Читать книгу: «Sledovaná », страница 3

KAPITOLA PÁTÁ

Jak jela Jilly, April a Gabriela domů, Riley se nedokázala přinutit jim říct, že odjíždí. Přijde o Jillynu úplně první významnou událost, hlavní roli ve hře. Budou dívky schopny pochopit, že to dostala rozkazem?

I poté, co všechny přijely domů, jim to Riley nemohla říct.

Uvnitř hořela hanbou.

Dnes získala medaili za vytrvalost a v minulosti jí byla složena pocta za odvahu a statečnost. A samozřejmě, její dcery byly v publiku a sledovaly, jak přebírá medaili.

Ale určitě se necítila jako hrdinka.

Dívky vyšly ven, aby si hrály na zahradě, a Riley šla do své ložnice a začala si balit věci. Byla to známá rutina. Trik byl v tom zabalit si malou tašku s dostatkem nezbytností, které jí vystačí na několik dní nebo na měsíc.

Zatímco si rozkládala věci na postel, uslyšela Gabrielyn hlas.

"Señora Riley – co to děláte?"

Riley se otočila a uviděla, jak Gabriela stojí ve dveřích. Hospodyně třímala v rukou hromadu čistého prádla, které se chystala dát do skříně na chodbě.

Riley zakoktala, "Gabrielo, já — já už musím jet."

Gabriele spadla brada.

"Jet? Kam?"

"Byl mi přidělen nový případ. V Kalifornii."

"Nemůžete jet zítra?" Zeptala se Gabriela.

Riley těžce polkla.

"Gabrielo, právě teď na mě čeká letadlo FBI. Já už musím jít."

Gabriela zavrtěla hlavou.

Řekla, "Je dobré bojovat se zlem, Señora Riley. Ale někdy si myslím, že nevíte, co je dobré."

Gabriela zmizela v chodbě.

Riley si vzdychla. Od kdy Riley platila Gabriele za to, aby byla jejím svědomím?

Ale nemůže si stěžovat. Byla to práce, ve které Gabriela začínala být příliš dobrá.

Riley stála a zírala na svou nedobalenou tašku.

Zavrtěla hlavou a zašeptala si pro sebe ...

"To Jilly nemůžu udělat. Prostě nemůžu."

Celý svůj život upřednostňovala práci před svými dětmi. Pokaždé. Ani jednou nedala své děti na první místo.

A uvědomila si, že to je přesně to, co je v jejím životě špatně. To bylo součástí jeho temnoty.

Byla dost odvážná na to, aby čelila sériovému vrahovi. Ale byla dost odvážná na to, aby odsunula svou práci stranou a udělala svou prioritou životy svých dětí?

V této chvíli se Bill a Lucy chystali na odlet do Kalifornie.

Plánovali, že se s ní setkají na letišti v Quanticu.

Riley si nešťastně povzdechla.

Existoval jen jeden způsob, jak vyřešit tento problém – pokud vůbec vyřešit šel.

Musí to zkusit.

Vytáhla svůj mobil a vytočila soukromé číslo Mereditha.

Když zaslechla jeho drsný hlas, řekla, "Pane, tady je agentka Paige."

"Co se děje?" Zeptal se Meredith.

V jeho hlase zazněly obavy. Riley to chápala. Nikdy nepoužila toto číslo s výjimkou zoufalých situací.

Sebrala odvahu a šla přímo k věci.

"Pane, ráda bych odložila svou cestu do Kalifornie. Jen pro dnešní večer. Agenti Jeffreys a Vargasová mohou jet napřed."

Po pauze se Meredith zeptal, "Co se stalo?"

Riley polkla. Meredith jí to neusnadní.

Ale byla rozhodnuta nelhat.

Třesoucím se hlasem zakoktala, "Moje mladší dcera, Jilly – dnes hraje ve školním divadle. Ona – ona hraje hlavní roli."

Ticho, které následovalo, bylo ohlušující.

Zavěsil? Zamýšlela se Riley.

Pak se zavrčením Meredith řekl, "Mohla byste to zopakovat, prosím? Nejsem si jistý, že jsem slyšel správně."

Riley potlačila povzdech. Byla si jistá, že ji slyšel velice dobře.

"Pane, ta hra je pro ni důležitá," řekla zněla o něco nervózněji. "Jilly – no, vy víte, že se ji snažím adoptovat. Měla těžký život a dostává se z velmi těžké fáze a její pocity jsou velmi křehké a ..."

Rileyn hlas utichl.

"A co?" Zeptal se Meredith.

Riley těžce polkla.

"Já ji nemůžu zklamat, pane. Tentokrát ne. Dnes ne."

Nastalo další ponuré ticho.

Riley se začínala cítit odhodlanější.

"Pane, na práci na případu to nebude mít žádný dopad," řekla. "Agenti Jeffreys a Vargasová pojedou napřed, a vy víte jak jsou schopní. Mohou mě o všem informovat, až se za nimi dostanu."

"A kdy to bude?" Zeptal se Meredith.

"Zítra ráno. Brzy. Zamířím na letiště hned, jak hra skončí. Poletím prvním letadlem."

Po další odmlce Riley dodala, "Budu cestovat na své náklady."

Slyšela, jak Meredith trochu zabručel.

"To rozhodně uděláte, agentko Paige," řekl.

Riley zalapala po dechu.

On mi dává svolení!

Náhle si uvědomila, že během konverzace sotva dýchala.

Stálo jí hodně úsilí, aby nepropukla v nekontrolovaný výlev vděčnosti.

Věděla, že to by se Meredithovi vůbec nelíbilo. A poslední věc, kterou si přála bylo, aby si to rozmyslel.

Tak jednoduše řekla, "Děkuji."

Zaslechla další zabručení.

Pak Meredith řekl, "Řekněte své dceři, aby zlomila vaz."

Hovor ukončila.

Riley si s úlevou oddechla a pak vzhlédla a viděla, že Gabriela stojí opět ve dveřích a usmívá se.

Očividně celý hovor poslouchala.

"Myslím, že už pobíráte rozum, Señora Riley," řekla Gabriela.

*

Riley seděla v publiku s April a Gabrielou a skutečně si vychutnávala školní představení. Už zapomněl, jak okouzlující událost to je.

Studenti střední školy byli oblečení v provizorních kostýmech. Namalovali si plochou krajinu, která vypadala jako scéna z příběhu Démétér a Persefona – pole plné květin, sopka na Sicílii, vlhké a studené jeskyně podsvětí a další mystická místa.

A Jillyno hraní bylo prostě úžasné!

Hrála Persefonu, mladou dceru bohyně obilí, Démétér. Riley si uvědomila, že si vzpomíná na známý příběh, který se před ní odvíjel.

Persefona byla jednou venku a trhala květiny, kdy Hádés, bůh podsvětí, jel ve svém voze a popadl ji do náručí. Vzal ji s sebou do podsvětí, aby byla jeho královnou. Když si Démétér uvědomila, co se stalo její dceři, bědovala.

Riley cítila mrazení v zádech, jak přesvědčivě dívka Démétér hrála a dávala najevo svůj žal.

V ten okamžik začal příběh na Riley doléhat způsobem, jaký nečekala.

Příběh Persefony se děsivě podobal příběhu Jilly. Konec konců to byl příběh dívky, která ztratila část svého dětství silám, které jsou mnohem mocnější než ona.

Riley cítila, jak ji to rozervalo.

Zbytek příběhu znala velmi dobře. Persefona znovu získá svou svobodu, ale jen na polovinu každého roku. Pokaždé, když byla Persefona pryč, nechala Démétér zemi zchladnout a pomřít. Pokaždé, když se vrátila, přinesla zemi zpět k životu a jaro se vrátilo.

A tak bylo stvořeno roční období.

Riley stiskla April ruku a zašeptala, "Přichází smutná část."

Riley byla překvapena, že slyší, jak se April hihňá.

"Ne tak smutná," zašeptala April. "Jilly mi řekla, že trochu změnili příběh. Jen se dívej."

Riley seděla a sledovala příběh se značnou pozorností.

Jilly, ponořená do role Persefony, udeřila Háda přes hlavu řeckou vázou – ve skutečnosti to byl polštář v přestrojení. Pak se vyřítila z podsvětí a vrátila se zpět ke své nadšené matce.

Chlapce, hrajícího Háda, přemohl obrovský vztek a přivedl na svět zimu. On a Démétér pak bojovali a přetahovali se, měnili roční období ze zimy na jaro a zase zpět, a tak dále a dále po zbytek času.

Riley byla nadšená.

Když hra skončila, Riley zamířila do zákulisí pogratulovat Jilly. Na své cestě narazila na učitelku, která režírovala hru.

"Zbožňuji to, co jste s příběhem udělali!" Řekla Riley učitelce. "Bylo to tak osvěžující vidět, že se Persefona jako bezmocná oběť, stala nezávislou hrdinkou."

Učitelka se široce usmála.

"Neděkujte mně," řekla. "To byl nápad Jilly."

Riley přispěchala k Jilly a silně ji obejmula.

"Jsem na tebe tak pyšná!" vykřikla Riley.

"Díky, mami," řekla Jilly a šťastně se usmívala.

Mami.

To slovo v Riley rezonovalo. Znamenalo pro ni víc, než dokázala vyjádřit.

*

Později té noci, když byli všichni doma, musela Riley nakonec říct dětem, že odjíždí. Strčila hlavu do Jillyných dveří.

Jilly tvrdě spala, vyčerpána z jejího velkého úspěchu. Riley milovala pohled na její spokojené tváři.

Pak Riley odešla do Apriliny ložnice a zkontrolovala ji. April seděla na posteli s knihou.

April se podívala na matku.

"Ahoj, mami," řekla. "Copak?"

Riley tiše vstoupila do místnosti.

Řekla, "Bude to znít divně, ale ... musím hned teď odjet. Byl mi přidělen případ v Kalifornii."

April se usmála.

Řekla, "Jilly a já jsme skoro uhodly, že to je to, čeho se týkala tvoje schůzka v Quanticu. A pak jsme uviděly tvou cestovní tašku na tvé posteli. Ve skutečnosti jsme si myslely, že odjedeš ještě před představením. Obvykle si nebalíš, dokud skoro neodcházíš ze dveří."

Hleděla na Riley a její úsměv se rozšířil.

"Ale pak jsi zůstala," dodala. "Já vím, že jsi odložila cestu, alespoň kvůli představení. Víš, co to pro nás znamená?"

Riley se cítila rozervána. Naklonila se dopředu a obě se objaly.

"Takže je v pořádku, když pojedu?" Zeptala se Riley.

"Jistě, to je v pořádku. Jilly mi řekla, že doufá, že polapíš nějaké padouchy. Ona je opravdu hrdý na to, co děláš, mami. A já také."

Riley to tolik zasáhlo. Obě její dcery dospívaly tak rychle. A začínaly se z nich stávat opravdu úžasné mladé ženy.

Políbila April na čelo.

"Miluji tě, drahoušku," řekla.

"Já tebe taky," řekla April.

Riley na April zavrtěla prstem.

"Co to děláš?" tázala se. "Vypni to světlo a jdi spát. Zítra máš školu."

April se zahihňala a zhasla světlo. Riley odešla do své ložnice pro tašku.

Bylo po půlnoci a ona musela odjet do krajského města a nastoupit na komerční let.

Bude to dlouhá noc.