Читать книгу: «Noc na Karlštejně», страница 5

Alžběta (k sobě) Bože – teď to přijde, jsem ztracena!

Karel IV. (k sobě) Teď mi neujde! (Vezme ji za ruku, nahlas) Jak hebkou ručku máš, a jak malou je vidět, že’s příliš mnoho tětivu nenapínal, ani oštěpy neházel. (Vezme ji kol pasu a zkouší pás) Neřekl jsem to: jako by schválně byl pro tebe! A jak ti sluší: Ale ještě lépe by se vyjímal, kdyby zpod něho splývala blankytná říza, měl by pak mnohem větší význam! Však co vidím, ty se chvěješ – ty bledneš a klesáš?

Alžběta (klesá mu v náruč, omdlévajíc) Ó, Bože – ó, Bože!

Karel IV. Co je ti, hochu, ty omdléváš. Zdá se mi, že máš příliš těsný kabátec! (Posadí ji do křesla) Dýcháš tak zimničně. (Pro sebe) Jsem u cíle!

Alžběta Díky, ó, díky, císařská Milosti – již to přešlo, je mi už lépe. (Stranou) Teď jistě ví už všechno.

Karel IV. Jsi mi to pěkný hrdina, dvě číše vína tě porazily! Ale ještě něco, hochu! Tys byl na stráži, konals dobře svou povinnost, ale králům páže meče z ruky netrhá, neláme je jako mrkve a nehází jim je pod nohy. To nebylo pěkné, hochu; příště se toho, doufám, uvaruješ!

Alžběta (uspokojena k sobě) Snad přece ještě mne nepoznal! (Nahlas) A co mi zbývalo jiného, když král Petr tak na mne dotíral již za oponou?

Karel IV. (pobouřen) On se odvážil?

Alžběta Ano, ruku mi tiskl a k sobě chtěl mne přivinout, mluvil tak divně a chtěl mne i políbit (Zapomene se) – to by přece také tobě vhod nebylo.

Karel IV. (rovněž se zapomene) To máš pravdu, to ne! (Vzpamatuje se) Ale celkem, co zlého na tom? Mladému kvetoucímu hochu, jako ty, rádi poklepáme na rameno a štípneme ho i do tváře.

Alžběta Ale nelíbáme ho…

Karel IV. (s úsměvem) Nikdy?

Alžběta Nikdy, císařský pane!

Karel IV. Jsou, uznáš přece, výjimky, jichž si může dovoliti hlava korunovaná.

Alžběta Ani ta ne!

Karel IV. Výjimky, jichž si mohu dovoliti já. (Políbí ji) Viď, že mohu, Eliško?

Alžběta (skrývá hlavu na jeho ňadrech) Pane můj!

Karel IV. Řekni „můj Karle“! To ti lépe sluší!

Alžběta Můj Karle! Můj drahý Karle!

Karel IV. (líbá ji opět) Tak zdi karlštejnské viděly po prvé a naposled zázrak políbení!

Alžběta A ty se nehněváš? Ty odpouštíš?

Karel IV. Rád bych jen věděl, proč jsi to učinila – nevím však, proč bych se hněval, ani co bych měl odpouštět. Hrála jsi výborně, má drahá – sluší ti roztomile oblek pážete. Arnošt se zasměje, až se to doví, ale on jediný smí to zvědět, nikdo jiný.

Alžběta Ví o všem, sám radil k tomu a vše nastrojil.

(Vtom vstoupí Arnošt)

10. Výstup

Karel IV., Alžběta a Arnošt

Arnošt Doufám, že odpustí Tvá Velebnost žert, který byl lékem zároveň.

Karel IV. Lékem? – Co pravíš?

Alžběta Ó, pane, odpusť! Odpusť!

Arnošt Císařovna znepokojena tvým dlouhým pobytem mimo Prahu…

Karel IV. (vpadne mu do řeči) Žárlila snad… Ó, sladká rozkoši! Tedy žárlila!

Alžběta Ale vždycky důvěřovala…

Karel IV. (s lehkou výčitkou) Tedy nebyla to pouhá zvědavost, jež tě v tomto zakuklení vedla na Karlštejn? Chtěl jsem tě překvapit, až bude hrad úplně vyzdoben i až bude hotova tvoje podobizna v kapli sv. Kateřiny.

Alžběta Vím všecko a v duši jsem ti již děkovala!

Karel IV. (s lehkým úsměvem) Ale přece jen jsi žárlila!

Alžběta Ovšem, jmenuj to tak, když se ti líbí. Ale rci sám, mohla jsem jinak? Stále byls na cestách, buď v Norimberce nebo jinde, a sotva jsi v Praze tři dny pobyl, již zase pospíchal jsi sem na Karlštejn, kam nesmí ženská noha vkročit.

Karel IV. Jak lze právě vidět. Ale pravdu máš, Eliško. Ví Bůh, jak jsem dnes zatoužil po tvé slunné tváři i dobrém srdci tvém!

Alžběta Já slyšela všecko a žehnala ti tisíckrát!

Karel IV. Tedy jsi také naslouchala? Opět jedna dobrá vlastnost dobrých pážat, ale věř, tvá žárlivost přece mne trochu znepokojuje.

Arnošt Všecko je dílo mé, milostivý pane! Viděl jsem smutek císařovny i vzmáhající se símě, nechci říci nedůvěry, ale klíčící omrzelosti, a mým pravidlem jest, opříti se zlu hned z počátku a vyrvati je i s kořeny. Bylo třeba pádného důkazu, že je císařovna i v nejmenším záhybu své myšlenky na omylu – a to se podařilo.

Karel IV. (podává mu ruku) Děkuji ti, milý Arnošte, vrátils mi celé štěstí života! (Po chvíli k Alžbětě) Však sladká žárlilko, zde zůstat nemůžeš!

Alžběta A proč ne?

Karel IV. Což může zákonodárce jednati proti zákonům? – Jen jednou jsem nucen byl učinit to a co zkusím od našeho Arnošta! Jak těžce mi vytýká příští korunovaci Václava! A proto úctu před zákonem největší mějž zákonodárce sám! My odjedeme.

Alžběta A ještě teď? V čirou noc?

Karel IV. Ano, ještě teď! Pojedeme na tvůj hrad, na Karlík. Arnošte, buď tak laskav a nařiď purkrabímu, aby nám obstaral koně. Poněvadž však, jak pochopíš, mně na tom velice záleží, aby umění našeho pážete zůstalo výhradně tajemstvím nás tří, ujedeme z Karlštejna tajně – my prchneme, či chceš-li, Eliško, já tebe unesu!

Alžběta To je výtečný nápad! Budu unesena! Dobrodružství na dobrodružství! – Tedy pojďme.

Arnošt Pešek Hlavně může vás provodit.

Karel IV. Vždyť stůně.

Arnošt (s úsměvem) Doufám, že bude teď již také zdráv. (Odejde)

11. Výstup

Karel IV. a Alžběta

Alžběta (když Arnošt odešel, vrhne se císaři v objetí) Ty se tedy nehněváš? Ó, díky tobě, díky!

Karel IV. Nebylo by to moudré, moje Eliško, jako nebylo moudré, že jsem pro ohledy státní tebe tak dlouho zanedbával. Však příroda vždy včas sama nás poučí. Cit, jejž vložil Bůh do srdce, jest všemohoucí. Slyšelas sama, jak toužil jsem po tobě. – Teď však jsem tvůj – a tím již zůstanu! Buď žehnána na věky, má duše!

Alžběta Jsem trestána dosti strachem, jejž jsem vystála. Ó, nedůvěra je největší zlo na světě! Jak mohla jsem jen domnívati se že by stín mohl padnouti na tebe, to si neodpustím do smrti.

Karel IV. Já ti z duše vylíbám každý nejmenší stín lítosti a smutku! (Vede ji k výklenku v pozadí) Hleď, jaká to noc, jak vskutku jen k lásce stvořena a ke štěstí! Údolí zahaleno v bílou, průhlednou páru, stráně všecky zperlené drahokamy rosy chvějí se v slavnostním mlčení a s nebe po řetěze zlatých hvězd sestupuje moře míru v moře vůně! Slyš teď zpívá slavík! – Ulétl jistě ze srdce tvého, ale viď, že netouží zpět v domov svůj, ke hvězdám; že se mu lépe líbí tady u mne?

Alžběta Zde naopak jeho pravý domov; přej, by ti tlukem srdce mého zpívala láska má po celý, celý život!

Karel IV. (ji políbí) Až k hrobu, drahá! – Však nyní na Karlík!

(Chtějí odcházet, vtom vystoupí Arnošt všechen poděšen)

12. Výstup

Arnošt a předešlí

Arnošt (kvapně vejde) Císařská Milosti!

Karel IV. Nuže, je vše připraveno?

Arnošt Naopak, všecko je vyzrazeno! Zdá se mi, že král Petr a vévoda Štěpán vědí vše, aspoň obcházejí nádvoří, takže nemožno rozkaz tvůj vyplniti.

Karel IV. (se směje) To je znamenité! Karel IV. je zajat tedy se svou ženou na Karlštejně!

Opona spadne

Třetí dějství

Scéna jako v dějství prvním

1. Výstup

S levé strany přichází z purkrabství purkrabí karlštejnský a Pešek Hlavně.

Purkrabí Co? – Výmluvy! – Tak jsme nedělali my, když jsme byli mladí. Tu šlo vše rána na ránu, jako kladivo na hřebík.

Pešek Nuž, tedy bez výmluv, pane purkrabí, užiji tvého přirovnání.

Purkrabí Jen dej pozor, pane podčeší, abych nebyl přitom hřebíkem.

Pešek Nu, to nevím právě, jaký osud ti připadne, pane purkrabí!

Purkrabí Nač mne tedy, u všech ďasů, dráždíš? Celý den nevyj du z honu a shonu, a večer, sotva utřu s čela pot, ještě přijdeš ty a chceš zase Bůh sám ví co nemožného.

Pešek Však neslyšels ještě prosbu mou a již ji zamítáš, jak tvým obyčejem.

Purkrabí Protože vím napřed, že je pošetilá, jak vy mladí jen vůbec vymyslit si můžete, samá hloupost a samý tret! Jdi k šípku již a mluv. – Těch návštěv dnes a trochu ne oddechu. – Co mlčíš?

Pešek Vidím, že nejsi v dobré míře, pane purkrabí, a nebudu tě tedy obtěžovat. Dobrou noc! (Chce odejít)

Purkrabí (rozhorlen) To by ještě scházelo! Teď chce mlčet! Nejdříve mne vede na vrch střechy a pak mne tam nechá stát s otevřenými ústy! – Ale nový to opět doklad statečnosti a dobrého vychování nynější mládeže. Samý mluvka, ale skutek útek’. To my za našich časů si dovolit! – Měl jsem tě za chytřejšího, pane Pešku. Myslil jsem, žes povaha mužná, odhodlaná k činu, a ty zatím jen jazykem šermuješ, jako ostatní. Máš co dělat, abys napravil v mých očích svou vinu.

Pešek Nu, tedy, když se ti tak líbí, pane purkrabí, věz tedy plnou pravdu. My jsme jednali!

Purkrabí Kdo? Tu ho opět máme! Samá neurčitost a samé vytáčky! My jednali! – Kdo je to my? – A co jsme jednali? Co to je? – Jak jsem povídal, bude to asi hodný nerozum a pěkná pošetilost!

Pešek Nu, ale vždyť jsem posud neřekl!…

Purkrabí A snad já ti v tom dokonce překážím? Ne? Tobě je to věru podobno, mysli si cos takového. Je to konečně mou vinou, že tu hodnou chvíli pro nic a za nic klábosíme, že se rozčiluju a zbytečně zlobím?

Pešek (stranou) Jak se teprve bude zlobit, až všecko zví. (Nahlas) My jsme tedy jednali.

Purkrabí (s rostoucím hněvem) U všech čertů, už odejdu! Mám toho právě po krk!

Pešek (k sobě) Ať se vzteká, jak chce, musí být mým spojencem, ven to musí. (Nahlas) My jsme jednali.

Purkrabí To už je s tebou k zbláznění – To slyším po třetí a stále nevím kdo.

Pešek Alena a já. – Nebo lépe, Alena sama.

Purkrabí Nebo ještě lépe, ty sám a nejlépe, ani ona, ani ty, a vím zase tolik, co dříve. Ale něco ti povím, pane šenku. Upřímné slovo. Zase, jak slyším, začínáš tu starou písničku, kdežto jsem ti několikrát pravil, že mi do toho pranic není, a víš dobře, do čeho mi nic není, do toho se nemíchám. Můj bratr, otec Alenin, má svůj rozum, a chce-li zrovna, aby jeho zeť nosil rytířské ostruhy, nemůže mu to nikdo za zlé míti, a nejméně já, jeho bratr, který tak dobře si dávám zakládati na erbu Wartenberských, jako on. To ti však nemusí být také k urážce. Žij a jednej, bys erbu získal, a dostaneš Alenu; něco za něco. Alena, je-li hodná dcera – rozumná říci nemohu, nebo to víš sám nejlépe, že není – poslechne, a ty se přizpůsobíš poměrům, a pak – oba dohromady máte ještě času dost. To je moje poslední slovo v této záležitosti, a teď mně již jednou dej pokoj. Dobrou noc! Můžeš čekat! (Chce odejít)

Pešek Čekat – kruté slovo, pane purkrabí, stáří ovšem jest již zvyklé na čekání…

Purkrabí A mládež ať se učí. S Bohem. (Odchází)

Pešek (k sobě) Zarytý a tvrdošíjný jako vždy – ale nemohu mu pomoci. (Nahlas) Pane purkrabí, ještě slovo: to, co jsi slyšel z mých úst, nebylo to pravé, proč jsem chtěl s tebou mluvit. – Jiná věc, věc velké váhy mne sem vedla…

Purkrabí Vždyť jsem si to myslil! – Takoví jsou všickni! Chce něco a za chvilku chce něco jiného. Bylo to to pravé a nebylo to to pravé. Na konci neví sám, co chce, a musí si sáhnouti na hlavu, aby zvěděl a se přesvědčil, sedí-li mu ještě na plecích, anebo-li mu ulítla. Ó, Bože, to je k zbláznění! – Co tedy chceš – ale rychle!

Pešek Stalo se něco.

Purkrabí Pro rány boží! Teď to začne znova. Zase mne týrá a neřekne co. – A kde se to stalo?

Pešek Zde na hradě.

Purkrabí A bude to mít zlé následky, to já již znám, všecko vím napřed – samé zlé zprávy, samé pletichy, samé hlouposti. Vždy někdo něco vyvede proti rozkazům císaře, a já to musím pak srovnat. – Já, jen já, vždy jen já musím sníst, co jiní nadrobili. Pěkný to úřad, pěkné to hospodářství! Ale tedy k čertu mluv, co se stalo?

Pešek Na hradě jest žena.

Purkrabí (spráskne ruce) Svatý Palmatie! To nám chybělo! A kde jest? Proč ji tu trpíte? – Proč ji nevyvedete? Dám ji vyštvati z hradu. – Kdo je to?

Pešek Alena!

Purkrabí Rány boží! Kdo tohle spískal?

Pešek Ona sama.

Purkrabí To je pěkné nadělení! Co jen řekne císař, až se to doví! – Co teď jen počneme?

Pešek Ano, co počneme…

Purkrabí (zuřivě) Ano, co počneme, to se jen řekne – ale proč se mi to neřeklo hned? – Nač jsem zde purkrabím? Co? – Či to jest to vaše jednání, kterým ses před chvílí vychloubal? Děvče jest bez rozumu, proto jej máš míti ty. Co jen řekne císař?

Pešek Prosím, bys jen nemyslil, pane purkrabí, že já ji sem vyzval – vše jest od začátku do konce dílo Aleny – nebyl bych ani ničeho řekl, ale zdá se mi, že král cyperský podezřivě ji obchází, že jistě něco tuší.

Purkrabí Velké neštěstí! – Alena byla vždy ztřeštěná, ale že se odváží takové hlouposti – to jsem přece nemyslil. A kde jest? – Chci ji vidět!

Pešek V hlavní strážnici hraje s pážaty, jež mají stráž, v kostky, a kdybys ji viděl, jak obratně a nenucené si počíná, jak jí ten oblek sluší, jak jí to jde všecko od ruky.

Purkrabí Blázen jsi i s ní! – Jemu se to ještě líbí, on jest nadšen! – Obratně a nenuceně! – A rozumím-li, že oblek jí sluší, jest snad přestrojena?

Pešek Ano, v šaty pážat tvé barvy.

Purkrabí To nesnesu, to jest přespříliš hřešeno na mou dobrotu to potrestám, pane šenku!

Pešek To nepotrestáš, pane purkrabí!

Purkrabí Však to potrestám!

Pešek Však to nepotrestáš, neb jde o štěstí tvé schovanky, tvého miláčka, tvé Aleny!

Purkrabí U vás jde hned všecko o štěstí! Každý komár sní hned vaši blaženost! Ale mně jde o přízeň mého císaře, to je také něco.

Pešek Alena je tu, aby odešla odtud mou ženou!

Purkrabí Alena je tu, aby tebe i mne uvrhla svým bláznovstvím v nemilost císařovu!

Pešek Alena je tu, aby vyhrála sázku svého otce, kterou uzavřel s panem Ctiborem z Fuchsberka!

Purkrabí Starý blázen, je vidět, že Alena svého otce nezapře. Ale co dělat, co dělat, jen cestu najít z toho bludiště!

Pešek Mlčet, pane purkrabí – ať se celá věc rozpřede sama, jako sama se zapředla.

Purkrabí A nač mne tedy tím znepokojuješ? Co mi do toho, já o tom nevím. – Viď, to’s chtěl míti pro případ, kdyby to zle dopadlo, zástěru, kam byste se oba uschovali! Známe to, známe. Strýček vždy musí vytahovat z popelu žhavé kaštany. Ale ne, tenkrát jste se se špatnou potázali, tenkrát budu nezlomný. Krátce a dobře: nevím o ničem, děj se co děj; a teď dobrou noc, vlastně skoro již dobré jitro. Obrácený to život vedeme teď na Karlštejně! To se dobře neskončí. Však’s mi dlužen ještě odpověď; nač jsi mne mučil a týral tím – co mi to toho?

Pešek To má rovněž svůj důvod, pane purkrabí. Povede-li se plán Alenin, tu potřebujeme ještě ctihodného svědka, jenž by dotvrdil na slově i písmě pravdu, skutečnou pravdu, že Alena strávila noc na Karlštejně. Jí nebo mně by pan z Fuchsberka sotva uvěřil, namítal by, že jsme spolu srozuměni; císaře přece za svědka žádat nemůžeme, ale milý náš strýček zajisté dosvědčí…

Purkrabí Čert vezmi vás, strýčky i všecky sázky vaše! Já neusnu rozčilením…

Pešek Ale dokážeš včas potřeby, oč jsem tě prosil – vždyť blaho naše na tom záleží. Proto včas jsem tobě všecko oznámil a teď mám čest poroučeti se tobě a přízni tvé. Dobrou noc! Dobrou noc, pane purkrabí! (Odejde)