Читать книгу: «Koule Kandry », страница 3
„Olivere,“ pronesla jemně, „myslím, že se s ním musíš setkat. Myslím, že patří na tvoji cestu vedoucí k rodičům i tvému předurčení.“
Skoro ani nedomluvila a už zalapala po dechu.
„Olivere, podívej.“
V tu chvíli si Oliver všiml, že se číselníky na kompasu pohybují. Jeden se zastavil tak, že ukazoval na list jilmu. Druhý na symbol, který připomínal ptáka. Třetí zůstal na promoční čepici.
Oliver překvapeně vykulil oči.
Ukázal na jilmový list. „Boston.“ Pak na ptáka. „Slavík, anglicky Nightingale.“ A nakonec na čepici. „Profesor.“ Cítil, jak se mu vzrušením dme hruď. „Máte pravdu, musím do Bostonu. Potkat se s profesorem Nightingalem. Má další stopu.“
Paní Belfryová rychle něco napsala do svého zápisníku a pak vytrhla stránku. „Vezmi si tohle, tady bydlí.“
Oliver si papír vzal a zadíval se na bostonskou adresu. Byl tohle další díl do skládačky jeho úkolu? Byl profesor Nightingale další vidoucí?
Opatrně papír přehnul a vložil si ho do kapsy, doslova se těšil, až zase vyrazí na cestu. Vyskočil.
„Počkej,“ zarazila ho paní Belfryová. „Olivere. Co ta kniha?“ Kniha profesora Nightingalea ležela na jejím stole. „Vezmi si ji,“ dodala. „Chci, aby sis ji nechal.“
„Děkuji,“ pronesl Oliver. Cítil pohnutí i vděčnost. Paní Belfryová opravdu byla tou nejlepší nevidoucí učitelkou, kterou měl.
Sebral knihu a zamířil ke dveřím. Když k nim ale došel, ozvala se za ním ještě paní Belfryová.
„Vrátíš se někdy?“
Zastavil se a zadíval se na ni. „To nevím.“
Smutně přikývla. „No, pokud je tohle sbohem, pak už zbývá jen ti popřát hodně štěstí. Doufám, že najdeš, co hledáš, Olivere Blue.“
Oliver cítil v srdci hlubokou vděčnost. Bez paní Belfryové by nejspíš nezvládl první hrozné dny v New Jersey. „Děkuji, paní Belfryová. Díky za všechno.“
Pak vyběhl ze třídy, nemohl se dočkat, až bude sedět v prvním vlaku do Bostonu, aby se konečně setkal s profesorem Nightingalem. Pokud ale měl navždy opustit New Jersey, byla ještě jedna věc, kterou musel vyřešit.
Tyrani.
Byl právě čas oběda.
Prostě musel napravit ještě jednu špatnost světa.
*
Spěchal dolů po schodech, z jídelny už se k němu ve vlnách nesl pach mastných hranolků. S paní Belfryovou se bavili tak dlouho, že už byl čas jíst.
Výborně, pomyslel si Oliver.
Zamířil do jídelny. Bylo v ní plno studentů a neuvěřitelný hluk. Uviděl Paula a Samanthu, své nepřátele z hodin přírodních věd. Všimli si ho a začali si na něj ukazovat a něco si šuškat. Ostatní děti se na Olivera zadívaly a začaly se mu posmívat. Viděl děti, které po něm házely míče na hřišti. Děti z hodin pana Portendorfera, kterým se hrozně líbilo, když Olivera nazýval Oskarem.
Oliver očima propátrával místnost, až našel, koho hledal: Chrise a jeho kamarády. To oni ho naháněli během bouřky. Kvůli nim se musel schovat v odpadkovém koši. To oni ho nazývali zrůdou, podivínem a spoustou dalších a horších výrazů.
I oni si ho všimli. Krutá dívka, která měla vlasy zapletené do několika copů se začala usmívat. Šťouchla do vytáhlého pihovatého chlapce, který se tvářil tak pobaveně, když Chris držel Olivera v kravatě. Pokud šlo o ně, společně s Chrisem včera Olivera proháněli v bouři a přinutilo ho schovat se v odpadkovém koši. Při pohledu na jejich úsměvy skřípal Oliver zuby. Cítil, jak se ho zmocňuje vztek.
Chris vzhlédl. Pokud se v obýváku Oliver bál, nedával to teď nijak najevo. Byl přece obklopený svými tyranskými přáteli.
I přes celou jídelnu dokázal Oliver Chrisovi odezírat ze rtů. Mluvil ke svým přátelům. „Hele ho, je jak zmoklá slepice.“
Oliver se soustředil na jejich stůl. A pak zapojil svoji moc vidoucího.
Jejich tácy se začaly zvedat ze stolu. Dívka vyskočila ze židle, naprosto ji to vyděsilo.
„Co se to děje?“
Pihovatý kluk i tlouštík také odskočili od stolu. Oba vypadali stejně vyděšeně a ustrašeně křičeli. Chris prudce vstal. Nevypadal ale vyděšený, vypadal rozčílený.
Všichni ostatní studenti se ohlíželi, aby zjistili, co se to děje. Když si všimli táců vznášejících se jakoby magicky ve vzduchu, začali panikařit.
Oliver poháněl tácy stále výš a výš. A pak, když byly zhruba ve výši hlavy, je obrátil.
Jejich obsah se sesypal na hlavy tyranů.
Aspoň vidíte, jaké to je, být v odpadcích, pomyslel si Oliver.
V jídelně vypukl naprostý chaos. Děti začaly ječet, běhat z místa na místo a vzájemně se strkaly, jen aby se dostaly k východu. Jeden z Oliverových mučitelů – od hlavy až k patě pokrytý bramborovou kaší – uklouzl na rozsypaných fazolích. Než upadl, podrazil nohy dalšímu utíkajícímu dítěti.
I přes chaos viděl Oliver Chrise na druhé straně místnosti. Prohlížel si Olivera přimhouřenýma očima. V obličeji byl rudý vzteky. Nasál vzduch do plic, ukázal ramena a napřímil se, aby vypadal ještě hrozivěji.
Oliver ale žádnou hrůzu necítil. Ani trochu.
„Ty!“ zaburácel Chris. „Vím, žes to byl ty! Vždycky jsem to věděl! Máš nějaký podivný síly, že jo? Seš zrůda!“
Rozběhl se k Oliverovi.
Oliver to ale očekával. Použil svoji moc, aby pokryl podlahu pod Chrisovýma nohama hustým a kluzkým olejem. Chris zakolísal, pak klopýtl a nakonec uklouzl. Nedokázal udržet rovnováhu a dopadl přímo na zadek. Klouzal po podlaze směrem k Oliverovi, jako by byl na skluzavce.
Oliver otevřel dveře ven. Chris projel kolem něj a pokračoval dál dveřmi. Celou cestu přitom ječel. Klouzal přes dvůr a na Oliverově neviditelné olejové skluzavce pokračoval stále dál, až zmizel z dohledu.
„Měj se!“ zamával mu Oliver.
Snad to bylo naposledy, kdy viděl Christophera Bluea.
Zabouchl dveře a otočil se.
S hlavou zdviženou prošel jídelnou plnou chaosu a sebevědomě propochodoval chodbami Campbellovy juniorské střední školy. Nikdy se necítil lépe, tenhle pocit nemohlo nic překonat.
Když došel k hlavnímu vchodu, oběma rukama otevřel dvoukřídlé dveře. Do tváře ho udeřil závan chladného, čistého vzduchu. Zhluboka se nadechl a připadal si jako znovuzrozený.
A pak si jí všiml.
Pod schody tam stála jediná postava. Černé vlasy. Smaragdové oči.
Oliver tomu nemohl uvěřit. Poskočilo mu srdce. Náhle bušilo nepopsatelnou rychlostí. Zatočila se mu hlava, mozek se snažil přijít na to jak… proč…
Začaly se mu potit ruce a v krku mu vyschlo. Vzrušením mu přeběhl mráz po zádech.
Protože přímo před sebou viděl ztělesnění krásy.
Nebyl to nikdo jiný než Ester Valentiniová.
KAPITOLA ŠESTÁ
„Ester?“ vykřikl Oliver.
Položil jí ruce na ramena a vychutnával si pohled na ni. Nemohl uvěřit vlastním očím.
„Olivere,“ usmála se Ester. Objala ho. „Tak jsem tě našla.“
Její hlas byl sladký jako med. Oliver se ho nemohl nabažit. Přitiskl ji k sobě. Bylo skvělé mít ji v náručí. Myslel si, že už ji nikdy neuvidí.
Pak se ale náhle poplašeně vymanil z jejího objetí. „Proč jsi tady?“
Ester po něm blýskla rošťáckým úsměvem. „Ve škole je stroj času. Ukrytý v kapoku. Všimla jsem si, že je na něm vyryté malé X, a protože X značí všechny vstupy, kam můžou jen učitelé, došlo mi, že tam musí být nějaký vchod. Takže jsem trochu čenichala kolem a když jsem viděla zmizet pár učitelů, došlo mi, že tam musí být stroj času. Studenti mají samozřejmě přísný zákaz ho používat.“
Oliver zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že neskutečně nadaná Ester Valentiniová stroj času našla. Nikdo by ale necestoval časem bez velice dobrého důvodu, zvlášť ne do časové osy, kam ten člověk nepatří! Z toho, co se Oliver naučil ve Škole pro Vidoucí, věděl, že cestování do jiné časové osy dá člověku zabrat. I pro něj samotného to bylo zvláštní, a to cestoval zpátky do své vlastní.
A to nemluvil o oběti, kterou to mohlo znamenat. Nebyla záruka, že se člověk bude moct vrátit. Když Školu pro Vidoucí opouštěl Oliver, lámalo mu to srdce. Udělal to jen proto, aby mohl zachránit Armandův život. Něco tedy muselo Ester přimět, aby se sem vydala. Nějaký úkol, možná. Mise. Možná, že byla škola znovu ohrožena?
„Ne jak,“ opravil se Oliver. „Proč?“
Velice ho překvapilo, když se Ester ušklíbla. „Slíbils mi druhé rande.“
Oliver se zamračil. „Chceš říct, že jsi tu kvůli mně?“
Nechápal to. Ester se už nikdy nemusela vrátit. Mohla by navždy uvíznout ve špatné časové ose. A udělala to kvůli němu?
Zrůžověly jí tváře. Zavrtěla se a náhle jako by se styděla. „Došlo mi, že bys mohl potřebovat pomoc.“
I když to Oliver moc nechápal, byl jí vděčný, že se takhle obětovala. Mohla uvíznout v chybné časové ose, a přesto sem kvůli němu přišla. Uvažoval, jestli to znamená, že ho miluje. Jiný důvod, proč by někdo něco takového podstupoval, ho nenapadl.
Při té myšlence se mu rozlilo teplo do celého těla. Raději rychle změnil téma hovoru, protože se z nějakého důvodu začal stydět.
„Jaká byla cesta časem?“ zeptal se. „Prošla jsi bez problémů?“
Ester si poplácala břicho. „Bylo mi trochu špatně. A slušně mě rozbolela hlava. Ale to je všechno.“
V tu chvíli si Oliver vzpomněl na amulet. Vytáhl ho zpod overalu. „Profesor Ametyst mi před odchodem dal tohle.“
Ester po amuletu přejela prsty. „Detektor portálu! Zahřeje se, když jsi blízko červí díry, že jo?“ Lehkomyslně se usmála. „Jednoho dne by nás mohl zavést zpátky do Školy pro Vidoucí.“
„Je studený jako led od chvíle, kdy jsem se sem dostal,“ pronesl chmurně Oliver.
„Neboj se,“ pronesla. „Nemáme kam spěchat. Máme tolik času, kolik chceme.“ Uchechtla se vlastnímu vtipu.
I Oliver se zasmál.
„Mám nový úkol,“ upozornil ji.
Ester nadšeně vykulila oči. „Vážně?“
Přikývl a ukázal jí kompas. Ester na něj užasle zírala.
„Krásný. Ale k čemu je a co dělá?“
Oliver ukázal na číselníky a podivné hieroglyfické symboly. „Vede mě k rodičům. Tyhle symboly reprezentují místa nebo lidi. Vidíš, tohle jsou moji rodiče.“ Ukázal na číselník, který se zatím nikdy nepohnul, ten, který stále ukazoval na obrázek muže a ženy držící se za ruce. „Ostatní číselníky se pohybují podle toho, kam musím jít příště.“
„Páni, Olivere, to je super! Ty máš úkol! Kam tě vede teď?“
Ukázal na list. „Boston.“
„Proč Boston?“
„Nejsem si jistý,“ odpověděl Oliver a uklidil kompas do kapsy. „Ale najdu díky tomu rodiče.“
Ester ho vzala za ruku a usmála se. „Tak tedy pojďme.“
„Jdeš se mnou?“
„Ano.“ Stydlivě se usmála. „Jestli mě vezmeš.“
„Samozřejmě.“
Oliver se zakřenil. Popravdě úplně nechápal, jak to, že je Ester tak klidná, když může navždy uvíznout ve špatné časové ose. I tak mu ale její přítomnost zvedla náladu. Náhle měl pocit, že by se to všechno mohlo podařit. Jako by ho vesmír vedl dál. Jeho úkol najít rodiče bude s Ester po boku mnohem příjemnější.
Sešli po schodech a nechali Campbellovu juniorskou střední daleko za sebou. Bok po boku, ruku v ruce, šli k nádraží. Oliver cítil hladkou Esteřinu dlaň ve svojí. Uklidňovalo ho to.
Byl sice chladný říjnový den, ale Oliver chlad vůbec nevnímal. Už jen to, že byl s Ester, jako by ho zahřívalo. Bylo tak skvělé ji vidět. Nečekal, že se mu to ještě někdy poštěstí. Nemohl si pomoct, pořád musel přemýšlet nad tím, jestli se mu nezdá a jestli každou chvíli nezmizí. Jak šli, pořád se k ní otáčel, aby si ověřil, že je skutečná. A pokaždé, když se na něj tak sladce a stydlivě usmála, ucítil v hrudi další příval horka.
Došli až k nádraží a pak zamířili na nástupiště. Oliver si vlastně nikdy nekupoval lístek na vlak a automat na jízdenky ho doslova děsil. Pak si ale připomněl, že zvládl zneškodnit bombu, takže určitě přijde i na to, jak se vypořádat s automatem na jízdenky.
Nakonec koupil dva lístky do Cambridge v Bostonu. Vybral si jen jednosměrné, protože netušil, jestli se bude vracet do New Jersey nebo ne. Ta myšlenka mu dělala starosti.
Cesta vlakem do Cambridge by měla trvat pár hodin. Sledovali, jak vlak přijíždí k nástupišti a pak do něj nastoupili. Našli si tichý vagón, ve kterém mohli strávit cestu.
„Co ostatní ve škole?“ zeptal se Oliver. „Co Ralf? Hazel? Walter? Simon?“
Ester se usmála. „Jsou v pohodě. Všem jim samozřejmě chybíš. Waltrovi opravdu hodně. Prý už bez tebe switchit není, co býval.“
Oliver cítil, jak se mu na rtech zhmotnil smutný úsměv. I jemu přátelé chyběli.
„A škola?“ zajímal se. „Všechno dobré? Co další útoky?“
Zachvěl se při vzpomínce na Lucase vedoucího zbloudilé vidoucí do útoku na školu. A i když ve své časové ose zmařil Lucasův plán, měl silný pocit, že toho zlého starce neviděl naposledy.
„Už žádní netopýři s jiskřivýma očima,“ zakřenila se.
Oliver si vzpomněl na ten děsivý okamžik na jejich první schůzce. Procházeli se zahradami – Ester mu vyprávěla o svém životě a rodině, o tom, jak vyrůstala v New Jersey v 70. letech – a v tu chvíli jejich schůzku přerušil útok.
Oliver si právě uvědomil, že vlastně nedokončili jejich rozhovor. Neměl šanci zjistit, kým byla Ester Valentiniová, než nastoupila do Školy pro Vidoucí.
„Jsme vlastně ze sousedství, že jo?“ zeptal se jí.
Zdálo se, že ji překvapilo, že si to pamatuje. „Ano. Jen asi třicet let od sebe.“
„Nepřijde ti to zvláštní? Být na místě, které tak dobře znáš, ale vidět ho, jaké je v budoucnosti?“
„Po Škole pro Vidoucí už mi zvláštní nepřijde vůbec nic,“ odpověděla. „Spíš se bojím, že narazím sama na sebe. Jsem si jistá, že něco takového by mohlo způsobit konec světa.“
Oliver uvažoval nad jejími slovy. Vzpomněl si, jak starý Lucas otravoval mysl mladého Lucase, aby udělal, co po něm chtěl. „Myslím, že je to v pohodě, pokud nezjistíš, že jsi to ty. Dává to smysl?“
Založila si ruce na hrudi. „Raději bych to neriskovala.“
Oliver viděl, že se tváří opravdu vážně. Jako by jí něco vrtalo hlavou.
„A nejsi stejně zvědavá?“ zeptal se. „Nechtěla bys vidět rodinu? Samu sebe?“
Prudce zavrtěla hlavou. „Mám sedm sourozenců, Olivere. Pořád jsme se jen hádali a prali. Hlavně proto, že jsem byla zrůda. Máma a táta se kvůli mně vždycky hádali. Řešili, co je se mnou špatně.“ Mluvila teď tiše a melancholicky. „Jsem ráda, že jsem od toho všeho pryč.“
Oliverovi jí bylo líto. Vzhledem k tomu, jak hrozný byl jeho domov a dětství, hluboce soucítil se všemi, kdo to měli doma těžké.
Vzpomněl si na všechny děti ze školy. Všechny byly samy, bez rodin, musely se učit… Tenkrát uvažoval, proč si nikdo nepřipadá osamělý, proč se nikomu nestýská po domově. Možná to bylo proto, že nikdo z nich nebyl doma šťastný. Možná něco z toho, že byli vidoucí, z nich automaticky dělalo odpadlíky, vyčleňovalo je od ostatních a kazilo domácí ovzduší.
Ester se na něj zadívala. „Ti tvoji skuteční rodiče, víš jistě, že tě přijmou takového, jaký jsi?“
Oliverovi došlo, že nad tím vlastně vůbec nepřemýšlel. Vždyť se ho přeci vzdali, že? Co když se tolik děsili toho, že bude divný, až ho opustili a utekli?
Pak si ale vzpomněl na vize, ve kterých ho rodiče navštěvovali. Působili v nich příjemným dojmem. Laskavým. Přátelským. Řekli mu, že ho mají rádi a že jsou vždy s ním, dohlížejí na něj, vedou ho. Byl si jistý, že budou mít radost, až se s ním sejdou.
Nebo ne?
„Vím to jistě,“ řekl. Ve skutečnosti si ale poprvé jistý nebyl. Co když svůj úkol špatně pochopil?
„A co budeš dělat, až je najdeš?“ zajímalo Ester.
Oliver zvažoval její slova. Museli mít nějaký dobrý důvod, když se ho ještě jako malého vzdali. Nějaký důvod, proč ho nikdy dřív nehledali. Nějaký důvod, proč teď nebyli s ním.
Zadíval se na Ester. „To je dobrá otázka. Popravdě, nevím.“
Oba mlčeli a vlak jimi jemně pohupoval tam a zpátky, zatímco se prodíral krajinou.
Když se za oknem objevila část historického Bostonu, zadíval se Oliver ven. Vypadalo to tam úžasně, jako v nějakém filmu. Zmocnilo se ho vzrušení. I když nevěděl, co bude dělat, až najde své skutečné rodiče, nemohl se jich dočkat.
V tu chvíli se z reproduktoru ozvalo hlášení.
„Příští stanice: Boston.“
KAPITOLA SEDMÁ
Když vlak zastavil ve stanici, cítil Oliver, jak mu buší srdce nadšením. Nikdy dřív necestoval – Blueovi nikdy nebyli na dovolené – takže návštěva Bostonu pro něj byla opravdu vzrušující.
Společně s Ester vystoupili a zamířili do velice rušné nádražní haly. Byla rozlehlá a všude kolem se nacházely mramorové pilíře a sochy. Lidé v oblecích spěchali z místa na místo a něco hlasitě řešili přes mobilní telefony. Oliverovi to připadalo ohromující.
„Tak jo, na Harvardovu univerzitu je to odsud dvě míle,“ pronesl. „Musíme jít přímo na sever a pak přes řeku.“
„Jak to víš?“ zeptala se Ester. „Ten tvůj kompas určuje i směr?“
Oliver se uchechtl a zavrtěl hlavou. Ukázal na velkou barevnou mapu na nádražní zdi. Byly na ní nakreslené všechny turistické zajímavosti, včetně Harvardovy univerzity.
„Aha,“ začervenala se Ester.
Když vyšli ven, rozvířil lehký podzimní větřík spadané listí na chodníku a nebe pročíslo několik zlatých paprsků.
Zamířili směrem ke Cambridge.
„Vypadá to tu úplně jinak než v mé době,“ komentovala Ester.
„Vážně?“ zeptal se Oliver a uvědomil si, že Ester pochází ze 70. let.
„Ano. Je větší provoz. Je tu víc lidí. Studenti ale vypadají pořád stejně.“ Ušklíbla se. „Hnědý manšestr je asi zase v módě.“
Po ulicích se opravdu pohybovalo množství studentů. Většina nesla nějaké knihy a vypadala, že přesně ví, kam míří. Oliverovi připomněli děti ze Školy pro Vidoucí. Ty totiž také věčně někam spěchaly a tvářily se přitom nesmírně vážně.
„Jak se asi mají všichni ve škole?“ zeptal se. „Chybí mi.“
Pomyslel na Hazel, Waltera a Simona, jeho přátele ze Školy pro Vidoucí. Nejvíc mu ale chyběl Ralf. Ralf Black byl totiž nejblíž tomu, co by se dalo označit jako nejlepší kamarád.
„Určitě jim je fajn,“ odpověděla Ester. „Mají spoustu práce s výukou. Doktorka Ziblattová zrovna začínala s astrálními projekcemi, když jsem odešla.“
Oliver vykulil oči. „Astrální projekce? To mě mrzí, že na ně chybím.“
„Mě taky.“
Oliver zaslechl v Esteřině hlase melancholický podtón. Znovu se zamyslel nad tím, co ji vedlo k tomu, že šla za ním. Měl pocit, že za tím musí být něco víc. Něco, co mu neřekla.
Dorazili k mostu přes Charles River. I na řece byla spousta studentů. Plavili se ve veslicích, kánoích a kajacích. Bylo to opravdu živé místo.
Vyrazili přes most.
„Ukazuje kompas něco nového?“ zeptala se Ester.
Oliver ho zkontroloval. „Ne. Pořád stejné čtyři symboly.“
Ester natáhla ruku a Oliver jí předal kompas. Ester si ho ohromeně prohlížela. „Zajímalo by mě, co je zač. Kde se tu zval. Překvapuje mě, že o něm Armando nic nevěděl, je to přece vynálezce.“
„Myslím, že je to technologie vidoucích,“ pronesl Oliver. „Chci tím říct, že jen vesmír zná všechny časové osy a může jimi někoho provázet, takže to tak musí být.“
Ester vrátila kompas Oliverovi a ten ho opatrně uklidil do kapsy.
„Zajímalo by mě, co ví profesor Nightingale,“ pronesla. „Říkals, že byl vidoucí, ne?“
Oliver přikývl. I on byl zvědavý na tajemství kompasu, ale ještě víc ho zajímal profesor Nightingale.
„Myslíš, že bude vědět něco o tvých rodičích?“ zeptala se Ester.
Oliver měl pocit, jako by se mu v krku udělal knedlík. Polkl. „Nechci to zakřiknout, ale všechno mě vede sem. Takže jsem optimista.“
Ester se zakřenila. „To je správné.“
Dorazili na konec mostu a pokračovali dál po hlavní cestě. Byl tam opravdu silný provoz, takže raději přešli do uličky, která vedla souběžně s hlavní silnicí.
Byli zhruba na půl cesty, když si Oliver všiml skupinky chlapců jen o něco starších, než byli on a Ester, postávajících ve stínu. Okamžitě vycítil nebezpečí.
Když se s Ester přiblížili ke skupince, chlapci náhle zvedli oči a začali je pozorovat. Vzájemně se pošťuchovali a něco si šeptali. Bylo jasné, že se baví o Oliverovi a Ester. Jejich kruté pohledy prozrazovaly, že nejsou přátelští.
„A jéje, to vypadá na problém,“ pronesla Ester. Očividně si jich také všimla.
Oliver si vzpomněl na tyrany, se kterými se vypořádal na Campbellově juniorské střední. Když zamířil k dětem, necítil se vůbec tak ohrožený, jako dřív. Cítil ale, že se k němu Ester přitiskla. Zdálo se, že se bojí.
„Pěknej overal!“ vyprskl jeden z chlapců.
Ostatní se rozchechtali.
„Co seš zač?“ ozval se další. „Kominík nebo tak něco?“
Oliver s nimi nenavazoval oční kontakt a přidal do kroku. Ester ho napodobila.
„Hej!“ vykřikl první chlapec. „Mluvím s tebou!“
Náhle se skupinka pohnula a obestoupila je. Celkem šlo o pět chlapců, kteří teď Ester s Oliverem obklíčili. Ester vypadala, že cítí ohromný stres.
„Prosím,“ pošeptala Oliverovi. „Nebojujme. Nemyslím, že by můj štít ustál pět lidí.“
Oliver byl ale naprosto klidný. Viděl Esteřinu moc. A znal i tu svoji. Když byli spolu, nikdo jim nemohl ublížit. Běžný smrtelník rozhodně ne.
Oliver držel hlavu vzpřímenou. „S dovolením,“ pronesl zdvořile. „Nechte nás prosím projít.“
Nejvyšší chlapec ze skupiny si složil ruce na hrudi. „Ne, dokud nevyprázdníte kapsy. Tak šup.“ Natáhl ruku. „Mobil. Peněženku. Všechno.“
Oliver si ale stál za svým. Mluvil klidným, odhodlaným hlasem. „Mobilní telefon nemám, peněženku taky ne. A i kdybych měl, nedal bych vám je.“
Zezadu slyšel Oliver Esteřin hlas, šlo v podstatě jen o šepot. „Olivere, neprovokuj je.“
Nejvyšší chlapec se zachechtal. „Vážně? Tak to si je vezmu sám.“
A chystal se po Oliverovi skočit.
„To bych nedělal,“ upozornil ho Oliver.
Ester okamžitě vyvolala jeden ze svých štítů a vytvořila tak bariéru kolem nich. Chlapec do ní narazil a zatvářil se zmateně. Zkusil to znovu, vrhl se kupředu. Ale neproniknutelná bariéra ho zastavila jako neprůstřelné sklo.
„Na co čekáš, Larry?“ povzbuzoval ho třetí chlapec. „Chyť ho!“
„Nemůžu,“ vykoktal Larry a tvářil se stále zmateněji. „Něco mi překáží.“
„O čem to mluvíš?“ nechápal čtvrtý chlapec.
I on se vrhl kupředu, ale narazil do Esteřiny bariéry a bolestně vykřikl.
Oliver se podíval na Ester. Vedla si skvěle, ale bylo vidět, že ji to stojí hodně sil. Oliver věděl, že jí musí nějak pomoct.
V myšlenkách se vrátil k větru honícímu listy po chodníku, představil si ho jako tornádo a vyslal myšlenku kupředu.
Spadané listí začalo vířit a ve vzduchu se objevily větrné sloupy, malá tornáda. Oliver jich vyvolal celkem pět – jedno pro každého chlapce.
„Co se to děje!“ vykřikl Larry, když mu vítr divoce cuchal vlasy.
Oliver se soustředil. V myšlenkách vítr ještě zesílil a znovu vyslal myšlenku kupředu.
V tu chvíli všechny chlapce bičovala větrná smršť plná listí. Snažili se krýt si obličeje, máchali kolem sebe rukama, jako by je napadl roj včel, ale bylo to k ničemu. Oliverova tornáda byla příliš silná.
Otočili se a začali utíkat. Vítr byl tak silný, že několika z nich podrazil nohy.
Ester se chichotala. Oliver ji vzal za ruku.
„Pojď. Radši to vezmeme jinudy.“
Бесплатный фрагмент закончился.
