Читать книгу: «Dokonalá Lež», страница 2

Sama vynaložila mnohem větší úsilí se s ním spojit, ačkoli odpovědi se jí dostalo jen výjimečně. Usoudila proto, že se stále vypořádává se svými problémy, a nechala mu prostor, aby se dal dohromady. Teď se však zdálo, že je s ním vše v nejlepším pořádku.

„Rád vidím, že je naše speciální sekce vražd tohoto krásného rána v tak dobré náladě,“ zahřměl Decker, čímž vyplašil všech pět mužů a jednu ženu, kteří k jednotce patřili. Detektiv Alan Trembley, jenž vypadal stejně roztržitě jako obvykle, dokonce upustil svou bulku.

Speciální sekce vražd měla na starosti případy s vysokým profilem, zejména ty, které budily mimořádnou pozornost u médií. To znamenalo spousty vražd s větším počtem obětí a sériovými vrahy. Jednalo se o prestižní povolání a Hernandez v něm byl považován za elitu.

„Podívejme, kdo se nám to vrátil,“ zaradoval se detektiv Callum Reid. „Nevěděl jsem, že dnes nastupujete zpátky do služby. Teď bude mít tenhle lapák konečně zase nějakou úroveň.“

„Víte,“ odvětila Jessie, která se rozhodla pokračovat ve stejném duchu, v jakém se skupinka bavila doposud, „vy byste mohl mít taky úroveň, Reide, kdybyste si každých deset vteřin neupšoukl. To není moc vysoká laťka.“

Všichni se hlasitě rozesmáli.

„To je o to vtipnější, že je to pravda,“ prohlásil Trembley vesele a neučesané blonďaté kadeře mu přitom na hlavě nadskakovaly smíchem. Postrčil si brýle, jež mu na nose neustále klouzaly dolů.

„Jak se cítíš, Jessie?“ zeptal se Hernandez, když se všechen ten povyk utišil.

„Zvládám to,“ odpověděla a snažila se, aby to nevyznělo příliš chladně. „Ty taky vypadáš, že se lepšíš.“

„Pracuju na tom,“ přitakal. „Pořád mám ještě pár škrábanců a bolístek. Jak ale neustále vykládám tady kapitánovi, kdyby mě pustil zpátky do akce, určitě bych dokázal pořádně zaskórovat. Už mě nebaví trčet na střídačce, trenére.“

„To se nikdy neohraje, Hernandezi,“ utrousil Decker nevrle, očividně podrážděný jeho týmovou analogií. „Huntová, dám vám pár minut, abyste se tu znovu zabydlela. Pak si projdeme vaše případy. Mám tu hezkých pár nevyřešených vražd, kterým by prospělo, kdyby se na ně někdo podíval čerstvýma očima. Možná že nám perspektiva profilistky odhalí něco nového. Vás ostatní čekám za pět minut ve své kanceláři s aktuálním hlášením o vašich případech. Mám dojem, že máte moc volného času.“

S bručením se sám vydal ke své pracovně. Zbytek týmu začal sbírat své spisy a Hernandez sebou plácl na židli naproti Jessie.

„Copak ty nemáš co hlásit?“ chtěla vědět.

„Zatím nemám žádné vlastní případy. Jenom se vším pomáhám ostatním. Jenže teď jsi zpátky i ty, tak bychom mohli společnými silami zahnat Deckera do kouta a přinutit ho, aby nás taky někam poslal. Když se dáme dohromady, tak tvoříme jednoho skoro úplně zdravého člověka.“

„Jsem ráda, že jsi v tak dobrém rozpoložení,“ poznamenala Jessie a zoufale se pokoušela se zarazit, než dodá něco dalšího. Ovšem bez úspěchu. „Škoda, žes mi nedal vědět dřív, že jsi v pořádku. Takhle jsem tě nechávala být, protože jsem si myslela, že se potýkáš s vlastními problémy.“

Hernandezův úsměv při jejích slovech rychle pohasl. Zdálo se, že zvažuje, jak na ně zareagovat. Zatímco čekala na jeho odpověď, musela si Jessie navzdory svému podráždění přiznat, že se o sebe i při uzdravování z vážných úrazů a vzpamatovávání z rozvodu očividně dobře stará.

Vypadal, že má věci pod kontrolou. Ani jediný pramínek jeho krátkých černých vlasů mu netrčel špatným směrem. V hnědých očích měl bystrý a soustředěný výraz. A i přes jeho zranění se mu nějakým způsobem podařilo zůstat ve formě. Jeho obvykle stoosmdesáticentimetrová, devadesátikilogramová postava možná shodila pět kilo, nejspíš ale kvůli tomu, jak těžko se mu muselo jíst poté, co mu rozřízli žaludek. Ve svých jedenatřiceti letech si však stále udržoval vypracovaný vzhled muže, který často posiluje.

„Jo, když už jsme u toho,“ začal, a přivedl ji tím zpátky do přítomnosti. „Chtěl jsem ti zavolat, jenže se zrovna děly nějaké věci a já nevěděl, jak o nich mluvit.“

„Jaké věci?“ vyptávala se nervózně. Vůbec se jí nelíbilo, jakým směrem se tenhle rozhovor ubíral.

Hernandez sklopil oči, jako by přemýšlel, jak jí o té očividně citlivé záležitosti co nejlépe povědět. Uplynulo nejméně pět sekund, než se na ni znovu podíval. Právě otvíral pusu, když vtom se ze své kanceláře vyřítil Decker.

„Ve Westlake North máme přestřelku gangů,“ zakřičel. „Místo činu je stále aktivní. Už došlo ke čtyřem úmrtím a neupřesněnému počtu zranění. Potřebuji protigangovou jednotku, SWAT a HSS, aby se okamžitě vydaly na cestu. Všichni do práce, lidi!“

KAPITOLA TŘETÍ

V hlavním sále se to najednou začalo hemžit aktivitou. Většina policistů vyskočila a vrhla se k úschovně taktické výzbroje, kde popadli silnější zbraně a neprůstřelné vesty. Jessie s Hernandezem si vyměnili nejisté pohledy. Ani jeden nevěděl, co dělat. Ryan se zrovna začal zvedat ze židle, když ho kapitán Decker okřikl.

„Ať vás to ani nenapadne, Hernandezi. Vy se k téhle situaci v žádném případě nepřiblížíte.“

Hernandez se sesunul zpátky na židli. Se zájmem a tichou žárlivostí společně sledovali živý pohyb na stanici. Po pár minutách to kolem nich utichlo a zbývající personál se znovu pustil do práce. Sotva před pár momenty se místností ve spěchu míhalo padesát lidí. Nyní jako by se ocitli ve městě duchů. I s Jessie a Hernandezem nezůstalo na stanici víc než deset osob.

Jessie vedle sebe zničehonic uslyšela hlasité žuchnutí. Obrátila zrak k jeho zdroji a spatřila kapitána Deckera, jenž jí na stůl právě hodil půl tuctu tlustých spisů.

„Tady máte případy, na které chci, abyste se podívala,“ oznámil jí. „Doufal jsem, že si je s vámi projdu, jenže teď budu mít na pár hodin evidentně plné ruce práce jinde.“

„Nějaké novinky o té přestřelce?“ vyzvídala.

„Střelba skončila. Jakmile tam dorazila naše auta, všichni se rozeběhli. Počet mrtvých stoupl na šest, samí příslušníci nepřátelských gangů. Plus mínus dvanáct dalších lidí je zraněných. Oblast obchází zhruba třicet policistů a tucet detektivů. O SWAT jednotkách nemluvě.“

„A co já?“ ozval se Hernandez. „Jak vám můžu pomoct, kapitáne?“

„Vy pokračujte na případech svých kolegů, dokud se nevrátí. Vsadím se, že vám budou velice vděční. Já se teď musím vrátit k téhleté záležitosti s gangy.“

Nato odspěchal do své kanceláře a nechal je o samotě s horou papírování.

„Mám dojem, že je na nás hnusný schválně,“ zabručel Hernandez.

„Nechceš dokončit, cos předtím nakousl?“ nadhodila Jessie, přestože se napůl bála, jestli na něj moc netlačí.

„Teď ne,“ odpověděl. Z hlasu se mu okamžitě vytratila veškerá předchozí lehkost. „Možná později, až vypadneme z kanclu a nebude to tak… hektické.“

Jessie přikývla na souhlas, ačkoli ji to zklamalo. Než aby ale zůstávala v nějakém nepříjemném rozpoložení, obrátila svou pozornost k případům před sebou.

Třeba když se zaměřím na detaily pár vražd, vyčistí mi to hlavu.

Potichu se zasmála svému černému humoru a otevřela první spis.

Zabralo to. Natolik se ponořila do podrobností jednotlivých případů, že na hodinu úplně ztratila pojem o čase. Teprve když jí Hernandez poklepal na rameno, zvedla oči a uvědomila si, že už je půlka dopoledne pryč.

„Myslím, že jsem nám našel případ,“ prohlásil a provokativně na ni zamával kusem papíru.

„Já žila v přesvědčení, že žádné nové případy hledat nemáme,“ opáčila.

„To sice ne,“ přiznal. „Jenže tu teď není nikdo jiný, kdo by to vzal, a já mám dojem, že se jedná přesně o ten typ případu, který by nám Decker i mohl nechat.“

Strčil jí papír před obličej. Jessie si ho od něj vzala s menší neochotou, než jaká by se v dané situaci nejspíš slušela. Netrvalo jí dlouho, než pochopila, proč by mohli mít reálnou šanci Deckera přemluvit, aby jim případ přidělil.

Celá záležitost vypadala vcelku přímočaře. V Hollywoodu byla ve svém bytě nalezena mrtvá třicetiletá žena. Její smrt nahlásil mladý muž, kterého nejdříve zadrželi jako podezřelého, protože ho jeden ze sousedů viděl, jak leze do bytu oknem. Mladík však tvrdil, že je ženin spolupracovník a že ji jen přišel zkontrolovat, jelikož o ní už dva dny nic neslyšel. Tělo nejevilo žádné známky násilí a místo činu na první pohled působilo, jako by šlo o sebevraždu.

„Zdá se, že to mají celkem pod kontrolou. Nejsem si moc jistá, jak bychom jim mohli pomoct…“

„Jako bych tam slyšel nějaké nevyřčené ‚ale‘,“ poznamenal Hernandez s úsměvem.

Ačkoli se mu Jessie ze všech sil snažila to zadostiučinění odepřít, přece jen se také neubránila lehkému pousmání.

„Ale… zmiňují se tu starší modřiny na zápěstích a na krku, což by mohlo být důsledkem dřívějšího zneužívání. Zřejmě by se to mělo prověřit. A podle jejího kolegy pracovala jako osobní trenérka v prestižním fitness klubu, kde se specializovala na veřejně známé klienty. Některý z nich by mohl vyvolat povyk, kdyby nabyli dojmu, že LAPD nevěnovala případu dostatečnou pozornost.“

„Přesně tak,“ souhlasil Hernandez nadšeně. „A to je naše ‚vstupenka‘, Jessie. Jak znám Deckera, netroufne si riskovat, že si znepřátelí obyčejný lid, pokud se tomu dá zabránit. Jakmile ovšem případ přidělí detektivovi z HSS a věhlasné forenzní psycholožce, vezme takové kritice vítr z plachet. Navíc mi to připadá jako ideální způsob, jak nás nechat znovu přivyknout práci v terénu. Nic tu nevypovídá o žádném násilí. Jestli šlo o vraždu, pravděpodobně máme co do činění s otrávením nebo něčím takovým. Obecně to ale vypadá na silně nebodavou záležitost.“

„Dost neoblomně si stál za tím, abychom se nějakou dobu nehnuli od stolu,“ připomněla mu Jessie.

„Já myslím, že na to přistoupí,“ trval na svém Hernandez. „Stejně je teď kvůli té přestřelce gangů v takovém kole, že nám to možná odsouhlasí jen proto, aby se nás zbavil. Měli bychom to aspoň zkusit.“

„Zajdu tam s tebou,“ svolila Jessie. „Ale přemlouvat ho nebudu. Jestli někomu utrhne hlavu tak tobě.“

„Zbabělče,“ popíchl ji.

*

Jessie musela přiznat, že Ryan Hernandez to uměl.

Sotva stačil vyslovit „bohatí klienti“, „Hollywood“ a „pravděpodobně sebevražda“, Decker už je málem vyháněl ze své kanceláře, ať se na případ podívají. Těch pár klíčových slov zasáhlo všechny šéfovy slabiny: jeho obavy z nepříznivé publicity, nepřetržitou snahu nerozlítit své nadřízené a hlubokou touhu nemuset poslouchat neúnavné dotírání detektiva Hernandeze.

Stanovil jim jen jedno jednoduché pravidlo.

„Jestli to začne vypadat, že se jedná o vraždu a že pachatel použil nějaký druh násilí, zavolejte si pro posily.“

A tak je nyní Hernandez vezl do Hollywoodu, obličej plný nadšení. To se patrně zmocnilo i jeho nohy.

„Opatrně s tím plynem, Schumachře,“ varovala ho. „Nechci mít po cestě na místo činu nehodu.“

O jejich předchozí konverzaci se už nezmiňovala. Rozhodla se počkat, až bude připravený a začne o tom sám. Nemusela čekat dlouho. Jakmile z něj opadlo prvotní vzrušení, že sedí v autě a jede vyšetřovat, vrhl po ní kradmý pohled.

„Má se to takhle,“ spustil a slova se z něj sypala mnohem rychleji než obvykle. „Po tom všem, co se stalo, jsem s tebou měl být v kontaktu mnohem častěji. A ze začátku jsem se o to i snažil. Jenže tys utrpěla těžká zranění a nebylo ti zrovna do řeči, což naprosto chápu.“

„Vážně?“ zeptala se Jessie skepticky.

„Jasně,“ odpověděl a sjel z dálnice 101 na Vine Street. „Muselas zabít vlastního otce. Byl to sice psychopat, ale pořád to byl tvůj táta. Akorát jsem nevěděl, jak na to s tebou zavést řeč. A to ani nemluvím o tom, jak mě tvůj psycho táta pobodal. Za to samozřejmě vůbec nemůžeš, já se jen bál, jestli si nebudeš myslet, že ti to mám za zlé. Tohle všechno se mi honilo hlavou, zatímco mi z žaludku sem tam řinula krev, tělo jsem měl nacpané tunou prášků proti bolesti a musel jsem vynakládat veškeré úsilí, abych v sobě udržel nějaké jídlo. A zrovna když jsem si začínal myslet, že už si o tom zvládnu promluvit jako dospělý člověk, nechala mi moje žena oficiálně doručit rozvodové papíry. K tomu by stejně došlo tak jako tak. Jenže držet ty právní dokumenty v ruce, zvlášť když jsem ještě ani nevytáhl paty z nemocnice – prostě mě to celkem skolilo. Propadl jsem se do takové černočerné díry. Nechtěl jsem jíst. Nechtěl jsem na rehabilitace. Nechtěl jsem s nikým mluvit, i když přesně to jsem potřeboval nejvíc.“

„Můžu ti někoho doporučit, jestli…“ začala nabízet Jessie.

„Děkuju, ale to už je všechno zařízené,“ přerušil ji. „Decker mi nakonec nařídil, abych za někým zašel – prý pokud se nedám dohromady, hrozí mi, že se do práce nikdy nevrátím. A tak jsem tam teda zašel. A ono to pomohlo. Jenže mezitím uběhlo od útoku nějakých šest týdnů, takže mi připadalo divné, ti jen tak zničehonic zavolat. A abych řekl pravdu, nebyl jsem si stoprocentně jistý, jestli jsem v pořádku… po psychologické stránce. Nechtěl jsem se zhroutit hned při našem prvním vážném hovoru od té doby, co jsme oba málem umřeli. Proto jsem to pořád odkládal. A pak je tu ještě ta další věc.“

„Jaká další věc?“

„Vždyť víš, to, jak jsme vlastně přátelští kolegové, ale zároveň taky kamarádi, kteří spolu ovšem občas upadají do rozpaků, protože je tam možná i něco víc? Není to jen moje představivost, že ne?“

Jessie se na dlouhý okamžik odmlčela. Pokud odpoví upřímně, věci se nenávratně změní. Ryan před ni však vyložil na stůl všechny karty. Bylo by od ní zbabělé, kdyby neudělala to samé.

„Ne, není to jen tvoje představivost.“

Hernandez se nejistě zasmál, což se vzápětí proměnilo v nezastavitelný, uslzený kašel.

„Jsi v pořádku?“ starala se.

„Jo, já jen… byl jsem dost nervózní zmínit tu poslední část.“

Chvíli jen v tichosti seděli, zatímco se proplétal dopravou na Sunset Boulevard a pokoušel se najít parkovací místo.

„Takže takhle se to má?“ prolomila nakonec mlčení Jessie.

„Takhle se to má,“ přisvědčil a zaparkoval.

„Víš co,“ poznamenala vlídným hlasem. „Nejsi zdaleka takový drsňák, za jakého jsem tě původně považovala.“

„To je všechno jen přetvářka,“ opáčil napůl žertem, ovšem očividně jen napůl.

„Mně se to celkem líbí. Působíš tak míň… nepřístupně.“

„Asi díky.“

„Pravděpodobně bychom si o tom měli promluvit trochu důkladněji,“ konstatovala.

„To by nejspíš bylo rozumné,“ souhlasil. „Máš na mysli až potom, co se podíváme na tu mrtvolu nahoře, že jo?“

„Ano, Ryane. Nejdřív mrtvola. Až potom nepříjemný rozhovor.“

KAPITOLA ČTVRTÁ

V Jessiině hlavě jako by se najednou rozsvítila žárovka.

Sotva zabouchla dveře od auta a upřela zrak na budovu, v níž se momentálně nacházela mrtvá žena, okamžitě se jí vyčistila mysl. Všechny myšlenky na vražedné otce, osiřelé nevlastní sestry a napůl romantické vztahy rázem ustoupily do pozadí.

Stáli s Ryanem na chodníku u křižovatky ulic Sunset a Vine a rozhlíželi se po okolí. Ocitli se v samém srdci Hollywoodu. Jessie tu byla už mnohokrát, dosud pokaždé ovšem jen proto, aby si zašla na večeři, na koncert nebo shlédnout film či živé představení. Nikdy na něj nepohlížela jako na místo, kde pracují, bydlí a patrně také umírají obyčejní lidé.

Poprvé si teď všimla, že se mezi kancelářskými mrakodrapy, restauracemi a divadly spousta budov nijak neliší od těch smíšených v její čtvrti, které měly v přízemí různé obchůdky a v ostatních patrech byty a garsonky.

Tak například na konci ulice viděla desetipatrový bytový komplex, pod nímž byla prodejna Trader’s Joe. Naproti přes ulici se zase nad Solstice Fitness Center tyčilo nejméně dvacet dalších pater. Jessie napadlo, zda nájemníci dostávají členství zdarma, nicméně o tom silně pochybovala. Tahle posilovna byla neuvěřitelně drahá.

Komplex, v němž bydlela oběť, působil podstatně méně luxusně. V prvním patře sídlilo několik restaurací a jógové studio. Měli zde ale i lékárnu Walgreens a domácí potřeby Bed, Bath & Beyond. Po cestě k hlavnímu vchodu museli Ryan s Jessie obejít řadu bezdomovců, kteří se usadili na chodníku podél vnější stěny budovy. Většina z nich se ještě neprobudila, jen jedna postarší žena tam seděla se zkříženýma nohama a něco si pro sebe mumlala.

Bez komentáře kolem ní prošli a dorazili ke vstupu do domu. Ve srovnání s Jessiiným bytovým komplexem tu bezpečnost stála za starou belu. Vchod sice střežil prosklený vestibul, jímž šlo projít pouze s přístupovou kartou, a k přivolání výtahu člověk potřeboval další, ovšem sotva se Jessie s Ryanem přiblížili ke vchodu, jeden z nájemníků jim podržel otevřené dveře, a aniž by se na něco ptal, vlastní kartou přejel po senzoru u výtahu. Jessie si zde i ve vestibulu všimla bezpečnostních kamer, vypadaly ale vcelku lacině. Ryan zmáčkl tlačítko do osmého patra. Během pár vteřin vystupovali u cíle a za celou dobu je nikdo nezastavil.

„To šlo hladce,“ prohodil Ryan, když kráčeli venkovní chodbou směrem k policejní pásce a několika přešlapujícím strážníkům.

„Až moc hladce,“ podotkla Jessie. „Vím, že co se týká osobní bezpečnosti, jsem tak trochu šílenec. Ovšem tady je to katastrofa. Zvlášť na to, v jaké čtvrti se nacházíme.“

„Už je to tu mnohem bezpečnější než před dvaceti lety,“ připomněl jí Ryan.

„Pravda. Ale jenom proto, že se na každém rohu nevystavují děvky a drogoví dealeři, to ještě neznamená, že tady z toho teď mají Disneyland.“

Ryan neodpověděl, protože v tu chvíli došli k bytu oběti. Vytáhl svůj detektivní odznak, zatímco Jessie se prokázala kartičkou profilistky LAPD.

„Detektivové z hollywoodského oddělení už tu byli i skončili,“ podivil se zmatený policista.

„My si to jen chceme prověřit pro speciální sekci vražd,“ lhal Ryan. „Děláme to hlavně jako laskavost pro našeho kapitána. Moc by nám pomohlo, kdybyste nám našel někoho, kdo by nás mohl provést po místě činu, i když se bude muset opakovat.“

„Žádný problém,“ odvětil strážník. „Místo činu má na starost strážník Wayne. Zavolám vám ho.“

Zatímco vysílačkou sháněl zmíněného policistu, Jessie se rozhlížela kolem sebe. Vchodové dveře byly nyní otevřené, stejně jako vedlejší okno. Zajímalo by ji, zda je tak i našli. Stěží si dokázala představit, že by svobodná žena v srdci Hollywoodu nechala otevřené okno, zvlášť když k němu vedl volný přístup z venkovní chodby. Tím by si o potíže málem říkala.

Byt oběti ležel na opačné straně patra než výtahy. Celé podlaží mělo tvar hranatého písmene C, takže lidé naproti měli přes volné prostranství mezi chodbami na její jednotku nezakrytý výhled. Ráda by věděla, jestli už si s obyvateli těchto bytů někdo promluvil.

V tom okamžiku se zevnitř vynořil postarší uniformovaný policista, aby je pozdravil. Měl podsaditou postavu a pokročilou pleš. Těch pár vlasů, co mu zbývalo, se mu potem lepilo k hlavě. Vypadal, jako by před nedávnem oslavil čtyřicítku, a vyzařoval auru člověka, který už v životě viděl úplně všechno, což mohlo být buď plus, anebo mínus, podle toho, jak se s tím rozhodl naložit.

„Strážník John Wayne,“ představil se a natáhl ruku k Ryanovi. „Už jsem na to slyšel všechny vtipy, jaké existují, takže se nemusíte obtěžovat. Jak vám můžu pomoct?“

„Jako byste mu z oka vypadl,“ neodpustil si Ryan.

Jessie ho dloubla do paže, načež obrátila pozornost zpět k policistovi. Toho detektivova poznámka nijak nerozhodila.

„Omlouvám se, strážníku Wayne,“ řekla. „Děkujeme, že jste si na nás udělal čas. Víme, že hollywoodští detektivové už místo činu vyšetřili. Stejně jsme ale doufali, že byste nás jím mohl provést. Tento případ má jisté znaky, které se shodují s něčím, na čem zrovna pracujeme. Rádi bychom tedy vyloučili potenciální spojitost.“

„Ale jistě, pojďte dál,“ pozval je, ustoupil dovnitř a podal jim plastové návleky na boty, aby se mohli připravit ke vstupu.

Nasadili si je spolu s rukavicemi a vešli do bytu.

„Některé její věci si už odnesli jako důkazy,“ informoval je Wayne. „Můžu vám nicméně dát podrobný seznam.“

„Něco, co vás zaujalo?“ chtěl vědět Ryan.

„Pár věcí,“ odvětil strážník. „Žádné známky násilného vniknutí. V peněžence měla peníze. Její telefon jsme našli na nočním stolku.“

„Kdyby vám to nevadilo,“ požádala Jessie, „ráda bych místo nejdřív posoudila bez jakýchkoliv předchozích informací, než nám sdělíte další poznatky.“

Strážník Wayne přikývl. Jessie se zhluboka nadechla, počkala, až se její tělo zcela uvolní, a pak se pustila do profilování oběti. Obývací pokoj byl skromně zařízený nábytkem, jenž zřejmě pocházel z IKEI. Na umění si očividně příliš nepotrpěla a fotografie neměla vystavené vůbec žádné. Jediný osobní doplněk představoval zarámovaný certifikát osobní trenérky vydaný organizací NASM, který visel na zdi.

Jessie přešla do takřka nedotčené kuchyně. Ve dřezu se neválelo žádné špinavé nádobí a na odkapávači žádné umyté taky ne. Na kredenci ležela jedna čistá poskládaná utěrka. Vedle ní stálo několik lahviček s pilulkami, každá se štítkem pro jeden den v týdnu, všechny pečlivě seřazené. Jessie na ně nesahala, od pohledu jí však připadaly jako doplňky stravy a multivitaminy.  Neušlo jí, že si pondělní a úterní prášky nikdo nevzal. Dnes byla středa.

Prohlédla si zbytek kuchyně. Z ruličky papírových utěrek téměř nic nechybělo. Ve skříňkách našla desítky plechovek s fazolemi a mletým krůtím masem, nespočet proteinových tyčinek a několik dóz sušeného syrovátkového proteinu.

Lednička víceméně zela prázdnotou; obsahovala jen dvě čtyřlitrové lahve mléka, pár řeckých jogurtů a obrovský pytel špenátu. Mrazák odhalil směs mražených borůvek, jahod a bobulí acai a plastovou krabičku s něčím, co vypadalo jako kuřecí nudlová polévka. Zvenčí nalepený štítek hlásil „od mámy, 11/2018“. To bylo víc než před rokem.

Všichni tři policisté společně prošli chodbou směrem k ložnici, kde na ně čekalo tělo. Jessie udeřil do chřípí pach hnijícího masa. Na okamžik se zastavila, aby mu přivykla, a poté nakoukla do koupelny. Tady nevládl takový pořádek jako v ostatních místnostech. Obyvatelka bytu zde patrně trávila mnohem víc času.

„Jak se oběť jmenovala?“ zeptala se. Mohla si ho sice přečíst ve spisu, který jí Ryan dal na stanici, schválně se tomu ale vyhnula, protože ho ještě nechtěla znát.

„Taylor Jansenová,“ sdělil jí strážník Wayne. „Byla to…“

„Omlouvám se, pane strážníku,“ přerušila ho. „Nechci být nezdvořilá, ale ráda bych vás poprosila, abyste mi ještě chviličku neříkal žádné podrobnosti.“

Zblízka si prohlédla Taylořin toaletní stolek. Na rozdíl od toho, jak malou pozornost věnovala zásobování své kuchyně, působila její koupelna přesně opačným dojmem. Na stolní desce se povalovaly hromady líčení, mezi nimi i otevřená paleta očních stínů a několik rtěnek. V rohu byly hned vedle malé lahvičky parfému pohozené dva kartáče na vlasy a jeden hřebínek.

Lékárnička překypovala volně prodávanými léky jako Advil, Benadryl a Pepto-Bismol, neskrývala však žádné prášky na předpis. Ve sprše měla oběť pár poloprázdných šamponů a kondicionérů, odličovač, žiletku a gel na holení a kostku zjemňujícího mýdla.

Sotva Jessie místnost opustila, znovu na ni dolehl ten silný puch, který před ní dočasně zamaskovaly vůně v koupelně. Naposledy přejela pohledem po chodbě, přičemž se opět pozastavila nad tím, jak zdi nezdobí absolutně nic osobního.

„Než přejdeme do ložnice,“ obrátila se na Wayna, „povězte mi, kolik jsem toho vypozorovala správně. Taylor Jansenová je svobodná běloška, atraktivní a má těsně před třicítkou nebo těsně po ní. Pracuje kousek odsud a často cestuje. Nemá mnoho přátel. Hrozně si potrpí na detaily. A má dost peněz na to, aby mohla bydlet na lepším místě než tady.“

Wayne na okamžik vytřeštil oči. Pak odpověděl.

„Bylo jí přesně třicet,“ upřesnil. „Měla narozeniny minulý měsíc. Je to běloška a vypadá to, že byla moc pěkná. Kousek odsud opravdu pracuje, v posilovně o necelý blok dál. Co se týče jejích vztahů, to ještě prověřujeme. Její kolega, ten, co ji našel, ovšem tvrdí, že teď s nikým nechodila. Je dole v policejním autě a opakuje svoji výpověď, jestli si s ním chcete promluvit. O jejím cestování a financích vám toho moc neřeknu, ale on možná ano.“

„Strašně rádi bychom si s ním popovídali, až tady skončíme,“ přisvědčil Ryan, načež se otočil k Jessie. „Jsi připravená jít dovnitř?“

Jessie přikývla. Neušlo jí, že popis Taylor Jansonové mohl až na pár výjimek klidně patřit jí. Třicet jí bude za pár týdnů. Byt v centru města měla zařízený ve stejně spartánském stylu jako tenhle, a ne proto, že by si ho neměla čas vyzdobit. Své dobré přátele by dokázala spočítat na prstech jedné ruky. A pokud pomine své nedávno ukončené manželství s mužem, který se ji pokusil zabít, nemá v současné době ani ona, navzdory své konverzaci s Ryanem, žádný vážný vztah. Kdyby zítra umřela, lišila by se zběžná analýza vyšetřujícího profilisty nějakým způsobem od ženy, jež spočívala za dveřmi této ložnice?

„Chcete taky?“ nabídl jí Wayne, zatímco si kolem nosních dírek mazal krém s eukalyptovým aroma. Pomáhalo to přebít ten příšerný zápach, který zanedlouho ještě zesílí.

„Ne, díky,“ odmítla Jessie. „I když to není nic příjemného, potřebuju, aby mi při vstupu na místo činu všechny smysly fungovaly naplno. Pokud zablokuju jeden pach, mohlo by mi to zakrýt i jiný, důležitý.“

„No, je to váš žaludek,“ poznamenal Wayne, pokrčil rameny a otevřel dveře.

Jessie svého rozhodnutí téměř okamžitě zalitovala.