Читать книгу: «Navždy Pryč », страница 10
Kapitola 23
Když Riley dorazila do Quantica a vešla do Oddělení behaviorální analýzy, velitel a Bill na ni čekali ve Walderově kanceláři. Uvědomila si, že Bill musel být zavolán pouze kvůli tomuto setkání.
Zvláštní Agent Carl Walder, zodpovědný za vedení, vstal od svého stolu.
“Senátorův pejsánek?” řekl Walder, jeho dětská tvář se zkroutila zlostí.
Riley sklopila oči. Opravdu s touto poznámkou zašla příliš daleko.
“Omlouvám se, pane,” řekla.
“Omluvy nestačí, Agentko Paige,” řekl Walder. “Totálně jste vykolejila. Co jste si myslela, když jste šla k Senátorovi domů a takhle ho konfrontovala? Máte ponětí, jakou škodu jste nadělala?”
Tou “škodou,” jak si byla Riley jistá, myslel Walder jeho vlastní osobní zostuzení. Kvůli tomu se opravdu moc netrápila.
“Už jste našli Cindy McKinnon?” zeptala se tlumeným hlasem.
“Ne, po pravdě řečeno, tu jsme nenašli,” řekl Walder ostře. “A upřímně, vy nám ji najít nepomůžete.”
Riley to zasáhlo.
“Já vám nepomůžu?” odpověděla. “Pane, pořád vám říkám, že jste obvinili špatného muže a míříte špatným—”
Riley se zastavila uprostřed věty.
Cindy MacKinnon byla tou, na kom nyní záleželo, ne neustále boje mezi Walderem a Riley. Toto nebyl čas na bezvýznamné hašteření. Když znovu promluvila, bylo to mírnějším tónem.
“Pane, i když cítím, že něco zatajuje, možná jsem udělala chybu, že jsem jednostranně šla a navštívila Senátora, abych to s vámi předem odsouhlasila, a omlouvám se. Ale na okamžik na mne zapomeňte. Ta ubohá žena je nezvěstná už víc než dvacet čtyři hodin. Co když mám pravdu a uvěznil ji někdo jiný? Čím si právě nyní prochází? Kolik má ještě času?”
Bill opatrným hlasem dodal, “Tu možnost bychom měli zvážit, pane.”
Walder se posadil a chvíli nic neříkal. Riley podle jeho výrazu hádala, že se také o tu možnost zajímá. Potom velmi pomalu promluvil a každé slovo zdůraznil.
“Úřad se o to postará.”
Riley nevěděla, co říci. Úplně nerozuměla, co má Walder na mysli. Přiznával své možné chyby? Nebo byl stále odhodlaný neodklonit se od svého stávajícího směru?
“Posaďte se, Agentko Paige,” řekl Walder.
Riley si sedla na židli vedle Billa, který se na ni podíval s rostoucími obavami.
Walder řekl, “Dnes jsem se dozvěděl, co se stalo s vaší přítelkyní, Riley.”
Riley sebou trochu trhla. Nebyla překvapená, že Walder ví o Mariině smrti. Nakonec bylo jisté, že se Úřad dozví o tom, že byla první na místě činu. Ale proč o tom mluvil právě teď? Zaslechla v jeho hlase náznak soucitu?
“Co se stalo?” zeptal se Walder. “Proč to udělala?”
“Už s tím nemohla dál žít,” řekla Riley šeptem.
“Nemohla žít s čím?” zeptal se Walder.
Nastalo ticho. Riley nemohla dát dohromady odpověď na tuto otázku.
“Zaslechl jsem, že si nemyslíte, že Peterson je mrtvý,” řekl Walder. “Hádám, že dokážu pochopit, proč se té myšlenky nemůžete zbavit. Ale musíte si uvědomit, že to nedává smysl.”
Nastalo další odmlčení se.
“Řekla jste o tom vaší přítelkyni?” zeptal se Walder. “Řekla jste jí o této vaší obsesivní myšlence?”
Rileyin obličej zrudl. Věděla, co přijde poté.
“Byla na to příliš křehká, Agentko Paige,” řekl Walder. “Měla jste vědět, že jí to zlomí. Měla jste mít lepší úsudek. Ale upřímně, Agentko Paige, váš úsudek je v troskách. Nerad to říkám, ale je to pravda.”
Viní mě za smrt Marie, uvědomila si Riley.
Riley nyní zápasila se slzami. Nevěděla, zda to jsou slzy žalu nebo pobouření. Neměla ponětí, co říci. Kde má začít? Věděla, že tu myšlenku nedostala do Mariiny hlavy. Ale jak mohla přinutit Waldera, aby to pochopil? Jak mohla vysvětlit, že Marie měla své vlastní důvody zpochybňovat, že je Peterson mrtvý?
Bill znovu promluvil. “Pane, jednejte s ní mírně, dobře?”
“Myslím, že jsem k ní byl příliš mírný, Agente Jeffreys,” řekl Walder, jeho hlas se stal tvrdším. “Myslím, že jsem byl příliš trpělivý.”
Walder se jí chvíli díval do očí.
“Dejte mi vaši zbraň a odznak, Agentko Paige,” řekl nakonec.
Riley zaslechla Billa, jak nevěřícně vydechl.
“Pane, toto je šílené,” řekl Bill. “Potřebujeme ji.”
Ale Riley to nemusel říkat dvakrát. Vstala ze židle, vyndala svou zbraň a odznak. Položila je na Walderův stůl.
“Svou kancelář si můžete beze spěchu vyklidit až bude čas,” řekl Walder, jeho hlas byl pevný a bez emocí. “Zatím byste měla jít domů a odpočinout si. A vrátit se k terapii. Potřebujete ji.”
Jak se Riley otočila, aby odešla z místnosti, Bill vstal, jako by chtěl jít s ní.
“Vy zůstaňte, Agente Jeffreys,” žádal Walder.
Rileyin pohled se střetl s Billovým. Pohledem mu řekla, aby uposlechl. Tentokrát určitě. Pokýval na ni zasaženým výrazem. Potom Riley odešla z kanceláře. Jak kráčela halou, cítila se chladná a otupělá, přemýšlela, co si nyní počne.
Když vyšla ven, na chladné noční ovzduší, začaly jí konečně téct slzy. Ale byla překvapená, když si uvědomila, že to jsou slzy úlevy a ne zoufání si. Poprvé za mnoho dní se cítila osvobozená, bez všech frustrujících omezení.
Jestli nikdo jiný nehodlá udělat to, co je třeba, je to stále na ní. Ale konečně jí nikdo nebude říkat, jak má dělat svou práci. Najde vraha a zachrání Cindy MacKinnon – ať to stojí, co to stojí.
*
Když později Riley vyzvedla April a jela domů, zjistila, že jak přijely domů, nebyla schopná udělat večeři. Stále ji pronásledoval obličej Marie a ona se cítila unavenější, než kdy jindy.
“Měla jsem špatný den,” řekla April. “Hrozný den. Budou stačit grilované sýrové sendviče?”
“Nemám ani hlad,” řekla April. “Gabriela mě pořád něčím cpe.”
Riley pocítila zoufalé bodnutí. Další selhání, pomyslela si.
Ale pak se April znovu podívala na svou matku s náznakem soucitu.
“S grilovaným sýrem budou dobré,” řekla. “Já je udělám.”
“Děkuji,” řekla Riley. “Jsi drahoušek.”
Cítila, jak se jí trochu zlepšila nálada. Alespoň dnes večer nebude doma žádná rozepře. Skutečně potřebovala malou pauzu.
Měly rychlou a tichou večeři a pak šla April do svého pokoje, aby si dokončila domácí úkol a šla spát.
I když byla Riley hodně vyčerpaná, nemohla ztrácet čas. Pustila se do práce. Otevřela laptop, vytáhla mapu s rozmístěním obětí a vytiskla si sekci, kterou si chtěla prostudovat.
Riley na mapě pomalu zakreslila trojúhelník. Linky spojily tři místa, kde byly nalezeny oběti. Nejsevernější místo označovalo, kde bylo odhozeno tělo Margaret Geraty na farmě před dvěma roky. Bod na západě označoval místo, kde byla Eileen Rogers pečlivě umístěna blízko Daggettu, asi před šesti měsíci. Nakonec ten nejjižnější bod označoval, kde vrah dosáhl naprostého mistrovství, když naaranžoval Rebu Frye u potůčku v parku Mosby.
Riley znovu a znovu zakroužkovala tu oblast, přemýšlela, přemítala. Možná, že někde v této oblasti bude brzy nalezena další žena – jestli už tam není mrtvá. Nebylo času na zbyt.
Riley svěsila hlavu. Byla tak unavená. Ale v sázce byl život ženy. A zdálo se, že je nyní na Riley, aby ji zachránila – bez oficiální pomoci nebo svolení. Dokonce ani Bill ji nepomůže. Ale mohla by tento případ rozluštit úplně sama?
Musí to zkusit. Musí to udělat pro Marie. Musí Mariině duši dokázat – a možné i sama sobě – že sebevražda nebyla tou jedinou možností.
Riley se na trojúhelník zamračila. Byl to dobrý odhad, když si myslela, že oběť je nyní držena někde v této oblasti o tisíci čtverečních mílí.
Jen musím hledat na tom správném místě, pomyslela si. Ale kde?
Věděla, že bude muset zredukovat oblast k prohledání a to nebude snadné. Alespoň, že nějakou část té oblasti už znala.
Nejvyšší část trojúhelníku, bod, který byl nejblíže Washingtonu, byla nejluxusnější oblastí, bohatou a privilegovanou. Riley si byla více než jistá, že z takového zázemí vrah nepocházel. Kromě toho určitě zadržoval oběti na místě, kde je nikdo neuslyší křičet. Forensní technici nenašly u ostatních žen známky po tom, že by měly zacpaná nebo zalepená ústa. Riley nakreslila X na té relativně zámožné oblasti.
Dva jižní body byly oba parky. Mohl vrah schovávat ženu v pronajaté lovecké chatce nebo v kempu?
Riley o tom přemýšlela.
Ne, rozhodla se. To by bylo příliš dočasné.
Její instinkt jí říkal, že tento muž operuje mimo svůj vlastní domov – možná v domě, kde žil celý svůj život, kde strávil neobvykle mizerné dětství. Bavilo by ho brát své oběti právě tam. Brát si je s sebou domů.
Takže přeškrtla parky. Zbývaly hlavně farmy a malá města. Riley se domnívala, že hledá farmářský dům někde v té oblasti.
Znovu se podívala na mapu na svém počítači, potom se podívala zblízka na oblast, o které uvažovala. Byla zklamaná při pohledu na spleť podružných silnic. Jestli má pravdu, vrah žil na nějaké staré uprášené farmě v tom labyrintu. Ale bylo tam příliš mnoho silnic, aby je rychle prohledala autem – a kromě toho farma možná ani nebude ze silnice vidět.
Ze zoufalství nahlas zaskučela. Celá ta záležitost se zdála být každým okamžikem zoufalejší. Strašná bolest ze ztráty a nezdaru znovu hrozila, že propukne.
Ale potom nahlas prohlásila, “Panenky!”
Připomněla si závěr, ke kterému přišla včera – že vrah si pravděpodobně všiml svých obětí v jediném obchodě, který prodává panenky. Ale kde může ten obchod být?
Nakreslila další malý tvar na papírovou mapu. Byl umístěný východně od velkého trojúhelníku a jeho rohy označovaly místa, kde žily ty čtyři ženy. Někde v té oblasti, tím si byla dost jistá, byl obchod, kde všechny ženy koupily panenky a kde se na ně vrah zaměřil. Nejprve bude muset najít ten obchod, až potom bude moci vystopovat místo, kam ženy odvezl.
Znovu otevřela mapu na svém počítači a zvětšila si ji. Nejvýchodnější část menší oblasti nebyla moc daleko od místa, kde žila Riley. Viděla, že státní silnice vytváří oblouk, který se táhl západně, skrze několik malých měst, žádné z nich nebylo bohaté ani historické. Byla to taková města, která hledala. A v každé m z nich byl bezpochyby nějaký obchod s hračkami nebo s panenkami.
Tu menší mapu vytiskla a pak znovu hledala obchody v každém městě. Nakonec Riley svůj počítač zavřela. Musí se vyspat.
Zítra vyrazí hledat Cindy MacKinnon.
Kapitola 24
Když Riley zastavila v Glendive, začínalo se stmívat. Byl to dlouhý den a cítila se zoufale. Čas utíkal příliš rychle a stejně tak každá možnost, najít jakákoli vodítka, která by zachránila život.
Glendive bylo osmé město na trase. Riley se, doposud v každém městě, zastavila v obchodech, které prodávaly hračky a panenky, pokládala otázky komukoli, kdo s ní byl ochoten promluvit. Byla si jistá, že ještě nenašla obchod, který hledá.
Nikdo si v žádném z obchodů nevzpomínal na to, že by spatřil ženy na fotografiích, které jim ukázala. Samozřejmě, že ty ženy byly obdobného věku a vzezření jako tucet jiných, se kterými se obchodník setkal v daný týden. Co bylo ještě horší, žádná z panenek, které Riley spatřila vystavené, jí nepřipadala jako pravděpodobná inspirace pro aranžování obětí.
Když přijela do Glendive, Riley měla zvláštní pocit déjà vu. Hlavní silnice vypadala záhadně podobně, jako ty ve většině ostatních měst, s cihlovým kostelem, který byl na jedné straně doprovázen kinem a na druhé lékárnou. Všechna tato města se jí začínala, v její unavené mysli, prolínat.
Co jsem si myslela? zeptala se sama sebe.
Předchozí noc chtěla zoufale spát a vzala si předepsané prášky na uklidnění. To nebyl špatný nápad. Ale doplnit je několika panáky whisky nebylo moudré. Nyní trpěla silnou bolestí hlavy, ale musela pokračovat dál.
Jak zaparkovala auto u obchodu, který si plánovala prohlédnout, viděla, jak denní světlo slábne. Zrazeně si povzdychla. Dnes večer potřebovala zkontrolovat ještě jeden obchod v dalším městě. Bude trvat alespoň tři hodiny, než se dostane zpět do Fredericksburgu a vyzvedne April v Ryanově domě. Kolikátou noc už přišla pozdě?
Vyndala mobil a zavolala domů. Doufala, že to zvedne Gabriela. Místo toho zaslechla Ryanův hlas.
“Co je to, Riley?” zeptal se.
“Ryane,” zadrmolila Riley, “Je mi to moc líto, ale—”
“Znovu přijedeš pozdě,” řekl Ryan a dokončil její větu.
“Jo,” řekla Riley. “Promiň.”
Nastalo ticho.
“Hele, je to vážně důležité,” řekla nakonec Riley. “Život jedné ženy je v nebezpečí. Musím dokončit, co právě dělám.”
“Tohle už jsem předtím slyšel,” řekl Ryan nesouhlasným tónem. “Vždycky je to otázka života a smrti. No, tak pokračuj. Postarej se o to. Já jen, že začínám přemýšlet, proč se obtěžuješ April vůbec vyzvedávat. Mohla by tu rovnou zůstat.”
Riley pocítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Přesně tak, jak se obávala, Ryan zněl jako by se připravoval na boj o péči o dítě. A nebylo to kvůli upřímné touze vychovat April. Měl dost práci s tím, aby se zajímal o svou dceru. Jen chtěl Riley způsobit bolest.
“Přijedu a vyzvednu si ji,” řekla Riley a snažila se mít vyrovnaný hlas. “O tomhle si můžeme promluvit později.”
Telefonát ukončila.
Potom vystoupila z auta a ušla krátkou vzdálenost k obchodu – Butik s panenkami u Debbie, bylo jeho jméno. Vstoupila dovnitř a viděla, že jméno bylo trochu troufalé na to, že obchod prodával poměrně obyčejné značkové zboží.
Není tu nic osobitého nebo fajnového, uvědomila si.
Zdálo se nepravděpodobné, že to je to místo, které hledá. Obchod, který si představovala, musí být alespoň trochu zvláštní, místo, které inspiruje svou pověstí, která láká zákazníky z okolních měst. I tak ho musela Riley prozkoumat, aby si byla absolutně jistá.
Riley přišla k přepážce, kde byla u pokladny vysoká, postarší žena, s tlustými brýlemi a ptačími rysy.
“Jsem Zvláštní Agentka Riley Paige, FBI,” řekla a znovu se cítila nahá, bez svého odznaku. Doposud se s ní úředníci byli ochotní bavit i bez ní. Doufala, že tato žena také.
Riley vyndala čtyři fotografie a dala je na pult.
“Ráda bych věděla, zda jste viděla některou z těchto žen,” řekla a ukázala na fotky, jednu po druhé. “Pravděpodobně si nevzpomínáte na Margaret Geraty—byla by tu tak před dvěma roky. Ale Eileen Rogers by sem přišla tak před šesti měsíci a Reba Frye by si koupila panenku tak před šesti týdny. Tato poslední žena, Cindy MacKinnon, by zde byla před týdnem.”
Žena zblízka pohlédla na fotografie.
“Ach, Bože,” řekla. “Mé oči už nejsou to, co bývaly. Počkejte, podívám se zblízka.”
Vzala lupu a pohlédla si fotky. Mezitím si Riley všimla, že v obchodě je někdo další. Byl to poměrně domácký muž, průměrné výšky a postavy. Měl na sobě tričko a onošené dříny. Riley by ho téměř přehlédla, kdyby nebylo jednoho velmi důležitého detailu.
Nesl kytici růží.
Tyto růže byly pravé, ale kombinace růží a panenek by mohla signalizovat vrahovu obsesi.
Muž se na ni nedíval. Jistě zaslechl, jak prohlásila, že je z FBI. Vyhýbal se očnímu kontaktu?
V ten moment se ozval hlas té ženy.
“Nemyslím si, že jsem některou z nich viděla,” řekla. “Ale jak jsem řekla, už tak dobře nevidím. A nikdy jsem si moc dobře obličeje nepamatovala. Je mi líto, že jsem nemohla být více nápomocna.”
“To je v pořádku,” řekla Riley, zatímco si ukládala fotky zpět do kabelky. “Děkuji za váš čas.”
Otočila se, aby se znovu podívala na toho muže, který si nyní prohlížel nedaleký regál. Její tep se zrychlil.
To by určitě mohl být on, pomyslela si. Jestli si koupí panenku, budu vědět, že to je on.
Ale nehodilo se jí, aby tam tak stála a hleděla na něj. Jestli je vinen, pravděpodobně se neprozradí. Mohl by jí uniknout.
Usmála se na obchodnici a odešla.
Venku Riley ušla krátkou vzdálenost kolem bloku a stála tam a čekala. Uběhlo jen pár minut předtím, než se otevřely dveře obchodu a muž vyšel ven. Stále v jedné ruce držel růže. V druhé držel tašku s nově zakoupeným zbožím. Zahnul a začal kráčet po chodníku směrem od Riley.
Riley se za ním vydala dlouhými kroky. Zhodnotila jeho velikost a postavu. Byla o trochu vyšší než on a pravděpodobně o trochu silnější. Pravděpodobně byla lépe trénovaná. Nenechá ho uniknout.
Jak procházel kolem úzké uličky, muž za sebou musel zaslechnout její kroky. Otočil se a náhle se na ni podíval. Ukročil stranou, jako by jí chtěl uhnout z cesty.
Riley ho zatlačila stranou do uličky – zatlačila ho tvrdě a hrubě. Prostor byl úzký, špinavý a šerý.
Zmatený muž upustil jak balíček, tak růže. Květiny se rozsypaly po chodníku. Pozvedl ruku, jako by ji chtěl odstrčit.
Ona tu ruku uchopila a zkroutila mu ji za zády, obličej mu natlačila na cihlovou zeď.
“Jsem Zvláštní Agentka Riley Paige, FBI,” vyhrkla. “Kde držíte Cindy MacKinnon? Je stále naživu?”
Muž se třásl od hlavy k patě.
“Kdo?” zeptal se třesoucím se hlasem. “Nevím, co myslíte.”
“Nehrajte si se mnou,” odsekla Riley, bez svého odznaku se cítila víc než nahá – a obzvláště bez své zbraně. Jak měla přivést tohohle chlápka, aniž by tasila zbraň? Od Quantica byla daleko a ni neměla partnera, aby jí pomohl.
“Dámo, nemám ponětí, co to má být,” řekl muž a vyhrkly mu slzy.
“K čemu jsou tyto růže?” dožadovala se Riley. “Pro koho jsou?”
“Mou dceru!” vykřikl muž. “Zítra má svoje první koncert piana.”
Riley ho stále držela za pravou paži. Mužova levá ruka byla položená na zdi. Riley si náhle všimla něčeho, čeho si dosud nevšimla.
Muž měl snubní prsten. Byla si jistá, že vrah nebyl ženatý.
“Koncert piana?” řekla.
“Studenti paní Tully,” naříkal. “Můžete se zeptat kohokoli ve městě.”
Riley trochu povolila svůj stisk.
Muž pokračoval, “Koupil jsem tyto růže na oslavu. Až se bude klanět. Také jsou jí koupil panenku.”
Riley pustila mužovu paži a přešla tam, kde upustil svůj balíček. Zvedla ho a vytáhla jeho obsah.
Byla to opravdu panenka – taková pro dospívající dívky, která ji vždy urážela a zneklidňovala, celá sexy s plnými rty a bujným poprsím. Ale i když byla příšerná, nevypadala vůbec jako ty panenky, které viděla u Daggettu. To byla panenka pro malé holčičky. Stejně jako ta panenka, kterou viděla na fotce Cindy MacKinnon a její neteře – vyšňořená a se zlatými vlasy a oblečená v růžovém.
Má nesprávného muže. Zalapala po dechu.
“Promiňte,” řekla muži. “Zmýlila jsem se. Je mi to moc líto.”
Stále se třesoucí šokem a zmatením, muž začal sbírat růže. Riley se ohnula, aby mu pomohla.
“Ne! Ne!” prohlásil muž. “Nepomáhejte mi! Držte se pryč! Prostě – jděte ode mne pryč!”
Riley se otočila a vyšla z uličky, nechala tam opuštěného muže, aby sesbíral růže pro svou dceru a panenku. Jak mohla dovolit, aby se toto přihodilo? Proč s ním zašla tak daleko? Proč si nevšila mužova snubního prstenu v momentě, kdy ho spatřila?
Odpověď byla jednoduchá. Byla vyčerpaná a bolela ji hlava. Nesoustředila se.
Jak napůl omráčeně kráčela po chodníků, všimla si neonového nápisu ve výkladní skříni. Chtěla se napít. Cítila, že se potřebuje napít.
Zašla do spoře osvětleného místa a posadila se k baru. Barman měl práci s jiným zákazníkem. Riley přemýšlela, co asi právě dělá ten muž, kterého právě obtěžovala. Volal na policii? Bude sama zanedlouho zadržená? To by byla jistě hořká ironie.
Ale spíš hádala, že muž policii nezavolá. Nakonec by měl potíže s vysvětlováním, co se právě přihodilo. Možná by se dokonce cítil trapně, že na něj zaútočila žena.
A stejně, jestli zavolal policii, byli na cestě, aby se jí chopili, není k ničemu, snažit se utéct. Jestli bude muset, bude čelit následkům svých činů. A možná si zasloužila být zajatá. Vzpomněla si na konverzaci s Mikem Nevinsem, jak jí nasměřoval pozornost na její vlastní pocity bezvýznamnosti.
Možná je správné, že se cítím bezvýznamná, pomyslela si. Možná by bylo bývalo lepší, kdyby měl byl Peterson zabil.
Barman k ní přistoupil.
“Co si dáte, madam?” zeptal se.
“Bourbon s ledem,” řekla Riley. “Dvojitý.”
“Hned to bude,” řekl barman.
Připomněla si, že pro ni není typické pít, když pracuje. Její mučivá rekonvalescence z PTSD byla poznačena občasnými vlnami intenzivního pití, ale myslela si, že tohle už má za sebou.
Usrkla si. Tvrdý drink jí připadal uklidňující.
Stále potřebovala dojet ještě do jednoho města a pohovořit s ještě alespoň jednou osobou. Ale potřebovala si něčím uklidnit nervy.
No, pomyslela si s hořkým úsměvem, alespoň nejsem oficiálně ve službě.
Rychle dopila drink a potom se přemluvila, že už si další neobjedná. Obchod z hračkami v dalším městě bude brzy zavírat a ona se tam musí okamžitě vydat. Cindy MacKinnon ubýval čas – pokud už jí úplně nevypršel.
Jak opouštěla bar, Riley cítila, že kráčí po okraji známé propasti. Myslela si, že nechala všechnu tu hrůzu, bolest a sebe litování za sebou. Už jí to zase dohánělo?
Přemýšlela, jak ještě dlouho může vyhýbat její smrtelné přitažlivosti?
