Читать книгу: «Moderní básníci angličtí», страница 9

Keatsovi, který si přál, aby dán mu byl na hrob nápis.

 
„Ten spí zde, jehož jméno do vln psáno“
Však než se větru, by je shladil, mohlo zdařit,
Smrt v lítosti nad takou vraždou, ano,
Smrt, zima, jež můž’ nesmrtností dařit,
proběhla vodou; proud, než stopy času mohl zmařit,
se sloupem křišťálným stal ve svém štítu s jménem
Adonise! —
 

Poutníci světa

 
Rci, hvězdo, jež tvých křídel jas
v let zářný žene dál a zas,
sluj noci kde jest, v které as
svá křídla zavíráš?
 
 
Rci, měsíci, jenž spěješ bled
a pustou drahou nebes šed,
tůň dne či noci, kde jest, v sled
kam spat se ubíráš?
 
 
Mdlý větře, jehož bloudí sten,
jak host ze světa vyvržen,
na stromech, vlnách, pověz jen,
zda tajné hnízdo máš?
 

Óda na Neapoli

Epoda I.

 
Já v městě z hrobu vykopaném dlel
a slyšel listy jeseně, jak duchů
krok lehounký by ulicemi spěl,
i hory dřímotný hlas slét’ mi ob čas k uchu
ve síních bez klenb v bouře ruchu.
Hrom věštný pronikavým hlasem v trnoucí
krev moji, v duši pozornou mi pad’,
já cítil Zemi mluvit z hlubin, žasnoucí,
ač neslyšel jsem jí. Skrz bílých sloupů řad
oceán s ostrovy plál odevšad,
jak mezi dvojím blankytem pláň světla, v jas
hrob mnohý nádherný se kolem stkvěl,
jich čisté krásy netk’ se, nesetřel,
jak chtěl by tady Smrt ušetřit Čas,
nic z linií všech, jasné byly,
jak v duši sochařově žily,
ty myrty kamenné a břečtan v sosen chvoji
jak lístky v zimě, které halí sníh,
neklíčily ni nehnuly se v mih,
neb kříšťálové ticho vzduchu k nim se chýlí
jich život tížíc, jak Moc božská stojí
nad vším, vše kolébajíc spíná duši moji.
 

Epoda II.

 
Dva sladké větry v ráz
se zvedly, divý hlas
v ně Aeolský se míchal s čpavým hory dechem,
a ocean, kde Baje,
jak vzduch se vlní, hraje,
kol loubí hvězdné zeleně a mechem,
chví květy mořská sluj, kde v nach se zaskvěla
co věčně bezebouřná atmosfera
říš Elysejskou kryje,
mne nes, jak vlny světla nesou anděla,
člun, jehož vzdušný, rosy plný, šerá
bouř žádná nerozbije.
Já vesloval tam napořád,
kde v jasné pohodě
duch hlubokého pohnutí
z neznámých hrobů cítíš vlát
dvou mrtvých králů melodie.
Aornos u kormidla stínem obzor halil,
své všecky hloubky nebe odhalilo
nad Elyseem, jak sníh bílá
pláň moře co se přídou kryla
a s Inarima, Tyfejského pohoří
proud páry ve slunci jak praporec se zved’
vzdušného vojska, v běhu
co od každého břehu
vždy hlasněj’, bouřněj’, kolem z všech stran let
po lesích věštných bloudě, božském po moři
hlas proroctví, jenž rost’ v řeč jasnou. Svojím jhem
mne jal; – je musím říci: – Buďtež osudem!
 

Sloka I. α

 
Ó Neapoli, srdce lidstva, jež se chvěješ
pod okem nebes bez víček!
Ty město Elysejské, klid jež lkáti spěješ
do vzduchu ba i v moře vztek;
jak Spánek ku Lásce je poutá blíž tvůj vděk!
Ó metropoli zříceného ráje,
jenž ztracen, pozdě získán, zpola dobyt jen,
oltáři, oběť jehož krví nezaplaje,
jejž bez poskvrny rád vzdá Triumf ozbrojen
spoutané kvítím Lásce jen!
Jež byla’s dřív, pak přestala’s, teď zas
jsi svobodna a budeš v každý čas,
když Naděj, Pravda, Právo zdrtí zloby zmar!
Zdar tobě, zdar a zdar!
 

Sloka II. β

 
Ty mladé, olbřímí plémě,
jež zvedá se z štkající země
ve šupin neproniklých zbroji!
Ty poslední z mluvčí všech,
jenž proti tyranům zlým na trůnech
před láskou boží mluvíš! Obrň svoji
hruď krznem moudrosti, vznes hrdé témě,
hoď čile kopí své, tě nepolekej zmar,
ať valí ze sta bran se na tě v zástupech
jich šiky bezčetné! Ó zdar, zdar, všechen zdar!
 

Antistrofa I. α

 
Co na tom, Kimerští když klnou despotové
i svobodě i tobě? Zrcadlem tvůj štít,
v němž najdou svůj zrak zas tví slepí otrokové,
meč hladný proti nim že obrátí svůj svit.
Ti noví Akteoni, které chyt’
blud starý, vlastními že budou chrty rváni.
Jak bazilišek císařský ty buď,
jenž ranou ukrytou své vrahy vraždí, raní.
Ty Potlačení v tvář hleď, nastav hruď,
až prchne, úzkost mu před jeho hrůzou vzbuď!
Však neboj se, jen hleď! Kdo volný, má sil více,
ba otrok slábne jen, když soku patří v líce.
Buď Naděj, Pravda, Právo s tebou, zmar
pak přemůžeš a zmohutníš! – Ó zdar!
 

Antistrofa II. β

 
Z božského tvaru Svobody,
z nejhlubších svatyň Přírody
šperk servi nečistý, znič z bludů šláře sledy!
Do pustých zřícenin,
kde vládl Klam a Stín
se usaď vznešená a Ničitel buď bledý!
Buď zákon rovnosti tvým,
slov okřídlených žár,
jež pravda opeří u trůnu Boha, leť!
co bohatství to buď tvůj věčný osud! – Zdar!
 

Sloka III. γ

 
Zda Hispanie chvějný paian neslyšíš
a nechvíš se, jak od břehu v břeh bije,
až ticho hudbou jest? Z Alp ledných, slyš!
Tvůj slyšíc věčná chví se Italie.
A moře, které dlažbou kryje
Benátská pustá ulice, se směje
při hudbě, při světle, a Janov, bledá vdova,
svých předků nápisy při měsíci číst spěje.
„Kde Doria?“ zní jeho slova.
A sličný Milán, který v krvi svojí chová
jed zmije smrtící, svou patu již již zvedá,
by leb jí zdrtil. Naděj každá bledá
svůj znak i pečeť v Tobě! Jestli zmar
můž zmoci Naděj, Pravdu, Právo – S tebou zdar!
 

Sloka IV. δ

 
A nejkrasším z měst všech,
kam padá slunce žeh
se Florencie rdí v kolébce, Volnost vítá!
V svých očích volnost svěží
Řím trhá pásku kněží,
dřív silou mohutný, dnes obdivem on zkvítá,
ten athlet nahý, schystán dát se v běh
ku metě, v mrak jež skrytá
za cenu, o niž přišel u Filippi.
Jak Naděj, Pravda, Právo mohly klesnout v zmar.
Zlo s Klamem klesnou teď. – Buď s tebou zdar!
 

Epoda I. β

 
Zda pochod neslyšíte jak dětí Země, Tvarů,
jak proti živým Bohům postupují v šiku,
jak třesk a temnoty tisíce bouří v sváru
hřmí v nedostupný trůn jich v křiku
skal balvany a v hromů ryku?
Korouhve se znaky vlát větrem nevidíte,
kam erby barbarské kdys pýcha tkala?
Hle, prchající ticho vraždí hrozby líté
říš nebe jasná, která náš Eden obepjala,
v železném světle hasne z mála.
Despoti Severu své vedou šiky valné
do doby tvoření jak chaos nerodící,
sta kmenů cizích věr z končiny spěje dálné
bez řádu otroků! S Alp bílých šíje skalné
sem z říší vzdušných stoupající,
tlum lačných vlků na lup číhající.
Ti zničí zářné stopy staré slávy,
ti sloupy našich měst v prach zdeptají a zkojí
až k hnusu chlípnost svoji
na krásy mrtvole! – Jdou supající!
Žár temný vrhají démonů jejich davy
a z noh jim červených proud krve teče žhavý!
 

Epoda II. β

 
Lásko hlubá, velký Duchu!
který řídíš v žití ruchu
vše, co žije, co jest na Italském sadu,
jenž kolem azur střeš,
hvozd, vlny, skály též,
na hvězdě trůn máš mořském na západu,
Ó Duchu krásný, v jehož sladký hlas
svit slunce s lijavci žeň svoji ssají
z chladného prsu Země:
tím hlasem každý svit buď bleskný jas,
ať v rosu jedu lijavec se ztají
a plodnost země vraždí lidské plémě!
Tím hlasem zářné nebe,
co jas a tma je poutá,
buď hrobem těch, co tkali
hrob tobě z něj i nám!
Svou žhoucí harmonii naplň, zvedni jemně
své syny! Na obzoru prchajícím
co ohněm lampa tvá šer soumrakový živí,
kéž Naděj vznešená, chtíč věčně živý
jsou nástrojem, tvě vůle, jejž člověk zvedne sám!
Tu mraky před sluncem, před tigry antilopy,
před tebou strach a vztek,
se dají na útěk,
jak vlci Keltských niv když Ausonské zří stopy.
Co Duchu, s trůnu hvězd jenž velíš tmám,
buď dopřát chceš neb vzíti, nech
to Město, jež tě ctí, být volným v aeonech!
 

Skřivan

 
Zdar ti, čacký duchu!
Nejsi ptákem, když
z plna srdce ruchu
z nebes, neb jim blíž
vyléváš s prostým kouzlem svých hojných zpěvů číš!
 
 
Vždy výš do oblak
od země ty spěješ,
jak ohnivý mrak
azurem se chvěješ,
a pěje, stoupáš výše a stoupaje vždy pěješ!
 
 
V zlatém plání světla,
v němž jde slunce spat,
kde zeď mraků světlá,
letíš napořád
jak beztělesná radost, která chce právě vzplát!
 
 
V letu tvém kol tebe
červánků nach kles’,
jako hvězda nebe
den kdy blíž se snes’,
ty’s rovněž nezřen nikým, však já tvůj slyším ples.
 
 
Paprsky jak ryzí
té stříbrné z hvězd,
jejíž lamp zář mizí,
v zoře nechtíc kvést,
my sotva vidíme ji, však cítíme, že jest.
 
 
Zem i vzduch jsou plny
kouzla hlasu tvého,
jako noci vlny
z mraku jediného,
když luny tryskne záře lem jasníc nebe všeho.
 
 
Kdo ty’s? ret náš chví se,
kdo ti roven as?
S duhy nesklání se
takých kapek jas,
jak z přítomnosti tvojí déšť písní zas a zas!
 
 
Jako básník skrytý
ve světle dum svých,
v hymnách lká své city,
až svět slouchá tich,
jat nadějí a strachem, ač neměl tuchu jich;
 
 
Hradu na cimbuří
princezna jak kvílí,
lásku, jež v ní zuří,
tišíc v tajné chvíli,
jak láska sladké písně až bol ji zatopily;
 
 
Světlušky jak blesk
rosnou nivou lítá,
vzdušných barev lesk
sije kol, se kmitá,
že nevidíš jí v květech ni v trávě, kde je skryta;
 
 
Jako růže v síti
jež se listů kryje,
když jí květ, jímž svítí,
teplý vánek zryje,
vše těžkokřídlé krádce svou sladkou vůní zpije;
 
 
Jarní déšť jak běží
v třpytivých trav tříseň,
květy rosou svěží,
vše, co nezná tíseň,
co jasné, čisté, čerstvé, tvá překonává píseň.
 
 
Ptáku nebo duchu,
uč nás dum svých pění,
neslétlo mi k uchu
lásky, vína ctění,
jež dýchat může proudy tak božských unesení!
 
 
Svatební, věř, chór,
zpěv jenž triumf hřímá,
ve tvůj rozhovor
prázdnotou nás jímá,
vždy jakýs nedostatek, my tušíme, je s nima.
 
 
Kde jsou písní tvojích
zřídla? Na vrcholu
hor, či v polích, zdrojích,
v tvarech nebe, dolů?
Je láska to k tvým dětem, je neznalost to bolu?
 
 
Jasný, pronikavý
ples tvůj nezná zmdlení,
nudy těch stín lkavý
nepadne v tvé pění,
ty miluješ, však lásky ty neznáš přesycení.
 
 
Ať bdíš nebo spíš,
ty o smrti taji
hlubší pravdu víš,
nežli nám sen bájí,
jen tím to, že tvé písně tak křišťálově hrají!
 
 
Zříme v před i zpět,
to, co není, lkáme,
vždycky trudu hnět
v každém smíchu máme,
vždy v nejsladších svých písních svůj smutek zpovídáme.
 
 
Míti ve zhrzení
záští, pýchu, strach,
nebýt narozeni
k žití ve slzách,
zda bylo by jen možno tvou radost stihnout v snách?
 
 
Dražší nad vše rytmy
zvuků čarovných,
nad poklady v přítmí
spící starých knih
tvůj um by vzor byl pěvci, tvůj, jenž se nad prach zdvih’.
 
 
Uč mne plesu části,
jímž se musíš chvět,
šílenou tu slastí
překypí můj ret,
že jak teď slouchám tobě, kol slouchat bude svět.
 

XLII. FELÍCIE HEMANS

Cidovo vzkříšení

 
To tiché noci byla druhá stráž
a v spánku Leon dlel,
jak pochod valných vojsk sem až
zvuk dutý z hloubi zněl;
v té chvíli, v které šero jen,
kdy zapomíná člověk den,
kdy sen na trůn svůj spěl.
 
 
Tu v ulic těsných vzdálený zvuk
jak v snění spáčů vpad,
to ostruh a brnění třesk a hluk
a kopyt okutých spád;
ni povel ani trouby hlas,
jen železný zvuk zas a zas
v sluch ohlasem se krad.
 
 
Tak v temných to hřímalo ulicích,
až dlažby kámen puk,
a zvonice všecky a zvony v nich
se zachvěly v strašný zvuk
a zvuk ten tichou nocí let,
až tam, kde mnich svůj žaltář čet,
v královskou hrobku zněl hluk.
 
 
Tu bušeno v železné brány svor,
křik z dálky sem se nes,
„Ať Cid Ruyz Diaz Campeador
v své zbroji vstane dnes!
S ním jako skály ve vzdoru
ti mrtví vstanou ve sboru
i hrabě Gonzalez!
 
 
V své tmavé hrobce spící povstaň král,
buď slibu pamětliv!
by jak ti zde mrtví k zápasu vstal,
vlasť osvobodil živ!“
A zrovna ten průvod kolem táh…
Než bylo poledne, po Maurech prach
se zved u Toloských niv!
 

Hlas andělův

 
Andělský hlas šeptat slyš,
sestro, s námi spěj v let již!
 
 
Pojď s námi v míru zem!
Pojď tam, kde tichne drzý bouře hlas,
pojď, stín z tvé duše u nás prchne v ráz,
zde pláč se tiší úsměvem.
 
 
Zde neschvátí tě strach,
pojď sem, zde láska jen a klid
se s křídel holubiček bude lít,
jak zbrázdí vzduch jich vzmach.
 
 
Pojď ve blažených tlum,
vem pro vždy vínek spravedlivých těch,
již sešli se tu z dálných zemí všech,
všech zbavivše se dum!
 
 
Dost dlouho sama již
jsi byla, Sabatu břeh kyne ti,
pojď v družek svého dětství objetí,
ó pojď k nám, slyš, ó slyš!
 
 
Dost dlouho mlčelas,
pojď k sestrám svým, jich slyšíš ston,
jich zpěv v edenský zladěn tón
tě vítá v lásky kvas.
 
 
Nad hlavou bouře zlost
jak ve vrbách ti hřměla, sirotě,
pojď k otci, klid měj v hrobu samotě,
 
 
Teď blaženost svou měj,
kde prodlíš změny nestíhne tě hnět,
smrt přemohla zde láska, duše, sleť,
ku Bohu svému spěj!
 

Ó matko, upěj mne v klid!

 
Ó matko, upěj mne v klid
jak v minulé, krásné době,
nech srdci mému, jež v mdlobě,
k útěše píseň svou znít!
 
 
Nech skráň mi na srdci dlít,
i květiny noční klid jímá,
je poutník, je truchliv, kdo dřímá,
ó matko, upěj mne v klid!
 
 
Hleď ptáka v hnízdo své skrýt!
Bouře mé schvátily žití,
jak láska tlačí, hruď cítí,
ó matko, uspi mne v klid!
 

Pohřební zpěv na moři

 
Spi! – Tě vlnám svěřujem,
krví reků plá jich lem,
vzácný hrob tam najdeš, vem
naše „s bohem“ tam.
 
 
Spi! – Tvá proudů celá říš,
stan tvůj moře, nebes výš,
pohřební zvon duní již
temně v náruč tmám.
 
 
Postel tvoje – proudů jek.
Kde jsou slzy? – Náhrobek?
Ani květů nemáš vděk,
ani bratrů vzdych.
 
 
Však tvá pamět na moři
v bitvy řev se vynoří
v kříži vlajky zahoří,
spi již tich!
 

Poklady z hlubin

 
Co tajíš pokladů v svých slujích, v skrýších svých
ty temně dunící, mystické moře?
Co škeblí duhových, ký lesklých perel sníh
tvém svítí nespočítán po prostoře!
Taj bohatství své, chmurné moře jen,
ta chtít – náš není sen!
 
 
Víc tají hloubky tvé, nesčetných skvostů tam
plá z hloubi, v tichu tvém tam leží,
tam tmavé zlato plá, tam hvězdný drahokam,
jak z vínku starých králů vypad svěží,
svou zlobnou rukou hal je v lůně svém,
netouží po těch zem.
 
 
Víc tají hloubky tvé, vln tvojich bouřných šum
nad městy světů zašlých žalně pěje,
v palácích písek je a mořských chaluh tlum
v jich roste chodbách a se větrem chvěje.
Hal moře je v své pýše ve svou tiš,
kde věky leží již!
 
 
Však ještě více tam ve vlnách, v hlubinách
ó, mnoho hrdých srdcí sen svůj dřímá,
víc neslyší již vln a proudu bouřných vzmach
jich spánek bitev hrom víc nedojímá.
Taj zlato, drahokamy v hlubiny —
však vrať nám hrdiny.
 
 
Ty drahé nahraď nám! Jich svatá památka
jest v srdcích živa i u našich stolů,
v zpěv našich modliteb se mísí přesladká,
jich ztrátu v plesech cítíme vždy v bolu.
Nad ostrovy, kol majáků ať vřeš,
tví nejsou – nezapřeš!
 
 
V tvých bouřných peřejích co lásky dřímá tklivé
co krásy, mužnosti ve hloubce tvé,
co mládí zlatých kštic, co květů vnady snivé,
vrať mrtvé, neslyšíš hlas, jenž tě zve?
Zem nejdražší své skvosty žádá již,
vrať mrtvé! Moře, slyš!
 

XLIII. JOHN KEATS

Den zmizel

 
Den zmizel již a všecko sladké s ním
ret sladký, hlas, dlaň, sladší ňadra bílá,
dech sladký sdružen šeptům tajemným,
lesk očí, pasu tvar i pružnost milá!
Již zbledlo kouzlo poupat v rozpuku
a krásy paprsk zmizel, očím báj,
mně z loktu krásy v plném souzvuku
tvar luzný zmizel, teplo, lesk a ráj.
 
 
Že večer moh tak záhy vše mi brát!
Teď svátek – ne svatvečer na svém klínu
počíná vonné, bdící lásce tkát
pro skrytou rozkoš závoj hustých stínů,
já přes den lásky missal probíral,
bych teď se modlil, postil se a spal.
 

La belle dame sans merci

I.

 
Co je ti, bledý rytíři,
tak zmaten, váháš, v tváři žel,
již svadlo sítí u jezer,
pták oněměl.
 

II.

 
Co je ti, bledý rytíři,
tak zhublý jsi a zdrán,
veverky sýpka plna jest,
však pustý lán.
 

III.

 
Na čele tvém zřím liliji
jest vlhká děsem, zimnicí
však svadne bledá růže též
tvé na líci.
 

IV.

 
Já potkal ženu na nivě,
tak luznou jako dítě vil,
zrak divý, nožka křídlo jen,
vlas dlouhý byl.
 

V.

 
Já květy ozdobil jí skráň
i páže, tělo, – božský sen! —
jak v lásce na mne pohledla
a vzdychla jen.
 

VI.

 
Já zved ji svého na oře,
jen viděl ji, až západ byl,
u cesty stanouc, zpívala
tu píseň vil.
 

VII.

 
Hledala pro mne kořínky
a med a sladkou mannu tam
a divně zněl ten její vzdech,
ó jak tě ráda mám!
 

VIII.

 
Mne zatáhla pak v elfů sluj
a plakala a vzdychla pak
až divými jsem polibky
jí zavřel zrak.
 

IX.

 
A pak mne skolébala v sen
a já jsem snil – ó jaký sen! —
ten poslední, jemuž jsem vpad
na svahu hory v plen.
 

X.

 
Já bledé krále, panice zřel
a bledých bojovníků řad,
ti křičeli „damou sans mercy“
jsi pro vždy jat!
 

XI.

 
Já v šeru viděl její rty
se otevřely v děsný sten
já zbudil se na svahu tom
sám opuštěn.
 

XII.

 
A proto bledý bloudím zde
a váhám, v tváři žel,
kde svadlo sítí u jezer,
pták nezapěl.
 

Óda jeseni

 
Ty dobo mlh a plodů zrajících,
ty slunce uzrálého věrný druhu,
s ním kane požehnání z dlaní tvých,
že střechy kynou v zralých hroznů kruhu,
s omšených jabloní že plod se chýlí
a zralost v jádro všeho proniká,
jímž kypí dýň a lísky slupka plní
se jádrem sladkým, květů veliká
jímž kyne v lukách žeň, kam včely pílí,
dnů teplých stálostí, že až se mýlí
neb cely plastvů jich se medem vlní.
 
 
Kdo ve tvých špižírnách tě neviděl?
Ba, mnohý tebe zřel u stodol vrat,
jak bezstarostně sedíš, kšticí spěl
ti vítr z řešet, neb tě viděl spát
na snopu polžatém výparem máku,
srp v dlani šetřil drn a sterý květ,
neb jindy sběrače jak zřel tě klasů
se snopem na hlavě skrz vodu spět,
neb stát u lisu jablečníku, v zraku
klid tichý, dlouho dívat se, jak v tlaku
vytéká šťáva zlatitého jasu!
 
 
Ty jara písně, kde jsou nyní teď?
Ó nepomni jich, máš svou hudbu taky!
Když mroucí zkvítá den skrz mraků zeď,
v zář růží stápí strniště, kdy mraky
much, jepic truchlí řeky na pobřeží,
se nesou výš a k zemi tíhnou zas,
jak vítr lehounký je tiše nese,
se strání zelených zní jehňat hlas,
tu z meze cvrček ozval se a svěží
hlas červenky od plotu zahrad běží,
křik vlaštovek se v sboru vzduchem třese…
 

Óda na melancholii

I.

 
Ne, nesestupuj tam, kde břeh je Lethy,
a neber jedovatou šťávu třtině
a nestrp, skráň tvou by věnčily květy,
tož lilek s hrozny, vzaty Proserpině.
Nesplítej růženec si z dříšťálů
a nevol černého si smrtihlava
za obraz Psychy, nevol sovu sobě,
by družkou byla tvojím ve žalu,
za stíny stínů druž se shrne tmavá
a bdělá úzkost zamží duši tobě.
 

II.

 
Však má-li smutek v duši tvoji skanout,
ať skane jako vláha s mraků padá,
již mrtvá poupata zas mohou vstanout,
již jarní prška na chlumy se skládá.
Svou bolest vůní rosných růží zkoj
a duhou, která spíná řeky břehy
a paeonie květy nádhernými,
a milka když ti vypovídá boj,
za ruku chop ji, v její hněv pln něhy
se v hlubé oči její zahleď svými.
 

III.

 
Jest s Krásou, s Krásou zmírající živa
a s Radostí, jež klade odcházejíc
prst na ústa, a s čárem, který stlívá,
na jed se, jak je mlsne včela, měníc.
Ba samé Rozkoše kde stojí dům,
tam melancholie si oltář staví,
jen tomu zjevný, kdo pln vášně plamů
k rtům číši plnou tiskne, v mžiku tom
duch cítí její moc a jako tmavý
pak prápor visí na zdi její chrámu.
 

XLIV. THOMAS CARLYLE

Dnes

 
Tak přichází k nám svěží
a mladý modrý den,
má prchnout nevyužit
jak plachý marný sen?
 
 
Z věčnosti klína povstal
ten jeho mladý šer
a do věčnosti klína
se vrátí podvečer.
 
 
Před časy neuviděl,
jej nezřel lidský zrak,
a zas jej neuvidí,
jak zmizí v noci mrak.
 
 
Tak přichází k nám svěží
a mladý modrý den
má prchnout nevyužit
jak plachý, marný sen?
 

Cui bono?

 
Co jest Naděj? – Smavá duha,
dětí zástup za ní lít,
tady není, dál vždy, dále!
Ani gnom ji nezachyt.
 
 
Co jest Život? – Kra, jež taje
v moři, kolem slunný břeh,
skočíš vesel na ni – splývá,
klesneš, zmizíš ve vírech.
 
 
Co jest Člověk? – Bludné dítě,
marný zápas, boj pln zlob,
všecko chce, nic nedosáhne,
vše co stihne – úzký hrob.
 

XLV. THOMAS HAYNES BAYLY

Nelze zapomníti

 
Ne zmínky není o něm víc, je kleté jeho jmeno,
mým zakázáno pro vždy rtům dřív často vysloveno.
Od žertu v žert mne ženou dál, a smích když v oku svítí,
tu myslí, že jsem zapomněl – mně nelze zapomníti.
 
 
Dí: Půvab jest prý ve změně, jež jiné láká, baví.
Však v nejdálnějších končinách můj neroztá stesk tmavý,
já dlouho nezřel údol ten, kam chodíval rád sníti,
ni hustý onen hlohu keř – však nelze zapomníti!
 
 
Co bylo mým, ach toho jest svět kolem plný, plný,
ve záři slunce vrch to dí, to na moři dí vlny,
když slunce v sklonu západ kdy se nachu září nítí,
jej zpátky volá každý list, ne, nelze zapomníti! .
 
 
Dí, že jest nejbujnější všech, že našel svoje štěstí,
dí, on prý na mne zapomněl – já neslyším ty zvěsti,
on zápasí snad jako já a bol a stud když cítí,
tu, jestli jak já miloval – pak nemůž zapomníti!
 

Trojí setkání

 
Kdys věnec měla z růží,
když poprv jsem ji zřel,
tvář sněžná jen se stkvěla
ve vlasu, jenž se tměl.
Jak splývala jí chůze,
jak sladce zvonil hlas,
že neví, co je starost,
děl úsměv, v kterém jas.
Jen v tanci se mi mihla,
však posavad ji zřím
nad sněžným děcka čílkem
s tím věncem růžovým.
 
 
Na sněžné skráni měla
pak oranžový květ,
víc byla zamyšlená,
než poprv jsem ji zhled.
Po boku muž jí kráčel
ji těšiti, měl spěch,
že neuzří víc domov,
mi zradil její vzdech.
Jen chvilku se mně mihla,
však posavád ji zřím
nad sněžným ženy čílkem
s tím květem bělostným.
 
 
A dávno není tomu,
co jsem ji viděl zas,
na místo věnce závoj
vdov halil její vlas.
A nikoho tu není,
by za ruku ji vzal,
ji jemně v své tisk, v bolu
s ní družně zaplakal.
A přece ač se mihla
s tím srdcem zlomeným,
já v květu, v lesku mládí
ji s těmi věnci zřím.
 

XLVI. WILLIAM MOTHERWELL

Vítr půlnoční

 
Jak žalně vyje, jak žalně vyje
a vzdychá vichr půlnoční,
v něm sladkobolná melodie
ze starých časů zní;
vypráví zašlých o letech,
o nadějích, květ jichž svad,
o v slzách roztálých úsměvech,
o láskách, jež hrobů skryl chlad.
 
 
Jak žalně vyje, jak žalně vyje,
půlnoční vichr jak zpívá,
a každým zvukem vzpomínka žije
na stranách srdce zas živá.
I drahých milovaných hlas
teď v kvilu jeho zněl,
než ovanul je smrti mráz,
jež v žití rád jsem měl.
 
 
Jak žalně vyje, jak žalně vyje
půlnoční vichr rostoucí,
v tom rozluky se piseň kryje
s nadéjí stále vadnoucí,
zpěv luzných snů mé mladosti,
než spad rez na srdce strom,
div slzy zadržím v úzkosti
loučení ve zvuku tom!