Читать книгу: «Matka», страница 4

JIŘÍ (vzhlédne od svého sešitu): Mně nemusíš povídat.

PETR: Ne, to ty si nemůžeš představit, Jirko. A nikdo.

JIŘÍ: Já to znám, holenku. Víš, když jsem padal se svým letadlem.

PETR: Copak, to byl jen okamžik.

JIŘÍ: Si nemysli. Z dvanácti tisíc metrů to nějakou chvíli trvá. To člověk vůbec nemůže odhadnout, jak dlouho padá. Připadá mu to… jako věčnost. A pořád, pořád se mu zdá, že se proti němu řítí celá země.

ONDRA: Co sis při tom myslel?

JIŘÍ: Nic vlastně. To byl jen takový děsný klid. Tak to je konec, nebo tak něco. Docela klidně, jasně a hloupě si to člověk myslí a přitom kouká, kde se asi rozmázne. Tamhle bych nechtěl, tam jsou stromy; ale tady na tom poli by to snad bylo lepší –

PETR: Tak tos měl ještě dobré, Jirko.

JIŘÍ: Nemysli si. Ta lhostejnost, to ti je horší a… odpornější než nevímjaká bolest. Jako by v tobě něco zaživa tuhlo, a ty se už nemůžeš hnout – Brr!

ONDRA: To nebyla lhostejnost, Jirko. Spíš hrůza.

JIŘÍ: Já nevím; ale podruhé bych nechtěl – Hu! Příšerný pocit!

(Pauza.)

PETR: A… jak to bylo u tebe, Ondro?

ONDRA: Já měl dost času, člověče. U mne to trvalo… pár dní a nocí.

PETR: To umírání?

ONDRA: Ano. Tři dny jsem věděl,… že musím natáhnout. To se člověk něco namyslí… a navzpomíná, o jej! A přitom… přitom jsem se pořád pozoroval: tak teď jsem u těch a těch příznaků. Játra jsou pryč, Ondroušku. Tak to jsme tak a tak daleko –

OTEC: – – Prosím tě, Ondro, jaks tu žlutou zimnici chytil?

ONDRA: To byl pokus, tati. My jsme chtěli zkusit, přenáší-li ji ten mizerný komár, ta Stegomyia, taky z nemocných, kteří překonali první stadium nákazy. Víš, to se s jistotou nevědělo. Tak jsem se nechal poštípat od pokusných komárů –

OTEC: – a dostals ji.

ONDRA: Dostal, a pořádnou. Ale bylo to vlastně proti předpokladu.

OTEC: Ty, má takový pokus nějakou cenu?

ONDRA (krčí rameny): Má, aspoň vědeckou. My jsme chtěli poznat, jak se ten bacil v komárovi vyvíjí. To je dost důležité, tati.

JIŘÍ: A umírá se na tu zimnici těžko?

ONDRA: Těžko, chlapče; ležíš jako Lazar, horečky a žloutenka a – nu ledacos ještě. Všivá nemoc, kamaráde. Brr! Já bych ji nikomu nepřál.

PETR: – – Tak vlastně jenom náš tatínek měl krásnou smrt.

OTEC: Já? Proč myslíš?

PETR: Inu padnout v boji, to aspoň má člověk na to tata odbyto; a může se přitom bránit –

OTEC: Ale vždyť já jsem nepadl, synáčku!

PETR: Ne? Jak to? My jsme vždycky mysleli –

OTEC: – že jsem padl při posledním výpadu, já vím. To bylo kvůli mamince, děti. Jí se přece nemohlo říci, jak to bylo.

JIŘÍ: Jak jsi tedy –

OTEC: Já jsem nepadl, kdepak. Jenom jsem tam zůstal ležet, hoši.

ONDRA: Raněn?

OTEC: Ano. A tam mě našli domorodci.

PETR: A pak – ?

OTEC: Nu, pak mě umučili. (Mávne rukou.) A dost o tom, ne? – Ondro, jak je mamince?

ONDRA: Puls je lepší.

OTEC: Děti, rozumí se, maminka to nikdy nesmí vědět –

(Pauza.)

JIŘÍ (nad svým sešitem): Víte, ono se řekne… umřít za něco velkého: za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co; ale když je člověk v tom –

ONDRA: – tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se… snad… míň oháněli tím, jak je krásné… za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel.

PETR: Já taky ne, člověče.

(Venku v dáli pár výstřelů.)

OTEC: Inu vždycky se za něco umíralo, kdopak ví už zač; asi to jinak nejde. Ale někdy si myslím,… kdybych byl teď plukovníkem nebo generálem na penzi a žil tady s vámi a s maminkou, – psal bych své paměti a zrýval půdu na zahradě… Nebylo by to špatné, hoši. Nechte to být, život je život; člověk aspoň může něco dělat. Já vím, vy všichni jste položili život za něco velikého: tuhle Ondřej za vědu a Jirka za pokrok techniky, a Petr – zač jsi vlastně zemřel, Petříčku?

PETR (staví figurky na šachovnici): Za rovnost a svobodu, tati.

OTEC: Aha. A já za krále, vlast a za čest praporu. Nebo proto, že jeden plukovník dal pitomý rozkaz, ale to už je jedno. Samé krásné a veliké věci, jenomže… víte, já jsem z vás nejdéle mrtev a řeknu vám – nebylo by k zahození ještě trochu žít. Já byl moc rád na světě, děti. Hrozně rád. A když se dívám na vás, myslím si, třeba by někdo z těch kluků opravdu dokázal něco kloudného… nebo i velikého. A zatím jsme samý hrdina. Je to bída, mládenci. Mohli jsme být naživu.

ONDRA (vstává a protahuje se): Je to otrava, viď? Jenom přikukovat, co dělají jiní – My mrtví se jen tak vezeme s sebou. (Přechází ke knihovně.) Lidi, kdybych teď byl živ, já bych pracoval jako divý. Spavá nemoc, to by mne bavilo!

JIŘÍ (nad svým sešitem): To jsem blázen!

OTEC: Co máš?

JIŘÍ: Ale tady ten konstruktivní nápad. Docela možná věc, tati. Sakra, že jsem to nedodělal dřív! Počkat, to by muselo být takhle – (Kreslí, sedě u psacího stolu.) To by šlo.

ONDRA (otvírá knihovnu): Ne, ta naše mami je ohromná!

PETR (nad šachovnicí): Proč?

ONDRA: Pořád ještě odebírá mé medicínské časopisy! Tady je nový sešit Bulletinu pro tropické nemoci – Do toho jsem taky psával.

PETR: On tam byl kdysi o tobě pěkný nekrolog, víš?

ONDRA (vytahuje jeden sešit): Vlastně bych se měl na něco podívat. (Uvelebí se na pohovce a prohlíží nerozřezaný sešit.)

OTEC (stojí nad Matkou): Tak vidíš, dušinko, máš jich tu zas plno. Jsou tu jako doma. Pro tebe, maminko, jsme pořád jako živí, viď?

PETR (nad šachovnicí): Ne, to nepůjde. Kruci, to je těžké!

JIŘÍ (nad výkresem): Šlo by to, ale těžiště by se muselo dostat doleji.

OTEC (otvírá přenosný gramofon): Ten gramofon jsem vozil s sebou, děti. I na vojnu. (Mechanicky jej natáčí.) Tohle byla má nejmilejší deska. Chudák maminka ji tam nechává na památku – (Spustí gramofon.)

(Gramofon tiše hraje. Otec poslouchá. Ostatní zabráni ve své.)

ONDRA (nad svým sešitem): Tak vida, už našli něco proti lepře. To se mi zas líbí.

(Venku střelba.)

JIŘÍ (nad svým výkresem): A pořád se tam střílí.

PETR (nad šachovnicí): Počkejte, to se teprve začne. Tati, ta tvá úloha kouká na remis. Nedá se to vyhrát. Ani černý, ani bílý. Škoda.

(Střelby přibývá. Gramofon dohrává.)

OTEC: To byla má nejmilejší – (Obrátí se a poslouchá.) Slyšíte? Ratata. To jsou strojní pušky, Petře.

PETR: Tak to je začátek! (Vyskočí.) Škoda, chtěl bych být při tom. Tak teď se, kamarádi, držte!

ONDRA (vstává a odhazuje sešit): To zas bude hrdinů, co? – Lidi, tohle já nerad slyším!

PETR: Člověče, vždyť je to hudba! Teď to naši roztáčejí. Už je to tady, mládenci. Teď ženou útokem. Teď před sebou zametají ulice strojními puškami a běží, běží dopředu – To je nádhera! Hoši, přece jsem nezemřel nadarmo!

(Střelba houstne a mohutní.)

OTEC: Tohle je rychlopalné dělo. Pam – pam – pam – pam. Vzdálenost tři kilometry, směr – tam.

JIŘÍ (vstává): Střed města, tati.

PETR (zimničně): To jsou naše děla! Tak teď máme vyhráno!

OTEC: Aby to nepoděsilo maminku.

ONDRA: Ta o ničem neví. (Mechanicky svíjí a rozvíjí v rukou kus obvazového fáče, který vyňal z kapsy.) Blázni, v ulicích střílet! To bude masakr!

PETR: Ať je! Musí se udělat místo pro nový svět. Ondro, Jiří, to přece stojí za to! I kdyby to tisíce a tisíce životů stálo – Slyšíte tu střelbu? To je krása! Lidi, kdybych tam mohl být –

OTEC: Teď se střílí taky tam a tam – Mně se to nelíbí. To už není bitva, chlapče. To zní jako vraždění.

PETR: Aťsi! To jinak nejde. Jednou lid musí se zrádci zúčtovat – Jen ať je postřílí, ty bílé bandity! Slyšíte, jak se to šíří? Naši se nedají! S námi jde pěchota. S námi jdou námořníci. S námi je lid. Oni mají jen důstojníky. Oni mají letce a děla, ale ve městě z nich nemohou střílet. Vždyť by si rozbili město, že tati?

OTEC: Já nevím, Petře. Vy teď máte jiná pravidla.

JIŘÍ (u rozhlasové skřínky): A kdo má v rukou vysílačku?

PETR: Samozřejmě naši. Zkus to, Jirko, ať je slyšíme –

JIŘÍ: Dobrá. (Otočí knoflíkem rádia.) Tak pozor.

HLAS Z AMPLIÓNU (připomínající hlas Kornelův): Halo, zde velitelství bílých.

PETR (ustrne): To není možné!

HLAS Z AMPLIÓNU: Halo halo! Velitel armády bílých vyzývá naposledy černé bandy, aby zastavily řež ve městských ulicích. Složte zbraně! Nestane-li se tak do pěti minut, dá velitel rozkaz, aby jeho dělostřelectvo pálilo na město.

PETR (křičí): To přece nemohou udělat! Tati, Ondro, že to nemohou udělat? Ti chlapi se zbláznili!

HLAS Z AMPLIÓNU: Halo halo! Velitel armády bílých nařizuje občanům, aby se ihned uchýlili do sklepů. Neopustí-li černí své pozice, bude do čtyř minut zahájena palba z děl na střed města. Podle potřeby budou nasazeny i síly letecké.

PETR: Barbaři! Barbaři! To přece neuděláte! Vy byste nám chtěli nahnat strachu, vy bílé bestie –

HLAS Z AMPLIÓNU: Halo halo! Odpovědnost za zničení města a lidské životy padne na vedení černých. Varovali jsme včas. Vyjednávali jsme do poslední chvíle, zatímco černí začali zákeřně vraždit naše rukojmí, naše důstojníky a občany –

PETR: To je lež! To vy jste začali, vy psi, vy krvaví psi! (Rozhaluje si prsa.) Co bylo tohle?

HLAS Z AMPLIÓNU: Odmítáme další vyjednávání. Kdo bude přistižen se zbraní v ruce, bude na místě zastřelen. Kdokoli stál na straně černých, bude postaven před válečný soud. Halo halo! Za dvě minuty bude zahájena palba z děl na střed města. Vyzýváme naposledy černé, aby se vzdali. Jen tak můžete uchránit naše město před nedozírnou pohromou.

PETR: Ne, ne, ne, neposlouchejte to! Kamarádi venku, nesmíte se vzdát! Ať si tedy rozbijí město! Ať se děje co chce!

ONDRA: Ať je zač umírat, viď? Zavři to, Jiří!

(Jiří otočí knoflíkem rádia.)

PETR: Ano, ať je zač umírat! Černí, do boje! Za naši svobodu! Za naše vítězství! Za nový svět! Kamarádi, kamarádi, nedejte se! Ať na to zajde celé město, ať se podřeže národ, ať na to svět praskne: jen když to vyhraje naše věc! Raději všichni pojít, než aby měli vrch ti bílí psi –

(V dáli dělová salva.)

OTEC: Tak to jsou děla. Patnáctky. Vidíte, drželi slovo.

JIŘÍ: Víte, lidi, teď jsem skoro rád –

OTEC: – že jsi mrtev, ne? To ti věřím. Bum! Tohle byla čtyřiadvacítka, hoši.

PETR: Vrazi! Mizerní vrazi!

ONDRA: Počkejte – Tiše. Maminka přichází k sobě.

JIŘÍ: Chudák mami, zrovna teď –

OTEC: Zhaste!

(Tma. Dunění děl a rachot pušek.)

HLAS ONDRŮV: Tak sbohem, mamino.

HLAS OTCŮV: Neboj se, miláčku. My jsme pořád s tebou.

HLAS JIŘÍHO: To je jen bouřka, mami, to přejde.

HLAS PETRŮV: Vrazi! Vrazi!

(Dunění děla střelba. V okně roste rudá záplava dalekého požáru.)

MATKA (zvedá se): Petře! – Kornele! – Toni! – Kornele, co se to děje? Kde je Petr? – Toni, kde je Kornel?– Kornele, slyšíš?

(Ve dveřích Toni.)

TONI: Mami, maminko, ty jsi tady? (Rozsvítí.) Já tě hledám –

MATKA (zakrývá si oči): Toni, kde je Petr? Ještě nepřišel?

TONI: Ne, mami. Prosím tě –

MATKA: Co se tam děje, Toni?

TONI: Střílí se, maminko, ale hrozně daleko, víš? Nemusíš se bát. Já budu stejně u tebe – (Otvírá ve stole zásuvku a chce vyjmout revolver, jejž Kornel nabil.) Nic se neboj!

MATKA: Co to bereš, Toni! – Necháš tam ten revolver! Neber to do rukou, to není pro tebe!

TONI: Víš, mami,… já jsem jenom myslel, kdyby něco… On Kornel říkal…

MATKA: Kde je Kornel? Zavolej Kornela!

TONI: Nesmíš se zlobit, mami –

MATKA: Toni, kde je náš Kornel?

TONI: Šel tam, mami. Vzal pušku a řekl: Toni,… řekni mamince, ať se nezlobí, že ji tu musím nechat…, ale já musím jít!

(Za dunění děl)

Opona

III.

Týž pokoj, ale všechny zbraně ze stěn i stojanů jsou odklizeny.

MATKA (snímá ze stěny poslední pár pistolí a zamyká je do zásuvky. Klíč bere k sobě): Tak. Já nechci, aby měl Toni na očích samé zbraně. (Rozhlíží se.) Já to nechci. (Jde k oknu a zavírá okenice.) A ven se taky dívat nebude. (Rozsvítí vypinačem u dveří.) Není tu už nic? – (Jde k rozhlasové skřínce.) A ty, ty už taky přestaneš mluvit. Toni nemusí vědět, co se děje venku. (Váhá u rozhlasové skřínky.) A já – já to nepotřebuju vědět. Já už nechci nic slyšet. Mně už po ničem nic není. (Váhá.) Nu vidíš, musíš mlčet. A chtěla bys mluvit, viď? Zase bys chtěla plést Tonimu hlavu, že? Nene, ty už nám tu křičet nebudeš. Hlásej si, co chceš, – ale tady ne. Tady ne. Tady jsem já. Už nebudeš mému Tonimu nic namlouvat – Nu, co tomu říkáš? (Otočí knoflíkem rádia.) Tak co, ty – ?

HLAS Z AMPLIÓNU (ženský, vášnivý, naléhavý): Je to zločin. Byl spáchán zločin proti všemu právu, jsou pošlapány všechny smlouvy, stalo se nejbrutálnější násilí. Slyšte, slyšte, slyšte: bez opovědění války, bez důvodu, beze slova jednání překročila cizí armáda hranice naší země. Bez jediného slova výstrahy, bez důvodu, bez opovědění války počala cizí děla a letadla bombardovat naše města. Nepřítel využil chvíle, kdy se náš národ sám smrtelně oslabil nešťastnou občanskou válkou, a přepadl naše území pod záminkou, že přichází obnovit pořádek. Kdo mu dal k tomu právo? Jaký má důvod k intervenci? Není důvodu, není práva. Voláme z ampliónu celý svět: slyšte, stal se zločin, stal se nevýslovný zločin! We call the world: hear, hear, it is an outrage, it is an awful crime!

Nous appelons toute l’humanité: voyez, quel crime! Wir rufen die ganze Welt: es wurde ein schreckliches Verbrechen begangen! Náš národ, náš nešťastný a vysílený národ je dobíjen jako zvíře!

MATKA (zavírá knoflík rádia): Co na mne křičíš? Já tě nechci slyšet! Zločin! Zločin! To nebyl zločin, když zastřelili mého Petra? A to nebyl zločin, že musel padnout můj Kornel? Můj Kornel! Můj Petr! Mně budeš mluvit o zločinech! Já, já je znám, já matka; na mně se jich spáchalo nejvíc. Já vím, tys neznala mé hochy; kdybys je byla viděla, jak jich tu bývalo plno – Jen si křič do světa; já jsem taky křičela, a myslíš, že mi někdo odpověděl? (Otočí knoflíkem.)

HLAS Z AMPLIÓNU: – My sami, my sami si musíme pomoci. Budeme se bránit do posledního dechu. Nastavíme hradbu těl a srdcí. Naše pluky vržené proti nepříteli bojují se zoufalou statečností; ale nemohou se udržet, nedostanou-li posil. Voláme všechny muže: musíte je vystřídat. Slyšte, voláme všechny muže do posledního. Voláme vás, muži této země: hlaste se, hlaste se, hlaste se do zbraně! Voláme vás, ženy této země: nastoupíte do práce za své muže a syny, které pošlete k praporům –

MATKA (otočí knoflíkem): Ne, ne. To máš marné. Já ti nikoho nemohu poslat, já už nikoho nemám. Toni nemůže, Toni je ještě dítě. Takový rozkaz není, aby musely děti na vojnu. To je nesmysl. Co ty máš co posílat něčí muže a syny k praporům? Nejsou tvoji, tak nemluv! Máš ty nějakého syna? To kdybys mně řekla! (Otočí knoflíkem.)

HLAS Z AMPLIÓNU: – Už ne lidský hlas, ale vlast sama vás volá. Já vlast volám všechny muže. Já matka vlast prosím své syny: braňte mne, braňte mé děti –

MATKA (zavírá knoflík rádia): Ne, ty nejsi matka! Já jsem matka, já, já, rozumíš? Jaké ty máš právo na mé děti? Kdybys byla matka, nemohla bys je posílat na vojnu! Ukryla bys je jako já, zamkla bys je jako já a křičela bys: nedám, nedám! – Já už nemám koho dát, abys věděla. Nikdo tu není. Jsem tu jen já, stará, bláznivá ženská. Já už jsem dala všechny syny. Nemám už, nemám –

(Ve dveřích stojí Toni.)

TONI: Maminko –

MATKA (obrátí se): Co tu chceš? (Vykřikne hrůzou.) Toni, ty taky – ? (Vrhne se k němu a ohmatává ho.) Ne, chválabohu jsi to ty, jsi to ty! Jsi živý, viď? Jak jsi mne poděsil! – Co tu hledáš, Toni? Víš, že to nechci, abys… abys tady poslouchal… tu ženskou. Já si to nepřeju, Toni!

TONI: Mami, když má takový… krásný a strašný hlas! Víš, já si ji dovedu tak živě představit: je vysoká a bledá… a má tak veliké oči –

MATKA: Nestarej se o ni.

TONI: Když mne volá!

MATKA: To se tebe netýká, Toni. Nech ji, ať si říká, co chce. A sem už nechoď, můj chlapečku. Já ten pokoj zamknu.

TONI: Proč?

MATKA (usedá): Nu tak, zamknu. Víš, dám sem zásoby jídla pro nás. Když teď bude vojna, musím mít co ti dát jíst, můj maličký. Ten pokoj už stejně k ničemu není – Chvála bohu, že jsem pamatovala na zásoby! My dva, víš, my budeme bydlet dole, ve sklepě. Aby nás nikdo neviděl. Bude to jako vymřelý dům.

TONI: Ale mami –

MATKA: Počkej, Toni. Neboj se, já tě dobře schovám, nikdo nebude vědět, že jsi doma. Nesmíš ven, ale to vydržíš – všecko vydržíme, dokud se to venku nepřežene. Ani nebudeš vědět, že je válka. To pro tebe není, viď? Ty jsi na to příliš mladý. Zalezeme do sklepa jako myši, a ty, ty si tam budeš číst knížky, viď, – a vzpomínat, jak venku svítí slunce. Řekni, že nám tam nebude zle?

TONI: Maminko, prosím tě – prosím tě, mami, pusť mě!

MATKA: Ale dítě, co to říkáš? S tím už přestaň, chlapče!

TONI: Prosím tě, maminko, pusť mě, pusť mě, abych se mohl hlásit jako dobrovolník! Mami, já tady nemohu zůstat –

MATKA: Neblázni, Toni! Ty přece nemůžeš jít. Není ti ještě osmnáct let –

TONI: To je jedno, maminko! Uvidíš, všichni půjdou, celá naše třída se bude hlásit, mami, prosím tě, maminko, ty mě musíš pustit!

MATKA: To je nesmysl, ty dětino. Co by tam s tebou dělali?

TONI: To si nemysli, mami, já budu stejně dobrý voják jako každý z naší třídy! Já už jsem dal své slovo…

MATKA: Komu?

TONI: Kamarádům ve škole, maminko.

MATKA: Myslím, Toni, že to je spíš věc tvé matky než tvých kamarádů.

TONI: Odpusť, mami, ale když půjdou všichni –

MATKA: – tak nemusíš jít ty, můj maličký. Ty zůstaneš doma.

TONI: Proč bych zrovna já neměl jít?

MATKA: Protože ty na to nemáš povahu, Toni. Protože jsi na vojenskou službu slabý. A protože já to nechci, synáčku. Stačí?

TONI: Nezlob se, maminko, ale – podívej se, vždyť jde opravdu o všecko… o vlast a… o národ…

MATKA: A ty ten národ zachráníš, ne? Bez tebe to nepůjde, viď? Myslím, chlapečku, že ty to nevytrhneš.

TONI: Kdyby takhle mluvila každá matka –

MATKA: Já bych se jí nedivila, můj milý. Myslíš, že se s tím může smířit, aby jí někdo bral děti jedno po druhém? To by ani nebyla matka, holenku, kdyby si to nechala líbit!

TONI: Ale když je taková hrozná válka, mami –

MATKA: Já jsem ji nezavinila, Toni. Žádná máma ji nezavinila. My matky, synáčku, jsme nikdy žádnou válku nevedly; my jsme na ni jen doplácely svými dětmi. Ale já už nebudu tak hloupá, abych dala to poslední, co mám. Ať si to kdo chce vyřídí beze mne. Já už nic nedám. Tebe nedám, Toni.

TONI: Nesmíš se zlobit, mami, ale – já musím. Víš, to je… prostě nařízení. Všichni muži se musejí hlásit.

MATKA: Ty nejsi muž, Toni. Ty jsi mé dítě. Stačí, abych zavřela oči, a víš, co vidím? Vidím malé, žvatlavé dítě, jak sedí na zemi a strká si do pusy hračku. To nesmíš, Toni, to nesmíš! Dej tu hračku z pusy!

TONI: Já už nejsem dítě, maminko!

MATKA: Ne? Tak pojď sem a ukaž se mi! Ty bys tedy chtěl jít na vojnu? Já jsem opravdu měla… velkého syna, Toni, ale ten sliboval… něco jiného než tohle, pamatuješ se? Já jsem měla syna, kterého jsem učila… nenávidět válku, že? Který říkal, mami, až my budeme velcí, tak už nikdy nebude válka; my ji nechceme, my už nebudeme zabíjet, my už se nedáme honit na jatky; mami, jak může někdo vzít do ruky zbraň proti člověku, – pravda, Toni?

TONI: Ano, ale – tohle je něco docela jiného, mami. To je jen obrana, víš?

MATKA: Copak ty bys mohl jít někoho zabíjet?