Читать книгу: «Tvrdohlavá žena», страница 5

JEDNÁNÍ TŘETÍ

Krátký les

Výstup první

PĚNKAVA v šatech trochu sešlých, s malou kramářskou krusnou na zádech, s kornoutem v ruce

PĚNKAVA. To je roztomilý hájek – počkej, ty můj magacíne (sundá krůsnu) – a jahod je tu jako many na poušti. Terezka si pochutná. (Trhá jahody – a dá se náhle do smíchu) Ale Pěnkavo, nadějný kantore, co se to z tebe udělalo? Kdybysi trhal jalovec, řekl bych, ze jsi kvíčala, nebo kvičíš věru truchlivé písničky; mohly by se tisknout roku tohoto na Horách Kutnách k obveselení mládenců a panen.

Výstup druhý

ZLATOHLAV jako myslivecký mládenec. Předešlý

ZLATOHLAV. He, co to zde robíme?

PĚNKAVA. Ah, ponížený služebník! Sběhl jsem z ouvozu pro trochu božího daru – doufám, že to nenazvete pytlačením,-jestli se snad líbí – (Podává mu kornout) Ale co to vidím? Ať mě komár polkne! Nemáte bratra? – dvojče v mlynářské kazajce?

ZLATOHLAV. To jsem já sám.

PĚNKAVA. Vy? Tedy jsme se už viděli?

ZLATOHLAV. Nejste vy to zamilované kantůrče z krkonošských hor?

PĚNKAVA. Jsem; ale vy – v zelené kamizole?

ZLATOHLAV. Nu, vy jste svoje řemeslo také tuším vyměnil? Či študujete tady botaniku?

PĚNKAVA. Ba, já se hodil spíše na romantiku!

ZLATOHLAV. Ale jak vidím, tuze se vám nedaří.

PĚNKAVA. Vy byste se mi neměl posmívat! Romantika miluje divy – vy jste mi mluvil o divech; ale ony se neokázaly!

ZLATOHLAV. Bezpochyby nejste ještě dost věřící.

PĚNKAVA. I vy ubohé pantalony! Já jsem tak věřící, že bych mohl v první komoře toho nejministeriálnějšího sněmu zrovna v centrum sedět; a ono přece kde nic tu nic.

ZLATOHLAV. Tedy jste starou ještě neobměkčil?

PĚNKAVA. Na té byste mohl dvacetníky tlouct – ta se nepohne. Život jsem holce zachránil –

ZLATOHLAV. Slyšel jsem o tom.

PĚNKAVA. A stará přece, že prej nic. A když jsme vedli všickni hroznou lamentaci, jede kolem cizí hrabě –

ZLATOHLAV (stranou). Vím; protože jsem to byl sám.

PĚNKAVA. – má dva lokaje jako zlaté bažanty –

ZLATOHLAV (stranou). Matinohu a Černobejla.

PĚNKAVA. Slyší, co se stalo, co mi schází, – nabízí mi službu, zaopatření, abych si mohl vzít Terezku. Ale stará zase, že prej ne, že to není žádný důkaz lásky – a že nechce, aby si vzala holka někoho s prázdnýma rukama, že by jí to vytýkal, – o, to je tvrdohlavost!

ZLATOHLAV. A vy tedy, abyste dal staré i mladé důkaz najednou, pustil jste se s pohořelými do světa.

PĚNKAVA. Ano. Z celého mlejna nezbylo nic nežli veliký škvarek – stará se chytila tedy romantické hauzírky – a já s ní. Já bych byl rád začal handl s ruskou juchtou, ta bude mít nynčko u nás hrozný odbyt – ale nebylo cvoků do toho.

ZLATOHLAV. To bych já vám radil, abyste chodil s písničkama a kronikama po světě. Teď jich půjde několik na dračku. Ku př. (zpívá jako O Velvary):

O pane Franc, o pane Franc,

důvěra je nadranc! –

Tu budou zpívat v každé chalupě. Potom si dejte sepsat kratochvilné čtení, jak se v jisté zemi jednou ráno tři sta deputovaných probudí a jak viděj, že jim Mikoláš něco nadělil. Radostí začnou vejskat:

Už je to uděláno,

už je ťo hotovo –

přitom řinčejí trochu pouta – a vzadu je slyšet vděčný pláč lidu.

PĚNKAVA. Člověče, mně se zdá, že jste vy ten Holofernes ze Šotka! Odkudpak to všecko máte? A – apropó, víte-li pak, že bychme měli jít spolu na kordy? Kdyby nebylo vaší huby, byl bych odešel z Krkonoš do světa –

ZLATOHLAV. A Terezka by byla shořela!

PĚNKAVA. Láry fáry! Toť by bylo od osudu více nežli ministerní terorismus.

ZLATOHLAV. Tedy litujete, že se teď s ní po světě touláte?

PĚNKAVA. To právě ne – ale (škrábe se za uchem) –

ZLATOHLAV. Milejší by vám bylo přece, kdybyste seděl už na vlastním pekelci, nežli že musíte kalounky roznášet.

PĚNKAVA. Na mou ubohou duši – to máte pravdu! A kdybych věděl –

ZLATOHLAV. Co?

PĚNKAVA. Vy jste ňáký zpropadený ferina! Dříve krajánek – teď zelená kamizola; to nejde sprostým rozumem. Nevěděl byste nic pro mne šikovného – ale aby se i Terezka do toho kabátu vtěsnala? Já vás budu za to vzývat jako svého patrona.

ZLATOHLAV. A bez Terezky?

PĚNKAVA. Houby s octem! Já si vsadil jednou do hlavy staré dokázat, že mám mladou rád – a na tom budu stát, i kdybych měl z toho kabinetní otázku udělat. Buďto a nebo – já se od ní nehnu!

ZLATOHLAV. Tedy se jí držte, až vám ruce upadnou! My se ještě uvidíme; pak mi povíte, jak se vám dařilo. (Stranou)

Matinoho, Černobejle!

Zmaťte mu kroky!

Divnými skoky sveďte ho s cesty!

Musíme ho ještě trochu napálit,

než si bude moct stav pochválit!

(Zmizí)

PĚNKAVA. No, kampak jdete? A to jsou divné moresy! Dřív něco bručí jako rozvrzaný kolovrat, potom udělá: otoč! a já nevím, co si mám z toho vzít. To je ňákej tlučhuba! (Smích duchů. Pěnkava poslouchá a vrtí hlavou) To je ňáký divný pták! (Smích) Posměvák – ale mně běží mráz po zádech! (Zdvihá krusnu, ale nemůže ní hnout) U všech všudy vejrů – copak mi tu krůsnu někdo přismolil? (Smích) A, to bych si vyprosil! Teď mám toho smíchu dost. (Bere zas krůsnu) Ne, to je k zbláznění! Naposledy mi tam včaroval někdo nějaké kanóny – proti těm nesvedu arci nic prázdnýma rukama! Ale počkejte, však on přijde sukuř! He, panímámo! (Běží vpravo, ale hned se zas vrátí) Eh – kampak do té houštky! (Vlevo) I toť jsem zrovna slepý – tady samé roští! No, kadypak jsem přišel? (Z krusny vystrkuje Matinoha hlavu a směje se mu) Snad zde nebudu běhat jako vrtohlavý beraň! – Terezko! Osude, – já udělám interpelaci, jakou to máš alianci – že mi děláš tuhle turbulanci! (Neví kudy kam, posléz popředu odběhne – Matinoha a Černobýl z krusny dovádivě za ním)

PROMĚNA

Venkovská šenkovna. Uprostřed dlouhý stůl. Stranou malý.

Výstup třetí

MADLENKA pobočními dveřmi, KOHOUTEK, LOUKOTA

MADLENKA. Ah, pěkně vítám, pane rychtáři, pěkně vítám! To jsou hosté, abychme kamna zbořili! Co se bude líbit?

LOUKOTA. To boží sluníčko dnes hřeje – mám chřtán jako holinku. Dejte nám žbáneček – ale ňákého nekřtěňátka.

MADLENKA (jde ven).

LOUKOTA (sedne k velkému stolu). Řádná žena, ta nová šenkýřka! Já to povídal, jak jsem se na ni kouk. V tom jsem praktikus: hodit okem – a už mám člověka v kapse.

KOHOUTEK. Kampak by se dělo! Tolik let při slavném ouřadě – s drábem jedna ruka –

Výstup čtvrtý

MADLENKA s pivem. NOŽIČKA, pak EZECHIEL. Předešlí

MADLENKA. I pojďte jen dál, pojďte dál, strejčku! Copak byste seděl v síni! Tu máte místa, že se můžete roztáhnout.

NOŽIČKA (se sekerou na rameně, rychtáři). Pozdrav Pán Bůh!

LOUKOTA. Ah! (Kejvá hlavou) Dobrého zdraví! – Ti lidé také všudy lezou.

NOŽIČKA. Jen malou skleničku té rasoviny, paní hospodská! Něco mi leží v žaludku.

MADLENKA (mu naleje).

EZECHIEL (starý, šedivý žid v nuzných šatech, vejde s Pěnkavovou krusnou na zádech). Dobrý den, páni, dobrý den! (Sundá krusnu a postaví vzadu na židli)

MADLENKA. Pěkně vítám!

LOUKOTA. Ta prašivina tu také scházela!

EZECHIEL. Dovolte – jdu dvě hodiny cesty – nohy nechtějí už sloužit, jako jindy dělaly. (Sedne si na druhý konec stolu)

LOUKOTA. Když jsi běhával za Rebekou – je-li pravda?

EZECHIEL. Ts, ts, ts – copak víte vy o mém běhání? Přisámbůh, když jsem miloval mou Rebeku – byl jste vy ještě na houbách. Paní hospodská, – prosím – nalejte mi žejdlík piva.

MADLENKA (jde a poslouží mu).

LOUKOTA. Ona nebude mít žádné khóšer!

EZECHIEL. Já vím, že ho vařily čisté ruce. (Vytahuje a rozkládá v papíru zaobalené jídlo) Můj starý žaludek není tak nesnášenlivý.

LOUKOTA. No, no – tu svou židovinu nemusíte nám strkat pod nos!

EZECHIEL (zatřese hlavou, sebere papír a ohlíží se, kam by si sedl).

NOŽIČKA. Pojďte sem, starý! Zde je místa dost.

EZECHIEL. Zaplať Pán Bůh!

LOUKOTA. To je něco hrozného, jak se teď lidé roztahujou, co nesměli jindy ani rypák vystrčit.

EZECHIEL (jda kolem pozastaví se). Já se přece neroztahuju, můj dobrý muži! Já vešel zdvořile –

LOUKOTA. Však my známe tu židovskou zdvořilost! Jako když se plazí vlk do stáda.

EZECHIEL. Ts, ts, ts! (Vrtí hlavou) Vlk! No, já jsem starý – bezzubý vlk.

LOUKOTA. Řekni, že jsi starý žid – a pak víme, co v té skořapině vězí.

EZECHIEL. Starý žid! Pane, – vy jste rychtář, je-li pravda? Tedy moudrý Daniel – nemluvíte do větru. Máte něco proti Ezechielovi, který v bídě a poctivosti sešedivěl – nebo chcete jenom žida tejrat?

LOUKOTA. Co se ptáte?

EZECHIEL. Protože bych rád odpověděl – že bych nerad něco na židovi sedět nechal, co by starý Ezechiel snesl.

LOUKOTA. I podívej se, kmotře! On bude chtít to své plemeno ještě zastávat.

EZECHIEL. Bude – a proč by nechtěl? Co vám udělalo to plemeno?

LOUKOTA. A tohle je otázka! Copak je to: židovské lichvářství a šmejd? co je to: křesťanské pijavky? Rozumíš?

EZECHIEL. Rozumím – jako že chci bejt spasený! Ale což kdybych já křesťanům také tak nadával? Dokázal bych tím něco? E? – Nic. Tak jako vy nic nedokážete.

LOUKOTA. A tohle se mi líbí!

EZECHIEL. Dovolte, dobrý muži! Jsou-li židé lichváři – pijavky atd. – doufám, že nebyli k tomu zrozeni – ale (velmi jemně) vy jste je tím snad udělali.

LOUKOTA (se utrhne). My? (Praští pěstí na stůl)

EZECHIEL (krčí ramena). Tedy vaši otcové – vaši páni-ti s korunami a biskupskými čepicemi. Žid se nesměl posadit, kde jste vy sedali – nesměl vejít do bran, které jste vy stavěli – žid musel platit za povětří, za světlo – i na jeho lásku dali hroznou taxu – nesměl provozovat řemeslo, až zlenivěl – jemu nezbylo nic nežli šachr – nežli bolest, hněv a pomsta.

LOUKOTA. A tohle je pěkné zpovídání!

EZECHIEL. Nerozumíte mu? Nevíte, co to znamená, když celý národ, při němž přece Hospodin býval od počátku – když ten národ musel do všech končin světa a tolik nenašel, aby byl své hlavy uschoval?

LOUKOTA. Teď se podívej na toho starého taškáře. A copak jsou licitace, pachty, pivováry, krámy a fabriky? He?

EZECHIEL. Můj dobrý muži! Já nejsem fabrikant – že mi to vyčítáte, a jako já jsem, je nás tisíce. Proč nežalujete na vaše boháče? proč ne na vaše peněžité tyrany? Či nemáte mezi sebou nikoho, jenž by se krmil tukem chudiny? nikoho, jenž by oplýval takovým množstvím zemských pokladů, že by z nich mohlo ukápnout člověku nemajícímu? Já jsem mrzký červ před Hospodinem – nereptám; ale nemohly by ku př. u vás plnýma rukama rozdávati hlavy právě mezi těmi, ježto učení Ježíše Nazaretského – tu křesťanskou lásku hlásají? Však mlčme o tom; přišel čas, kterýž vyrovná, co století zkřivily. Já připíjím naší svobodě! (Pije)

NOŽIČKA. Bůh ji posilni! (Pije)

LOUKOTA. Naší? Ne, teď toho mám dost!

KOHOUTEK. Ono je to hrůza, k čemu se ta čeládka dotírá!

EZECHIEL (velmi jemně). Či chcete vy svobodu jenom pro sebe? Chcete jejím teplým dechem sami okřívat a jiné nechat mrznout u věčném otroctví? To je zlé znamení! – znamení, že svobodě ještě nerozumíte, kteráž nezná rozdílu u víře a rodu – kteráž každého stejnou vřelostí k srdci svému vine. No, nedej Bůh, moudrý muži, aby vám ta vaše svoboda, kterou tak závistivě hlídáte, před časem neodkvětla a – neopadala. (Odchází – najednou se zarazí a vrátí) Ah, má stará hlava! Paní hospodská, – až půjdu kolem – dostanete za pivo.

MADLENKA. Však já jsem vás neupomínala.

EZECHIEL. Vím, vím – zaplať Pán Bůh! Nechám vám tu také něco v zástavě. Šel jsem lesem pěšinkou a našel tuto krusnu – nechte ji u sebe, až se bude někdo hlásit. Potom řekněte, že ji přinesl – starý vlk. Nemějte mi za zlé, dobrý muži! Jsme všickni křehcí lidé – a jediný silný a pravdivý jest – onen nad námi! (Odejde)

NOŽIČKA. Počkejte, starej! Já půjdu kousek s vámi.

MADLENKA. Provázej Pán Bůh!

LOUKOTA (vstane). Šenkýřko, tuhle jsou peníze – a přál bych si, abyste také dobrou radu vzala.

MADLENKA. I proč ne! Ta je někdy lepší nežli peníze.

LOUKOTA. Hleďte, aby se zde takoví lidé nezdržovali – (Hodí hlavou po odešlých)

MADLENKA. Ty má světice, jakpak to mám udělat? Hospoda je pro každého.

LOUKOTA. Ba bohužel! Člověk s reputací nebude moct pomalu ani vyjít. Hleďte tedy alespoň, abyste takhle do každého koutu nějaký stolek postavila – nebo rozdíl musí bejt – to přeci nahlídnete. Co? Jeden musí trkat, druhý musí snášet – proto dal Pán Bůh rohy jenom volovi. (Odejde s Kohoutkem)

MADLENKA. Šťastnou cestu! – Kdepak je moje mlynářka, aby si zahučela: I ty bídný větrníku! – To je také kus božího stvoření! – Není tomu dávno, co jsem z těch našich hor vylezla – ale svět znám už rub na ruby. Všecko to křičí: Svobodu, svobodu! – ale jenom pro sebe.

Píseň

Praskly staré lidu pouta!

tak to zní z každého kouta;

teď si jednou poskočíme,

vesele se zatočíme,

vivat naše svoboda!

Sotva ale počnou vejskat,

je už slyšet jinde stejskat:

Ouvej, to je nepořádek,

o přijď, starý věku, zpátek,

to byla přec pohoda.

Svoboda je božský plamen,

všeho blaha čistý pramen;

kdo se jejím dechem zhřeje,

kdo se jejím proudem zmeje,

ten na věky sesílí!.

Jenom nízká duše brouká,

dueto s ní kanón houká,

a kde může pramen zkalit,

hodný kámen na něj svalit,

to si honem popílí.

Svoboda je sladká číše,

všem podána s nebes výše!

Proto má z ní člověk píti,

až to každá žílka cítí –

to je božské nadšení!

Ale když nám z druhé,

třetí ruky teprv dar ten letí:

pak je nápoj pomíchaný,

a tak zkažen užívaný

dělá hlavy bolení.

Svoboda je rajské kvítí,

světlo věčné z něho svítí!

Netřesme ním, neškubejme,

na kořínku netrhejme,

ať zachová sílu svou.

Nech pak lezou zlostní brouci

ožrat kvítko milostkvoucí,

však se leknou jeho záře,

sklopí hlavu, stočí tváře

a zas do děr zalezou!

(Odchází)