Читать книгу: «Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska», страница 15

S náramnou rychlostí letí těžký klát po hladké ryzně a letě fundží jako těžká kule. A jakkoli práce ta těžká je a nebezpečná, přece každý ten chlap pracuje neunaveně dnem i nocí, až mu znoj (pot) na čele vyvstává, jen aby čím skuor drevo s hor sválené v dolinách při potocích v halně (stohy) složené spatřil. Ale navzdor usilovnosti jejich zřídka si práci tu do vánoc odbývají; obyčejně okolo polovice měsíce ledna (velkého sečana), tedy skoro „když se medvěd ve zimním spánku svém na druhý bok obrací“ (v polovici zimy, 25. ledna na Obrácení sv. Pavla). Někdy stýskají si dost na těžkou práci a malý zárobok. Snad nebude zbytečné, když uvedu rozmluvu dvou handělců střetnuvších se, která je charakteristická a stav jejich objasňuje.

Maco. Dě stě sa rozohnali, kmotre?

Jano. Tu len au na Krám do pánov!

Máco. No veď muoj' dušu trafítě, len choďte! Taký je nadrštěný, ako diviak'.

Jano. Nuž což, azdaj sa mu dačo něspáčilo (znelíbilo)?

Máco. Nuž přídě ti tam Ondro Momašovie, že mu vraj (peej) zusegr (Aufseher) málo šichát při frodloch napísal. Nědajbože, ako by si ho helpotn po nose zabil. Basoma tebe vraj zaňát – či já vraj tebe mám viac veriť ako špecifikácii?

Jano. Nuž to tak, hla, dovedaj svoje, ešte ti dajú napokon ublížiť.

Máco. No už je tak! A čvo smě sa i my nakapali cez šitku milú jaseň při tých flúdroch!

Jano. A my! Hladtěže, kmotře, děveť párov nových flodrov smě robili, šesť a mém starých smě poprávali – výše dvesto párov ryzáň nám prichodilo správať, tri skoke na tri zmetačke. A to eště ako to, ale čvo sa při tom prekliatom zavlažovaní nahrdluješ, že by si radšej pod dákou vatrou (ohněm) hlady mřel, ako na taký zárobok hladě!.

Máco. A znáš ho, Bruotovho, šitko, šitko do bidla zobralo, ako by si hu vymietol, od Halniska až popřed Bezle. I len tie joche sme museli nové valáť. A vietě, čvo to tam tie sparušiny (smeti), musel byť ozaj zahybeť (hrůza)! A zokle? Na moj' dušu by si ich ani děsiat nebol obral, co by sa na dačo boly hodily. Sítko to bolo kotruo popriek, kotruo do země koncom spratuo (zepřeto), kotruo na pazder spráskanuo. Bola to pomora, čím (kým) smě my to slobodili a zasa do rovnosti spravili.

Jano. Počul som já, že by stě radšej boli šitke tie polepške prežiadali (oželeli), čvo nám na tu laňajšiu (loňskou) inštanciu přišly. Ale stě len preca aj zarobili dačvo? Už akokoľvek?

Maco. No věr stě uhádli! Bohu prisám, krpce si zodral, hunu, kološně si strhal, riad (nářadí) si znivočil. Keď len já sám, či by stě věřili, kmotře, novučičký nový capíri som zlomil, ako som jeden klátik vliekol. Sekeru som do třetího rázu vyštrbil. A čvo to tak na kameň mrzlo, vietě, ako už v agventě po ondrejskom jarmoku bývá, čvo si do klatá zaťal, ani sa ti sekera něstarela oňho, takuo to zamrazenuo bolo.

Jano. Šitko by to eště bolo, keby si sa mál ako vyprávať do tej roboty. Ale ako nám toho roku zbylo, eh – veď sa ani druhému siaťa nevrátilo. To verte, kmotríčku, muoj ovsík na Loukove taký bol zametený, ako by ho bol medvěd' zabil. A kedy aj dáky turák medzi palce zachytíš, tu ti Brezňan hněď na hrdle a dávaj na záložnice! Kde ho vezněš, tu ho vezněš, len sa ty škriab, dě ťa ani něsvrbí. Ži potom, bedák, na světě!

Maco. Já – už je tak, dajedon si aj puorčovinyzaje, a druhý musí na krumpachoch (brambory) kapať, keď mu němá stará doma čvo do cedila dať.

Jano. Veď som i já preto sa k pánovi rozehnal, či by má němohol s pár německýma zratovaí. Máme my už aj dačvo vyrúbanuo, nuž ale keď ti něvyplácajú, ako ti prichodí, a to aby bolo hněď. No veď uvidím, ako budě! Pozdravujte sa, keď iděte domu.

***

Když kmeny s hor svaleny jsou a v halně srovnány, nastane kálačka (štípání, rubáni), která jim asi do konce března trvá. Jaknáhle osmimužová některá společnost kalacku dokoná, dostaví se ustanovení od úřadu šacovníci, kteří zavázáni jsou přísahou, že práci svědomitě ocení bez uškození či komory, či dělníků. Ku konci března, když na horách jihnouti a sněhy topiti se počínají, opoví se jednoho rána plavačka a hned také shání se dříví po žlebích z pobočních dolin do Hronce a Hronu, takže v poledne téhož dne viděti již dříví dolů Hronem plovati. Při plavačce zúčastňují se staří, mladí i ženské, když třeba při menší vodě polena k rychlejšímu shánění griecpalami potiskovati. Stává se, že veliká těžká polena, nemohouce přes některá mělčí místa přeplavati, uváznou a na dno se ponoří (zanoria). Ty vytahují se v jeseni, když je nejmenší voda, a na břehu do klietok se skládají, aby vyschly. Nenajde-li se na ně kupec, vházejí se při druhé plavačce, ku konci, když druhé dříví odplavalo, do vody. Jmenují taková polena zinkholc (něm. Senk-holz). Z jara plaví se také mnoho budového (k stavění) dřeva, z beňušského revíru, po Hronu dolů v pltěch. Dělá se tam též mnoho šindelů a je tam i pila. Šindel a lehčí dřevěné věci plaví se na dastěnikách. Několik pltí dovedna svázaných nazývají svezky. „Mali srno pět svezkov dolu Hronom.“ Při spouštění pltí na vodu, při plavení dříví musí handělčan začasté i do vody; ale zvyklý od mládí na vedro, na bouře i na mrazy, nebojí se také ledové vody. Po páži (pazucha) ponořuje se do vody jako bobr – a nedostane ani kašel.

Plavačka trvá skoro do konce dubna a na počátku máje jdou zase do lesa na nová rubaniska. Tak stráví tři čtvrtiny svého živobytí v lese.

POSLEDNÍ MEDVĚD NA ČERCHOVĚ, U CHODOVA NEDALEKO DOMAŽLIC A HONBA NA MEDVĚDA NA POLHOŘE V GAJDOŠOVĚ POTOKU NA SLOVENSKU

V Čechách, jmenovitě v Šumavě, povídají si lidé ještě o medvědích, a v Chodově byl sedlák starý, kterýžto když byl mladým hospodářem, s medvědem se pral, jak mi povídali.

– Sekal dříví na Čerchově a medvěd naň napadl; on po něm sekerou, poranil ho, ale medvěd se rozlítil, skočil mu na prsa a do ramena se mu zakousl; sedlák nedbaje na bolest, popadl ho silnou rukou za chřtán, začal ho dusit, a tak se tahali spolu, až se mu poštěstilo sekeru chytit a zasadit medvědu smrtelnou ránu. Sám ale měl také mnoho ran. – To byl prý poslední medvěd, jehož v těch lesích viděli. Takové události nejsou na Slovensku ve Zvoleňské a Gemerské stolici, kde ve vysokých, hustých a rozsáhlých lesích medvědů dosti, žádnou vzácností, a Hronci vědí o mackovi mnoho co rozprávět. – V Dolní Lehotě ve Zvoleňské stolici je mlynář, který sám již čtrnácte medvědů zabil, a to je slovo, neboť honba na medvěda je vždy s nebezpečenstvím života spojena, dokonce na starého.

Ku konci srpna r. 1856 dostala jsem z Března od přítele G. Z., lékaře a velikého milovníka lovů, dopis, z něhož následující podávám, jak mně psáno: – „Co se polovačky (honby) týká, to jsem právě v sobotu na Polhoře v Gajdošově potoku, kde vždy medvědi bývají, pohonu (honbě) přítomen byl, dva jsme měli v pohone, oba byli postřeleni, ale přece utekli, cestou všudy krvácejíce. Ve čtvrtek však minulého týdne byl Jan Kán, bývalý granátnický desátník v pluku Gyulayho (Ďulaího), a Pavel Libic od Gašperů večer na postriežce (čekání) v ovse a medvěda postřelili těžko. Na druhý den šli proň, jako pro zabitého. Tu zrazu (znenadání) v huštině napadne Kán poraněného medvěda, medvěd se postaví, Kán mackovi ale chladnokrevně pálí asi na r kroků pod bradu, až ho s ohněm namiešal. Kule mu, jak se potom při pitvání (otvírání) ukázalo, prošla plícemi, střevy, až do hrubého masa, a přece se pokusa (šelma) vrhla na Kána, chytne ho za stehno, uhryzne, on se holí brání, medvěd chmatne po ruce. Jeden klov (kel, tesák) měl vystřelený, a přece ho druhým a ostatními zuby tak pošpintal (poranil), že má navrch ruky 4 a na dlani jednu díru; kdyby nebyl medvěd krvácením oslábnul, byl by Kána jistě roztrhal. Kán volal o pomoc, tovaryši přiběhli s drúkami (obušky), nemajíce pušek, medvěd se ale do nich pustil a na lomot (pokřik), který tím povstal, přišel horár (polesný) a dva dřevaři (handělčané) s puškami. Horárovi puška selhala, a v tom okamžení, jak se medvěd na něho obořiti chtěl, spustili oba dřevaři naň tak šťastně, že se více nehnul. Kána nesli domů s medvědem a měli macka po vůli onoho v jeho jizbě (světnici) stáhnouti. Chodím jej opatrovat (léčit), ruka mu velmi opuchla (otekla), a jestli se léčení nepodaří, to mu v zahybadle skrepení (v ohbí neb kloubu ztuhne). Prosil mne, abych ho co nejdříve vyléčil, aby prý mohl znova jíti na medvědy polovat. – Hle, to je chlap bysťu svetě! Bukvic máme mnoho, medvědů je neméně a ještě jich bude víc. Budou to polovačky v jeseň (podzim) až radost. —“

SLOVENSKÉ STAROŽITNOSTI

Ze zápisků ar. Gustava Reusza sděluje Božena Němcová

STAROŽITNOSTI V GEMERU

Gemer

Jedno z nejstarších a nejkrásnějších měst na Slovensku jest Gemer (mači. Gomor); s jedné strany přiléhají k němu samé vrchy vinnou lozou a stromovím porostlé a s druhé strany rozprostírá se úrodná rozsáhlá rovina, již řeka Slaná (Sajó) protéká. – Nyní zde ovšem většina Maďarů bydlí, ale patrno, že tomu vždy tak nebylo; dokazují to stará jména vrchů, polí, řek a dědin, jež značí, že tato místa již v předmaďarské době Slovany osídlena byla. – Co jméno Gemer značí, nevím, staří Hronci jmenují ho i Hímer. Na malém vrchu nad městem nalézalo se kdysi „castrum Gumur“.

Na východní straně od Gemeru mezi vinicemi byl nalezen pokrouceny zlatý drát 3 dukáty těžký a pak as 40 liber bronzů, ježto židům do rukou padly. Mimo to střepy z popelnic rozličně pokreslených.

Dražíce

(maď. Perjésse)

Dražíce je dědina v ratkovském okresu v Gemerské stolici a leží mezi Padarovci a Zahorami, od Rimavské Soboty as dvě hodiny zdálí. – Nyní tam bydlí čistí Maďaři. Chotár jest takměř kolkolem vršitý, dubinou porostlý. – V tamějším háji, když jistý sedlák dubový kořen vyvažoval, přišel na skalinu, stolu podobnou, a tam našel bronzových starožitností za kolik liber. – Chodil s tím k židům, domnívaje se, že to zlato, že mu ale mnoho za to nedávali, ledakomus to prodal, a tak se část dostala do rukou dra Tomášíka v Chyžném, který to opět přátelům porozdával.

Tyto starožitnosti skládají se nejvíce z rozličných okras bronzových, pěkně dělaných, z perel a drátů všelijak zkroucených, dva kousky i ve způsobu květin, z plíšků větších menších a výše třiceti kusů nějakého nástroje též z bronzu, o němž se posud neví, k čemu by byl sloužil. – Starožitnosti tyto se nalézají dílem u důstojného pána Tomášíka v Chyžném, dílem u L. Reusza, faráře ve Velké Re vůči. —

Šivetice

Dědina v Gemerské stolici ležící, čistě slovenská. Na východní straně, blíže katolického kostelíčka zcela okrouhle stavěného, který stojí v háji, nalézá se mnoho střepů z popelnic, na nichž posud ozdoby viděti jest. – Mimo jiné maličkosti našel tu před několika lety katolický farář bronzový hrot z oštěpu. V čas povstání Maďarů nastrčil si jej na topůrko, a náhodou byla mu ulomena špice.

Plešivec

Městečko Plešivec (maď. Pelsóc, něm. Pleisnitz) leží v Gemerské stolici, v slánském údolí, celé plešivými skalnatými vrchy otočeno, mezi nimiž vrch Plešivský vyniká. Obyvatelé jsou čistí Maďaři. V jednom diplomu Bely IV. od r. 1242 vzpomíná se Plesuch (Plesucz). Tenkráte náležel hraběti Boršovi. Potom jej obdrželi Bebekovci a měli v držení až do roku 1565. Vystavěli hrad na rovině, jehož zbořeniny posud viděti. Rozdílný od toho je Zámčok plešivský, který prý stál na Plešivském vrchu, jak pověst lidu praví; dějepis o něm mlčí. Odtudto se vydobyly dva bronzové těžké celty; jeden menší jednoduchý, druhý pokreslený čárkami.

Drienčany

Drienčany (maď. Derencsény) leží v ratkovském okrsku, v balogském. (slov. blanském) údolí při potoku Blahu. Staré Drienčany více na rovině stávaly, nynější leží u paty vrchu Bankovo zvaného. Otočeny jsou Budikovany, Meleghegyem, Pápčou, Hrušovém, Lukovišti a j. Od Soboty i od Ratkové 3 hodiny vzdálí. Obyvatelé jsou Slováci. Drienčanský háj jest vrch vápenitý, skalnatý, na východ ležící. Od severu na jih hřbet jeho rozložitý podobný je baradlu. Na obou koncích je vidět ústí jeskyň. – Na severním konci jsou kolmé hlubočiny, kdež se voda sbírá a jiným koncem vytéká, – tak zvané trativody. V jeho chotáru se dva hrady nalézaly; jeden byl prý od husitů v i g. století vystavěn na lukách níže dědiny. L. 1451 král Matyáš vůdce českého Valgatu v hradu tom obklíčil, a zahativše poníže potok Blah, obležence vytopili. – Pro starobylost však znamenitější jsou náspy huňadovské a starý zámek při háji, blíže dědiny ležící, Drienok zvaný. – V náspech huňadovských se našel železný meč. V Drienku se našly: mosazná jakási hruška jako od šavle, bronzová hruška způsobu podobného, dvě zbraně jakés bronzové, rhombičný kámen vykřesaný.

Španie Pole

Španie Pole (maď. Ispánymezó, t. j. županské pole) leží v Gemerské stolici blíže Ratkové, as jednu a půl míle od Rimavské Soboty, mezi Rybníkem, Brusníkem, Chválovou a Gesticou. Malá to chatrná dědina v hornatém kraji. Celý chotár záleží z vápenné půdy a za sucha sotva několik pramenů se tam nalézá. V čas plúšti ale dělávají se tam dvě jezera. – Na cestě k Brusníku vedoucí nalézá se železná ruda. – Mezi okolními vršky, majícími svá jména nejvíce od stromoví, jímž obrostlé jsou, jako Čeřina, Lipina, Bukovina, vyniká nade všecky a svou homolovitou formou se odznačuje Vinný vršok; zdvihá se as 500' nad dolinou a vrchol jeho jest křovím zarostlý a kamenitý. K němu přiléhá na východní straně vršek mnohem nižší, krásným lesem porostlý, od lidu Háj zvaný. Pod Hájem je Španie Pole. Na celé té východní straně, po vršku dolů, po polích i cestách viděti je plno rozmrvených kousků popelnic rozličné tloušťky a velikosti. Na mnohých je viděti okrasy. Na též straně, dílem na samém vrchu, dílem po stranách, nalézají se propadiska, jaminy, větší menší, a někde u velikém počtu, zemí zasypané; gazdové praví, že si v nich nejeden vůl nohu zlámal. Při vyšetřování těchto propadisk se nalezlo, že ony vesměs kolmo do hlubiny sahaly. Každá taková jáma je oblá, 5 až do 7' hluboká, nahoře iVV široká, naspodku se ale rozšiřuje až do dvou loket šířky. Stěny jsou vesměs hlinou vymaštěné a vyhlazené. Naspodku se obyčejně popel nalézá a v popeli, jakž tamější obyvatelé dosvědčují, bronzové a zlaté šperky, přezky, kotoučky, prstence a j., což se obyčejně židům za laciný peníz prodává.

Když se vše pováží, poloha vrchu, Háje, rozdrcené střepy popelnic a starožitnosti v jamách nalézané, nemůže se jinak mysliti, než že tu kdysi pohanské obětiště a pohřebiště bylo. Snad jméno Spanie ( = spaní) Pole ukazuje spíše na místo, kde se k věčnému spánku ukládali, než na pole županské, jak si to Maďaři vykládají (?).

Pokoradza

Pokoradza (maď. Felso Pokoragy) leží v Gemerské stolici, a je Vyšná a Nižná Pokoradza, či jak ji také zovou, Pokoradz. Na konci hřebene, který dolinu blahskou (maď. balogskou) od rimavské dělí a kde se již do roviny níží, leží Pokoradza, od Rimavské Soboty as hodinu vzdálená. Nablízku dědina Zahorany. S jedné strany je vidět do úrodných rovin a v pozadí se rozprostírají lesy, skaliny a pustiny. Skaliny jsou písečnaté a mnoho tu starých lomů na kámen; i mramor se místy vydobývá. – Dědina je majetná, obydlena čistými Slováky. – Zdali slovo Pokoradza od pokory pochází čili jiný kořeň má, nemohu rozlušťovati, že ale maďarského původu není, to jisto, poněvadž v maďarčině významu nemá.

V chotáru pokoradzském je vršek Háj zvaný. Podobá se velmi Háji nad Španiem Polem; vrch ten jest rolnatý, bučinou otočený, na vrcholu plochý, odkud jest utěšený výhled. V tomto Háji se nejen nesčíslný počet střepů, ale i celé popelnice vydobývají, a krom toho dle slov mého otce, jenž tu sám kopati dával, rozličné bronzové skvosty, píky, kopí, náčiní na koně a stříbrné peníze se nalézají. Že tam starožitnosti se vydobývají, jest tak známo, že mnozí na to zřetel obracují, jen bohužel více ze ziskuchtivosti, takže nejvíce vše vniveč přichází, co se tam vykopává. – Dle slov mého otce každá popelnice, která se tam našla, kamenem do homole vykřesaným přikryta byla. Vypravoval mi (r. 1843) takto: „Asi před třiceti lety byl jsem na Pokoradzi a na své oči viděl jsem tam kameny, které více méně ze země vyčnívaly; když zem se odházela, bylo viděti kameny do podoby homole hrubé vytesané, s loket zšíří i zdélí. Pod každým tím kamenem, pod vrstvou země as na 8“ ležící, nalezla se popelnice. Popelnice ty byly velmi baňaté, dvouuché, s velkými otvory, zevnitř černé s okrasami rozličnými; udělané byly z hrubozrnné hlíny, as na čtvrt palce tloušťky. V každé byl popel a jeden peníz. Peníze, které se v popelnicích i vůkol nich v zemi nalézají, jsou veskrze z dobrého stříbra, ³/₄ lotu těžké. Na jedné straně sedí muž nahý na koni, ruce drží vzhůru zdvižené, a okolo něho jsou hvězdy, měsíc a rozličné znaky; na druhé straně je hlava, břečtanem otočena. Na některých i písmeny viděti Δ . O . aneb Π, H I .“

Můj otec našel při jedné popelnici i zbroj jakousi, podobnou helebardě.

Mimo to našlo se tam mnoho bronzových věcí, jak jsem již podotkl, také ostruha z bronzu a sekerka železná na způsob fokoše, která se nalezla nedaleko Gerke. Tato dědina leží nedaleko Pokoradze a okolo ní též mnoho rozmrvených popelnic se nalézá, jakož i při Bažovu, blízkém to letohradu. Čára, kde se střepy ty zhusta nalézají, táhne se až výše dědiny ke starým lomům.

Tisovec

Tisovec (maď. Tiszólc, něm. Teisholz) je městečko v Gemerské stolici. Leží v hluboké dolině mezi vysokými porostlými vrchy; bezpochyby má jméno od tisu, kterého tam v dávných časích mnoho rostlo, nyní je ale vzácný. – Na západní straně nad samým městem je krásný, velmi vysoký vrch Hradová zvaný a tam, praví lid, že stával kdysi hrad „kňahni Mangy“, která tam přebývala a v pokrevnosti byla s vladařem hradu muráňského. Lid posud říká nahoře „Na hradovišti“ a věří, že pod Hradovou veliké poklady leží. – Na západním konci vrchu strmí do výše jednotlivá skála (vápencová), majíc zcela podobu ohromné kulaté věže; přístup na vrch je velmi příkrý a jen s jedné strany možný. – Mimo pověsti lidu neví se o tomto hradišti nic. Matěj Sulek, učený kněz tisovský, ve svém rukopise takto poznamenal: „L. 1800 někteří po drahých pokladech bažící Tisovčané s velkou pilností hledali ukryté poklady pod Hradovou. Nenašli zlata ani stříbra, ale vykopali popelnici římskou neobyčejné velikosti; rozmrzeni nad zklamáním naděje rozbili ji. V těch místech se ale vždy mnoho střepů nalézá.“ – Na jiném místě takto mluví: „L. 1803 nalezla se celá zachovalá popelnice při velké skále u tisovské papírny, což je zjevným důkazem, že za starých časů zde mezi těmi vrchy za příčinou baníctva takový národ se zdržoval, jehož obyčejem bylo mrtvých svých na takovýto způsob pohřbívati.“ – Takto kněz Šulek.

Že by do těchto nepřístupných hor Římané se byli kdys prodrali, zde sídla svá založili a hornictvím se zabývali, o tom historie mlčí; naopak máme důkazy, že se tu hornictví od pradávných časů provozovalo, a sice od Slovanů, praobyvatelů. Podnes slují staré pece slovanské pece. Pochybujeme tedy také, že by ty nalezené popelnice římské byly, jak se učený kněz Matěj Sulek domnívá. Také nám divno, že odvozuje jméno řeky Rimavy od latinského slova rimare, kdežto v celé rimavské dolině jména vrchů, dolů, potoků a údolí čistě slovanského původu jsou, na př. Tisovec, Hradová, Suché doly, Zbojiská, Voňaca, Klek, Zlámance, Diel, Čeremošná, Lán, Kýčera, Kysová, Bánovo, Zvadlivá, Remeta, Bukov diel, Havránkova, Huolková, Rzavo, Cicounovo, Korimovo, Strieborná, Masna, Kučalak, Obadovo očko a mnohá jiná.

Kamenný oltář v Gemerské stolici

Blízko vysokého vrchu Viepra (viepr, viepor, vepř) nalézá se skalina mající podobu oltáře. Okolní lid nazývá j i Oltárno. Dle Koráb inského je též takový kamenný oltář u Sabinova v Šarišské stolici, v lese, kde se obyčejně majáles (májovky) slaví.

MALOHONTSKÁ STOLICE

Vyšný a Nižný Skalník a Maginhrad

Tyto dvě dědiny leží v Malém Hontě při Rimavě. Otočeny jsou Příbojem, Zalužany, Rimavskou Bani, Kraskovem, Zahorany, Teriakovci, Vrbovci a Hrachovém. – Obyvatelé jsou Slováci.

Nižný Skalník (maď. Alsó Szkálnok) jest od Rimavské Soboty míli vzdálen. Jméno svoje obdržely obě dědiny nejspíše, jak to i Bartholomeides dosvědčuje, od skalných lomů, jež tam oddávna se nalézají. Na východ totiž se vypínají vrchy, z nichž vydobývá se pískovec, který se nejen k stavbám, ale i k pracím sochařským potřebuje.

Vyšný Skalník leží od Nižného severně a za ním je Příboj, malá dědina při potůčku Rojavě. Nad Příbojem je utěšený okrouhlý vršek Háj zvaný, jehož plocha patrné znaky trojúhlu má. Tam se množství rozmrvených střepů z popelnic neobyčejné tloušťky nalézá. Když tam lámali jednou skálu, přišli na místa, která byla jako peciny vyhořelá, a v nich kusy těhel (měkkých cihel).

Mezi Nižným a Vyšným Skalníkem přetéká potůček Rojava louku Kaplinka zvanou, kde se popelnice a bronzové nářadí našlo.

Nad Vyšným Skalníkem strmí vrch Pliešovo, na němž i po němž všude střepy z popelnic se nalézají, taktéž na vrchu nad Nižným Skalníkem, Vargovka zvaném, a výše Vargovky v lomech kamenných našly se celé popelnice. – Níže Nižného Skalníka je vrch as 42' vysoký, a to je Maginhrad. Maginhrad je dopola okrouhlý, navrchu plochý a vidět ještě znaky, že tam kdys nějaké stavení stálo, ale nevelké. – Povídá se, že prý ten hrad husité vystavěli a jméno svého vůdce Macína mu dali, a král Matyáš že jej zrútil. – Též na Maginhradu se mnoho popelnic nalézá. —

Nad Pliešovem je vrch vysoký Strážnica, odkud je utěšený výhled do celé krajiny. Dále na sever vypínají se vrchy Čachovice; na jednom z nich prý stával čachovický zámek. Nad Rimavskou Bani strmí vrch – Srnec.

Když se vše to rozváží, není pochybnosti, že toto okolí kdysi velmi znamenité bylo a že tu obětiště i pohřebiště pohanských Slovanů býti musilo. – Co se týče historie Maginhradu, spočívá též jen na pouhé pověsti lidu. – Bylo by přáti, aby okolí to prozkoumal, kdo v oboru tom zkušen. —