Читать книгу: «Ještě Než Zabije», страница 10

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Mackenzie nevstoupila do kostela od okamžiku, kdy se jedna její spolubydlící z vysoké vdávala. Poté, co jejich otec zemřel, se matka pokoušela ji a Steph přivést k církvi hned několikrát, ale právě z toho důvodu dělala Mackenzie všechno proto, aby se tomu vyhnula.

Přesto však, když vstoupila do svatyně Metodistické církve Nového života, musela uznat, že je to tam docela hezké. Bylo v tom něco víc, než jenom vitrážová okna a klenuté stropy, něco, na co se očividně nedalo jenom tak sáhnout prstem.

Když se blížila k oltáři, povšimla si staršího muže, jenž seděl v jedné z předních řad. Zdálo se, že ji neslyšel vstoupit, protože jeho hlava byla skloněná. Četl knihu.

„Pastor Simms?“ zeptala se. Její hlas přitom pod klenutým stropem zahřměl jako hlas Všemohoucího.

Muž vzhlédnul od knihy a podíval se na ni. Mohlo mu být tak padesát let, byl oblečený v košili na knoflíky a khaki kalhotech. Na očích měl brýle na čtení, které vytvářely dojem, že je to velice hodný člověk.

„Detektiv Whiteová, předpokládám,“ řekl a vstal.

„Předpokládáte správně,“ odpověděla.

Působil trochu zaskočeně, ale vydal se jí naproti.

„Odpusťte mi moje překvapení,“ řekl omluvně. „Když mi váš šéf Nelson volal, aby pro vás domluvil trochu z mého času, nečekal jsem, že přijde žena. Vzhledem k příšerné realitě těch vražd mi přijde zvláštní, že hlavou vyšetřování není muž. Neberte si to prosím osobně.“

„V pořádku.“

„Víte, Clark o vás mluvil velice pochvalně.“

Mackenzie chvilku trvalo, než si uvědomila, že mluví o Nelsonovi. No jistě – policejní velitel Clark Nelson.

„Poslední dobou jsem od něj slyšela hodně chvály,“ odpověděla.

„Inu, to musí být příjemné.“

„Spíše nečekané.“

Simms přikývl, jako kdyby perfektně rozuměl. „Nelson je občas trochu náfuka. Ale když na to přijde, dokáže být také velice hodný a milý. Dovedu si představit, že tuto část svého já v práci moc ukazovat nemůže.“

„Takže on chodí do tohoto kostela?“ zeptala se Mackenzie.

„Ó ano,“ odpověděl pastor. „Každou neděli. Ale to odbočuji. Prosím, posaďte se.“

Rukou jí naznačil k nejbližší lavici.

Mackenzie učinila, co si přál a zahlédla přitom obal knihy, kterou si pastor předtím četl. Nebylo žádné překvapení, že to byla bible.

„Takže, velitel Nelson mi pověděl, že máte pár otázek ohledně skriptury, která by mohla vést k dopadení vraha těch nebohých žen.“

Sáhla po svém telefonu a našla fotografii stránky z bible z toho starého domu. Pastor mobil poklidně přijal, upravil si brýle a podíval se na fotografii.

„Numeri, kapitola pátá, verše jedenáct až zhruba dvacet. Pověděl byste mi, jak si tyto verše vykládáte?“ zeptala se jej.

Pastor se na obrázek krátce podíval a vrátil jí telefon zpět.

„Inu, tohle mluví vcelku samo za sebe. Ne všechny biblické pasáže potřebují interpretaci. Tato jednoduše mluví o cizoložných ženách, které musí vypít hořkou vodu. Pokud jsou nevinné, nic se jim nestane. Pokud se ale sexuálně stýkaly s někým jiným, než s vlastním manželem, tak na ně voda uvrhne kletbu.“

Mackenzie o tom přemýšlela.

„Ten vrah vyryl N511 na každý kůl, ke kterému přivázal svou oběť,” řekla. „A vzhledem k tomu, jaké ženy si vybíral, tahle alegorie docela sedí.”

„Ano, souhlasím,” řekl Simms.

„Také na ty kůly vyřezává J202. V bibli je ale příliš mnoho knih, které na to písmeno začínají, než abych já dokázala najít tu pravou. Doufala jsem, že mě navedete.”

„Inu, Numeri je součástí Starého zákona a pokud si ten vrah myslí, že prosazuje morálku Starého zákonu—ať už jsou jeho interpretace i činy jakkoliv pomýlené—myslím si, že je slušná šance, že ten další odkaz bude taky na Starý zákon. Pokud je to pravda, jsem si docela jistý, že se jedná o knihu Jozue. V kapitole dvacet knihy Jozue Bůh mluví o městech útočiště. To byla města, kam utíkali lidé, kteří náhodou někoho zabili, aby se vyhnuli stíhání.”

Mackenzie o tom chvíli s tlukoucím srdcem přemýšlela. Začínalo se to otvírat. Vzala do ruky Simmsovu bibli, nalistovala knihu Jozue a v ní příslušnou pasáž. Když ji našla, začala ji číst nahlas. Zvuk jejího hlasu, který v prázdném kostele pronášel ty verše, nebyl nic než strašidelný.

Řekni synům Izraele: Určete si útočištná města, jak jsem vám pověděl skrze Mojžíše, aby se tam uchýlil ten, kdo někoho nedopatřením nechtěně zabil. Budou vám sloužit za útočiště před krevní mstou. Když se provinilý uteče do jednoho z těchto měst, postaví se ke vchodu do městské brány a přednese svou věc stařešinům města. Ti ho pak přijmou k sobě do města a poskytnou mu místo, aby bydlel u nich. Když ho bude pronásledovat krevní mstitel…

Mackenzie se odmlčela. Konečně se jí podařilo objevit zdroj těch čísel. Bylo to znepokojující i vzrušující zároveň. Nyní znala vrahův modus operandi, ale pořád to bylo příliš vágní. Nic z tohohle ji k jeho dveřím nepřivede.

„Je tam toho víc, víte?” poznamenal Simms.

„Ano, vidím to,” odpověděla. „Ale myslím, že tohle už stačí. Povězte mi, pastore, víte kolik těch zmiňovaných měst útočiště bylo?”

„Celkem šest,” řekl Simms bez váhání.

„ Víte, kde se nacházely?”

„Zhruba,” odpověděl.

Vzal do ruky svou bibli a otevřel ji úplně na konci, kde byly glosy a mapy. Nalistoval mapu, která zobrazovala Izrael v biblických dobách, znovu si upravil brýle na nose, a ukázal prstem na šest míst.

„Samozřejmě,”dodal, „ta místa nemusí být přesná, ale—”

Mackenziino srdce divoce tlouklo. Tohle by byla tak dobrá stopa, že by snad ani nevěřila, že je to pravda. Sáhla po knize.

„Můžu si to vyfotit?” zeptala se.

„Samozřejmě.”

Třásly se jí ruce.

„Detektive, co se děje?” zeptal se pastor a pozorně si ji prohlížel. „Byl jsem vám snad nějak nápomocen?”

„Ani nevíte, jak moc.”

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

Když Mackenzie vstoupila do zasedačky, hučelo to tam jako v úle. Nancy seděla na svém obvyklém místě na konci stolu a rozdávala dokumenty s nejnovějšími informacemi k případu. Policisté si s mumláním sedali na svá místa a vypadali, jako kdyby se měli zúčastnit pohřbu. Když si to Mackenzie namířila k čelu stolu, kde zahlédla Nelsona, jak hovoří s dalším policistou, neuniklo jí, že sklízí spoustu pohledů. Některé z nich nebyly ani o fous méně zamračené, než před třemi dny. Avšak (možná to ale bylo více přání, než skutečnost) v jiných se zračil opravdový zájem a dokonce možná i náznak respektu.

Nelson spatřil, že Mackenzie přichází a okamžitě ukončil rozhovor s policistou. Chytil ji kolem ramen a otočil od davu, který stále ještě zvolna proudil do místnosti. „Ten váš objev,” řekl jí. „Dovede nás k zatčení během příštích pár hodin?”

„To nevím,” odpověděla Mackenzie. „Ale rozhodně to zúží oblast hledání. Dostaneme se velmi blízko.”

„Tak se ujměte slova,” řekl. „Zvládnete to?”

„Ano,” řekla, ignorujíc přitom tlak svírající její břicho.

„Tak pojďme na to,” řekl Nelson, otočil se do místnosti a několikrát plácnul masitou dlaní o stůl. „Dobrá, všichni se posaďte a poslouchejte. Mackenzie má zlomovou informaci a vy jí teď budete věnovat plnou pozornost. Otázky si schovejte na konec.”

S tím si Nelson vzal jednu z náhradních židlí, stojících u stěny a odsunul se od konferenčního stolu. Věnoval jí přitom povzbudivý pohled. Teď to bude všechno na ní. Možná, že to byla jenom zkouška, anebo byl Nelson opravdu v koncích. V každém případě, tohle byla její šance chytit celou policejní stanici pod krkem a dokázat, že za něco stojí.

Zběžně přehlédla místnost a mezi sedícími spatřila Porterovu tvář. Kratičce se na ni usmál, jako kdyby jí snad chtěl povzbudit, ale zároveň se ujistit, že to nikdo neuvidí. I tak to byla ta nejhezčí věc, kterou pro ni ten člověk kdy udělal. Poslední dobou ji mile překvapoval.

„Dnes ráno jsem se vrátila na jedno z míst činu,” začala vysvětlovat. „I když, návštěva sama neodhalila nic důležitého, přesto mě k tomu navedla. Jak většina z vás ví, každý z kůlů, ke kterému byly oběti připoutány, nesl dvě kódová uskupení písmen a čísel: N511 a J202. Mluvila jsem o tom s pastorem a ten mi pomohl odhalit, že jsou to odkazy na knihy Numeri 5:11 a Jozue 20:2.

Pasáž z knihy Numeri pojednává o starozákonním přístupu k nevěře. Každá žena podezřelá z nevěry byla přivedena ke knězi, který jí podal něco, co je nazýváno hořkou vodou. Smysl tkvěl v tom, že ta svěcená voda má moc proklít ty, které se provinily, zatímco na nevinné neměla žádný účinek. Byl to něco jako církevní soud nad ženami obviněnými z nevěry.”

Druhý odkaz je z knihy Jozue. Pasáž referuje o Městech Úniku—městech, kam mohli lidé utéci, pokud nechtěně spáchali vraždu nebo zabili někoho, aby bránili sebe, svoje rodiny nebo svůj lid. V těchto Městech Úniku nemohli být stíháni. Doslova tam stojí, že všichni muži, kteří žijí ve Městě Úniku, budou ušetřeni krevní msty.

Podle pastora, se kterým jsem mluvila, těch měst bylo šest. To mě vede k závěru, že se chystají ještě tři další vraždy.”

„Jak to?” zapomněl Nelson svůj vlastní povel o otázkách až na konci projevu.

„Věřím, že vrah ty ženy zabíjí jakožto reprezentaci každého Města Úniku. A tím, že to dělá, věří, že plní roli krevního mstitele. Nebo možná ještě dále: on věří, že svým způsobem ta města buduje.”

Místnost zůstala na chvíli zticha, když všichni čekali na další vysvětlení. Obrátila se ke zdi za sebou, kde byla velmi používaná, avšak naštěstí zrovna čistá bílá tabule. Vzala do ruky černou fixu a z hlavy nakreslila hrubou mapu, kterou jí ukázal pastor Simms.

„Tohle jsou zhruba lokace šesti měst,“ řekla a udělala na mapě velké tečky. Vznikl tak poměrně pravidelný ovál, ve kterém bylo každé město od druhého vzdáleno zhruba stejně.

„Tak a teď, pokud byste se podívali na mapu s vyznačenými místy činu, spatřily byste, že se nám tu podobný obrazec začíná formovat také.“

Nancy nepotřebovala pobídku. Okamžitě začala pracovat na svém počítači, a aniž by vzhlédla od monitoru, řekla, „Hned to najdu. Zhasněte, prosím.“

Policista, sedící nejblíže vypínači zhasnul, zatímco druhý spustil projektor, posazený uprostřed stolu. Mackenzie ustoupila do strany, aby umožnila světlu dopadat na tabuli.

Nancy otevřela mapu přiloženou v dokumentech, které byly předtím rozdávány. Byly na ní zobrazeny všechny dálnice i menší cesty a města v okruhu sto padesáti mil. Na třech místech do ní byla přidána tři velká X, označující místa, kde byly nalezeny oběti.

„I když ty lokace nesedí úplně perfektně,“ řekla Mackenzie, „přesto jsou od sebe velice blízko. To znamená, že, pokud to není jenom náhoda – a v této fázi už bych se nebála říci, že není – tak můžeme vytipovat místa, kde budou spáchány příští zločiny.“

„Jak víme, v jakém půjdou pořadí?“ zeptal se jeden z policistů. „Pokud zbývají ještě tři, je tu nějaká záruka, že to vezme geograficky popořádku?“

„Ne, žádná záruka tu není,“ připustila Mackenzie. „Ale o tom ten případ je.“

„Stále nemáme jistotu, jak si vybírá oběti?“ zeptal se Porter.

„To se zjišťuje, zatímco tu mluvíme,“ odpověděla Mackenzie. „Ve třech strip klubech v okruhu sta mil máme své lidi. Myslím ale, že musíme předpokládat, že může hledat i mezi prostitutkami.“

„A co ty hořké vody?“ zeptal se někdo jiný. „Co je to za vodu?“

„Tím si nejsem jistá,“ řekla Mackenzie. „Ale už jsem nechala koronera prověřit obsah žaludku obětí, aby zjistil, jestli tam není neobvyklého: jedy, chemikálie nebo cokoliv podobného. Já si osobně myslím, že to může být prostě svěcená voda a pokud je to tak, tak ji nenajdeme.“

„Tím chcete říct, že svěcená voda magicky nezáří?“ zeptal se jiný a sklidil přidušený smích od pár dalších.

„Hej,“ řekl Nelson a vrátil se do čela místnosti. Došel k tabuli a chopil se červeného fixu. Zakroužkoval jím oblast, která se na mapě shodovala s polohou čtvrtého města, jak ji zakreslila Mackenzie.

„Whiteová se postará o uzavření téhle oblasti tady,“ řekl. „Chci alespoň osm chlapů, kteří tam do hodiny zahájí hlídku. Poznejte terén, zmapujte si lokální cesty a zůstaňte na hlídce, dokud vás neodvolám. Nancy, potřebuji, abyste zavolala na státní policii a požádala je o vrtulník, který by tu oblast kontroloval shora.“

„Ano, pane,“ řekla Nancy.

„Další věc,“ pokračovala Mackenzie. „Použijeme pouze neoznačená auta. Poslední, co chceme, je toho chlápka vyplašit.“

Nelson chvíli přemýšlel a Mackenzie na něm viděla, že se mu to nelíbí. „Nu, s pouhými čtyřmi neoznačenými auty, které tu máme, to bude trochu problém. Takže povoluji i hlídkové vozy, ale nebudou nikde stát ani parkovat. Tak, teď když už toho víme tolik, nemáme žádnou výmluvu, proč toho chlápka nechytit předtím, než bude muset umřít čtvrtá žena. Nějaké otázky?“

Nikdo nic neříkal a všichni naopak rychle vstali. Ve vzduchu bylo cítit vzrušení z nastávající akce. Policisté kvapně opouštěli místnost. Cítili, že se konec tohoto nepříjemného případu blíží. Ba co více, každý teď měl stejně dobrou šanci, že to bude nakonec on, kdo strašákového vraha přivede před spravedlnost. I když to byla Mackenzie, kdo získal stopy, pospojoval je a poté jim je odprezentoval, od této chvíle už se mohli blýsknout všichni.

Mackenzie se také chystala vyrazit, ale Nelson ji zastavil. „To byla zatraceně dobrá práce, Mackenzie. A ještě něco vám povím: Ellington vás velice vychválil, když se vrátil do Quantica. Jeho ředitel mi volal a zajímal se o vás.“

„Děkuji.“

„Pokud by se mi podařilo vás udržet dál od pronásledování a strašení novinářů, mohla jste mít před sebou slibnou kariéru. Jenže ten Pope už má podle všeho dva právníky, kteří po vás jdou. Nemyslím si, že to nechá jenom tak plavat.“

„Mrzí mě to, šéfe,“ reagovala Mackenzie.

„No, teď to nechte být,“ řekl Nelson. „A soustřeďte se jenom na dopadení toho vraha. Novináři jsou skoro stejné zlo jako on, i když tenhle Ellis Pope alespoň nepřivazuje ženské ke kůlům a neubíjí je na nich k smrti.“

Mackenzie se uvnitř zachvěla, když slyšela, s jakou lehkostí Nelson o obětech mluvil. Připomněl jí tím, že, i když se momentálně nacházela pod vodopádem jeho přízně, stejně to pořád byl ten stejný starý tvor, pod kterým tu začala pracovat jako nováček.

„A pokud vám to nevadí,“ řekl. „Pojedu s vámi. Když už jsem vás dosadil do čela vyšetřování případu, tak bych vám rád asistoval.“

„Dobrá,“ okomentovala Mackenzie nepřijatelný nápad.

Když vyšli z konferenční místnosti, rozhlédla se po Porterovi. Bylo legrační, jak moc by teď jela raději s ním, než s Nelsonem. Možná to bylo dáno zvykem, nebo možná protože si myslela, že Nelson byl příliš velký šovinista, aby ji bral doopravdy vážně i navzdory chvále přicházející z FBI.

Porter však již stačil zmizet mezi ostatními. Neviděla jej ani na chodbě, když se zastavila u sebe v kanceláři, aby si vzala odznak a zbraň. Nebyl k nalezení ani na parkovišti.

Nelson se s ní potkal u auta a ani na chvíli nebylo pochyb o tom, kdo bude řídit. Ihned si sednul za volant, a než se ona stačila posadit na sedadlo spolujezdce a zapnout si bezpečnostní pás,  začal už být netrpělivý. Mackenzie se snažila zakrýt své podráždění, jak nejlépe mohla, ale ve skutečnosti na tom tolik nezáleželo. Nelson byl tak pohlcen vidinou brzkého dopadení strašákového vraha, že ona byla jenom jakýmsi pozadím jeho světa – nevnímal ji.

Ellingtonův nápad o pokusu dostat se k FBI, byl najednou lákavější, než kdy předtím.

„Připravena chytit toho zmrda?“ zeptal se Nelson, když mezi dvěma hlídkovými vozy vyjížděli z parkoviště.

Mackenzie se kousla do rtu, aby zakryla sarkastický úšklebek, který se pokoušet prodrat na její tvář a řekla:

„Víc, než si myslíte.“

KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

Mackenziin telefon začal zvonit ani ne po deseti minutách jízdy s Nelsonem. Podívala se na číslo volajícího, a přesto, že si jej zatím nestačila uložit, měla jej dosud v čerstvé paměti. Co naopak zapomněla bylo, že jí Ellington ve zprávě psal, že jí ještě zavolá. Ta zpráva jí byla doručena dnes ráno, ale jí už to přišlo jako několik dní. Podívala se na hodiny na mobilu a zjistila, že je teprve 15:16. Tohle bude nekonečně dlouhý den.

Rozhodla se telefonát ignorovat, aby nepřidávala ještě další vzruchy do už tak chaotického odpoledne. Ve stejném okamžiku byl na telefonu i Nelson, který volal s Nancy. Mluvil stručně, jasně a k věci. Bylo poznat, že je ve stresu a Mackenzie to na sobě cítila také.

O pár vteřin později ukončil hovor a začal si nervózně poklepávat prsty na volant. „Nancy už mluvila se státními,“ řekl. „Zhruba za hodinu a půl budeme mít helikoptéru.“

„To jsou dobré zprávy,“ řekla Mackenzie.

„Povězte mi,“ pokračoval s další myšlenkou. „Myslíte si, že ty ženy zavraždí předtím, než je pověsí na kůl, anebo až tam?“

„Nemáme pořádný důkaz ani o jedné variantě,“ odpověděla Mackenzie. „Nicméně, první místo činu napovídá, že v momentě, kdy je přiváže ke kůlu, jsou ty ženy naživu. Na zemi kolem kůlu byly otisky biče, nebo co to vlastně používá.“

„Takže?“

„Takže si to užíval. Byl vzrušený a protahoval to. Pokud by ta žena byla už mrtvá, proč by se kolem promenádoval s bičem?“

Nelson přikývl a obdivně se na ni usmál. „Však už ho zabásnem, parchanta,“ řekl, aniž by přestal bubnovat o volant.

Mackenzie si velice přála sdílet jeho nadšení, ale nějak se jí to nedařilo. Něco nebylo v pořádku. Měla pocit, jako kdyby něco přehlédla, ale ani za boha nedokázala přijít na to, co to mohlo být. Tiše seděla, nemluvila a snažila se o tom všem přemýšlet, zatímco Nelson se věnoval řízení.

Do oblasti, kde se nacházel čtvrtý bod, vjeli zhruba po dvaceti minutách. Mackenzie poslouchala telefonáty, které Nelson po cestě vyřizoval, a z odposlechnutého vydedukovala, že organizuje hlídky v okruhu třiceti čtverečních mil. Oblast sestávala většinou z křovinaté krajiny a pár silnic druhé kategorie. Několik z nich bylo obklopeno kukuřičnými poli, podobně jako místo, kde celá ta šílenost začala.

Po jedné z takových cest už se ubírali, když tu elektricky zachrastila vysílačka, připevněná na palubní desce. „Detektive Whiteová, jste tam?“ ozval se mužský hlas.

Mackenzie se podívala na Nelsona, jako kdyby potřebovala svolení. Pokynul jí rukou k vysílačce a usmál se. „Račte,“ řekl. „Je to vaše šou.“

Mackenzie vzala vysílačku z palubní desky a stiskla příjem. „Tady Whiteová, co pro mě máte?“

„Jsem na cestě poblíž státní silnice 411, je to stará rozmlácená okreska. Vede přímo do kukuřičného pole a ani není na mapě. Je dlouhá zhruba míli a končí slepě na malé mýtině v kukuřici.

„Dobrá,“ řekla Mackenzie. „Našli jste tam něco?“

„To je slabé slovo, detektive,“ řekl policista na druhé straně. „Myslím, že byste sem měla co nejrychleji přijet.“

*

Bylo více než strašidelné, že opět stanula uprostřed dalšího kukuřičného pole. Jako kdyby se kruh uzavřel, jenže Mackenzie přitom vůbec neměla pocit, že je konec. Spíše naopak, všechno to začínalo od začátku.

Stála na okraji mýtiny, po boku Nelsona a policisty Lenta, který byl tím, kdo jí volal vysílačkou. Stáli vedle prořídlého kukuřičného porostu a dívali se na mýtinu.

V jejím středu byl vztyčen dřevěný kůl. I když byl úplně stejný, jako ty, které už viděli dříve, na tomto nebylo žádné tělo. Byl prázdný a připomínal jakýsi pravěký monolit.

Mackenzie se pomaloučku vydala k němu. Byl to cedr, stejně jako u předchozích kůlů. Poklekla a rukou ohmatala půdu kolem základny. Byla jemná a na první pohled čerstvá.

„Tenhle kůl tu není moc dlouho,“ řekla Mackenzie. „Ta vykopaná zemina je úplně čerstvá. Klidně bych věřila, že to bylo uděláno dneska.“

„Takže on si to místo připravuje předtím, než na něj přivede oběť,“ přemýšlel Nelson. „Nejsem si jistý, jestli je to geniální anebo jenom namyšlené.“

Mackenzie si vůbec nedokázala představit spojení slova geniální s člověkem, kterého hledali, a tak Nelsonovu poznámku ignorovala. Raději se podívala na základnu kůlu a okamžitě objevila nápis. Byl jenom několik palců nad udusanou hlínou a samozřejmě tam stálo: N511/J202.

„To nevím,“ odpověděla konečně. „Co ale vím je, že nám tímhle vystavil navštívenku. Teď víme, že se sem vrátí a že s sebou pravděpodobně bude mít svou další oběť.“

Mackenzie vstala a najednou cítila chuť se pomstít, jako ještě nikdy předtím. Muž, který za těmi zločiny stál, s ní opravdu otřásl. Stal se z něj jakýsi přízrak, duch, který dokázal začarovat její dům, mysl i sebevědomí. Začala se bát každého zavrzání parket a v osobním životě klesla tak nízko, že vyjela po kolegovi z FBI. Strašákový vrah ji ovlivnil tak moc, že ani neměla energii a čas si pořádně uvědomit, že Zack z jejího života opravdu a nadobro zmizel.

Ba co více, vybíral si své oběti jenom proto, že používaly svoje tělo, aby si vydělaly peníze. Kdo sakra byl, že si osnoval právo je za to soudit?

„Chci tu zůstat,“ řekla nahlas. „Chci tu zůstat na hlídce nebo sledovačce nebo cokoliv, co děláme, abych se ujistila, že ho chytíme. Chci tomu zmrdovi nasadit želízka.“

Věděla, že v tom okamžiku zní sobecky, ale bylo jí to jedno. V té chvíli jí bylo úplně jedno, co si o ní Nelson pomyslí. Nezajímalo jí, jestli se mu ostatní na stanici budou posmívat, že na něm ta malá roztomilá holka něco vynucovala. Chycení toho vraha bylo najednou důležitější, než cokoliv jiného – včetně její práce a reputace.

„Koukám,“ řekl Nelson s úsměvem. „Rád vidím, že jste se konečně trochu naštvala, Whiteová. Ani jsem nevěděl, že to v sobě máte.“

Na poslední chvíli spolkla odpověď, která jí už už tančila na jazyku a namísto toho si ji jenom pomyslela.

Ani já ne.