Читать книгу: «Moderní básníci angličtí», страница 2

X. JAMES MACPHERSON

Oslovení večernice

(Z písní o Selmě)

 
Ó hvězdo klesající noci!
Jak lůzně na západě pláš!
Svou zářnou hlavu zvedáš z oblaků
a po pahrbcích kráčíš nádherná!
Rci, nač se díváš v údolí?
Již větrů bouře dozněla,
Hluk bystřice sem z dálky zaléhá
a příboj o dálný se tříští tes.
Na slabých křídlech mura poletuje,
ruch letu jejího zní polem v dál.
Rci, nač se díváš, světlo spanilé?
Ty usměješ se a již mizíš zas,
kol tebe s plesem víří zástup vln,
ty koupají tvé kštice milostné.
Buď s bohem, paprsku ty mlčící,
Ty světlo v duši Ossiana vzplaň!
 

Pohřební zpěv Darthuly

 
Jak smutná jsi, dívko z Cothy!
(sto Cairbara bardů pělo).
Vlá ticho u modrých proudů Selmy,
již klesl Truthillův rod.
Kdy vstaneš zas v své kráse?
Ty první z Erinu dívek?
Jest v hrobě sen tvůj dlouhý
a jitro vzdálené.
Víc nezjeví se slunce tvému lůžku
a neřekne ti: Vstaň, ó Darthulo!
Ty první z žen! Ó vstaň!
Již povstal vánek jarní,
již kvítí hlavou tiše na zelených stráních,
již hvozdů pučící se vlní listí.
Ó vrať se, slunce, zpátky
jat spící a dcera Kolly,
víc nepřijde v své kráse
víc nepohne se v stopách líbeznosti svojí!
 

Vinvela a Shilrik

Vinvela

 
Můj miláček jest pahorků syn.
On stíhá prchající zvěř.
Psi jeho šedí funí kolem něho
a luku jeho tetiva zní větrem.
Zda spočíváš u zdroje skály,
zda v hluku bystřin sníš?
Hle třtinou klátí vítr,
mha letí po pahorku.
Chci nezřena se dostat k svému hochu,
chci u skály jej vidět.
Já, miláčku, tě zřela poprvé
u stověkého dubu u Brauno;
ty z honby jsi se vracel štíhlý,
pláls krásou mezi druhy svými.
 

Shilrik

 
Ký hlas to slyším?
Jak větru letnímu jest podoben!
U klátících se neležím já třtin
a neslyším zvuk zdroje skalního.
Ó Vinvelo, jdu odtud daleko
do bojů s Fingalem.
Mne víc se nedočkají moji psi,
víc nevystoupím na ten pahorek.
Víc neuvidím tebe s výše hory,
jak procházíš se krásná u řeky
jak duha nebes krásná
a jako na západu vinách měsíc.
 

Vinvela

 
Až odejdeš, ó Shilriku,
pak sama zbudu na pahorku zde!
Zvěř klidna na pahorku zůstane
a pást se bude v trávě pokojně,
ji vítr nepoleká víc,
ni šumící strom.
Tvůj zmizel lovec,
dlí na poli hrobů.
Ó cizinci, vy synové vln,
ó ušetřte mi Shilrika!
 

Shilrik

 
A padnu-li na bojišti,
vztyč, Vinvelo, pak vysoko můj hrob!
ať šedé balvany a navršená země
mne příštím označují časům.
Když lovec spočine pak na pahorku
a vytáhne svůj oběd o poledni,
at řekne: „Jakýs bojovník zde leží!“
a sláva má žít bude jeho chválou.
Ó Vinvelo, mne pamatuj,
až budu ležet v hloubi pod zemí!
 

Vinvela

 
Chci vzpomínati tebe, Shilriku!
Ach, klesne v boji Shilrik můj!
Co počnu, lásko má, až odejdeš?
Já budu bloudit těmi pahorky
i mlčenlivým tímto údolím,
tam klidu tvého místo vyhledám
se z honu vracejíc.
Ach, padne Shilrik můj, však bude živ
v mé upomínce Shilrik milený!
 

Z Fingala

 
Jak větrů sto když vstane z Morvenu,
jak zdroje letí se sta pahorků,
jak mraky nebem spějí za sebou,
jak temné moře tepe pustin břeh,
tak hlasné děsně Leny na stepi
se střetla obě vojska nepřátel.
Zněl nářek lidu kolem po vrších,
jsa hromu v tiché noci podoben
když mraky jeho zuří nad Konou,
a tisíc duchů křičí divoce
a najednou do větrů bouřících.
V své síle celé velký Fingal hřměl,
tak děsný Trenmora jak velký duch,
když s Morvem ve víru se zatočí,
by uviděl tam děti pýchy své.
 
 
Na srázech duby zněly ohlasem,
a skály před ním řítily se v prach.
Jen zpola viděn jako v noci blesk
on po pahorcích kráčel pomalu;
Ó mého otce ruku kryla krev,
když moře svého vzbudil třpytný lesk.
Na boje mladosti své vzpomínal,
a během jeho spustošená pláň.
 
 
Tu Ryno šel, jak ohnivý byl sloup,
a Gaula temné bylo obočí.
Vyrazil Fergus s nohou vichřice,
jak skála dolů sestoup Ossian.
Nad krále silou jak jsem zajásal!
Co smrtí razilo mé rámě kol,
neb strašlivý byl mého meče lesk.
Skráň moje nebyla tak šedivá,
a věkem ruka má se netřásla,
můj zrak uzavřen nebyl temnotou,
a v běhu neklopýtla noha má.
 
 
Kdo mrtvoly zde lidu spočítá?
kdo umrlé vše velké hrdiny?
Když Fingal ve svém vzteku roznícen
potíral šmahem syny Lochlinu?
Od pahorku ku pahorku zněl kvil,
až přikryla svým pláštěm všecko noc.
A bledí hrůzou, jako v stádu zvěř
se shromaždily děti Lochlinu
na stepi u Leny, u Lubaru
vln seděli my, zvuku plesných harf
jsme naslouchali…
 

Zlomek ze Selmy

 
Když přijdou horské bouře,
když severák výš zvedá vlny,
na zvučící břeh sednu
a zadívám se na osudnou skálu.
A často v sklonu luny
zřím duchy svojich dětí
půl živí, kterak spějí
ve smutné shodě spolu.
 

Ze zpěvu Minony

 
Mlč chvilku, ó větře!
Na chvilku stichni, ó proude!
Ať hlas můj slyšeti je vůkol,
ať poutník můj mne slyší!
Můj Salgare, to Colma volá tebe!
Zde strom je, zde je skála.
Ó Salgare, má lásko,
zde jsem!
Proč odkládáš svůj příchod?
 
 
Hleď, objevil se měsíc,
proud v údolí se leskne,
ční šedivé kol skály.
Však nevidím jej na nich,
psi jeho nejdou před ním,
a nehlásají štěkem jeho příchod.
Zde musím sedět sama!
 
 
Však kdo jsou ti, již mrtvi leží v stepi?
Můj miláček, mí bratři?
Ó mluvte, druzi moji!
Bez odpovědi čekám.
Ó mluvte, já jsem sama.
Má duše trýzněna je bázní.
Jsou mrtví, běda!
Jich meče rudé bitvou.
Ó bratře můj, ó bratře,
proč Salgara mi zabil's?
Ó Salgare,
proč zabil's mého bratra?
 
 
Mně oba byli jste drazí!
Co říci k vaší chvále?
Ó krásný byl jsi na pahorcích mezi tisíci,
on strašlivý byl v řeži.
Ó odpovězte, mluvte!
Má slyšte lkání,
vy děti mé lásky!
Jsou tiší, tiší pro vždy!
Jich ňadra chladná jsou jak hlína!
Ach, od pahorků skalných,
ach, od vrcholu bouřící té hory
vy duše mrtvých mluvte!
Já nebudu se hrozit!
Kam v klid mám odejíti?
Ve které sluji hor vás najít mohu?
Ni slabounkého hlasu nerozeznám větrem,
ni polovičné odpovědi v huku bouře!
 
 
Já sedím zde v svém hoři,
na jitro čekám v slzách!
Hrob vykopejte, vy přátelé mrtvých,
však nezavírejte ho, nežli přijdu.
Mé žití jak mizí,
jak zůstati zde mohu?
Zde zůstati chci s druhy
u proudu, blíže zuřící té skály.
Když noc je na pahorku,
a vítr vstane v stepi,
můj duch v něm bude státi
a oplakávati smrt mojich přátel.
Mne uslyší již lovec v chatě svojí,
ač hlasu mého leká se, jej rád má,
neb sladce znít můj musí hlas za druhy,
již Kolmě drazí byli!
 

Zpěv Ossianův

 
Proč truchlíš, Fingalův zrozenče?
Proč duši tvou zatmívá mrak?
Ti tam jsou vůdcové pravěku,
bez slávy svojí zanikli.
I vzejdou děti příštích časů,
a nové vzejde pokolení lidí.
Jste vlnám mořským rovni, národové,
jsou rovni listí lesnatého Morvenu,
v hučivém nárazu větví mizí
a nových listů rod
svou zelenou pozvedá hlavu.
 
 
Tvá krása, Ryno, měla trvání?
Tvá síla vydržela, Oskare, vozů?
Sám Fingal odešel,
a síně jeho rodičů
krok reků zapomněly.
Měl's zůstat, starý Barde,
když stateční ti všichni odešli?
 
 
Však zůstane má sláva
a poroste jak duby Morvenu,
jež v bouři hrdě rozpínají hlavy
a radují se větrů příboji.
 

Vzpomínka zpěvu z pravěku

 
Jen udeř v struny zpěvu, synu Alpinův.
Spí útěcha v tvé harfě vzduchové?
Na Ossiana truchlícího,
kterému mlha duši halí,
ji vylij!
 
 
Já barde, slyším tě v své noci,
jen vydrž hrát na dvojné struně své,
slast smutku sluší Ossianu
ve hnědých jeho letech.
 
 
Klesť zelená tam na pahorcích duchů
svou hlavu kolébajíc v hlasech noci,
já neslyším tvůj hlas,
šat duchů neslyším, jak vane v listí.
 
 
Je často slyšet kroky mrtvých
na vzduchu ve vířící bouři,
když pluje měsíc z východu,
štít bledý šírem nebes táhnoucí.
 
 
Ullin a Carril a Raono,
ty zašlé hlasy pradávných dnů,
vás ve tmách Selmy slyšet,
jak zvedlo by to duši mé písně!
 
 
Vás, zpěvu syny neslyším,
ve kterých obydlích mraků váš klid?
Zda v harfu dunivou bijete
v šeř jitra zahalenou,
kde zvučící vychází slunce
z modrohlavých vln?
 

Oslovení slunce

 
Ó ty, jež se valíš nebem
do kola jak vůdce štít,
odkud jas tvých paprsků,
odkud světla tvého věčnost, slunce?
V plné kráse vycházíš,
hvězdy běh svůj tají před tebou,
měsíc bledne na nebi,
v západní se halí mračno.
Drahou svou jdeš sám.
Kdo tak smělý, přiblížit se k tobě?
Duby řítí se i skaliska
stářím s výšin Carnských v hloub
mořský příval roste, padá,
luna ukrývá se v nebi,
ty však samo vítězně
stkvíš se v lesku, věčné světlo!
Bouř-li zastiňuje svět,
děsným hromem, ostrým bleskem,
v kráse stejné zříš ty v odboj všeho,
v hromech vzduchu dál se usmívajíc.
Mně však zašlo světlo tvé,
neuzřím víc tvoji tvář,
střeš-li zlaté kštice svoje
kol po mračnech na východě,
chvíš-li se, kde západ jest,
kolem pochmurných bran moře,
mně se ve všem příliš podobáš.
Silný věk máš, onen slabý.
S nebes splývají nám léta,
putujíce svorně k cíli,
ó tož těš se, slunce, tomu,
mládí, síla když ti kvete!
Pochmurné a nevlídné je stáří
jako luny matné světlo,
jež se mraky dívá v pole,
mhami Caru když zatmívá se,
plání severní jdou větry,
chodec smuten, jimiž jen se plíží…
 

Fragment z boje

(Carthon)

 
Cleramona srdce ranilo to slovo,
na svého on syna mlčky pad,
vojsko chmurně stálo kolem
po rovině ani hles.
Přišla noc a měsíc na východě
v smutné bojiště se díval.
Stáli zněmlí, bez pohnutí.
Mlčící tak stojí les,
na Gomalu, jenž svou hlavu zvedá,
bouře hluk když dozněl v dáli,
planinou když jeseň tmí se.
 

Měsíci

 
Krásné jsi, ó dítě nebes,
milá tvář tvá mlčící,
luzně vycházíš a hvězdy
spějí mokrou drahou tvou,
ku východu mraky těší
tvoje sladká přítomnost.
Měsíci, tvůj svit jak snoubí
stříbrem jejich tmavé lemy,
kdo je roven v nebi tobě,
mlčící ty světlo noci!
Studem v blíži tvé vše hvězdy
vzplanou, nepočetný dav
všecky odvracejí v dál
zraků svojich jiskření.
Kam pak ale odcházíš,
když se na tvém obličeji
rozestře tma do kola?
Máš snad tichou kdesi jizbu,
jako Ossian přebýváš
ve hlubokém stínu smutku?
Spadly s nebes výsosti
dolů sličné sestry tvoje,
není víc těch, které s tebou
těšily se v tiché noci?
Ano, luzné světlo ty,
spadly tvoje sestry, spadly,
a ty o ně truchlíš stále.
Jednou však též spadneš sám,
opustíš svou modrou dráhu,
jíž teď kráčíš po nebi.
Hvězdy potom zvednou hlavy,
ty, jež tvoje přítomnost
studem plnila, ty v plesu
zajásají! Leskem pláš teď,
nuže tak se s nebes bran
svého nebe na mne dívej.
Větře, rozděl tmavý mrak,
aby dítě tiché noci
s výše své v svět mohlo hledět,
aby zaleskly se hvozdy,
ocean by v jasném světle
vln svých moh se valit dál!
 

XI. CHARLES DIBDIN

Tom Bowling

 
Tom Bowling, chuďas – pouhý trup —
z všech nejlepší to muž,
řev bouře neuslyší, v lup
kles dravé smrti juž.
 
 
Vzor krásy mužné, srdcem dítě
a měkký na mou čest,
své povinnosti konal hbitě;
teď se vším hotov jest.
 
 
Vždy dostál slovu, takou ctnost
jsi věru zřídka zřel,
a přátel dobrých, statných dost
a hezkou ženu měl.
 
 
A písní uměl veselých,
rád hlásal jejich zvěst,
teď plesný hlahol v smutek ztich,
Tom se vším hotov jest.
 
 
Však neklesne Tom ve záhubu,
mu vítr dobrý přán,
až povel: „Všichni na palubu!“
dá všeho kapitán.
 
 
Smrt – král i lodník jejíž lup, —
neschvátí Toma v pěst,
nechť ve hlubinách leží trup,
duch hotov, volný jest!
 

XII. JOHN LOGAN

Píseň kukačce

 
Zdar, krásný hoste podlesí,
zdar čacký posle jara,
o hnízdo tvé se jarní nebe,
o zpěv tvůj hvozd se stará.
 
 
Jak zkvetou první chudobky,
tvůj zazní jistě hlas,
zda hvězda tebe vede k nám
a určuje tvůj čas?
 
 
Zdar, čacký hoste, kvítí vše
já s tebou stejně vítám,
tvou hudbu v ptačím prozpěvu
já lačným uchem chytám.
 
 
Když školák zajde do lesa
pro prvosenky květ,
jak naslouchá, to jara hlas,
jej nápodobí hned.
 
 
Však hrách když kvésti začíná,
opouštíš zpěvné luhy,
host výroční, ty jara zvěst
přenášíš v úval druhý.
 
 
Ó ptáku, svěží vždy tvůj luh
a nebe tvé vždy jas,
tvá léta zimy neznají,
ni trud tvůj zpěvný hlas.
 
 
Kéž lítat můžem pospolu
vždy čilým křídlem v luhy,
kol světa spolu rok co rok,
vždy jara býti druhy!
 

XIII. LADY BARNARD

Starý Robin Grey

 
Když přijdou ovce domů a krávy jsou již v stáji,
když v spánku v celém světě si lidé oddychají,
mně srdce těžká bolest se vylévá v slz toku;
můj starý netuší to, spí pevně po mém boku.
 
 
Mne rád měl mladý Jakub, chtěl nevěstou mne zváti,
však pouze korunu moh za věno mi dáti,
boj koruny vzplál s librou, na moře Jakub šel,
„Tvým oboje, věř, bude!“ mi na rozchodu děl.
 
 
A sotva na moři byl, rok právě dokonává,
můj otec zlomil ruku, nám ukradena kráva,
a matka nemocná, pryč Jakub ve vln shluku,
tu přišel starý Robin a žádal o mou ruku.
 
 
Příst nemohla víc matka, měl otec klidu třeba,
já dřela dnem i nocí a nevydřela chleba,
tu věděl Robin rady, zrak slzou zamlžený:
„Jim k vůli dej mi ruku, buď chotí mojí, Jenny!“
 
 
Ne! – pravilo mně srdce, to dál šlo za Jakobem,
žel, bouřné větry duly a moře jeho hrobem
a s lodí zhynul Jakub a nebe spásy nedá,
nač ještě žít bych měla? Ó běda mi, ó běda!
 
 
A otec stále mluvil a matka němá stále,
leč jak mi zřela v oko, hruď pukala mi v žale,
tu ruku mou mu dali, mé srdce bylo v moři
a mužem mým se Robin stal, běda! k mému hoři.
 
 
Tak prchl čtvrtý týden, co ženou mu jsem byla,
u dveří na patníku jsem zamyšlená snila,
duch Jakubův stál u mne – moh věru on to býti,
než promluvil, řka: Drahá, pojď za choť chci tě vzíti!
 
 
To jsme si povídali, ó shledání, ó žel!
Já polibek mu dala a řekla, by zas šel;
já chtěla mrtva býti, však byla v smrt jen bledá,
já mladá, plna síly, jsem štkala jen, ó běda!
 
 
Teď chodím jak duch kolem, nemyslím na předení,
hřích, myslit na Jakuba, s ním zabývat se v snění,
chci hodnou ženou býti, se starat o vše jemně,
vždyť starý Robin Gray se chová vlídně ke mně.
 
 
Ó dlouhá byla zima, v žeh slza moje plála,
a zoufalství to bylo, co klidem já jsem zvala,
že blednu? Nezřela jsem víc do zrcádka ani,
že bylo od Jakuba – ó hořké vzpomínání!
 
 
Můj otec zasmušil se, zlá nemoc matku kruší,
však nejvíc o Robina mi sahalo to k duši,
nechť neřekl ni slova, však tvář ta neoklame,
jak haluz byl, o kterou se divý příboj láme.
 
 
On uleh do postele a nejed, nepil již,
jen vzdychal ob čas „Její tím umenším já tíž!“
A v oko díval se mi, mne pokladem svým zval,
a jakby konec všeho, sousedy zavolal.
 
 
Děl: „Velká moje vina, však pravdu zřím v tu dobu,
a lítost proto brzy mi dopomůže k hrobu,
jen když to dobře skončí, smrt osvobodí hned,
to mladé, věrné srdce ze svazku, jenž pln běd.
 
 
Já ucházel se o ni, vždy přišel zas a znova,
rád viděn od rodičů, ne! byla její slova,
o lásce Jakubově jsem nevěděl, dím vám,
bych přinutil ji, běda! já krávu ukrad sám!
 
 
Což já se o to staral, jen tys mi udělala
a mezi námi, snil jsem, jen tato kráva stála.
„Ta dokavad nás živí, tvá bývala to slova,
já nebudu, věř, nikdy, ach, žena Robinova!“
 
 
Však nemoc byla v domě, ni chleba večer, ráno,
mně podala tu ruku, nechť srdce rozedráno,
já chorobné zřel srdce – ó proč jsem ruku vzal?
ach, taká vina sije i v dobrou půdu žal.
 
 
To netrvalo dlouho, mně brzy vzešlo světlo,
když nevrátil se Jakub a hoře Jenny zhnětlo
a začala mi blednout, však věrná vždy a ryzí
a já to všecko viděl – jak dobře vše to zmizí!
 
 
„Zda není tady Jakub?“ – A Jakub zde byl v skutku.
„Tož milujte se hodně, co mohu, pravil v smutku,
vám dám, ty mladý muži, vem dvůr a dům a stáje,
jež neměla mou býti, ta nyní žena tvá je!“
 
 
My slíbali mu ruku již chladnou v sledním snění,
děl Jakub: „Před Bohem že našel odpuštění,
dí jeho tichý úsměv, kterak odolati,
kde ziskem, věnem všeho lze tebe Jenny zváti?“
 
 
My truchlili pak dlouho, pláč smáčel naše líce,
však jasná slza v oku, já neznala se více,
srdce lehké bylo jak v nebi ptáka let,
bol všecken za mnou, snem jen vše bída zašlých let.
 
 
Tak nesvítilo slunce v dnech nejkrásnějšich ani.
Jakuba jsem ženou… Co říci? Jaké přání?
U krbu starouškové, u prsu hoch se směje
a Jakub rád mne má, jak jen si srdce přeje!
 

XIV. THOMAS CHATTERTON

Resignace

 
Hrom, jímž tvé nebe, Bože, zní,
jenž i ten zemský atom zříš,
já vzývám, štíte poslední,
skloň milostiv se ke mně blíž!
 
 
Hádankám tmavým vůle tvojí
i stínu rajských světel tvých,
podléhá lidský duch v zlém boji,
však Věčný co chce, – není hřích.
 
 
Ó na mne v chvíli pokušení
a v úzkostech a ve slzách,
svou dobrotou ztiš vášní vření,
svou láskou, smírem zmírni strach!
 
 
Když mimo tebe v srdci vřelo
cos zpupného, čím bují zmar,
tvé oko v nebezpeč mou zřelo,
tvé lásky přehlédniž to žár!
 
 
Tož srdce, nač lkáš v zoufalosti?
Nač v temnu zní tvůj smutný hlas?
Svor dumy odhoď, k blaženosti
Bůh přece všecky stvořil nás!
 
 
Žel, srdce moje lidsky cítí,
viz slzu mou a slyš můj vzdech,
že otráveno jest mé žití,
to cítím v sledních zápasech!
 
 
Však resignovat chci z vší síly,
za každou ránu dík vzdát jen,
ať ztichne srdce vzdech, jenž kvílí,
pryč, slzo, jíž hled zasmušen!
 
 
Plášť chmurný, jímž chce noc mne krýt
i ducha bez vší naděje,
ten spadni, Bože, v jitra svit,
jenž slunce tvé mi odkreje!
 

Žalozpěv minstrelův

 
Ó v nářky moje vpadněte,
ať tekou horkých slzí zdroje,
v rej nohou v svátek nehněte,
vše noc ať shltí v stíny svoje!
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.
 
 
Jak zimní noc byl jeho vlas,
sníh na jaře tvář jeho svěží,
a růžná jako zory jas,
ten půvab nyní v hrobě leží.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.
 
 
Hlas jeho sladce jak drozd pěl
a tanec, myšlenka tak hřímá,
bubínek jeho zvučně zněl…
ach, pod vrbou teď tiše dřímá.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.
 
 
Slyš, šumí křídlo havranní,
tam údolí kde skála svírá,
tmou bloudí můra po pláni
a skřekem zaznívá hlas výra.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.
 
 
Viz, bledý luny lesk se kmit,
však bělejší jest rubáš bílý,
a bělejší než jitra svit
než zář, kdy večer se již chýlí.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.
 
 
Na hrobu věrné lásky mé
se nemá jediný květ vznésti,
co těcha mi té duše ctné,
má chladná smrť víc nezná štěstí.
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.
 
 
Kde svaté jeho tělo tlí,
chci plané růže nasázeti,
zde celá moje bytost dlí,
sem, víly, pojďte v tanec spěti!
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.
 
 
Zraněna ostrým trnem jich
hrob krví srdce zrosím vřelou,
co života mi ples a smích?
žert dne a tanec v chvíli ztmělou?
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou.
 
 
Vln víly, rákos na stráni,
mne vemte v hloubku svou,
jdu k tobě, drahý, v zoufání…
A byla pod vodou…
Můj milý již
šel v hrobu tiš
spí dole pod vrbou…
 

XV. GEORGE CRABBE

Srovnání

 
Přátelství zlato vytříbené jemně,
vždy větší jeho cena v čase
a láska, ruda, která v klínu země
ve panenské své bují kráse.
 
 
Přátelství z let se do let může vésti,
vždy stejné, věř, se nepromění,
boj mnohý krutý musí láska vésti,
však roztaví se ve plameni.
 

Božství

 
Ó božství, uč nás, ty, jež smyslů nocí
vždy smrtelníky vodíš světla mocí,
jímž naše naděj i náš strach se řídí,
vše trudy nést i válčit s pýchou lidí,
se modlit v hoři, hanu zapomníti
a s celým světem v rovné lásce žíti.
 

Noc

 
Kol noci ticho střízlivé
vzduch halí v mlčení
a každý dech od břehů všech
zve slavně k modlení.
 
 
Ó Pane, ducha mého řiď
dál svatou drahou sám,
kyň tvorstvu, by mne učilo,
jak modliti se mám!
 

XVI. ROBERT BURNS

Svou Haničku mám rád!

 
Ať kde chce vichr duje si,
já toužím na západ,
mé dobré děvče bydlí tam,
ta, již mám nejvíc rád!
Tam šumí les, zdroj tká svůj ples
a mnohý ční tam chlum,
však v noc i den jest Jean můj sen,
Jean nevyjde z mých dum.
 
 
Já zřím ji v rodné květině,
ta něha, kouzlo, jas!
Ji v ptačím slyším prozpěvu,
vzduch kol to její hlas!
A každá jarní květina,
luh, keř, hvozd, zdroje šum
i ptačí zpěv jest příčina:
Jean nevyjde z mých dum.
 

Údolí Ballochmyle

 
Catrinské zvolna žloutnou lesy,
u jezer vadne sirý květ,
skřivánčí brázdou nezní plesy,
a v přírodu žal tichý slét.
V těch hájích Marie kdys pěla
v své krásy tenkrát vrcholi,
a tichá lesní echa zněla:
Buď s bohem, drahé údolí!
 
 
Na zimních záhonech, ó kvítí,
vzpláš svěžím květem jara zas,
kde vadne vše, tam bude zníti,
ó ptáčata, váš sladký hlas!
Žel, pro mne vše se ztápí v šeru,
pták v lese, kvítko na poli,
ó s bohem, luzné stráně Ayru,
buď s bohem, drahé údolí!
 

Pojď na má ňadra spočinout!

 
Pojď na má ňadra spočinout,
rci, rozchod pro nás není,
rád zdeptám vše jak prach a troud,
pych světa, slávu, jmění;
A řekneš-li, že v tvojí, Jeannie,
je totéž psáno hruď,
cíl života jest dosažený,
co živ jsem, mojí buď!
 
 
Tvým vděkem vším ku ňadrům svým
má všecko tebe stisknout,
víc od nebes já za ten ples
neždám, než blahem výsknout!
Při očích tvých, tak modravých,
se přísahou chví hruď,
polibkem svým to spečetím,
a pro vždy mojí buď!
 

Dvorný tkadlec

 
Kde Cart má v moři cíl svých cest,
strom bujet zříš a kvítí kvést,
hoch pěkný pro mne živ tam jest,
a on je dvorný tkadlec.
 
 
Já měla devět hochů snad,
ten prsten nes, ten pentle, šat,
o srdce začla jsem se bát,
tož dostal je můj tkadlec.
 
 
Psal otec smlouvu svatební,
pro bohatého napsal ji,
leč hruď je vše, dlaň patří k ní,
a tak ji má můj tkadlec.
 
 
Pták s písní dokud brázdí vzduch,
a včel je slyšet v kvítí ruch,
a v pršce usmívá se luh,
mým jest jen dvorný tkadlec.
 

Modlitba před smrtí

 
Ty Neznám! Mocná Příčino
mých nadějí, mých strachů!
před nímž snad v chvíli nejbližší
se octnu, vyrván prachu.
 
 
Ó, jestli žití po stezkách
se v blud mé srdce dalo,
a leccos dí to v srdci mém,
že tak se často stalo.
 
 
Ty víš, že takto stvořil's mne
i s vášněmi i pudy,
že svůdný hlas jich svedl mne,
až zabředl jsem v bludy.
 
 
Kde lidskou pouze křehkostí
jsem dopustil se viny,
Ty lásko, vše ztaj milostí
a stop to v noční stíny!
 
 
A kde jsem hřešil úmyslem,
tam těchy pro mne není,
jen že Jsi dobrý, dobrotě
že slastí odpuštění!