Читать книгу: «Kritika slov», страница 3

XVI SMRT

Nečiním zde námitek proti smrti samotné, nýbrž toliko proti jejímu zneužití. Nikoliv zneužití skutkem (každý umírá jen jednou, těžce a s bolestí), nýbrž strašné zneužití slovem a písmem. Je to úžasné, jak snadno a ochotně se umírá v literatuře. Kdyby se založila statistika mortality v beletrii, byly by to děsivé číslice; zde puká srdce hořem s dochvilnou jistotou pekelného stroje, každá sebevražda se poštěstí, každá nemoc vede vítězně a předčasně k cíli. Umírá se škrtem péra, pro rozuzlení, pro efektní konec. Člověk se zastřelí z osudného důvodu, že dohrál svůj románový part, oběsí se z nutkavého přesvědčení, že povídka musí mít finále, umírá v pravý čas, aby zachránil osnovu děje. A tu věru nedovedu uznati, že třeba dramatický spád je dostatečným mravním motivem, aby autor usmrtil hrdinu. Popírám bezuzdné právo autorovo na lidskou smrt. Ve většině případů spisovatel usmrcuje hrdinu, aby zakryl slabost a děravost vlastní koncepce. Dejme tomu, že hrdinka něco deklamuje o lásce a zklamání, a pak se zastřelí. Kdyby se nezastřelila, tu by vyšlo se strašnou jasností najevo, že její deklamace byla falešná. Jindy hrdina musí zahynout, protože osudově není pro něho jiného východiska; kdyby však nezahynul, ukázalo by se, že tu vskutku bylo jiné východisko, totiž žít. I žít je gradace, děj a drama; většina krizí a osudů nejen se začíná, nýbrž i končí se životem, a více než to, řeší se životem. Koneckonců známkou pravosti v literatuře není smrt, nýbrž život.

XVII STANOVISKO

Říká se s oblibou “zaujmouti stanovisko”. “K této věci jsem ještě nezaujal stanoviska.” “Každý musí zaujmouti stanovisko.” Podle tohoto příznačného rčení “stanovisko” je něco, co leží vně člověka; nikdo neřekne “zaujal” jsem mínění nebo víru, “zaujal” jsem souhlas nebo odpor; vše vniterné naopak “zaujme” nás. Proti tomu však zaujal jste stanovisko souhlasné nebo vyčkávací, blahovolné, stavovské, odmítavé; zcela tak jako byste zaujal místo, lavičku, postoj, něco s vámi skoro nesouvisejícího a z vás nevyrostlého. Právem se říká: “ze stanoviska socialismu” má se věc tak, “ze stanoviska konzervativního” onak, poněvadž obě stanoviska mohou mně být cizí, mohu se na ně zkusmo odebrat jako na Letnou nebo do Riegrových sadů, abych se pokochal pohledem na svět z vyhlídek velmi různých. Na každém stanovisku mohu, ale nemusím být; mohu vidět svět z vysokého stanoviska, ale nemusím přitom být vysoký člověk. Ani ve snu vám nenapadne říci, že jste zaujal ke kousavému psu stanovisko odmítavé nebo k horké polévce stanovisko vyčkávací; vaše reakce na psy a polévky je příliš přirozená, než abyste jí dávali jméno “stanoviska”. Ale zato ve věcech veřejných a lidských známe už jenom stanoviska. Místo abychom přetékali souhlasem nebo byli strženi odporem, trpěli nejistotou či nevěděli kudy kam, “zaujímáme stanovisko” souhlasné či odmítavé, vyčkávací nebo neutrální, a to doslovně a doopravdy. Na “zaujetí stanoviska” není nejhorší to, že je říkáme, nýbrž že je skutečně děláme.

XVIII PŘEKONATI

Nemohu vám ani vypočítati, co všechno jsme, jak se říká, “překonali”. Překonali jsme impresionismus a realismus, středověk a pověru, spekulativní filozofii a Darwina, Tolstého a secesi, skepsi, Ibsena, Wagnera a romantiku, zkrátka zdá se, že tolik toho překonavše nemůžeme už ani jinak spát než na vavřínech. “Překonati” znamená vždy překonati něco špatného; každý z vás už překonal kašel, ale nikdo kašlající neřekne, že už překonal dobu zdraví; nebo překonáme zimu, ale nikoli jaro. Jestliže jsme “překonali” impresionismus, pravíme tím, že byl chorobný jako kašel nebo nepříjemný jako zima; ve skutečnosti však býval pro nás nadmíru zdravý a líbezný, že bychom měli říci: opustil nás. Překonali jsme romantiku, ale řekne někdo, že překonal své mládí? Překonali jsme Darwina, poněvadž… nás zrovna překonává vitalismus, a překonáme vitalismus, až budeme překonáni opět něčím novým. Ano, dovedeme překonati včerejšek; ale zítra, až překonáme dnešek, bude nám včerejšek nesmrtelnou historií. Dnes je nám včerejšek omylem; za rok bude nám dějinnou etapou. Naše “překonaná stanoviska” budou za sto let posvátnými obětišti lidského ducha. Naše domnělá vítězství budou za sto let jen okamžiky přechodu. A až sami budeme definitivně překonáni, vstoupíme i my do dějin, důstojní a nesmrtelní jako sama minulost.

XIX ZÁSADA,

slovo tajemné a mocné. Vy ze zásady se procházíte před večeří; vaše teta ze zásady nechodí do divadla; váš moudrý bratranec ze zásady se vyhýbá davům, zatímco váš nebožtík dědeček pil ze zásady pivo ohřívané. Kdybyste se procházel ze zvyku a dyspepsie, kdyby vaše teta trávila večery doma z pohodlnosti a lakoty, kdyby váš bratránek se davů prostě bál a váš nebožtík dědeček si ohříval pivo z něžného ohledu k svým katarům, byl by svět nepochybně pestřejší a jazyk bohatší, ale život by patrně ztrácel na mravní závaznosti. Procházíte-li se ze zásady, plníte tím důležitě a věrně svou mravní povinnost; důležitější je ze zásady se vyvětrat než bez zásady navštívit nemocného přítele. Vykládá-li si vaše teta večer doma karty, jelikož zásadně neholduje světské marnosti hudby a jeviště, je to důstojný akt mravní vůle. Z každého zvyku, z každé lenosti, slabosti a setrvačnosti můžete udělat věc zásady; svět tím sice pranic nezíská, vy však ano; vyhovíte sami sobě a nádavkem se budete cítit charaktery.

XX NEPLODNÝ

Tohoto slova se neužívá o neplodných mužích a ženách, nýbrž říká se obyčejně “neplodné hloubání” nebo “neplodná skepse”. Je možno, že udělalo lidstvo špatné zkušenosti s hloubáním a skepsí; ale jistě neméně špatné zkušenosti mohlo udělat také s jednáním a důvěrou. Znám lidi, kteří hrozně mnoho jednají, kteří jsou hotoví nezmarové činu; nic se neděje bez nich, všude musejí být, všude platí za nepostrádatelné “činitele” života veřejného, hospodářského nebo jinak ukrutně důležitého. A najednou takový činitel umře, a tu v rozpacích potěžkáváte v ruce, co vlastně po něm zbylo. Můj ty bože, a pro tohle stálo za to se namáhat po celý život? Snad je to neplodné, honit nějakou myšlenku; ale proč připadá lidem plodnější jít někam do schůze, běhat, rozčilovat se, nařizovat nebo intrikovat? Kdybychom vzali tisíc dnešních myšlenek a tisíc dnešních činů a mohli se podívat, co z nich zůstane za sto let, myslím, že by tato zkouška plodnosti dopadla špatně pro činy. – A podobně je tomu s důvěrou a “neplodnou skepsí”. Plodné například je důvěřovat, že mi někdo přijde ustlat; neplodné a skeptické je, ustelu-li si raději sám. Plodné a kladné je věřit, že můj náčelník má pravdu; neplodné je domnívat se, že já mám pravdu. Neboť skepse je neplodná. Plodné je být starostou v Hostivaři, ale neplodné je hloubat o věčné blaženosti; plodné je kandidovat na staré pravdy, ale neplodné je vymýšlet nové; neboť hloubání je neplodné. Rovněž snění je neplodné, a v říši přírodní neplodné je kvést, ale plodné je trhat ovoce.

XXI ISMUS

Obyčejně zachází kritik s umělcem jako se zvířetem: polapí ho a především ho určí a pojmenuje. Tak ve vlhkých lesích se zdržuje naturista, v chladných výšinách poletuje intelektualista, ve větších městech žije divoce futurista; realista přebývá v chudých a dělných krajích, senzualista v žírné přírodě, porůznu, ale hojně vyskytuje se impresionista a tak dále. Pokud jenom kritik sám žije v přírodovědecké pověře, že na světě existují druhy a rody, a nikoliv jedinci, není to žádným neštěstím; hůře však, je-li čtenář či divák přiveden k víře, že místo básní a obrazů dodávají se mu samé ismy. “Jakže,” zvolá zklamaný milovník umění, “chtěl jsem viděti cit, a nikoliv teorii; chtěl jsem zažíti obraz skutečnosti, a vy, falšovatelé, mi podáváte jakýsi abstraktní, smyšleny ismus! Avšak již dosti, nechci už věděti o vašich ismech! Půjdu sám do přírody a vlastními smysly, vlastním srdcem najdu tam pravou, nezfalšovanou krásu.” Tu tedy vyjde tento milovník krásy, lehne si na vlastní záda do trávy, miluje vůni sena a cinkání stád, naslouchá lesům, pluje s oblaky a vzpomíná svého dětství. Tu však přistoupí k němu duch pokušitel a šeptá: “Ležeti a čichati je senzualismus, vnímati pestrost a měnivost jevů, toť impresionismus, a milovati bučení stád, toť přímý, cynický naturalismus. Vzpomínka na dětství je primitivismus. Splývat s přírodou je monismus a panteismus. Člověče, v každém řádném ismu je tolik teorie jako v tvém ležení, tolik systému jako v tvém potěšeném nose a tolik abstrakce jako v tvé kvetoucí radosti. Proto jdi a užívej umění se stejnou silou a dovedností, s jakou umíš tady ležet a milovat.” Věřím, že duch pokušitel má pravdu.

XXII TVŮRČÍ

Toto slovo je obyčejně zápalnou obětí kritické chvály. “Tvůrčí” dílo, “tvůrčí” osobnost znamená prostě náramně silné uznání. Ale i když uznání je silné, myšlenka je slabá. “Tvůrčí” znamená velmi mnoho pro boha, ale velmi málo pro člověka. Jediné, co víme o tvoření, je, že “stvořiti je z ničeho něco učiniti”. Podle všech zpráv a pověstí bůh stvořil svět, ale podle žádné pověsti se tomu neučil; nikde není psáno, že by to zprvu nedovedl, že by se ponenáhlu zdokonaloval a osměloval, počínaje slunci a konče blechami a lidmi, získávaje takto zkušenosti a obratnosti až k hotovému mistrovství; vskutku, jelikož tvořil z ničeho, nepotřeboval takové předchozí práce. Avšak člověk umělec nemá tak hladkou práci, neboť netvoří “z ničeho”; skutečnost, ze které bere svou látku, je tak velikánské “něco”, že umělec cítí se steskem: kdybych žil milión let, nebudu s tím hotov, nedokoukám, nedoslyším a nedocítím se všeho, co tu je. A toto “něco”, tato skutečnost je mu tak vzácná, že je bez sebe radostí, podaří-li se mu dostat jí kousek do svého díla. Malíř si nezahvízdá nad svým obrazem z radosti, že udělal tvůrčí čin, nýbrž z větší radosti, že vmaloval prostornou věc do plochy. Homér neměl takovou radost ze svého tvůrčího božství jako z hrdinského božství Achillova. Umělec je tak trochu jako plavčík na Kolumbově lodi, který vidí daleký břeh a křičí: “Země! země!” Ten plavčík se snad nedomýšlel, že stvořil Ameriku; byl však první, kdo uzřel novou skutečnost. Plavčíkové, Kolumbové, umělci nejsou stvořitelé Amerik, nýbrž objevitelé a obdivovatelé skutečnosti. Je trochu pravdy v tom, že umělec nad jiné miluje sen, ale více je pravdy v tom, že nad jiné miluje skutečnost. – Anebo jest umělec jako dobrý truhlář. Dobrý truhlář vytváří z krásného dřeva krásný stůl; miluje krásné dřevo víc než nicotu, z níž by snad Čirým Činem dovedl vykouzlit stůl i se židlemi. Dobrý umělec vytváří z krásné skutečnosti krásné dílo; a kdyby tu krásnou skutečnost mohl objevit jen ve vlastním nitru, je to daleko více než tvůrčí nic. Jeho řemeslo není řemeslo boží.