Читать книгу: «Navždy Pryč », страница 5
Kapitola 11
Když Riley dorazila zpět domů do Fredericksburgu, byla černočerná tma, měla pocit, že její večer bude ještě mnohem horší. Pocítila záchvěv déjà vu, když zastavila auto před velkým domem ve slušné příměstské čtvrti. Jednou tento dům obývala spolu s Ryanem a jejich dcerou. Měla zde spoustu vzpomínek, mnohem z nich i dobrých. Ale víc, než jen pár z nich, tak dobrých nebylo a některé byly i dost hrozné.
Právě, když se chystala vystoupit z auta a jít do domu, vstupní dveře se otevřely. Vyšla ven April a Ryanova silueta stála v jasném světle dveří. Symbolicky na Riley zamával, zatímco April kráčela pryč, potom se vrátil zpět do domu a zavřel dveře.
Riley se zdálo, že dveře zavřel dost rázně, ale věděla, že to je pravděpodobně práce její aktivní mysli. Ty dveře se před nějakou dobou zavřely navždy a předešlý život byl ten tam. Ale pravdou bylo, že nikdy skutečně nepatřila do tak mdlého, bezpečného, služného světa pořádku a rutiny. Její srdce bylo nakloněno terénu, kde vládl chaos, nepředvídatelnost a nebezpečí.
April došla k autu a nasedla na místo spolujezdce.
“Máš zpoždění,” vyštěkla April a překřížila si paže.
“Promiň,” řekla Riley. Chtěla říci více, říci April, jak hluboce jí to mrzí, nejen tato noc, nejen její otec, ale její celý život. Riley si tak moc přála být lepší matkou, být doma, být zde pro April. Ale její pracovní život jí to neumožňoval.
Riley vyjela od obrubníku.
“Normální rodiče nepracují celý den a celou noc,” řekla April.
Riley si povzdychla.
“Už jsem řekla, že—” začala.
“Já vím,” přerušila ji April. “Kriminálníci si neberou dny volna. To je dost nepřesvědčivé, Mami.”
Riley jela pár okamžiků v tichosti, chtěla s April hovořit, ale byla příliš unavená, příliš zmožená z celého dne. Už ani nevěděla, co by měla říci.
“Jak se měly věci u tvého otce?” zeptala se nakonec.
“Mizerně,” odpověděla April.
Byla to předvídatelná odpověď. Poslední dobou se zdálo, že má April horší náladu ze svého otce, než ze své matky.
Mezi nimi se znovu rozhostilo dlouhé ticho.
A potom April jemnějším tónem dodala, “Alespoň je tam Gabriela. Vždycky je hezké pro změnu spatřit přátelskou tvář.”
Riley se trochu usmála. Riley si vážila Gabriely, ženy středního věku z Guatemaly, která pracovala už léta jako jejich hospodyně. Gabriela byla vždycky úžasně zodpovědná a při zemi, což bylo víc, než mohla Riley říci o Ryanovi. Byla ráda, že je Gabriela stále součástí jejich života – a je stále tu, aby se postarala o April, když zůstávala u svého otce.
Během cesty domů Riley pocítila hmatatelnou potřebu komunikovat se svou dcerou. Ale co by jí mohla říci, aby se k ní dostala? Chápala, jak se April cítí – obzvláště během noci, jako byla tato. Chudák dívka se prostě cítila nechtěná, přestrkovali si ji mezi dvěma domy rodičů. To muselo být pro čtrnáctiletou dívku těžké, když už byla rozčilená na spoustu dalších věcí ve svém životě. Naštěstí April souhlasila, že bude každý den po vyučování docházet ke svému otci, než si ji Riley opět vyzvedne. Ale dnes byl první den s tímto novým nastavením a Riley přijela s takovým zpožděním.
Riley cítila, že se jí chce brečet, zatímco jela dál. Nemohla vymyslet nic, co by řekla. Jednoduše byla příliš vyčerpaná. Vždycky byla příliš vyčerpaná.
Když se dostaly domů, April beze slova odešla do svého pokoje a hlasitě za sebou zabouchla dveře. Riley chvíli stála v chodbě. Potom zaklepala na Apriliny dveře.
“Pojď ven, zlatíčko,” řekla. “Promluvme si. Posaďme se na chvíli v kuchyni, dáme si peprmintový čaj. Nebo se posadíme na dvorek. Je hezká noc. Je škoda toho nevyužít.”
Zaslechla Aprilin hlas, “Tak to udělej sama, Mami. Já mám práci.”
Riley se unaveně opřela o futra dveří.
“Říkáš, že s tebou netrávím dost času,” řekla Riley.
“Už je po půlnoci, Mami. Už je hodně pozdě.”
Riley cítila, jak se jí sevřelo hrdlo a oči se jí zalily slzami. Ale nehodlala se rozplakat.
“Já se snažím, April,” řekla. “Dělám, co mohu—se vším.”
Nastalo ticho.
“Já vím,” řekla April konečně ve svém pokoji.
Pak vše ztichlo. Riley si přála, aby mohla spatřit tvář své dcery. Bylo možné, že v těch slovech zaslechla náznak soucitu? Ne, pravděpodobně ne. Byla to tedy zloba? Riley si myslela, že ne. Pravděpodobně to byl jen odstup.
Riley šla do koupelny a dala si dlouhou horkou sprchu. Nechala páru a padající horké kapky, aby její tělo masírovaly, tělo jí po tak dlouhém a namáhavém dni bolelo. Když vyšla ven a osušila si vlasy, cítila se fyzicky lépe. Ale uvnitř se stále cítila prázdná a ustaraná.
Věděla, že se jí nechce ještě spát.
Nazula si bačkory, oblékla župan a šla do kuchyně. Když otevřela skříňku, první věc, kterou spatřila, byla téměř plná lahev bourbonu. Přemýšlela o tom, že by si nalila dvojitou whisky.
To není dobrý nápad, řekla si rozhodně.
Ve stávajícím rozpoložení by nezůstala u jedné. I přes všechny své trable, za posledních šest týdnů, se jí podařilo vyhnout se alkoholu. Toto nebyla vhodná doba na to, aby ztratila kontrolu. Zaměřila se místo toho na šálek horkého mátového čaje.
Potom se Riley posadila do obývacího pokoje a začala si prohlížet složku, plnou fotografií a informací o třech případech vraždy.
Už toho docela hodně věděla o oběti u Daggettu, z období před šesti měsíci – o které nyní věděli, že byla druhou ze tří vražd. Eileen Rogers byla vdaná matka se dvěma dětmi, která vlastnila a řídila restauraci se svým manželem. A Riley také samozřejmě viděla místo činu, kde byla zanechaná třetí oběť, Reba Frye. Dokonce i navštívila Fryeovu rodinu, včetně sebestředného Senátora.
Ale dva roky starý případ Belding byl pro ni nový. Jak si pročítala zprávy, začala Margaret Geraty vidět jako skutečného člověka, ženu, která jednou žila a dýchala. Pracovala v Beldingu jako certifikovaná účetní a nedávno se z New Yorku přestěhovala do Virginie. Její rodinu tvořili, kromě manžela, dvě sestry, bratr a ovdovělá matka. Přátelé a příbuzní ji popisovali jako dobráckou, ale samotářskou – možná dokonce opuštěnou.
Riley upíjela svůj čaj a musela se zamyslet – co by se stalo s Margaret Geratyovou, kdyby žila? Ve třiceti šesti skrýval život ještě spoustu různých možností – děti a mnohé další.
Riley zamrazilo, když ji napadla další myšlenka. Jen před šesti týdny přišel její životní příběh strašidelně blízko k tomu, aby skončil ve složce stejně tak, jako ten, který měla nyní otevřený před sebou. Celá její existence mohla být zredukována na kupu hrozivých fotek a oficiální zprávu.
Zavřela oči, snažila se to setřást z mysli, zatímco cítila, jak se jí její vzpomínka vracejí. I když se snažila sebevíc, nedokázala je zastavit.
Jak se plížila temným domem, zaslechla pod podlahovými prkny škrábání, poté výkřik o pomoc. Poté, co zkusila zdi, ho našla – malé, čtvercové dveře, které se otevřely do úzkého prostory pod domem. Zasvítila dovnitř baterkou.
Kužel světla dopadl na vyděšenou tvář.
“Jsem tu, abych pomohla,” řekla Riley.
“Ty jsi přišla!” plakala oběť. “Ó, díky Bohu, ty jsi přišla!”
Riley cupitala po prašné zemi, směrem k malé kleci v rohu. Chvíli lomcovala se zámkem. Potom vytáhla kapesní nůž a páčila zámek, dokud ho neotevřela. Za vteřinu už se žena plazila z klece ven.
Riley a ta žena zamířily ke čtvercovému otvoru. Ale sotva se žena dostala ven, výhrůžná mužská postava zablokovala Riley cestu.
Byla lapená, ale ta druhá žena dostala šanci.
“Utíkej!” křičela Riley. “Utíkej!”
Riley se navrátila do přítomnosti. Zbaví se někdy těchto hrůz? Práce na novém případu, ve které se objevuje týrání a smrt, jí to jistě neusnadňuje.
Tak jako tak zde byla jedna osoba, na kterou se vždy mohla obrátit o pomoc.
Vyndala svůj telefon a napsala Marie.
Ahoj. Jsi stále vzhůru?
Za pár okamžiků přišla odpověď.
Ano. Jak se máš Ty?
Riley napsala: Jsem dost otřesená. A ty?
Příliš vyděšená, než abych usnula.
Riley chtěla napsat něco, co by jim oběma udělalo dobře. Nějak se jí zdálo, že posílání zpráv nestačí.
Chceš si promluvit? napsala. Myslím PROMLUVIT – ne si jenom psát?
Uběhlo pár dlouhých minut, než Marie odpověděla.
Ne, myslím, že ne.
Riley byla chvíli překvapená. Potom si uvědomila, že její hlas nemusí být vždy pro Marie uklidňující. Někdy by jí mohl dokonce vyvolat hrozné vzpomínky.
Riley si vzpomněla na Mariina slova, která řekla, když spolu naposledy hovořily. Najdi toho zkurvysyna. A zabij ho za mne. A jak nad nimi přemýšlela, Riley měla novinky, o kterých si myslela, že by Marie mohla chtít slyšet.
Jsem zpátky v práci, napsala Riley.
Mariina slova se hrnula v záplavě frází.
Ó, to je dobře! Jsem tak ráda! Vím, že to není snadné. Jsem pyšná. Ty jsi velmi statečná.
Riley si povzdychla. Necítila se tak statečná – no určitě ne v tento okamžik.
Mariina slova pokračovala.
Děkuji Ti. Když vím, že znovu pracuješ, mám mnohem lepší pocit. Možná nyní budu moci usnout. Dobrou noc.
Riley napsala: Vydrž.
Potom položila svůj telefon. Také měla trochu lepší pocit. Nakonec něčeho dosáhla, dostala se zpět do práce. Pomalu, ale jistě, ze skutečně začínala hojit.
Riley vypila zbytek svého čaje a pak šla rovnou do postele. Nechala své vyčerpání, aby se jí zmocnilo, a rychle usnula.
Riley bylo šest let a byla s Maminkou v cukrárně. Byla tak nadšená všemi těmi sladkostmi, které pro ni Maminka kupovala.
Ale potom k nim přišel muž. Velký, děsivý muž. Měl něco přes obličej – nylonovou punčochu, stejnou, jakou Maminka nosívala na nohou. Vytáhl zbraň. Zakřičel na Maminku, aby mu dala svou kabelku. Ale Maminka byla tak vyděšená, že se nemohla pohnout. Nemohla mu ji dát.
A tak ji střelil do hrudi.
Padla na zem a krvácela. Muž sebral peněženku a utíkal.
Riley začala křičet a křičela a křičela.
Potom zaslechla Maminčin hlas.
“Nemůžeš nic udělat, drahoušku. Jsem pryč a ty mi nemůžeš pomoci.”
Riley byla stále v cukrárně, ale nyní byla dospělá. Maminka byla přímo před ní, stála nad svým vlastním tělem.
“Musím tě dostat zpátky!” plakala Riley.
Maminka se na Riley smutně usmívala.
“Nemůžeš,” řekla Maminka. “Mrtvé nemůžeš přivést k životu.”
Riley se posadila, zhluboka dýchala, vyrušená ze spánku rachocením. Podívala se všude kolem, znervózněla. Dům byl nyní ztichlý.
Ale něco zaslechla, byla si jistá. Hluk u hlavních dveří.
Riley vyskočila na nohy, její instinkt přebral velení. Vzala si baterku a svou zbraň z šuplíku a pomalu procházela domem, směrem k hlavnímu vstupu.
Podívala se skrze malé okénko na dveřích, ale nic neviděla. Vše bylo ztichlé.
Riley se připravila a rychle otevřela doširoka dveře, posvítila si ven. Nikdo. Nic.
Jak kolem svítila baterkou, něco na hlavním schodišti ji zaujalo. Bylo tam poházeno pár kamínků. Hodil je někdo na dveře a to bylo to zarachocení?
Riley si namáhala hlavu, snažila se vzpomenout si, zda tam ty kamínky byly, když se včera v noci dostala domů. Se svou zastřenou myslí si prostě nemohla být jistá.
Riley tam pár okamžiků stále, ale nikde nebyl nikdo vidět.
Zavřela a zamkla hlavní dveře a pak zamířila zpět krátkou chodbou ke své ložnici. Ale jak došla nakonec, byla zmatená, když si všimla, že dveře do Apriliny ložnice jsou mírně pootevřené.
Riley otevřela dveře dokořán a podívala se dovnitř.
Její srdce se rozbušilo hrůzou.
April byla pryč.
Kapitola 12
“April!” křičela Riley. “April!”
Riley utíkala do koupelny a podívala se dovnitř. Její dcera tam také nebyla.
Zoufale běžela domem, otevírala dveře, nahlížela do každé místnosti a do každé skříně. Nic
nenašla.
“April!” zakřičela znovu.
Riley rozpoznala hořkou chuť žluči v ústech. Byla to chuť zděšení.
Nakonec si v kuchyni všimla divného pachu, který vcházel dovnitř otevřeným oknem. Ten
pach znala z dob studia na vysoké, před dávnou dobou. Její zděšení ustoupilo a nahradilo ho smutné naštvání.
“Ó, Jéžiš,” zamumlala nahlas Riley a pocítila hlubokou úlevu.
S cuknutím otevřela zadní vchod. V ranním světle viděla svou dceru, která byla stále v pyžamu, jak sedí u starého piknikového stolku. April vypadala provinile a v rozpacích.
“Co chceš, Mami?” zeptala se April.
Riley přešla přes dvorek s nataženou rukou.
“Dej mi to,” řekla Riley.
April se trapně snažila ukázat nevinný výraz.
“Co ti mám dát?” zeptala se.
Rileyin hlas se zalykal spíše smutkem, než zlobou. “Ten joint, co kouříš,” řekla. “A, prosím – nelži mi o něm.”
“Ty jsi blázen,” řekla April snažila se znít co nejvíc rozhořčeně. “Já jsem nic nekouřila. Vždycky si o mě myslíš jen to nejhorší. Víš to, Mami?”
Riley si všimla, jak se její dcera hrbí, zatímco sedí na lavici.
“Pohni nohou,” řekla Riley.
“Co?” řekla April a předstírala, že nerozumí.
Riley ukázala na podezřelou nohu.
“Pohni nohou.”
April nahlas zabrblala a poslechla. A ono ano, její bačkora skrývala čerstvě rozmačkaný joint marihuany. Stoupal z něj kouř a ten pach byl velmi silný.
Riley se ohnula a zvedla ho.
“A teď mi dej ten zbytek.”
April pokrčila rameny. “Zbytek čeho?”
Riley úplně nedokázala udržet svůj hlas v klidu. “April, já to myslím vážně. Nelži mi. Prosím.”
April dala oči v sloup a sáhla si do kapsy na košili. Vytáhla joint, který ještě nebyl zapálený.
“Jé, pro Kristovy rány, tady je,” řekla a podala ho své matce. “Nesnaž se mi namluvit, že si ho brzy sama nevykouříš hned, jak budeš mít příležitost.”
Riley zastrčila oba jointy do kapsy na svém županu.
“Co máš dalšího?” tázala se.
“To je všechno, vše, co mám,” vyštěkla na ni April. “Nevěříš mi? No tak mě prohledej. Prohledej můj pokoj. Hledej všude. To je vše, co mám.”
Riley se celá třásla. Měla potíže s tím, udržet své emoce na uzdě.
“Kde jsi je vzala?” zeptala se.
April pokrčila rameny. “Cindy mi je dala.”
“Kdo je Cindy?
April vydala cynický smích. “No, to ty nemůžeš vědět, že ne, Mami? O mém životě toho moc nevíš. A proč se vůbec zajímáš? Myslím tím, není ti jedno, když se zkouřím?”
Riley byla nyní zasažena. April zamířila přímo do jejího středu a bolelo to. Riley už nedokázala dál zadržovat slzy.
“April, proč mě nenávidíš?” plakala.
April vypadala překvapeně, ale ne, jako by měla výčitky. “Neříkám, že tě nenávidím, Mami.”
“Tak proč mě trestáš? Co jsem kdy udělala, že si toto zasloužím?”
April se dívala do prostoru. “Možná bys nad tím měla nějaký čas přemýšlet, Mami.”
April vstala z lavičky a šla do domu.
Riley prošla kuchyní, mechanicky vyndala vše, co potřebovala na snídani. Když z lednice vytáhla vejce a slaninu, přemýšlela, co s touto situací má udělat. Měla by dát April okamžitě domácí vězení. Ale jak přesně by to měla udělat?
Když Riley nechodila do práce, alespoň mohla na April dohlédnout. Ale nyní bylo všechno jiné. Nyní, když byla Riley zpět v práci, její program byl dost nepředvídatelný. A zdá se, že stejně tak i její dcera.
Riley se probírala svými možnostmi, zatímco pokládala proužky slaniny na pánev, aby se osmažily. Jedna věc se zdála být jistá. Vzhledem k tomu, že April bude trávit spoustu času se svým otcem, Riley by opravdu měla říci Ryanovi, co se stalo. Ale to by vytvořilo další problémy. Ryan byl už nyní přesvědčený o tom, že Riley je neschopná v domácnosti, jednak jako žena a také jako matka. Kdyby mu Riley řekla, že přistihla April, jak na dvorku kouří trávu, byl by si tím naprosto jistý.
A možná by měl pravdu, pomyslela si sklíčeně, zatímco zatlačila dva plátky chleba do toasteru.
Doposud se Ryanovi a Riley podařilo vyhnout se boje o svěření April do péče. Věděla, že i kdyby to nikdy nepřiznal, Ryan si užíval svou svobodu jako svobodný muž příliš na to, aby se chtěl obtěžovat s výchovou dospívající. Nebyl nadšený, když mu Riley řekla, že s ním bude April trávit víc času.
Ale také věděla, že chování jejího bývalého muže se může velmi rychle změnit, obzvláště, kdyby měl příležitost ji za něco vinit. Kdyby zjistil, že April kouřila trávu, možná by se pokusil ji od Riley úplně odtrhnout. Ta myšlenka byla neúnosná.
Za pár minut Riley seděla se svou dcerou u stolu a jedly snídani. Ticho mezi nimi bylo dokonce podivnější, než obvykle.
Nakonec se April zeptala, “Řekneš to Tátovi?”
“Myslíš si, že bych měla?” zeptala se Riley.
Za těch okolností se to zdála být dost čestná odpověď.
April svěsila hlavu a vyhlížela ustaraně.
Pak April žadonila, “Prosím, neříkej to Gabriele.”
Ta slova Riley zasáhla přímo do srdce. April měla větší obavy o to, že by to zjistila jejich hospodyně, než o to, co by si myslel její otec – nebo její vlastní matka.
Takže už je to takhle zlé, pomyslela si zoufale Riley.
Ta troška, co ještě zbývala z jejího rodinného života, se jí rozpadávala přímo před očima. Už se ani necítila být matkou. Přemýšlela, jestli má Ryan takové pocity, ohledně svého otcovství.
Pravděpodobně ne. Cítit provinění nebyl Ryanův styl. Někdy mu jeho emocionální lhostejnost záviděla.
Po snídani, když se April připravila do školy, dům ztichl a Riley se začínala zaobírat tou druhou věcí, která se to ráno stala – jestli se to stalo. Co nebo kdo způsobil ten rachot u hlavních dveří? Zarachotilo tam vůbec? Odkud náhle přišly ty kamínky?
Vzpomněla si na Mariino panikaření, ohledně podivných telefonátů, a posedlý strach, který v ní bujel a dostával se mimo kontrolu. Vyndala svůj mobil a zavolala na známé číslo.
“Betty Richter, FBI forenzní technik,” zazněla odměřená odpověď.
“Betty, to je Riley Paige.” Riley těžce polkla. “Myslím, že víš, proč volám.”
Nakonec Riley takto stejně telefonovala každé dva nebo tři dny, během posledních šesti týdnů. Agentka Richter měla zodpovědnost za uzavření podrobností Petersonova případu a Riley zoufale toužila po rozuzlení.
“Chceš, abych ti řekla, že Peterson je skutečně mrtvý,” řekla Betty soucitným tónem. Betty byla ztělesněním trpělivosti, porozumění a dobré nátury a Riley byla vždy vděčná, že s ní o tomto může mluvit.
“Já vím, že to je směšné.”
“Po tom, čím sis prošla?” řekla Betty. “Ne, já si to nemyslím. Ale nemám co nového ti říci. Jen tu stejnou starou informaci. Našli jsme Petersonovo tělo. Jistě, bylo spálené na škvarek, ale mělo tu samou výšku a postavu. Opravdu to nemohl být nikdo jiný.”
“Na kolik jsi si jistá? Řekni mi procento.”
“Řekla bych, že na devadesát devět procent,” řekla.
Riley se dlouze a pomalu nadechla.
“Nemůžeš z toho udělat sto?” zeptala se.
Betty si povzdychla. “Riley, sto procent ti nemůžu dát u ničeho v životě. Nikdo to nedokáže. Nikdo si není na sto procent jistý, že zítra ráno vyjde slunce. Do země může mezitím narazit gigantický asteroid a my budeme všichni mrtví.”
Riley se sklesle zachechtala.
“Díky, že jsi mi řekla něco, kvůli čemu se teď můžu taky strachovat,” řekla.
Betty se také trochu zasmála. “Kdykoli,” řekla. “Jsem ráda, že jsem mohla pomoci.”
“Mami?” vykřikla April, připravená jít do školy.
Riley ukončila telefonát, cítila se trochu lépe, a připravila se na odchod. Poté, co ji odveze, souhlasila, že dnes vyzvedne Billa. Potřebovali pohovořit s podezřelým, který odpovídal všem popiskům.
A Riley měla pocit, že zrovna on by mohl být tím surovým vrahem, kterého hledali.
Kapitola 13
Riley vypnula motor a seděla před Billovým domem, obdivovala jeho pěkný dvoupatrový bungalov. Vždycky ji napadlo, jak to dělá, že se mu daří udržovat trávník v předzahrádce tak zdravě zelený a ty okrasné keře tak perfektně zastřižené. Billův soukromý život byl možná chaotický, ale jeho předzahrádka byla hezky udržovaná, perfektně zapadala do tohoto malebného sousedství. Nemohla si pomoci a přemýšlela, jak vypadají ostatní zahrádky v této malé komunitě tak blízko Quantica.
Bill vyšel ven, jeho žena Maggie se objevila za ním a vrhla na Riley nenávistný pohled. Riley se podívala jinam.
Bill nastoupil a bouchl za sebou dveřmi.
“Ať už jsme k čertu pryč,” zabručel.
Riley nastartovala auto a vyrazila od obrubníku.
“Chápu to správně, že doma není vše v pořádku,” řekla.
Bill zatřásl hlavou.
“Když jsem se včera pozdě v noci vrátil domů, měli jsme velkou hádku. Vše začalo nanovo dnes ráno.”
Chvíli byl potichu a pak zasmušile dodal, “Začala znovu mluvit o rozvodu. A chce dostat kluky do výhradní péče.”
Riley zaváhala, ale potom se zeptala na otázku, kterou měla na mysli, “A jsem já součástí toho problému?”
Bill byl zticha.
“Jo,” konečně přiznal. “Nebyla ráda, když slyšela, že znovu spolu pracujeme. Říká, že na mě máš špatný vliv.”
Riley nevěděla, co říci.
Bill dodal, “Říká, že když s tebou pracuji, jsem nejhorší. Jsem roztěkaný a více posedlý svou prací.”
To je pravda, pomyslela si Riley. Bill i ona byli oba posedlí svou prací.
Jak jeli, rozhostilo se znovu ticho. Za pár minut Bill otevřel svůj laptop.
“Mám nějaké informace o tom chlápkovi, se kterým budeme mluvit. Rossi Blackwellovi.”
Prohlédl si obrazovku.
“Registrovaný sexuální delikvent,” dodal.
Rileyin ret se zkroutil zhnusením.
“Jaká obvinění?”
“Držení dětské pornografie. Byl podezřelí z dalších věcí, ale nikdy nic nebylo dokázáno. Je v databázi, ale nemá žádná omezení. Bylo to před deseti lety a tato fotka je poměrně stará.”
Záludné, pomyslela si. Možná je těžké ho lapit.
Bill pokračoval ve čtení.
“Z několika zaměstnání ho vyhodili bez jasných důvodů. Naposledy pracoval v obchodním řetězci ve velkém obchoďáku na okruhu – hlavně módní komerční záležitosti a obchod je především pro rodiny s dětmi. Když chytili Blackwella, jak dává panenky do choulostivých pozic, vyhodili ho a nahlásili.”
“Muž se zálibou v panenkách a s historií dětské pornografie,” mručela si Riley.
Doposud Ross Blackwell odpovídal profilu, který si začínala dávat dohromady.
“A teď?” zeptala se.
“Má práci v obchodě pro hobby a modely,” odpověděl Bill. “Další řetězec v dalším obchoďáku.”
Riley byla trochu překvapená.
“Cožpak vedení nevědělo o Blackwellově záznamu, když ho nabírali?”
Bill pokrčil rameny.
“Možná jim to bylo jedno. Jeho zájmy se zdály být naprosto heterosexuální. Možná si myslí, že nemůže nikomu ublížit na místě, kde jsou jen modely aut a letadel a vlaků.”
Pocítila v sobě zamrazení. Jak to, že se takovému chlápkovi vůbec daří získat další práci? Tento muž se zdál být zákeřný vrah. Proč by měl být každý den volný, aby se procházel mezi těmi, kteří jsou tak zranitelní?
Konečně se jim podařilo dostat se skrze vytrvalou dopraví zácpu až do Sanfieldu. Periferie krajského města Riley přišla jako typický příklad “okrajového města,” z velké většiny ho tvořily obchody a korporátní kanceláře. Přišlo jí bez duše, plastické a depresivní.
Zastavila před ohromným nákupním střediskem. Na okamžik jen seděla na sedadle řidiče a dívala se na starou fotografii Blackwella na Billově laptopu. Na jeho obličeji nebylo nic výjimečného, byl to jen bílý chlápek s tmavými vlasy a drzým výrazem. Nyní mu bude kolem padesáti.
S Billem vystoupili z auta a zamířili si to pěšky skrze konzumentskou utopíí, až zahlédli obchod s modely.
“Nechci, aby nám utekl,” řekla Riley. “Co když si nás všimne a vezme roha?”
“Měli bychom být schopni ho uvnitř zahnat do rohu,” odpověděl Bill. “Znehybnit ho a dostat ven zákazníky.”
Riley položila jednu ruku na zbraň.
Ještě ne, řekla si. Nezpůsobujme paniku, dokud nebudeme muset.
Okamžik tam stála, sledovala, jak do obchodu vchází zákazníci a zase z něj vycházejí. Byl jeden z těch chlápků Blackwell? Už jim prchá?
Riley a Bill prošli vstupem do obchodu s modely. Většinu místa zabírala táhnoucí se detailní reprodukce malého města, kompletní i s malým funkčním vláčkem a blikajícím semaforem. Ze stropu visely modely letadel. Nikde neviděla žádnou panenku.
Zdálo se, že v obchodě pracuje několik mužů, ale na žádný z nich nepasovala podobizna, kterou měla v paměti.
“Já ho nevidím,” řekla Riley.
Bill se u pultu zeptal, “Pracuje tu jistý Ross Blackwell?”
Muž u kasy kývl a ukázal směrem k policím s vybavením pro stavbu modelů. Malý, obtloustlý mužík s šednoucími vlasy třídil zboží. Byl k nim zády.
Riley se znovu dotkla své zbraně, ale nechala ji v pouzdru. S Billem se rozešli, aby mohli zablokovat případný Blackwellův pokus o útěk.
Jak se blížila, rozbušilo se jí srdce.
“Ross Blackwell?” zeptala se Riley.
Muž se otočil. Měl tlusté brýle a přes pásek mu viselo břicho. Riley si obzvláště všimla jeho mdlého, anemického odstínu jeho kůže. Pomyslela si, že on asi utíkat nebude, ale její odhad “podlézavce” mu dobře seděl.
“To záleží,” odpověděl Blackwell s širokým úsměvem. “S čím přicházíte?”
Riley a Bill mu ukázali své odznaky.
“Ó, federální, hu?” řekl Blackwell a zněl téměř potěšeně. “To je novinka. Jsem zvyklý jednat s místními úřad. Nejste tu, abyste mě zajali, doufám. Protože si opravdu myslím, že všechna ta divná nedorozumění jsou věcí minulosti.”
“Jen bychom se chtěli zeptat na pár otázek,” řekl Bill.
Blackwell se trochu zašklebil a tázavě naklonil hlavu.
“Pár otázek, jo? No, seznam svých práv znám docela dobře a zpaměti. Nemusím s vámi mluvit, když nebudu chtít. Ale hele, proč ne? Možná to bude i zábava. Když mi koupíte šálek kávy. Tak pak do toho jdu.”
Blackwell šel k hlavnímu pultu a Riley a Bill mu byli hned v patách. Riley byla připravená na jakýkoli pokus o to se jim vyvléknout.
“Dám si pauzu na kafe, Bernie,” zavolal Blackwell na chlápka na pokladně.
Riley z Billova výrazu odvodila, že přemýšlí, jestli mají toho správného muže. Chápala, proč by mohl mít takový pocit. Blackwell se nezdál být vůbec znepokojený, že je vidí. Vlastně se zdálo, že je docela potěšený.
Ale podle Riley se kvůli tomu zdál o to víc amorální a jako sociopat. Ti nejohavnější vrahové v historii projevili spoustu šarmu a sebejistoty. Poslední věc, kterou by čekala je, že by se vrah zdál být trochu provinilý.
Do části s restauracemi to bylo jen kousek. Blackwell dovedl Billa a Riley přímo k pultu s kávou. Jestli byl ten muž nervózní z toho, že je se dvěma FBI agenty, pak to na něm nebylo vidět.
Malá dívka, která se loudala za svou matkou, klopýtla a upadla přímo před nimi.
“Jéjej!” zvolal Blackwell vesele. Ohnul se a zvedl dítě zpět na nohy.
Matka automaticky poděkovala a pak odvedla dceru pryč za ruku. Riley sledovala, jak se Blackwell dívá na holé dívčiny nohy pod její krátkou sukní a udělalo se jí zle od žaludku. Její podezření zesílilo.
Riley uchopila Blackwella tvrdě za paži, ale on se na ni překvapeně a nevinně podíval. Zatřásla mu s paží a pak ho pustila.
“Objednejte si kafe,” řekla a kývla směrem k nedalekému pultu s kávou.
“Dal bych si cappuccino,” řekl Blackwell mladé ženě za pultem. “Tihle dva mi ho koupí.”
Potom se otočil na Billa a Riley a zeptal se, “Co si dáte vy dva?”
“My nic,” řekla Riley.
Bill zaplatil za cappuccino a všichni tři zamířili ke stolu, u kterého nebyli poblíž žádní lidé.
“Dobře, tak co o mě chcete vědět?” zeptal se Blackwell. Zdálo se, že je uvolněný a přátelský. “Doufám, že mě nebudete hned hodnotit, jako úřady, na které jsem zvyklý. Lidé jsou v dnešní době tak nepřístupní.”
“Nepřístupní, ohledně obscénního pózování panenek?” zeptal se Bill.
Blackwell vypadal upřímně zraněný. “Říkáte to tak, až to zní tak špinavě,” řekl. “Na tom nebylo nic obscénního. Podívejte se sami.”
Blackwell vyndal mobil a začal jim ukazovat fotografie jeho výtvorů. Byly to malé pornografické výjevy, které vytvořil uvnitř domků s panenkami. Malé lidské figurky byly v různých fázích svlékání. Byli v pózách nepředstavitelného množství uskupení a pozic v různých částech domečků. Rileyina mysl nechápala množství sexuálních aktů, které byly na fotkách zobrazeny – některé z nich byly pravděpodobně v mnoha státech ilegální.
Mně to připadá dost obscénní, pomyslela si Riley.
“Byl jsem satirický,” vysvětlil Blackwell. “Jen jsem tím dělal důležité sociální prohlášení. Žijeme v tak neomalené a materialistické kultuře. Někdo musí tímto způsobem protestovat. Uplatňoval jsem své právo na svobodu slova, plně zodpovědným způsobem. Nezneužil jsem ho. To není jako zakřičet ‘oheň’ v přeplněném divadle.”
Riley si všimla, že Bill začínal vypadat rozhořčeně.
“A co ta malá děcka, která na vaše malé scénky narazila?” zeptal se Bill. “Nemyslíte si, že jste jim způsobil újmu?”
“Ne, vlastně si to nemyslím,” řekl Blackwell dost samolibě. “Každý den mají v médiích horší věci. Dětská nevinnost už vůbec neexistuje. A přesně to jsem se snažil říci světu. Můžu vám říct, že z toho mám zlomené srdce.”
On to vlastně říká, jako by to myslel vážně, pomyslela si Riley.
Ale jí bylo jasné, že to vážně vůbec nemyslí. Ross Blackwell neměl ve svém těle jedinou morální nebo empatickou kost. Riley ho každým okamžikem podezřívala víc a víc.
Snažila se jeho obličej přečíst. Nebylo to snadné. Jako všichni skuteční sociopaté své pocity maskoval úžasně dovedně.
“Řekněte mi, Rossi,” řekla. “Máte rád přírody? Mám na mysli kempování nebo rybaření.”
Blackwellův obličej se rozzářil širokým úsměvem. “No jo. Od té doby, co jsem byl dítě. Byl jsem tenkrát Skaut. Někdy se sám vydám do divočiny na několik týdnů. Někdy si myslím, že jsem byl v předchozím životě Daniel Boone.”
Riley se zeptala, “Také chodíte rád na lov?”
“Jasně, pořád,” řekl nadšeně. “Doma mám spoustu trofejí. Vystavené hlavy losů a jelenů, víte. Sám jsem si je připevnil. Jsem opravdový nadšenec do taxidermie.”
Riley na Blackwella zamžourala.
“Máte nějaká oblíbená místa? Mám na mysli lesy a tak. Státní a národní parky.”
Blackwell si zamyšleně mnul bradu.
“Chodím často do Yellowstonu,” řekl. “Hádám, že ten je můj oblíbený. Samozřejmě, že je těžké trumfnout pohoří Great Smoky. Také Yosemity. Není snadné si vybrat.”
Bill vložil, “A co třeba státní park Mosby? Nebo možná ten národní park blízko Daggettu?”
Blackwell náhle vyhlížel trochu ostražitě.
