

Royce na něj zůstal ohromeně zírat.

„Tady máš milost,“ odpověděl Voyt nevzrušeně mrtvému tělu.

Potom se znovu otočil k ostatním.

„Přeje si ještě někdo požádat o milost?“ zeptal se.

Royce stál nehnutě na místě. Srdce mu tlouklo jako o závod. Žádný z chlapců se ani nepohnul.

Voyt se nakonec beze spěchu otočil a dal se znovu na pochod pochmurnou pustinou.

* * *

Royce šel krok za krokem dál a dál, když najednou překvapeně uklouzl na něčem měkkém. Podíval se pod sebe a zjistil, že se mu po cestě z kopce změnil povrch pod nohama z černé skály na černé bahno. Mark vedle něj ztratil rovnováhu, a kdyby se Royce nenatáhl a nechytil ho za paži, skácel by se k zemi.

Mark k němu vděčně zvedl oči a oba kamarádi dál pokračovali v cestě.

„Myslím, že to nezvládnu,“ svěřil se mu Mark po chvíli.

Royce si všiml, jak jeho přítel pobledl a jak kráčel čím dál tím nejistějším krokem. Měl o něj strach.

„Ale zvládneš,“ odporoval. Royce sám měl také dojem, že je na pokraji smrti, při slovech svého nového kamaráda však náhle pocítil nový příval energie. Náhle mu došlo, že když přestane myslet na sebe a zaměří se na trápení někoho jiného, o koho se bojí, veškeré jeho vyčerpání zčistajasna zmizí.

„Musíš to zvládnout,“ pokračoval Royce. „Oba to musíme zvládnout. Něco jsi mi slíbil, pamatuješ? Že mi budeš krýt záda. A já tobě. Mrtvý mi nic krýt nemůžeš.“

Mark se na něj podíval a zazubil se. Zdálo se, že se mu do chůze vrátila trochu elánu.

„Pamatuju,“ připustil. „Pro tebe to teda udělám. Ale jakmile dorazíme do tábora, tak umřu. Pak si hlídej záda sám.“

Royce se rozesmál.

„Platí,“ souhlasil.

Tu Royce zničehonic někdo zezadu postrčil a on se zapotácel, ztratil rovnováhu a přistál přímo v blátě. Rukou mu projela bolest, a když si ji prohlédl, zjistil, že si dlaně poranil o ostrý kámen.

Celý rozzuřený se postavil, otočil se a hledal očima viníka. Za sebou spatřil usmívajícího se Rubina se Sethem a Sylvanem po boku. Všichni tři se Roycovi posmívali.

„Možná si dáš příště větší pozor, kam šlapeš,“ popichoval ho Rubin.

Royce cítil, jak jím cloumá vztek. Hned od začátku poznal, že je tenhle kluk tyran a dravec, co jen každého zkouší, aby mezi nimi našel ty nejslabší, na které si může vyskakovat. Royce si toho všiml už na lodi, kde Rubin ostatní chlapce zkoušel tak dlouho, dokud je nezlomil – a nakonec nezabil. Tentokrát se evidentně zaměřil na Royce a nyní přišla řada na jeho zkoušku. Royce věděl, že to nemůže dovolit.

Zlostí bez sebe se po něm vrhnul. Z boku k Rubinovi přiskočil a kopl ho vší silou do zadní strany kolen. Zasáhl ho přímo do měkké tkáně za kolenem. Rubinovi to podrazilo nohy, takže se na okamžik nesl vzduchem, dokud nedopadl na záda.

Rázem se kolem nich shromáždili ostatní chlapci a bez váhání začali skandovat.

„BOJ!“

Royce na Rubina skočil, než měl šanci se postavit, klekl si na něj, chytil ho pod krkem a zatlačil mu na hrdlo.

Rubin byl ovšem nečekaně silný. Popadl Royce za ruku a pokusil se ji strhnout, jenže Royce ho zarytě držel dál, jako kdyby se jednalo o otázku života a smrti.

„Zkus to na mě,“ sípal Royce, „a já tě zabiju. Nemám co ztratit. Jen si to zkus.“

Royce věděl, že by měl přestat, dál však svíral hromotlukovo hrdlo. Tlačil na něj, dokud Rubinovi nezfialověl obličej. Přemohl ho vztek. Už to dál nemohl snášet. Zuřil, protože ho odvedli od Genevieve, od bratrů, od všech, které na světě miloval. Nehodlal snášet žádná další příkoří.

Koutkem oka zahlédl, jak se na něj ženou dvojčata. Zároveň spatřil i Marka, který se v tu samou chvíli vrhl dopředu a srazil oba bratry na zem.

Vtom Royce do hrudi udeřila obrovská bota, shodila ho z chlapce a odhodila na kameny. Pak mu uštědřila další ránu do obličeje.

Royce se bolestivě převalil, zasténal a vzhlédl. Stál nad ním Voyt. Nad Markem se tyčil další voják, jenž ho obdobným způsobem skopl ze dvojčat.

Voyt se zašklebil.

„Já tu určuji, kdy je čas zabíjet,“ pokáral Royce. „Do té doby můžeš být vděčný, že tě neodkrouhnu sám.“

Royce se postavil a vyhledal očima Marka. I on si ze rtu otíral krev. Rubin s dvojčaty stáli opodál a vrhali po obou kamarádech nenávistné pohledy. Tentokrát se však nesmáli ani se k nim nepokoušeli znova přiblížit. Royce se tyranovi postavil a dokázal mu, že se jen tak nedá.

„Ty a já,“ řekl Rubin a výhružně na něj ukázal prstem. „Později.“

Royce doširoka roztáhl paže.

„Pojď teď,“ vybízel ho neústupně.

Rubin se ale otočil a spolu s dvojčaty s úšklebkem odkráčel. Roycovi neušlo, že si od nich nyní drží odstup.

Ačkoli se Rubin choval, jako by vyhrál, Royce věděl, že si vysloužil jeho respekt. A nejen jeho. Když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že na něj upírají zraky desítky chlapců, potenciálních přátel i nepřátel. I oni se poučili. On sebou nenechá zametat.

Royce si byl moc dobře vědom, že to byla cenná lekce.

Na takovémhle místě dokonce cennější než všechno zlato.

* * *

Než Royce konečně stanul na skutečné trávě, byl promrzlý na kost, zchvácený vyčerpáním a zesláblý hladem. Kolem se již snesla noc. Nejdřív se zmateně zahleděl pod nohy, protože nechápal, proč má najednou země úplně jinou konzistenci. Kráčel ztracený ve svém vlastním fantazijním světě, kde si představoval, že je kdekoliv jinde, jen ne tady. Viděl se doma se svými bratry, jak sklízí podzimní úrodu a mají radost ze života. Představoval si, jak se znovu setkává s Genevieve v jejich svatební den, právě když se chystají vyměnit si svatební sliby.

Sotva však vkročil na nový povrch, poprvé po mnoha hodinách zvedl oči a zadíval se na noční oblohu. V téhle části světa nebyla úplně černá; křižovala ji fialová a zelená záře. Royce ztratil přehled o tom, kolik hodin – nebo snad dnů a nocí? – už jsou na pochodu. Ohlédl se za sebe a zjistil, že z původní stovky mladíků, kteří vystoupili z lodi a vydali se na tuhle pouť, jich nyní zbývá jen pár desítek. Ostatní zemřeli někde po cestě; padali jako mouchy, přistávali na holé skále a nikdo se ani nezastavil, aby je pohřbil. Procesí však provázelo čím dál tím větší hejno ptáků, obrovských bytostí, co vypadali jako supi, a ti se jen stěží mohli dočkat, až se vrhnou na jejich mrtvoly.

Royce se s jektajícími zuby rozhlédl kolem sebe a s úlevou shledal, že je Mark stále naživu a kráčí vedle něj. Záda měl ovšem shrbená a sotva pletl nohama. Když se Royce ohlédl přes druhé rameno, pocítil naopak zklamání, neboť Rubin a jeho kumpáni rovněž přežili. Probodávali ho nenávistnými pohledy, jako by ho pozorovali celou dobu. Royce si uvědomil, že nenávist dokáže přežít všechno ostatní.

Nakonec upřel zrak i před sebe a s překvapením spatřil, že se na opačném konci travnatého pole nachází jakási stavba. Bylo to vůbec první stavení, jaké tu na ostrově viděl. Vlastně to spíš vypadalo jako veliká jeskyně vyhloubená v úbočí hory. A uvnitř jeskyně Royce s ohromením rozeznal plápolající oheň. Žhnoucí plameny ozařovaly tváře zhruba stovky vojáků, kteří tam všichni stáli okolo a čekali na ně.

Royce zaplavila vlna naděje, jelikož mu náhle došlo, co to musí znamenat. Zvládl to. Přežil pochod těch, kteří jsou hodni.

Vzápětí zaznamenal něco ještě lepšího; do chřípí mu zavanula vůně opékaného masa. Okamžitě ho udeřila do žaludku. Zpozoroval, že se nad ohněm otáčí nějaká drobná zvěřina, a okolo stojí džbány s vodou a s vínem. Už si ani nemyslel, že nějaké jídlo ještě kdy ucítí. Náhle ho přemohla panika: dovolí mu si také vzít? Nebo je to celé jen nějaký krutý žert?

Voyt se zastavil, otočil se čelem ke všem ostatním a usmál se.

„Dnes,“ zahřměl temným, autoritativním hlasem, který zněl kupodivu stejně energicky, jako když ho Royce slyšel poprvé, až se skoro zdálo, že ho ta túra přes půlku světa vůbec neutahala, „budete večeřet s muži. Užijete si tepla ohně. Vodu. Víno. Těch pár, co vás přežilo, si to právem zaslouží.“

Zhluboka se nadechl.

„A zítra,“ dodal, „se naučíte, co to znamená stát se muži. Odpočiňte si, protože pro mnohé z vás je to možná poslední noc na téhle zemi.“

Royce zůstal stát na místě, promrzlý, unavený a hladový, a sotva schopný pohybu sledoval, jak vojáci pomalu vstávají od ohně, aby přivítali své příchozí druhy. Hrstka přeživších zajatců se slétla k ohni jako můry ke světlu. Royce se k nim přidal. Popadl Marka za paži a poháněl ho kupředu.

Jakmile dorazili k ohni, Royce k němu natáhl své prokřehlé ruce. Pomalu se mu do nich zahryzla bolest, jako kdyby ho do prstů bodalo milion malinkých jehliček, alespoň se mu do nich ale vracel cit. Třel si jednu ruku o druhou, zpočátku nemotorně, než se mu podařilo je rozpohybovat. Bolelo to, ovšem i tak to byl báječný pocit.

Royce se natáhl k Markovi, který se stále hrbil opodál, a pomohl mu zvednout ruce nad oheň. Poté přešel k jednomu z opékacích rožňů s masem a zvedl oči k vojákům, co stáli poblíž. Ti mu dali svolení krátkým pokývnutím.

Royce popadl dva kusy a nejdřív dal jeden Markovi.

„Jez,“ vybídl ho.

Mark se natáhl, kousek si od něj vzal a opatrně se do něj zakousl.

Royce se rovněž pustil do svého kusu a měl dojem, že je to ten nejlepší pocit na světě. Žvýkal a ukusoval si sousto za soustem, až mezi nimi málem nestíhal polykat.

Vtom mu na ramena dopadlo cosi těžkého. Otočil se a zjistil, že mu jeden z vojáků přehodil přes ramena tlustou kožešinu. Bojovníci procházeli mezi chlapci a každému dávali jednu. Royce si uvědomil, že je to něco jako čestný odznak, dar pro ty, kdo přežili. Pevně si tu svou ovinul kolem těla a poprvé od svého příjezdu na ostrov unikl ledovým spárům všudypřítomného větru.

Royce si vzal džbánek vína, který vojáci posílali dokola, dlouze se napil a okamžitě ucítil, jak se mu tělem šíří teplo. V kombinaci s hřejivou kožešinou a planoucím ohněm se mu do žil začal pomalu vracet život.

Zítra možná zemře. Ale dnes večer a v tuhle chvíli je zase naživu.

Kapitola šestnáctá

Royce probudily hrubé ruce, které ho popadly za záda a vytáhly na nohy. Stále ještě ve snové říši se postavil na roztřesené nohy, aniž by si byl úplně jistý, zda bdí nebo spí. Celý dezorientovaný otevřel oči a náhle ve střehu se snažil pochopit, co se to děje. Rozhlédl se a zjistil, že svět pohltil šarlatový úsvit, který jako by zaplavil všechno kolem. Ještě nikdy se necítil tak vyčerpaný. Měl dojem, že teprve před pár okamžiky ulehl ke spánku. Stále zmožený po zdlouhavém pochodu si nepamatoval, že by někdy upadl v tak hluboký – a krátký – spánek.

Ze všech stran se náhle začala ozývat kakofonie zvuků, a když Royce zvedl oči, uviděl, že i ostatní vytahují vojáci na nohy a bez okolků je shánějí do jednoho chumlu. Ve vzduchu visel štiplavý pach kouře, který se zvedal z doutnající hromádky popela v ohništi. Royce si uvědomil, že musel v noci ve svém vyčerpání padnout na zem, kde stál, a ihned usnout. Jeho oblečení doslova čpělo kouřem.

Alespoň mu teď ale po těle bylo teplo. Včera zažil takovou zimu, jako dosud nikdy. Ani nevěřil, že se ještě někdy zahřeje. Nyní měl na sobě huňatou kožešinu, v žaludku teplé jídlo a víno a noc strávil v hřejivé blízkosti plamenů. Znovu si připadal připraven čelit světu.

„Ven!“ zařval kdosi. Jeho pronikavý hlas prořízl ranní ticho jako bič.

Royce vedle sebe uviděl stát polomrtvého Marka, než měl však šanci na něj promluvit, pocítil v zádech ostrou bolest. Rázem se zcela probudil. Obrátil se a zjistil, že ho do zad dloubl jeden z vojáků, jenž v rukou svíral dlouhou hůl, se zamračeným výrazem rýpal do každého ospalce a naháněl je jako ovce.

Royce se spolu s ostatními pustil po kamenitém svahu dolů a brzy stanul v zabahněném poli. Chlapci se seřadili jeden vedle druhého, zatímco vojáci kolem nich utvořili široký půlkruh. Royce s tlukoucím srdcem přemítal, co asi přijde. Vůbec se mu nelíbilo, jak to vypadá.

Vtom vzduchem najednou proletěly dlouhé dřevěné hole. Vojáci hodili každému zajatci jednu. Royce zachytil tu svou uprostřed letu a snažil se uhodnout, co bude dál.

Vzápětí před ně předstoupil Voyt, aby je oslovil.

„Pár desítek vás proti stovce nás,“ oznámil jim s úšklebkem. „Naučíte se bojovat společně a bojovat jako tým. Naučíte se jeden na druhého spoléhat. V Jámách budete bojovat sami. Jenže abyste se mohli naučit bojovat sami za sebe, musíte se nejdříve naučit bojovat za ostatní.“

Nato se polem rozlehlo dunění rohu, hlasitý výkřik a pak už se na ně hnaly hordy vojáků. Řítily se k nim s těžkými dřevěnými meči zdviženými vysoko nad hlavou, aby dokázaly způsobit co největší újmu. Royce se připravil k obraně.

Aniž by o tom pořádně přemýšlel, zvedl hůl, aby zablokoval blížící se úder. Voják se na něj vrhl s takovou razancí, až se Royce bál, že se jeho vlastní zbraň rozštípne vedví. Nicméně vydržela. Vibrace z úderu však Roycovi projela celými pažemi. Útočníkova síla ho zaskočila.

Okolí se rozezvučelo klapáním dřevěných zbraní. Royce odrážel jeden útok za druhým, ovšem voják ho nutil ustupovat. Royce zvedl hůl, aby zarazil seknutí mečem, než ho zasáhne do hlavy, pak ukročil do strany a zablokoval další úder, který mu mířil na žebra. Náhle se mu naskytla příležitost a on se jí chopil, rozmáchl se holí dolů a pak ji prudce vymrštil, přičemž svému protivníkovi vyrazil meč z rukou. Samotného ho překvapilo, že se mu to povedlo. Byl se svým výkonem spokojen.

V příštím okamžiku ho však ochromila strašlivá bolest v zádech, až ho to položilo na kolena. Ukázalo se, že za to mohl jiný voják, jenž ho uhodil přímo do ledviny. Bolelo to jako čert.

Než se stihl vzpamatovat, dostal další ránu, tentokrát do hlavy, a před očima se mu roztančily hvězdičky.

Padl tváří do bahna a už teď cítil, jak se mu na hlavě dělá boule.

„Vstávej!“ zavrčel na něj shora voják. „Bojovníci se nevzdávají.“

Dloubl do něj špičkou boty a převalil ho na záda právě včas, aby Royce spatřil, jak se mu dřevěný meč rychle snáší k hrudi. Hlavou mu blesklo jen to, že to bude sakramentsky bolet a že nemá moc času.

Najednou si uvědomil, že pokud tady chce přežít, bude se muset povznést nad všechnu svou bolest i utrpení. Bude se muset naučit, jak přežít – či dokonce prospívat – ve spárech bolesti.

S novým odhodláním se přinutil začít opět bojovat. Zaplavila ho nenadálá vlna vzteku a vzdoru. Nehodlal se nechat jen tak ubít v blátě, ať už je jeho soupeř sebesilnější. Než ho tedy meč stihl zasáhnout, odkulil se, ohnal se svou holí a vší silou udeřil vojáka za kolena. Vojáka ten náraz smetl z nohou a Royce spokojeně sledoval, jak padá na záda.

Royce obratem vyskočil zase na nohy, otočil se a zablokoval ránu dalšího vojáka těsně předtím, než ho trefila do obličeje. Přikročil k útočníkovi o krok blíž a bodl ho svou holí do solar plexu. Muž se s heknutím svezl na kolena.

Povzbuzený svým úspěchem se Royce otáčel do všech stran, bil se jako o život a za žádnou cenu se nehodlal znovu nechat srazit k zemi. Ze vší té bolesti a boulí a modřin se mu točila hlava, on se však rozhodl si toho nevšímat. Uchopil hůl oběma rukama a odrazil mocný úder meče, jenž se mu řítil na temeno. Vzápětí se zaklonil a kopnutím svého protivníka poslal o pár kroků dozadu.

To už se po něm z boku vrhal další voják, Royce si ho ale tentokrát zavčasu všiml. Nevěděl jak, avšak při boji jako by se jeho schopnosti jaksi samy ladily k dokonalosti, jako by ho pohlcovala nějaká cizí síla. Napřáhl se a bodl muže svou holí, než se k němu stihl přiblížit.

Následně se otočil na patě, přetáhl dalšího vojáka přes ruce zrovna, když skláněl meč, a vyrazil mu zbraň z rukou.

Rychle se sklonil, aby nedostal ránu do hlavy, udělal otočku a zasáhl dalšího útočníka do zad.

Royce bojoval jako posedlý. Cítil, jak ho naplňuje povědomá energie, které sice stále nerozuměl, ale učil se ji využívat. Prostupovala mu hrudí a dlaněmi jako jakási tepelná vlna. Rozhlédl se kolem sebe. Celý svět mu před očima zpomalil a zaostřil se. Všechno viděl do nejpodrobnějších detailů. Okolní zvuky mu v uších zněly tlumeně. Málem se zdálo, že na jeden okamžik existoval celý vesmír jenom pro něho.

Sledoval, jak ostatní chlapci dostávají na frak a padají do všech směrů. Někteří klesali na kolena, protože je útočníci právě sekli nebo bodli do žaludku, jiní utržili herdu do zad. I Rubin a dvojčata se válela na zemi, rozplácnutí na břiše v blátě. O své hole dávno přišli a vojáci jim teď dávali co proto. Rány se na ně sypaly ze všech stran. Byl to spíš výprask. Zkouška ohněm. Ani se to nedalo nazývat soubojem.

Bylo to brutální zasvěcení.

Royce si s nenadálou zuřivostí uvědomil, že někteří chlapci možná následkem svých zranění i zemřou.

V Roycovi se vzedmula vlna pobouření. Tohle nebylo fér. Celý tenhle ostrov ani samotný důvod, proč je sem poslali, nebyly fér. Běsnil nad nespravedlností vesmíru. Najednou pochopil, že se je vůbec nesnaží vycvičit. Chtějí je zlomit.

Royce si umínil, že tady neumře. Ne takhle.

V tu chvíli ucítil, jak mu do žil proudí cosi nového – síla, hněv, jistota. Jeho tělo vědělo, co dělat, i když on sám to nevěděl. Tady, na tomhle bezútěšném místě na konci světa, kde už neměl, co ztratit, ho náhle prostoupila nesmírná moc. Royce se jí nechal pohltit. Poprvé v životě se nechal ovládat něčím, čemu nerozuměl.

Tu se celý svět opět rozběhl normální rychlostí. Royce vší silou máchl svou holí a vyrazil blížícímu se vojákovi z rukou meč. Odzbrojený bojovník, mnohem větší než on, na něj zůstal ohromeně zírat, čehož Royce využil, aby svou holí bleskurychle švihl vzhůru, praštil ho pod bradu a porazil ho na záda.

O vteřinu později se skrčil, aby se vyhnul další ráně, načež se naopak prudce zdvihl, takže rozběhlého vojáka za sebou zády poslal do vzduchu. Otáčel se ze strany na stranu, probíjel si cestu davem, a místo aby ustupoval, útočil. Pohyboval se jako liška, vrhal se mezi ně a zase zpátky, otáčel se a dělal výpady, uhýbal a bodal a přitom za sebou nechával klikatou řadu obětí. Nikdo se ho nedokázal ani dotknout.

Royce se bojištěm probíjel, jako když nůž projíždí máslem. Ani na vteřinu si nedovolil se zastavit a brzy si začal matně uvědomovat, že kosí všechny vojáky na bitevním poli.

Zcela pohlcený vztekem měl dojem, že uvízl v rozmazané změti pohybu, sekání a bodání, kopání a skákání. Vrhal se do boje hlava nehlava. Cítil, jak se rozplývá v moci vesmíru. A poprvé v životě si připadal neporazitelný.

Když bylo po všem, Royce dokázal jen stěží říct, co se tu odehrálo. Stál na místě, ztěžka oddechoval a ohromeně si prohlížel nyní nehybnou scénu před sebou. Na zemi kolem ležela téměř stovka vojáků, všichni v naprostém šoku.

Royce však nejvíc vyváděl z míry způsob, jakým se na něj dívali. V jejich pohledech se nezračil jen šok. Nebyl to jen úžas.

Pohlíželi na něj, jako kdyby byl jiný.

A on sám to cítil také, kolovalo mu to v žilách. Nepatřil k těmto chlapcům ani k těmto mužům.

Opravdu byl jiný.

Ale jak?

Kdo tedy vlastně byl?